OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 9. kapitola

20.06.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1038×

Kapitola 9

Tajemné Rumunsko

Co to zase bylo za divné sny?

Zmatená Daisy ještě stále na své tváři cítila drsný horský vítr provoněný krví i bylinami a viděla černá plující bouřková mračna vysoko na obloze, místo růžových červánků rozprostírajících se nad údolím smrti.

Měla doslova stísněný pocit, jako by tam přímo stála uprostřed té divoké krajiny a hleděla na toho jediného živého vítěze, tyčícího se nahoře na skalním převisu.

Nebyla to vlastně tak docela živá bytost vyznačující se zdravou barvou kůže.

Tato rozkročená postava v dlouhých kožených botách po kolena, oděna v černém rozevlátém plášti, stála na vyvýšeném místě nad celou tou zkázou dole, sledujíc svůj velkolepý triumf s neskonalým potěšením.

Po tom, jak se dívka musela dívat na masy těl bojujících proti sobě a propichující se starověkými zbraněmi navzájem, kdy se bitevní pole plnilo výkřiky a steny umírajících, tu jako zázrakem stále stála, a to pouze s ním.

Co bylo však ještě horší, než dechberoucí ticho zmasakrovaného bojiště za jejími zády, kdy se pestrobarevná těla hrdých Rumunů a ještě pestřejší kazajky Turků kupily na sebe ve strašných hromadách propletenců naznačujících, že právě tady došlo k velkému střetu dvou nezkrotných sil, bylo zjištění, že je to vlastně jen sen.

Velmi živý sen!

Z dálky vnímala pach střelného prachu, spáleniny, ohně, a slyšela nezaměnitelné trhání látky, jak si divoký vítr pohrával s praporci zabodnutými po celé krajině.

Daisy však vzhlížela vzhůru k jedinému bodu.

Ke zrůdě.

Tentokrát ji nestrašilo žádné pokroucené svědomí, žádné beztvaré stíny, jen obavy a ON.

Sám upírský vojevůdce probodávající ji svým pronikavým dračím pohledem toho nejhoršího z nejhorších, jak ho popisovaly dějiny.

Tu tvář dobře znala, nedala se zapomenout.

Chester Malkavian Dracul se usmíval i přes ztrátu všech svých mužů obětovaných na jeho příkaz. Všichni do jednoho ze strachu z nadpřirozené moci a krutosti svého pána dali hloupě všanc svůj ubohý život.

Mělo se to samé stát i jí? Co tu vlastně dělala?

Ta myšlenka Daisy vyděsila, až se vnitřně roztřásla. Cukla sebou při každém sebemenším zvuku i zašustění.

Nemohl za to vítr pronikající do každičké nitky jejího skromného oblečení, které sem do této historické doby vůbec nezapadalo, ale tomu, kdo ji sem poslal. Na tom zřejmě nezáleželo, mohly za to totiž vlastní obavy a strach.

Ty nepříjemné černé myšlenky hluboko uvnitř, jež o sobě nedávaly vědět do doby, než se odebrala ke spánku, a až pak se kradly ven jako malé ničemné zrůdy.

Proč se tohle dělo? Co znamenají ty věčné noční můry? Varovalo ji vlastní nitro před nějakým neštěstím? Nějaká jasnovidecká vidina?

Vše se jí honilo hlavou a přitom vzhlížela ke světlovlasému valašskému princi oděného do černého koženého kabátu se stříbrně vyšitým drakem na prsou. Ten jeho palčivě modrý pohled nešel dlouho vydržet, chtěl, přímo se dožadoval jejího podrobení. Chtěl, aby před ním poklekla. Srážel ji svou vůlí na kolena, ač je dělilo nejméně dvacet metrů.

Nežádal však jen pokoru, nýbrž i její tělo společně s duší na zlatém podnose. Vše, co představovala, a věděl, že to dostane, kdo by mu v tom také zabránil.

Daisy svým vzezřením vzdáleně připomínal temné, vyumělkované a hlavně neodolatelné hrdiny z oblíbených knih, jenže tohle se nedalo s ničím srovnat, tohle prožívala na vlastní kůži, a nebyl to příjemný pocit.

Chester, s jehož vlasy si krutě zahrával vítr a protkával ho stříbrnou nití, pozvedl na chlapce až příliš těžký meč, stále ještě nesoucí známky rudé krve na svém ostří, a vší silou jej zabodl do země před sebou, jako by to byl Exculibur, jenž zarazí do tvrdého kamene.

Nevydalo to žádný zvuk, ale Daisy cítila, jako by jí ho sám vrazil hluboko do srdce.

Náhle se přes zatahující oblohu přehnalo mračno velkých netopýrů, jejichž blanitá křídla zahalila nebe od východu na západ, a oddělila tak cestu dívčině duši přemístit se k nebeským branám, kam pod jejich smýšlením zřejmě nepatřila.

Tisíce a tisíce těch ďábelských ječících tvorů se rozprostřelo vysoko nad jejich hlavami jako hejno vran, že se kolem náhle zšeřilo jako při zatmění slunce v nějaké neblahé předtuše.

Zmatená dívka se začala rozhlížet kolem, tento výjev ji vyděsil natolik, že byl čas zvednout nohy na ramena a přemýšlet o úprku do nejbližšího křoví.

Rumunské údolí pohltilo tíživé prázdno narušované máváním srpkovitých křídel s nezapomenutelným pištěním.

Jakmile se růžovláska ohlédla, krev, vytékající z ran mrtvých vojáků, začala magicky zářit a Daisy nemohla uvěřit, kolik jí najednou je všude kolem, přitáhlo to její pozornost natolik, že na útěk zcela zapomněla.

Životodárná tekutina se jako řeky plné rubínů třpytila v trávě a protékala všude okolo, jako by se snažila všechna ta těla pohltit a navždy pohřbít.

Pokud chtěla prchnout, musela by se brodit přes to bitevní pole všude kolem.

Nový hrůzostrašný Drácula se svou andělskou vizáží za jejími zády seskočil ze svého strategického místa.

Tmavý kabát spolu s vyšitým drakem se tím prudkým pohybem zavlnil ve vzduchu a na pár vteřin to budilo dojem, jako by obživl a snesl se dolů živý drak.

Jakmile se Chesterovy podrážky znovu spojily se zemí, ihned se důstojně napřímil, usmál se tím okouzlujícím nebezpečným způsobem, kdy měla sama dojem, že se jí nohy podlomí a ona se začne plazit u upírových nohou.

Žádná zubatá sebevyšší hradba ho nemohla zastavit.

Stačilo pár rozhodných kroků po hornatém povrchu a mladík stanul vyděšené Daisy tváří v tvář.

Zdál se jí jiný, cizí a přesto známý, jako by v něm byly dvě osobnosti. Její zvrhlá mysl si vyložila Chestrovo vyprávění po svém a dala mu jeho tvář, jenže pořád to byl ten legendární hrozivý Drácula, na to nesměla zapomínat, jen s hezkou farizejskou tváří, ve které se zračila povýšenost spolu s drzostí. Byl to Dracul, kdo napichoval smrtelníky na kůly a koupal se v jejich krvi, nebyl to Chestr, snažila se upamatovat, ale teď si nebyla vůbec jistá, jak ty dvě osobnosti od sebe oddělit. Spíše si byli tak podobní, že se stali jedním neodlučitelným celkem.

Co tady tedy dělala ona! Nepatřila sem!

Daisy polkla a putovala svýma pomněnkovýma očima po tom sebevědomém cizinci. Skutečně vyhlížel jako někdo před zhruba osmi stoletími, a vezmeme-li v úvahu všechno to až moc reálné prostředí, si chudinka musela neustále opakovat, že tohle skutečnost prostě být nemůže, ať se jeví sebevíc skutečně.

Až když dračí princ stanul těsně u posledního přeživšího, tedy jí, na chvíli zaváhala o svém úsudku, zda se skutečně nemýlila, že v něm něco z Chestra vůbec je.

„Daisy,“ usmál se upír, jako by se právě procházeli rajskou zahradou, poté natáhl své ruce schované v kožených rukavicích a uchopil ženu pevně za obě zápěstí.

Daisy necítila žádné teplo ani příjemný pocit, jaký vnímala ve tmě, kdy jí ta samá osoba vyprávěla historku, jaká se právě odehrála před jejíma vlastníma očima a teď se stávala skutečností.

„Pusť mě,“ pokusila se mladému rumunskému hraběti vytrhnout.

„Pustit tě? Jak sladké, máš mě za hlupáka?“ ušklíbl se Chestr a drze si ženu přitáhl blíž k sobě, pustil jí ruce a místo toho dívku objal, nemohla se hýbat, jak byla situací zaskočená.

S obtížemi dýchala.

Tak už se, sakra, probuď! křičela na sebe v duchu.

„Cítíš to? Jak opojná vůně, miláčku, krev, to je život. Krev dodává sílu stvořením noci, čím více životů obětuješ, tím více jsi silnější,“ šeptal, jako by právě v ústech vychutnával ten nejsladší med.

„Nech mě, jsi odporný, Chestre!“ vydechla nelibě a do nosu se Daisy okamžitě dostal nikoliv pach krve a smrti, ale vůně nespoutaného ohně, santalového dřeva, vábná esence lesa a jakési tajuplné složky střelného prachu, které ji dočista omamovala jako nějaká droga, touto lákavou esencí byl doslova prosycený skrz na skrz.

„Nechceš to vidět mýma očima? Jistě změníš názor,“ otřely se jí upírovy rty žádostivě o kraj ucha, jenže ona v těch slovech cítila skryté ostří.

Co tím, proboha, myslí? Bohatě stačil tento výjev, a ještě to vidět jeho děsivým chladnokrevným pohledem, o to rozhodně nestála.

„Tvýma očima? Proboha, Chestre, vzpamatuj se!“ žádala chlapce tím nejprosebnějším tónem.

„Dovoláváš se tu Boha?“ rozesmál se náhle a jeho zvonivý, živý smích se vůbec nehodil k mrtvolně tichému zátiší pobodaných těl v trávě roztroušených kilometry daleko, jen se odtáhl od svého vězně na délku svých paží. Hypnotizoval svou milovanou tím svým safírovým pohledem, kterému nešlo odolat. Ty dva ostré špičáky vykukující z pobavených dokonalých rtů nabádaly však k opatrnosti. Možná viděla jen hezkou tvářičku, ale co bylo pod ní, bylo daleko hrozivější. „Tady je jen Bůh smrti, má lásko, a to jsem já. Já tu vládnu nad životem a smrtí, pro mě se tu dobrovolně obětovaly tisíce loajálních mužů. Není tu nikdo, kdo by se mi postavil, i ty se mi také podrobíš,“ pravil namyšleně a Daisy fascinovala ta nezkrotná modř rozbouřeného moře zrcadlící se nemrtvému ve vzrušeně rozšířených panenkách.

Bojovala, vzdorovala, marně.

Vábil ji Chestrův melodický hlas, s každým slovem mu byla blíž a blíž, až se ňadry nedobrovolně přitiskla ke stříbrnému drakovi na Drákulově hrdé hrudi.

„Nejsem tvoje,“ ohradila se vzdorně a horský vítr dívce unášel obláčky horkého dechu od úst, ochladilo se.

„Opravdu?“ znovu ten podmanivý dokonalý smích rezonující jí v uších jako kostelní zvony. „Ty nejsi nic, jsi člověk, bez vůle, bez domova, bez rodiny a lásky, mohu si s tebou dělat, co jen chci, mohu ti však nabídnout mnohem víc, nebo tě na místě zabít, znásilnit nebo…“ významně sevřel ženu rukama v pase a naklonil se pomalu blíž, dokud neucítila ještě ledovější chlapcův dech na svém odhaleném hrdle.

Nyní jí to došlo, to, proč je tu jediná živá, jediná ušetřená jeho krutosti.

„DOST, neubližuj mi!“ chytila mladého vojevůdce za ramena a zaryla mu do nich nehty, nijak mu to nevadilo, nedal se odstrčit, pod bříšky prstů vnímala ten drsný tmavý oblek, který jí připomínal dračí lesklé šupiny v barvách rodu Malkavianů.

Světlovlasý anděl se usmál nad jejími oprávněnými obavami. „Nechci ti ublížit, chci ti ukázat druhou stranu bytí, tu stranu bez nemocí, beze smutku a strádání, po mém boku. Chci, abys byla mou, teď a navždy, má královno, buď vděčna za takovou poctu, jakou ti nabízím, a proto musíš také něco obětovat.“

Ráda by tomu drzounovi, tisknoucí si ji majetnicky k tělu, řekla, že o jeho dar nijak nestojí, ať si ho strčí někam, jenže jí k tomu nedal ani vteřinu drahocenného času potřebného na vzdor.

Koutkem oka nebožačka zahlédla stále větší hejno netopýrů na obloze jako obrovskou zvířecí armádu vyslanou přímo z pekla, stromy ohnuté pod náporem větru, Chestrův plášť pomalu obtáčející dvojici kolem dokola jako stále větší posmrtný závoj clonící jí výhled na výjev zkázy okolo, než se sám nesmrtelný hrabě prudce a bolestivě zakousl do něžného hrdla své vyvolené.

Mrtvým hvozdem se rozlehl poslední zmučený dívčin výkřik plný vzdoru, bolesti a zoufalství… 

„ÁÁÁÁÁuuuu!“

Jaká smůla. Daisy se probudila do naprosté tmy a jediné, co slyšela, bylo hlasité bolestivé zaúpění těsně vedle sebe.

„Omlouvám se!“ vyhrkla okamžitě, aniž věděla, co se stalo, hned si to však uvědomila. Barevně si dovedla představit, kam asi mohla svého společníka nakopnout, podle toho zoufalého vytí.

Trefa do černého!

To máš za to kousnutí, pomyslela si se zadostiučiněním v duchu.

Chestr zaúpěl a něco peprně podotkl ve svém rodném jazyce.

Ještě že tomu nerozuměla, neznělo to právě potěšeně.

K Daisyně nelibosti se pořád nacházeli v tom hrozném cestovním vypolstrovaném kufru, kterému upíři říkali rakev, s jedním jediným rozdílem, už neslyšela nepříjemný zvuk turbíny letadla.

Snažila se proto uklidnit a malou škodolibou myšlenkou se radovala nad tím, jak se náhodou její koleno setkalo s jeho rozkrokem, nemá to svoje strkat mezi její stehna.

Tato malá škodolibost dívce však dlouho nevydržela. Než chlapec dopověděl svůj jadrný proud slov sestávající především ze skřeků a souhlásek, otevřelo se víko rakve.

Daisy ospale zamžourala do prázdna nad sebe.

Musel to být vskutku zajímavý pohled, dvě osoby nalézající se v jedné pohřební komůrce, z čehož jedna potlačovala smích, zatímco ta druhá, polomrtvá, se držela za své naražené nádobíčko bránící si ho rukama, kdyby náhodou přišla ještě druhá rána.

Oba dva si Alric povýšeně prohlédl, než kysele podotkl: „Radil jsem ti, abys sem nechodil, nikdy mě neposloucháš,“ zpražil svého bratra pohledem napovídající: já ti to říkal, a chytil Daisy pevně za paži těsně pod ramenem, takže svůj náklad vytáhl na nohy z té hrozné věci, ze které už měla pomalu osypky.

Pro mnohé z nás je cestování v rakvi něčím, co bychom nikdy nechtěli zažít, avšak pro jiné extrémisty je to neskutečně zajímavý zážitek, připusťme si jedno, Daisy k těm druhým zrovna nepatřila.

„Díky za radu,“ zavrčel Chestr nevraživě a také se vyškrábal ze své postele ven.

„Zavolal jsem taxík, bude tu do dvou minut, tak se připravte, a tobě radím žádné scény,“ vpíjel se tmavovlasý upír svému vězni zblízka do očí se zničujícím účinkem.

S Alricem se prostě nedalo diskutovat, u něho neplatilo žádné odmítnutí či bezvýznamné dohady, byl zvyklý rozkazovat, a pokud jste náhodou neuposlechli, tak vás k tomu prostě bez výhrad donutil. Nemělo cenu odporovat, proto se Daisy od svého vysněného prince odtáhla raději stranou.

Chtěla být od toho rubínového tvrdého pohledu, připomínající všechnu tu prolitou krev ze svého zlého snu, co nejdál. Přesto ji zraňovala jeho nedůvěra.

Dnes vstal nejspíše levou nohou a vše napovídalo tomu, že s ní moc trpělivosti mít nebude. Raději ho proto nepokoušela.

Pomalu se tedy rozkoukávala po liduprázdném cizím skladišti pro zavazadla, kam na odlehlé místo vzadu nosiči přesunuli tento divný náklad čítajíce dvě rakve.

Domnívala se, že tady v Rumunsku musí být zvyklí na takové zvláštní věci spojené s nadpřirozenem s přihlédnutím na rozšířenou nemrtvou populaci.

„Tak počkat…“ zarazila se, jakmile upřela pohled na své nové šaty. „Co je to za hadr?“

Dvě bledé hlávky zelí se k ní nechápavě otočily.

S vykulenýma očima Daisy mžourala na cosi po paty dlouhého béžové barvy, co by stejně tak dobře připomínalo kostým ducha na nějaké dětské oslavě. Mělo to milion volánků a záhybů doplněných krajkou a tam, kde náhodou někdo nechal volné místečko, si to hned zase rozmyslel a vyšil tam ornamenty typické pro tuto zemi, takže se v tom divném kusu oblečení doslova ztrácela a připadala si jako chutný vypečený dortík.

Někdo tedy má vážně vkus, pomyslela si s opovržením.

„V tomhle mám jako někam jít? Vždyť to vypadá jako z muzea kuriozit! Budou se mi smát. V tomhle nikam nejdu, cos mi to, proboha, oblékl?“ láteřila a hýbala boky ze strany na stranu, tím docílila mohutného vlnění všech krajek jako při mořském příboji.

„Typické valašské oblečení, vítej v Rumunsku, drahoušku,“ ušklíbl se Chestr škodolibě a dívka přemýšlela, co tento kus přehnaně princeznovského DÁMSKÉHO oblečení dělal v upírově kufru?

Schoval si to jako památku na svou poslední milenku?

Ta myšlenka ji zrovna moc nepotěšila a naštvaně po něm hodila jeden ze svých vzácných pohledů slibující pomstu, až to bude nejméně čekat.

Skladem se zavazadly se ozvalo nepříliš potěšené vydechnutí, stejně s tím nic nenadělala. Bude to v tom hadru muset přežít tu ostudou, až vyjde ven.

Alric se do výměny názorů končící remízou nijak nevměšoval, až za několik dlouhých minut, kdy ho hašteření unudilo, zavelel přísně k odchodu.

Prošli proto letištní halou hlavního města Bukurešti ven, nikdo si jich nevšímal, ani je nezastavil. Bratři si svého mazlíčka drželi těsně mezi sebou, rozhodnuti zakročit, pokud by se pokusila o útěk nebo začala vyvádět.

Ani jeden k ní důvěru neměl a ona k nim také ne.

K Daisyně překvapení si jich ani venku kolemjdoucí nijak nevšímali a nepozastavovali se s na ni namířeným ukazováčkem, potlačujíc neovladatelný smích.

Zvláštní.

Tajemná země má divné obyvatele, kroutila hlavou.

Kde je nějaký Van Helsing, který by ji začal chránit před stvořeními temna?

Upír právě zvedl ruku a navedl přijíždějící šedý taxík k chodníku, u kterého stáli.

Z auta vylezl poměrně kulatý muž tmavé pleti s nepříliš příjemným vzezřením a líně se opřel o dveře vozidla.

Daisy připomínal nakynutou koblihu.

Neochotně si trojici prohlédl a nakonec se zaměřil na dívku uprostřed, o které si nejspíše myslel, že je nejstarší a rozhoduje.

„În cazul în care va dor? (kam to bude, slečinko)“ promluvil tím zvláštním přízvukem a chudák holka vykulila jen bezmocně oči. Nevěděla, co říct.

Nerozuměla absolutně ničemu.

Obtloustlému taxikáři místo němé cizinky odpověděl chlapec vpravo pevným rozhodným hlasem, z čehož ona rozuměla jen jediné slovo, Bran.

Velký Rumun se najednou začal viditelně potit a pobledl, znovu sjel trojici pohledem a zakroutil odmítavě hlavou, to zmíněné místo na chlapíka zapůsobilo jako noční můra ve dne. Evidentně měl z tohoto obávaného hradu strach, jak by také ne, sice nežil tak dlouho jako upíři, ale legendy a zkazky o událostech tu stále kolovaly velmi živě, předávané dětem zdejších lidí po staletí.

Začal překotně mluvit a rozhazovat rukama jako člověk, který se taktně snaží zbavit svého zákazníka a nasednout zpátky do čekajícího vozidla s úmyslem rychle ujet.

Kdo uteče, ten vyhraje, pomyslela si Daisy a ušklíbla se.

Dívku to uchvacovalo. Opravdu tu příběhy o nemrtvých spojené s Drákulovým panstvím byly tak obávané? To ani v New Yorku nikdo nevěřil na existenci želvích ninjů nebo Avengers, jenže tohle se skutečně dělo, ba co víc, důkaz vampýří existence se tu nalézal v hojné míře, a chlápek s tímto druhem nechtěl mít evidentně nic společného.

Rozrušený Rumun couval a naznačoval, že by na zmíněné místo nejspíše nejel ani za celý harém svůdných žen připravených mu udělat vše, oč by požádal.

Najednou v jeho chování nastala okamžitá výrazná změna.

Cosi uctivě zamumlal, narovnal se, jako by právě spolkl pravítko, a začal vehementně skládat jejich zavazadla do prostorného kufru.

„Nastup,“ pokynul Chestr a podržel dívce zadní dveře.

Neměla na výběr.

Žádný útěk se nekonal, bratři zaplnili místa po stranách vozu a ji skřípli jako červa uprostřed.  

Nepříjemný pocit.

Zaklapli dveře a taxík se rozjel po silnici hladce vpřed.

Daisy se utápěla v záplavě krajek a volánků, jak se tak tísnila mezi dvěma upíry, tak se bála i dýchat. Tiskla se k jejich nohám, bokům i ramenům a připadala si jako malé živé topení pro oba současně.

Kde je kočár a transylvánští koně? napadlo ji. Spíše takový tradiční povoz očekávala, než perfektně čistý sedan, ve kterém jeli. Jak se domnívala, kdysi ztracené Rumunsko na východě Evropy považovala za divočinu plnou vlků a zatvrzelých vesničanů s vidlemi v rukou. Nyní se v tomto pustém koutě světa o pár století dál tyčily mrakodrapy, nacházely se tu udržované chodníky a honosné sochy, žádní pověrčiví podivíni z uzavřené společnosti, kde se hodnotila společenská vrstva podle toho, kolik hnoje měl dotyčný přilepený na holínkách.

Jaký údiv.

Minulost byla prostě nenávratně pryč. Bohudík. Přesto to Daisy zkazilo celkový dojem panenské přírodní drsné nedotknutelnosti. 

Americe také stále nevládne Abraham Lincoln se svými názory. Pravda.

Dívčina pozornost se obrátila k divně chovajícímu se řidiči vpředu.

„C… co je to s ním?“ nedokázala držet jazyk za zuby. „Proměnili jste ho snad v oživlou zombie?“ narážela na Rumuna, který si zarputile všímal jen volantu a cesty.

„Jistěže ne, jsou i jiné způsoby, jak dosáhnout toho, co chceme,“ vysvětlil Chestr prostě.

Zase se nic nedozvěděla.

„Já jsem myslela, že upíři promění člověka v ghůla a tím ho ovládají,“ šeptala dívka, aby to taxikář náhodou nezaslechl, jenže Chestr si s hlasitostí vůbec nedělal starosti.

„Pokud někoho chceš opravdu ovládnout a udělat z něho svého služebníka, jak to vidíš ve filmech, musíš mu darovat svou krev. Pokud zajdeš ještě dál a vysaješ toho dotyčného úplně do poslední kapky, pak ho skutečně proměníš v prázdnou schránku řídící se jen pudy a jednoduchými rozkazy. Pak máš jistotu, že tě na slovo poslechne, zlatíčko. Nebo máš snad pocit, že tu běháš bez mozku?“ dobíral si ji pobaveně chlapec.

Daisy uraženě nafoukla tváře, pořád si připadala hloupě a nesnášela ten pocit, že se v tomto jiném světě plácá jako kapr na suchu. Idiot jeden.

„Nepřipadám si jako bezhlavé kuře,“ namítla s jiskrou v oku.

Tentokrát jí proběhla hlavou myšlenka na konec posledního zlého snu, kdy se jí ten okouzlující parchant zakousl do tepny, tady se ta noční můra naštěstí ukončila, kdo ví, co by však následovalo? Udělal by z ní slintající bestii klečící mu u nohou?

Brrr, zachvěla se, opravdu si přála, aby k tomu nikdy nedošlo.

„Stejně to není spravedlivé,“ umanutě se trochu svezla na sedadle dolů, takže měla hlavu na úrovni těch dvou. „Jste silní, dlouhověcí, ovládáte různé triky a ke všemu si můžete stvořit armádu zombie,“ vyjmenovala jejich přednosti na vztyčených prstech.

K Daisyně překvapení tentokrát zasáhl do započatého hovoru Alric.

„Není to všechno tak jednoduché, jak to vypadá, jsou tu jisté hranice a pravidla, kterými se řídíme. Řád našeho rodu a pak kodex klanu, ke kterému upír patří,“ apeloval ten nafoukanec na svůj vrozený smysl pro pořádek, který ho nutil toto vštípit svému vězni vedle sebe jako jednu z dalších povinností. „Kupříkladu rod Malkavianů. Potomci Vlada Dráculy by jako právoplatní vládci této země měli mít neomezenou moc nad celým územím, jenže historie se vyvíjela zcela jinak a i priority naší rodiny se tudíž musely změnit. Být to jinak, upíři by se nemuseli skrývat před lidmi ani před církví, ale naše vrozená troufalost nás zahnala do mnoha slepých uliček díky naší přeceňované nadřazenosti. Rod Dracul je v Rumunsku stále obávaný, jak jsi mohla vidět,“ pokývl k muži na místě řidiče před sebou, „a mezi jinými starými rodinami si stále uchováváme post nejsilnějších upírů světa, bohužel, pro naši odlišnost jsme nuceni setrvávat v ústraní. Stále tu číhá mnoho nebezpečí z vnějšího světa…“ recitoval s chladným přednesem Alric jako rozený diplomat a historik v jednom těle. Jen je škoda, že jí nevěnoval jediný pohled, jako by její přítomností opovrhoval. Daisyna nálada ještě více klesla.

Co tak může být nebezpečnějšího než oni? Vrátila se v myšlenkách k jeho výkladu.

O vlkodlacích věděla, jak je předtím zaslechla říkat, pak ji ještě napadly čarodějnice. Existují? Upalují upírům zadky? Pojídají čerstvé dětské maso? Fuj, to raději ne.

„Takže tady vědí, kdo jste, ale nikdo se neodváží se vás zbavit?“ zvolila záměrně tvrdá slova s úmyslem Alrica trochu popíchnout.

„Rumuni jsou pověrčiví, většina věří, jiní ne, ale pověsti mluví sami za sebe, nikdo se ale neodváží pozvednout zbraň proti samotné smrti,“ nadzvedl lehce jedno obočí jako projev nejvyšší účasti. 

Dál už cesta probíhala až na občasné otázky docela klidně.

Nejvíce Daisy překvapil fakt, že se oba odhodlali cestovat ve dne, proč nepočkali, dokud nepadne tma? To bylo podezřelé.

Tak dlouho nad tím přemýšlela, dokud se nezeptala.

„Ehh, jak jsme ti už vysvětlili, tato země je rodištěm temných bytostí, a má to i svůj zvláštní důvod. Rumunsko, a zvláště Transylvánie je pověstná svým drsným počasím. Můžeme se venku pohybovat i za dne, protože po celý rok je zde zataženo a prší, jen málokdy hustými mraky pronikne slunce, a to nám více než vyhovuje. Dokonce koluje zvěst, že sám ďábel stvořil tuto zemi nikoliv pro lidi, ale pro nás, pro děti noci,“ Chestr odůvodnil první zbloudilé kapky na skle jedoucího auta.

Skvělé, takže s opalováním je konec, pomyslela si Daisy smutně.

Zanedlouho začalo skutečně hustě pršet a mraky se zatáhly natolik, že taxikář musel posvítit na cestu do hor dálkovými světly.

Neustálý zvuk dopadající vody na kapotu způsoboval v dívce značnou nervozitu, až měla chuť začít křičet.

Co se stane, až dorazí na místo? Jak ji přijmou mezi sebe?

Zavřou ji v nějakém pokoji, dokud nesejde věkem?

Zblázní se tam? Předhodí ji i jiným upírům?

Jsou všichni takoví jako oni? Nebo dokonce horší? Dožije se vůbec dalších let nebo měsíců?

Doteď si to nehodlala připouštět, jenže každý další kilometr v tom nehostinném počasí upadala do stále větší deprese.

Vězňova útlá ramena se bezmocně svěsila a hlava lehce klesla dopředu, dokonce i pohled napovídal o tom, jako by se ocitla v jiném vlastním světě plného výčitek a slovo PROČ se tam vyskytovalo v hojné míře.

„Nemusíš být nervózní,“ pronikl tichem Alricův odměřený hlas, od kterého by nějakou tu starost rozhodně nečekala. Teď ji však zřetelně slyšela, nebo se jí to zdálo?

„Nejsem nervózní,“ prudce se k němu obrátila se zamračenou tváří, dopalovalo ji, jak na ní poznají každou sebemenší emoci.

Je vůbec něco, co mohla utajit?

„Třesou se ti ruce,“ přilákal k sobě dívčinu pozornost druhý bratr, chytil Daisy za ruku a palcem začal pomalu přejíždět po jejím drobném zápěstí, přímo nad horkou tepnou. Budilo to dojem škádlivého mazlení, až ji mrazilo v zádech. Nebránila se poplašenému výdechu. „Nemáš se čeho bát, mazlíčku,“ tím, jak si mlsně olízl rty, vězně moc neuklidnil. Chce snad další kopanec?

„Vážně nemám?“ zpražila ho ironickým pohledem a lehce se odtáhla na druhou stranu, zafungovalo však tak, že se neúmyslně přitiskla k Alricovi.

Chestr varovně zúžil oči. Chytil chamtivě Daisy pevně za ruku, kterou doposud jen něžně hladil, a přitáhl si ji k sobě zpátky a navíc těsněji k sobě, jak jen jí to automobilový pás dovolil.

„Myslel jsem, že mi věříš, přeci bych ti neublížil. Tak rozkošnému stvoření jako ty.“

Cvrlikal upír, pro kterého to celé znamenalo jednu velkou hru na kočku a myš. Neměla z toho zrovna dobrý pocit.

Srdce jí začalo prudce bušit do prsou a horkost se hrnula do tváří se silou gejzíru.

Najednou se Daisy kolem krku obtočily cizí chladné prsty jako rampouchy a přetáhly nebožačku zase ke druhému společníkovi.

„Nechceš snad, aby při prvním setkání s rodiči omdlévala závratí, Chestre, že ne? Protože to se stane, když ji kousneš,“ napomenul Alric svého bratra, dobře věděl, kam tohle laškování povede, a chtěl tomu zabránit, nebo nechtěl?

Andělova chuť se zdála v tu chvíli téměř hmatatelná, Daisy dokonce zahlédla na několik vteřin, jak se mu mezi rty prodloužily špičáky o pár dalších milimetrů.

„Před tvou matkou by omdlel asi každý,“ nakrčil uraženě chlapec nos, s úmyslem bratra vyprovokovat. Ač spolu nevlastní sourozenci vycházeli, macecha znamenala pro Chestra něco, co nedokázal skousnout.

Ze slov prýštilo opovržení a skrytá nenávist.

„Dej si pozor na jazyk, nemusel bych si to nechat líbit,“ zavrčel hlas za Daisynými zády, stisk prstů na jejím krku lehce zesílil.

Pokud ty provokace půjdou dál, nejspíše ji uškrtí dřív, než dorazí na hrad.

Oba dva mezi sebou soupeřili pohledy, vpíjející se odhodlaně jeden do druhého. Takhle očividně jejich rozepři ještě nesledovala, tím hůře, že si vyměňovali názory zrovna přes ni.

Co jen bude dělat?

Budou si ji tu přetahovat jako hadrovou panenku, dokud ji neroztrhnout a každý nebude mít vytouženou půlku?

Nemůže se jen tak proměnit v rosol a vsáknout se do sedačky?

Kdyby si to moc a moc přála, třeba by se to i povedlo.

Stále si ji jako štít před sebou držel její tmavovlasý princ, bohužel se v bezpečí vůbec necítila. Spíše naopak.

Jednu její ruku stále držel Chestr u sebe. Z obavy, že by jí ji mohl v záchvatu vzteku utrhnout, se pokusila mu paži sama vytrhnout.

Nešlo to. Svíral její ruku pevně.

Chestr to považoval za vztahovačné gesto, podle něho pořád dávala přednost Alricovi, to se mu nijak nelíbilo, uvnitř vrčel, bestie v jeho nitru drápala a kousala, povzbuzovala všechny jeho instinkty do pozoru. Toužil po horké krvi, lákala ho, volala, vábila.

Najednou by nesměl? Pche.

Ani bratr mu nemůže poroučet věčně. To, jak se na ni vrhnul první, mu doteď ještě neodpustil. Teď mu ještě bude zakazovat svačinku.

Alric se tentokrát také nechal výjimečně strhnout a provokativně vklouzl pod záhyby těch krajkových hrozných šatů, co měla Daisy na sobě. Pomalu bříšky prstů klouzal od rozechvělého kolene směrem nahoru, hrnoucí látku eroticky před sebou, při tom pozoroval, jak se Chestr musí ovládat.

Chtěl mu dát lekci, vyprovokovat ho. Po dobu jejich výletu měl bratra víc než dost. Dělal mu jen problémy, které za něho musel urovnávat, překročil pomyslný kruh. Věděl, že pokud si bude Daisy nárokovat, jen ho tím rozzuří, o to mu právě šlo, dal se lehce odhadnout díky své horkokrevnosti pro upíry ne zas tak typickou, tuto vlastnost zdědil po svém dědu Vladovi.

Pokud ho rozdráždí na nejvyšší míru, vrhne se na svou oběť a vysaje ji do poslední kapky a zemře. Pak už bude ta holka minulostí a nebudou žádné problémy, hodnotil svůj prospěchářský záměr a snažil se ho tak omluvit. A o to mu přesně šlo.

„Možná jen přeci změním názor,“ slova pro Daisy plná nadějí se neshodovala s ledovým odměřeným tónem hlasu, dopadající jí ze strany na krk jako ostré trny.

Alric byl vážně parchant.

„T… to nemyslíte vážně!“ vypískla lapená otrokyně stydící se až po kořínky vlasů naznačující, že tu v autě nejsou sami.

Upír ji však neposlouchal, dlaní pohladil vnitřní stranu jejího stehna a počal prsty zkoumat něco mnohem zajímavějšího s jediným krutým záměrem.

To snad ne, on se na to bude Chestr ještě dívat jako na nějaké představení!

Teď jí bylo ještě hůř než předtím. Byla napjatá jako struna a nevěděla, co dělat.

Prosila ho svýma pomněnkovýma očima o zastavení celé téhle potupné šarády, kdy je mohl celou dobu taxikář pozorovat zpětným zrcátkem. Nevěděla však, že Rumun má v hlavě vygumováno a jediné, co ho teď momentálně zajímá, je cesta a jejich cíl, nikoliv dominantní přetahování dvou upířích samců o jednu bezmocnou oběť. 

„Prosím, Alricu…“ žadonila potupně, „tady ne, prosím…“ Nikdo však ten úpěnlivý hlásek nevnímal, ani tentokrát se nedočkala smilování.

K překvapení obou se stalo cosi ojedinělého.

Chestr pohotově chytil bratrovu ruku, jež spočívala pod Daisynou sukní, za zápěstí uprostřed pohybu a zabránil mu tak v dalších dotecích mezi jejími stehny a zcela klidným hlasem pravil: „To stačilo, Alricu, pochopil jsem a neudělám to.“

Princ temnot na chvíli zaváhal, ale i když to na sobě nedal nijak znát, byl skutečně zaskočen nečekanou vyrovnaností oponentova hlasu.

Pochopil, kdy přestat, a tohle byla jedna z těch situací.

Pomalu tedy prsty odtáhl z dívčina horkého klínu a nechal béžovou jemnou látku znovu zakrýt ženiny štíhlé svůdné nohy.

Chestrův pronikavý pohled mileneckou dvojici sledoval, dokud vše nebylo podle slušných měřítek a oba neseděli zpátky opřeni o sedačku jako předtím, až pak se donutil hledět vpřed nebo z okénka.

Nikdo již nepromluvil.

Cestou do Karpatských pohoří se prostor vozidla ponořil do tíživého ticha, každý jednotlivec se pohroužil do vlastních myšlenek a jen Daisy toužila vědět, co se odehrává v hlavě jich obou.

Ve skrytu duše byla dívka Chestrovi vděčná, že to celé zastavil, na druhou stranu toužila po Alricově přízni, která se jí bohužel nedostávala a nikdy dostávat nejspíše nebude. A po tomhle dokonce začala přehodnocovat svůj platonický pohled na jeho osobu. Ten, kdo jí záměrně usiluje o život, si žádnou přízeň nezaslouží.

Proč jen se jeho zájem pohybuje na bodu mrazu? zoufala si nešťastně.

Dobře si uvědomila, o co tu jde, a nijak ji to netěšilo.

Cítila se jako návnada na háčku.

Z nějakých svých důvodů ji nenáviděl, pohrdal a přehlížel. Litoval svého rozhodnutí. Opravdu se mu tak hnusila? Zabolelo ji z toho u srdce.

Nenápadně sklouzla očkem na jeho profil, jak dokáže být někdo tak krutý? Dokázala by v něm něčím zažehnout jiskru zájmu? Ale čím?

Netroufala se ho dotknout, natož na něho promluvit, stále ještě cítila pevný stisk jeho štíhlých prstů na svém krku, i když se ho už nedotýkal.

Stále pro mladou Američanku byli oba upíři nezdolnou záhadou. Nyní však tu záhadu chtěla rozlousknout jako vlašský oříšek.

Zatím se s tím nemohla vyrovnat, až nyní zahlédla za horou vlastních výčitek nové neobjevené zasněžené vrcholky transylvánského území plné tajemství a záhad spolu s novým životem.

Třeba je tohle skutečně nový život, nová šance.

Nebude to jednoduché, lehká cesta vede do pekla a ta trnitá k vítězství. Trpělivost přináší růže, nesmí však zvadnout. 

Konečně jsme přiletěli na požadované místo, ale cesta ještě nekončí. 

Alric má stále v plánu se Daisy zbavit a udělá pro to všechno, ale už kvůli jistým pravidlům, která nadevšechno ctí, s tím musí souhlasit i jeho bratr, jelikož ji vlastní oba dohromady. Tentokrát se mu to nepovedlo, uvidíme, zda jeho příští pokus bude úspěšnější.

Co naši trojici čeká na Branu, jaké bude přivítání s tamní rodinou Malkavianů? Doufejme, že dobré, ale o tom vás v příští kapitole vyvedu z míry :-)

Uvidíte, jaké rozdíly panují mezi jednotlivými členy Drákulovy rodiny, a že ani zde to není příjemná idilka láskyplného soužití.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 9. kapitola: