Zem, ve které zakázali slunce - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uplynulo dvě stě let od Faithina odchodu z Mystic Falls. Doba se změnila a paradoxně ji donutila vrátit se na místo, kde všechno její utrpení začalo, do Denveru. Vzpomínky se pomalu vrací s událostmi, jež se po letech opakují. Dokáže Faith, plná nenávisti vůči celému světu, unést tíhu dávné minulosti? Setká se znovu s Damonem? Jak se vypořádá s nástrahami, který jí i celému jejímu druhu tento svět přichystal?

Holky se po dlouhých letech vracejí na místo činu, jaká překvapení je tam čekají?

29.11.2011 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1602×

Historie je mocná žena…

Cedule hlásající začátek malého městečka Mystic Falls byla zrezivělá časem. Neměla jsem ani ponětí, co se tu za ty roky dělo. Ani holky neměly. Tedy soudě podle jejich překvapených pohledů. Bylo tu skoro prázdno. Ulice, které byly za nás obydlené, zřely prázdnotou. V tu chvíli nám bylo nad slunce jasné, že Mystic Falls je jedním z mrtvých měst. To byla města, jejichž obyvatelé byli většinou hromadně povražděni ze strachu před nadpřirozenem. Když nás tenkrát lidé odhalili, snažili se nás nejdříve likvidovat společně s čarodějnicemi. V malých městech, jakým Mystic Falls bezpochyby bylo, se tajemství dlouho neudržela. Dříve nebo později se našel práskač, který nabonzoval všechno, co zjistil jen, aby si zachránil vlastní zadek. A vláda pak nechala město v tichosti, za jedinou noc vyhladit. Nikdo se na nic neptal, jakoby neexistovalo a kdo se zeptal, přestal existovat taky. Mezi lidmi se těmto městečkům začalo říkat města mrtvých nebo mrtvá města. Do prázdných domů už nikdo nenašel odvahu se znovu nastěhovat. Stala se mýtickými strašáky. Jak je vůbec možné, že nás nenapadlo to očekávat!

Přes lesní cestu, směrem k penzionu, bylo tolik popadaných stromů, že jsme musely zastavit na mrtvém náměstí a jít raději pěšky. Nostalgie na nás dýchala na každém rohu. Zchátralý nápis „Mystic Grill“ na jediném baru, který tu byl, spousty spadaného listí na trávníku u parku. Tu nejtíživější vzpomínku jsem si však měla vybavit až nedaleko cíle. Ačkoli většina stromů popadala, ten jeden tam pořád stál. Ačkoli krev na něm byla už dvě stě let stará, pro mě byla její stopa nesmazatelně zřetelná. Stála jsem tam a pozorovala tu nepatrnou díru po kulce. Holky zůstaly stát za mnou. Jen mlčely a na zádech jsem cítila jejich soucitné pohledy. Pomalinku jsem udělala tři kroky blíž a roztřesenými prsty přejela po stopě mé smrti. Na tváři jsem ucítila slzu a přála si alespoň na okamžik cítit její chlad. Nebyla to Damonova vina. Nebyla ničí, jen moje. Kdybych se nebála vlastních rozhodnutí, nemusela bych tu dneska stát. Zaplatila jsem za svůj vlastní strach.

„Faith, půjdeme,“ zavelela nakonec tiše Care. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale určitě to pár minut zabralo. Vydaly jsme se mlčky k sídlu. Uvnitř jsem se bez rozmyslu pustila do knih, Caroline mě následovala. Elenu jsme nechaly v jejích myšlenkách, které se pravděpodobně podobaly těm mým, před krátkou chvílí.

Nevím, jak se mi podařilo zabloudit do bývalého Damonova pokoje, ale nostalgie, kterou na mě vrhly dotíravé sluneční paprsky v obrovském okně přímo naproti dveřím, mi div nepodkopla nohy. Nebyl to nepříjemný pocit, vlastně myslím, že jsem se musela pousmát. Ani nevím, nad čím.

„Vážně se divím, že tahle barabizna ještě stojí,“ konstatovala Caroline, kterou jsem vůbec nepostřehla přicházet. Jen jsem němě přikývla. Bylo to vážně s podivem, že se tenhle letitý dům nesesunul pod návalem informací, které skrýval před časem tak pečlivě, jako já skrývala své skutečné já před sebou samotnou. Začala jsem polemizovat, jak dlouho tu vlastně ještě zůstali. Co vůbec řekli mojí mámě, když moje tělo zmizelo v nenávratnu a zůstala jen kaluž krve. Co se stalo se soudkyní Bonnie, která přiznávám, uměla být ve většině času nadmíru otravná, ale tuším, že ten prsten na mojí ruce, který mě chrání před sluncem, nějak zajistil, že jsem na ni, jako na otravnou nevzpomínala. A pak tu byla ještě jedna otázka. Co s nimi proboha dělá Katherine v jednom domě?! To mi na rozum opravdu nešlo. Otočila jsem se a opřená o zábradlí jsem shlížela do obrovské společenské místnosti pod námi, které na mrazivé prázdnotě ubírala jen zkamenělá Elena. Přísahám, že ta holka se od doby, co jsme sem přišly, ani nepohnula!

Z myšlenek mě vytrhnul Carolinin povzdech. Nevím, zda bylo jejím cílem získat moji nebo Eleninu pozornost, ale podařilo se jí jen to první. S úšklebkem a v očekávání, že její pusa opět spustí vyprávění, které mě výjimečně i zajímalo, jsem se na ni podívala. Pohled mi neopětovala, ale skutečně začala mluvit. A vzbudila ve mně pocit, že umí číst myšlenky.

„Myslím, že bych tě měla obvinit, ze zničení předchozích dvou století celého našeho spolku,“ zasmála se a přísahám, že netuším, zda v tom úsměvu nebyla hořkost. Můj očekávající pohled se změnil v nechápavý.

„Co tak koukáš? S Damonem bylo k nevydržení. Víc, než obvykle. Byl bez tebe úplně ztracený, Faith. Dělal hodně blbostí, přestal věřit úplně všem, včetně Eleny. Na to právě Jeremy doplatil. Ale to už víš. Vlastně byl opravdu zázrak, že se nám tu povedlo nějakým způsobem zůstat ještě další dva a půl roku. Potom už jsme museli pryč. I protože s přeměnou Ricka a Eleny jsme byli na očích už příliš. Zvlášť, když Katherine, která už nemusela utíkat, došla k názoru, že zůstane a bude bojovat o Stefana. Asi ti nemusím popisovat, jak to vypadalo první roky po Elenině přeměně. Každá z nich si za poslední dvě století prošla alespoň padesátkrát obdobím, kdy toužila po plastice. Elena proto, aby ji Kath nemohla napodobovat a Kath… no já vlastně nevím, proč po tom toužila ona. A Stefan se to vždycky snažil hasit, čímž vždycky akorát přiložil ruku k požáru. Obvykle to končilo tak, že Elena trucovala alespoň měsíc, Stefan si ji všemožnými způsoby udobřoval a přitom očima vraždil Kath, která vlezla, obvykle ve snaze uklidnit sama sebe, do postele s Damonem a ten ji v polovině případů poslal do háje, čímž celý koloběh spustil na novo,“ rozpovídala se Care a sledovala, jak se mění výrazy v mé tváři.

„Co moje máma?“ zeptala jsem se nakonec, když jsem polkla všechny nadávky a peprné, žárlivé poznámky na účet Eleniny dvojnice a mé podvědomí přešlo k další otázce, která mě popravdě zajímala asi ze všeho nejvíc.

„V den, kdy jsi odešla, Damon nevylezl z pokoje. Moje máma byla s námi tady v sídle a vymýšleli jsme příběh o tvojí smrti. Nakonec už se stmívalo a tvoje máma už začala volat a psát Rickovi, jestli neví, co se s tebou děje, že nejsi dostupná. Když už volala asi po dvacáté, zvedl to a řekl jí, ať přijde, že s ní musí mluvit. Byla tu rychleji, než jsme čekali. Moje máma jí potom převyprávěla historku o tom, že jsi šla ze školy za Damonem a volala jsi s ní o Martinovi, že jsi měla podezření, že s ním něco není v pořádku a ona ti to jen potvrdila. Našla totiž v jeho záznamech pár pochybností, které se někdo snažil vymazat. Násilných činů a tak dále. Než ti stihla všechno doříct, ozval se výstřel a potom bylo ticho. Když dorazila na místo, nebylo tam už nic, jen obrovské množství krve, o které se při předběžném rozboru zjistilo, že patřila tobě. Tvojí mámu to… zničilo. Podlomily se jí kolena a nebyla schopná naprosto ničeho. Nakonec ji odnesl domů Rick. Od té doby jsem ji neslyšela promluvit. Myslím, že promluvila už jen s Marcusem. I jemu jsi chyběla. Chvíli na to začal chodit do přípravné školy. Damon si s ním chodíval hrát na hřiště. Mám pocit, že jen díky tomu, že mu tvoje máma dovolila Marcuse občas hlídat, se nestaly ještě horší věci, než se staly,“ skončila Care smutným tónem. Tak Damon si hrával s Marcusem? To proto na mě můj maličký nezapomněl? Nevím proč, ale konec té smutné historky mě nějakým zvláštním způsobem potěšil.

„A co se stalo s Bonnie?“ musela jsem se zeptat. V podstatě jsem ji nesnášela, ale v den, respektive noc, kdy jsem opouštěla Mystic Falls, mi pravděpodobně zachránila život.

„Zemřela, co by se s ní mělo stát. S Jeremym se rozešli poměrně záhy po tvém odchodu. Ukázalo se, že celou dobu miloval a asi věčně bude milovat Annu, upírku, která zemřela asi rok před tvým přistěhováním do Mystic Falls. Věčně stála proti nám, ale jen Jeremy věděl, že je to z celkem pochopitelných důvodů. Dlouhý příběh a vím, že tě dlouhé příběhy moc nebaví, když se netýkají tvojí osoby. Ale zpět k Bonnie. Zemřela, když jí bylo asi sedmdesát stejně jako kdysi její babička, prostě přecenila své síly a příliš kouzlila. Dozvěděli jsme se to až úplnou náhodou z druhé ruky. Naše vztahy se dost zhoršily s tím vším, co se dělo. Nesouhlasila s tím, jak jsme se vyrovnali s tím, co provedl Damon Jeremymu, ani jak Elena s Rickem vsadili život. V podstatě jim udělala prsteny pod podmínkou, že všichni odejdeme z Mystic Falls a ona nás už nikdy neuvidí. Byla hodně zahořklá, v podstatě nás ke konci už spíš nenáviděla a obviňovala za to, že musí být součástí nadpřirozeného světa," odpověděla mi blonďatá upírka i na mou poslední otázku...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 13. kapitola:

7. Barrys přispěvatel

28.12.2011 [17:20]

Tááák, jsem si to přečetl až sem po 13. kapitolu a můžu ti říct, že ten příběh byl dokonalý... Až někdy našetřím zase trochu času, tak to dočtu dokonce. Emoticon

6. Lili

30.11.2011 [1:16]

No páááni. Tak to jsi mě docela dostala. Začetla jsem se tak, že jsem zapomněla, že nečtu knihu a byla na konci kapitolky ošklivě překvapená Emoticon P.S.:ještě by mě zajímalo jak to bylo s Elenou a její přeměnou???