OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (12. kapitola)

22.06.2015 (15:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 686×

Zdobený ciferník na stěně ukazoval teprve něco málo po sedmé hodině ranní, ale Loki už byl dávno vzhůru a výjimečně se necítil ani trochu ospalý nebo vyčerpaný (jak měl po ránu ve zvyku). Zcela bdělý seděl na okraji své poloviny lůžka a zamyšleně sledoval svou nevlastní sestru, která stále hluboce spala (a vypadala u toho navzdory rozcuchaným vlasům a dětsky pootevřeným rtům velmi půvabně). A její tiché, pravidelné oddechování znělo jeho uším jako něco, bez čeho si už nedokázal svůj vlastní odpočinek představit.

Sice s ním sdílela lože teprve něco málo přes měsíc a ne vždy to bylo tak úplně dobrovolně a za radostných okolností, ale on za tu dobu natolik přivykl její přítomnosti, že mu připadalo, jako by s ním spávala odjakživa. Byla pro něj jakýmsi neoficiálním symbolem jeho soukromí a volného času, který směl trávit po jejím boku, a představa, že by měl o její blízkost přijít, mu při pohledu na její spánkem uvolněnou tvář připadala neakceptovatelná. Přesto… si na ni musel začít pomalu zvykat, protože jejich společnému soužit již měla brzy zazvonit hrana.

Až příliš brzy na jeho vkus, ale bohužel… Sám se tak rozhodl a vzít své slovo zpět už nebylo možné. A i kdyby to možné bylo… Nejspíš by to ani tváří tvář jejím půvabům a vlastnímu pocitu spřízněnosti neudělal, protože měl stále ještě v živé paměti ty katastrofální události, ke kterým vedlo jeho předešlé váhání.

Už jednou postavil své osobní zájmy týkající se Aldrif nad všechno ostatní a skončilo to masakrem a krveprolitím, které nemělo v historii Vanaheimu obdoby. A ačkoliv by o něm nejspíš mnoho lidí tvrdilo, že je mu to jedno a nijak se ho to vnitřně nedotýká, on sám včera zjistil, že to není tak docela pravda. Možná neměl natolik vyvinutý smysl pro dobro a spravedlnost jako jeho nevlastní bratr, ale to neznamenalo, že ho katastrofa, kterou nevědomky způsobil, netrápila. Kvůli jeho váhavosti a sobecké umanutosti zemřely tisíce nevinných lidí a nemělo smysl tvářit se, že k tomu nikdy nedošlo a on v tom nehrál žádnou roli. To on mohl za to, že se jim nedostalo patřičné ochrany, kterou jim měla jeho vojska poskytnout, a vyhýbat se odpovědnosti za tak trestuhodný vladařský omyl by bylo k ničemu.

A přestože se s tím vším stále ještě těžko smiřoval (a nejradši by sám v sobě takové úvahy popřel), byl nejvyšší čas, aby svou chybu uznal a začal ji urychleně řešit, což byla také náplň a posléze i výsledek krizového jednání, kterému předsedal a které trvalo několik hodin a skončilo těsně nad ránem (což mu připadalo jako věčnost).

Šlo o skutečně náročné sezení (které pro něj bylo úplně všechno, jen ne příjemné), během něhož si vyslechl obrovské množství nepřímé kritiky (jako král nemohl být svými poddanými obviňován přímo, což bylo jeho jediné štěstí), ale ustál to všechno se ctí (pokud to mohl zpětně posoudit) a nakonec udělal přesně to, co se od něj očekávalo.

A i když mu rozkazy, které na základě jednání vydal, rvaly srdce na kusy a ani za mák netoužil se jim podřizovat, bylo to správné (a také jediné možné), a on byl sám na sebe ve skrytu duše tak trochu pyšný, že se dokázal k něčemu takovému přimět a postavit zájem většiny nad své sobecké touhy.

V praxi to ovšem znamenalo, že se po skončení krizového rokování ještě víc jak hodinu nedokázal vrátit do svých komnat a místo zasloužilého odpočinku se o samotě vyrovnával s tím, co ho čekalo. Alespoň se ale díky úvahám o budoucnosti zase jednou dostal na vzduch a mohl si v klidu posedět v jednom ze zákoutí královských zahrad, které si oblíbil už jako dítě. 

Až na tiše ševelící kašnu a decentně šumící listí divokých orchidejí tam panovala příjemné, povznášející ticho a on si v té noční nádheře pod jasně zářícími hvězdami a na mramorové lavičce, na které ho jeho matka kdysi učila základy magie, mohl ze všech stran promyslet, co se svou nevlastní sestřičkou provede a jak se k tomu, co ho s ní nyní čekalo, postaví. Popravdě řečeno, měl jen dvě možnosti. Buď poslechnout své temné já, které mělo na svědomí většinu jeho minulých činů, a nadobro se ji zbavit, nebo se pokusit být lepším člověkem, důvěřovat jí a dát jí volnost, jakou si přála a zasloužila.

A to vážně nebylo snadné ani příjemné rozhodování (už proto, že musel argumentovat za obě strany, což neměl ve zvyku), ale právě proto, že ho ve zdraví přestál a nakonec přeci jen došel k definitivnímu závěru, za nějž se rozhodně nemusel sám před sebou stydět, se nyní cítil mnohem silnější a odhodlanější než dřív.

A mimo jiné také konečně dostál své vladařské povinnosti a udělat to, čeho musel být schopen každý velký král… Obětovat své vlastní zájmy a riskovat vše, co mu bylo drahé, pro dobro své říše a jejích obyvatel. A ačkoliv to bylo nepříjemné a bolestivé, bylo to něco, co ho zase o kousek přiblížilo Odinovi a ujistilo ho, že má na to být Asgardu stejně dobrým králem jako jeho adoptivní otec. Možná lepším…

A jako by toho stále ještě nebylo na jednu noc dost, kromě sebeobětování se díky tomu, že v něm nakonec navzdory přeci jen vyhrálo jeho lepší jí, rozhodl vyzkoušet si ještě jednu věc. Něco zcela nového, s čím neměl žádné bližší zkušenosti a co mohlo zásadně změnit jeho život i pohled na svět. A tím něčím byla… Důvěra! Ano, důvěra, kterou se rozhodl vložit ve svou nevlastní sestru a hlavně v její náklonnost (kterou se mu v ní snad podařilo za těch pár týdnů vzbudit) a která doufal, že nebude podrobena zkoušce ohněm ještě přinejmenším několik následujících měsíců.

Situace však byla natolik kritická, že nebylo možné déle otálet a odkládat to, o čem ještě před týdnem nechtěl ani slyšet. 

Tehdy mu přišlo nemyslitelné, aby dovolil své nevlastní sestře opustit jeho komnaty (byť jen na pár hodin) a riskovat, že se sloužící dozvědí o její existenci, ale nyní měl přesně to v plánu… Chystal se představit Aldrif celému Asgardu a dovolit jí, aby v paláci žila zcela oficiálně jako jeho čestný host (samozřejmě pod falešnou identitou, protože prozradit, kdo skutečně byla, by bylo příliš nebezpečné pro ně pro ona, a on přeci jen nebyl až tak sentimentální blázen, aby něco takového udělal).

I tak šlo o značně troufalý krok, který mohl dopadnout všelijak, ale bohužel musel vsadit všechno na jednu kartu a důvěřovat Aldrif, že ho nezklame a po odhalení se zachová tak, jak si ve skrytu duše přál (už proto, že by jí velice nerad musel ublížit, a popravdě řečeno si už ani nedokázal představit, že by toho byl po dnešním odpoledni schopen, proto se také k této možnosti nesnížil). 

Kdyby existovalo jiné, méně konfliktní a nebezpečné řešení, nesjpíš by se nedokázal přinutit dát v sázku vše, čeho jako král Asgardu dosáhl (včetně svého postavení a nejspíš i holého života), ale bohužel… Žádné jiné východisko nebylo na obzoru a on z celého srdce doufal, že po tom, co mu Aldrif předvedla, když před jejíma očima ztratil sebekontrolu a odhalil svou zranitelnost, a jak citlivě se k němu zachovala, to ani nebude nutné.

Její bezprostřední objetí, které mu věnovala, aby ho uklidnila a dokázala mu svou podporu, pro něj znamenalo víc než jakákoliv slovní ujištění, které mu mohla o své důvěryhodnosti dát, a proto se rozhodl udělat něco, k čemu se ještě nikdy v životě neodvážil a co znělo jeho uším jako čiré bláznovství…

Spontánně a bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů důvěřovat jiné lidské bytosti (která ho ještě před několika týdny z duše nenáviděla, nebo s ní minimálně vůbec nevycházela) a spolehnout se na to, že ho nechce prachsprostě zneužít a že nikomu neprozradí, kdo skutečně je (ani nezneužije svého postavení pro vlastní prospěch, což zcela reálně hrozilo).

Pokud by se totiž v její loajalitě zmýlil, stačilo by jen několik málo promyšlených intrik a mohla by mu přinejmenším hodně zkomplikovat život (možná ho dokonce i připravit o trůn a posléze o život, protože moc době věděl, že jeho předešlé sebevědomé úvahy už v aktuální situaci dávno neplatí), avšak on se rozhodl věřit, že je lepší než on (s tím svým plánem, jak ji dostat na svou stranu, který mu nakonec nejspíš vyšel a krví poskvrněnou minulostí plnou zrad a intrik) a že na něj kvůli přátelským a možná i rodinným citům, jež k němu chová, neudělá žádný podraz. 

Pokud se náhodou mýlil a pravdu měla ta temnější stránka jeho já, která se velmi těžko vyrovnávala s jeho současným chováním, no… tak budiž! Bude za to po zásluze potrestán, a pokud přežije, bude si z toho moci vzít cenné ponaučení, ale tím si nemohl být jist, dokud to na vlastní kůži nezkusil. A okolnosti ho přiměly začít testovat svůj úsudek prakticky ihned… Konkrétně ve chvíli, kdy jeho sestra procitla ze spánku, což bylo nakonec těsně před osmou hodinou ranní…

Připadala mu vážně roztomilá, když se v jeho pohodlném loži nepatrně zavrtěla a následně protáhla jako kočka, a pobavilo ho, jak na něj zpod závojíčků dlouhých, hustých řas ospale zamžourala, ale moc dlouho jí ta sladká rozespalost nevydržela. Stačilo pár sekund, aby si vzpomněla, jaká je situace, prudce potřásla hlavou a soustředěně na něj pohlédla. 

„Ahoj.“

„Ahoj,“ odvětil s úsměvem a kochal se pohledem na její spánkem zrůžovělá líčka. Alespoň někdo měl možnost si dneska v noci pořádně odpočinout.

„Kdy ses vrátil?“

„Pozdě. Nebo možná brzy, podle toho, jak se na to díváš,“ povzdechl si v narážce na časnou ranní hodinu, která byla svědkem jeho návratu do ložnice, ale zatvářila se mírně zmateně.

„Čekala jsem na tebe, ale asi… jsem usnula. Vůbec jsem tě neslyšela přijít.“

„Nechtěl jsem tě budit.“

„No, a jak to probíhalo? A jak to celé dopadlo?“ dostala se konečně k tomu hlavnímu, co ji zajímalo, ale on si chtěl dát na čas. Měl toho na srdci poměrně dost a potřeboval ještě pár minut, aby se odhodlal seznámit ji se svým rozhodnutím (možná i déle).

„Probíhalo to dle očekávání a dopadlo to tak, jak jsem rozhodl.“

„Tak z toho jsem vážně hodně moudrá!“ odfrkla naoko uraženě, ale ve skutečnosti zůstávala ve střehu, připravená podat mu pomocnou ruku, kdyby znovu hrozilo, že ztratí sebeovládání. Zatím na to ale nevypadal. Naopak, ovládal se až obdivuhodně a působil klidně a vyrovnaně, což bylo vážně to poslední, co od něj potom včerejšku čekala. „A co ty? Jak jsi na tom?“ odvážila se proto lehce naťuknout ožehavé téma a překvapilo ji, když se místo uraženého odseknutí smutně pousmál

„Nic moc, ale neboj, nemám v plánu nic demolovat.“

„Fajn, ale proč mi tedy nechceš říct nic bližšího? A neříkej, prosím, že je to královské tajemství!“ zakoulela demonstrativně očima, jenže Loki si ji místo odpovědi zkoumavě prohlédl od hlavy k patě a pak řekl něco, co ji poněkud vyvedlo z míry.

„Pojď se se mnou projít.“

„Projít? Kam?“

„Nevím, někam ven.“ 

„Ven?!“ Měla pár vteřin obavy, že špatně slyší, ale přikývl a nepřestával se na ni lehce usmívat. „Ty… mě chceš vzít ven? Jako… pryč z paláce?“ mávla neurčitě směrem k oknům a šokovalo ji, když znovu přikývl a tvářil se, jako by o nic nešlo. Ještě před pár dny vyváděl jako šílenec, když mu řekla, že by se chtěla trochu nadýchat čerstvého vzduchu, a teď ji jen tak zve na procházku? To jako vážně? Sice byla zvyklá na rychlé střídání jeho nálad, ale tohle byl docela extrém! „Proč? Myslela jsem, že trváš na naší dohodě.“

„Změnil jsem názor a navíc… si chci dneska od panování odpočinout. Zrušil jsem i ten úklid a všem jsem nařídil, aby mě až do večera nerušili, že se potřebuju v klidu připravit na nadcházející události. Takže pro sebe máme celý den. Pokud… ti tedy nebude venku vadit má společnost.“

„Jistěže ne, průvodce se mi hodí, ale… nějak tomu pořád nemůžu uvěřit!“ Konečně jí začínalo naplno docházet, že se dnes možná splní její nejvroucnější přání a konečně se tak dostane z téhle pozlacené klece, kterou pro ni představovaly královské komnaty, a když ji ujistil, že to skutečně myslí vážně, musela se hodně přemáhat, aby mu neskočila kolem krku. Po včerejšku jí to však připadalo poněkud nevhodné a on byl navíc ohledně jejich procházky nečekaně netrpělivý.

„Tak šup, ať se někam dostaneme. Asgard už čeká!“ Zatvářil se nadšeně, ale jeho oči zůstávaly rezervované, z čehož snadno odvodila, že ho něco trápí. Páčit to z něj násilím však nemělo cenu (už ho znala dost na to, aby jí bylo jasné, že by se při jakémkoliv nátlaku mohl zaseknout a neříct jí vůbec nic), a proto se rozhodla dělat, že si ničeho nevšimla, a počkat, až se jí svěří sám (pokud to měl v plánu). A mezitím… ji čekalo něco, v co už ani nedoufala a co ji přimělo vyskočit z postele a své vlastní nadšení vůbec nepředstírat. Představa, že vypadne z těchhle čtyř stěn, byla prostě až příliš velké lákadlo!

„Za minutku jsem hotová!“ Odběhla do koupelny, kde se v rychlosti připravila na cestu, a po krátkém zaváhání odložila svůj běžný oděv a sáhla po blankytně modrých šatech, které od té nešťastné hádky před týdnem neměla na sobě. Dnes se to ale podle jejího mínění hodilo, a navíc chtěla, aby věděl, jak moc ji jeho dárek těší (a že ho nechávala ležet ladem jen proto, že byla naštvaná, a pak jí to přišlo nevhodné). A trefila do černého, protože stačilo, aby se v nich objevila na prahu, a Loki uznale pokýval hlavou. 

„Hm, no vida… A to jsem myslel, že se ti ty šaty nelíbí.“

„Líbí se mi moc. Nelíbilo se mi tvoje chování, ale teď… sis to napravil,“ zamrkala na něj a odpovědí jí bylo jeho kyselé ušklíbnutí.

„Chtěl jsem ti říct, že ti to moc sluší, ale když nemáš ráda mé chování, budu raději mlčet.“

„Teď, nebo celou procházku?“ zajímala se a vší silou se snažila nedat na sobě znát, jak moc ji jeho nejasný kompliment potěšil. I kdyby ji měl vidět jen on sám, chtěla při tak významné události vypadat co nejlíp.

„Ts, to by se ti líbilo!“

„Nelíbilo, protože nevěřím, že bys to vydržel!“ vpálila mu pobaveně, ale to už ji nasměroval ke dveřím a těsně za nimi ji poněkud přešel humor. Víc jak měsíc tyhle komnaty neopustila a nemohla se dočkat okamžiku, kdy k tomu dojde, ale teď, když měla udělat ten rozhodující krok, přepadla ji jakási iracionální tréma.

A možná… ani tak úplně iracionální nebyla, protože představa, že se už brzy seznámí (alespoň zpovzdálí) s Asgardskými obyvateli a oni ji budou moci spatřit (chtít po svém bratrovi, aby iluzí změnil její podobu, se vzhledem k jeho znatelnému vyčerpání neodvažovala), ji po zkušenostech z Desátého Světa naháněla strach. Samozřejmě neměla sebemenší důvod děsit se předem jejich reakce, ale neustálé urážky a nenávist, které musela snášet celé dětství a mládí, kdykoliv opustila Agielův dům, v ní zanechaly nepěkné duševní jizvy. Loki jí však nedovolil příliš dlouho postávat přede dveřmi.

„Co se děje? Jdeme, ne?“

„Jasně… jo. Jdeme.“ Nervózně se na něj usmála a on ji po pár vteřinách rozmýšlení povzbudivě vzal za ruku. Nebylo totiž těžké vyčíst jí z očí její specifické obavy.

„Neboj, bude se ti to líbit,“ zašeptal a znělo to spíš jako: „Jsem tu s tebou a nedovolím, aby ti někdo ublížil.“

„Já vím,“ přikývla jemně a trpělivě čekala, až na sebe vezme nějakou krycí podobu (Odinova nepřicházela v úvahu, když měl být úředně celý den ve svých komnatách), ale to se kupodivu nestalo. Jen krátce zavřel oči, a když je znovu otevřel, vypadal pořád tak, jak ho znala. „Ty… nebude měnit podobu?“

„Dávno hotovo.“

„Ale já… tě pořád vidím.“

„No ovšem, přeci nechceš jít na procházku s někým cizím,“ popíchl ji, když bral za kliku, a ona si teprve teď všimla mírného zavlnění vzduchu, které si pamatovala z jejich prvního bouřlivého setkání.

„Aha, takže já tě můžu vidět, ale ostatní lidé ne?“

„Přesně tak. A teď už pojď, nemáme na to celý den. Nebo vlastně… máme, ale chci ti toho hodně ukázat.“ Ruku v ruce opustili Odinovy soukromé komnaty a skrze chodbu, kterou znala z nekonečného postávání ve stínech (kde čekala na pomstu, které se zatím stále ještě nedobrala), pokračovali kamsi do nitra paláce a pak pořád dál po chodbách připomínajících přepychové bludiště, což bylo něco, co ze svého někdejšího domova neznala. V Desátém světě byly domy jednoduché, ale tady se každý další metr nesl ve znamení objevování nových věcí.

Před měsícem, když se sem obezřetně kradla pod rouškou noci, si z paláce nestihla prohlédnout a zapamatovat skoro vůbec nic, ale dneska měla možnost si to bohatě vynahradit a neustále se něčím kochat. Všechno to zlato, stříbro a leštěné sklo, bohatá mramorová výzdoba i desítky soch a uměleckých předmětů, které cestou ven míjeli, jí připadaly úžasně zajímavé, a lidé, které na chodbách potkávali a kteří jim většinou nevěnovali sebemenší pozornost (maximální kývli na pozdrav, protože je považovali za další zdejší zaměstnance), se jí zdáli úplně jiní než Agielovi krajané. 

Zdáli se být spokojení a optimističtí a vůbec nepřipomínali skleslé a nerudné sloužící, které vídala z oken otcova domu, jak neochotně a shrbeně spěchají do paláce sloužit (nebo spíše otročit) tamějšímu vládci. Tihle spolu bezstarostně žertovali a jejich vyrovnanost a chuť do práce z nich sálaly na hony daleko.

A okolí královského paláce, se kterým měli možnost se detailně seznámit poté, co bez problémů prošli vysokou kamennou branou hlídanou oddílem po zuby ozbrojených vojáků, bylo úplně stejně okázalé a honosné, jako jeho interiéry. Přepychové zdobné prvky byly nehrazeny záhony omamně vonících květin, umělecky vydlážděnými ulicemi a tiše šumícími fontánami a umělými potůčky zurčícími podél cest, a jasné paprsky dopoledního slunce tomu všemu dodávaly punc osobitosti a nevšední elegance. 

Dokonalý obraz hojnosti a blahobytu, jaký se hned tak nevidí, a zdejší obyvatelé, kteří právě kamsi spěchali perfektně uklizenými ulicemi nebo relaxovali na kamenných lavičkách v četných parcích nejspíš ani netušili, jak velké štěstí mají. Žít v tak nádherné říši bylo obrovské privilegium a zjevně i důvod jejich dobré nálady, díky které na Aldrif působili vesměs přátelským a sympatickým dojmem. A co bylo hlavní… Vůbec se na ni nedívali! 

V Desátém Světě všude budila nevítanou pozornost a byla terčem opovržlivých pohledů i fyzických útoků, ale tady si ji nikdo neprohlížel, ani jí neplival pod nohy. A když se za ni náhodou někdo z nich přeci jen otočil, šlo zpravidla o nějakého mladého muže, kterého zaujaly její půvaby, a ten rozhodně neměl v plánu ji urážet. Naopak se na ni zářivě usmíval a z očí se mu dalo snadno vyčíst, že by měl zájem se s ní seznámit. 

Jediné, co takové sebevědomé mladíky odrazovalo, byla Lokiho přítomnost, a on si toho byl pochopitelně velmi dobře vědom a také se podle toho choval. Pokaždé, když nějakého takového floutka míjeli, totiž přivinul Aldrif blíž k sobě, aby dal celému Asgardu jasně najevo, že je tu s ním, a ona musela uznat, že je docela příjemné být pod něčí ochranou (a potřebovat ji proto, aby s ní nikdo neflirtoval, ne aby jí neublížil). Něco takového nikdy dřív nezažila, a nebýt té nádhery kolem, která zaměstnávala většinu jejích smyslů, nevěděla by, zda se náhodou nemá kvůli takové neobvyklé situaci červenat.

Velice záhy ji však okouzlilo něco zcela jiného, než dychtivé pohledy místních mužů. Něco, o čem doposud pouze slýchala a co kvůli husté tmě tehdy během noční cesty do paláce ani na vteřinku nezahlédla. Nyní to však měla přímo před očima a byla to láska na první pohled…

„Na co tak zíráš?“ zajímal se Loki, když se jí chystal ukázat jeden z monstrózních zlacených památníků zasvěcený jejím předkům (a místo toho zjistil, že k němu stojí zády a fascinovaně hledí kamsi k obzoru), ale ona se od něj místo odpovědi odpojila a ohromeně přistoupila ke kovovému zábradlí, oddělujícímu jeden z hlavních Asgardských bulvárů od přístavního mola. „Aldrif? Co se stalo?“ Vydal se za ní a dětsky nevinný výraz její tváře mu vykouzlil úsměv na rtech. „Povíš mi, co tě tak omámilo?“

„Promiň, chovám se hloupě, ale… ještě nikdy jsem neviděla moře. Jen jsem vždycky snila o tom, že bude vypadat tak… nádherně!“ vydechla při pohledu na křišťálově průhlednou hladinu tající v sobě stovky různobarevných korálových útesů a Loki překvapeně povytáhl obočí.

„V Desátém Světě ho nemají?“

„Ne. Tam jsou jen řeky a jezera, která jsem nikdy neměla šanci spatřit zblízka. Ale tohle, to je… neuvěřitelné.“ Nemohla se vynadívat na hejna barevných ryb a roztodivné vodní rostliny vlnící se v hlubinách, a trvalo ještě hodně dlouho, než od nich dokázala odtrhnout oči a zahledět se o něco výš. „A tohle… to je Bifrost?“ ukázala na obrovský průsvitný most hrající všemi barvami, jehož konec zdobila zlatavá kupole stojící na samém okraji útesu, a on souhlasně přikývl.

„Ano, to je on.“

„Je krásný.

„A užitečný,“ doplnil s úsměvem, ale nezdálo se, že by ji zajímaly technické podrobnosti cestování na obrovské vzdálenosti, ke kterým duhový most sloužil.

„Slyšela jsem, že byl před časem zničen…“

„Ano. Postaral se o to náš bratr, i když…“ zarazil se a raději upřel oči do vln, aby mu z nich nemohla vyčíst jistou nepatrnou dávku provinilosti, „… abych byl upřímný, také jsem v tom hrál jistou roli.“ Nechtělo se mu o tom zrovna teď mluvit a měl štěstí, protože Aldrif to cítila stejně.

„Já vím,“ zarazila ho dřív, než mohl pokračovat, a povzbudivě na něj mrkla, aby ho ubezpečila, že je jí to ze srdce jedno. Jeho dávné zločiny a chyby ji nezajímaly. „Stane se.“

„Ano, to ano. Ale je třeba brát to z té lepší stránky… Nebýt mě, nikdy by ten zatracený most neprošel rozsáhlou rekonstrukcí.“ Obrátil celou tu vážnou situaci, která stále životy mnohé obyvatele devíti říší, v žert, ale někde hluboko uvnitř ho hřálo pomyšlení, že ho jeho nevlastní sestra nesoudí. Bylo příjemné vědět, že ji zajímají jeho aktuální a budoucí činy, ale ty minulé bere s rezervou. „Ale dost lelkování, čeká nás návštěva něčeho, co tě bude určitě zajímat,“ změnil obratem téma a její oči zaplály zvědavostí.

„A čehopak?“

„Uvidíš…“ Znovu ji vzal za ruku a vedl ji kamsi do středu města, odkud se ozýval lomoz a smích stovek lidí.

„Kam to jdeme?“

„Dočkej času…“ Šikovně ji provedl skrze ozdobné loubí, díky čemuž se vyhnuli konfrontaci s davem asgardských občanů, a než se nadála, zůstal s ní stát na okraji rozlehlého nezastavěného prostranství, na němž se tísnily stovky lidí a také desítky všemožných stánků a maličkých mobilních obchůdků.

„To je…“

„Jedno ze zdejších hlavních tržišť,“ dořekl za ni a kochal se jejím neskrývaným překvapením. „Myslel jsem, že by ses ráda podívala někam, kdo to žije a kde se můžeš blíže seznámit s naší kulturou a bohatstvím našeho království.“ Nenechal ji příliš dlouho nečinně postávat a ohromeně si prohlížet okolí a bez okolků ji nasměroval k první řadě stánků, v nichž člověk mohl zakoupit snad úplně cokoliv.

Byli tu prodejci květin, skla, ovoce, exotického koření i dalších cizokrajných i domácích potravin, a hned vedle nich cizinci nabízející šperky, oděvy a umělecké předměty, za jaké by se nemuseli stydět v kdejakém muzeu. Ale to zdaleka nebylo vše… Kromě zboží, které vypadalo, jako vy vypadlo z dob dávno minulých, se tu daly najít i stánky s pokrokovými technologiemi a nejmodernějšími přístroji, od zbraní až po vychytávky do domácnosti, které zářily novotou a neuvěřitelnou pokrokovostí. Prostě… pravý ráj pro někoho, kdo si liboval v nakupování, což ona sice nebyla, ale i tak zůstávala stát s pusou dokořán a nemohla se na tu roztodivnou nádheru vynadívat. Jako by se ocitla uprostřed pohyblivého kaleidoskopu světla a barev, který ji úplně pohltil a v němž mohla kromě obchodníků a jejich dychtivých zákazníků potkat i pouliční umělce a řady drobných podnikatelů, nabízejících občerstvení i značkové víno.

A právě díky posledně jmenovaným tu panovala veselá a bujará nálada a všichni, kteří zrovna nenakupovali nebo zaujatě neprohlíželi vystavené zboží, se spolu uvolněně bavili, popíjeli a hlasitě se smáli. Jako by je nikdo a nic nemohlo vyvést z míry a zkazit jim báječnou náladu, která tu nejspíš panovala od časného rána až do pozdních nočních hodin.

„Páni, tohle je úplně něco jiného než trhy v Desátém Světě,“ zaburácela mu do ucha při vzpomínce na tichá a nezáživná tržiště ve svém někdejším domově, a vůbec jí nevadilo, že musí namáhat hlasivky, aby překřičela halas okolních lidí i všudypřítomnou hudbu.

„Takže se ti tu líbí?“ odpověděl jí stejně hlasitě a potěšilo ho, když přikývla a ukázala mu zdvižený palec. „Tak to jsem rád.“ Poodvedl ji o kousek dál od skupinky muzikantů, aby spolu mohli normálně mluvit, a bavilo ho sledovat, jak se postupně osměluje a začíná si detailněji prohlížet zboží, které tu trhovci nabízeli. Nejdřív se díky svým neradostným zkušenostem styděla něčeho dotknout a on na ní snadno poznal, jak se v ní pere touha prozkoumávat nové věci s obavami z reakce prodejců i dalších zákazníků. Ale postupně takové myšlenky hodila za hlavu a bez zábran se prohrabávala drahými látkami i překrásnými šperky. „Kdyby se ti něco hodně líbilo, stačí říct,“ šeptl jí, kdy ji přistihl, jak si zvlášť zálibně prohlíží jednu zdobenou sponu, ale rychle ji položila zpátky a zatvářila se omluvně.

„To není třeba.“

„Jistěže je. Přeci jsem tě nevzal na trh, abych ti nic nepořídil.“ Připadalo mu směšné, že jí najednou vadí si od něj něco vzít, ale tentokrát jí to přišlo jiné. Dokud byla zavřená v jeho komnatách, musel se o ni postarat, ale teď… by se už možná měla pomalu začít starat sama. A rozhodně by neměla toužit po něčem tak zbytečném, jako byla spona do vlasů (to ji Agiel naučil jako první, neprahnout po typicky ženských věcech, které byly v Desátém světě považovány za projev slabosti).

„Ale já vážně nic nechci. Nejsem na to zvyklá,“ bránila se váhavě, ale jen nad tím mávl rukou.

„Tak si na to koukej rychle zvyknout.“ Nemínil se s ní dohadovat kvůli pár denárům, kterých měl jako král víc než dost, a než se nadála, chvatně zaplatil majiteli stánku příslušnou sumu a sponu jí jemně zasunul do rusých vlasů. „Tak, a je to!“ prohlédl si zálibně svou práci a musel uznat, že jí první šperk, který jí kdy věnoval, skutečně sluší.

„Díky, ale to… opravdu nebylo nutné!“

„Jistěže to bylo nutné, sestřičko. Přeci na tobě nebudu šetřit,“ zamrkal na ni uličnicky.

„V tom případě nepočítej s tím, že to bylo to poslední, co jsem si tu vybrala!“ kontrovala rozpustile, ale ve skutečnosti samozřejmě neměla v plánu z něj mámit další zboží. Zvlášť, když se právě ocitli v úseku, kde se nalézaly převážně stánky se zbraněmi a dalšími kovodělnými výrobky, které momentálně nepotřebovala (její dýku jí totiž před časem přímo před očima schoval do zásuvky nočního stolku, z čehož usuzovala, že už jí důvěřuje natolik, aby neměla strach, že by ji použila proti němu).

Loki si ale změny sortimentu zboží stejně nevšiml. Zaujalo ho totiž něco jiného, respektive… někdo jiný!

„Co se děje? Ty je znáš?“ zajímala se, když si všimla, že upřeně sleduje trojici mužů na druhé straně uličky, a on po chvíli zvolna přikývl.

„Bohužel.“

„Aha, a prozradíš mi, o koho jde?“ Nemohl ji nezaujmout jeho nevrlý tón, který napovídal, že neznámí bojovníci, diskutující s prodejcem mečů, nejspíš nebudou jeho oblíbení poddaní (přestože na sobě měli odznaky řadící je mezi královskou gardu), a po očku si je prohlížela. Vypadaly docela normálně, ale Loki na to měl jiný názor.

„Jsou to kumpáni našeho bratra. Zdatní v boji, ale jinak až trestuhodně zabednění. Říkají si Trojice bojovníků,“ dodal posměšně a nepřestával je probodávat nevraživým pohledem.

„Aha, vypadají… docela mile,“ poznamenala částečně proto, že jí takoví skutečně přišli (zvlášť, když se právě nahlas smáli jakémusi zbrojařovu vtípku) a zčásti proto, aby ho mohla trochu poškádlit, a on se zachoval přesně podle jejího očekávání.

„Ts, to si myslíš ty… Kdybys je znala, tak mluvíš jinak!“ odsekl vzpurně a svým dotčeným tónem jí opět připomněl malého rozmazleného kluka, který si nechce přiznat, že žárlí na bratrovi přátele.

„Ale copak? Nechtěli si s tebou hrát, když jsi byl kluk?“ neodpustila si ještě jedno rýpnutí, ale pro jistotu ho zjemnila tím, že se důvěrně otřela ramenem o jeho paži, aby věděl, že to nemyslí zle. Přesto se tvářil uraženě.

„Když jsem byl kluk, měl jsem zajímavější věci na práci, než si hrát s bandou omezených křupanů!“ odvětil chladně a snažil se tvářit, že je to pravda (i když to bylo při nejmenším sporné, protože se se skupinkou Thorových přátel skutečně stýkal už od dětství). Aldrif však momentálně neměla čas řešit, zda jí lže, nebo ne.

Ke trojici mužů u stánku se totiž zničehonic připojila mladá černovlasá žena oděná v koženém korzetu a její vzezření i to, jak se k ní ostatní chovali, svědčilo o tom, že k nim nejspíš patří.

„A tohle je kdo?“

„To je Sif. Další Thorova… kamarádka.“ V hlase mu znovu zazněl posměch, ale tentokrát to bylo jiné než předtím. Vyslovil to na obyčejné opovržení až příliš důrazně…

„Jen kamarádka?“ odtušila proto a jeho zlomyslné uchechtnutí v ní podnítilo zvědavost. „Tak co?“

„Nic, v tom je právě ten vtip. Mám takový dojem, že se do našeho bratříčka zakoukala už na pískovišti, ale on ji nechce. Nebo ji spíš nikdy nebral jako někoho, koho by vůbec chtít mohl.“ Ztišil hlas a důvěrně se k ní naklonil. „A to ji příšerně užírá, proto je tak zapšklá a protivná a o nikoho jiného nestojí. Odmítla jich už desítky.“

„Vážně?“ snažila se předstírat, že je jí to fuk, ale jeho poslední slova jí nepřestávala znít v uších. V kombinaci s jeho upřeným pohledem jí, kdoví proč, lezly na nervy! „A ty taky patříš k těm, které odmítla?“ vylétlo jí z pusy dřív, než se stihla zastavit, a jeho zlomyslný výraz se změnil v šokovaný.

„Ovšemže ne! Jak jsi na to přišla?“

„Že z ní nemůžeš spustit oči!“ Znělo to mnohem útočněji, než měla v úmyslu, a Loki nemohl uvěřit svým uším. Přeci vážně nemohla…

„To žárlíš, nebo co?“ vypadlo z něj zaraženě a ona by se tomu hrozně ráda zasmála, ale tak nějak… si momentálně nebyla jistá, jestli to, co cítí, náhodou skutečně není záchvěv žárlivosti. Nikdy dřív se s ní nesetkala, ale to nepříjemné bodnutí v prsou, když si představila, že by ona a ona… Ale ne! To určitě nemohla být žárlivost!

„Já? A kvůli tobě? Ale jdi! Jen mě to tak nepadlo, a navíc,“ urychleně se pohledem vrátila zpátky k Sif a vypálila první věc, která ji napadla, „mám dojem, že se na tebe dívá!“

„Tak ať, stejně vidí jen anonymního vojáka,“ mávl pobaveně rukou a její zcestná výmluva ho ve skrytu duše potěšila. Ať říkala, co chtěla, opravdu to vypadalo, že na něj žárlí, a to… bylo vlastně docela příjemné, i když pochopitelně cela zbytečné. Sif pro něj absolutně nic neznamenala (maximálně mu ležela od mládí v žaludku, protože se neustále točila kolem Thora a strhávala jeho pozornost na sebe) a ona byla jeho nevlastní sestrou. Tak jakápak žárlivost? „A stejně se nedívá na mě, ale na tebe. To víš, znervózňuje ji, že se v její blízkosti pohybuje žena, která ji může svou krásou hravě zastínit. To se nestává denně,“ vyřešil dilema s jejím nečekaným projevem žárlivosti škádlivým komplimentem a Aldrif vděčně přijala šanci celou tu trapnou situaci rychle zamluvit.

„Díky, ale… co kdybychom nechali ji i ty ostatní plavat a dali si někde něco k jídlu. Nesnídali jsme a já už umírám hlady.“

„Jasně, tak pojď. Stejně jsem tě chtěl vzít na něco, co si v paláci jen tak nedáš.“

Znovu ji vzal za ruku a bez jediného pohledu zpět ke stánku s meči, kde si přátelé jeho bratra právě definitivně vybrali několik kousků, ji provedl celým prostranstvím až ke stánku na okraji tržiště. Vonělo to kolem něj skutečně lákavě a navíc šlo o místní tradiční pouliční pochoutku, kterou zaručeně ještě nikdy neochutnala (nějak pochyboval o tom, že by se cestou do paláce stavila před spácháním atentátu na svačině). Stačilo jen vystát krátkou frontu a zaplatit směšně nízkou částku, a bylo to.

„Ehm, a co to vůbec je?“ otázala se nedůvěřivě, když jí podal sendvič z tmavého žitného chleba obložený rybí masem, krevetami a kaviárem, a pečlivě zkoumala oblohu z citronu a domácí majonézy.

„Správně se tomu říká „Stjerneskud“, ale to se ani nesnaž vyslovit. Tobě stačí vědět, že je to místní specialita,“ zakousl se do vlastní porce a trpělivě čekal, až se odváží také ochutnat. „Tak co ty na to?“ 

„Hm, chutná to zvláštně, ale… je to fajn! Díky. To v Desátém světě si člověk nemohla na ulici koupit vůbec nic k jídlu,“ povzdechla si při pohledu na davy lidí, kteří si kolem nich bezstarostně vychutnávali sendviče a tvářili se, že neexistuje nic normálnějšího, než dát si během nakupování něco malého na posilněnou, a z vlastní zkušenosti věděla, že všude to tak běžnou záležitostí není…

Její někdejší krajané zpravidla jídali doma za zavřenými dveřmi a požitek z chutného pokrmu byl pro ně zbytečnou ztrátou času a koncentrace. Zdejší to však brali mnohem uvolněněji a navíc k tomu měli pádný důvod, protože ten sendvič byl vážně… božský!

„Ale tohle, to je… něco!“ prohlásila nadšeně a užívala si každé další sousto. Zvláštní směs chutí ji úplně okouzlila a vůbec jí nevadilo, že si při konzumaci museli sednout na okraj nedaleké fontány a ne k bohatě prostřenému královskému stolu.

„To si piš. Matka nás sem brávala, když jsme byli malí, protože královský kuchař jí tohle odmítal připravit. Nepřipadalo mu to dost nóbl!“ zasmál se, jako by jí četl myšlenky, a spokojeně si užíval dávno zapomenutou chuť, ke které se nedostal už roky.

„Tak tomu ráda věřím,“ pousmála se jeho zasněnému pohledu, ale pak si připomněla důvod, proč ji sem vůbec vzal, a zamrzelo ji, že se stále nemá k tomu, aby jí řekl, co se dělo v noci na poradě. Nejspíš potřeboval lehce povzbudit a ji napadl skvělý způsob. Stačilo jen říct pravdu a odhalit mu, co ji praštilo do očí hned, jak opustili královské komnaty. „Ale víš co?“ začala provokativně a labužnicky olizovala kolečko citronu.

„Copak?“

„Myslím, že jsi skvělý král,“ prohlásila přesvědčeně a jeho údiv nad náhlou změnou tématu ji rozesmál. Tvářil se, jako by mu právě řekla něco, co vůbec nedávalo smysl. „No vážně. Přemýšlím o tom už od rána a čím dál tím víc se utvrzuji v tom, že je to pravda.“

„I po tom včerejšku?“ Pořád si nebyl jistý, zda to myslí vážně, nebo ho jen chce dost necitelně provokovat, ale v jejích blankytně modrých očích nebyla ani stopa po škodolibosti. 

„Samozřejmě. Už jsem ti říkala, že chybu může udělat každý. Ale z toho, co jsem zatím viděla tady na Asgardu… Myslím, že jsi skvělý v tom, co děláš.“

„A jak jsi na to, prosím tě, přišla? Vydedukovala jsi to z kvality sendviče?“ zasmál se nervózně a tak nějak se nemohl zbavit dojmu, že mluví o věcech, kterým vůbec nerozumí (a to by býval nahlas nikdy nepřiznal, že tvrzení, že je dobrý král, není do puntíku pravdivé).

„To zrovna ne.“

„A podle čeho tedy tak soudíš?“

„Podle nich,“ mávla rukou kamsi do prostoru, a když se dál tvářil nechápavě, povzdechla si a rázně kývla hlavou směrem k nedaleké skupince mladých lidí, kteří se právě se smíchem dělili o donesené jídlo. „Myslím tím zdejší obyvatele. Jsou šťastní, nevidíš?“

„Ano, ale to není moje zásluha.“

„Jak to, že ne? A koho jiného? Jsi jejich král a jsi jím už dost dlouho na to, aby se tvá vláda nějak odrazila v jejich životech, a podívej se na ně. Všichni si žijí spokojeně, a to není zas taková samozřejmost. Věř mi, vyrostla jsem v říši, kde byli lidé nešťastní a zlomení, a rozhodně za to mohl jejich vládce. Ale tady,“ s hlubokým nádechem se rozhlédla kolem sebe, „tady jsou lidé spokojení a nikdo jim nebrání žít jejich životy tak, jak si přejí. A to je důkaz, že ať už chybuješ jakkoliv a na trůnu nemáš dle zákona co dělat, jsi král, kterého by jim lecjaký svět mohl závidět. A hlavně máš úspěch v tom, v čem musí bodovat každý správný vládce.“

„A to jako v čem?“ Zvědavě čekal na její odpověď a v hlavě měl z toho všeho, co mu právě sdělila, docela slušný zmatek. Ještě nikdy mu nikdo (vyjma jeho matky) nic podobně pozitivního na téma jeho vlády neřekl (spíš ho přesvědčovali o pravém opaku a tvrdili, že by se na krále nehodil) a slyšet to právě od ní, to bylo… hodně zvláštní. Ale ne nutně nepříjemné. Spíš… se cítil být poněkud v rozpacích, protože to byla vlastně ona, kdo by měl nyní sedět na trůnu. Zvlášť po tom, co vzápětí řekla…

„V péči o svůj lid přeci. O tom totiž vládnutí je! Nejde o legendární vítezství, život v luxusu ani o slavná státnická rozhodnutí, která se zapíšou do dějin! Jde o každodenní mravenčí práci, díky které tvá země prosperuje, a lidé, co v ní žijí, si můžou před obědem jen tak pro radost vyjít na tržiště a v klidu si posedět na okraji fontány. To znamená být dobrým králem a tobě… se to zjevně daří,“ uzavřela s úsměvem a trvalo hodně dlouho, než našel ztracenou řeč a dokázal nějak zareagovat. 

„Tak takhle jsem… o tom nikdy nepřemýšlel,“ připustil váhavě a nemohl nevzpomenout na všechny ty nekonečné hodiny nudného papírování a posedávání v trůnním sále, které mu připadaly promarněné a zbytečné (a pro krále téměř nedůstojné). A když mu přesvědčeně oznámila, že by o tom tedy rozhodně přemýšlet měl, zdálo se mu, jako by z něj spadlo obrovské závaží, které si na sebe sám naložil. 

A ať se tomu racionální část jeho já, která mu nepřestávala našeptávat, že Aldrif celé té situaci vůbec nerozumí (a že by na ni tudíž neměl dát a rozhodně by kvůli ní neměl měnit způsob svého uvažování), bránila sebevíc, prolétla mu vzápětí hlavou jedna dost bláznivá úvaha…

Úvaha o tom, že ačkoliv vyrostla daleko odtud a nikdy nedostala šanci zjistit, jaké to je vládnout nějaké zemi, věděla toho o kralování mnohem víc než on sám, a možná mu dokonce rozuměla tak, jak se to jemu dosud nepodařilo! A kdyby nebyla situace taková, jaká byla, a ona vyrůstala v jeho rodině jako jeho sestra a budoucí královna, možná… ale opravdu jen možná… by jí to privilegium nezáviděl ani z poloviny tak jako svému bratrovi, který se dle jeho názoru na kralování vůbec nehodil. A pak… by ke všem těm tragédiím, které měli spolu s Thorem na svědomí, možná vůbec nemuselo vůbec dojít!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (12. kapitola):