OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 16. kapitola

05.12.2016 (11:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1123×

Kapitola 16

Rozlitá krev

Ten den začal tak dobře, pomyslela si Daisy stojící nyní za zády svých trapitelů.

Pokud by stála před nimi, mohlo to být ještě horší, naštěstí tento večer nepatřil jí.

Dnes přijela návštěva!

Tak to mimochodem ve dveřích oznámil Chestr ihned, jak ji nevybíravým způsobem probudil. Málem ho přitom zastřelila tou ukradenou zbraní, kterou měla pro všechny případy schovanou pod polštářem. Jen tak tak se ovládla a nevytáhla ji na něho s úmyslem mu oddělit mozek od hlavy.

Pokud by se to povedlo, fungují i upíři bez mozku? Hmm...

Tak jako tak naštěstí nevyšlo najevo, kde revolver ukořistila. Nechala ho schovaný jako ten nejcennější poklad Alibabovy jeskyně pro horší případ pod polštářem.

Ale zpátky k hostům.

Daisy nevěděla, o jakou návštěvu vlastně jde, ani kolik jich je, ale upír překvapenou dívku bezostyšně začal zahrnovat různými pravidly a zákazy, jelikož se měla i ona uvítací večeře zúčastnit. Super.

Pro ni to byly zbytečné ceremonie.

Jedno pravidlo střídalo druhé, až z toho šla hlava kolem jako na kolotoči a ještě hlavou dolů. Tohle nedělej, nic neříkej, takhle se pohybuj, musela tam vůbec chodit?

Všechny ty přehnané přípravy předčily její zvědavost na nejvyšší míru, jako by měl přijet princ celého světa. Vzápětí Daisy napadla představa stejných, nebo spíše velmi podobných charakterů, protože veskrze upíři už tací byli, děsiví, mračící se, tajemní, nadřazení a museli jste si dávat zatracený pozor, abyste se před nimi neřízli o papír.

Večer nadešel s velkým očekáváním. Místo velké družiny s anonymními gardisty se tam objevily zcela obyčejné tři bledé postavy. Netřeba říkat, že to Daisy trochu zklamalo.

Po uvítání se cizokrajná delegace obřadně usadila.

Všichni okolo stolu, čítajíce sedm osob, seděli na určených místech, zatímco ona pro všechnu tu potupu musela coby služebná postávat za židlemi Alrica a Chestra.

Tak to prý udává nějaký hloupý kodex Karamili, nebo Kamarili? To je fuk.

Chestr ji významně poučoval, na přesné znění si už ale nevzpomínala.

Daisy jen protočila oči vzhůru, ale udělala, co se po ní žádalo. Vzala džbán do rukou a čekala.

Nebyla však jediná. Okolo ostatních stolovníků postávali též sluhové, až na jedinou výjimku. Oba cizinci si s sebou přivezli ženu, ta postávala coby živá socha za zády plavovlasého mladíka přímo naproti jejímu démonickému tyranovi, před kterým by se klepal na kolenou i sám satan.

No což, skousla tedy být neviditelnou rukou, co dolévá víno, alespoň tak mohla poznat onoho zajímavě vypadajícího prince se stále ještě jemně nedospělými rysy a vedle něho arogantně vyhlížejícího muže, jehož vkusně nažehlený oblek zdobil upírovu štíhlou postavu.

V čele stolu seděl sám hrabě Drácula II., po jeho levici třímala žezlo Verona a naproti ní víla Elisabeth, česající si své dlouhé vlasy dokonalými prsty.

Skvělá ukázka pohřební hostiny, humor se tu ztrácel s každým proneseným slovem, až měla Daisy chuť zarýt nehty do opěradla židle před sebou, aby to vůbec vydržela.

Všichni se tedy sešli a večer zahájili několika chody číhosi, co tipovala na zvěřinu neurčitého druhu hojně zalitou krví, až se naší hrdince dělalo špatně od žaludku, jak si na tom upíři pomlaskávali.

Konečně přišla řada na konverzaci, tedy pokud jí bude vůbec rozumět, to byla otázka. O čem se tak tahle svrchovaná smetánka může bavit? Dozví se něco více z temného světa, jež jí byl donedávna zcela ukryt?

Daisy našpicovala uši, nebyla žádný špion, ale proč nepochytit několik zajímavých drobností, které by pak šly někdy využít.

Verona, dávajíc na odiv svůj hluboký výstřih tmavě zelených šatů, zahájila nenuceně debatu. Nutno dodat, že výběr témat jí skutečně moc nešel.

„Doslechla jsem se, že jste měli před nedávnem menší rodinné rozepře, lorde Dragony. I my máme neshody, proto je takové drobnosti třeba rozdrtit silou a nečekat, až vám přerostou přes hlavu, je to tak?“ promluvila důležitě paní domu a svá nepříliš lichotivá slova pronesla spíše k Chestrovi, než muži naproti. Neustále svému nevlastnímu synovi připomínala tu chybu, že se vůbec narodil a zastíral Alricův postup vzhůru.

Tímhle malým sarkasmem měl večer teprve začít.

Chlapec se ihned jal odpovědi, nechtěl své maceše připsat vítězný bod: „Kdyby se má matka věnovala jiným záležitostem, nemuselo by k takovým nepříjemnostem vůbec docházet, slušně řečeno, že, MATKO?“ stupňoval s úsměvem Chestr své malé vystoupení. Nejspíše čekal, že Verona zareaguje jako zběsilá fúrie a před hosty se ztrapní, což by mu jen hrálo do karet, takže ještě navrch se na upírku srdečně zazubil, jako by říkal: tak mi to oplať, jen do toho!

A máš to, ty čarodějnice! ušklíbla se v duchu Daisy. Po očku sledovala tu potvoru s dlouhými nehty, jak by jimi nejraději Chestra rozdrápala, teď jí akorát zbylo jen škrábat nehty o jídelní stůl.

Mladší ze dvou návštěvníků, ten, co se Daisy více zamlouval s vlasy jako slunce, taktně předešel tuhle malou jízlivost a ujal se slova, jako by se vůbec nic nestalo.

„To je pravda, lady Verono, Luigi náš bra-" Daisy překvapilo, jak se plavovlasý mladík s nebesky modrýma očima zarazil, snad chtěl říci něco jiného, ale místo toho se jen lehce opravil a dořekl konečné slovo, „-tranec před dvěma staletími zemřel. Považujeme jeho smrt za nevyhnutelnou. Nejenže se postavil proti našim zákonům, ale i vlastní rodině. I když nás jeho odchod rmoutí, museli jsme ho pro bezpečí všech zabít, věznění nepřicházelo v úvahu.“

Stačil jeden bystrý ženský pohled a Daisy cítila, že slova pronášená s nezájmem a lhostejností v sobě ukrývají bolest. Neunikla jí ani jemná ženská ruka, která se na pár vteřin objevila na Leonardově levém rameni tak, aby si jí ostatní nevšimli.

To nedávalo smysl.

Daisy identifikovala tu štíhlou hezkou cizinku jako upírku, vše tomu nasvědčovalo. Nemusela si s ní podat ruku, aby zjistila, jak chladnou a bledou má kůži, proč tedy snáší tu potupu a stojí coby služebná za zády toho platinového boha?

Dává to smysl? Dává tu vůbec něco smysl?

Vše, co zatím o nosferatu věděla, se skládalo především z kuličky hrdosti a namyšlenosti každého jedince zakořeněného v jejich zákeřné podstatě, žádný by dobrovolně nehrál roli podřadného plebejce, když se předháněli v hierarchii o tu největší moc nad ostatními, což je smysl jejich života.

Ta tmavovláska s přátelským výrazem byla jakýmsi způsobem jiná, ale jakým?

Inu, žena plná otazníků.

„Ehm…“ to jedno důležité odkašlání probralo Daisy z transu ohňostroje myšlenek.

Překvapeně zamrkala a trochu se zastyděla za svou nepozornost.

Alric se lehce pootočil, upřel na svou otrokyni káravý pohled kompenzovaný čekáním, to stačilo k tomu, aby rozkaz ihned splnila.

Podle etikety neměla právo do hovoru vůbec zasahovat a nevydat ani hlásku, s tím souhlasila, stejně si s Alricem neměla co říct, hlavně po tom, co na ní tak vyzvídal, kde a s kým byla. Nejraději by mu za to vylila plný džbán na hlavu a odešla, jenže tahle anarchie by se neobešla bez trestu, navíc provedená tady přede všemi.

Aniž dívka chlapci věnovala letmý oční kontakt, naklonila se kupředu a dolila upírovi víno do čekajícího poháru, poté se s našpulenými rty hned stáhla zpátky do stínu, mezitím rozhovor pokračoval.

Jídelnu rozezněl zvučný povýšený hlas hraběte Dragonyho: „Ale to stačí, nebudeme vás nudit tak všedními záležitostmi Fortunů, vraťme se k objektivnější otázce…“ upřel Vincent své uhlově černé oči na syna Vladislavuse Dráculy, sedícího pevně v čele stolu.  

„Myslíte tu zvěř venku?“ utrousila věcně s nosem nahoru zlatovlasá Elisabeth a o něco víc se napřímila v zádech, takže skutečně vyhlížela jako obrovská porcelánová panenka, než smrtelně nebezpečná bestie s ostrými zuby.

Zdání opravdu někdy klame.

Všechny pohledy se obrátily k ní, výjimečně uhodila hřebík na hlavičku.      

„Můžete to blíže specifikovat, má lady?“ dobíral si ji urozený Angličan a uhladil si svou sněhobílou vázanku, aby tak napodobil Elisabetino vtíravé pročesávání kadeří, nikdo se však nesmál.

Tak tomuhle se říká upíří humor? vykulila oči Daisy.

Uražená upírka se zamračila, už už chtěla odseknout, než ji pohotově předběhl Alric, snad ho tato otázka zajímala, či nechtěl svou sestřenici vystavovat většímu ztrapnění, než bylo nutné. Daisy k její smůle tipovala tu první možnost.

„Řekněte, lorde Fortuno, jak se v Anglii vypořádáváte s těmi nečistými stvořeními?“

Tentokrát raději odpověděl druhý mladík, ten se zdál očividně zdvořilejší, snaživší se celou situaci nějak šikovně vyrovnat a zlepšit počínání svého staršího bratra.

„Nijak. Napadení vlkodlaka je v naší zemi veskrze vzácnost, nemáme s nimi potíže. Oni si nevšímají nás a my naopak jich, lehká psychologie,“ pokrčil rameny Leonardo, „jistě, také tu byly jisté potíže, ale máme s nimi již sto let příměří, což se nedá říci o Skotsku a Vysočině. Tam je situace poněkud jiná a místní lykani jsou daleko divočejší. Dokonce si dovoluji říci, že všichni se z civilizované Anglie stahují raději na sever, kde je pro ně více prostoru, než aby se  tísnili ve městech. Mimo to jsme měli v minulosti spíše větší potíže s církví.“

„O tom víme své,“ přisvědčil Radu a vůdce klanu Malkavianů pokýval hlavou.

Nakonec se do konečně slibné konverzace vložil Chestr, který zatím jen sledoval vývoj situace okolo podélného stolu a usrkával z poháru.

„Nevyjde to nastejno? Upálí vás kříž nebo vás roztrhají ta zvířata?“ usmál se vlastní prozíravosti. „Bohužel už nejsme ve středověku a nejsme tak početní, jinak bychom ty bestie vyhubili všechny sami.“

Na vteřinu to vypadalo, jako by sebou Alric lehce trhl, nikdo to nezpozoroval, jen tichá Daisy za jeho zády. Měla to na svědomí ta zmínka o kříži?

Co vyvolalo takovou reakci u jedince s dokonalým sebeovládáním?

Vrtalo jí to hlavou.

„V tom musím dát synovi za pravdu, za mého otce,“ hrabě se důležitě odmlčel, „by tu ta cháska tak volně nepobíhala a nevraždila naše lidi. Nedá se s nimi nijak vyjít, jsou divocí a moc nepřemýšlejí, umí se jen množit a zabíjet. Seskupují se sem ze severovýchodu, protože v Rusku se jim navzdory chladnému klimatu daří, mají odolnou srst, jenže v té zmrzlé krajině nemají moc potravy.“

„Daří se tu i jiným parazitům,“ zavrčela náhle Elisabeth a zabodla svůj zlověstný pohled přímo do Daisyna nitra, ta raději dělala neviditelnou. Dobře věděla, odkud její nevraživost pochází, počáteční sympatie byly náhle mávnutím proutku pryč.

Další na seznamu nepřátel. Odškrtnuto.

Tentokrát toho však dívka litovala, nepovažovala upírku za zlou, snad jen trochu marnivou, co se však týče nesnášenlivosti, Verona překračovala všechny možné i nemožné hranice. Nebylo pochyb, i hlupák by poznal, že jsou příbuzné.

To teď bude navěky snášet její nevoli jen kvůli jedné trapné chvilce s Alricem?

Málem nad tím zaúpěla. Možná si to později nechá vysvětlit, zadoufala. Proč jsou ženy tak žárlivé? Nebyla by ona také, kdyby viděla svou lásku s někým jiným? Musela tomu dát za pravdu. Rozhodně o takový pocit nestála a ještě více ji mrzelo, že si to Elisabeth myslela. Ten bodavý pocit prostupující jejím tělem přicházel od ní.

Elisabeth pak jako dáma položila ruce přes sebe na stůl jako někdo, kdo bez rozpaků vynáší tvrdé soudy. „Sama se přikláním k názoru poslat zprávu karamile o zaslání několika Karanů, ti by s tím udělali rychlý proces,“ teď to ještě chtělo udeřit pěstí do stolu na podporu tak skvělého plánu, co dokázala její zlatavá hlavička vymyslet, k jejímu zklamání nikdo však tento návrh nepodpořil.

Karani? Co to je? Nějací speciální zabijáci? Uklizeči nechtěných svědků? Daisy to slovo ztěžklo na jazyku, no, rozhodně z něho neměla dobrý pocit, bohužel, vysvětlení nikdo nenabídl.

To, co však opravdu nečekala, byl záludný, avšak zářivý úsměv muže naproti. Dramaticky si povzdechl, nejspíše se dobře bavil, ale ukazoval jen to, co považoval za přijatelné. „Být vámi, milá slečno Noroczo, raději bych se nepletl do něčeho, čemu očividně nerozumíte. Dovolte, abych vám situaci vysvětlil: Karamila posílá své vojáky jen do skutečně naléhavých situací, jako jsou války, pohromy, ohrožení jejich společenství, což tato, i když nepříjemná, situace nezahrnuje. Navíc i v případě výjimky se karamila do věcí svých stoupenců moc nehrne – není na ně spoleh. Já, víc než kdokoliv jiný tady, mohu s jistotou říci, že propadli hledání nesmrtelnosti, pravd a dokonalosti tak moc, že díky své povrchnosti vadnou jeden po druhém jako krásná růže, má drahá. Kdybyste chtěla, mohl bych vám přenechat své místo v radě, pak byste se alespoň něco přiučila,“ zakončil Vincent svá slova ještě větším úsměvem, při kterém jeho něžný protivník zčervenal, těžko říci, zda hněvem, nebo studem nad tím, že ji považuje za primitivně hloupou. To by však nebyla Elisabeth, aby se vzdávala.

„Vy… v Anglii už zřejmě gentlemani vymřeli, jak vidím, pokud dáváte ženě najevo její nedostatky, abyste se cítil dobře, tak do toho, hrabě. Musím přiznat, že jste mě jako vždy zklamal, ale vy jste vždy k vlídnému oslovení měl velmi daleko,“ přivřela oči, a jak se upírka snažila soustředit na odvetu, kdo koho více urazí, zapomněla dokonce i na své rozčesávání.

„Ale no tak, Elisabeth…“ zamračila se Verona na moldavskou krásku.

Vincent si dával na čas s odpovědí, nejdříve se pomalu napil a odpověděl až tehdy, až pohár vrátil zpátky na desku stolu.

„Nikdy jsem netvrdil, že dodržuji striktně etiketu, jinak bych vám skládal nehorázné komplimenty pějící božskou chválu na váš,“ muž si moldavskou dívku okatě prohlédl, „vkus čerstvé vdovy, černá vám vskutku sluší, drahá, já ale dávám přednost bílé, pak tak nevyniknou kruhy pod očima z toho, jak jste očekávala můj příjezd,“ popichoval svou sokyni na protější straně.

Všichni upírali pohled z jednoho na druhého a čekali, jak se to celé vyvine, nikdo se však neodvážil zasáhnout.

Navrch tu měla anglická vstřícnost.

„Do toho, do čeho se oblékám, vám ostatně nic není a vaše poklony si nechte, hrabě, nestojím o ně, a zvlášť o ty vaše,“ nakrčila upírka nos, přesto šly koutky jejích svůdných rtů dolů.

„Nestojíte o pochlebování od ostatních? To je mi novinka,“ ušklíbl se host.

„Proč mě pořád urážíte? Nestačí, že s vámi musím strávit svůj drahocenný čas!?“ Elisabeth to nevydržela, skutečně se na stále usměvavého Vincenta obořila. Komu by se také líbilo neustálé napadání a zesměšňování, zvláště když někomu tak hezkému padal svět k nohám.

Daisy se skutečně bavila, konečně se našel někdo, kdo si nebere servítky, i když upír se očividně nikoho tady nebál a říkal vše narovinu, jak co cítí a co si myslí. Jistě, tento cizinec byl ve vysokém postavení na žebříčku zasvěcených, jak se právě dozvěděla, ale trochu s ním přeci jen sympatizovala, jistě by dokázal odporovat i Alricovi. Odvahu na to měl.

„Ehm…“ odkašlal si znovu plavovlasý Leonardo, nejspíše měl bratrova posměšného proslovu dost, ale ani toto malé gesto nemohlo zabránit katastrofě.

„Urážky jsou nic proti tomu, co si myslím, kdybyste to věděla, věřte,“ hrabě Fortuna se naklonil lehce spiklenecky dopředu a ztišil hlas, „že už byste tu neseděla.“

Slova doprovodil podmanivým hlasem někoho, kdo se vám očividně vysmívá a je si vědom, že ho nemůžete nijak dostat.

„To mi stačí!“ vypěnila moldavská princezna a rázně vstala od stolu.

Nikdo nepovstal, aby jí zabránil odejít. Nikdo se za ní nepodíval.

Naposledy hodila po svém trapiteli nenávistný pohled a odešla jako rozzuřená dračice.

Bravo, ten tedy ví, jak jednat s ostatními! vykulila oči Daisy.

Tohle nečekala.

„Tohle jsi přehnal, Vincente!“ zlobil se Leonardo. „Vážně musíš tu dívku pokaždé tak trápit?“ 

„To snad nebylo nutné, lorde Fortuno, Elisabeth se vám ničím neprovinila, abyste byl k jejím nedostatkům tak krutý,“ zazněl jídelnou vážný hlas pána domu volající po ospravedlnění, což mu upír hned poskytl.

Angličan se na svého hostitele povýšeně zahleděl: „Věřím, že bylo, lorde Drákulo. Upíři nemají zvedat hlavu příliš vysoko, zvláště v této době. I orlu lze zlomit křídla. Všechny lekce, které během svého života dostaneme, nás nějakým způsobem ovlivní, v tomto případě doufejme, že tím správným směrem. Slečna Norocza mě udivuje svými nedostačujícími vědomostmi, pane, jen jsem se ji snažil přimět ke studiu. Pokud chce rozmlouvat na vyšší úrovni, musí znát politiku svého státu a nezabývat se jen odrazem svého zrcadla, obrazně řečeno. Doufám, že má slova vezme jako dobrou zadosti užitečnou lekci do budoucna, později mi za to jistě poděkuje. Stejně jako jsem já děkoval svému otci, že mě nutil poznat, co je to zodpovědnost.“

Daisy se to zdálo kruté, ale pravdivé, přesto by nechtěla skončit v rukou tohohle namyšleného muže.

Nejen smysl těch slov prolétl každému hlavou, ale i němý souhlas.

„To stačí, Vincente, tohle je zdvořilostní návštěva, nepřiletěli jsme do Rumunska našeho hostitele urážet,“ probodl bratra Leonardo káravým pohledem a pak své safírové oči obrátil k Drákulovi II. „Omluvte mého bratra, neměli jsme zrovna příjemnou cestu, nemá moc dobrou náladu, letuška urazila jeho ego,“ dodal na vysvětlenou.   

Zničehonic od stolu vstala Verona. „Omluvte mě, prosím, půjdu se raději podívat za Elisabeth,“ omluvila se skupince.

„Opravdu moudré, matko,“ culící Chestr nevynechal jedinou příležitost k novému rýpnutí. Veroně sice zaplál oheň v očích, ale raději ho udusila a odešla, než by riskovala novou hádku.  

„Měl jsem za to, že neschvalujete, aby se ženy pletly do politických názorů, stejně jako si myslím, že mé sestřenici nedojde, jaké dobro pro ni uskutečňujete, hrabě, přesto s touto výchovnou lekcí souhlasím,“ Alric uchopil svůj pohár a decentně upil.

Nyní se sešlost skládala jen z mužské populace upířího plémě. Všem na tvářích tančily matné stíny od plamenů svíček zasazených v šestiramenných svícnech.

„Abych pravdu řekl,“ Vincent se zamyslel, „ano, vše bývalo snazší, než ženy prokázaly svou nezávislost a začaly se vměšovat do mužské práce,“ znovu ten sarkastický úsměv uhlazeného rádoby gentlemana.

Svíce na stole zapraskaly, nikdo však netušil, že odpoví ten nejméně očekávaný.

„To je tím, že máme jiný pohled na danou věc,“ vetřela se do hovoru Daisy. Prostě to už nemohla dál poslouchat, možná, že ten muž dokázal jedním tahem podtrhnout sebevědomí krásné Elisabeth, ale podceňovat ženy? Tak to se spletl!

Teď mu ukáže, co je to feminismus.

„Daisy, neřekl ti Chestr, že máš mlčet?“ napomenul svou otrokyni chladným hlasem Alric. Neotočil se, jen čekal, že se ta drzost nebude opakovat.

To růžovlásku popudilo ještě víc.

Je to jako ve středověku! Každý má právo na svůj názor! A ona není jedna z těch, co dokážou mlčet, a když už, tak ne na dlouho.

Všechna nervová zakončení v prstech stiskla pevně ucho hliněného džbánu. A just nebude zticha, ať se třeba sám pán dokonalý staví na hlavu!

„Ale, ale, jaký máte drzý personál, lorde Drákulo…“ prohlásil Vincent lišácky, ihned se na dívku zaměřil a prohlédl odshora dolů, zřejmě ho zaujala, jelikož se rozhodl pokračovat. „Nuže, slečno, pokud tedy máte jiný pohled, řekněte, jaký máte na mě názor?“

A bylo to, teď si přesně koledoval, aby mu do očí řekla, že je to drzý namyšlenec, idiot, hulvát a nesnesitelný BLBEC!

Každé slovíčko Daisy tlačilo na jazyku jako kbelík cihel, jen je vyslovit, vždyť si o to doslova říkal, ráda by mu to vmetla do tváře.

Tak počkat, on na to čekal!

Až to na něho vychrlí, bude se bavit tím, že ji potrestají! To je ještě horší!

Ne, ne, takovou radost ti neudělám, dušovala se v duchu.

Naštvaná dívka se rozhodla nedopřát mu takové potěšení. Klidně mu oplácela pohled těch nejtmavších lesklých perel, jaké kdy viděla, až mezi nimi mohlo jiskřit. „Zatím ne moc dobrý,“ připustila odvážným hláskem, musela ty urážky spolknout, jinak bude zle.

Proč nemohla alespoň vycenit zuby jako oni?

Takový primitivný rys, ale hodil by se.

„Opravdu?“ nadzvedl Dragony obočí a téměř mile se usmál, nebylo pochyb, že chce zmíněnou služku, jakou v dívce viděl, vyprovokovat. „Vidím, že máte zkušenosti s hodnocením někoho, koho ještě pořádně neznáte. No budiž, rád poznávám nové ehm… lidi, zapomeňme na dnešní první nepříliš dobré dojmy, co říkáte?“ prohloubil svůj svůdný úsměv filmového herce.

Za jeden takový by ženy šly světa kraj, ale Daisy neoklamal. Ne, byl příliš trpký, příliš falešný na opravdový projev náklonnosti. Možná Vincentovi dodával trochu lidskosti, ale ruku by mu v žádném případě nepodala, to by ho raději kousla.

„Už nějakou zkušenost mám, děkuji, ta mi bohatě stačí,“ sevřela Američanka džbánek ještě pevněji.

„Škoda, že k tomu nechcete přidat ještě jednu,“ lákal ji anglický hrabě s nonšalantně sčesanými vlasy dozadu vypadající jako temný hrdina z ženských románů.

Daisy už si myslela, že se bude muset nějak slušně toho dotěrného hulvátka zbavit sama, ale naštěstí jí pomohl její společník, za což mu v tu chvíli byla ochotná dát i pusu.

„Je mi líto hrabě, Daisy už je zadaná, pokud jste to zatím nepoznal. Budete muset hledat jinde, ona pro mě má nevyčíslitelnou hodnotu,“ výsměch ve slovech byl zcela zřetelný s lehkým majetnickým podtónem. Zde chlapec vytyčil nepřekročitelné hranice.

Daisy se zachvěla, i tentokrát se Chestr postavil na její stranu, i když to vyznělo tak, jak to vyznělo.

Vincentův zájem, zdá se, novou okolností lehce ochabl, nenuceně se opřel zády o opěradlo své židle a pohledem sjel o něco níže z dívčiny tváře na chlapcovu.

„Spíše jsem si nevšiml, že by nějakou značku měla mít,“ namítl kysele, protože si uvědomoval, že dnešní zábava mu nejspíše jako ryba proklouzla mezi prsty.

Chestr ještě přitvrdil.

„My si své důvěrníky neznačkujeme jako dobytek,“ oplatil svému oponentovi jízlivé ušklíbnutí na potvrzení toho, co si o tom myslí.

V růžovlásce najednou hrklo, jako by vám někdo nasypal pořádnou dávku kamení do břicha. Značku, to jako upíři svoje lidi cejchují jako nějaký dobytek? Jako otroky? To je tak odporné. Daisy přeběhlo po těle horko z myšlenky na rozpálené železo, pach spálené kůže a svůj vlastní křik a nakonec nesnesitelná vyčerpávající bolest.

To by jí snad neudělali…

Pak se v ženině těle vzedmula vlna odporu, tohle prostě nešlo ignorovat, dobře si dovedla představit, kam tím upír směřoval, chtěl ji do postele, viděla to na něm, a to, že by mu měla být k dispozici na něčí povel, ji doslova rozzuřilo, až se přestala ovládat.

Najednou měla okno, všechny pracně sešité kousky Daisyna temperamentu praskly ve švech.

„To jsou odporné způsoby, jak můžete s lidmi takhle špinavě obchodovat jako s masem na trhu? To si vážně myslíte, že si mě můžete koupit? Nejsem žádná koza nebo kůň, ty nechutnej komáre! To raději skočím z okna, než se před tebou svléknout!“ rozkřikla se oprávněným rozhořčením, až se celá třásla. Pak se to stalo.

Hrozícímu neštěstí by nezabránil ani Brumbál s namířenou hůlkou.

V zatmění rozumu po tom darebáčkovi chtěla chrstnout obsah svého džbánu, jenže ho nestačila zvednout, protože škobrtnul o opěradlo Alricovy židle a rudá tekutina doslova vyšplíchla na její ňadra a zbarvila předek jejích šatů karmínovou barvou. Navíc, jak se krev odrazila od druhé stěny nádoby, další dávka vyšplouchla sedícímu chlapci přímo za krk.

Teď teprve si uvědomila, co provedla, jakmile se mu začala krev vsakovat do jeho sněhobílé košile jako alkohol do gumového medvídka, poznala, že je zle.

Jediné, na co myslela, bylo to, že ji zabije, jenže on se ani neotočil. Daisy vnímala to neskutečné dusivé ticho, jaké se rozlehlo celou síní, dokud ho Vincent nepřerušil.

„No, a to jsem se obával, že to bude nudný večer,“ pronesl s pobaveným nadšením, jako by se jednalo o zábavnou grotesku.

Jako ve zpomaleném filmu Daisy cítila tu nechutně teplou lepkavou tekutinu, jak ji nepříjemně po kapkách stéká mezi ňadra a vsakuje se do látky jejích šatů, které se stejně co chvíli nasáknout tou její, až se bude válet na zemi bez života a bez hlavy.

Jediné, co si z toho večera matně pamatovala, byla Alricova slova: „Odveď… ji... pryč…“

Jako v transu vyšla z jídelny v Chestrově doprovodu, kolena se jí podlamovala s každým novým krokem, srdce hlásilo enormní výkon, omdlít mohla každou chvílí a tepání ve spánku se zdálo nesnesitelně zuřivým.

No dobře, tak její popravu o chvíli oddálí, než si k ní Alric dojde a roztrhá na kousky hned po tom, až se převlékne, tohle si přeci nemohl nechat líbit, a to ztrapnění před ostatními…

Daisy viditelně zbledla.

Celou dobu její průvodce nepromluvil ani slovo, zavedl ji do svého pokoje, vlastně šel krok napřed, takže mu hleděla do zad, nevěděla ani, jak se tváří.

Takže to udělá on? Byl to nějaký signál, že se jí má zbavit? Odvede ji stranou na porážku a pak bude zítra k obědu jako hlavní chod?

Tomu nevěřila, za těch několik dní si na Chestra tak zvykla… prostě to nemohl udělat, tedy doufala v to, doufala ve svůj dobrý úsudek.

Ovšem mohla se mýlit, vlastnosti upírů se přelévaly z jedné nádoby do druhé tak lehce, jako proměnlivé počasí.

Pokorně vešla do tmavé místnosti, jen měsíc se snažil matně nakouknout dovnitř oknem, zvědavý, co se bude dít dál.

Stále k ní byl mladý upír otočen zády.

„To se ti vážně povedlo, Daisy…“

To, co by vážně nikdo nečekal, byl celou dobu potlačovaný smích. Chestr se musel rukou opřít o sloupek postele, aby se udržel na nohou, zatímco ona napjatě očekávala ten nejhorší osud.

Překvapením pootevřela tupě ústa.

Co je tu, sakra, tak zábavného!

„J… jak to myslíš?“ vytlačila ze sebe opatrně několik slov.

„Jednoduše. O takový odvážný kousek jsem se ještě nepokusil, klobouk dolů!“ další vlna ohlušujícího smíchu. „Alricův výraz stál vážně za všechno! Měla jsi ho vidět, jak se přemáhal!“

Daisy na chlapce nechápavě hleděla a strach se pomalu začal rozplývat, protože to volné místečko ihned zasedl narůstající vztek, ne nadarmo byla ve znamení berana.

Tak jemu je to ještě k smíchu? On se tím vážně baví!

Já se tu bojím o svůj život a on by mi snad ještě podal kolíky do rakve! A co třeba měkký polštářek? Přidá mi tam navíc televizi?

„Co? Byla to nehoda!“ pokusila se ospravedlnit. „Nesměj se mi, ten namyšlenec mě vyprovokoval, měla jsem se nechat jen tak urážet? Já to vážně nechápu! A co Alric? Ten si nenechá vymluvit pravdu, to mi jen tak neodpustí, co budu podle tebe asi dělat?“ vztek střídalo zoufalství, panika a nakonec vidina děsivých následků.

Daisy se chtělo smát, ječet nebo se prostě zbláznit, a kdyby vyskočila z okna, taky by udělala dobře.

Proč se jen nepokusila odtud zmizet hned na začátku, když už nemá ten zatracený řetízek na krku? Co jen čekala? Že na ni tu budou všichni hodní, že z ní udělají královnu a budou ji opečovávat? Že se všechno nějak urovná a zvykne si tu? Že to bude nádherná dovolená a pak ji pošlou letadlem zpátky? Blbost! Tohle je neznámé neprobádané území, kde se platí za menší chyby, než je ta blbost, co provedla.

No jistě, z jedné strany jí na záda dýchá vlkodlak a z druhé strany krku upír, co víc si přát.

Co tady vlastně používají za tresty? Natažení na skřipec? Španělskou botu? Vsazení do klece a hladovění? Nechat člověka roztrhat zvířaty? Mají tu vůbec sklepení a mučící nástroje? Stáhnutí kůže zaživa, trhání údů, kousání a vysávání, dokud z ní nebude uschlá švestka?

ÁÁÁÁÁ, přijdu o rozum!

Mezi těmi všemi myšlenkami pronikla další salva Chestrova zvonivého smíchu, ale řekněme, že zrovna v tuto chvíli ji to moc blažené nepřipadalo, nejraději by ho začala škrtit, aby s tím přestal.

„No, můžeš zkusit mu klečet u nohou, pochybuju ale, že by to pomohlo, je k takovým projevům lhostejný,“ navrhoval démon noci a držel se za břicho, koutky mu stále cukaly, než se uklidnil do té míry, že byl schopen racionálně myslet. „Možná bych věděl o lepším řešení,“ nadzvedl jedno obočí a zahleděl se na tu hromádku neštěstí stojící mu upjatě na koberci žmoulající mezi prsty lem šatů, jaké jí donesl na tuto příležitostnou večeři.

„JAKÉM?!“ chytila se toho jako tonoucí stébla jediné naděje.

„Mohl… bych se překonat a s bratrem si výjimečně promluvit,“ přemýšlel a zálibně při tom protahoval každou hlásku, něco v tom bylo, a přihlédneme-li k tomu, že Chestr nedělal nic jen tak, začala zoufalá panenka něco tušit.

„Vážně bys to pro mě udělal?“ rozzářila se jako sladké jablíčko, než do něho kousnete a zjistíte, že je hrozně kyselé, se Daisyny koutky úst obrátily k zemi. „Tak počkat. Ne… Co chceš na oplátku?“ šla rovnou k věci, chození okolo by ničemu neprospělo. Navíc, jak se tak dívala do těch mořských hlubin chlapcových vychytralých očí, zjistila, že má opět navrch. 

Ani tentokrát se nemýlila.

„Nic velkého…“ dělal jakoby nic a pokýval laškovně hlavou. „Za takové sebeobětování bych si zasloužil trochu tvé krve. Buď tohle, nebo si mu to zkus vysvětlit sama.“

A jsme opět u toho, ač se to zdálo u impulsivního Chestra nemožné, právě opět našel nějakou nezlomnou strategii a sevřel ji do kleští. Právě ukázal, jak dokáže s nepříjemnou situací mistrně hazardovat. Dobře věděl, že k bratrovi ona nepůjde po tom, co provedla, a ani by to nebylo moc moudré, sám se však obětuje coby pěšák a pak slízne všechnu smetanu, a to bez námahy.

Neměla šanci z toho nijak vycouvat.

Buď mu dát, co chce, nebo se snažit Alricovi vyhýbat, v horším případě k ní zanedlouho sám napochoduje a zabije ji na místě.

Daisy se začaly myšlenky přesouvat a skládat rychlostí světla. Na jednu stranu nad Chestrovou pohotovostí žasla, na tu druhou ho nenáviděla, jaký dokáže být vyděrač, aby dosáhl toho, co chce.

Podcenila ho.

A teď už jen vítězně čekal, až mu na to přikývne.

Podrazáku! Prospěcháři! A to jsem tě považovala za kamaráda! Fuj, styď se!

Upír svou hračku hypnotizoval očima a trpělivě čekal s úsměvem na rtech.

„Ty mě vydíráš!“ obvinila chlapce s napřaženým prstem proti němu.

Nepopřel to, jen pokrčil rameny.

„Každý máme své pohnutky, ale já ti tu nabízím férovou protislužbu,“ začal tónem profesionálního bankéře, „navíc si jako člověk nedovedeš představit, jak chutná ta studená břečka, co musím každý den pít, to už je samo o sobě mučení, co je proti tomu trocha bezvýznamné bolesti?“ vycenil opovržením své ostré zuby a Daisy by vložila ruku do ohně, že se i otřásl.

Stále se mračila, nejhorší ale bylo, že s Chestrem vážně soucítila, za tu dobu, co tu byla, na ni dával neustále pozor, dělal jí společnost a nijak ji nenapadal, mohla by tedy ustoupit, stejně nemá jinou možnost.

„VYDĚRAČI…“ založila si ruce pod ňadry a nakrčila nos. „Asi nemám jinou možnost, dobře tedy, nemám z toho radost, ale souhlasím,“ přikývla neochotně.

„Mare (skvěle),“ vydal se přímo k ní.

Daisy znejistěla, nečekala, že to bude hned, není na to připravená, a navíc stále cítila mrazení v zádech z toho, co se stalo.

„Já…“ vydechla.

Upír zakroutil hlavou. „Prozatím běž do svého pokoje a vykoupej se, pochybuji, že půjdeš spát se vší tou krví na sobě, vyrovnáme se později, já jdu splnit část své dohody…“ chlapec něžně uchopil ruku svého mazlíčka a políbil ji svrchu na kůži.

Daisy projel tělem chlad a horko zároveň.

Zastyděla se za to a ruku ihned stáhla k sobě.

Stála tam ve vlastních démonických myšlenkách ještě několik minut po tom, co za upírem zaklaply dveře, a až pak se vydala k sobě.

Odteď povídka navazuje i na mou předchozí povídku - Mrazivý dotek 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 16. kapitola: