OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (28. kapitola)

29.07.2015 (16:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 669×

„Vůbec jste se nedotkla večeře, madam,“ ozvala se váhavě jedna ze služebných, když přišla pro špinavé nádobí a zjistila, že se její paní ani nenamáhala odklopit stříbrný poklop, ale Aldrif neměla na jídlo ani pomyšlení. Celé hodiny jen apaticky seděla u otevřeného okna a shlížela na oceán a Bifrost, doufajíc, že se objeví někdo se zprávami z Vanaheimu. Nikdo však nepřicházel (a Heimdall konečně přiznal, že z nějakého neznámého důvodu nevidí jasně a na Vanaheim stěží dohlédne). A to se Asgard o léčce, do níž podle všeho padl jeho král, dozvěděl již před mnoha hodinami!

„Díky, nemám hlad, Rán,“ odvětila unaveně a nezúčastněně sledovala, jak dívka podnos s nedotčeným jídlem odnáší pryč. Nejspíš dnes budou mít v palácové kuchyni hodně zbytků, protože podle toho, co během dne viděla a slyšela, nebyla jediná, koho zprávy z bojiště hluboce zasáhly. V celém Asgardu panovalo napětí a místy dokonce smutek předznamenávající truchlení za ztraceného vládce. A to… na ni bylo už vážně moc!

Pořád se ještě nedokázala srovnat s představou, že už Lokiho nikdy nespatří ani neobejme, a nepotřebovala k tomu ještě prožívat všeobecný státní smutek! Ačkoliv… nejspíš se místo k hromadnému truchlení za falešného vládce schylovalo spíše k definitivnímu odhalení jeho lží, protože až nikdo na bojišti nebude schopen nalézt Odinovo tělo a místo něj objeví tělo někoho, kdo měl být po smrti už dávno… propukne šílenství, kterého se už teď děsila. 

Jí osobně sice nic hrozit nemělo (úředně o tom, že Odin není Odin, nic nevěděla, a proto byla mimo podezření), ale i tak jí bylo z toho, jaký osud nejspíš čeká Lokiho odkaz, na nic! Asgarďané ho určitě budou proklínat a nenávidět až za hrob, protože jistě dojdou k závěru, že schválně způsobil porážku jejich vojska, a pokud někdo v celém vesmíru věděl, jaké to je, když se celý národ spikne proti jednotlivci, byla to právě ona (a vážně nebylo oč stát)!

Loki bude všemi opovrhovaný, tak jako kdysi ona, a jediným jeho štěstím se tak zdálo být to, že už se o tom nedozví. Ona tomu však bude muset mlčky přihlížet (aniž by ho směla hájit), a to jí připadalo příšerné! O takovou budoucnost věru nestál a to raději vůbec neuvažovala o vlastních mizerných vyhlídkách! To jediné, na čem jí kromě jejího nevlastního bratra záleželo, bylo nyní totiž víc v nedohlednu, než kdy dřív!

Přišla sem přeci proto, aby vykonala pomstu na svém otci a vzala mu život tak, jak se ho on kdysi pokusil vzít jí, a vzdala se toho snu jen kvůli Lokimu. A teď… ztratila obojí! Jeho i svůj někdejší smysl života! A neexistovala šance, jak alespoň jedno z toho dostat zpět, což by v ní nejspíš vzbouzelo nezvladatelný hněv, kdyby ovšem už z toho všeho utrpení nebyla tak unavená, že se kromě smutku nezmohla na žádné další emoce. Stejně by zlostí nic nevyřešila… 

Na Vanaheim vrazit nemohla (a i kdyby, stejně už by těžko něco změnila) a bez vstupní karty, kterou měl u sebe její nevlastní bratr, se nedostane ani do vězení! A co hůř, pokud se začne celá Lokiho vláda podrobně prošetřovat, téměř jistě bude objeven i zapečetěný blok „X“ a v něm právoplatný král Asgardu (ať už tam spočíval v jakémkoliv stavu).

A pak… bude Odin zachráněn, znovu se dostane na trůn a ona… bude definitivně ztracená! Poté, co se znovu stane králem a obklopí se ještě více vojáky, už se k němu nedostane a bude muset z Asgardu pryč. A bez svého nového domova, životního cíle a muže, kterého milovala… její život snad už ani neměl cenu!

Nejideálnější by bylo, kdyby se hned teď sprovodila ze světa, ale k tomu bohužel neměla dost odvahy. Teoreticky věděla, jak na to… Mohla by si například sehnat nějaký jed, skočit z dostatečně vysoké budovy a nesnažit se dopadnout tak, aby si neublížila, nebo se třeba… utopit ve vaně či v oceánu, kdyby to bylo nezbytně nutné, ale bez dalších informací se neodvažovala přistoupit k žádné této alternativě. 

V jedné z knih, které kdysi patřily její matce, si totiž přečetla dávnou báji o princezně, která si vzala život, protože se mylně domnívala, že její princ zahynul v bitvě, a ačkoliv hluboko uvnitř nevěřila, že by měla takové štěstí, aby se Loki vrátil v pořádku, nemohla na tu historku přestat myslet. Byla tak dojemná a… reálná! Chudák oklamaná princezna se vrhla z věže, a když se pak její princ vrátil jako vítěz, našel ji doma mrtvou a zešílel žalem. Hrozné… 

A i když moc dobře věděla, že jde jen o fikci, brala to jako natolik odstrašující příklad, že si prostě nedokázala ublížit. Ne teď… možná… později. Třeba jednou přijde čas, kdy se o něco pokusí, ale dneska to nebude. Koneckonců… ukončit své trápení může kdykoliv v budoucnu, nemusí to být dřív, než bude mít jistotu.

S povzdechem vstala ze židle a bezcílně bloudila svými komnatami, které jí na každém kroku připomínaly Lokiho. Tady na prahu jí ukazoval její nový domov… támhle u zrcadla spolu stáli, když se poprvé po zkrášlovací proceduře odvážila pohlédnout na svůj odraz… a támhle, skryt za vázou jejích milovaných kosatců, jejichž čerstvou každodenní donášku jí domluvil se služebnými, stál holografický rámeček, který jí věnoval a do kterého si po jeho odjezdu tajně přemístila jeho a Thorovu podobiznu, aby se na něj mohla večer co večer dívat. 

Bylo toho tolik, co jí věnoval, ukázal a naučil… Za tu krátkou dobu, co se znali, měla pocit, že k sobě patří, a teď si bez něj připadala, jako by ztratila část sama sebe. Srdce jí při pomyšlení na něj pukalo zoufalstvím a to, co doposud považovala jen za trapné románové klišé bez reálného základu, cítila na vlastní kůži. Láska opravdu dokázala ubližovat spolehlivěji než nenávist a ona s tím nic nenadělala! Milovala ho a bylo jí fuk, že on k ní necítil totéž! Milovala ho a nedokázala se smířit s tím, že o něj přišla!

Přísahal, že se vrátí… přísahal, že jí přiveze zpět její přívěsek, který jí také bolestně scházel a díky jehož absenci se uprostřed noci budila hrůzou, přesvědčená, že ho někde ztratila (než si uvědomila, kde skončil, a cítila se ještě hůř), a ona mu věřila! Byla hloupá a naivní a jako někdo, kdo měl s bojem bohaté zkušenosti, musela podvědomě tušit, že jeho sliby jsou jen pouhými pohádkami, kterými se ji snažil uklidnit, ale nechtěla o tom přemýšlet. A teď… už bylo pozdě!

Bez něj už neměla na světě nikoho, komu by na ní záleželo… Ani tu osobní služebnou, o které od okamžiku, kdy utekla z domu její jasnozřivé babičky, neslyšela a která jí se svou rodinou zasvěcenou do jejího tajemství děsila stejně, jako vidina samoty. Ty tři ženy pro ni mohly být nebezpečné a ona by nejspíš měla začít urychleně něco dělat a nějak se postavit k tomu, že znají její pravou identitu, ale nedokázala v sobě najít sílu cokoliv podniknout.

Raději krátce po odchodu sloužících zalezla do postele a doufala, že se brzy propadne do nevědomí a nebudou ji pronásledovat žádné sny. To se ale pochopitelně spletla… Nejenže nemohla několik dlouhých hodin usnout a nervózně se na svém pohodlném dvoulůžku převalovala, ale když se jí to nad ránem přeci jen podařilo, pronásledovaly ji noční můry plné krve a děsivých vizí spojených s návratem skutečného Odina k moci. Probudila se celá rozlámaná ještě před východem slunce a následující minuty strávila tím, že bezmocně vzlykala do polštáře. Vážně nádherný začátek nového dne…

-o-

„Vypadá to, že se nám podařilo zlikvidovat, zajmout či rozprášit už téměř všechny retariásnké jednotky a osvobodit většinu vanaheimských obyvatel, vaše veličenstvo,“ ukláněl se uctivě jeden z generálů, který přinesl svému králi čerstvé zprávy z bojiště, ale Loki se zmohl jen na souhlasné přikývnutí a mdlé gesto, kterým ho vykázal ze stanu. Ty zatracené bylinky už zase přestávaly účinkovat a provizorně překrytá sečná rána se bohužel stále neměla k zahojení. Dokonce znovu začala krvácet a přinutila ho zůstat v klidu a přenechat organizační záležitosti svým poddaným, kterým to šlo na jeho vkus zoufale pomalu.

Sice už byly určeny oddíly, které tu měly ještě několik dní až týdnů zůstat a dohlédnou (popřípadě zařídit), aby se celá říše co nejrychleji vzpamatovala z prožitých útrap, ale jinak se všechno neskutečně vleklo a neustále se objevovaly další a další komplikace, které bylo třeba vyřešit.

Zjevně byl hodně naivní, když se domníval, že nejpozději před večeří (na Asgardu tudíž ještě před snídaní) vyrazí s většinou svých mužů na cestu domů (hodiny totiž ukazovaly už tři hodiny odpoledne a armáda ještě ani nezačala balit hlavní tábor), a aby toho nebylo málo, z nějakého záhadného důvodu, který nebyla obsluha schopna identifikovat ani opravit, se porouchala hlavní komunikační jednotka a nebylo tudíž možné odeslat domů depeši o jejich slavném vítězství. 

Prý došlo k nějakému zkratu v obvodech (což bylo vzhledem k tomu, že přísně zakázal odesílat na Asgard jakékoliv zprávy a jednotka tudíž nebyla od jejich příjezdu na Vanaheim použita, trochu zvláštní) a znovu ji uvést do provozu by trvalo příliš dlouho. A navíc… už to ani nemělo smysl!

Za pár hodin se vrátí domů a všichni se dozví, jak jejich tažené dopadlo, a on se holt musel jako král spokojit s tím, že národ o jejich slavném vítězství informuje až se zpožděním. Nebylo to úplně ideální, ale na rozdíl od svých generálů, jejichž ega nesla takové nevítané průtahy hodně špatně, ho to zas tak moc netrápilo. 

Sice mu bylo jasné, že doma musí panovat značná nervozita z tak dlouhého radiového klidu, ale před odjezdem je na své plány zbytečně neriskovat mezigalaktickou komunikaci upozornil, a nyní spoléhal na Heimdalla, který jistě neměl problém sem dohlédnout a zevrubně informovat palácové zpravodaje o zdejší situaci. Dost možná zaznamenal i jejich dnešní úspěchy, a pokud si náhodou nedokázal poradit s jeho energetickým štítem, který mu měl zabránit odhalit jeho pravou identitu, a neviděl kvůli němu jasně, tak měl prostě smůlu! Nehodlal riskovat prozrazení jen proto, aby se na Asgard dostaly nejčerstvější novinky! Nemohl si to dovolit, zvlášť teď, kdy ho stálo neskutečné úsilí udržet Odinovu podobu! 

Díky bohu, že štít dokázal fungovat i bez jeho přičinění a nebylo třeba do něj investovat další energii. Už mu totiž akutně docházela a jen těžko dokázal říct, zda je na vině spíš jeho nesmírné vyčerpání, migréna a enormní nedostatek spánku, nebo zranění, které mu způsobovalo nepříjemné bolesti a nedovolovalo mu provádět žádné prudší pohyby.

Vážně se cítil pod psa a k fyzické slabosti se ještě navíc připojily pochyby a nervozita spojené s Aldrif a celou tou nezáviděníhodnou situací kolem jejich vztahu. Sice už se nesnažil sám sebe přesvědčit, že k ní cítí jen přátelství, a po zdlouhavém vnitřním boji si dokonce dokázal přiznat, že se do ní nejspíš skutečně zamiloval, ale stále ještě nebyl pevně rozhodnutý, zda svým citům podlehne. 

Toužil po tom celou svou duší, ale praktická stránka věci ho spíše odrazovala. Šance, že jeho příběh skončí stejně šťastně jako ten Baldrův, mu totiž připadaly mizivé. Aldrif byla dost tvrdohlavá na to, aby mu nedala druhou šanci, a nedalo se vyloučit ani to, že se jí svým rázným odmítnutím dotkl natolik, že už o něj nebude stát. Bylo by pochopitelné, kdyby ho poslala k vodě, protože jí své stanovisko vysvětlil jasně a dokonce jí ho popsal v dopise, který měla stále ještě u sebe (a mohla mu ho kdykoliv připomenout a použít ho proti němu), a to nebylo pro jeho křehkou psychiku zrovna ideální.

A pak tu samozřejmě ještě stále zbývala etická a právní stránka věci, která jim jakýkoliv hlubší vztah přísně zakazovala a stavěla jejich lásku zcela mimo společenské normy (i veškeré zákony říše). Jako nevlastní sourozenci (byť bez jakýchkoliv příbuzenských vazeb) si nemohli dovolit žádnou milostnou aféru, která by celou říši jistě šokovala. Tím spíš, že oba pocházeli z královského rodu! Kdyby se někdy odhalila jejich pravá identita a měli být za své lži a tajnosti veřejně souzeni, znamenalo by to jen další přitěžující okolnost (kterých by i tak bylo víc než dost), jež by mohla v nejhorším případě vést až na popravčí špalek (a to pro oba, nejen pro něj)! 

A dělat se s tím bohužel nedalo nic, protože Aldrif byla právoplatnou dědičkou asgardského trůnu, a vztah s nevlastním bratrem a zavrženým korunním princem cizí nepřátelské rasy by pro ni znamenalo veřejnou ostudu a skandál netušených politických i kulturních rozměrů, který si nejspíš ani nedokázala představit. Byla by odsouzena všemi devíti říšemi, a to by ji po tom všem, co už měla za sebou, jistě neblaze poznamenalo, což by rozhodně neměl dopustit.

A i kdyby tohle všechno pominuli a pokusili se svůj vztah udržet v tajnosti, znamenalo by to neustálé skrývání a život plný strachu a kompromisů, na které ani jeden z nich nebyl stavěný. A stejně by se to jednou muselo provalit, a co pak? Co až se jednou vrátí Thor, na kterého raději v souvislosti se svými city k jeho biologické sestře vůbec nemyslel? Aldrif ho bude chtít určitě poznat a situace se ještě víc zkomplikuje. A kdyby to celé prasklo… 

Uf, ani nechtěl domyslet, co by se mohlo stát! Už takhle si nedělala iluze, jak bouřlivá by nejspíš byla Thorova reakce na to, že ho podvedl, odstranil jeho otce a zmocnil se asgardského trůnu, a kdyby k tomu ještě přidal informace o tom, že si začal s jeho sestrou, o jejíž existenci neměl ani tušení… To by teprve bylo rodeo!

I když to nejspíš byly všechno zbytečně vzdálené obavy! Mnohem pravděpodobnější mu připadala možnost, že se to mezi ním a Aldrif zkomplikuje ještě mnohem dřív a bez cizího přičinění. Vždyť se neustále jen hádají, na ničem se neshodnou a jejich případné soužití by se jistě více než klidnému přístavu podobalo divočině! A až by se objevil nějaký zásadní konflikt, co pak? Zvládli by to vůbec? Byla jejich láska, o které ještě před pár hodiny pochyboval (a na niž nemohl sázet ani nyní), dostatečně silná, aby tohle všechno překonala, nebo by bylo lepší se do toho raději vůbec nepouštět a dál se držet toho, na čem se dohodli? Kdyby zůstali jen přáteli, nic z toho, na co právě v obavách pomýšlel, by je nemuselo nikdy potkat. Čekal by je poklidný společný život v luxusu a blahobytu, jenže problém byl v tom… že si nebyl jistý, zda by to dokázal vydržet!

Baldr měl totiž pravdu… Jak si jednou člověk přizná, že se bláznivě zamiloval, nedokáže myslet na nic jiného a nebude mít klid, dokud nedostane šanci své city zrealizovat. I kdyby mělo jít jen o planý pokus, který skončí fiaskem a odmítnutím… musel Aldrif říct, co k ní cítí! Bylo to fér jak k ní, tak k němu, a ať mu na mysl přišlo sebevíc logických argumentů, hovořících proti jeho vyznání, nebylo to k ničemu. Rozumný a realistický pohled na svět, který byl pro něj doposud charakteristický, byl sice krásnou věcí, ale momentálně neměl v jeho rozpoložení šanci na úspěch. 

Hned jak se vrátí na Asgard, udělá přesně to, co tehdy Baldr (tedy až na ten zásnubní prsten, na to bylo vážně trochu brzy a on odmítal o tak zásadních věcech polemizovat). Půjde za Aldrif a řekne jí, jaký byl sobecký idiot, když ji odmítl, a že kašle na společenské normy a konvence i na zákony a morální kodexy, a že ji prostě miluje a nedokáže bez ní žít. A… uvidí, co se stane. 

Snad neschytá podobnou facku jako v hodovním sále, kdy si ho popletla s nějakým dotěrným vojákem. Při svém aktuálním stavu by ji nejspíš neustál. Ačkoliv… kdyby po ní po vzoru Nanny a Baldra následoval podobně vášnivý a zamilovaný polibek, jaký mu Aldrif věnovala na mostě, nejspíš by se dokázal přemoct! pousmál se zasněně, ale velmi rychle byl přinucen vystřízlivět, protože se záhy objevili další generálové a všichni nutně potřebovali jeho pomoc. Alespoň že stačilo udílet rozkazy a nehýbat se z místa. Víc by totiž nezvládl a rozhodně nestál o to, aby si jeho poddaní všimli, že není jen vyčerpaný (což se vzhledem k Odinovi věku dalo předpokládat), ale také zraněný a na pokraji kolapsu (úplně stačilo, že musel odmítnout další jídlo, které mu do stanu doručili a ze kterého se mu už od pohledu zvedal žaludek). 

Musel to před nimi ještě pár hodin utajit, ale vidina návratu domů, který se přeci jen o něco přiblížil, ho držela nad vodou. Zbývaly už jen hodiny do okamžiku, kdy měl být s prvními vojáky přenesen Bifrostem zpět na Asgard, a on prostě musel zatnout zuby a vydržet to. Přeci to po tom všem nevzdá!

-o-

Východ slunce nad mořem byl nádhernou podívanou plnou ladnosti a romantiky, ale Aldrif na něj zírala zcela apaticky a opustila ho ještě dřív, než se celý rudozlatý sluneční kotouč vyhoupl na nebe. Raději se zhroutila na svou oblíbenou pohovku u krbu, kde nemusela čelit vzpomínkám na všechna ta společná rána, které měla s Lokim za sebou, a pokusila se zkrátit si dlouhou chvíli četbou magické učebnice. Slíbila, že se pokusí ve tvoření iluzí zdokonalit, ale stále nezaznamenala žádný pokrok. A dnes… tomu nemělo být jinak.

Oči se jí při pohledu na zažloutlé stránky, v nichž jí Loki poměrně nedávno pomáhal se orientovat, totiž velmi rychle zalily slzami, a záhy tak knihu znovu zaklapla a v pláči si ji přitiskla na prsa. Cítila se tak strašně, jako ještě nikdy… Samota, na niž byla od dětství zvyklá, ji nyní tížila jako kámen a každičký nádech byl pro ni nekonečným utrpením. Vážně by bylo lepší, kdyby hned teď zemřela! Pro ni i pro všechny ostatní… blesklo jí utrápeně hlavou, jenže než mohla začít vážně uvažovat, zda by neměla přehodnotit své mínění a skutečně se nepokusit celé tohle trápení, které nazývala životem, ukončit, ozvalo se zaklepání na dveře a vyrušilo ji z veškerých neradostných úvah. 

Kdo ji to otravuje? Jasně včera večer nařídila sloužícím, aby ji ráno nikdo nerušil. Leda… že by se objevily nějaké nové zprávy! napadlo ji rozechvěle a hbitost, s jakou vyskočila z pohovky, se s její někdejší letargií nedala vůbec srovnat. Za dveřmi však na ni nečekal další sloužící se zapečetěným pergamenem, nýbrž někdo docela jiný…

„Nanno?!“ vyhrkla zaskočeně a nemohla se ubránit nepříjemnému zachvění. Ne nadarmo se říká, my o vlku a vlk za dveřmi! Bylo to teprve pár hodin, co o své služce a jejích blízkých přemýšlela, a děsila se okamžiku, až ji znovu potká, a teď… byla zde! Výborně! Jako by si s ní osud nepřestával zahrávat… Alespoň že z celé té její povedené rodinky přišla právě ona (z ní měla přeci jen nejmenší obavy). „Co tu děláš?“ pokračovala slabým hlasem, ale její služebná nevypadala, že by jí přišla ublížit.

„Babička mě za vámi poslala. Chtěla… by se vám omluvit.“ 

„Za co?“

„Za to, že vás vyděsila. Prý z ní nemusíte mít strach. Nemá v plánu vám ublížit,“ odříkala poslušně vše, co měla za úkol vyřídit, ale současně si nepřestávala svou paní zkoumavě prohlížet. Nikdy dřív se na ni tak zaujatě nedívala a pro Aldrif nebylo těžké dovtípit se, že je to následek odhalení její pravé identity. 

„Babička ti řekla, kdo jsem, viď.“ Ani to nepodala jako otázku, spíš jen unavené konstatování, a když Nanna nervózně přikývla, ustoupila stranou a pustila ji dovnitř. Sice by byla raději o samotě, ale tohle by vážně neměly řešit na chodbě. „A předpokládám, že tvá matka to ví také.“

„Ano.“

„Výborně! To mi vážně scházelo…“ Neměla sílu se doopravdy rozzlobit (zvlášť když očekávala, že to tak dopadne) a raději si znovu protřela zarudlé oči, aby skryla stopy po slzách (což se však ukázalo jako nemožné).

„Nikomu nic neřekneme, madam. Opravdu!“ přesvědčovala ji mezitím Nanna s takovým nasazením, že bylo těžké jí nevěřit, ale pro jistotu zůstávala opatrná. Jednou už téhle rodině naletěla…

„To doufám, jinak bych musela okamžitě odejít z Asgardu.“ 

„To… ale nesmíte. Vždyť… jste naše princezna!“

„Nejsem ničí princezna. Jen dcera krále, který mě nechal unést a zavraždit, a královny, která zemřela dřív, než mohla zjistit, že jsem naživu. To není příliš povzbudivé… A ano, vlastě jsem ještě zapomněla na to, že jsem také sestra korunního prince, který nestojí ani o trůn, ani o svou říši, a nemá tušení, že existuju. Opravdu skvělý původ a ideální rodinné zázemí!“ odsekla nevrle a nebyla příliš nadšená z toho, že se její služka usadila na okraj nedalekého křesílka. Byla by raději, kdyby odešla a nenutila jí dívat se na někoho, kdo ztratil totéž, co ona sama! Bylo to až příliš depresivní.

Přesto… si nemohla nevšimnout, že Nanna už nepůsobí ani z poloviny tak hystericky a zoufale, jako po tom nepovedeném varování. Zvláštní… Že by tak rychle zapomněla na svého snoubence? To se jí nechtělo věřit! Jedině, že by snad…

„Co Baldr? Nějaké nové zprávy?“ Nemusela ani zdůrazňovat, že se ptá na informace od její babičky a ne z oficiálních zdrojů, a Nanna nejistě sklopila oči.

„Možná…“

„Možná?!“ To ji přinutilo se prudce napřímit a vytřešti na svou služku oči. „Tvá babička měla další vidění o Vanaheimu?“

„To přímo ne.“

„Tak co?!“

„Viděla… něco jiného,“ kličkovala neurčitě, ale Aldrif neměla náladu na její vytáčky. Sice jí bylo jasné, že jí Fulla nejspíš zakázala o jejích dalších viděních mluvit, ale tohle bylo důležité!

„Co?!“ vyštěkla netrpělivě a Nanna se na křesle celá schoulila.

„Viděla… naši svatbu,“ zamumlala nervózně a její paní znovu zaskočeně zamrkala.

„Svatbu? Myslíš… tvou a Bladrovu? Ale… jak to?“ Správně by k žádné svatbě nemělo dojít, protože její snoubenec měl být mrtvý, ale Nanna jen nejistě pokrčila rameny.

„Já nevím. Taky mi to přijde nepravděpodobné. Ale ona tvrdí, že mě viděla ve svatebních šatech po jeho boku. Prý to ale nemusí nic znamenat, měla… ohledně toho takový zvláštní pocit.“

„Jaký pocit?“

„Nevím, říkala, že zvláštní. Jako by se na té svatbě mělo stát něco hrozně důležitého, jen si není jistá, zda se to bude týkat nás dvou. Prostě… je to všechno zmatené. A já… jí nevěřím. Snažím se, vážně, ale… Nevěřím, že je Baldr naživu. Ta bolest, kterou jsem při spojení s ním cítila, to muselo být něco hrozného.“ Znovu se jí v očích zaleskly slzy a Aldrif se zastyděla za to, že ji tu tak nepokrytě vyslýchá. Měla toho za sebou už víc než dost…

„Promiň, já vím, je to… bolestivé. Ale ještě jednu otázku, prosím.“ Celá se vnitřně chvěla, když čekala, až ji její služka kývnutím vyzve, aby se ptala, a vroucně se modlila, aby naděje, o které si myslela, že už dávno vyhasla, přeci jen nebyla zcela pryč. „Co král? Neviděla něco o něm?“ Neodvažovala se ani dýchat, ale Nanna bohužel zavrtěla hlavou.

„Ne, o něm nemluvila. Ptala jsem se jí, kvůli vám, ale… řekla, že vidí stále totéž. Pořád to stejné nebezpečí jako už mnoho měsíců a o bitvě vůbec nic.“ Bylo na ní znát, že ji to mrzí, ale Aldrif si uvědomila, jak naivní byla, když věřila v nějakou jinou odpověď.

Ovšemže Fulla nemůže o Lokim nic dalšího vědět! To, co viděla předtím, se týkalo hlavně královského oddílu a Baldra, ale jeho ne. Jak by mohlo? Když pátrá po králi, soustředí se přeci na Odina, a ten už měsíce hnije ve vězení a tudíž je skutečně v nebezpečí nesouvisejícím s bitvou. Aby dokázala zjistit něco o jejím nevlastním bratrovi, musela by se jí na něj zeptat přímo, a to nepřicházelo v úvahu. Bohužel…

„Tak díky,“ povzdechla si utrápeně a Nanna se odvážila na ni povzbudivě usmát.

„Nebojte se, madam. Váš otec… ehm, tedy král bude určitě v pořádku. Je to přeci král!“ Zdálo se, že je stejně naivní jako Loki před svým odjezdem (když byl přesvědčený, že se mu jako vládci nemůže nic moc stát), a současně neví, zda si může dovolit mluvit před ní o Odinovi jako o její rodině, ale to s ní nijak nehnulo. Neměla sílu jí k tomu nic říct... Jen mdle pokývala hlavou a dál tajně v dlani svírala perlu, která jediná jí poskytovala útěchu a byla tím jediným, co jí po Lokim zbylo.

Jenž pak… zničehonic, bez sebemenšího varování… se z čistého nebe mocně zablesklo a Aldrif i Nanna sebou překvapeně škubly. Od krbu, u něhož seděly, bylo sice k oknu poměrně daleko, ale i tak jim nemohl uniknout gejzír vícebarevného světla, odrážející se od průzračné hladiny oceánu a vrhající duhové odlesky až k přístavu. A jelikož obyčejná bouře to v tuto roční a denní dobu téměř určitě být nemohla… Nebylo těžké uhodnout, odkud úkaz pochází a že nejspíš předznamenává něco, v co se už ani jedna z nich neodvažovala doufat.

„To byl Bifrost!“ vzpamatovala se jako první Nanna a vyskočila z křesla tak rychle, až málem převrhla vázu s kosatci.

„To není možné! V králově nepřítomnosti je přeci zakázáno ho používat,“ následovala ji Aldrif nedůvěřivě, ale stačil jediný pohled z okna a… plamínek naděje skrytý hluboko v jejím nitru, který dávno považovala za vyhaslý, zaplál jasněji, než všechny hvězdy ve vesmíru.

Záblesk totiž skutečně pocházel od duhového teleportačního mostu a podle všeho se v jeho směru nemýlila. Nejednalo se o přísně zakázanou cestu odtud, někdo přicestoval sem! A nebyl to jen tak někdo… Na obyčejnou nezvanou návštěvu se ve vchodu do ozdobné kupole umístěné na konci mostu náhle tísnilo nebývalé množství lidí, kteří tam ještě před kratičkým okamžikem prokazatelně nebyli. A když na ně vzápětí obě ženy zaostřily zrak… Aldrif téměř cítila, jak vedle ní její služebná nadskočila vzrušením, a vzápětí téměř ohluchla na levé ucho, protože Nannin nadšený výkřik jí téměř protrhl bubínek.

„To je naše armáda! Oni se vracejí!“

-o-

Loki si snad ještě nikdy neužíval nepříliš komfortní cestování prostřednictvím Bifrostu tak moc jako nyní! Sice se mu při něm dost nepříjemně zatočila hlava a žaludek mu při vynoření z duhového tunelu udělal pořádný kotrmelec, ale zvládl to na svůj stav poměrně elegantně a společně se svými muži (vesměs těmi, kteří v boji přišli k úhoně a bylo třeba je poslat domů mezi prvními a dostat je do nejdřív na ošetřovnu) hrdě vykročil na domovskou půdu.

Dokázal to! Sice zraněný, vyčerpaný a na pokraji sil… ale dokázal to! Vrátil se domů, přesně tak, jak Aldrif slíbil, a zvládl s sebou přivést i většinu svých vojáků, což se samo o sobě dalo pokládat za malý zázrak. Nikdy dřív asgardská armáda nevyvázla z tak vážné situace téměř kompletní a pocit, že dokázal něco, co se Odinovi nikdy nepovedlo… ho hřál u srdce i tehdy, když přistupoval k Heimdallovi a byl nucen se ještě silněji soustředit na svou iluzi.

V přítomnosti vševidoucího strážce duhového mostu měl vždy nepříjemný pocit, že je ve větším ohrožení než při kontaktu s kýmkoliv jiným, ale dnes se Heimdall tvářil natolik zmateně, že z něj jeho tajemná aura sálala jen mírně.

„Vaše veličenstvo… Nečekali jsme vás,“ prohlásil zaskočeně a bylo opravdu zvláštní slyšet z jeho úst něco takového. Evidentně se nemýlil, když spekuloval o tom, že jeho energetický štít byl výkonnější, než původně zamýšlel.

„Ne? No… přesto jsme zde.“ Hodlal si okamžik převahy patřičně užít, ale to, co strážce vzápětí vypustil z úst, mu všechnu radost rázem zhatilo.

„Ano, ale… Jak je to možné? Z poslední depeše jasně vyplývalo, že máte na Vanaheimu vážné potíže.“

„Z jaké depeše?“

„Z té, co jste odeslali včera před polednem. Mluvilo se v ní o nějaké léčce, do které jste vy a váš oddíl padli,“ vysvětloval Heimdall a Loki v zádech cítil pohledy mnoha svých generálů, kteří již stihli projít Bifrostem a nyní jejich rozhovoru drze naslouchali. Tohle… byla vážně nepříjemná situace.

Jako král by měl tušit, o jakou depeši jde, ale bohužel… Byl úplně mimo!

„Žádnou depeši jsme neposílali,“ bránil se logicky, ale Heimdall si stál na svém, a několik dalších vojáků, kteří nejspíš právě dorazili z paláce, horečně kývalo na souhlas.

„Omlouvám se, vaše výsosti, ale posílali. Zcela určitě přišla z vaší komunikační jednotky.“

„Aha… no, tak o tom vážně nic nevím. K ničemu takovému jsem nedal souhlas. Naopak, uvalil jsem na všechny linky komunikační embargo, takže… to vypadá, že někdo neuposlechl můj přímý rozkaz. Generále…“ obrátil se ke svému nejbližšímu veliteli a počkal, až k němu chvatně přistoupí.

„Ano, pane?“

„Prošetřete to!“ nařídil ostře, a nebýt bolestí, které ho nepřestávaly sužovat a k jeho nelibosti předznamenávaly další otevření jeho zranění, nejspíš by vyváděl mnohem víc a ihned šel osobně prověřit, kolik pravdy bylo na údajné poruše komunikační jednotky (která měla nejspíš zakrýt nepovolené odeslání poplašné depeše). Takové chování nemínil ve své armádě trpět a ani zdaleka nešlo jen o jeho raněné ego… Šlo o princip!

Samozřejmě počítal s tím, že o léčce, do níž se svými muži padl, se záhy dozví celý Asgard, a vzhledem k tomu, jak nakonec celá akce dopadla, mu to ani moc nevadilo, ale představa, že si občané jeho říše celou tu dobu, po kterou boje probíhaly, mysleli, že je se svými lidmi ve smrtelném nebezpečí…  A on ani netušil, že by jim to měl vymluvit… Ta ho rozpalovala doběla! Tohle si někdo odskáče! Takhle zbytečně děsit nevinné občany a také… Aldrif! 

Ale ne! Skutečný rozsah celého problému mu začal docházet až se značným zpožděním a nejradši by se hned teď rozběhl do paláce, aby mohl své nevlastní sestře říct, že je v pořádku. Chudák… musela o něj mít příšerný strach, a i když jistou část jeho já těšilo, že se o něj někdo bál, rozhodně to nemuselo být tak kruté! Pokud si už od včerejšího poledne myslí, že padl do retariánské léčky... Ach bože! Musí být polomrtvá hrůzou a ostatní ženy, dcery a matky všech jeho mužů také! Musí s tím něco udělat. Ihned! 

„Okamžitě tu zprávu dementujte, šlo jen o přechodný stav. A nechte rozhlásit, že jsme dosáhli slavného vítězství! Vanaheim byl osvobozen, retariánští nájezdníci rozprášeni, jejich nejvyšší velitel padl v boji a ztráty na naší straně jsou minimální,“ nařídil nejblíže stojícímu vojákovi a ten s nadšeným přikývnutím vyrazil splnit jeho rozkaz, zatímco on se obrátil zády k Heimdallovi a vydal se ke skupince nejvážněji zraněných vojáků, mezi nimiž na transportním polním lůžku ležel i Baldr. „Tak co, v pořádku?“ naklonil se k němu, aby měl jistotu, že transport přečkal bez problémů, a mladík mu věnoval chabý úsměv. 

„Naprosto, vaše výsosti. Už… se nemůžu dočkat, až se setkám s Nannou,“ vypravil ze sebe potichu, potěšený královým neutuchajícím zájmem o jeho osobu, a jeho hlas zněl mnohem líp než před pouhými několika hodinami, kdy bojoval o život. Smutné následky operace se sice nedaly přehlédnout, ale jeho tvář už nebyla tak smrtelně bledá, a dokonce i kruhy pod očima se začaly pozvolna ztrácet (popravdě řečeno, teď vypadal líp než Loki, což však naštěstí nemohl nikdo posoudit). Ten léčitel měl pravdu, jeho mladé tělo se bez přítomnosti jedu zotavovalo velice rychle a bylo jen otázku času, než bude schopný vstát z postele.

Jeho však zajímala jen jeho snoubenka a Loki se tomu vůbec nedivil. I on sám totiž s překvapením zjišťoval, že mnohem víc než na nějaké oslavy vítězství a blahořečení jeho velitelských i vladařských úspěchů se těší na Aldrif (a nic na tom nemohla změnit ani nervozita, která se ho zmocňovala při pomyšlení na to, co se jí chystá říct).

„Neboj, hned za ní někoho pošlu, aby ji informoval o tvém stavu a dovedl ji na ošetřovnu,“ slíbil mu dostatečně nahlas, aby ho okolní vojáci, kteří Baldrovi královu přízeň zjevně záviděli, slyšeli, a ihned k sobě přivolala dalšího posla, kterého pověřil, aby co nejrychleji našel sloužící Nannu, vzkaz jí předal a doprovodil ji na palácovou ošetřovnu. „Měla by být někde v paláci. Zeptej se ostatních služek,“ instruoval ho a nemohl se ubránit pocitu dobře vykonané práce. Představa, že se ty dvě hrdličky již brzy shledají a padnou si do náruče, mu už nepřipadala směšná a sentimentální… Připadala mu docela přitažlivá! 

Rozhodně přitažlivější než jeho nejistý podnik s Aldrif, do kterého se bohužel nemohl pustit dřív, než hrdě dovede svou vítěznou armádu až k branám paláce. Koneckonců to bylo něco, po čem od dětství toužil a o čem snil pokaždé, když viděl, jak jeho nevlastní otec přijímá gratulace k úspěšným vojenským výpravám. Ale teď, když se toho konečně dočkal a ten, kdo měl být oslavován a komu měli jeho poddaní vzdávat hold, byl on sám… by všechny ty formality docela rád přeskočil! Uvnitř v paláci ho totiž čekala mnohem sladší odměna, než byly květiny a nadšené davy provolávající mu slávu!

-o-

„To jsou naši bojovníci! Vrátili se!“ jásala Nanna, když mohla konečně s jistotu říct, že se u ústí Bifrostu nalézají navrátivší se asgardští vojáci, a už už se chtěla rozběhnout ven, ale Aldrif ji v polovině místnosti dohnala a zarazila. 

„Počkej!“ vyhrkla ustrašeně a stáhla dívku zpět. Nechtěla to udělat… Ne doopravdy, protože nejraději by ji pochopitelně následovala a přestala umírat nervozitou a touhou zjistit, zda je mezi bojovníky i jejich nejvyšší velitel, ale… nemohla! Jednak slíbila Lokimu, že při návratu armády neopustí své komnaty a počká, až za ní sám přijde (aby nebylo prozrazeno její krytí), a jednak… pořád nemohla uvěřit, že by měli tolik štěstí a minimálně část asgardské armády se vrátila vcelku! Po těch nekonečných hodinách strachu, slz a bolesti… byla přirozeně podezíravá! „Co když je to nějaká lest?“

„Lest?“ 

„Ano!“ Nebyla si jistá, zda z ní skutečně mluví instinkt, nebo jen strach zjistit pravdu, ale Nanna se po jejím obvinění skutečně zastavila a viditelně zaváhala.

„Ale proč by to měla být lest? Oni jsou zpátky, copak je nevidíte? Vrátili se a to znamená, že to nedopadlo zase tak špatně. Třeba… třeba se babička vážně nemýlila! Třeba je Baldr mezi nimi! A váš otec také!“ Nemohla pochopit, proč tu jen tak stojí a mluví o něčem, co mohly snadno zjistit, ale Aldrif se už zase cítila zahnaná do kouta.

Co když je to nějaká retariánská léčka? Co když pobili celou armádu a teď přišli v přestrojení za zdejší vojáky zotročit Asgard? Ale na druhou stranu… Co když se situace skutečně nakonec vyvinula v jejich prospěch a oni se vážně vrátili? Nebo se vrátili, aby unikli přesile a nabrali nové síly? Co když… byly její modlitby (a modlitby stovek a tisíců dalších Asgarďanů) skutečně vyslyšeny?

„Já nevím, Nanno…“ Bála se zůstat v nevědomosti i zjistit pravdu, a nikdy dřív si o sobě nemyslela, že je tak zbabělá! Považovala se za odvážnou ženu… Bojovnici! Ale trpěla v posledních hodinách tak hrozně, že se prostě zdráhala uvěřit, že by to mělo skončit. Po těch zprávách z Vanaheimu… po tom, co řekla Fulla… „Co když se ani jeden z nich nevrátil?“ vzlykla zoufale a její služebná se ji odvážila vzít za ruku. 

„Král bude určitě v pořádku. Pojďte a uvidíte…“ Pokusila se ji dovést zpět k oknu, aby se mohla porozhlédnout po Odinovi a jeho majestátném běloušovi, jež by měl jet v čele vojska, ale Aldrif se zapřela patami o podlahu a ani se nehnula.

„NE! Ne, já to nechci vědět!“ Chovala se hystericky a byla si toho plně vědoma, ale ať se přemlouvala sebevíc, nedokázala se pohnout z místa. Jako by zkameněla, polomrtvá strachem i plná potlačované naděje…

A nejspíš by tam stála až do konce věčnosti, kdyby se náhle neozvalo prudké zabouchání na dveře a ona i její službná neztuhly úlekem.

„To bude určitě nějaký posel,“ odvážila se jako první promluvit Nanna, a než se Aldrif nadála, rozběhla se ke dveřím a navzdory dalšímu jejímu paranoidnímu varování prudce otevřela dveře. A za nimi… postával udýchaný mladíček, který jí ihned vysekl drobnou úklonu. 

„Nesu… vám důležitou zprávu…“ Stěží popadal dech, ale Aldrif lapala po vzduchu ještě mnohem namáhavěji.

„Pro mě?“ Očekávala, že přikývne, ale to se spletla!

„Ne, pro… vaši služebnou. Dole v kuchyni… mi řekli, že… je tady.“ Nebylo pro něj těžké uhodnout podle oděvu, která z žen je služka a která dáma z vyšších kruhů, a obrátil se zpět k šokované Nanně. „Jde o všeho snoubence.“

„O Baldra?!“ vydechla ohromeně a Aldrif, která k ní zvolna přistoupila, jí křečovitě sevřela ruku. Byla napjatá i za ni, ale v Nanně by se v té chvíli doslova a do písmene krve nedořezal. „Je naživu? Prosím… řekněte, že žije?!“ V očích se jí zaleskly slzy naděje a konečně… se dočkala úlevy, kterou jí babička slibovala!

„Ano! Žije. Je zraněný, ale… žije. Čeká na vás dole na ošetřovně. Zavedu vás tam a máte zařízeno, že tam můžete zůstat, jak dlouho budete chtít,“ odvětil posel s další úklonou a Nanna mu div neskočila kolem krku. 

„Ach, díky bohu!“ Ve vteřině zářila tak, jak ji Aldrif ještě nikdy zářit neviděla, a svýma jiskrnýma očima se už vůbec nepodobala té uplakané pokorné dívence, kterou se ještě před chvílí zdála být.

Její paní však měla úplně jiné starosti… Nakažlivé euforie její služebné ji totiž přeci jen nakopla k tomu, aby sebrala odvahu a odhodlaně pohlédla poslovi do očí. Teď nebo nikdy!

„A co král?“ vyhrkla tak nahlas, až sebou chudák škubl a jeho obočí nechápavě vyskočilo vzhůru.

„Madam?“

„Ptám se, co náš král? Je… v pořádku?“ Málem to nedokázala vyslovit, zmučená a zbídačená hodinami nepředstavitelného vnitřního utrpení, ale to všechno… se vzápětí ukázalo být jen bezvýznamnou, škodolibou zkouškou, kterou si pro ni (jako jednu z mnoha) připravil zlomyslný osud. Ten neznámý mladík, netušící, kolik naděje a štěstí právě doručil na adresu, kde byly vážně potřeba totiž… přikývl!!!

„Ovšem! V naprostém pořádku.“ Vypadal, že se té otázce hluboce podivuje, ale Aldrif to bylo ze srdce jedno! Ať si o ní myslí, co chce… Ať si klidně šeptá s dalšími poddanými, že lady Angela je nějaká divná a má až nezdravě vřelý vztah ke králi…

To všechno jí bylo fuk! Hlavní bylo, že ji zaplavila taková vlna štěstí a úlevy, že by se hravě vyrovnala i tsunami, která se chystá spláchnout do oceánu celou říši. A všechny ty předešlé hodiny a dny strachu, smutku a stýskání… se změnily jen v mlhavou vzpomínku, která časem vybledne natolik, jako by ani nikdy neexistovala! 

Loki byl naživu! Doopravdy BYL NAŽIVU! A ona se s ním už za pár minut setká! Tak co víc by si mohla ještě přát? Vesmír se nad ní smiloval a dal jí ještě jednu šanci žít normální, šťastný život, a ona mu byla v duchu neskonale vděčná! Bohužel… se to však mělo až příliš rychle změnit!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (28. kapitola):