OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 11. kapitola

24.11.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1459×

Čas plyne, grázlové se nemění…

Ucítila jsem Damonovy ruce, jak se mi omotávají okolo pasu a pod nohama.

„Co to děláš?“ zachraptěla jsem vylekaně.

„Potřebuješ si lehnout,“ oznámil mi, když už mě nesl v náručí.

„Spala jsem skoro celý den a krom toho, umím chodit,“ zavrčela jsem a veškeré útrapy byly zase zatlačeny hluboko do neznáma. Zatvářil se jako rodič, kterého stále udivují pohnutky jeho malého dítěte, a postavil mě zpět na zem.

„Děkuju.“ Rovnala jsem si kalhoty a kabát.

„Tak tě alespoň pozvu na panáka,“ usmál se na mě. Málem jsem roztála. Uvnitř. Zvenčí jsem nakrčila podezřívavě čelo. Evidentně ho to spíš pobavilo, než vyděsilo a táhl mě zpět do baru. Zasedli jsme na místa, která jsme před chvílí opustili, a on mi objednal pití. Tiše jsme si upíjeli každý ze svého a já vzpomínala na chvíle, kdy jsme se poznali.

„Všiml jsem si, že máš teď novou kamarádku,“ zazubil se po několika tichých minutách. Ignorovala jsem to. Neměla jsem v úmyslu mu povídat o svém současném ani minulém životě. Už jednou se mi to vymstilo.

„Fajn, nemluv, když nechceš. Já jen, že bychom ti mohli pomoct,“ pokračoval, když zjistil, že mu nic neřeknu.

„Vozíte snad tu gigantickou knihovnu sebou?“ pronesla jsem ironicky. Jestli to vážně dělají, jsou ještě praštěnější než tenkrát.

„Ne, to zase ne. Ale není přeci problém zajet tam,“ ušklíbl se směrem ke mně. Nakrčila jsem čelo. Vrátit se tam? Na místo, které pro mě znamenalo konec všeho? Žaludek se mi sevřel pod náporem směsice neurčitých pocitů.

„Je to na tobě. Promysli to. Když budeš chtít, myslím, že mě zvládneš najít.“ Dopil skleničku a s co největším hlukem ji položil na stůl, aby se ujistil, že o něm vím.

„Zatím,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě lehce do vlasů. Potom zmizel jako pára nad hrncem.

Mystic Falls. To jméno i všechno s ním spojené zaměstnávalo mou mysl ještě celou noc. Tenkrát jsem odešla, spálila všechny mosty v podobě vztahů, fotek i telefonních hovorů. Na místním hřbitově mám pravděpodobně vlastní hrob. Jistě, tělo nikdy nenašli, ale myslím, že při množství krve, jaké ze mě vyteklo na místě činu a šerifčiných vědomostech, nebyl problém mě prohlásit za mrtvou. A máma nějaký pomník potřebovala. Navíc od Marcuse vím, že mi k nějakému každý měsíc nosila nebo vozila květiny. Kde asi skončila? Zůstala tam, protruchlila se životem? Proč na mě nezapomněla? Zasloužila si lepší dceru, než jsem byla já. Takovou, která by ji z vlastního sobeckého strachu neopustila, když se všechno otočilo vzhůru nohama. Takovou, která by věřila ve vlastní mámu a svěřila jí své děsivé tajemství. Jenže já si tehdy připadala jako ztracený fracek, který propadl drogové závislosti. Styděla jsem se jí ukázat na očích, přiznat, že jsem celou dobu balancovala nad propastí. Nedokázala jsem jí říct, že její milovaná holčička našla štěstí v náruči zrůdy. Že se jí nakonec sama stala.

Postavila jsem se čelem k zrcadlu a nechala své oči zrudnout. Bylo na čase se podívat sobě samé do očí. Lehce jsem prsty prohmatávala drobné žilky, vystouplé okolo mých očí. V mysli se mi vybavovala noc, kdy jsem tímhle způsobem zkoumala ty Damonovy. Bylo to krátce potom, co jsem slízla jeho krev z prokousnutého rtu. Měla jsem strach. Jako pokaždé, když nasadil tuhle tvář. Ale sama sebe jsem nutila se s tím smířit. Vzít to všechno jako prostý fakt. Ignorovat, co všechno to znamená, co to může znamenat. Až na tu ignoraci se mi nic z toho nepodařilo a to ani u mě samotné. Připadalo mi, jakoby se to všechno stalo včera. Ta rána byla stále ještě hluboko otevřená a krvácela. Možná proto jsem Damonovi nedokázala odpustit alespoň natolik, abych se vykašlala na trucování o samotě. Promnula jsem si obličej ledovou vodou a vrátila jej do lidské podoby. Možná je na čase se vrátit do Mystic Falls. Uzavřít na dobro lidskou kapitolu a smířit se se vším, co přišlo potom.

Byly sotva tři ráno, když jsem si přehodila kabát přes ramena a vydala se znovu do ulic. Na kraji města světla, až na problikávající výjimky, nesvítila. V tomhle ročním období byl východ slunce ještě celkem daleko a tak bylo město mrtvé. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde mám Damona a spol. hledat. A když je najdu, kdo tam na mě vlastně čeká. Vzdala se nakonec i Elena své lidskosti? Plánovala to snad ještě míň než já. Asi by mě trochu překvapila, kdyby stála ve dveřích. Ale na druhou stranu by se nebylo až tolik čemu divit. Milovala Stefana víc, než cokoliv. Myslím, že i víc, než vlastní život. Akorát byla hrozně vybíravá a ideálně by chtěla všechno dohromady. V tom jsme si byly vážně hodně podobné. Ale najít je, mi to nepomůže. Jak jsem znala Damona se Stefanem, budou bydlet v nějakém, na současnou dobu starém, velkém domě, co nejdál od civilizace. Z vlastní zkušenosti vím, že zvyky se s lety nemění. U Salvatorů to platilo dvojnásob. Došla jsem tedy do centra, k velké informační mapě města a jeho okolí. Krom samotného města, jsem okamžitě vyřadila i červené zóny, určené nemrtvým. Zůstal jen kousek na jihozápadě. Vedla tam jen jedna silnice nižší třídy a podle mapy tam navazoval hustý les.

Nastoupila jsem na první noční linku a nechala se dovézt až na konečnou. Byla to stará zastávka na samotném kraji města. Po třech krocích jsem míjela přeškrtnutou ceduli s nápisem Denver. Už před dvěma stoletími to bylo město uprostřed velehorských prérií, ideální pro moderní kovboje. Leželo v údolí mezi horami a předměstí bylo plné stájí. Dnes se však většina přesunula do hor. Pár odvážlivců si tam vytvořilo vlastní svět a izolovalo se od toho, co je tady. Párkrát jsem tam zavítala. Fajn místo. Lidé tam žili po svém, po staru. Tak, jako jsme kdysi žili všichni. Zastávali názor, že dlouhý život je na nic, když si ho přes prodlužovací pravidla ani neužiješ. A taky pravidlo, že nejvíc ho prodlouží vodka po ránu. Bohužel pro mě to jsou tak trochu surovci. Kam se na ně hrabou dnešní lovci. Žijí v malých komunitách a upíry mezi sebe neberou.  I sledovat je z dálky je nebezpečné. Škoda. Ušla jsem asi dva kilometry, když jsem narazila na malou lesní odbočku. Bingo! Vydala jsem se tedy hluboko mezi stromy. Stačilo mi pár metrů a stanula jsem před velikánským sídlem asi z devatenáctého století. Bylo nedávno rekonstruované, ale styl se zachoval do nejmenších detailů. Přesně jejich styl. Nebylo těžké poznat, že jsem na místě.

Mé kroky se výrazně zpomalily a ztratily délku. Nohy mi ztěžkly, touha po pokračování v cestě zmizela. V hale se svítilo. Byli vzhůru. Co asi dělají? Jaký je teď jejich život? Kdo všechno je za těmi dveřmi? Pomalu jsem vystoupala po schodech ke vchodovým dveřím. Museli mě slyšet, ale nikdo nepřicházel otevřít. Co teď? Mám zaklepat? Nebo mám prostě jen vstoupit, jako jsem to dělávala tenkrát? Cítila jsem třas v rukou a pálení v očích. Najednou jsem tak moc toužila prostě vtrhnout dovnitř a všechny je obejmout, ať už tam byl kdokoliv. Roky samoty na mě dolehly jako nejtěžší balvan. Přesto jsem tam stála, neschopna se pohnout. Tlumené zvuky televize mi nakonec dodaly odvahu a já tiše zaklepala na od pohledu těžké vchodové dveře.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 11. kapitola: