OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (11. kapitola)

Aldrif se dál marně snaží o pokrok ve vytváření magických iluzí. Velmi rychle však musí na tuto kratochvíli zapomenout a věnovat se Lokimu, který je nucen čelit následkům svých nedávných neuvážených činů. Jeho největší noční můra se právě stala skutečností a jen Aldrif mu může pomoci, aby si se svými rozbouřenými emocemi poradil lépe než v minulosti. Dokáže to?

19.06.2015 (15:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 721×

„Do háje!“ zaklela Aldrif polohlasně, když se už nejméně dvacet minut marně snažila vytvořit na své dlani iluzi liliového květu, na který se vší silou soustředila, a nejradši by tou zatracenou učebnicí, která jí tvrdila, že to bude hračka, třískla o zem. Veškeré její snahy udělat během uplynulých dní v magii alespoň minimální pokrok, byly k ničemu a ona už vážně přestávala věřit, že se to někdy změní! „Prosím… prosím, řekni, že něco vidíš! Alespoň jeden jediný okvětní plátek!“ obrátila se s nadějí ke svému bratrovi, ležícímu na sousední straně rozměrného lože, ale ten ani nemusel zvedat oči od dokumentu, který právě studoval, aby věděl, že na její dlani nespatří vůbec nic (tak jako vždy). Přesto vzhlédl, aby ji alespoň trochu podpořil a dokázal jí, že má zájem o její bezvýsledná cvičení, ale vážně tam nebylo vůbec nic. Ani jediné zrníčko pylu…

„Promiň, ale bohužel ne.“

„Ksakru! A to prý, že mám určitě zděděný talent. Ts, leda houby! Dělám na tom už týden a není to k ničemu!“ Zaklapla prudce matčinu knihu a rázně ji odložila na noční stolek (mrsknout jí na druhou stranu místnosti se neodvažovala, aby jí ji náhodou zase nezabavil).

„Třeba jsi zdědila nadání spíše po svém otci, než po matce. To se stává,“ pronesl lakonicky, ale akorát se dotčeně ušklíbla. Srovnání s otcem nebylo zrovna to, co by ji povzbudilo.

„A copak on měl nějaké speciální schopnosti?“

„Spoustu. Hlavně svůj nadpřirozený talent vytvářet si nepřátele a nebetyčně štvát své blízké. A v tom jsi náhodou fakt dobrá,“ dodal uličnicky a jen tak tak uhnul před polštářem, který po něm naštvaně mrskla. „Hej, co jsem řekl tak hrozného!“

„Však ty víš!“

„No dobře, tak promiň. Ale teď vážně… týden nic není! Už jsem ti přeci říkal, že mně to trvalo mnohem déle, a teď jsem v tom přeborník. Musíš vydržet a půjde to, uvidíš,“ uklidňoval ji, zatímco se znovu ponořil do nekonečně nudného výkazu o stavu královské pokladny (která, stejně jako ve stovkách uplynulých let, přetékala zlatem a nebylo tudíž třeba ji neustále paranoidně kontrolovat), ale Aldrif neměla náladu na další jeho plané povzbuzování. Hádat se však také nechtěla, a proto raději obratem změnila téma a obrátila se čelem k němu.

 

„Jak myslíš, přeborníku. Ale když už jsme u toho, tak co ty? Jak se cítíš?“ Vyčkávavě mu hleděla do tváře a on musel chtě nechtě znovu odložit pergamen a pohled jí útrpně opětovat.

 
„Báječně. A vážně nechápu, proč se mě na to každý den ptáš!“

„Možná proto, že ses mi tu před týdnem málem složil, a nerada bych, aby se to opakovalo,“ kontrovala nevzrušeně a ačkoliv jí jeho otrávený výraz, se kterým přijímal její starosti, nebyl nijak příjemný, na jejích obavách o jeho zdraví to nic neměnilo. Od toho extempore s bolestí hlavy ho neustále po očku sledovala a nemohla si nevšimnout, že na tom není zrovna nejlíp. A to, navzdory jeho přesvědčení, opravdu nebyla jen jeho soukromá věc, když na něm záležel i její život (kdyby jeho lež praskla a oni zjistili, že o ní věděla, skončili by na popravišti oba dva).

 

A navíc… se cítila za jeho stav tak trochu zodpovědná, protože místo toho, aby si po kralování v klidu odpočal, snažil se tu být pro ni (a ona jeho společnost po celodenní samotě nedokázala odmítnout), což ho jistě vyčerpávalo.

„A jestli si myslíš, že jsem slepá a nevidím, že slovo „báječně“ je hodně nadsazené, tak se vážně mýlíš!“ dodala nekompromisně a Loki se zatvářil jako ukřivděný malý kluk přistižený při lhaní.

„Náhodou je to pravda. Jsem absolutně v pořádku a to, co se stalo před týdnem, byla výjimečná situace, která se nebude znovu opakovat.“

„Aha, takže to, že jsi bledý jako stěna, neustále si mneš spánky, když myslíš, že tě nevidím, a za tu dobu, co jsem tu s tebou, jsi prokazatelně zhubnul, je úplně normální, jo?“ Odvážila se ho provokativně dloubnout pod žebra, která mu mohla skrze tenkou halenu pohodlně spočítat, a to, jak uhnul očima, brala jako potvrzení, že má pravdu (a že si je všech těchhle záležitostí velmi dobře vědom). „Vždyť se mi málem ztrácíš před očima!“

„A divíš se, když se s tebou musím dělit o všechno jídlo kromě oběda?“

„Nedivila bych se, kdybys z každé své porce nesnědl sotva polovinu!“ odsekla v narážce na zbytky, které po něm neustále zůstávaly, ale Loki se zmohl jen na vzteklé pohození hlavou a nepřestával se při tom tvářit hrdě a vzdorovitě. Sice nebyla tak úplně mimo, ale to neznamenalo, že před ní chtěl dát najevo svou zranitelnost a ještě k tomu ji nechat, aby se do něj takhle navážela a diktovala mu, co má dělat! Co je jí, sakra, do toho, jak se cítí a co dělá?

„A ty jsi kdo? Moje matka, abys kontrolovala, jestli dojídám večeře!“ odvážil se použít ostřejší tón, ale jeho sestra se nenechala tak snadno vyprovokovat. Byla by z toho jen další zbytečná hádka, a navíc už ho znala natolik dobře, že jí bylo jasné, proč se takhle chová. Tohle jeho kopání kolem sebe bylo jen reakcí na pocity, s nimiž si nedokázal poradit, což byla momentálně nejspíš neschopnost srovnat se s faktem, že o něj má někdo skutečnou starost.

„Náhodou, k tvé matce nemám daleko, pokud jsi zapomněl! A promiň, že mi není jedno, jestli mi tu za pár dní zkolabuješ, nebo ne!“ Dala si záležet, aby to znělo dotčeně, i když se tak momentálně vůbec necítila, a jeho bojovnost poněkud ochabla.

„Tvůj zájem mě těší, ale tohle nech, s dovolením, na mně. Já nejlíp vím, jak mi je!“ Nechtěl za žádnou cenu ustoupit a přiznat, že má v mnoha věcech, týkajících se jeho stavu, pravdu, a raději do třetice sáhl po odloženém pergamenu. „A teď mě, prosím, na chvíli omluv, musím tohle dočíst!“

„Jak si přejete, veličenstvo,“ odfrkla jedovatě, ale nijak se k tomu nevyjádřil a úspěšně předstíral zaujetí pro královské povinnosti. Velmi brzy byl však nucen přestat zájem pouze fingovat, protože neuběhlo ani deset minut a ozval se zvuk, na který ani jeden z nich nebyl příliš zvyklý… hlasité bouchání na dveře.

 

„Co je to? Tys něco objednával?“ zarazila se Aldrif při pohledu na hodiny, které prozrazovaly, že na večeři je ještě příliš brzy, ale Loki zaskočeně zavrtěl hlavou a v duchu už se začal připravovat na nějaké nevítané vyrušení.

„Vůbec nic. Sloužící mají dorazit s jídlem až za hodinu.“ Byl si velice dobře vědom toho, že opět odešel z trůnního sálu mnohem dříve, než by nejspíš měl a obezřetně doložil výkazy. Královské povinnosti mu zjevně dnes nemínili dát pokoj. „Zůstaň tu, jdu zjistit, co se děje.“ Vydal se ke dveřím a cestou si připravoval kárnou řeč pro toho opovážlivce, který si dovolil porušit jeho rozkazy. Ale když na sebe vzal Odinovu podobu a rázně otevřel dveře, nenašel za nimi žádného neposlušného sluhu, nýbrž vrchního velitele Einherjů, který ho vůbec nenechal promluvit.

„Velice se omlouvám, že narušuji vaše soukromí, veličenstvo,“ vysekl krátkou, rychlou úklonu a bez dalších řečí mu podal svazek dokumentů opatřených královskou pečetí. „Ale jde o neodkladné záležitosti,“ dodal důrazně a Loki s vypětím všech sil spolkl vzteklou odpověď. Netušil sice proč, ale z výrazu velitelovy tváře nabyl dojmu, že tohle nejspíš opravdu nemohlo počkat…

„O jaké neodkladné záležitosti se jedná?“

„Mám tu nejnovější zprávy z Vanaheimu.“

„Aha…“ Nahlédl nejistě do prvního dokumentu a očekával, že půjde o nějaké další stížnosti na loupeživé skupiny nájezdníků, ale stačilo přečíst jen pár řádek, aby pocítil ostré bodnutí paniky a pochopil, že tohle nejsou jen nějaké bezvýznamné třenice. Tohle bylo ještě mnohem víc, než jen vážné, a hlavně to… bylo nečekaně tragické! „A to je… jisté?“ Zoufale si přál, aby mu velitel řekl, že ještě není a že jde o předběžné, značně přehnané odhady, ale bohužel…

„Stoprocentně jisté, můj pane.“

„Ale co… vaše jednotky? Poslali jsme tam přeci vaše nejlepší bojovníky!“ obvinil ho vztekle a pořád ještě nemohl uvěřit, že to, co si přečetl, není jen nějaký nešťastný omyl nebo pochybení zapisovatelů. Přeci… nemohl jako král takhle příšerně selhat! Určitě šlo jen o chybné záznamy, které nyní rychle prolétl očima až do konce, ale s každou další informací se mu víc a víc svíralo srdce. A velitel, který se po jeho vyčítavých slovech vzpurně napřímil a beze strachu pohlédl svému králi do očí, si mezitím významně odkašlal a jeho rysy viditelně ztvrdly.

 
„Dělali, co mohli, výsosti. Ale jak jsem říkal, bylo to nad jejich síly a bylo by bývalo třeba vyslat víc, než jen dva elitní oddíly. Retariáni měli nad nimi početní převahu a byli velmi dobře připravení. Patrně se jim dostala do ruky dodávka pokročilých zbraní z Northeimu, ale to vše… máte tady,“ poklepal na pergameny a zadostiučinění, které mu zaznělo v hlase, Lokiho v tak kritické chvíli, kdy se marně snažil vyrovnat s tím, co měl před sebou, jen víc rozzuřilo. Jak jen si dovoluje naznačovat mu, že měl pravdu a on se mýlil! Takhle se s králem nejedná!

„Neopovažuj se se mnou takhle mluvit!“ zavrčel nebezpečně (a nebýt posledních zbytků sebeovládání, nejspíš by se na něj rovnou vrhl a vysvětlil mu ručně, kdo je tu pánem), ale jeho protivník nehnul ani brvou.

„Omlouvám se, pane,“ prohlásil bez špetky kajícnosti v hlase a dokonce mu v očích problesklo škodolibé pobavení (nebo on ho v nich alespoň viděl). Jako by si selhání svého vrchního velitele užíval. „Ale mohu vědět, co bude teď?“ Hrdě čelil královu pohledu a v Lokim se zatím prudce mísil nezvladatelný vztek s téměř bolestivým pocitem viny a totálního selhání. Právě se totiž stalo to, čeho se celou dobu, po kterou tajně vykonával královský úřad, tajně obával a co ho děsilo ve snech, a to byla rána, se kterou opravdu nepočítal! Jak měl, sakra, vědět, co bude teď? Neměl nejmenší tušení, jak nastalou situaci řešit, a trvalo mu poměrně dlouho, než se zmohl na pár chraplavých slov.

 
„Svolejte krizovou radu do trůnního sálu. Za hodinu!“ přikázal mechanicky, a než se velitel nadál, zabouchl mu před nosem a vrávoravě se opřel zády o dveře.

 

Potřeboval se v klidu vyrovnat s tím, co se právě dozvěděl, a hlavně se potřeboval přestat soustředit na udržení Odinovy podoby, aby se dokázal vzpamatovat ze šoku a srovnat se se všemi emocemi, které na něj momentálně útočily. Bohužel se mu to ale vůbec nedařilo a zmatek, který ve chvíli nejhlubší beznaděje pociťoval jako něco hmatatelného, ho málem srazil na kolena. Nebyl připravený na nápor tolika myšlenek a pocitů, a nebýt opory, jež mu poskytoval chladný povrch dveří, nejspíš by skončil na podlaze. 

A aby toho nebylo málo, těsně poté, co se marně pokusil získat ztracenou rovnováhu, z ložnice vykoukla jeho sestra a bezelstně na něj upřela své velké, pomněnkově modré oči.

„Co se stalo?“ vypravila ze sebe váhavě a podezíravě si při tom měřila jeho zděšený obličej, který jí připadal ještě bledší a strhanější než obvykle. „Nějaký problém?“ Vyděsilo ji, jak zdecimovaně vypadá, ale on její otázku zcela ignoroval a vzápětí jí vyrazil dech tím, že se odpotácel ke konferenčnímu stolku, kde si prudce nalil sklenici neředěného vína a celou ji v minutě vyprázdnil.

 

A to bylo vzhledem k tomu, že se většinou snažil pít co nejstřídměji (a nezřídka tak do sebe dostal během večeře mnohem méně alkoholu, než ona sama), jasným signálem, že je něco hodně v nepořádku. Na to, aby řešil problémy vínem, si až příliš cenil svého života (který by mohl být v ohrožení, kdyby to přehnal a riskoval své krytí), ale dnes se vůbec nekontroloval a ruce se mu při nalévání další číše třásly tak hrozně, že byl téměř zázrak, že mu karafa nevyklouzla na zem.

 
„Slyšíš mě? Co se děje?“ opakovala rozechvěle, ale rysy jeho tváře i nadále vykazovaly známky hlubokého šoku a jeho oči, které jí vždy připadaly bystré a soustředěné, se nyní zdály být prázdné a nepřítomné.

 
„To… Vanaheim,“ dostal ze sebe konečně alespoň pár slov, ale příliš moudrá z nich nebyla.

„Co je s ním?“

„Naše jednotky… padly.“

„Cože? Myslela jsem, že už je po boji. Že ty problémy s nájezdníky už se vyřešily.“ Matně si vybavovala jeden kratičký rozhovor před pár dny, při kterém se o něčem takovém zmiňoval, ale on se místo odpovědi znovu odmlčel a tupě zíral před sebe, jako by tam snad viděl duchy všech Einherjů, o nichž se právě dozvěděl, že položily život při obraně hlavního města Vanaheimu. Města, které… podlehlo dobyvatelům, přesně tak, jak se obávali jeho poddaní, kteří po něm před týdnem chtěli, aby vyslal armádu. Jenže on… to neudělal a naivně se spoléhal na pár nejlepších bojovníků, kteří kvůli jeho mizernému odhadu a zcestnému úsudku bídně zahynuli. A bohužel… nebyli sami!

„To jsem… si myslel taky,“ vydechl zmučeně a Aldrif bylo ze zdrceného výrazu jeho tváře nepříjemně úzko. Bože, takhle vyvedeného z míry ho ještě nikdy neviděla a další nalitá číše, kterou do sebe vzápětí obrátil na ex, jasně napovídala, že nejspíš nejde jen o pár padlých jednotek, nýbrž o něco mnohem vážnějšího, a on, stejně jako před chvílí vedle v ložnici, nevěděl, jak se s tím vyrovnat. A jediný, kdo mu s tím mohl pomoct, byla ona sama a musela s tím neprodleně začít!

 
„Loki? No tak? Jsi v pořádku? Kdo přesně padnul? A proč?“ ztišila chlácholivě hlas a odvážila se postoupit o pár kroků k němu, jenže to nejspíš dělat neměla. Místo toho, aby se od ní nechal uklidnit, mu při představě, jak se jí zpovídá, že se zachoval jako mizerný král a špatný stratég, definitivně povolily nervy. Jako by mu v hlavě explodovala nálož odporu a zhrzené ješitnosti, která obratem narušila pomyslnou přehradní hráz, za níž se od okamžiku, kdy si přečetl odhadované ztráty, nastřádalo tolik bolesti a vzteku, že nebyl s to je ukočírovat. A popravdě řečeno… se o to ani nesnažil.

 

Místo toho se pohnul tak rychle, že to Aldrif málem ani nestihla zaregistrovat, a s nepříčetným zábleskem v očích mrskl prázdnou skleněnou číší o zem, až sebou poděšeně škubla. „Hej!“ Tak tak stihla uskočit před střepy, které se rozlétly po celé místnosti, ale neřekl na to vůbec nic a dál se tvářil, jako by přišel o rozum (což nebylo daleko od pravdy). „Zešílel jsi? Proč…“ chtěla se ho zeptat, co mu ta sklenice udělala, ale místo toho byla svědkem dalšího projevu jeho nezměrného vzteku, a tentokrát skončila na podlaze karafa se zbytkem vína. „Ale no tak!“ Vyděšeně sledovala, jak se karmínová tekutina rozlévá po kamenné dlažbě, a chtě nechtě se přistihla při tom, že jí z jeho nenávistného pohledu a pološíleného chování běhá mráz po zádech.

 

Vážně vypadal, jako by se úplně přestal ovládat, a to byl stav, se kterým se u něj ještě nikdy nesetkala. Už ho viděla zuřit i vyhrožovat a znala všechny ty jeho komplikované nálady, díky kterým se chvíli usmíval a chvíli na ni křičel, ale tohle bylo něco nového. Nového a… nebezpečného!

 
„Mohl by ses, prosím, uklidnit a říct mi, co přesně se stalo? Děsíš mě,“ vypravila ze sebe přiškrceně, ale jen se hystericky uchechtl, a než se nadála, uhodil pěstí do stolku tak silně, až jeho leštěná mahagonová deska praskla a váza s růžemi sletěla na zem a změnila se v hromádku střepů a polámaných květin.

 
„Uklidnit?!“ opakoval po ní vztekle a hlas mu při tom přeskakoval tak hrozně, až se jí svíralo srdce. „Mám se uklidnit?!“ Vypadal jako někdo, kdo v příští vteřině definitivně zešílí, a ona před ním bezděky couvla.

„Loki, prosím…“

„A jak to mám asi udělat, hm? Jak se mám uklidnit, když jsem právě zjistil, že… že…“ Drtivě sevřel v dlani štos pergamenů (jako by snad ony mohly za to, co se v nich píše) a pak je vší silou mrskl směrem ke krbu. Jen tak tak, že nedopadly do plamenů, a pouze se neškodně rozlétly kolem.

 

„Zjistil jsi co?“ zvýšila v hrůze hlas, aby překřičela jeho běsnění, které ihned po listinách odnesla porcelánová mísa s ovocem, ale on si akorát zuřivě prohrábl vlasy a divoce se rozhlédl po něčem dalším, co by mohl zničit. Potřeboval ze sebe dostat obrovské množství vzteku, ale nic nepomáhalo! Jediná šance byla ublížit sám sobě, což nakonec vyřešil tím, že se kousl do rtu tak silně, až ucítil na jazyku chuť vlastní krve, která ho konečně přiměla vykřičet ze sebe všechnu tu nahromaděnou frustraci.

 

„Že v tom zatraceném světě právě zahynulo několik tisíc nevinných lidí!“ zařval nepříčetně a Aldrif na něj vyděšeně vytřeštila oči. 

„Cože?“

„Slyšelas! Retariáni napadli hlavní město Vanaheimu a… povraždili tam všechny, kdo jim kladli odpor! A naše… MOJE jednotky s tím nic neudělaly! Nechaly se zmasakrovat jako nějaké… tupé stádo! “ Nebyl si jistý, jestli to bylo spíš bojovné zavrčení, nebo poraženecké zavytí, ale bylo mu to jedno! Cítil se naprosto příšerně, a to, že se pořád ještě nemohl rozhodnout, zda se skutečně cítí za smrt tolika Vanaheimských obyvatel (mezi kterými byly bohužel hlavně ženy a děti) zodpovědný, nebo má zlost na asgardské bojovníky, kteří je neubránili a do téhle příšerné situace ho dostali, mu moc nepomáhalo. Hluboko uvnitř se sice už dávno rozhodl pro první možnost, ale v plném rozsahu ji přijmout ještě nedokázal. Jako by se podvědomě bál, že když se o to pokusí, bude mu ještě hůř než teď, a proto raději prudce potřásl hlavou a znovu se uchýlil k agresivitě, která Aldrif připadala jako tragické volání o pomoc.

 

„Mohl bys, prosím tě, přestat! Tímhle nic nevyřešíš!“ Povzdechla si, když přímo před jejíma očima popadl pohrabáč a vší silou s ním začal třískat do všeho, co mu přišlo pod ruku, ale ignoroval ji a dál měnil všechno to luxusní vybavení v závěje smutných trosek. Ani pohovka, na které tak často sedávali u krbu, nezůstala ušetřená a několik ze stovek třísek, které létaly všude kolem, jí dokonce uvízlo ve vlasech.

 
Obraz totální zkázy, který měla před očima, ji ale ani zdaleka neděsil tolik jako pomyšlení na to, jak se s tím vším dokáže její ješitný a v kralování nezkušený nevlastní bratr vyrovnat dřív, než sem někdo přijde a jeho osud bude zpečetěn. Momentálně se totiž něco takového zdálo téměř nemožné a ji vůbec nenapadalo, jak mu pomoct a přivést ho zpět k rozumu.

 
Sice už se jí podařilo z těch útržků informací, které ze sebe stihl dostat, sestavit alespoň hrubé obrysy událostí a pochopit, že nejspíš došlo k obrovským ztrátám na životech, protože Asgard nezareagoval na nájezdníky tak pružně, jak měl (a Loki se za to jako král, který měl o všem rozhodnout, cítí zodpovědný a současně si odmítá přiznat, že selhal), ale to bylo zoufale málo. Potřebovala ho nějak uklidnit a přinutit, aby se začal chovat racionálně, ale vůbec netušila, jak na to.

„Není to tvoje vina,“ zkusila opatrně, ale on se jen znovu hystericky uchechtl a jedinou ranou rozsekl vedví ozdobnou stoličku.

 
„Jistěže není,“ popřel jedinou větou, že by kdy uvažoval o čemkoliv jiném, a prudce udeřil do dalšího kusu nábytku, který se rozlétl jako domeček z karet. „Já tam přeci nebyl! To oni to všechno způsobili! Říkali si nejlepší bojovníci na Asgardu a pak nechali ty vandráky, aby zmasakrovali celé hlavní město!“ soptil nepříčetně a už zase se zmítal mezi pocitem vlastní viny a zlostí na celý nespravedlivý svět, který mu tak prekérní situaci přichystal.

 

Tentokrát v něm však pro změnu vyhrála ta sobecká část, která si odmítala přiznat, že na tom, co se stalo, nese markantní podíl a v jediné šílené vteřině mu v hlavě cosi přeskočilo a on vztekle ukázal pohrabáčem na svou nevlastní sestru.

 
„Anebo za to možná spíš můžeš ty, protože to kvůli tobě jsem tam tu armádu neposlal, i když jsem mohl!“ zavrčel zuřivě, před očima všechny ty úvahy o její ztrátě, které ho přiměly postavit se před týdnem většinovému rozhodnutí, a ona šokovaně zalapala po dechu.

 
„Já? Proč já?“

 
„Kdybych na tebe nemusel brát ohledy, nikdy by k téhle katastrofě nedošlo!“ 

 

„To snad nemyslíš vážně…“ Vůbec nechápala, jak na takový nesmysl přišel, a jedna její polovina se už už chtěla urazit a hlasitě se bránit tak odpornému nařčení, ale pak zahlédla v jeho pološílených očích záblesk mučivé bolesti a pochopila, že nemá smysl brát jeho řeči vážně. Evidentně se potýkal s hodně velkým problémem, se kterým si neuměl sám poradit, a jí rázem došlo, co nejspíš bude muset udělat, pokud mu s ním chce skutečně pomoct. A hádka to vážně nebyla!

 

Ani nevěděla, jak ji to napadlo a co přesně ji vedlo k tomu, že z něj najednou přestala mít strach, ale z minuty na minutu přesně věděla, co její nevlastní bratr potřebuje a čeho se mu momentálně zoufale nedostává.

Ať se tvářil sebehrději a před celým světem předstíral, že mu na nikom a na ničem nezáleží, nechybělo mu nic jiného, než soucit a podpora někoho, komu není úplně lhostejný, což mohla být jedině ona. A přesto, že kdyby to vyslovila nahlas, znělo by to banálně a hloupě (zvlášť, když se na ní před vteřinou pokusil přehodit všechnu odpovědnost) a on by to samozřejmě cynicky popřel, ona s ním o tom nechtěla mluvit… Chtěla to udělat a chtěla to udělat tak moc, jako ještě nikdy nic!

Potřeboval ji, a to bylo něco, co za celý svůj život nezažila, protože ona byla vždy ta, kterou všichni nenáviděli, a nikdo kromě jejího nevlastního otce nestál o její přítomnost, a proto se vzápětí zhluboka nadechla, rázně přešla místnost, a než se mohl napřáhnout k další ráně, kterou se chystal rozbít obložení krbu…

 
Postavila se mu do cesty a… pevně ho objala kolem krku! Tak, jako když matka objímá dítě, které právě prodělává hysterický záchvat a které potřebuje cítit její blízkost, a ani na minutku při tom nezaváhala a nedala najevo obavy o vlastní bezpečnost. Prostě se k němu naléhavě přitiskla, jako by před ní nestál nebezpečný šílenec s metrovým kusem železa v rukou, ale vyděšený ztracený kluk, který si nedokázal poradit s vlastními emocemi a který kolem sebe nemá trosky něčeho, co kdysi bývalo jejich společným domovem, ale smutné pozůstatky iluze, v níž doposud žil a díky které věřil, že je neomylný a jeho zodpovědnost končí za hranicemi královského paláce.

 

Bylo to samozřejmě celé dost riskantní, protože stačilo, aby špatně odhadla jejich současný vztah, který se rozhodla považovat za dostatečně pevný, aby se ho směla tak důvěrně dotknout (přestože to doposud ještě nikdy neudělala), nebo přecenila jeho duševní zdraví, ale to nebylo něco, co by ji dokázalo odradit.

 
Možná ji mohl praštit, odstrčit nebo jinak zranit, kdyby chtěl, jenže místo toho… Ztuhnul překvapením a tváří v tvář takové dávce odvahy a lidského porozumění šokovaně zamrkal. Sice byl právě ve stavu, v jakém by ho dokázalo vyvést z míry jen máloco, a možná byl dokonce i skutečně nebezpečný a pološílený bolestí a vzteky... Ale tohle kupodivu zabralo!

 

Tíha jejích paží spočívajících na jeho chvějících se ramenou mu suplovala pořádnou dávku ledové vody, která mu v minutě schladila hlavu a přiměla ho uvědomit si, jak šíleně se právě chová a že to musí okamžitě skončit, a to úplně stačilo k tomu, aby zůstal v klidu stát a dovolil jí ho pevněji obejmout. Touha dál ničit luxusní vybavení pokoje, které v jeho představách suplovalo vlastní pocit viny, jež chtěl v sobě udusit, ho sice jen tak zničehonic nepřešla, ale v sestřině náručí stejně nemohl pokračovat, a proto po chvilce tupého zírání přes její rameno pomaličku spustil ruce a pohrabáč mu s rachotem vypadl z ruky a neškodně sklouzl na podlahu.

 
A Aldrif si mohla v duchu pogratulovat, protože i to, že se dokázal vzdát jediné dostupné zbraně, brala jako obrovský úspěch.

 
„Není to tvoje vina,“ zopakovala potichu, aby mu jasně dala najevo, že ona má, na rozdíl od něj, v téhle věci jasno, a šeptala mu to do ucha tak dlouho, dokud neuvolnil napjatá ramena a zhluboka se nenadechl.  

Objetí jí sice stále ještě neoplatil a nebylo jisté, jestli to vůbec dokáže, ale i tak na něm poznala, že v něm prvotní vztek zvolna ustupuje a že ho pomalu, ale jistě opouští i krátký záchvat nepříčetnosti a touhy demolovat vše ve svém dosahu.

 
„Jen klid… Nemůžeš za to, co se stalo,“ pokusila se ho ještě jednou ujistit o své pravdě, ale tentokrát nepatrně zavrtěl hlavou a ze rtů mu uniklo tiché vzlyknutí. 

„A kdo jiný za to může?“ vypravil ze sebe zmučeně, a ať se bránil sebevíc, do očí mu znovu vstoupily slzy, v nichž se zrcadlila nepředstavitelná vnitřní bolest a pocit absolutní bezmoci. Během toho nepříčetného běsnění, které měl za sebou, na tohle všechno na pár minut zapomněl a dokonce v sobě dočasně pohřbil i všechny city a zjitřené emoce, ale nyní se znovu hlásily o slovo, a nebylo to jen proto, že by se už zase cítil jako svéprávná bytost. Bylo to tak trochu i kvůli tomu, že ho jeho sestra nepřestávala konejšivě hladit po zádech a tiskla se k němu tak silně, až skrze teninkou látku jejích šatů vnímal vyrovnaný tlukot jejího srdce. A to bylo něco, co pro něj mělo (ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznal) obrovský význam!

 
Naposledy ho takhle vroucně a upřímně objala jeho matka, když se vrátil z Midgardu, a on tehdy poprvé doopravdy pochopil, jak moc jí na něm záleží, ale to bylo bohužel už hrozně dávno (nebo jemu to tak alespoň připadalo). Od té doby se k němu nikdo nedostal takhle blízko, natož aby stál o to ho obejmout (vyjma jeho bratra, což však byla dost specifická situace), až teď… Když si myslel, že mu může pomoct jen okamžité násilné vybité všech nepříjemných pocitů a popření jakéhokoliv pocitu viny, najednou přišla ona! 

 

Se svou něhou a laskavostí, které ho úplně odzbrojily, se k němu přivinula tak těsně, že málem nemohl dýchat, a horko sálající z jejího těla mu připomnělo něco, co si myslel, že ztratil už hrozně dávno… Něco, co mu sevřelo srdce úplně jinak než zármutek, pýcha, zlost nebo bolest, které denně prožíval, a co někde hluboko v jeho duši zažehlo nepatrný plamínek naděje, že se všechno zase srovná. Jenže pak… si připomněl důvod, proč ho objímala, a celý se před tou hrůznou situací zachvěl.

 

„Způsobil jsem to já… to já se špatně rozhodl a oni… kvůli tomu zemřeli,“ dokázal konečně nahlas pojmenovat celý problém a přiznat si, jakou roli v něm hrál, ale Aldrif rázně zavrtěla hlavou a objala ho ještě pevněji.

„Udělal jsi chybu, to se někdy stane. Nemůžeš si to dávat za vinu. Každý někdy chybuje…“

„Jenže král chybovat nesmí! Ne, když na něj spoléhají miliardy duší…“

„Nesmí, ale stává se to. Věř mi, poznala jsem to na vlastní kůži,“ povzdechla si při vzpomínce na své neradostné dětství a mládí, za které mohla jedna hamižná vládkyně, která udělala opravdu hodně velkou chybu, ale nakonec takové myšlenky zaplašila a znovu mu konejšivě přejela dlaní po zádech. „Ty lidi jsi přeci nezabil ty! Ani jsi to nikomu nedovolil. Zabili je ti, kdo napadli jejich svět.“

 
„Ale já tomu mohl zabránit! Mohl jsem…“ Chtěl říct, že je mohl zachránit, kdyby chtěl, ale formulace, kterou použila, mu nedovolila něco tak pokryteckého vyslovit.

 

Kdysi dávno… nebo spíš poměrně nedávno byl totiž taky jedním z těch, kdo si dovolil ve vlastním zájmu napadnout cizí svět, a dost možná kvůli tomu zemřelo ještě mnohem více lidí, než nyní na Vanaheimu. Přesto… to tehdy neprožíval ani z poloviny tak bouřlivě jako nyní, když stál na opačné straně barikády a měl být tím, kdo bude bránit nevinné. Ano, měl jím být, jenže… Nebyl! 

Kvůli své sobeckosti a vlastním nízkým cílům je nechal povraždit, a to bylo něco, co v něm vzbuzovalo neovladatelnou touhu po pomstě. Tem nešťastníkům to sice už život nevrátí, ale zabrání to těm parchantům ničit další nevinné životy, které mají být pod jeho ochranou (a ode dneška také budou). A hlavně tím celému vesmíru dokáže, že zvládne Odinovu roli hrát bez dalších podobných přehmatů, čímž alespoň částečně odčiní všechny ty hrůzy, které měl dodnes na svědomí!

 
Možná to nebylo něco, s čím by slušní lidé souhlasili, a možná by se našlo hodně těch, kdo by řekli, že to, co má na svědomí, nijak vymazat nejde, ale on o tom teď nechtěl ani nedokázal přemýšlet! Jediné, na co zvládl myslet, byla představa, jak jeho nepřemožitelná armáda rozdrtí ty troufalé ubožáky na prach a jak Asgard na jeho příkaz vynahradí Vanaheimu vše, o co nyní přišel.

„Dohlédnu na to, aby ti, co to způsobili, byli po zásluze potrestáni!“ zasyčel nenávistně, když došel v úvahách k blížícím se bojům, které předznamenávaly obrovské změny, a bylo to až další její pohlazení, které mu připomnělo, že teď by se měl soustředit na ni a ne na odvetu. A hlavně by už měl udělat něco, na co jistě od začátku čekala a k čemu se zatím ještě neodhodlal, a konečně jí oplatit objetí, ve kterém ho už notnou chvíli svírala…

 

A opět to bylo něco, co už hodně dlouho nezažil a co možná v téhle konkrétní podobě, kdy se mu při náhodném pohlazení jejích hedvábných, rusých vlasů divoce rozbušilo srdce, nezažil ještě nikdy. Ne že by byla první ženou, kterou kdy držel v náručí, to opravdu ne, ale moc často se mu nestávalo, že by šlo z jeho strany o něco víc, než jen o obyčejnou vášeň. Teď však cítil směs mnoha různých pocitů, které měly k pouhé tělesné touze hodně daleko, a přestože stále nezapomínal, s kým má tu čest a proč tu s ním Aldrif vůbec je (a jaké s ní má záměry), musel sám sobě přiznat, že už mu není tak docela lhostejná.

 
Koneckonců… byla tak trochu členkou jeho rodiny, takže to bylo nejspíš ono (sestru totiž nikdy předtím neměl, čili mu chybělo srovnání). Nic jiného to přeci být nemohlo…

„Omlouvám se, že jsem řekl, že je to tvoje vina,“ šeptl jí do ucha, když si zvykl na to, že ji poprvé v životě svírá v náručí, ale jí úplně stačilo, že se odhodlal váhavě ji obejmout. Nepotřebovala od něj slyšet omluvy za něco, co nikdy nemyslel vážně… 

„To nic.“

„Vážně mě to mrzí.“

„Já vím, nech to plavat.“ Pořád se ještě obávala, aby zase nezačal vyvádět, díky čemuž se k němu nepřestávala tisknout, a jemu to tak vyhovovalo. Moci se o někoho obrazně i doslova opřít bylo přesně to, co teď potřeboval, a vyslechnout si od ní pár dalších povzbudivých vět bylo, navzdory jisté dávce naivity, docela uklidňující…

 

Bohužel si však ten příjemný pocit nemohl vychutnávat příliš dlouho. Čas neúprosně plynul a hodiny na stěně nemilosrdně prozrazovaly, že hodina, kterou dal veliteli Einherjů na svolání krizového štábu, už téměř uplynula.

 

„Asi… už bych měl jít,“ ozval se potichu, ale ve skutečnosti neudělal vůbec nic pro to, aby se vymanil z jejího náručí.

„To bys asi měl,“ souhlasila jemně a stejně jako on si užívala posledních pár vteřin jeho blízkosti, která jí byla kupodivu mnohem příjemnější, než předpokládala. Původně ho objala hlavně proto, aby se uklidnil a dal dohromady, ale nyní se ukázalo… že to možná potřebovaly oba! Teď už byl ale skutečně nejvyšší čas ho pustit, a když se on sám k ničemu neměl, musela udělat první krok a s povzdechem se od něj odtáhnout.

 

Své ruce však ještě pár vteřin nechala položené na jeho ramenou a vážně mu pohlédla do očí. „Hlavně mysli na to, že to není tvá vina, dobře? Ať říkají, co chtějí!“

 
„Pokusím se…“ Bylo mu předem jasné, že je to nesplnitelný úkol, protože ho tváří v tvář královským úředníkům jistě čekaly hodně nepříjemné chvíle, ale touha po pomstě, která znovu zesílila, a vědomí, že bude muset udělat něco radikálního, mu pomohly se definitivně sebrat a vzdát se opory jejího náručí. „Možná se vrátím pozdě.“

 
„To nevadí. Stejně nemám hlad. Takže s večeří si nemusíš lámat hlavu.“

„Dobře. A s tímhle…“ provinile se rozhlédl po zdecimované místnosti, „ si nelámej hlavu zase ty. Zítra na to pošlu úklidovou četu.“

„Fajn. Tak… zlom vaz.“ Naposledy mu krátce stiskla ruku a s pocitem dobře vykonané práce sledovala, jak se se vztyčenou hlavou vydává vstříc neradostnému úkolu hájit svou státnickou prohru před zbytkem universa. Neměla však obavy, že by to nezvládl. Teď už ne…

 

A pocit, že to dokáže tak trochu i díky ní, byl příjemnější, než očekávala. Vědomí, že je pro někoho důležitá a že pro svého nevlastního bratra není jen nevítanou přítěží, jí vlévalo do žil novou energii a také notnou dávku optimismu, se kterým nepřestávala vyhlížet naději na dokonání své pomsty na Odinovi. Teď už totiž nemohlo být pochyb o tom, že ji Loki bere jako něco víc, než pouhou nezvanou návštěvnici, a to bylo přesně to, čeho si celou dobu přála dosáhnout. Jen… 

Nečekala, že to bude až tak příjemné a bude to v ní vzbuzovat tolik neznámých a hřejivých citů…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (11. kapitola):

Tak jsem se taky rozhodla ozvat! :D
Je to fakt... *hledá slovo které by to vystihlo* fascinující!!!

Klaním se před tebou a tvému u mění psát!
Už letím na další kapitolku :3

Carol1122: Díky moc!!! Ale čteš teda závodní rychlostí, ani nestíhám odpovídat

Áááá!!! Uíííí Dva protichůdné pocity během jedné kapitoly... strach prožívaný s Lokim při příliš velké zodpovědnosti o Vanaheim a Asgard a Aldrif utěšujícího Lokiho a probouzení nových citů... jůůů Nezbývá mi nic jiného, než říct - PERFEKTNÍ! A jít na další kapču

Přidat komentář:

Nick:

Text: