OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 6. kapitola

22.04.2016 (10:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1292×

Kapitola 6

Pomoc

Znovu ta chladná tma.

Děsivá, nehostinná temnota obklopující vše okolo.

Ani dobrá, ani zlá. Ani černá, ani bílá.

Nebyl tu nábytek ani barevně vymalované zdi, žádné koberce se složitými vzory, stůl, židle, nic.

Daisy stála uprostřed ničeho, přesto cítila pod chodidly zem.

Tentokrát tu nebylo moře krve plazící se přes prsty u nohou jako dotěrní hadi.

Rozhlížela se kolem, ale nic neviděla, rukama zašátrala okolo, podobně jako slepec hledající svou hůl.

Váhavě udělala několik kroků vpřed. Ozvěnou dívce však nebyly zvuky otisků vlastních chodidel, nýbrž ohlušující údery srdce oddělující čas a prostor každou jednu sekundu.

Šla, popobíhala a nakonec utíkala rychlostí splašeného závodního koně.

Temnota se naštěstí pomalu vytrácela a vystřídaly ji kamenné tvrdé zdi.

Chodba.

Stála v liduprázdném koridoru nějakého hradu nebo krypty, možná katakomb ukrytých před zraky lidí v podzemí. Daisy nebyla kupodivu zima.

Vše okolo mělo lehce červený nachový zašlý nádech, jako by byly stěny pomalované volskou krví, a stejně stvořená podlaha nepříjemně nebožačku studila do bosých nohou.

Tento útvar vyhlížel jako Minotaurovo spletité bludiště plné slepých uliček, které nikde nekončily a byly vyhotovené tak, aby se v nich člověk zbláznil.

Ona však neměla klubíčko, natož kousky chleba. Nepočítala ani s možností, že když zakřičí, objeví se Hádes a za nějakou tu malou úplatu ji dostane ven.

Teď by mu snad políbila i zadek, jen kdyby ji vytáhl z téhle zatuchlé díry.

Každých několik metrů osvětlovaly cestu obyčejné ztrouchnivělé louče namočené do petroleje zavěšené v držácích u stropu.

Středověk?

Jak se tu, sakra, vzala? Kam má jít? Obě strany vypadaly stejně nekonečně.

„Je tu někdo?“ Ozvěna se nesla daleko…

Možná tak krysy, odpověděla si sama.

Roztřesená dívka v noční košili nečekala odpověď, ale jako světlo v temnotě náhle přišla, a naděje hned zase pohasla.

„Koho bys tu čekala, drahoušku?“ zašeptal podmanivý hlas ze všech stran a tmavý stín se zhmotnil přímo před ní, až polekaně uskočila.

Zase ta noční můra? BOŽE, UŽ NE! TÁHNI!

Minule ji nechala utopit, co ďábelského chystá dnes?

Daisy se začala překotně štípat do tváří, až ji bolely, toužila se probudit, ale nic nepomáhalo.

„Ale… jsi nějaká vyděšená, možná ti pomohou dostat se ven oni,“ zavrnělo její pokroucené svědomí nebádající Daisy k prostoduché důvěře. Je to jistě past, to tak. Raději couvnula od přízraku zpátky, odkud přišla.

Několik metrů za tím beztvarým stínem rýsujícím se na nachovém pozadí se zhmotnily další dva. Dívka přivřela oči, zdály se jí povědomí, ale ani louče nepronikly jejich temným vzezřením a nehmotným tělem.

„Pojď k nám, Daisy,“ lákal ten vpravo a natahoval ke ztracené dívence svou ruku.

Daisy přešlápla na místě, nevěřila jim. Není blbá.

Přesně takhle se však cítila.

Nevěřila těm cizím tvorům, přicházel od nich chlad se zápachem smrti.

Vyplázla na ně vzpurně jazyk.

Nelíbilo se jí to, tím spíše, když poznala, že hlas patřil Chesterovi.

„Neublížíme ti,“ odpověděl stínův bratr.

Ten však svou ruku sobecky k uchopení nenabídl.

„Ne!“ rezolutně odmítavě mávla paží, to neměla v úmyslu. Není přeci cvok!

„My jsme tvoje naděje, bez nás nepřežiješ, pojď k nám, zlatíčko,“ šeptal stín intenzivněji.

O čem to mluví? divila se. Jak, nepřežiju?

Nevěděla, zda se otočit a raději neutíkat zpátky do temnoty představující její uzavřenou duši, kde se mohla schovat.

Něco jí však odřízlo cestu.

Vzadu nyní za jejími zády se něco pomalu pohybovalo, šoupalo to nohama, tisíci nohou. Obrysy divných shrbených postav naplnily postupně celou chodbu a hrnuly se nezadržitelně vpřed jako rozbouřená řeka.

Prázdné oční důlky a vyceněné zuby, seschlá kůže, ústa plná slin a slizu, lidem podobné příšery připomínaly oživlé zombie.

Pokud Daisy dostihnou, s chutí se zakousnou do křehkého, šťavnatého masíčka. Rozhodně nechtěla skončit na zemi jako kočka přejetá buldozerem.

Dívce z toho pomyšlení vlastního sežrání naskočila husí kůže.

FUJ!

Nemohla zpátky, ale nechtělo se jí ani vpřed. Co se třeba naučit létat?

Něco si však vybrat musela.

„Nezbývá ti čas,“ provokovalo vlastní svědomí s hravým smíchem odrážející se společně s klapáním čelistí těch kulhavých zrůd všude kolem.

Daisy se náhle vymrštila a běžela k natažené Chesterově ruce.

Pokud ji ochrání, zaslouží si její důvěru. Jenže tady šlo především o důvěru jejich.

„Daisy…“ zvolal stín vábivě.

Konečně! Uchopila upírovu paži a stiskla.

Oni ji zachrání, jsou její jediná naděje před znetvořenými ghúly.

Chester ji k sobě něžně přivinul. „Daisy, holčičko, pokud chceš být náš mazlíček, musíš se naučit poslušnosti. Svět je tvrdý a pro slabé dívenky tu není místo,“ šeptal blízko u jejího ucha. Pomalu a konejšivě.

Náhle ji nezměrnou silou odstrčil od sebe přímo do vřavy těch nechutných slintajících monster.

Zalapala po dechu nad tou zradou. Ohromná síla nebožačku nemilosrdně srazila na kolena.

„Alricu!“ obrátila se s poslední zoufalou možností na druhého z bratrů a hledala u něho soucit a oporu.

Mlčel a ke všemu se k ní ještě otočil zády, jako by to nemohl vidět ani poslouchat.

Daisy pocítila strašnou zradu uvnitř sebe, zatímco ji dav zombie doslova obstoupil jako dychtivé kobylky a jedna přes druhou se natahovaly a bolestivě kousaly.

„PROSÍM!“ křičela oběť zoufale ze všech sil a stádo nemrtvých Daisy zaclonilo výhled na oba bratry. Nyní viděla jen rozpadající se, hnijící těla jako neprostupnou hradbu.

Nikde žádný únik, byla ztracená.

Vnímala každé kousnutí i trhnutí, jak se na ni nenasytně sápali, křičela a ječela, dokud se vyděšeně neprobudila do nového dne. 

Právě včas princeznu probudil zvuk těžkých závěsů, které se samy od sebe pevně zatáhly k sobě, aby do pokoje nepronikl ani jediný paprsek světla. Nic takového stejně nehrozilo. Venku stále pršelo a nevypadalo to na nějakou závratnou změnu.

Pokoj ještě více potemněl.

Dívka měla stále ještě před očima šklebící se nelidské stvůry s ostrými zuby zakusujícími se jí jako jehly pod kůži.

Oddechla si, nikde se nic takového kolem postele neplazilo, přesto ležela jako paralyzovaná na místě.  

Komu však byla vděčná za ukončení této noční můry, kdy nemusela sledovat svůj politováníhodný zhoubný konec vlastní existence?

Bedlivě se modlila, aby se Chester nevrátil ze své noční zábavy a nechtěl mezi své oběti přidat ještě jednu.

O to víc ji překvapilo, že se za ní z nějakého nepochopitelného důvodu, a navíc denního světla, rozhodl přijít druhý noční přízrak.

Neměli teď náhodou oba dávno spát?

To už ji nenechají ani vyspat přes den?

Daisy se náhle prudce posadila, rozespale, s bušícím srdcem na pokraji výbuchu prohledala očima pokoj a nakoukla do všech koutů. Nebýt této indispozice, viděla by tmavý stín plížící se místností směrem k ní.

Až pouhých několik stop před sebou si všimla, proč tomu tak je.

Alricovo černé oblečení se ztrácelo v panující tmě, tak hladce jako myslivec v zeleném lese, navíc měl přes hlavu staženou kápi, které si nikdy předtím nevšimla, či spíše ji na sobě neměl. Tudíž mohla vidět jen část jeho obličeje, což znamenalo špičatou bradu, přísně, avšak stále chlapecky vykrojené rty a špičku nosu.

Co tu chtěl? ptala se sama sebe. No, rozhodně vrahovi za probuzení děkovat nebude.

Včera ji chtěl přeci zabít! To mu jen tak neodpustí.

Něco v ní však hrklo, jako když hodíte kámen do vody. Rozmyslel si snad její konec?

Dostala opodstatněný strach, co jiného by tu dělal. Chtěl se zbavit mrtvoly, zatímco bratr klidně chrní?

Daisy se lehce kousla do rtu. Pro mnoho mužů by to jistě znamenalo erotický zážitek, ale tak však vyjadřovala svou nervozitu.

„Co tu… děláš?“ růžovovlasá princezna lehce zaklonila hlavu, aby tak viděla vzhůru na nepřítele, jenž klidně přistoupil do alarmující blízkosti, ale neproniknutelnou černí jeho kapuce neprohlédla.

Alric připomínal kata nebo stoupence nějakého satanského kultu, za jakého ho prve měla.

„Jsi náš majetek, můžu se na tebe dívat, kdykoliv se mi zlíbí,“ zněla neurčitá tvrdá odpověď a hned nato se bez vyzvání posadil na kraj postele a vytáhl do popředí poměrně středně velkou bílou krabičku, kterou s sebou přinesl. Té si předtím nevšimla, jelikož ji držel za ouško, a ona byla fixovaná na jeho zjev, než na to, co nesl.

Nějaká blbá skříňka jí byla ukradená.

„Co je to?“ nedůvěřivě se zamračila a lehce se naklonila ke straně, protože sedět na podrápané půlce svého zadku od upírského hulvátka se zdál téměř nadlidský úkol.

„Lékárnička, co jiného.“

Dívka překvapeně zamrkala.

„Eh?“

To myslí vážně? Odkdy je lékárnička povinné upírské vybavení? Nehojí se jim rány snad samy, a to daleko rychleji? Blbce z ní dělat nebudou. Neznala sice všechny jejich výhody, ale tohle filmy vykreslovaly dosti okatě, tak se tomu rozhodla věřit.

Ale to, že by ji přišel ošetřit, by v tomhle ani jiném životě nečekala.

Čím si to zasloužila?

„Je hezké, jak se o mě staráš,“ vypravila ze sebe s lehce sarkastickým přednesem a nakrčila nos, stále měla totiž v živé paměti včerejší potyčku.

Alric nic víc nevysvětloval, klidně přešel všechny zbytečné řeči a jen svými štíhlými dokonalými prsty odklopil víko lékárničky a vyndal vatu společně s dezinfekcí.

Daisy se zastyděla.

Neměla by se do něho navážet, když přišel z tak charitativních důvodů.

Jak si, proboha, mohl všimnout jejího poškrábaného pozadí? To si jako má lehnout na záda a on ho bude ošetřovat?

Měla chuť se hned škodolibě přetočit na břicho navzdory vší té potupě a nechat ho olizovat rány způsobené vlastním bratrem.

Ta představa byla tak lákavá, že její tváře dostaly nádech jahodové barvy.

Vážně o tom škodolibě zapřemýšlela.

Díkybohu zapůsobila Daisyna včasná soudnost, která odporovala takovému rozmaru.

Upír mezitím namočil vatový tampónek do nepříjemně páchnoucí tekutiny a druhou rukou dívku jemně, až starostlivě chytil za levou paži těsně nad zápěstím. Zatáhl a tím ji donutil paži napnout. Ne silou, ale tak, aby se podřídila.

Sama si uvědomila, že o škrábancích na ruce ani sama neví.

Měla je včera? Mohl za to Chester? Nebo se poškrábala sama, jak se snažila ve snu bránit těm krvelačným zombiím?

Dokážou upíři vůbec ghúly stvořit?

„Auuu!“ cukla sebou, jakmile se očišťující látka dotkla do otevřených ran.

Bodalo to jako oheň.

Polekaně trhla paží, to však zahalený Alric předpokládal a nedovolil to. Ještě pevněji se jeho prsty obtočily kolem jejího zápěstí.

Neměla šanci, jedině kdyby si ji ukousla.

„Proč to děláš? Nic pro tebe neznamenám, ošetřila bych se sama,“ zeptala se umíněně Daisy svého tichého společníka, kterému šlo evidentně jen o svou lékařskou práci, kterou vykonával více než pečlivě se zaujetím patologa na pitevně.

„Lidé se také starají o svá zvířata,“ odvětil Alric pohotově a ještě chladněji. Svým pohledem ukrytým v temnotě potají zkoumal dívčinu tvář. Evidentně pochopila jeho mířený sarkasmus, jaký jí chtěl oplatit. „Jak víš, za prvé je naší povinností se o tebe starat,“ chlapcovy rty se lehce pohnuly ve zformování jednotlivých slov, „a za druhé jsi mazlíček nás obou, nemohu tě zabít, pokud k tomu nedostanu Chesterův souhlas.“

To ji jako mělo uklidnit?

Daisy nemohla své fialkové oči odtrhnout od těch růžových, dokonale vykrojených rtů, které pronášely tak kruté věci.

No skvělé, zanadávala si, ještě tohle mi chybělo.

Nejraději by mu ruku vytrhla a odhrnula závěs, ať ho světlo sežehne na popel. Bohužel si počasí usmyslelo něco jiného a okno zaplavovaly řečiště vody jako nekonečné provazy, cvakající nepříjemně na parapet.

„To je opravdu pozitivní, takže tě mohu provokovat a ty mi nic neuděláš?“ zeptala se vychytrale a čekala, jaký to bude mít na věznitele dopad.

Alric vypadal stále stejně zamyšleně, což ji zklamalo, Chtěla ho vyprovokovat.

„Nezahrával bych si s mou trpělivostí, Daisy,“ varoval ji tiše, že to přes bubnující déšť mohla sotva zaslechnout, přitom nevědomky posunoval svou paži po její ruce směrem k lokti a s každým centimetrem ji svíral silněji. Ne tvrdě, ani hrubě, nýbrž důrazně, až se dostal pod zmíněné nehezky vypadající zarudlé škrábance.

Daisy si to uvědomovala a vnímala to jako nepříjemné přiblížení vypočítavého dravce. Toužila se odtáhnout nejlépe na konec světa.

„Phe,“ odfrkla si a pohodila růžovou hlavou jako uražená klisna, až se jí po ramenou rozprostřely ty úchvatné vlasy barvy červánků v podobě hedvábného závoje břišních tanečnic, nyní potemnělé okolním šerem do ruda. „Abys věděl, tak se tě nebojím, je mi jedno, kdo jste a jaké cirkusové kousky umíte. Pro mě jste jen zvrhlíci ve všech možných ohledech.“

Ostražitému Alricovi to neuniklo. Ta záplava jemných kadeří mu zahradila výhled na krční tepnu, ale alespoň ho to nebude lákat, uvědomil si.

„Tohle už jsme si vyjasnili, drahoušku,“ jeho prázdná slova zapůsobila jako ledová sprcha. „Chovej se slušně jako doposud a nebudeš mít žádné problémy,“ přesvědčoval tak i sám sebe a při tom se stále méně věnoval čištění dívčiny poraněné paže a čím dál více pohledem sklouzával k prohlubni jejích kulatých ňader schovaných za pokrývkou, jakou k sobě urputně tiskla coby štít před nebezpečným netvorem. Upír však zachoval dekórum. „Pro nás oba je to nové, stejně jako pro tebe. Všichni si musíme zvyknout. Ač jsem proti tomuto bratrovu rozmaru, respektuji ho. Říká se, že začátky jsou vždy nejsladší. Pokud se k nám budeš chovat s úctou, vše bude v pořádku, pokud však ne, skončíš jako každá jiná ženská v zapadlé uličce,“ postrašil ji a jeho hlas přešel do zrádného šepotu.

Daisy měla chuť odseknout a udělat něco iracionálního. Proč se, sakra, v jeho přítomnosti tak zdráhala? Proč měl tak jemnou bledou pokožku vykukující zpod černé látky? Proč voněl po jablkách a ne po pohřebních věncích? Dávalo to smysl?

Alric nebyl takový pokušitel jako Chester, o to více ji to lákalo v něm objevit něco víc. Přelézt tu chladnou zeď nezájmu, zatřást s ním, dokud se nezbortí.

Jenže dráždit zmiji bosou nohou si koleduje o pořádnou dávku jedu.

Chlapec se nepatrně posunul a z otevřené lékárničky položené za sebou vytáhl obvaz.

Musel se k dívce lehce naklonit, aby začal ten pruh síťoviny omotávat kolem její natažené paže, ale dával si bedlivý pozor na sebemenší chybu, třeba se ženy nijak nedotknout.

Neustále ji zpod kápě pozoroval. Odhadoval. Přemýšlel.

Cosi ho k ní přitahovalo. Tohle zažíval vlastně poprvé a cítil se tak nepříjemně slabší, snad mu na ní nezačalo záležet? U Satana, v duchu si nad tím jen povýšeně odfrkl, proto se raději ještě více uzavřel do sebe, jistě to brzy přejde jako nějaká zhoubná nákaza.

Nákaza? Starostlivost? Aby to nestačilo, nemohl dnes spát, když věděl, že je jen ve vedlejším pokoji, a pak ke všemu přišel až sem a ošetřuje ji jako nějaký dobrovolný ranhojič.

Kdyby ho viděla matka, roztrhala by ho na kousky.

Co to jen, sakra, dělá? nadával si. Už je sentimentální jako bratr, málem si nahlas povzdechl.

Skrze své prsty cítil tu horkou, pulzující pokožku. Nepouštěl Daisy ruku, jako by se sytil pouhým pohlazením, nechtěl, sváděl v sobě boj s bestií, kterou tlačil zpátky do svého vězení, kam patřila.

Každé dítě temna mělo takovouto bestii. Někdy to byl dobrý rádce, jindy zrádný našeptávač, vedla vaše kroky, radila vám, jak se chovat v různých případech, jiným slovem se dala srovnat se zakořeněným upířím instinktem. Probouzela se nečekaně o to s větší silou a jediné, co ji mohlo ukolébat ke spánku, byla lahodná krev, kterou musel každý stoupenec noci obětovat na oltář svému věčnému hladu.

„Takže mě nenávidíš?“ našpulila Daisy odvážně rty a prolomila napjaté ticho, zatímco on utahoval konečnou smyčku obvazu svého dokonalého díla, za které by se nestyděl ani chirurg.

„Upíři neznají city. Já tě nedokáži nenávidět, ani tě litovat, natož milovat,“ odpověď zněla automaticky jako naučená z nějakého hloupého kodexu. Učili se upíři sáhodlouhé poučky, aby je v takovýchto případech mohli někomu vysvětlovat?

Popudilo ji to, proto se snad Daisy rozhodla pravdivost vyřčených slov vyzkoušet, aniž by tušila, kam to může zajít.

„Skutečně? Mohu se o tom sama přesvědčit?“

Dívčiny všetečné prstíky rychle vklouzly pod chlapcovu kápi.

Nestrhnuly mu ji, to by si nedovolila, jen se poslepu vpletly do těch hedvábných vlasů barvy lesklého obsidiánu, zatímco se mu nečekaně přitiskla na rty v dlouhém polibku, který sliboval víc, než mohl nabídnout.

Nečekal to.

Ochutnala jej ze své vlastní vůle. Nešlo tomu odolat, přitahovala ji chlapcova ledová hradba, kamenné vězení, ve kterém se schovával.

Využila Alricova stavu mysli a stáhla ho s sebou dozadu.

Leželi na sobě, chlapec spočíval na jejích ňadrech, abychom to správně popsali.

Daisy mu nedovolovala se odtáhnout, protože objímala teenagerův krk svými pažemi, on se však o to ani nepokusil.

Dívka slavila malé vítězství. Chtěla ho pokořit a dokázat sama sobě, že na ni už po tomto odvážném divadle nebude mít takový vliv jako předtím.

Doufala, že ji přestane zajímat.

Chtěla jen jeden upřímný polibek.

Upír přijímal to pohlazení rtů s mrazivým chladem, jakého byl schopen jen on. Jeho ústa studila, zatímco je zahřívala svými. Ano, toužila je zahřát.

Alric se pomalu nechal přemluvit a lehce své dokonalé rty pootevřel v tiché odpovědi na její žádost.

Daisy zamručela blahem, jako by i ona v sobě měla vlastní bestii.

Chtěla ho jen poškádlit, přemluvit, připoutat k sobě, aby jí nechtěl ublížit, ale sama se do té spletité sítě vlastních intrik zapletla až po uši.

Jak měla vědět, že když jednou ochutná zakázané ovoce, už se nebude moci odtrhnout?

Na to vůbec nepomyslela!

Konečky jemných zvídavých prstů laskala Alricovi černé vlasy pod kapucí. Byly jemné jako hedvábí a ona si to užívala a hrála si s nimi. Pak pomaličku, opatrně, jako když našlapuje pavouček, přejela i na jeho šíji, kde vnímala lem jeho oděvu.

Za takové chování by si zasloužila facku, ale stvoření noci uznalo, že se mu nová nečekaná hra líbí, jenže ne podle JEJÍCH pravidel.

Alric se vzpamatoval a pomalu přebral vedení. Tentokrát to byl on, kdo nemilosrdně drtil Daisyna ústa v návalu stále vášnivějších polibků, jež splývaly v nekonečnou řadu, dokud nelapala po dechu o sebemenší nadechnutí.

Chlapec se skláněl nad to ženské smyslné tělo, které ho prosilo o něžnosti, které mu nemohl dát.

Nechtěl, nemohl tomu uvěřit, jak lehce se nechal zlákat ženskými intrikami. Teď jí to oplatí, aby věděla, s čím si zahrává.

Během vteřiny z nebožačky strhl pokrývku a ta odletěla na zem a rozvířila prach ze včerejší bitky, jenž se zase pozvolna vracel na své místo.

Daisy se nebránila, ani když ji obnažil.

Snad byla až příliš pohlcena vlastní touhou. Nezalekla se, jak očekával, když si bral její ústa s horečnou vášní samotného pekla, to ho ještě více vyburcovalo k dalšímu aktu představení.

Kousal dívku do rtů, až byly naběhlé a bolavé, a když ucítil na jazyku kapku čerstvé kořeněné krve, lačně ji olízl, až slastí zanaříkala.

Pro upíra to bylo jako droga. Chtěl víc.

Alric se až velice snadno vtěsnal mezi dívčiny svorně rozevřené nohy a přitiskl se k Daisyně klínu. I přes látku kalhot si vychutnával to spalující horko všemi svými smysly.

Daisy v té nevinné hře pokračovala, i když už dávno nebyla tak nevinná a nešlo jen o několik cudných polibků. Nechala se strhnout svou slabou vůlí.

Nebrala v potaz, že by se odvážil k něčemu víc, než škádlení, a to byla ta chyba.

On byl nepředvídatelný.

Pokoušela ho, a to neměla dělat…

Dívce se líbila tajemnost svého protivníka, neviděla mu sice do očí, což mu dávalo jakousi lákavou anonymitu, ale jeho živelná horlivost prozrazovala, jaký má na celou věc názor.

Chlapce zachvátil stejně opojný pocit jako Chestera, něco bylo na té holce jiné.

Sakra jiné.

Chutnala jako opojné silné víno, kterého stále neměl dost, a když jste ho podcenili, donutilo vás padnout na kolena.

Zatímco bratr to poznal už při prvním setkání, on si to nechtěl připustit, až doteď. Nemohl se nabažit té svěží, ryze ženské vůně sálající z každé její buňky provoněné růžemi. Přitahovala ho její nevinnost, stopy mýdla a to osobité pižmo.

Prsty své volné ruky putoval vzhůru po vnitřní straně jedné z Daisyných paží stále ověšených kolem jeho krku v jakémsi chomoutu. Pevně ji sevřel kolem zdravého zápěstí a strhl ze sebe.

Lehce ho za to druhou zatahala za vlasy.

Žádné osahávání od smrtelníka nepřicházelo v úvahu, to se musela naučit.

Pro člověka musel zůstat bohem s ničivou silou, musel se stát pro svého mazlíčka něčím nedotknutelným.

Ten samý trik udělal i s druhou její rukou, kterou přirazil vedle Daisyny hlavy. Tvrdě a nesmlouvavě.

Nechtěla si to nechat líbit a zkusila to znovu, než stačil i druhou přirazit k polštáři, natáhla ji bláhově vpřed k jeho kápi.

Pevně na ni nalehl a kousl ji za trest do spodního rtu svým špičákem. „Tohle již více nedělej, nebo za to poneseš následky,“ zavrčel u Daisyna ouška, ke kterému se sklonil a jeho dech sjel níže na citlivou kůži pod lalůčkem.

Bylo to bolestivé a přitom něžné, jako by chtěl vzápětí stopy svého násilí nějak zjemnit.

Sama Daisy neměla tušení, zda myslí to, jak ho prve objala, nebo tento celý povedený kousek, když hoc chtěla svést? Možná obojí.

„Co když chci?“ nejistě se usmála a roztáhla rty v předstírané provokaci. Zřetelně cítila netvorův dech na svém napnutém hrdle, jak u ní byl nebezpečně blízko. Směsice nebezpečí a jemné tvrdosti snoubící se v Alricovi ji přitahovala jako neodolatelný parfém.

„Chceš mě?“ zašeptal těžkým hlasem, jako by přicházel o rozum proti jejímu labutímu hrdlu, stále si však zachovával soudnost, bohužel se vytrácela dosti rychle.

Kvůli ní.

Mohla za to. Za všechno.

Pokoušela bestii a teď ji celou pohltí. Udělala velkou chybu, neví, s čím si zahrává, vidí v něm jen odrostlého kluka, ale nemá tušení, co se skrývá uvnitř.

Alricův hlas zněl Daisyným uším jako rajská hudba té nejsmyslnější symfonie. Možná z něho přeci jen vyloudí nějaký libý tón, umanula si.

Stále to brala jako hru, on však nikoliv, v tom byl ten markantní rozdíl.

„Možná ano, možná ne,“ laškovala s lehce zakloněnou hlavou, snad si ani neuvědomovala, že ten, kdo se k ní tiskne, není patnáctiletý kluk, ale něco děsivějšího.

Lem nepřítelovy kapuce se dívce otíral o odhalená ňadra, lehce škrábal, ale jeho vlasy naopak šimraly. Jako milenec se skláněl čím dál níže a zakrýval jí tak výhled na to, co provádí, mohla to jen cítit se zavřenýma očima.

„Zahráváš si s ohněm, já nejsem jako Chester,“ zaznělo varování v podobě nelibého zavrčení. Nebrala to na zřetel.

Věděla to.

„Oh, takže nekoušeš a neškrábeš?“ od srdce se zasmála a v ten moment se proti mladému upírovi prohnula, protože ji záměrně kousl do bradavky, až překvapeně sykla bolestí.

„To jsem neřekl,“ labužnicky olízl kapičku krve z vrcholku toho nádherného melounku jazykem.

Daisy nyní cítila opravdu zřetelné vzrušení svoje i jeho, když se tiskl rozkrokem k jejímu klínu.

Lákala ji ta bezmoc, to, jak se na ni tvrdě mačkal a zarýval hluboko do pokrývek.  

Kam to asi povede? V hlavě měla vygumováno.

Tělo kladně odpovídalo na sebemenší projev lehkého sadismu potřebnou vlhkostí, a tak se sama lehce otírala o přízrakovo mužství mezi svými stehny s notnou dávkou chtíče.

„V čem jsi ještě jiný?“ zanaříkala a propnula se v zádech proti němu, odpovídala na laskání svého ňadra občasnými tichými vzdechy.

Alric na ten měkký růžový zázrak dýchal a přejížděl po něm ledovým palcem sem a tam, dokud nebyla bradavka tvrdá a vystouplá.

„Chceš to zjistit?“ slova zněla temně s příslibem čehosi bolestivého a lákavého, snad jí tím nabízel celé temné království, a přitom chtěla znát to tajemství, které si střežil ze všeho nejvíc. Nešlo odolat.

Byla ztracena, či spíše zatracena.

Daisy zaváhala jen na krátkou vteřinku, ale tento pocit zanikl s dalším dobře mířeným olíznutím špičkou jazyka přímo v cestičce ztrácející se mezi oběma prsy.

Zasténala na souhlas, dovolila by mu všechno.

Z dálky se ozvalo hřmění a déšť padající na okno zesílil stejně jako Alricův stiskl na Daisyně boku, odkud se pomalu přesunul po třísle přímo mezi její nohy.

Chlapec stále hodoval pohledem na tom, co se mu dobrovolně nabízelo, rty cestoval od sladkých růžových bobulí přes celé hrdlo s pulzující tepnou, které mučil jedním polibkem za druhým, až k Daisyným pootevřeným ústům, kterým se záměrně vyhýbal, jako by ho mohly znovu stáhnout do chvíle, kdy nad sebou ztratí kontrolu.

Raději jí zasypával bradu polibky, nebo naopak kousal do ramene.

Neodvážila se protestovat.

Pozdě na ústup. Pozdě na slitování i odpuštění.

Bestie ho přemluvila.

„Nepřestávej, Alricu…“ zasténala se zatajeným dechem a vyzývala démona rozkoše o stále intenzivnější tření malého naběhlého hrášku tam dole schovaného v okvětních plátcích.

„Toužíš po uspokojení?“ šeptal chraplavě do začínající bouře zuřící venku, dokreslující děsivou atmosféru kolem.

„Ano… ano,“ prosila nebožačka a vycházela mu boky vstříc proti šikovným prstům, jež rozehrávaly prastarou melodii.

„Dobrá, ale na oplátku chci něco já od tebe.“

V této chvíli by upírovi slíbila cokoliv, jen aby ji naplnil ten nádherný pocit znovuobjevené extáze. Chtěla ukojit ten nezvladatelný chtíč, jenž ji mučil celou noc. Vrtěla se pod ním, svíjela, a on s kamennou tváří schovanou v kapuci sledoval tu její, na kterém se střídaly emoce jako v černobílém filmu.

„Cokoliv!“ sténala pohlcena škádlivým okamžikem.

Tentokrát se Alric potutelně usmál. Jak bláhové slibovat někomu něco, co ještě ani neřekl.

„Chci tebe, má milá, celou, teď hned. Je to obchod, něco za něco,“ lehce se nadzvedl a kousl dívku do ušního lalůčku, což přimíchalo další ohnivou směs do už tak rozžhaveného kotle plného průzračné medoviny tvořícího se v jejím klíně.

Jistěže souhlasila, dokonce věřil tomu, že v opojení nechápala, co po ní chce, přesto vehementně přikyvovala. Jak rozkošně lehce hloupoučké využít téhle situace, pomyslel si.

Dráždil Daisy dlouho a střídal krouživé pomalé pohyby svými štíhlými prsty pianisty, občas sjel až dolů, aby se přesvědčil, zda je partnerka připravená na nevyhnutelné.

„Chceš víc?“

„Ano, víc,“ mumlala zoufale a vzepřela se svým ženstvím proti němu.

Kdyby teď přestal, asi by vážně umřela.

Pokoj naplňovaly toužebné steny a Alric viděl, jak se dívce třepotají řasy jako motýlí křídla toužící odletět.

Naplno ho to pohltilo.

I on na tom měl svůj podíl. Svedla ho. A k její smůle se jí to podařilo.

Dobře věděl, že se měl odtáhnout a nechat celou tuhle banální věc za sebou, ale nešlo to. Dostal se do okamžiku bodu zlomu, kdy nemohl utéct, kdy jeho penis požadoval vstup dovnitř. I s tím největším sebezapřením neodolal.

I upíři mají své hranice příčetnosti, a pokud ji náhodou překročí, nic je už nezastaví.

Musel ji mít. Překračovalo to všechny jeho ostré ledové hranice obehnané ostnatým drátem, kde si ona jediná našla skulinku.

Neměla ho pokoušet. Zaplatí za to.

Už takhle to Alric nemohl vydržet, tísnil se v kalhotách a přišly mu najednou zatraceně malé, musel se osvobodit.

Svíjející Daisy si vůbec nepovšimla rychlého pohybu Alricovy druhé ruky, kterou hbitě rozepnul pásek, knoflíčky i zip.

To stačilo.

„Už nejde couvnout…“ šeptal své milence hrubě do krku a jemně ji kousnul, poté rty přejížděl po tepající krční tepně stejně pulzující jako jeho kopí připravené zaútočit.

Upír se ke své oběti tisknul ještě víc nežli prve, panenky se chlapci rozšiřovaly s každým úderem hlasitého hromu za oknem.

„Prosím, ještě!“ kňučela Daisy, jakmile odtáhl svou ruku zcela zmáčenou tím horkým nektarem od jejího klínu a pohladil si s ní svůj tvrdý úd, který nasměroval na to správné místo.

Alric obestřen touhou netušil, jaké jeho neuvážené jednání bude mít následky, a už vůbec, jak se může ke slabému smrtelníkovi tak připoutat.

„Řekni, že mě chceš…“ rozkazoval panovačně dívčin uzurpátor medovým hláskem slibující nepoznanou rozkoš. Lehce ji zuby kousal do tenké kůže mezi ramenem a hrdlem, občas ji vsál škádlivě mezi rty. Nemohl už dál čekat.

Celé jeho mladé tělo pulzovalo neukojitelnou touhou, jež se rychle násobila.

„Prosím…“ zaškemrala nebohá oběť pod ním, a jak se znovu prohnula, otřela se o jeho ztopořený úd.

Na další pokyn už nečekal. Špička penisu si neomylně našla svůj cíl jako vystřelený šíp do středu terče, proklouzla skrze slanou vlhkost branou dovnitř a na jediný příraz pronikla dívčiným panenstvím jako nůž rozteklým máslem.

Byla jeho. Jak příjemné zjištění.

„ALRICU!“ vykřikla bohyně, náhlé vyjeknutí ztlumila další nečekaná bolet, když se upírovy ostré špičáky zabořily do toho labutího krku a utlumily tak bolest vepsanou v její tváři.

Ani se uvnitř ženského klína nepohnul. Zcela strnul, cítil strach i utrpení své oběti zmítající se pod ním, naštěstí Daisy dostatečně oslabil úbytkem vysáté krve, takže se brzy uklidnila a i bolest zanedlouho odešla do věčných lovišť.

Zbyla jen čirá, surová rozkoš.

Alric si vychutnával hned dvě slasti najednou, už dlouho neoplýval tak slastným pocitem. Líbilo se mu to. Pomalu zopakoval ten jednotvárný pohyb. Lehce se vzdálil a mocně přirazil.

Trpělivě to stále opakoval, pomalu, dokola, dokud tělo pod ním nepodlehlo nově objevené rozkoši z milování.

Venku zuřila bouře a za zataženými závěsy se odehrávalo spletité drama dvou propletených těl.

Konečně se dokázal odtrhnout od Daisyna hrdla, nechtěl to přehnat. Zbylé kapky krve mu líně stekly po bradě.

Nic z toho Daisy neviděla, těžká víčka měla zavřená a olizovala si suché vyprahlé rty.

Najednou chlapec z dívky vyklouzl a posunul se dolů.

Dlaněmi uchopil její rozevřená stehna a více je roztáhl od sebe.

Toužil ochutnat prolitou panenskou krev.

Tento nektar se považoval v mnoha kulturách za magický a tak opojný, že nic chutnějšího prostě neexistovalo.

Alric olízl Daisy odshora dolů po celé chvějící se broskvičce špičkou jazyka, ta spokojeně zasténala.

S téměř posvátnou něžností, jaká se u něho neviděla, slíbal tenký pramínek krve klikatící se na vnitřní straně její nožky. Spokojeně mlaskl, nic sladšího neznal, kromě vlastního uspokojení, samozřejmě.

Vychutnával si tu železitou chuť smíchanou s nezaměnitelnou medovou vlhkostí a připustil, že se mu z toho málem zamotala hlava opojením.

Panenská krev působila na stvoření temna jako něco neodolatelného, co je přitahovalo. Těchto pár kapiček rudé tekutiny se většinou používalo při různých obřadech v jejich rodné domovině, ale žádný upír ještě něčemu tak návykovému neodolal.

Mnozí na to i doplatili.

O pár chvil později se vyhoupl na své původní místo a znovu vklouzl do úzké štěrbinky Daisyna ženství. Zdaleka nebyl u konce.

Sevřela jej pevně v sobě, stejně dobře mohla křičet: neopouštěj mě!

S dalším zahřměním se zkušeně pohyboval tam a zpátky o dost rychleji a divočeji, už se nedržel zpátky, drtil v dlani jedno kypré ňadro a to druhé se při každém rytmickém přírazu eroticky zhouplo.

„Daisy…“ zašeptal ochraptěle démon noci a pravou rukou dívku uchopil v ohbí kolene a lehce nadzvedl, měla nohu ve vzduchu.

Chlapec si to doslova užíval. Pohltilo ho to stejně jako ji.

Po více jak dvě stě let se cítil opravdu uvolněně a spokojeně. Střídal drsné přírazy s jemnými polibky za zvuků zuřící bouře, kterou ani jeden už nevnímal, protože se rozpoutala v nich samotných.

Kdesi vzadu se o stěnu opíral tmavý stín pozorující dvojici v započatém vášnivém milování.

Temný pohled plný nenávisti a spalující zášti propaloval oba milence celou tu dobu.

Poté se tiše odlepil od šedé zašlé omítky a nepozorován odešel pryč. 

Ahojky všem!

Slibovala jsem zvraty, tak tady jsou. Situace se zamotává a komplikuje.

Daisy si tak trochu naběhla sama, chtěla Alrica trochu poškádlit ale vymklo se jí to z rukou, a tak podlehla situaci. Může jí to mít někdo za zlé? Kdo z vás by, sakra, Alricovi odolal?

Ale i náš vážný upír má své slabé stránky a tajemství, stejně tak Chester, a my je spolu postupně rozluštíme.

Daisy se má na leccos ještě těšit. Držte jí palce!

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 6. kapitola: