OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (27. kapitola)

27.07.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 681×

Loki se tiše posadil na kovovou židli přistavenou k polnímu lůžku a s povzdechem upřel oči na chlapce, bez jehož pomoci by už nejspíš nebyl mezi živými. Vypadal vážně příšerně a jeho sinalá pleť a tmavé kruhy pod zavřenýma očima napovídaly, že otrava navzdory jeho naivním očekáváním postupuje rychleji, než u většiny známých jedů. Stejně jako léčitelé se původně domníval, že toxická látka, která tomu mladíkovi nyní proudila v zaškrcené paži (a barvila jeho vystouplé žíly, připomínající děsivou mramorovou kresbu, do temně černa) pochází odsud z Vanaheimu. Ze stromů, jenž svou omamnou vůní proslavily celou jižní část říše a využívaly se v mnoha koutech vesmíru, ale to se bohužel šeredně mýlil…

Zdejší jed měl sice podobnou konzistenci, ale nefungoval tak rychle a také se dal poměrně snadno neutralizovat (pokud došlo k včasnému ošetření), ale tohle… to bylo něco jiného! Něco mnohem zlověstnějšího, co toho nebohého chlapce mučilo nepředstavitelnou bolestí, kterou mu dokázal snadno vyčíst ze ztrhaných rysů. A co bylo nejhorší… Zjevně se to nemínilo vzdát dřív, než to z něj vysaje i poslední kapičku životní energie! Chudák, muselo mu být hrozně, a ani letmý dotek Lokiho prstů, kterými váhavě sevřel jeho zdravé zápěstí, ho v první chvíli nedokázal probudit ze spánku (balancujícímu na hranici snění a bezvědomí).

Až po chvíli ho přiměl omámeně zamrkat a upřít na svého zarmouceného krále zastřený pohled plný pečlivě skrývaného utrpení.

„Vaše veličenstvo…“ zachroptěl, když pochopil, kdo sedí po jeho boku, a Loki mu věnoval uklidňující úsměv (který mu dal víc práce, než by při jeho pověsti dokonalého lháře měl).

„Pššt, jen klid. Jsi v bezpečí,“ zašeptal konejšivě a rozhodl se využít situace a konečně o svém zachránci zjistit něco bližšího. „Jak se jmenuješ, hochu?“

„Baldr, výsosti. Jsem… lučištníkem u vaší jednotky. Sice jen krátce, ale… je to pro mě čest!“ Každé slovo mu dělalo zjevné potíže, ale bylo na něm vidět, že nechce promarnit šanci mluvit s králem. „Můžu... můžu vědět, kde… to jsem, pane?“

„Ve zdravotnickém stanu.“

„A co… naše jednotka? Jak to dopadlo s tou léčkou?“ zajímal se vyčerpaně a jeho uvědomělý dotaz Lokiho bolestivě zasáhl. Měl by se starat o sebe a ne o ostatní! No… alespoň že mu mohl předat dobré zprávy.

„Ztráty na životech jsou minimální a Retariáni již byli téměř rozprášeni. Zvítězili jsme! I díky tobě a tomu, že jsi nás varoval a pak jsi mi zachránil život. Jsem tvým dlužníkem.“

„To… byla má povinnost, pane,“ pokusil se o hrdinský tón, ale vyšlo z něj jen tiché zaúpění, doprovázené bolestnou grimasou.

„Přesto jsem ti vděčný a udělám všechno pro to, abych se ti za tvůj hrdinský čin odvděčil,“ pokračoval, sledující po očku léčitele, kteří chvatně dokončovali přípravy na zákrok, ale Baldr ho vzápětí šokoval tím, jak pohotově ho vzal za slovo.

„To… byste byl neskonale laskav, můj pane. Pokud… pokud by vás to neobtěžovalo, mohl byste,“ vyprostil zdravou ruku z jeho sevření a zašátral v kapse svého potrhaného kabátce, „dohlédnout na to, aby to bylo doručeno mé snoubence? Prosím!“ Předvedl mu tenký stříbrný prsten s čirým kamenem a v očích se mu při tom poprvé od okamžiku, kdy ho zasáhl otrávený šíp, zaleskly slzy. Bolest i hrůzu snášel statečně, ale teď… už nemohl dál předstírat, že se nic neděje. „Dala mi ho pro štěstí a donutila mě slíbit, že… jí ho vrátím. Nechci, aby o něj přišla. Moc pro ni znamená,“ uzavřel zoufale a Lokimu se sevřelo srdce nepříjemnou křečí, jež se téměř vyrovnala záchvatu, který prodělal v chrámu.

Tentokrát však šlo o čistou emoční bolest a pocit hluboké, téměř strašidelné spřízněnosti, který v něm Baldrova slova vyvolala. Ani ve snu by ho nenapadlo, že rozhovor, odehrávající se mezi ním a Aldrif tehdy na mostě, když mu věšela na krk svůj přívěsek (který nyní mimoděk sevřel mezi prsty), nebyl zdaleka tak ojedinělý, jak by se mohlo zdát. Evidentně nebyli jediný pár, který vsadil na sílu skrytou ve špercích. Akorát… že těmhle nešťastníkům to bohužel nevyšlo! Jejich prsten jim, na rozdíl od lápisového Yggdrasilu, štěstí nepřinesl…

„Ty… máš snoubenku?“ zeptal se chvatně, aby zamaskoval krátké šokované zaváhání, a Baldr se zasněným pohledem a další várkou slz přikývl.

„Ano. Za pár týdnů jsme se chtěli brát, ale… k tomu už nedojde. A já nechci, aby spolu se mnou ztratila i svůj zásnubní prsten.“ Znělo to až děsivě odevzdaně, a nebýt dvou léčitelů, kteří v té chvíli přistoupili k jeho zraněnému rameni a začali prohlížet škrtidlo, zdálo by se, že už pro něj vážně neexistuje žádná naděje. Jenže ona existovala! Musela existovat! A Loki byl připraven přinutit ho o ni ze všech sil bojovat!

„Nepřijde ani o jednoho z vás, to ti slibuju!“ prohlásil rázně, a když znovu zatěkal pohledem k protější straně lůžka, Baldr ho očima následoval a překvapeně se obrátil k léčiteli, který mu právě kontroloval tep v paži.

„Co… co to děláte?“

„Zachraňují ti život,“ odpověděl Loki místo nich a přinutil ho, aby se znovu soustředil na něj a díval se mu do očí. „Nedovolím, abys kvůli mně zemřel!“

„Ale já… už nemám moc času.“ Nebyla to odpověď, v jakou doufal, ale byla to nejspíš pravda, protože při ní působil téměř vyrovnaně. Jako by se s tím, že tento svět již brzy opustí, dokázal poměrně snadno smířit a jediné, co mu dělalo problémy, bylo pomyšlení na to, co tu zanechá (nebo spíš koho). Přesto to bylo zcela předčasné…

„Ale máš! Musíš bojovat stejně statečně, jako tam v té uličce! Jako tvůj král na tebe spoléhám,“ přesvědčoval ho zoufale a po očku sledoval, jak si nejmladší z léčitelů vybaluje potřebné nástroje. Vypadaly dost hrůzostrašně, ale naštěstí mezi nimi byl i anesteticky působící parsek, který spolehlivě umrtvil jakoukoliv živou tkáň. Samotná operace by tak snad neměla být bolestivá…

Ani Bladr si však nemohl nevšimnout všech těch ostrých předmětů a zjevně nebyl tak hloupý ani omámený, aby mu nedošlo, co se na něj chystá. Jeho zděšený výraz byl jasným důkazem, že pochopil, a následný výkřik odporu tudíž žádného z přítomných mužů nepřekvapil. Ani Lokiho ne (ačkoliv mu narušoval plány).

„Ne! NE! Tohle já nechci… Nemůžete mi tu ruku vzít!“

„Je to jediná šance, jak tě z toho dostat, hochu,“ povzdechl si léčitel, ale on jeho slova zcela ignoroval. Nemohli ho zmrzačit, když s tím nesouhlasil!

„NE! Já nechci! Neubližujte mi!“ Vypadalo to, že se i přes svou špatnou kondici začne fyzicky bránit, a Loki musel použít sílu, aby ho udržel na lůžku.

„Jen klid, uklidni se! Nikdo ti nechce ublížit, chceme ti pomoct. Slyšíš? Je to pro tvoje dobro… Aby ses mohl vrátit domů ke své snoubence.“ Obratně zapojil do svého přesvědčování nově získanou informaci a pevně stiskl Baldrovu dlaň, v níž stále křečovitě svíral zásnubní prsten. „No tak, jen pomysli na to, jak šťastná tvá snoubenka bude, až jí ten prsten vrátíš osobně. Čeká tam na něj a věří, že splníš svůj slib. Myslíš, že by ho raději dostala ode mě a celý zbytek života si při pohledu na něj připomínala, jak jsi ji zklamal?“ Nebylo těžké najít správná slova, kterými by vyjádřil pocity tolik podobné svým vlastním, a Bladr viditelně zaváhal.

„Ale já…“

„Přeci ji miluješ, ne?“ 

„Miluju ji z celého srdce!“

„Tak žij, abys jí to mohl každý den dokazovat. Když zemřeš… už se to nedozví.“ Bylo to laciné a kruté, využívat proti němu jeho city, ale Loki věřil, že dělá správnou věc a jeho slova jsou zcela pravdivá (jeho podvědomí totiž čerpalo z vlastní zkušenosti a úvah, které poměrně nedávno zažíval ve chvíli, kdy si sám myslel, že umírá). Baldr však stále váhal.

„Ale… to nejde! Nemůžu se ji uvázat na krku jako mrzák! Vždyť ji ani neuživím! K čemu bude… armádě lučištník s jednou rukou? Budu všem jen pro smích… slaboch a zbabělec, který si raději vybral potupné zohavení, než hrdinskou smrt!“ vyhrkl zoufale, avšak nebylo těžké odhadnout, že ve skutečnosti touží po životě a návratu do vlasti víc než po čemkoliv jiném (což se v jeho věku dalo předpokládat i pochopit).

Ten chlapec byl sice ochotný se pro svého krále obětovat, ale současně chtěl žít, a byla to hrůza z praktických následků tak radikálního rozhodnutí, která mu momentálně připadala silnější než strach ze smrti a ztráty svých nejbližších. Ale to… přeci nebylo neřešitelné! Jako král to mohl snadno zvrátit! blesklo Lokimu hlavou, když si uvědomil, co přesně stojí jeho zachránci v cestě, a pocítil záchvěv naděje. S cizími emocemi hnout nedokázal (a ani jeho přesvědčovací schopnosti na tom nemohly nic změnit), ale s budoucností svých poddaný něco udělat mohl.

„Tím se vůbec nezabývej! Zachránil jsi život svému králi i všem svým spolubojovníkům, a to je čin hodný obdivu. Budeš nejoslavovanějším hrdinou na Asgardu a až do smrti budeš žít v blahobytu. Slibuju, že se o to postarám a nikdy nezapomenu, co jsi vykonal! Ty i tvá nevěsta budete zaopatřeni do konce života, vážení a uznávaní všemi, kdo v naší říši něco znamenají.“ Neviděl jediný důvod, proč by neměl z přeplněné státní pokladny investovat trochu zlata právě do podpory někoho, komu vděčil za život, a Baldr na něj překvapeně vytřeštil oči.

„Výsosti, to… to si přeci nezasloužím.“

„Zasloužíš si ještě mnohem víc a tvá snoubenka si zaslouží, aby se jí vrátil muž, kterého miluje. Nebo si vážně myslíš, že by byla raději, kdybys tu zemřel? Že tě přestane milovat, když se vrátíš jako zraněný válečný hrdina? Že o tebe nebude stát, když už nebudeš moci nadále nasazovat život v bojích? Opravdu? To snad ne…“ Neznal dívku, o které hovořil, a nemohl vědět, jak se zachová, ale když si sám sebe představil na místě jejího snoubence, věděl, že jediná osoba, která na něj na Asgardu čeká a které na něm záleží, by mu zmrzačení určitě nevyčetla. Naopak, postarala by se o něj, a ta tajemná dívka jistě udělá totéž (i kdyby to mělo být jen proto, že bude po boku svého snoubence požívat výhody, které se jim chystal poskytnout). „Pokud tě ta dívka miluje, bude ráda, že ses vrátil, a bude jí fuk, jestli už nikdy nebudeš takový jako dřív,“ dodal upřímně a Baldrovy oči se po jeho ujištění znovu zalily slzami (které však mnohem víc než zoufalství připomínaly naději).

„Vaše veličenstvo, já… Já nevím, co mám dělat,“ zašeptal zlomeně, rozpolcený mezi touhou vrátit se ke své milované snoubence (a nechat se vydržovat králem a přijmout svůj hrdinský osud, kterým neudělá jí ani její rodině ostudu), a zachovat se tak, jak by správný voják měl, a Loki vycítil svou šanci. Pokud ho měl někdy přesvědčit, bylo to teď!

„Ale víš,“ stiskl jeho zatnutou pěst, svírající stříbrný kroužek, i druhou dlaní, „máš tohle vrátit dívce, která ti to půjčila, a máš udělat všechno pro to, abys z ní mohl učinit svou ženu, a ne mladou vdovu, která ztratí smysl života. Tak neváhej, ať není pozdě.“ V poslední větě zaznělo jasné varování a Baldr pochopil, že se musí rozhodnout rychle.

Jeho život visel na vlásku, to na sobě pociťoval už od okamžiku, kdy ho uložili sem do stanu, a unikátní šance vybrat si mezi životem a smrtí byla časově omezena. Zbývaly mu už poslední vteřiny a on… si konečně plně uvědomil, že nechce zemřít! Ještě před chvílí to považoval za nevyhnutelné a byl připraven odejít se vztyčenou hlavou, ale teď… při pomyšlení na Nannu a její překrásné uslzené oči… Prostě nedokázal odolat pudu sebezáchovy. Miloval ji a ona milovala jeho a oba si zasloužili dostat šanci! A pokud byl jeho král připraven stát při něm… neměl důvod mlčky nepřikývnout a odevzdaně nepohlédnout na váhajícího léčitele.

„Dobře… udělejte to!“ zašeptal se zatnutými zuby a naposledy se v duchu rozloučil se svým dosavadním životem, který už nikdy nebude stejný.

„Výborně!“ pochválil ho Loki a ani nyní se nesnažil skrývat úlevu, která ho prostoupila. Měl na svědomí už dost životů a tenhle chlapec k nim nesměl patřit! „Jsi statečný…“ pokračoval, aby k sobě znovu přilákal Baldrovu pozornost, a nenápadně kývl na léčitele, aby se pustil do práce. Moc mu to ale nevyšlo.

„Neřekl bych, že jsem,“ zamumlal s očima upřenýma na strašidelně vyhlížející přístroj, jež ho měl dočasně zbavit bolesti, a Lokimu došlo, že se bude muset víc snažit.

„Hej… nedívej se tam…“ Marně se pokusil přinutit ho, aby se obrátil k němu, ale jeho zachránce se nepřestával třást.

„To… nejde.“

„Já vím, ale léčitelé si s tím poradí. Uvidíš!“ snažil se ze všech sil upoutat jeho pozornost a napadlo ho jediné řešení… „Víš co? Řekni mi něco o svojí snoubence. Jak se jmenuje?“ Bylo mu jasné, že myšlenky na ni jsou to jediné, co dokáže Baldra rozptýlit, a měl pravdu.

„Nanna. Slouží ve vašem paláci, výsosti.“

„Vážně? A jaká je? Povídej mi o ní…“ Dokonale předstíral zájem, ačkoliv mu na té dívce vůbec nezáleželo, a mohl si pogratulovat, protože léčitel měl konečně čas nastavit přístroj, aniž by ho u toho jeho pacient vyděšeně sledoval.

„Ona…“ začal Baldr nejistě, „… je výjimečná!“

„To určitě je.“

„Ale ne, já… to myslím vážně. Je skutečně výjimečná. Má zvláštní schopnosti… Po své babičce. To ona… ona nás varovala. Slyšel jsem její hlas, než jsem… vyhlásil poplach,“ snažil se v těch několika větách, na které mu zbývaly síly, vysvětlit, jaký zázrak se před několika hodinami odehrál, ale Loki mu pochopitelně nevěřil. Sice měl s magií dlouholeté zkušenosti, ale představa, že by nějaká obyčejná služka dokázala předvídat budoucnost a ještě ovládala telepatii, aby mohla svého snoubence varovat na takovou dálku… Ne, to nebylo možné. Ten hoch určitě blouznil, tím si byl jist, a lehce ho to znepokojovalo, navenek se však tvářil, jako by o jeho slovech nepochyboval. Bylo to tak snazší pro ně pro oba...

„Tak to jí všichni vděčíme za život,“ prohlásil přesvědčivě a Baldr se pyšně pousmál…

„Ano. Ona je… úžasná.“

„To ti rád věřím. A určitě je i krásná…“ nepřestával na něj mluvit, aby si nevšiml, že paprsek již zabral a léčitel se připravuje k nejzásadnější části operace, a zatím mu to vycházelo. Baldr se totiž přestal třást a v očích se mu objevil zasněný výraz, plně odpovídající síle jeho citů.

„Je… nádherná. Krásnější dívku jsem… nikdy nepotkal,“ vyřkl další věc, kterou mu jeho král nemohl s klidným srdcem věřit, protože si nedokázal představit, jak by nějaké služebná mohla svou krásou konkurovat dámám z vyšších kruhů, se kterými se běžně stýkal (natož jeho nevlastní sestře, která mu z nich všech připadala nejpůvabnější), ale nahlas neřekl nic, jen mlčky pokýval hlavou.

Baldr však ještě neskončil a to, co vzápětí začal podrobně líčit, mělo mít na Lokiho a jeho budoucnost zásadní dopad…

„A není jen krásná, je… i chytrá a milá a… laskavá! Ale taky je drzá a svéhlavá. Nikdy… mě neposlechne. V ničem! Vždycky je přesvědčená, že má pravdu a já… se mýlím,“ pokračoval slabým hlasem a tvářil se při tom až nečekaně zasněně. Jako by hovořil o těch nejušlechtilejších ženských vlastnostech, což Lokiho lehce vyvedlo z míry. Ani na Asgardu, kde byly ženy rovny mužům, se svéhlavost a neposlušnost necenily jako pozitivní osobnostní rys.

„Aha. A ty… ji přesto miluješ?“ poznamenal nejistě a chlapcova odpověď ho ještě víc překvapila (a také nepříjemně zaskočila).

„Právě proto ji miluju! Je úplně jiná, než všechny ostatní. Nikdy se s ní nenudím, a i když mi její ostrý jazyk někdy není po chuti, tak… mě alespoň dokáže rozesmát. A když je potřeba… podporuje mě ve všem, co je pro mě důležité, i když sama má na věc jiný názor. S ní mám pocit, že je možné úplně všechno. Že… by bez ní můj život postrádal smysl,“ pokračoval unaveně a vůbec nepostřehl, jak silně tím na svého posluchače zapůsobil.

„Opravdu? Tak to… je skvělé.“ Víc ze sebe nedostal, a ačkoliv se to zdálo být hloupé a sentimentální, nemohl se ubránit nebývale silnému pocitu spřízněnosti, který se hravě vyrovnal okamžiku, kdy v duchu porovnával Nannin zásnubní prsten s přívěskem své nevlastní sestry. Tehdy se ještě dalo mluvit o náhodě, že obě dámy napadlo totéž, ale teď… už musel chtě nechtě uznat, že ty dvě mají možná společného mnohem víc než způsob, jak si zajistit návrat svých blízkých! Jedna byla sice obyčejnou služkou a druhá utajovanou princeznou, ale ten popis jejich vlastností (těch špatných i dobrých)… Ten byl téměř identický!
A identické byly kupodivu i jeho pocity, které v něm osobnost jeho nevlastní sestry vyvolávala a které Baldr popsal velmi výmluvně! I Aldrif ho dokázala rozesmát, rozzlobit i podpořit… A její drzost byla někdy na zabití, ale jindy se zase jevila mnohem příjemnější než všeobecná podřízenost a pochlebování, kterého si na trůnu užil až až! Jediným rozdílem bylo to, že Baldr svou snoubenku miloval a on… měl Aldrif pouze rád a dost nevítaně po ní toužil, ale s tím si jistě časem nějak poradí. Jinak byl ten příběh prakticky totožný…

A to ještě zdaleka nebyl konec, protože se dalo poměrně snadno uhodnout, že Baldr se při pomyšlení na svou snoubenku touží rozpovídat ještě mnohem víc než doposud. Bylo mu to znát na očích a on ho nemohl přerušit, ani kdyby chtěl (operace totiž právě začala a bylo lepší, když zbytečně neriskoval, že si toho pacient všimne).

Naopak, ještě ho po jeho nejistém dotazu, zda ho jeho příběh náhodou nenudí, ubezpečil, že vůbec ne, a požádal ho, ať pokračuje, což ihned ochotně splnil a už vůbec nevypadal jako někdo, kdo se pohybuje na samé hraně života a smrti. Myšlenky na jeho snoubenku do dokázaly nabít přesně tou energií, kterou k přežití potřeboval…

„Víte… Nanna a já jsme vyrůstali společně. Její otec, který zemřel ještě dřív, než se narodila, byl přítelem toho mého. Byla jako má sestra… Všechno jsme dělali spolu a mě by ani ve snu nenapadlo vidět v ní víc než svou nejlepší přítelkyni a spřízněnou duši. Jenže pak… se to všechno změnilo,“ vyprávěl s přivřenýma očima a nemohl tudíž vidět Lokiho výraz, který se zvolna měnil z překvapeného v silně nervózní.

Těch podobností… tam bylo vážně nějak moc! A že by to byla jen náhoda… tomu se málem nechtělo věřit. Ale… co jiného by to bylo? Na řízení osudu to bylo až příliš bezvýznamné. Přeci by se mu vesmír nesnažil otloukat o hlavu podobnost jeho vlastních citů s city někoho jiného! Proč by to dělal? Proto, aby si uvědomil, že se v nich těmi svými horkými soudy možná mýlí! To určitě ne! Nebo… Snad ano?

Jeho vyčerpaná mysl právě teď odmítala uvažovat o tak vážných věcech, ale nějak se nemohl ubránit, aby mu porovnávání sebe a Baldra vrtalo hlavou. Když naslouchal životnímu příběhu dvou zcela cizích lidí (který mu tak moc připomínal znatelně kratší, ale přesto téměř totožnou situaci mezi ním a jeho nevlastní sestrou), bylo mu najednou nějak podivně úzko.

Ještě nikdy takový pocit nezažil, ale nebylo to moc příjemné. Zvlášť teď, kdy by měl spíš odpočívat a Baldrovo vyprávění brát jen jako daň, kterou bylo třeba zaplatit, aby mu na oplátku za záchranu života ulehčil těžkou životní situaci. Přesto… to všechno bylo tak zvláštní! Zvláštní a… děsivé! Tedy chvílemi. Chvílemi to zas bylo až podivně povznášející, ale to z něj nejspíš mluvilo vyčerpání.

Kdyby byl zcela při smyslech, určitě by uvažoval jinak. Vždyť proč by ho měl zajímat nějaký cizí přeslazený milostný příběh, který s ním a s Aldrif neměl (a hlavně nemohl a nesměl) mít nic společného? Neviděl žádný rozumný důvod, ale velmi rychle měl zjistit, že existují věci, na které je rozum krátký, a místo něj nastupuje něco zcela jiného…

„Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera,“ pokračoval totiž Baldr slabým hlasem a naštěstí si vůbec nevšímal, co se děje po jeho pravici, kde se léčitelé zvolna dostávali do finiše a jejich nástroje jen kmitaly. „Měl jsem narozeniny a ona… mi dala dárek… bože, už ani nevím, co to bylo, ale pamatuju si, že mě na závěr gratulace objala. Jen tak, jako mnohokrát před tím, ale tentokrát to… prostě bylo jiné. Cítil jsem tlukot jejího srdce a topil se v jejích hlubokých očích, a než jsem se nadál… políbila mě,“ líčil zaníceně a jistá část Lokiho osobnosti by ho ráda zastavila, ale na to už bylo bohužel pozdě.

Sice nechtěl poslouchat další děsivou analogii a popis něčeho, co před pouhými několika dny prožil na vlastní kůži (a o čem si od té doby zakazoval přemýšlet), jenže to jeho zachránce pochopitelně netušil. Pro něj existovala jen Nanna a vzpomínky na jejich společnou minulost, a že by jeho král, kterého, tak jako všichni, považoval za starého opuštěného vdovce, pro něhož je mladické poblouznění jen vzdálenou vzpomínkou, mohl pociťovat totéž (a zuby nehty si to odmítat přiznat), ho ani ve snu nenapadlo.

„Bylo to… tak zvláštní, když se naše rty setkaly! Krásné, ale… nevěřil jsem, že by to mohlo fungovat. Popravdě řečeno mě vyděsilo, když jsem si uvědomil, že by po mně mohla chtít něco víc. Ne že bych to nechtěl… Bože, už tehdy byla tak krásná, že se mi při pohledu na ni tajil dech a napadaly mě věci, za které jsem se styděl! Ale namlouval jsem si, že o nic nejde, že se jedná o pouhou fyzickou přitažlivost, kterou snadno překonám. Vždyť… co by tomu řekli lidé? Byla přeci někým, koho jsem znal celý život, jako bychom byli sourozenci! Ale teď, když jsem ji držel v náručí… Přepadly mě obavy, že bych mohl své touze podlehnout, a tím, co by mohlo následovat, zničit všechno, co jsme si mezi sebou vybudovali. Nechtěl jsem o ni přijít a nedokázal jsem si představit, že by mezi námi mělo být víc, než přátelství. Že by se o tom měla dozvědět moje a její rodina… nezdálo se mi to správné, a tak jsem se zachoval jako idiot a odmítl ji,“ zasadil Lokimu další nezamýšlenou ránu a neúprosně pokračoval tam, kam se jeho král bál byť jen zpovzdálí nahlédnout. „Řekl jsem ji, že jí mám rád, ale že chci, abychom byli jen přátelé. Dost ji to vzalo a několik dní se mnou skoro nepromluvila. Bylo to hrozné a já celou tu dobu umíral hrůzou, že jsem o ni přišel, ale pak se vše vrátilo do normálu. Tedy zdánlivě…“ odmlčel se a zatvářil se lehce zahanbeně. „Ale takové detaily vás určitě nezajímají. Není vhodné vás jimi zatěžovat. Omlouvám se,“ povzdechl si unaveně a Lokimu stačilo jen přikývnout a už nemusel slyšet nic dalšího. Jenže… se k tomu najednou nějak neměl...

Ještě před chvílí se modlil, aby ten hoch zmlkl a nenutil ho čelit pocitům a myšlenkám, kterým se tak dlouho úzkostně vyhýbal, ale teď… za něj rozhodlo něco úplně jiného, než jeho racionální já, a on se přistihl při rázném zavrcení hlavou a dalším ujištění, že si rád poslechne i zbytek. 

„Vážně? No dobrá, ale už toho moc není,“ navázal Baldr tam, kde skončil, a byl téměř zázrak, že z toho, co právě prováděli léčitelé, necítil vůbec nic. Ale… díky bohu za to, protože nebylo o co stát (právě totiž dočišťovali ránu).

„Krátce po mém odmítnutí jsem odjížděl na svou první velkou bojovou výpravu s vaším synem. Měli jsme namířeno na Alfheim, řešit nějaké problémy po zničení Bifrostu. Mělo to být poprvé, kdy mě čekalo nasazení v bitvě, a Nanna před mým odjezdem proplakala celý den. Prosila mě, abych se z toho nějak vyvlékl a zůstal v bezpečí, ale byl jsem příliš hrdý a bral to od ní jako nedůvěru. Dokonce mě těmi řečmi urazila a já tenkrát odjel bez rozloučení.

Jenže pak… když jsem byl se svým oddílem nucen čelit přesile a došlo mi, že už se možná nikdy nevrátím, nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na ni. Pořád jsem měl před očima její uplakanou tvář a myslel jsem, že se z těch všech pocitů, které ve mně vyvolávala, dočista zblázním! A tehdy… mi došlo, jaký jsem byl idiot! Všude kolem mě umírali mí přátelé, na které doma kromě jejich rodin nikdo nečekal, a já si uvědomil, jak ohromné štěstí mám a jak moc pro mě Nanna znamená! Nejdřív jsem se tomu bránil, ale nebylo to k ničemu. Postupem času bylo čím dál tím jasnější, že to, co k ní cítím, není jen přátelství! Došlo mi… že cítím totéž co ona a jaký jsem byl hlupák, když jsem ji odmítl a jak moc jsem jí tím ublížil. Došlo mi… že je ta pravá! A že bych měl děkovat bohu, že jsem ji potkal, protože… skutečná láska je jen jedna. Jedna jediná na světě, možná dokonce v celém vesmíru, a já ji mohl mít! Takový zázrak se už nikdy nemusel opakovat a já… ho musel využít, dokud jsem měl šanci! Víte, jak to myslím, ne? Když člověk může, tak… prostě musí! Nebo ne?“ Nečekaně se obrátil s otázkou přímo k Lokimu, ale ten se zmohl jen na nepatrné přikývnutí.

„Ovšem… Musí,“ opakoval mechanicky a Baldr se znovu zasněně pousmál.

„Dělal jsem všechno pro to, abych tu bitvu přežil a mohl se k ní vrátit a říct jí, k čemu jsem dospěl, a nakonec jsem skutečně vyvázl bez zranění a celou cestu domů jsem se modlil, aby o mě ještě stála. Bylo to úplně jako… lavina! Všechny ty pocity a emoce, které jsem tak dlouho potlačoval a o kterých jsem sám sobě lhal, že neexistují, mě úplně pohltily! Nechtěl jsem od života už nic jiného, než aby byla moje, a proto jsem cestou domů koupil ten prsten. Nečekal jsem, že by o mě stála, a už vůbec jsem nečekal, že by se po tom všem zničehonic chtěla stát mou ženou, ale musel jsem to zkusit. Zešílel bych, kdybych to neudělal, a tak jsem hned po návratu vtrhl k ní domů, a když mi skočila kolem krku a mně spadl ze srdce obrovský kámen, protože jsem měl jistotu, že už se na mě nezlobí… Padl jsem před ní na kolena, ukázal jí ten prsten a vychrlil na ni úplně všechno, co jsem měl na jazyku.“

„A… co ona na to?“ vydechl Loki napjatě, zapomínajíc, že výsledek celého toho příběhu dávno zná, a Baldr se zatvářil, jako by hovořil o získání té nejcennější věci v celém vesmíru.

„Byla v šoku, pochopitelně. Dokonce to nejdřív vypadalo, že mě odmítne! Řekla mi, že jsem idiot, který neví, co chce, a dala mi facku, kterou jsem si nejspíš zasloužil. Ale pak… mě prudce políbila a řekla „ano“, což byl ten nejúžasnější okamžik v mém životě!“ uzavřel s vyčerpaným úsměvem odpovídajícím zákroku, který měl právě za sebou a jehož výsledky se bohužel nedaly přehlédnout, ale vypadal tak šťastně, že mu Loki i přes jeho vážný zdravotní stav a nezvratné zmrzačení málem záviděl.

Získal totiž něco, co jemu doposud unikalo a o čem byl ještě před nedávnem přesvědčený, že to k životu nepotřebuje a nikdy potřebovat nebude, protože není žádný sentimentální blázen prahnoucí po sladkých slovíčkách a zamilovaných objetích. Ale teď měl neodbytný dojem, že se to změnilo ve chvíli, kdy se v jeho životě objevil někdo, kdo ho převrátil naruby a dokázal mu, že mít vedle sebe oporu a někoho, komu na vás záleží, je úžasný pocit.

Znělo to… jako vystřižené z nějakého laciného románu, ale Baldr byl bohužel živoucím důkazem, že to může fungovat i v reálném životě. A to, co vzápětí z posledních sil dodal, Lokiho uvrhlo do definitivního zmatku způsobeného stovkami zbrusu nových protichůdných pocitů, v nichž se ani při největší snaze nedokázal orientovat…

„A víte, co mi tehdy došlo, výsosti?“ začal zasněně a upřel zamlžený pohled kamsi vzhůru, jako by se skrze střechu stanu snažil dohlédnout až do Asgardu, ke své milé. „Není důležité, co řeknou ostatní, ani co vám říká rozum. Když najdete tu pravou, je podstatné jen to, co vám našeptává srdce. Obavy, nejistota, pocit nepatřičnosti… Nic z toho nehraje roli! Nesmí ji hrát, protože láska dokáže překonat nejrůznější překážky, ale s jednou si ani při své všemocnosti poradit neumí. A tou překážkou je strach, lidské ego a zdravý rozum, který je lepší v podobných situacích neposlouchat. Pokud ty necháte, aby za vás rozhodly… prožijete život v osamění. A co hůř… odsoudíte k osamění i ty, která vás milují. A to je to nejhorší, co se člověku může stát a co může někomu druhému způsobit… Já to Nanně málem udělal, ale na poslední chvíli jsem pochopil, co je důležité. Musíte… to zkusit. Vždycky, když jde o lásku, to… prostě… musíte zkusit!“ Závěr věty už vyslovil jen tak tak, a než mohl ještě něco dodat… ztratil vědomí, což Lokiho zprvu vyděsilo, ale když se prudce obrátil k jednomu z léčitelů a spatřil v jeho rukou injekční pistoli se sedativem, ulevilo se mu. Tedy… do chvíle, než byl ujištěn, že operace dopadla dobře a pacient si i přes nutnost odpočinku a dlouhé rekonvalescence vede líp, než všichni tři léčitelé (včetně iniciátora celé akce) očekávali.

Pak se úleva kamsi vytratila a on byl nucen opustit zdravotnický stan a vydat se na cestu k tomu velitelskému. Musel spolu se svými generály začít plánovat další kroky jejich mise (jejíž hlavní cíl se z likvidace Retariánů, kterou už bylo třeba jen dotáhnout do konce, změnil na ochranu a pomoc Vanaheimu v návratu do zaběhnutých kolejí) a následně také vítězný návrat domů na Asgard (který už vážně nutně potřeboval a doufal, že se uskuteční nejpozději zítra v podvečer). Ale…

Ať se snažil sebevíc, nedokázal se soustředit na nic jiného, než na myšlenky na Aldrif a na právě ukončený rozhovor. Útržky Baldrových vět mu neúnavně vířily utrápenou myslí a nutily ho uvažovat o svém vlastním životě zcela jinak než doposud (a to by se ještě nedávno vysmál každému, kdo by mu tvrdil, že ho někdy v životě dokáže k bilancování přimět jediný krátký, romanticky laděný rozhovor s někým, koho ani pořádně neznal):

„Krásnější dívku jsem nikdy nepotkal.… Je drzá a svéhlavá… S ní mám pocit, že je možné úplně všechno, a bez ní by můj život postrádal smysl… Byla jako má sestra... Jen fyzická touha… Co by tomu řekli lidé… Ani ve snu by mě nenapadlo vidět v ní víc než spřízněnou duši… Políbila mě… cítil jsem tlukot jejího srdce, topil se v jejích očích... Přepadly mě obavy, že zničím všechno, co jsme vybudovali… Zachoval jsem se jako idiot… Odmítl jsem ji…. Došlo mi, že už se možná nikdy nevrátím… Uvědomil jsem si, jak moc pro mě znamená, že cítím totéž… Ona je ta pravá… Když člověk může, tak prostě musí… Bylo to jak lavina… Všechny pocity a emoce, o kterých jsem sám sobě lhal, že neexistují, mě úplně pohltily… Když najdete tu pravou, podstatné je, co vám našeptává srdce… Musíte to zkusit... Vždycky, když jde o lásku, to musíte zkusit!“ znělo mu v uších zas a znovu… jako divoká, nekončící symfonie, která ho mátla i naplňovala neznámým hřejivým pocitem a která se neskutečným způsobem podobala mnoha jeho vlastním přísně střeženým myšlenkám, jejichž existenci v sobě už dlouhé týdny neúspěšně popíral. A nebýt Baldra… nejspíš by je popíral dodnes, což bylo vážně absurdní!

Bože, copak vážně potřeboval, aby mu někdo otevřel oči? Někdo o tolik mladší a bezvýznamnější, než on sám? Někdo… bez koho by tu už teď nebyl? To bylo přeci směšné! A nereálné! Je král, nenechá se poučovat od nějakého vojáčka? A i kdyby… On není Baldr a Aldrif není Nanna! Jejich osud i situace je mnohem komplikovanější. Možná se té, jejíž zevrubný popis si právě vyslechl, v mnohém podobá… Možná je dokonce téměř totožná, ale není stejná!

Oni nemůžou být spolu… Nejde to! Nejsou jen „jako sourozenci“, jsou skuteční sourozenci! Možná ne biologicky, ale co by tomu řekla jejich matka, na které jediné z celé rodiny mu skutečně záleželo? Určitě by s tím nesouhlasila! Určitě by… NE! To prostě nejde! A i kdyby to šlo a Frigga se s tím tam někde, kde teď pobývala a odkud je zcela určitě pozorovala, dokázala vyrovnat, on přeci není a nikdy nebyl typ, který by po něčem takovém prahl. Naopak… vždycky pohrdal muži, kteří se nechali omámit krásnýma dívčíma očima a chovali se jako šťastní blázni, a nemohl k nim teď patřit! Nemluvě o tom, že Aldrif už jednou rázně odmítl a dokonce jí to napsal v tom zatraceném dopise. Nemohl to přeci jen tak zrušit, vypadal by před ní jako nerozhodný idiot! A tak vypadat určitě nechtěl, nebo snad… chtěl? Nebyl si jistý vůbec ničím, a to ho ještě víc znervózňovalo…

Co je to s ním, ksakru? Přeci se úplně nepomátl! Romantická láska je jen iluze, není skutečná! Je to jen lest, které někdo jako on nemohl nikdy podlehnout. Na to byl příliš inteligentní a heslo, že láska je jen pro slabochy, zastával celý svůj život. A představa, že by se po tom všem skutečně zamiloval… že by to byla jen touha po její nesporné fyzické kráse, ve kterou doposud věřil… A navíc do dcery někoho, kdo ho vychoval… To se mu přeci nemohlo stát! To je absurdní a směšné? Nemiluje ji! Nesmí ji milovat. Musí…

„Láska dokáže překonat nejrůznější překážky, ale s jednou si ani při své všemocnosti poradit neumí. A tou překážkou je strach, lidské ego a zdravý rozum, který je lepší v podobných situacích neposlouchat. Pokud ty necháte, aby za vás rozhodly… prožijete život v osamění,“ vytanulo mu na mysli dřív, než v duchu dokončil svou úvahu, a při slově „osamění“ mu hrdlo sevřela taková hrůza, až se proti své vůli celý zachvěl. Osamělý život žil už tak dlouho… Ve vesmíru, ve vězení… i v asgardském paláci! Cítil se opuštěný už několik let, ale pak přišla ona a všechno se změnilo! Nejdřív myslel, že to je jen jeho plán na získání její náklonnosti… pak věřil v přátelství… možná dokonce i v sourozenecký vztah… ve spřízněné duše… ve vlastní zvrácený chtíč, který ho nutil toužit po jejím objetí… Ale to všechno nemohlo ani zdaleka vysvětlit a obsáhnout jeho pocity! Bylo toho víc… mnohem víc! Bylo to… přesně jak řekl Baldr, jako lavina, která ho hrozila svou tíhou zadusit a rozmačkat. 

Když zavřel oči, viděl jen Aldrif. Její tvář, její oči… její úsměv… To kvůli ní a síle, kterou mu city k ní poskytly, přežil celou tu věc v chrámu… To kvůli ní to nevzdal! Mohla být skutečně ta pravá? Po tom všem… po těch všech letech a po stovkách žen, které prošly jeho náručí a jejichž jména záhy zapomněl? Mohla být tou, které konečně podlehl a byl ochotný spřed ní klidně padnout na kolena a odvolat své neuvážené odmítnutí? Tak mohla?

Jak měl znát odpověď? A chtěl ji vůbec znát? Teď, když konečně získal trůn, po kterém toužil… když našel klid a nejspíš pochopil, jak se má jako král chovat a jak zajistit, aby měl po svém boku někoho, komu na něm záleží? Chtěl to všechno odstavit na vedlejší kolej a pouštět se do neprobádaných milostných vod, v nichž riskovat všechno jen proto, aby mohl poprvé v životě vyslovit větu: „Miluji tě!“? Nebyla ta dvě slovíčka směšně málo za tak vysokou cenu? Jak měl vědět, jestli to za to stojí (a jestli vůbec uspěje), když se cítil tak rozpolcený?

Na jednu stranu si připadal zahnaný do kouta jako nějaká divoké šelma, před níž lovec mává pochodní, ale současně se cítil volný, šťastný a konečně sám sebou! Jako by v něm proti sobě válčily dvě nesmiřitelné stánky jeho povahy, a jedna začínala mít po všech těch letech a staletích konečně navrch… Vážně nejspíš přišel o rozum! Jak jinak si vysvětlit, že jeho racionální já, díky němuž vyvázl už z tolika ošemetných situací, nyní prohrávalo a ke slovu se dostávalo to, které bylo celé u vytržení z představy, že by mohl s někým sdílet svůj život?

Nijak! A přívěsek s lapisem, který nevědomky svíral mezi prsty stejně křečovitě, jako Baldr zásnubní prsten své lásky, mu také příliš nepomáhal. Naopak, téměř mu pulzoval v dlani, jako by se mu snažil říct, že veškerý odpor je marný a že už se stejně dávno rozhodl! A on… se vážně rozhodl, že ano? Rozhodl se, a přesně opačně než předtím! Jak typické. Ach jo… tohle se vážně nemělo stát! Jenže… se to stalo a on se zmohl jen na dovrávorání do velitelského stanu, v jehož útrobách se vyčerpaně opřel o středovou vzpěru a utrápeně zvedl oči k nebi.

„Co mi to děláš?“ oslovil plátěnou střechu posetou stovkami asgardských symbolů, ale ve skutečnosti mířila jeho slova kamsi na onen svět, k osobě, která kdysi nechala vytvořit šperk, jež měl nyní na krku a jejíž blízkost právě teď pociťoval silněji než kdykoliv dřív. Jeho nevlastní matka byla někde tam vysoko a dívala se na něj a jeho náhle zaplavilo nutkání otevřeně jí říct, proč se právě chová jako totální šílenec! „Jak si to vůbec představuješ? Nejdřív staletí přihlížíš tomu, jak žárlím na tvého syna… pak jak nenávidím tvého muže… a teď mě necháš zamilovat se do tvé dcery? To jako vážně? Přijde ti to fér? Mně ne!“ Nutně potřeboval někomu vyčíst, jak mizerně se cítí, ale současně se při vyslovování těch vět pobaveně usmíval (a celé to zdání ztráty zdravého rozumu ještě zesílilo).

Najednou mu to totiž připadalo celé hrozně legrační! Stát se to někomu jinému, nejspíš by se docela škodolibě bavil a říkal by si, jaký je ten člověk ubožák, jenže… se to bohužel stalo jemu, a dokonale to potvrzovala slova, která řekl Aldrif tam na pláži.

On vážně nemohl dělat nic jednoduše! Loki Laufeyson se prostě nemohl v klidu a bez dramatu zamilovat do jedné z miliard cizích dívek ve vesmíru. Ne! On musel zahořet lásku ke své nevlastní sestře a pak sám sobě celé týdny lhát, že to tak není. Bravo!

To byl vážně trik hodný mistra chaosu!

Akorát… by bylo mnohem příjemnější, kdyby v tom chaosu tentokrát sám neuvízl! 

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (27. kapitola):