OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 8. kapitola

16.06.2016 (13:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1113×

Daisy obklopila naprostá tma. Jako by vás spolkla obrovská velryba.

Ten zvrhlík ji dal do rakve!

Bavili se tím? Jejím strachem? Co to má znamenat? Na jaký výlet to jedou?

Bohužel, na žádné další otázky nezbýval čas, tedy ona měla času více než dost, jen tu chyběl někdo, kdo by na ně odpovídal.

Co to mělo být za hloupý vtip?

Nejprve ji málem znásilní, tedy, bylo to znásilnění, ne že ne, a pak ji klidně šoupne do pohřebního lůžka. Ještě tu chyběly věnce se stuhami: Chybíš nám a vzpomínáme.

Dívka se pokusila obrátit.

Kupodivu to šlo, prostor se dal popsat jako více než postačující. Možná i větší.

Pokud natáhla špičky, nenarazila na žádnou stěnu, navíc mohla i trochu rozpažit, jako by ta divná věc, ve které se nalézala, mohla posloužit nějakému obrovi ve třech jiných dimenzích.

Uběhlo pár minut a někdo rakev i s ní zvedl a odnášel pryč, lehce to s nebožačkou houpalo a naklánělo na jednu i druhou stranu.

Zvuk auta Daisy napověděl, že odjíždějí pryč, ale kam?

Motor vrněl a povoz ujížděl dál a dál. Nepříjemné vibrace jí brněly celým tělem.

Náhle po dlouhé chvíli zastavilo a po ještě delší chvíli zaslechla hlasy plné naděje.

Mnoho šveholících HLASŮ!

Dívce zaplesalo srdce a horečně začala bušit do víka i stěn, pěstmi se na sebe snažila upozornit, bohužel s nulovým zničujícím efektem.

To ji nikdo zatraceně neslyšel?

Ty děsivé rány by probudily i nebožtíka, který tam s ní naštěstí nebyl. 

Hlasy z venku pomalu utichaly, jako by držely minutu ticha za nešťastníka v rakvi.

„Pomozte mi!“ křičela Daisy z plných plic. „To mě nikdo neslyšíte!“

Nic, pražádná odezva.

To je snad ten kus dřeva zvukotěsný? rozčilovala se právem.

Dívka zavřená uvnitř jako ptáček v kleci nadávala a nepřestávala se snažit, jenže ani víko nešlo odklopit, jako by bylo zvenčí zapečetěné nějakou velkou petlicí.

Nenáviděla tu ohavnou přepravní věc, cítila se v ní jako křeček v noře. Na pohřební lůžko byli nejspíše upíři zvyklí od starověku a brali ho nejspíše jako neodmyslitelnou věc každodenního života, pro člověka to bylo utrpení!

Pranic Daisy neuklidňoval fakt, jak je celá rakev pohodlně vypolstrovaná polštářky z hedvábí, ještě to postrádalo lampičku a knížku do ruky k nastolení úplné idylky.

Třeba tu nějaká je…

Prsty ve tmě prohmatávala prostor kolem a nevynechala jedinou skulinku po stranách, nic nenašla, ani nad sebou, vedle sebe, nic, navíc se bouchla bolestivě do čela.

Zlostně pěstí bouchla do víka, až ji zabolely prsty a ona zakňučela.

Musí se přeci odsud nějak dostat!

Kdosi toto velké dřevěné zavazadlo ne příliš opatrně položil, nejspíše na zem.

Skvěle, teď budou čekat na kamión, až ty tři rakve naloží a odjedou, bůh ví kam.

Tedy předpokládala, že tři.

Jedna pro ni, jedna pro Alrica a další pro Chestra.

Daisy se strachovala, žádný hluk již nebyl slyšet, asi se dostala kamsi stranou od všeho ruchu, to nevěstilo nic dobrého. Bezva!

Neslyšela ani žádné kroky, když tu se najednou víko prudce otevřelo a dívka uvnitř na chvíli oslepla.

Možná ji přeci jen někdo slyšel!

Neradovala se však dlouho, než stačila cokoliv udělat nebo zaostřit pohled na osobu nad sebou, ta s přívětivým: „Dlouho jsme se neviděli,“ klidně vlezla ke zmatené Daisy dovnitř, až se musela tím pádem převrátit skromně na bok, aby se tam oba mohli vejít.

„Co to sakra děláš! To snad nemyslíš vážně...“ vyhrkla, jakmile hlas poznala a prostor naplnila opět ta děsivá vše pohlcující temnota. Víko se s cvaknutím zaklaplo jako kapota auta.

Bezva. Teď ho mohla alespoň praštit a vybít si na něm vztek.

„Neříkej, miláčku, že mě nevidíš ráda, myslel jsem si, že ti trochu společnosti na cestě bude příjemná,“ zasmál se upír až příliš blízko její červené tváře. 

Toužila natáhnout ruku a nehty mu ten vysmátý ksicht poškrábat.

„Nechceš si vlézt laskavě do svojí rakve a nechat mě v té mojí?“ zavrčela kousavě a dlaněmi se tvrdě opřela o Chestrovu chlapeckou hruď a nebyla spokojená, dokud ho neodsunula až k druhé straně, tak mezi nimi vzniklo pěkných třicet centimetrů k dobru. „Raději budu sama než s neurvalým buranem.“

„Teď jsi mě vážně urazila,“ ohradil se s odfrknutím, „ale je tu jeden malý problém, JÁ JSEM ve své rakvi, ale raději preferuji mladou hezkou dívku, nežli svého vážného bratra,“ uchechtnul se jejímu pokusu ho ještě víc odstrčit.

„To je vážně skvělé.“ Obrátila oči v sloup a vehementně se tiskla k té své straně se záměrem se ho už ani nedotknout.

„Nemusíš se tvářit jako citrón, drahá, stačilo mi to na odbavení od Alrica, když jsem trval na tom vzít tě sebou. Tak bych rád trochu uznání.“

„Cože? Jak můžeš vědět, jak se tvářím? Ty mě snad vidíš?“ vyhrkla nevěřícně a vylekaně se náhle sesunula k jedné straně, jak se rakev naklonila. Daisy zvedla hlavu a znovu se praštila. Zlostně zanaříkala. Kdosi totiž objemnou přepravku znovu zvedl a pak zase naklonil na opačnou stranu, netřeba říkat, že upírovi přitom málem vypíchla oko svým ukazováčkem, jak se o něho zapřela.

Daisy napadlo znovu volat o pomoc, ale pak si to rozmyslela.

„Jistěže vidím,“ ohradil se hrdě, „to je výhoda nemrtvých. Tedy těch čistokrevných, samozřejmě.“

„Ááá!“

Daisy vykřikla, když se sarkofág znovu naklonil opět ke straně, tentokrát však tím špatným směrem a gravitace její tělo přišoupla přímo na Chestrovu čekající náruč. Naštěstí její velká ňadra zafungovala jako airbagy jen s měkkým přitisknutím.

Ten zrádce slastně zamlaskal, nejspíše mu celá ta kompromitující situace dělala dobře, málem nad tím zaskřípala zuby. Bylo ještě pozdě vyškrábat mu oči?

„Co se to děje?“ vyhrkla zmateně, chyběly jí potřebné informace k zorientování.

„To budou nosiči,“ konstatoval nezáživně, „nesou naše špičkové apartmá ke kontrole a pak do letadla.“

„COŽE? To chceš říct, že někam poletíme? Nikdy jsem neletěla nikam jinam než k příbuzným do Texasu,“ pokusila se obezřetně znovu odtáhnout od svého společníka, se kterým tu byla nedobrovolně uvězněna. Chestr využil svých výhod a chytře jednou rukou proklouzl pod dívčinou paží a dlaň přitiskl na její záda, takže ji držel těsně u sebe a nedovoloval jí se odsunout.

Parchant jeden.

„Takhle je to lepší, nebo ne?“ vysmíval se zákeřně, ale i vrtění a svíjení ženského těla ho nedonutilo vzpouzející se oběť od sebe pustit, spíše naopak více ji k sobě připoutat.

„Raději být nabodnutá na kůl, než-li tu být s tebou,“ opovrhla jím a ve tmě našpulila umíněně rty, nevěděla však, že je u něho tak blízko, stačilo by jen pár centimetrů na to, aby ji hravě políbil, ale neudělal to.

„O tom bych být tebou, až přiletíme, moc nežertoval, můj prastrýc to považoval za ukrácení dlouhé chvíle a věřím, že smrtelníkům to moc příjemné nepřišlo. Jistě není o co stát, zato pro nás je to zajímavá podívaná,“ Chestrův hlas najednou zvážněl a Daisy si tuto hrůznou informaci zařadila do kolonky: důležité a nikdy neříkat.

„Ještě jsi mi neřekl, kam to vlastně letíme a proč nás tu sakra nikdo neslyší…“

Dívka měla na srdci více takovýchto podobných otázek, ale náhle ji přerušil chladný dech na tváři a ona okamžitě zmlkla.

„Jak bych to řekl,“ přemýšlel zamyšleně upír, aby to mohl pro člověka podat co nejjednodušeji, a přitom znervózňoval svého zajatce tím, že ukazováčkem jezdil dívce zezadu mezi lopatkami, pomalu sem a tam, donutilo ji to se k němu více prohnout, jenže jeho prstům stejně neutekla.

Daisy nesnášela tu tmu, nemohla se bránit! A ke všemu jí vadila ta nezměrná převaha, jakou nad svým vězněm Chestr měl.

K čertu s ním, pořád měla v živé paměti, co se stalo, a to mu jen tak neodpustí, ke všemu on dělal, jako by se nic nestalo, evidentně se mu zatím dařilo všechno si u bratra vydupat tvrdou silou, ale jak dlouho to bude ještě trvat, než Alricovi dojde trpělivost a zakroutí jí krkem?

„Nikdo nic neslyší, protože nemůžou. Já a moje postel,“ zaťukal anděl smrti volnou rukou na víko, „jsme jaksi propojeni, všechno je zásluha magie. Ať se budeš snažit jakkoliv, venku nikdo nic neuslyší, pokud to já nebudu chtít stejně, jako se víko neotevře, pokud nedám souhlas. A pokud mě budeš zlobit, nechám tě tu se udusit,“ vyhrožoval naoko vážně.

Daisy se nadechovala k další ostré otázce, jenže Chestr ji opětovně přerušil, jak to měl ve zvyku: „K té tvé druhé otázce, mazlíčku, ta dobrá zpráva pro tebe je, že tu spolu strávíme nejméně patnáct hodin, než přeletíme oceán do Evropy, a ta špatná, že už se do Ameriky zřejmě nikdy nevrátíš,“ mluvil pobaveně a v hádankách, protože věděl, jak to růžovlásku nebetyčně rozčiluje. Provokatér.

„Děkuji, že mi plánuješ život, Bože,“ zavrčela Daisy do tmy nepříliš nadšeně s nakrčeným nosíkem.

Odpovědí bylo vězeňkyni téměř kocouří zavrnění, jak si chlapec vychutnával tu těsnou blízkost, a aby docílil ještě větší, drze vklínil svou nohu mezi její a své stehno přitiskl až k Daisyně klínu, takže mohl zřetelně cítit horko, jaké z něho sálá.

Žena se zajíkla, vůbec se jí vývoj další situace nelíbil, ba co víc, cestuje neznámo kam, je tu ve tmě zavřená s upírem a ke všemu jsou do sebe propletení jako houska.

Bože, ty mě zkoušíš!

„Koukej dát tu nohu pryč, varuju tě, zvrhlíku, nebo se neudržím a...“ vyhrožovala se zatnutými pěstmi, prskající jako kočka.

„Neříkej, když jsi tam předtím měla něco úplně jiného, tak ti to zas tak nevadilo,“ narážel na jejich společné milování pod dozorem chlapcova bratra.

„Sprosťáku!“ zavrtěla se, ale docílila jen toho, že se Chestrovi začala otírat o stehno, hned s tím zase přestala, jakmile si uvědomila svou velkou chybu.

„Pokračuj, to nebylo špatné, lásko,“ zašeptal a foukl jí do vlasů, ledový vzduch. Daisy příjemně ochladil i hořící rozpálené tváře. Málem úlevou vydechla a poprosila o zopakování.

„Ani náhodou! Nechci s tebou hrát tyhle hloupé dětské hry,“ protestovala a ani nevnímala, jak si ji upír přitahuje blíže do pevného smrtícího objetí, dokud nebylo příliš pozdě a jeho ruce se za jejími zády nespojily. Nyní už bylo pozdě.

Chestr jako pavouk přitáhl dívku na svou hruď a ochranitelsky ji schoval ve svých pažích.

Chlapcova nevinná společnice vdechovala nezaměnitelnou osobitou upírovu vůni, zamotala se jí z toho hlava a naproti všemu, co jí smysly namlouvaly, se cítila dobře a spokojeně jako kotě v pohodlném pelíšku. Látka jeho oděvu nebyla tak tvrdá, jak si představovala, a jeho chladný dech byl příjemný, až zavřela oči a zmlkla.

Oba leželi na boku a hlavu měli položenou na pohodlném polštáři.

Zvláštní, u toho, koho nemáte rádi, byste tohle asi nečekali. Daisy jen využila situace stejně jako on. Možná za ní opravdu jen přišel, aby se tu nezbláznila.

Dlouhou dobu bylo ticho narušované jen občasným hlukem zvenku, například zvuk motoru letadla, procházející lidé a pak divný tlak naznačující, jak se aeroplán značky Delta AirLines vznesl.

Daisy poskočilo srdce, její domov, rodina, přátelé jsou pryč.

Rychle zapřemýšlela, ale na žádné přátele si vzpomenout nemohla, vlastně téměř žádné neměla, spíše vůbec žádné.

Opravdu smutné. Ve velkoměstě nenašla jedinou spřízněnou duši, která by s ní sympatizovala. Všichni chodili po barech nebo do kin a do knihkupectví, ve kterém donedávna pracovala, přicházeli tam buď moc mladí studenti pro učebnice, nebo spíše ti starší a zahloubanější, kteří dávali přednost tlustým svazkům před okolím i společností. Daisy usoudila, že se tedy pravděpodobně sama řadí do té druhé, uzavřenější kategorie, ať chtěla nebo ne.

Občas do obchůdku v zastrčené uličce zabloudila dívka jménem Minifred, hodná tichá dívenka, kterou mohla nazvat přítelkyní, jenže jejich občasný vztah se omezoval jen na rozmlouvání o příbězích a vzdálených světech, tím to prostě končilo, nyní už přátelství s Minnie dál asi neprohloubí, pomyslela si smutně.

Další samostatnou kapitolou byla Daisyna rodina, po které zdědila i své jméno Clárková. Bohužel shodou osudu se malá Daisy stala ve svých dvou letech sirotkem a malou holčičku si vzali do péče pěstouni ke své další dceři Jessi.

Těžko říci, proč to udělali.

Možná proto, jak na dva cizí lidi kulila ty velká pomněnková kukadla. 

Adoptivní dcera nemohla povědět, že by se k ní chovali špatně, to vůbec ne, jen prostě nebyla jejich, v tom byl zakopaný pes. Vždy se u stolu cítila jako páté kolo u vozu, stejně jako u svých prarodičů. Pokud došlo na lámání chleba, vždy dali přednost Jessi před ní, což bylo Daisy samozřejmě líto. Později to však chápala, jenže ani to nesmazalo trpkou chuť vyděděnce rodiny, prostě se s tím musela smířit.

Náhle si uvědomila zvláštní shodu náhod.

Nějak tak se musel cítit i Chestr, blesko Daisy hlavou. Jak ji ten darebák před pár dny sám vysvětlil, s Alricem mají jinou matku ale stejného otce a vše nasvědčuje tomu, že se tam také necítí zrovna pevně v kramflecích.

Také to vnímá tak podobně? Také má pocit, že nikam nepatří? Že ve svém domově není vítán? Či je to úplně jinak?

Daisy posmutněla. Zaplavila ji zvláštní melancholie a byla náhle ráda, že se k němu může přitisknout.

Brala tedy Fordovi - svou náhradní rodinu - jako jakýsi přechodný domov, ve kterém nebyla ani šťastná, ani smutná, usoudila. Celou dobu se tedy upínala k touze si najít ve velkém jablku spřízněnou duši, se kterou by mohla samostatně bydlet. Shodou okolností ani tohle přání se nesplnilo.

Tedy ano, narazila na tyhle dva, ale o porozumění nebyla ani řeč.

Vytoužený princ se ne a ne ukázat, zahrozila v duchu pěstí s tím, ať si princ klidně trhne nohou. Když už se nenamáhal přijít, tak ať si třeba...

Život k pohledné dívce se zdál pořád nespravedlivý, ať jste se na to dívali ze všech stran, a teď jí do cesty nastražil další nezdolatelnou překážku, kterou už nemá šanci přelézt ani s pěti rukama a deseti nohama.

Každá další znovunalezená otázka bodala jako ostré trny hlouběji pod kůži do živého masa.

Co vlastně měla?

Jen sama sebe, odpověděla si s nosem zabořeným do tmavé příjemné látky Chestrova kabátu, kde mohla schovat svou zakaboněnou tvář.

Nijak se nevzpouzela, odevzdaně mu ležela v náručí napospas temnotě a jediné, co ji drželo při smyslech, byla upírova blízkost, jinak by se asi nadobro zbláznila.

Poprvé byla skutečně ráda za jeho přítomnost.

Mají opravdu něco společného? Zavřela oči, ale přesto nemohla usnout. Její splašené srdce se pomalu uklidnilo na tep za každé tři vteřiny a ten škodolibec dívku nijak nevyrušoval z rozjímání, kromě toho majetnického držení.

Náhle pocítila ještě větší pocit beznaděje, jež se motal stále v kruzích okolo, jako by seděla na kolotoči a neměla šanci ho nijak zastavit.

Vyhlásili Marie a George pátrání? Uvidí je ještě někdy? Nejsou náhodou rádi, že se jí zbavili a nemusejí živit další krk navíc? Jessie si teď jistě vezme celý její pokoj pro sebe, uvažovala.

Alespoň Minnie se na ni bude ptát v knihkupectví, zadoufala.

Chodila do krámku každé úterý a pátek odpoledne.

Daisy zachvátila lítost nad tím vším. Na jednu stranu byla ráda, ale na tu druhou měla strach z neznáma.

Cítila se podobně jako želva obrácená vzhůru nohama, odsouzená na cizí pomoc, ale i ta se dokázala převrátit a pokračovat dál.

Obrátí ji vůbec někdo zpátky?

Co když je to nějaký nový směr, kudy se má ten její ztracený osud ubírat? Vážně má skončit v rukách krvelačných bestií?

Tohle nejsou pohádky, upíři skutečně existují, a jak zaslechla, vlkodlaci nejspíše také, ale co víly? Irští leprikóni, kteří plní přání a dají vám hrnec plný třpytivého zlata? Co třeba démoni? Rohaté zrůdy, co vás stáhnou za hřích do pekla? Baziliškové, lochneská příšera, andělé, draci…

Aha, to už se pro mě tam dole v pekle určitě vaří extra kotel, vydechla Daisy.

Mírné turbulence cestovního letadla způsobovaly nepříjemný pokles.

Pevně sevřela v prstech látku věznitelova obleku. Musela se něčeho hmotného přidržet, jinak měla pocit, že spadne do bezedné jámy.

„Ještě jsi mi neřekl, kam to letíme,“ zeptala se unaveně do vzdáleného zvuku motorů. Z Daisyna hlasu se pomalu vlnila únava a obavy.

„Domů do Rumunska, naše panství leží více jak sto padesát mil od Bukurešti.“ Když si nebyl jistý, zda se Daisy v evropských městech dobře orientuje, raději začal místo blíže líčit: „Hrad Bran leží přímo v Karpatském pohoří na území Transylvánie, obklopený přírodou a nejbližším městem vzdáleným jen několik kilometrů, ale v uctivé vzdálenosti, abychom se navzájem tolerovali.“

Dívku to začalo jaksi zajímat, pokud Chestr pro jednou neoplýval jízlivostí nebo sarkasmem, měl zvučný poutavý hlas jako stvořený k vypravování.

Zatím první dobrá vlastnost, uznala.

Pokud se však bude dál vyptávat, neurazí se? Stále totiž ještě nemohla pořádně odhadnout, jak se zachová s přihlédnutím na tu neodmyslitelnou výbušnou povahu, proto zvolila opatrnou strategii.

„Doufám, že mě pak nezavřete do nějaké kobky a nenecháte vyhladovět,“ pronesla laškovně a napjatě čekala, co odpoví.

„Nejsme takoví ubožáci, jak si myslíš,“ ozval se vztahovačně Chestr a ona se bála, že to zase pokazila, ač to měl být pouhý žert. Naštěstí si oddechla, když si položil svou bradu na vršek její hlavy.

„To jsem neřekla,“ bránila se a rty mimoděk lehce zavadila o upírovu chladnou kůži na hrdle a hned raději zase tvář zabořila do bezpečné látky jeho obleku níže.

„Řekni mi, prosím, něco o své rodině, je vás hodně? Myslím upíry, v knihách se hodně vypráví, že Rumunsko je jich plné, je to pravda?“

Ticho.

Zase špatně? To se bude pořád urážet?

Daisy si skousla ret. Teď jí asi zakroutí krkem.

Chlapec růžovlásku však překvapil, jakmile se k jejím uším donesl ten příjemný uvolněný hlas nenaznačující žádné rozčilení či nespokojenost. „Upíři pocházejí z Rumunska, v tom opravdu knihy nelžou. Kdysi naše rodina bývala obrovská, ale jak lidé začali objevovat nové státy, mnoho z nás se rozhodlo vydat na neznámá místa opouštějíc rodilou zem, milujeme totiž výzvy, máme to v krvi,“ usmál se, jenže to nemohla vidět.

„Po staletí se tvořily různé kasty a nové rody. Ten náš začal rokem 1459 tak zvanou válkou s Turky. Můj děd,“ dovolil si krátkou významnou pomlku, „Vlad Dracul III. odmítl zaplatit zpožděnou daň osmanskému sultánovi Mehmedu II. Můj předchůdce chtěl svou zem udržet nezávislou, a proto nejen, že sultánovy vyslance, jež od něho chtěli vybrat daně, nenechal odejít, navíc jim jejich turbany přibil k hlavě silnými hřeby na důkaz toho, jak moc pohrdá jejich islámským náboženstvím,“ vyprávěl procítěně mladík a Daisy měla pocit, jako by byla přímo ve středu celého děsivého děje. 

Tma jí pomáhala v představách, a tak jednotlivé úryvky příběhu se jí jako obrázky roztančily za zavřenýma očima.

„Opravdu? To je vážně kruté…“ zamumlala do Chestrova hábitu a najednou vůbec nevnímala, že jsou oba zavřeni v jedné rakvi strčené v zavazadlovém prostoru letadla.

Náhle chlapec lehce přikývl, jeho špička nosu se dívce otřela krátce o čelo, což vyburcovalo její srdce k rychlejší činnosti.

„Kdysi věřili v Boha a víra byla pro věřící nadevše, stejně jako strach. Vlad neměl jiného východiska, doba byla krutá a přežívali jen mocní s tvrdou silou. Tím, že se lid svého vladaře obával, nastolil pořádek. Například mi jednou otec vyprávěl, že můj děd nechal na nádvoří položen zlatý pohár a každý měl dovoleno se z něho napít, ať to byl sloužící, žebrák nebo pocestný, ale nikdo se neodvážil ho ukrást, ať by za jeho cenu mohl spokojeně žít celý život a dost možná i jeho potomci.“

Daisy překvapeně zamrkala, o Vladovi nevěděla zhola nic, jen to, že to byl upír, jak přetřásala polovina knih o vampýrismu a druhá polovina filmů, tady vědomosti končily ve slepém tunelu. Chestr jí pomalu odhaloval zajímavosti, o kterých nikdy neslyšela, dokonce přemýšlela, zda se o tomhle evropští studenti učí. Zato v její škole se probírala jen americká historie s důrazem na válku za nezávislost a občanskou válku, okrajově nějaké ty letopočty znázorňující evropského Napoleona s Hitlerem coby diktátory, a to bylo tak všechno.

Zato tohle vyprávění v dívčiných očích stouplo o to více, protože s někým takovým, jako je Chestr, se člověk nesetká každý den.

Přistihla se, jak hltá každé vyřčené slovo.

„Vážně ten pohár nikdo neukradl?“

Upír téměř něžně pohladil Daisy po vlasech. „Ne, je vystaven v hradní kapli, mockrát jsem se na něho chodil dívat,“ potvrdil dívčiny myšlenky.

„Co bylo pak?“ pobízela chlapce v dalším napínavém vyprávění. Milovala příběhy a o to více ty, co se doopravdy staly.

Modrookému ničemovi se zájem svého mazlíčka líbil, nedával to nijak najevo, ale usoudil, že čím více ji k sobě připoutá, tím více třeba bude vyhledávat jeho společnost, v což doufal, proto se zamyslel, kde přestal, aby mohl navázat na přetrženou nit a vklouznout do pokračování historie svého rodu.

Upír se nadechl. „To, co se stalo tureckým vyslancům, si jejich vládce nenechal líbit a poštval svá vojska Osmanské říše proti rumunskému knížeti. Proběhlo mnoho let protkaných boji a křižáckými válkami mezi Tureckem, Rumunskem a Evropou. Když pak sultán dorazil k Drákulovu hradu opředeného tisíci kůly, na kterých byly napíchány těla Mehmedových vojáků, lekl se a ukončil celé tažení.“

„To je neuvěřitelné…“ přitakala zaujatě Daisy vidíc ve své představivosti každý kousek toho napínavého příběhu. Tma kolem se shlukovala do obrazců z mlhy plné výkřiků a bitev.

„Bohužel, později Dragul zjistil, že ho tak moc již lidská ctižádost a moc neláká, a proto se rozhodl zaostřit na zajímavější cíl. Chytil na svém valašském území upíra…“

„Upíra? Já jsem myslela, že Vladem to všechno začalo, nebyl to snad první upír?  Tak se to všude vypráví. Neupsal náhodou duši ďáblu? Nepropíchl se mečem nebo neudělal nějaký jiný krvavý rituál?“ zajímala se Daisy, protože tato skutečnost se odlišovala od těch jejích. 

Musela si prostě chybějící vzdělání doplnit a jen hloupí zůstávají zticha. 

„Jistě že ne,“ zasmál se Chestr a ona si připadala hloupě, no, alespoň se neurazil, přestože ho pořád přerušovala kvůli svým vtíravým otázkám, oddechla si.

„Upíři existují mnohem déle, mazlíčku, to je ale delší historie, důvod, proč je Vlad Tepes znázorňován jako upír, je pro jeho činy,“ přisadil si a chlapcovy prsty pronikly spletitými vodopády dívčiných kadeří a mazlivě ji hladily zezadu po šíji, až měla tendenci vzdychat. Takovou chybu ale neudělala. Nedovolila mu se k ní vlísat, i když to bylo tak příjemné.

Chlapcovy prsty přejížděly po její odhalené kůži těsně nad límcem jejího oblečení zhotoveného z té nejjemnější krajky a pomalu palcem třel lákající tepnu ze strany na krku, poté však vyjel výš a začal ji pomalu vískat ve vlasech.

Tentokrát už neodolala zavrnění.

„Ahaaa…“ pootevřenými ženskými rty unikl lehký sten ztlumený upírovým kabátem, způsobený příjemnou masáží krku uvolňující ztuhlé svaly a pak hlazením na hlavě. Tentokrát musela uznat, jak ji Chestrova přítomnost uvádí nejen v úžas, protože si myslela, že je to nepříjemný drzý společník, ale také je jí kupodivu příjemná. Jenže z jedné světlé chvíle nemůže člověk dělat hned nějaké závěry, napomenula se.

Tentokrát to bylo ale jiné, upřímné.

„Pokračuj… prosím…“ Tmu naplnila prosba, jež se nedala odmítnout. O co ale žádala? O další střípek příběhu, nebo o to příjemné laskání? Možná o obojí.

Upír se usmál a pokračoval.

„Dragul mučil chyceného Lambacha, dokud neslíbil, že spojí svou krev s jeho a učiní jej nesmrtelným. Jak slíbil, stalo se. Vladovi se v tu dobu zdály lidské záležitosti poněkud malicherné a nicotné, proto začal vyhledávat dva největší upírské klany. Asi neuhádneš, jaké to jsou?“ zkoušel svého roztomilého mazlíčka. Ten se zamyslel, a i když ho napadalo nespočet jmen sebraných z knih, netroufal si cokoliv říct.

„Nevadí. Je to Karamila a Sabat. Nakonec se přidal k jinému, který se zabýval potlačením upíří touze po krvi. Je to podobné jako v lidském světě omílané náboženství, křesťanství, budhismus, islám, vše je postavené na jednom, či více bozích, ale pokud si odmyslíš veškeré klanění a odříkání, zjistíš, že je jen jediný Bůh pro všechny stejný a je jedno, jaká má jména. Tak je to i s upířími klany. Všechny se liší svými zákony a pravidly, ale jednu věc mají stejnou.“

„Jaké jsou ještě další klany?“ optala se se zájmem.

Chestr ztichl, možná přemýšlel nebo váhal, zda prozradit smrtelnici něco takového, co není v nesouladu s jeho či jejich zákony. Nakonec záhadně odpověděl, že na vysvětlování různých rozdílů je čas později, až pozná rod Malkavianů osobně.

Daisy chtěla namítat, že to chce slyšet teď, jenže náhle měla andělův prst na svých rtech.

Jediný dotek ji umlčel na dost dlouho, aby dopověděl celý zbytek příběhu.

„Přesto, honba za osvícením vrhla mého předka do vřavy dalších bojů, kde ho církev skutečně dostihla a zabila,“ pokračoval. „Jsme sice nesmrtelní po stovky let a stárneme opravdu pomalu, ale některé věci nás mohou spolehlivě zabít,“ poodkryl upír hádanku věků a naznačil tím svou částečnou smrtelnost.

„Jaké to jsou způsoby?“ další ženská všetečná otázka.

Chestr se potutelně ušklíbl zahalen neproniknutelnou tmou. „To tě nemusí zajímat, nebudeš to potřebovat, drahoušku.“

Ozvalo se zklamané: „Hmm.“

Daisy doufala v objevený poklad, jenže on byl na ni až moc chytrý. Jistě, to, co se zatím dozvěděla, napovídalo o obezřetnosti. Rozhodně to v Rumunsku nebude žádný med, už jen podle toho děsivého pestrého vyprávění. Měla se začít bát? Uvidí snad lidi napíchnuté na kůl před hradem a v jeho okolí jako mlčenlivou hrozbu všem nepřátelům a nevítaným hostům? Brrr, málem se otřásla.

Cestuje do divočiny, které vládnou nejmocnější predátoři planety. Pokud někoho z nich naštve, jak to má v oblibě, snad ji nebudou mučit!

Jenže, jak moc dokážou být tyhle pijavice sající krev tolerantní?

Španělská bota, natažení na skřipec, upálení, utopení, probodnutí. Skvělé má tedy vyhlídky.

Alespoň si pak třeba bude moci vybrat jakou smrt si zvolit.

Co třeba shození ze skály, tam by alespoň měla šanci doufat, že jí při letu narostou křídla, nebo v lepším případě, že andělé skutečně existují, a ten její flákač se konečně rozhodne zvednout zadek z pohodlného obláčku a začít jednat. Chytí ji, než dopadne na zem a rozplácne se jako volské oko na pánvi.

Jaká temná tajemství přinese obávaný Drákulův hrad? Pochybovala, že tam bude chodit průvodkyně s praporkem a všechno turistům vysvětlovat.

Zatím tomu Daisy moc nerozuměla, měla jinou mentalitu než Evropané, navíc všechny ty neznámé klany jí dělaly starosti.

Dokonce zalitovala toho, že se v té zpropadené uličce, odkud ji bratři unesli, musela procházet zrovna ona. Přesto se teď k Chestrovi dobrovolně tiskla a ke všemu zavírala oči.

Nejdříve měla vztek. Nechtěla ho tu, rozhodně ne u sebe, nemohla ho ani vidět, natož vystát, pro to, co s ní prováděl, ale nyní byla upírovi vděčná za jeho přítomnost.

Daisy dobrovolně schoulená v těsném objetí svého zvláštního společníka pomalu usnula spánkem spravedlivých.

Ve snech se jí objevovali turečtí válečníci a nekonečné rudé moře jejich prolité krve, na které se z vyvýšeného místa nedíval sám Vlad Dracul ve svém černém vlajícím plášti, nýbrž světlovlasý anděl upírající svůj pobavený smaragdový pohled na mrtvé vojsko svého úhlavního nepřítele, kde se pestrobarevná těla osmanských mužů kupila jedno přes druhé, a on jako jediný vítěz třímal pevně v ruce stále zkrvavený těžký meč.

Na důkaz svého děsivého tažení zaléval celé okolí svým hrdelním děsivě známým smíchem, ze kterého tuhla krev v žilách, tedy tuhla by, kdyby byl alespoň někdo na bitevním poli živý, kromě jeho samotného…   

Tak co vy na to? Pořád se vám zdá Chestr takový divoch bez slitování? Kdo by řekl, že se bude chovat tak něžně, možná jsme právě narazili na jeho lepší ochranitelskou stránku. :-)

Třeba z něho vydolujeme ještě trochu té lásky.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 8. kapitola: