Because I Love You • OurStories.cz ~ naše povídky

Dostala mě scéna v The Musketeers, kdy se Rochefort rozhodl znásilnit královnu. Ubránila se mu, ale co kdyby ne? Dokázal by to? Miloval ji. Ublížil by jí tak moc? Přečtěte si moji povídku a dozvíte se, jak to skončí... :)
A.

28.03.2015 (10:00) • • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

Because I Love You

Rochefort

Nesnesl jsem to. Pomyšlení na to, že miluje jiného muže, že by pro něj udělala vše a že já jsem v pozadí a neexistuji pro ni. Slibovala… A já jí věřil… Zradila… Naštvaně jsem udeřil pěstí do zdi. Díky bohu, že nikdo nebyl poblíž, aby to slyšel.

Možná přeci jen někdo byl, slyšel jsem za zdí dětský pláč. Její dítě… Ach, natolik potřebovalo svoji matku a oni ji nenechali se k němu přiblížit. A pokud ano, neustále to bylo pod dohledem, jako by byla nebezpečná vražedkyně, před kterou se každý musí mít na pozoru. Musel jsem se nad tím pousmát. Když mluvíme o zločincích, na plné čáře jsem nad ní vyhrával.

Vyšel jsem ze své komnaty, přešel kolem dveří, za kterými plakal Dauphin, a došel jsem až ke dveřím komnaty královny. Zhluboka jsem se nadechl, otevřel jsem dveře a vešel jsem. Ani si mě nevšimla. Klečící na koberečku před obrazem Panny Marie, tiše šeptajíc své modlitby pro toho všiváka Aramise, nezaregistrovala nic. A já mlčel.

Anna

„Svatá panno, ochraňuj ho,“ šeptala jsem zoufale. „Nenech ho zemřít… Miluji ho…“ Na okamžik jsem se zarazila, pak jsem pro sebe přikývla a zopakovala: „Miluji ho.“

Věděla jsem, že je to pravda, a na ničem jiném nezáleželo. Se slzami v očích jsem rozpustila sepnuté ruce a udělala jsem na sobě kříž. Už jsem se chtěla pomalu zvednout, zkusit jít k Dauphinovi a zjistit, že u něj nikdo není, abych s ním mohla být o samotě jako matka, ne jako královna.

Polekaně jsem sebou trhla, když jsem na sobě, na svých ramenou ucítila teplé mužské ruce.

„Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli.“ Rochefortův hlas mě přiměl rozplakat se.

Zavřela jsem pevně oči, abych zahnala slzy, které by ho jistě ještě víc povzbudily. Nechtěla jsem mu dát záminku ani tím, že bych teď odstrčila jeho ruce nebo snad začala volat o pomoc. Snažila jsem se zůstat tak klidná, jak to jen šlo.

„Co tady chcete, Rocheforte?“ zeptala jsem se.

Rochefort

Neohlédla se na mě a tak nevěděla, že mám tváře opuchlé a oči zarudlé od pláče. Proboha, nikdy jsem nemiloval. Ale ji ano. Miloval jsem ji od první chvíle, co jsem ji začal ve Španělsku učit. A teď tu byla, nepříčetná, chladná, už dávno jsme nebyli přáteli, ty doby byly pryč. A právě její chlad a strach, s jakým se ptala na důvod mého příchodu, mě drtil nejvíce. Polkl jsem, abych nezněl ubrečeně. Zatím na mně díky mé suverenitě nic nepoznala.

„Říkal jsem si, že v těchto těžkých chvílích, kdy je král tolik zatížen všem ostatním, že si vás ani nevšímá, nechcete být sama,“ řekl jsem.

„Má spoustu povinností. Chápu to a jsem ochotna to respektovat,“ odsekla mi tvrdě a zvedla se z kleku.

Mé ruce tak něžně sjely po jejím těle a mnou prošla vlna vzrušení při pohledu na krásně tvarovaný pas a boky, ale ona mi vyklouzla a odešla ode mě několik kroků. Evidentně chtěla odejít, ale to ne. Nechtěl jsem, aby odešla.

„Protože máte někoho, za kým můžete jít, když tu není on?“ zeptal jsem se potom s neskrývanou žárlivostí v hlase.

Anna

Začínal mě děsit. Děsil mě svými dotyky, blízkostí, jakou si dovoloval. A děsil mě hlavně svými slovy. Rozhovor nenabíral zrovna správný spád. Prudce jsem se na něj otočila, když mě obvinil z nevěry. Řekla jsem mu, že si dovoluje příliš a že si přeji, aby odešel. On mě ale neposlechl, místo toho šel blíž ke mně a vzal mě za ruku. Chvěla jsem se strachem.

„Krucifix s drahokamy, který jsem vám dal ve Španělsku, jsem dnes viděl na krku jiného muže. Říkala jste, že ho nikdy nesundáte, že ho budete nosit na věčnou památku, na věčné přátelství mezi námi. Slíbila jste to.“

Vydechla jsem. Jeho slova mě děsila, šokovala. Nevěděla jsem, co říct, několik vteřin jsem jen zírala s pootevřenými ústy a hledala na jazyku vhodná slova.

„Vy jste se zbláznil, Rocheforte!“ zvýšila jsem na něj hlas. „Proboha, bylo mi čtrnáct! Byla jsem ještě dítě! Brala jsem to jako hru…“

Zamračil se a přitáhl mě k sobě tak prudce, až zápěstí, které mi svíral, zabolelo. Zasykla jsem bolestí.

„Já ne. Zaslíbila jste se mi. Bože… Vždy jsem snil o chvíli, kdo spolu konečně budeme jako dnes, sami… Bez pohledů všech těch lidí kolem… Jen my dva…“ Pohladil mě po tváři a pak si moji hlavu i přes mé protesty přitáhl k sobě a přinutil mě k polibku.

Ne, proboha, tohle ne! Chtěla jsem křičet, ale on mi to nedovolil. Navíc začal s tím, co už jsem stejně dávno věděla. Nikdo nepřijde, stráže podléhají jeho velení. Už jsem slzy neskrývala, a tu jsem si všimla i těch jeho.

„Anno, já vás miluji!“ vyznal se mi a já si dala v zoufalství dlaň před ústa, protože už mě nedržel a já mohla. „Proboha, drahoušku, řekněte, že mě také milujete… Že mě milujete tak jako já vás, a já vám odpustím! Odpustím vám, že jste dala ten kříž mušketýrovi, odpustím vám vaši odtažitost ode mne! Řekněte, že mi patří vaše srdce, a budeme v pořádku, ti, co se milují… si odpustí všechno, všechno…“

Rochefort

Dopověděl jsem svůj monolog, plakal jsem láskou k ní a viděl jsem, jak vrtí hlavou a couvá ode mě pryč. Nazývala mě zvířetem, monstrem, chtěla ode mě odejít, ale to jsem dovolit nechtěl, nemohl. Chytil jsem ji za útlou paži a přitlačil jsem ji na postel, při její nízké váze to nebyl žádný problém.

„Ne,“ zašeptala prosebně. „Nechte mě být, Rocheforte, nechte mě být.“

„To nemohu, má lásko,“ odpověděl jsem hrubým tónem. „To nemohu.“

Přikázal jsem jí, ať se nesnaží utéct. Ať se nehýbe. Ztuhla hrůzou, poslechla mne a zůstala ležet bez jediného pohybu, jen mi občas pomohla ze svých šatů, snad se bála, že ji udeřím, pokud to neudělá. Svlékl jsem se rychle i sám a roztáhl jsem jí nohy. V tu chvíli vztáhla ruce, aby mi v tom zabránila, ale okřikl jsem ji. Semkla k sobě pevně v pláči rty a ruce stáhla. Křečovitě svírala přikrývku, chvěla se. Když jsem ji pohladil v klíně, tiše vzlykla.

Nalehl jsem na ni a políbil jsem ji na krk. Začala mě odstrkovat, i když to měla zakázané. Bylo mi to už ale jedno. Pohnul jsem pánví, abych do ní vnikl, a tu se naplno rozplakala, slzy jí stékaly po tvářích a ona zavírala pevně oči, aby se na mě nemusela dívat. Cítil jsem, jak pevně je stažená, a věděl jsem, že ji to musí neskutečně bolet.

Anna

Přála jsem si jen to, aby se brzy uspokojil a nechal mě konečně být, ale on ze mě po pár přírazech vyklouzl, zvedl se a začal jsem oblékat. Vyděšeně, ale také překvapeně z toho činu jsem na něj pohlédla. Čekala jsem, že mi bude způsobovat muka tak dlouho, jak to jen vydrží, ale on… Ještě zdaleka neprožíval slast a už mě nechával být.

Pohlédl na mě, bylo mu jasné, na co myslím.

„Takhle to nechci,“ zavrčel přes zuby. „Mohu jen doufat… že někdy přijdete sama. Miluji vás.“

Zopakoval ta dvě slova, která z jeho úst zněla děsivě, ještě jednou a potom zmizel z místnosti, nechal mě tam samotnou.

„Ale já nikdy nepřijdu,“ zašeptala jsem rozechvěně. „Nenávidím vás.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní