OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 13. kapitola

09.09.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1020×

Kapitola 13

Odvaha nebo bláhovost

„Podívej se, Spiku, co jsi udělal! Vyděsil jsi ji k smrti, to ti vážně děkuju, budu rád, když vůbec přijde k sobě,“ rozčiloval se známý popudlivý hlas, ke kterému se hned přidal další.

„Omlouvám se, neměl jsem tušení, že sem někoho přivedeš, jsi větší samotář než já, jak jsem měl tušit, že tu s někým budeš? Natož s ženskou?“

„Hele, na to ti neskočím, tys to věděl, udělal jsi to schválně, musel jsi nás cítit na kilometry daleko, v tomhle máš lepší čich nežli upíři, tak se nevykrucuj,“ lamentoval horlivě Chestr na neznámého cizince.

„Možná v tom byl úmysl, ale... docela maličký, přísahám, jen jsem chtěl vidět, jak se budeš tvářit,“ snažil se to ten druhý lehkovážně vyrovnat a udobřit si svého kamaráda, který právě přecházel kolem Daisy, jež chudák ležela na zádech, a to hlavní, v bezvědomí.

„Tak to se ti vážně povedlo, to jsi nemohl chvíli počkat, až tě představím? Ne, ty se sem přihrneš v tom svým zablešeným kožichu a skočíš mi na záda, vážně skvělej nápad, ty troubo,“ kroutil upír rozzlobeně hlavou ze strany na stranu a tmavovlasý kluk v horské kostkované bundě se přes svou značnou velikost lehce provinile hrbil v zádech.

„A jak bys mě asi tak představil? Hele, zdar, jsem vlkodlak, těší mě, koušu jenom občas a blechy nemívám,“ začal se Spike drbat za uchem, což právě popíralo to, co řekl, on si s tím však hlavu nelámal.

„Rozhodně ne takhle,“ věnoval Chestr svému příteli výmluvný pohled a zastrčil si ruce hluboko do kapes, stále cítil nepříjemné pálení na hřbetu ruky, kde ho sežehl paprsek toho prokletého slunečního světla. Jakmile na to pomyslel, nejraději by se neviděl. Zachoval se opravdu lehkovážně, nechal se pohltit Daisynou vůní i blízkostí a při tom nedával pozor, nebýt svého kabátu ze silné látky, našla by už jen popel, který by rychle rozfoukal vítr po údolí.

Jak se zabral do uvažování, tak sledoval Spika. Dřepl si na nohy hned vedle jeho svěřenkyně a nejprve po vlčím začichal a pak se jí na tváři dotkl jedním prstem.

„No jo, je úplně mimo, asi ta nevinná hra s ní celkem zamávala,“ dodal znalecky, „nevěděl jsem, že vypadám až tak děsivě,“ ušklíbl se.

Chestr pod kapucí obrátil oči v sloup, některé výroky zmíněného vlkodlaka ho vážně dostávaly do kolen, ač by to nepřiznal.

„Co kdybych ji zkusil probudit polibkem, co ty na to?“ uculil se vesele a začal se nad dívčiným nehybným tělem sklánět s našpulenými rty jako žabák.

To už mu však za zády stál Daisyn temný ochránce a chytil Spika za kožešinou vycpanou kapuci, čímž mu zabránil v dalším pohybu.

„To ať tě ani nenapadne,“ zasáhl rázně, „ještě by se ti to povedlo a ona by znovu omdlela, takže na to rychle zapomeň. Pokud máš potřebu něco líbat, olizuj kameny, těch je tu dost a ty jistě tvoji péči odmítat nebudou,“ rozmluvil mu to mladší chlapec.

„No dobře, dobře,“ mávl rukou druhý a pozvedl jedno husté obočí, „ale stejně mě překvapuje, že je tu s tebou, jaktěživ jsi do hor nikoho sebou nevzal, proč ta změna? Já už ti nestačím?“ mrknul na Chestra spiklenecky okem.

„Bojíš se snad, aby Daisy nezabrala tvoje místo, Spiku?“

Do upírova hlasu se vracel známý hravý tón. Nebylo třeba příteli to malé nedopatření vyčítat, ostatně takhle to dělali vždy od doby, co se znali. Ve vzájemně prospěšném tréninku se nečekaně napadali ze zálohy, kdykoliv to bylo možné, ale vždy jen v přátelském klání. Nebylo tedy žádných výčitek. 

„Phe, to se nebojím, nikdy nebude tak dobrá jako já,“ vychválil se vlkodlak až do nebe, div se mu nekouřilo z uší.

„Tak o to se vážně nebojím,“ rozesmál se Chestr svým typicky zvonivým smíchem a pustil Spikovu kapuci.

Tento zvuk připomínající zlaté zvony v kostele probudil nešťastnici na zemi. Pomalu se zamračila a nakrčila čelo námahou.

„Co se to stalo?“ zamumlala neurčitě hlasem někoho, koho v hospodě dvakrát přetáhnete vypitou lahví od vína po hlavě.

„No konečně se probudila, myslel jsem, že bude mimo sebe až do zítra,“ někdo ji prstem dloubl do tváře a ona mu ho div neukousla.

„Dej si pozor, kouše, není tak bezmocná, jak vypadá,“ rýpl si upír, který přišel trochu blíž, aby zkontroloval stav právě probuzené pacientky.

„To já taky,“ zazubil se Spike a pokoušel své štěstí s prstem znovu, „rád ochutnávám křehké masíčko.“

Očividně ho tahle dětská hra s trpělivostí vážně bavila.

Daisy pomalu otevřela oči podobné barvě zamračeného nebe nad sebou a střelila vyčítavým pohledem po mladíkovi dřepícímu hned vedle sebe, ten do ní nelogicky šťouchal prstem, jako by ji chtěl vyprovokovat, a tím si koledoval o malér.

Po dvou vteřinách to opravdu nevydržela a zakousla se do toho drzého prstu svého soupeře. Neměl šanci.

„Áuuuu!“ zavyl vlkodlak, a jakmile ho jeho oběť pustila ze svých úst ven, vyskočil a raději se dobrovolně vzdálil, chovajíc si v náručí pokousaný prst, na kterém byl patrný otisk jejího chrupu. „Počkej, až tě pokoušu já, tak už se tolik smát nebudeš!“ prskal a skákal okolo jako čertík vypuštěný z hrací krabičky v záchvatu předstírané dechberoucí bolesti.

Daisy se pomalu podepřela rukama a posadila, dívala se na to hrané divadlo se stále větším pobavením, protože to tak skutečně vypadalo. V tom mladíkovi byl kus zakořeněného herce. Mohl být tak v jejím věku, po krk delší vlasy s fialovým odleskem se mu všemožně kroutily na různé světové strany, takže jste nemohli uhádnout, zda se česal dnes, nebo před týdnem, stejně tak mohl před minutou proběhnout křovím, ale jinak nevypadal jako nějaký takzvaný frajer bez skrupulí rozhodnutý udělat na holku dojem za jakýchkoliv okolností, i kdyby to mělo znamenat vyskočit nohama napřed z desátého patra panelového domu.

Ne, na ni působil uvolněně, trochu divoce s nezdolnou jiskrou v těch jeho hravých tmavých očích. Kostkovanou teplou bundu měl rozepnutou a kalhoty na straně lehce natržené.

Přes to všechno nevypadal jako ten typický venkovan ze srubu zakotvený v horách. Byl tak trochu záhadou. Nevěděla, kam ho přesně zařadit, navíc zjištění, že to byl Chestrův přítel, tak to už mělo svou váhu. Cizinec v sobě musel mít nějaké temné kouzlo, že si dokázal omotat upíra kolem prstu.

Marně doufala, že se jí to podaří také, ale zatím si kolem prstu omotával on ji. Opačná strategie nebyla to, co chtěla, natož že se jí dostane pod kůži a nepůjde odtamtud vyrvat.

„Neříkali ti někdy, že dráždit zmiji bosou nohou se nevyplácí?“ dusila v sobě smích, který hrozil výbuchem obřích rozměrů. Zatím se Daisy dařilo jen pozvednout koutky. „Navíc, kdo vlastně jsi?“

„To bych se mohl zeptat i já ale proto, že jsem gentleman,“ čtverácky mladík zamrkal, „se raději představím první. Jmenuji se Spike.“

„Spike… hmm, a dál?“

„Dál? Co dál? Dál už nic, prostě jen Spike,“ pokrčil vlk rameny a založil si paže na hrudi.

Chestr, jež se zatím do celé debaty nijak nevměšoval, jen tak ledabyle dodal: „A je to vlkodlak.“

Daisy vykulila oči, měl to být další vtip? Na to jim neskočí.

„Eh! Počkej, nemůžeš to jen tak říct, co když se mě teď bude bát? Víš, jak tohle na lidi působí,“ obořil se s výčitkami Spike na svého přítele, který šel ihned k věci a rozhodně si servítky nebral.

„Tak počkat,“ zastavil je nechápavý dívčí hlas, „a tomu mám jako věřit? Co tu okolo ještě žije? Trollové pod mosty? Démoni a draci chrlící oheň?“ začala se Daisy smát na celé kolo. No jen pomyslete, co ještě bizarnějšího by se vám mohlo přihodit, než potkat upíra a ještě vlkodlaka. To samo o sobě znělo bláhově, jako by vám tvrdili, že gilotina vám hlavu neusekne, jen oholí zátylek. 

Oba souputníci stojící opodál se na ni podívali a pak se zahleděli jeden na druhého, jako by oční kontakt vypověděl cosi víc než samotná slova.

„Tak v trolly nevěřím, ne,“ prohlásil ten starší z obou mladíků rozhodně, „tak hloupej nejsem, a draky jsem viděl akorát tak v Pánu Prstenů,“ smetl to rozhodně Spike ze stolu, avšak ve svou nadpřirozenou existenci dozajisté věřil. 

„Eh, moment, co se vlastně stalo?“ začala se růžovláska rozhlížet okolo. „Kde je ta obluda, co na nás zaútočila, je mrtvá? Protože pořád ještě dýchám, tak předpokládám že... jo,“ začal Daisy docházet slet minulých událostí, jež ji zaskočily nepřipravenou, a opravdu tu neležela s roztrženým hrdlem v kaluži vlastní krve, pokud tedy nebyla duch.

„To ti tedy děkuju,“ ohradil se Spike dotčeně a prohrábl si své neposlušné vlasy, „pokud to chceš napravit, rád ti vyhovím,“ ušklíbl se a začal se přibližovat, ale cestu mu zastoupil třetí člen diskusní skupiny.

„Tak klid, dnes nemám chuť vidět stříkat krev,“ prohlásil Chestr rozhodně a oba se nad tím podivili, to aby neměl nosferatu chuť na krev bylo vážně neobvyklé, protože upíři měli hlad vždycky, a kdysi mnozí jedinci dokonce dokázali vyvraždit i celou vesnici a stále to bylo málo. Jedna holka znamenala takovou drobnou jednohubku na stole života.

„Odpoví mi někdo na otázku?“ vzhlédla Daisy k oběma zároveň.

„Řekněme, že ta chlupatá obluda je ON,“ kývl Chestr hlavou schovanou v kapuci ke Spikovi a vysloužil si za to skeptický pohled.

„Náhodou jsem na tu obludu hrdý, už mě to dostalo z hodně problémů.“

„A taky tě to do hodně problémů dostalo,“ obrátil vlkův sarkasmus Chestr.

„Jak to?“ pípla zvědavě Daisy, která dělala, jako by tu vlastně ani nebyla, tedy raději nechala mluvit ostatní.

Spike pokrčil rameny a posadil se těžce do zelené trávy kus od ní.

„Já si moc vybírat nemohl, tak jsem se narodil. Zdědil jsem svůj dar po matce. Je to spíše jako prokletí, abych byl přesný. Být vlkodlakem znamená mít velkou výhodu, co se týče síly a smyslů, ale také se stáváš mnohdy lovnou zvěří,“ dívka pobídla mladíka k vyprávění. „Co říct, pocházím ze Skotska, velké kopce, pár hradů a chlapi v sukních, hmm?“ušklíbl se Spike. „Bohužel, i v tak zapomenuté zemi jsou lidé dosti pověrčiví, nejsou moc shovívaví k obživlým legendám. Když jsem byl mladší, rád jsem si zašel na lov a většinou to odskákalo jen pár ovcí, ale farmáři to moc dobře nenesli a jednoho dne mne vystopovali. Omdlelo pár ženskejch, ale jinak se mi s několika modřinami podařilo utéct.“

„Zapomněl jsi, že tě bodli vidlemi, nebo jsi mi tu svou příhodu chtěl trochu zpestřit, když jsi ji vyprávěl mně?“ rýpnul si Chestr postávající nenuceně nad ním.

„Zmlkni,“ utrousil vlkodlak s úsměvem přes rameno a pak se věnoval znovu své posluchačce, „dva roky jsem se toulal po Francii a Německu, jenže i tam se našli stejní vidláci, možná ještě horší. Lovci. Víš, kolik je někdo ochotný zaplatit za vlkodlačí kůži?“ odplivl si s opovržením.

„Že by hodně?“ nadzvedla zúčastněně Daisy obočí.

Vážně s mladíkem soucítila, zatímco ona byla nedobrovolně vyvlečena z domova sem, on musel vědomě prchnout a opustit svou milovanou rodnou zem a nechat tam všechny co znal.

„Dost na to, abych nevydržel víc než půl roku na jednom místě. To mě dohnalo až sem do Rumunska. To ti tedy řeknu. Tady jsou zcela jiné poměry. Neřekl bych, že tu jsou lidé přátelští, to ani omylem, opak je pravdou, ale starají se sami o sebe a nevšímají si mě. Ani ostatních. Zde je to zcela jiný svět, tady se cítím volný a v jisté míře bezpečný. Pro vesničany je tento hornatý kraj hodně mstivý, ale co se týče mě, mám jen jednoho nepřítele.“

„Vážně? Koho?“ usmívala se dívka a stále vše brala s velkou rezervou, mohli ji oba tahat za nos.

Vlkodlak, vždyť ten docela příjemný mladík nevypadá vůbec hrozivě, necení zuby, nechová se jako Tarzan z divočiny a nechce jí rvát maso z končetin. Jak ho má brát vážně s tím hravým úsměvem?

Možná na tom však bude trocha pravdy, svůj příběh vypráví vážně zaujatě, jako by to prožil, ale stejně to mohl vyčíst z nějaké knihy a improvizovat.

„Je,“ ukázal palcem za svá záda, „upíři jsou naši nepřátele. Dá se říci, že já a Chestr jsme takové drobné výjimky. Ostatní tak ohleduplní nejsou a věř mi, že bys při takovém střetu nechtěla být. Ne že bych se s nimi nějak kamarádil, jsem tu docela nový, do žádné smečky nespadám a nemusím se nikomu zodpovídat, také jsem byl jinak vychován a zdejší zvyky jsou mi cizí, což je někdy trochu problém…“

Spike se tak rozmluvil a vcítil do svého vyprávění, že ani neslyšel, jak se Chestr přiblížil a položil mu seshora ruku na rameno.

„To stačí, Spiku,“ přerušil mladíka upír, jako by nechtěl, aby neprozradil víc, než mohl. „Myslím, že jí to pro dnešek stačilo, nemusíš ji víc děsit.“

„Nevypadá vyděšeně, tedy až na to, jak kulí oči,“ namítl lišácky a oba dva se zahleděli na lidské stvoření naslouchající jako malá holčička otcovu vyprávění.

„Tak počkat, jak mám tomu všemu věřit,“ Daisy významně zvedla ukazováček do vzduchu, „chci nějakou ukázku, důkaz, hned teď, jinak budu věřit, že mě taháte za nos.“

Vlkodlak se lehce ošil, zřejmě mu to moc příjemné nebylo, a také nebylo mnoho těch, kdo by toužil něco takového spatřit. Daisy si myslela, jak ho zahnala do úzkých, teď už musel s pravdou ven, že tohle je jen pouhá lež pro pobavení, jak se udělat zajímavým.

K jejímu překvapení se jí Spike podíval zpříma do očí, bylo v nich cosi vážného a neústupného. „To nejde jen tak, tohle není pohádka bratří Grimmů, mladá dámo. Vlkodlak se za bílého dne dokáže proměnit ve vlka, ale teprve v noci, kdy zapadne slunce, je schopen takové proměny ve velké zvíře. Kupříkladu počátkem úplňku, kdy měsíc svítí jasně na zemskou krajinu, lykantropové nabývají vrcholu své síly, jak se poté měsíc ztrácí, tak i naše síla se oslabuje, a v době novoluní, zhruba během sedmi dní, nejsme schopni transformace vůbec. Když tato doba uplyne a měsíc se začne znovu objevovat na obloze, cítím nový příchod moci a opojení. Chápeš tedy, že svou pravou podobu ukázat nemůžu? Vlastně to není nic, co bys jistě chtěla vidět,“ zasmál se Spike svému vtipu, ale zůstával jaksi nesvůj.   

„To je od tebe sice hezké, ale říkal jsi, že se můžeš proměnit ve vlka, ukaž mi to tedy,“ naléhala Daisy a docela ji bavilo uvádět mladíka do rozpaků, tentokrát se však nevykrucoval.

„Jak chceš, ale nebudu se svlékat,“ ohrnul nos a ona nevěděla, o čem to vlastně mluví.

Najednou se stalo něco neuvěřitelného, Spikovo tělo se začalo měnit, zmenšovat a smršťovat. Končetiny se protáhly do štíhlých jemných tlap, zakončených tupými drápy, naopak zuby se mu v tlamě prodloužily a zašpičatily. Jen oči zůstaly stejně tmavé a známé.

Najednou tu byl mohutný šedý vlk navlečený do lidského oblečení s ocasem strčeným v pánských kalhotách, které na něm doslova visely, vypadalo to opravdu legračně a nedůstojně vůči tak vznešenému zvířeti.

Daisy schovala smích za svou dlaní a dokonce Chestr se začal za vlkem pochechtávat.

Teď už dívka pochopila, co myslel tím svlékáním. Úplně jí to odvedlo myšlenky od celého rozhovoru a od otázek, které chtěla ještě vlkodlakovi dát, si ani nevzpomněla.

„Dobře, věřím ti, to už stačí, nebudu tě dál týrat, určitě je to pro tebe dost nepohodlné,“ usmála se smířlivě a tak ukončila Spikovo potupné utrpení.

Ve vteřině tu byl v lidské podobě zase zpátky a nepříjemně se ošíval.

„Tak vidím, že tě to moc nevyděsilo, protože jsi neutekla. Po tom, co jsi určitě poznala jeho, tohle bylo asi jako jít do kina na laciný horor, co?“ utahoval si ze svého přítele a ten si za jeho zády významně odkašlal.

„Tak nějak,“ ušklíbla se Daisy.

„No, je načase vyrazit zpět, než bude tma a Spike nám ukáže svou horší stránku,“ zasáhl Chestr, který se rázně otočil na podpatku a zamířil k pasoucímu se Gastonovi.

„Snad jsem ho nějak neurazila,“ zašeptala dívka k vlkodlakovi, opravdu to tak ale vypadalo.

„Ten se nedá urazit,“ usmál se Spike, načež si urovnával po své proměně kožešinovou bundu.

„V to doufám, nechci skončit někde se zlomeným krkem,“ vyskočila na nohy a udělala několik kroků za svým nemrtvým pánem jako poslušný psík, Spike ji však chytil za ruku, jak procházela okolo něj.

„Dávej si pozor na všechny uvnitř hradu i mimo něj, tento kraj je drsný a vše, co se v něm ztratí, spolkne beze stopy,“ znovu ten upřímný pohled dvou hlubokých očí s kapkou starostlivosti.

„Na tebe si snad dávat pozor nemusím,“ usmála se na rozloučenou.

„Na mě ne, protože já si lidských bytostí umím vážit, jen si dej pozor na ostatní, to je vše. Být tebou, tak se držím blízko Chestra, umí se o sebe postarat,“ přikývl pomalu a Daisy v tu chvíli připomínal hloubajícího filosofa ochotného poskytnout jakoukoliv radu. Jenže držet se blízko svého věznitele byl opravdu tak dobrý nápad, jak tvrdí?

„Jedeme!“ přerušil oba spiklence rázný mladistvý hlas, který nestrpěl odporu, natož čekání.

Gaston se přihnal ke dvojici jako horský vítr.

„Víš, že auto je pohodlnější? Tak počkat, tobě by vlastně řidičák nedali, vypadáš sotva na čtrnáct,“ vtipkoval Spike a jeho maska vážnosti byla ta tam.

„Ani jsem si nevšiml,“ ozvalo se zpod kapuce poněkud kysele.

„Já tedy ano,“ zanaříkala Daisy, jakmile její bolavý zadek začal znovu protestovat, když se s upírovou pomocí vyhoupla za něho na mohutného hnědáka. 

„Měj se, Spiku, a vrať se k Lukrécii, určitě už tě bude hledat,“ pokynul rukou Chestr.

„Stejně jako tebe Verona,“ neodpustil si svou pichlavou poznámku vlkodlak, ale to už viděl mizející záda své nové kamarádky, která se k upírovi tiskla.

„Kdo je Lukrécie?“ zbystřila pohotově Daisy, dychtící se dozvědět něco víc o tom novém podivínovi, jakmile se zdáli dostatečně daleko. Tedy doufala, že i on ji považuje za příjemné zpestření odpoledne a ne za hrozbu. 

Opravdu netoužila, aby se stal jejím nepřítelem.

„Spikova družka,“ volil Chestr svá slova nanejvýše pečlivě, což dívku za jeho zády trochu udivilo.

Když upír neslyšel žádné otázky ani připomínky, dovtípil se, že o tom ta zvídavá hlavička přemýšlí, proto dodal: „Ona je také werevolf, jak vy Američané rádi říkáte, a ještě než se zeptáš,“ předvídal její myšlenky, „tak ano, i takoví netvoři mají své protějšky. Stejně jako my.“

„Hmm…“ozvala se táhlá písmena, načež Chestr pobídl patami Gastona tryskem vpřed, čímž si zaručil, že se k němu Daisy znovu přitiskne svým tělem a bude mlčet, aby si neukousla jazyk.

Musel se nad tím pousmát, každý jiný člověk, žena či muž, by měli alespoň trochu respektu, kdyby vám někdo s vážným výrazem ve tváři oznámil, že je vlkodlak, ale Daisy se místo útěku rozesmála a vmetla Spikovi do tváře, jak velký je lhář.

Vskutku obdivuhodné, uvědomil si.

Samozřejmě by ji nevystavil nějakému vědomému nebezpečí. Představit ji nějakému divokému stvoření lesa mohlo být nebezpečné, ale u něho měl jistotu, ale místo aby sledoval Daisy jako ustrašenou hromádku neštěstí choulící se bezradně na zemi, se opravdu bavil a nemusel utrousit ani slovo, stačilo celou situaci jen pozorovat.

Sluneční kotouč, schovaný za ztěžklými, vodou nasáklými mraky, se klonil k vrcholkům hor na obzoru.

Upír se nebál jezdit ve tmě, jako predátor měl tu výhodu šelmy vidící v temnotě, a navíc, znal tu každý výmol, každý kámen i překážku v údolí.

Zatímco chlapci šlehal studený nehostinný vítr do popelavě bílých tváří, jeho mysl zdobil ten nejpyšnější úsměv.

Daisy se jen tak ničeho nelekne a je odhodlaná vysmát se i smrti do tváře, jak mu právě ukázala, nic lepšího si nemohl přát. Kdo by tušil, že v takové mláděti, které našel zcela náhodou, se snoubí krása s odvahou.

„Počkej, vždyť spadnu!“ křičela Daisy protestující na nepříjemné zacházení.

„Tak to se budeš muset víc držet, miláčku,“ utrousil přes rameno a donutil tím svou společnici se co nejvíce přimáčknout svými ňadry k jeho zádům.

Spokojeně se zazubil. Pokud ji nepřinutí sám, jsou i jiné způsoby, jak dosáhnout svého.

„Příště si raději půjčím kolo!“

„Určitě si jízdu časem zamiluješ, jako já tebe…“ stupňoval jezdec dívčino nadávání a dál už jen cítil pevný stisk páru rukou kolem svého pasu a tlumené nadávky, jež odnášel studený vítr spolu s jeho smíchem.

Vskutku NAMÁHAVÝ den!

Daisy by to sice popsala jinak, ale jádro věci zůstávalo stejné, napovídalo o tom bolení zad, stehen, zadku a každé natřásané kostičky v těle. Gaston nebyl moc ohleduplný k jejím prvním okamžikům jízdy začátečníka, ale nakonec byla ráda, když sklouzla v cíli na pevnou zem, jež se díkybohu nehoupala nahoru a dolů.

Do svého pokoje dorazila sama, zatímco Chestr odvedl svého hřebce do stájí ho odstrojit a postarat se o něho.

Pokoj zel prázdnotou, pokud jste nepočítali nábytek. Naštěstí se tu ve stínech neskrýval Alric ani Verona čekající na to, jakmile usne, aby jí záludně vyškrábali oči.

Dívka se ztěžka dopotácela ke svému lůžku, únavou sotva mžourala na okenní tabulky přímo před sebou, kde se už hvězdy rozhodly ukázat svou zářivou tvář.

Bylo vážně pozdě, cesta z údolí trvala déle, než by čekala.

Daisy se zavřelo jedno oko, znovu ho silou vůle otevřela a ihned zavrhla nápad přivolat Ionu, aby nanosila ohřátou vodu do vany, to by trvalo příliš dlouho a během té doby by jistě usnula a v tom nejhorším i utopila. Využila tedy vždy přítomný džbán s vodou a porcelánové umyvadlo.

„Studená!“ zanaříkala, jakmile namočeným hadříkem pohladila své tělo, jenže ani to ji nijak neprobudilo. Ihned ze sebe všechno shodila na zem, bylo jedno kam, hlavně že už padne do peřin.

S posledním výdechem dopadla zcela nahá na lůžko, prsty si přitáhla pokrývku ke krku a ihned se tichým pokojem ozvalo první zachrápání.

Trvalo to několik minut, než černý stín vyšel z rohu místnosti a nadále pozoroval unavenou rozcuchanou ženu zachumlanou v teple.

Temný obrys postavy shlížel na toho cizího živého tvora se směsicí nezájmu, a přesto tu z nějakého důvodu stál, přemýšlel jako už tolikrát předtím nad křehkostí a zranitelností lidské schránky odpočívající před jeho očima. Nedobral se však k žádné určité odpovědi, jakou hledal, jen se chtěl přesvědčit, že spícímu vetřelci nehrozí žádné vnější nebezpečí a pomalu se rozplynul jako kouř bez ohně, nemohl si dovolit tu stát celou noc ve svých neurčitých myšlenkách a pokušeních.

Tentokrát neměla Daisy moc dobrou noc, ve snech ji honili vlci a ona bosá utíkala černým lesem, dokud neměla do krve o ostré kameny rozedřená chodidla, to pronásledovatelům více než vyhovovalo, pach krve je přitahoval a vábil, neomylně se hnali za svou kořistí.

Dívka utíkala jako splašená, seč jí síly stačily.

Dlouhé větve ji švihaly do rukou i tváří, pichlavé keře řezaly jako nože, nejhorší však bylo vytí, ozývalo se odevšad noční krajinou a ozvěnou ještě sílilo.

Cítila se jako Karkulka pronásledovaná stovkami vlků připravených rozsápat to šťavnaté křehké maso a rozkousat kosti, co měla v sobě, aby si naplnili svá břicha.

Mezi stromy se míhaly divoké stíny chlupatých pronásledovatelů, jenže byli to skutečně vlci, nebo něco horšího?

To, co koutkem oka zahlédla, se horským stvořením žijícím ve smečce moc nepodobalo, vlčí vzezření nabralo částečně lidskou podobu, o to strašnější zjištění se stalo skutečností.

Víc nemohla zpozorovat, nesměla klopýtnout a upadnout, to by znamenalo konec.

Čím víc se Daisy snažila klestit si cestu vpřed hustým křovím, tím více ji neúnavně doháněli, dokud neuklouzla po mokrém mechu a neskutálela se pod mohutný dub trčící do výšky jako její pomník.

Vrčení se blížilo, tlapy krvelačných monster neslyšně vtiskávaly svou stopu do poddajného podrostu a hlíny, zatímco čichem šli přímo ke své kořisti.

Stíny obklopily urostlý strom i bezmocnou dívku tisknoucí se ke kmeni.

Vlci měli drápy připravené a zuby vyceněné.

Stahovali se ve stále užším kruhu, nebylo kam uniknout, ani volání o pomoc nepomáhalo, nebylo tu nikoho, kdo by nebohou Daisy ochránil před vlkodlaky.

Pak se vrhli neomylně s vrčením vpřed…

„Ááááá…!“

Naše hrdinka se probudila se srdcem až v krku a výkřikem na rtech.

Chvíli těkala očima kolem sebe v marné snaze se vzpamatovat, než se jí dech začal uklidňovat, vyletěla z postele a chrstla si do tváře studenou vodu.

Pomohlo to. Díkybohu!

Hustý les se začal rozplývat před jejíma očima jako mlha a pozvolna začala poznávat svůj pokoj.

Palčivým pohledem probodla rozházenou postel a nějak se do ní nechtěla vrátit.

Určitě by neusnula, stále však cítila únavu. Jenže co teď večer?

Kdyby byla doma, šla by si udělat horké kakao.

Stále třesoucí ruka nahé ženě vyletěla ke krku, kde ještě zcela živě cítila, jak se jí jedna z těch stvůr zakousla přesně do těch míst, nic tam ale nebylo. Žádná prokousnutá kůže ani krev.

„Hlavně klid,“ ubezpečovala se, „byl to jen sen.“

Vše tomu nasvědčovalo.

Další minuty ve tmě ubíhaly. Stála tam tiše, jen její rychlý dech naznačoval, že není zcela v pořádku, pak dostala nápad.

Mohla by si něco přečíst a dostat do hlavy jiné myšlenky, snad se tu najde nějaká kniha v angličtině.

Rychle si oblékla darovanou tuniku a kalhoty, které dostala od svého dobrodince, a vyklouzla na chodbu, stejně jako za dne tu plápolaly lucerny rozmístěné na stěnách.

Daisy zapřemýšlela, trochu se tu už orientovala a její malá procházka a seznámení s Branem by potřebovala ještě minimálně jeden okruh na zapamatování, ale možná věděla, kde knihovna je.

Růžovláska tichounce našlapovala jako kočka, dobře věděla, že je tu živo stejně jako za bílého světla s přihlédnutím k nemrtvým obyvatelům.

V duchu se nad tím zasmála, jak je celá ta věc vlastně absurdní.

Nižší patro poskytovalo stejný liduprázdný prostor jako v tom druhém, zde se vydala kolem nepříliš hezkého portrétu zamračeného vousatého muže a stanula na konci úzké chodby.

Než však vzala za kliku, všimla si matného světla pode dveřmi, na chvíli zaváhala.

Někdo tam byl.

To nezapadalo do pohodlného plánu vzít si, co potřebuje, a vypadnout. Třeba je tam jen služebná a oprašuje stohy knih, spíše se za tu vidinu modlila.

Nakonec přeci jen stiskla mosaznou kliku a nejdříve obezřetně nakoukla škvírkou trochu dovnitř. Nikde nikdo, jen lampa na stole stále bezedně hořela nehybným plamínkem dodávající dřevěnému interiéru uvnitř zlatavý nádech, někdo zapomněl zhasnout, než odešel, oddechla si.

Vážně mám takové štěstí? ptala se sama sebe. Potěšeně se usmála jako liška nad chyceným ptákem.

Těžké masivní dveře se otevíraly, a jak se škvírka rozšiřovala, odhalila čtvercovou místnost obklopenou ze všech stran policemi s knihami od stropu až dolů, seřazených dost možná podle žánrů či abecedy, čekající na své zbloudilé čtenáře.

Jako dekorace tu byly ve výklencích nad zemí cínové miniatury váziček. Světlo olejové lampy se od jejich matného povrchu lesklo, jenže byly tak opotřebované, že je Daisy spíše politovala. Těžko říci, zda byly cenné, nebo měly případné návštěvníky jen zaujmout. Snad patřily k rumunské historii jako vše tady, nechané napospas času.

Vetřelec za sebou důkladně tiše zavřel, poté se rozhlédl ze strany na stranu.

Odkud začít? Nejspíše tam, kde jsou anglicky napsané názvy, to dá rozum, přemýšlela strategicky a přistoupila k jedné polici tak, aby si nestínila, a očima začala zkoumat hřbety výtisků.

Co vlastně hledala, netušila, až ji něco zaujme, vezme si to.

Ponechá to prostě náhodě.

Oči obkreslovaly arabské ozdobné nápisy, kostrbatou azbuku i pár knih natištěných čínskými znaky, ale nic v jejím rodném jazyce.

Dopáleně přešlápla a nevzdávala se. Pokud je tu něco v té cizí hatmatilce, musí tu být něco jazykem, kterým mluví přes půl světa, utěšovala se Daisy.

„Hledáš něco konkrétního?“ rozezněl se místností klidný vyrovnaný hlas.

Daisy se prudce otočila, ale nic a nikoho neviděla, pokud k ní tedy nepromlouval vzduch, či dost možná vlastní vědomí, asi se zbláznila.

„Něco, co bych si alespoň mohla přečíst,“ podala ironickou odpověď prostoru kolem sebe.

V tu chvíli zaznamenala pohyb v křesle za sebou vedle lampy, to, které k ní bylo celou dobu zády, proto si nikoho zprvu nevšimla, a ten drzoun dělal, že tu není. Dozajisté schválně, nebo předpokládal, že ihned odejde, jenže jakmile tu zůstala déle, než několik minut v marném hledání, nabídl svou pomoc. Kdo jiný by totiž znal knihovnu lépe než ten, jenž v ní tráví nejvíce času.

Chlapec jen pozvedl ruku vyčnívající vedle křesla, aniž by se namáhal se vstáváním, a jen ukázal na protější stěnu prstem. „Tam jsou anglické výtisky,“ a ruka zase zmizela, aby otočila novou stránku knihy, kterou měl Alric rozečtenou. Pranic mu vetřelec nevadil a nenechal se vyvést z koncentrace, jen poslouchal, jak se Daisy několika kroky přesunula ke straně, kam ukazoval.

Dále mlčel.

„Děkuji,“ utrousila lehce ospalým hlasem. Byla ve střehu, ale její postřeh se pomalu únavou vytrácel.

Neměla moc dobrý pocit, že je tu s ní její trýznitel, jenže ten se na ni ani nenamáhal podívat, zdálo se, že je čímsi zaneprázdněn, bude lepší, když si něco vybere a rychle vypadne, než si jí začne všímat víc.

Jak se tak dívala ve správném kousku knihovny do polic, zaujaly ji tmavé silné vazby starých knih, neváhala jednu vytáhnout z police ven. Už v knihkupectví, kde pracovala, znamenaly staré knihy to nejzajímavější, co mohl obchod nabídnout.

Co teprve tady v Drákulově sídle.

Zvědavě koženou vazbu vzala do rukou a otevřela.

Zažloutlé stránky ohmataných listů napovídaly o jejím letitém stáří a zajímavosti, hemžila se podivnými obrázky a názvy. Nechutné výjevy plné pentagramů a prazvláštních bytostí, kterým se nevyrovnaly ani příšery z pohádek.

Snad tohle vážně nežije, prohlížela si podobiznu jakéhosi skřeta zkříženého s netopýrem.

„Proboha, co to je za obludu…“ vydechla spíše sama pro sebe a vlastně ani nečekala odpověď.

Alricova ruka se znovu objevila vedle křesla a lehce proťala vzduch mírným švihem, „Tyto knihy popisují černou magii, satanismus a jiné okultní praktiky, nejsou určené lidským očím, měla bys ji vrátit,“ pronesl varovně, nabádajíc dívku o navrácení vazby na své původní místo.

Daisy jej s nechutí nad ilustracemi zaklapla a nešikovným způsobem jí ke všemu vypadla z rukou. Nestačila ji však včas zachytit, nadávajíc si za svou nemotornost.

Kniha vazbou bouchla o zem a ozvěna toho činu se rovnala vystřelení z pistole. Knihovnu naplnilo nepříjemné plesknutí.

V tu chvíli byl strážce knihovny na nohou.

Než se nebožačka stačila sklonit a zvednout ji, udělal to za ni.

Téměř něžně uchopil svazek do dlaní, sevřel kolem něj své štíhlé dokonalé prsty a vrátil ho na své původní místo, až pak se na provinilce otočil a věnoval mu lehké zamračení vystihující situaci, v jakém rozpoložení se právě nacházel.

„Neříkal jsem už předtím, ať si dáváš pozor?“ plísnil Daisy chladným hlasem naznačujícím, že mu na věcech zde opravdu záleží, jako by to byly jeho jediní přátelé.

Na to neměla odpověď, nehodlala však mírně svěsit hlavu a odejít. Vždyť to byla nehoda, to se mohlo stát komukoliv!

„Příště na to budu myslet,“ dodala se špetkou pokory a spěšně se obrátila zpátky ke svému hledání a ignorovala Alricův upřený pohled do jejích zad.

Ten ale směřoval na její nové oblečení. Vypadalo spíše jako pro muže, jenže její ženská postava se v tunice jaksi utápěla, nemluvě o kalhotách. Těžko říci, na co právě myslel, když očima sjížděl odspoda nahoru, dokud se nezarazil na jejím krku částečně zakrytým za závojem temně růžových vlasů, které v přítmí světla nabíraly krvavý až rubínový odstín, což mu opravdu moc k představivosti nepomáhalo.

Nakonec se přeci jen vzpamatoval z chvilkového poblouznění a nasadil svůj obvyklý neutrální výraz zúčastněného člověka, který nemá sebemenší zájem o nějaké sbližování s okolním světem, protože to nemá zapotřebí. 

Ani ji to nezajímalo, na rozdíl od upíra ho zcela ignorovala, jak nejlépe mohla, čekala, že se vrátí zpátky do svého polstrovaného křesla, ale on si pánovitě založil paže na hrudi, jako by se nechtěl hnout z místa, a tak ji beze slova celou dobu pozoroval.

Čeho tím chtěl docílit?

Znervózňovalo ji to, hypnotizovalo, a proto se o to víc musela soustředit na své prsty, aby nepodlehly třesavce.

Rozhodl se ji takto týrat, či v tom snad byl nějaký záměr, nebo jen zvědavost?

„Ty kruhy pod očima napovídají, že špatně spíš,“ konstatoval náhle zcela zjevný fakt.

Mělo cenu vůbec odpovídat? Navíc, odkdy toužil po rozhovoru? A ještě ke všemu s ní?

„Kvůli komu asi?“ pokrčila prostě rameny s pohledem upřeným na jednu knihu, jejíž název četla už nejméně po desáté, nemohla se soustředit. Kvůli němu!

Alrica kousavá odpověď nijak nepřekvapila, stále si však udržoval patřičný odstup jednoho metru, což je pro upíra opravdu maličká vzdálenost.

„V tom případě bych ti doporučil pohádky, pak snad budeš dobře spát.“

To si z ní ještě utahoval? Bože, dokáže být vážně tak netaktní? Nebo se jí tak moc snažil zbavit, aby se urazila a odešla?

Daisy se odtrhla od knihy a pohlédla stranou na černovlasého despotu, který ji naháněl husí kůži už jen svou přítomností a démonickýma očima.

Vážně to měl být pokus o vtip? Aha, asi ne, on se nesměje, myslel to vážně.

„Na pohádky už jsem dospělá, zajímá mě něco jiného,“ až nyní si dovolila jeden dlouhý pohled na toho ochranitele knih a s překvapením zjistila, že na sobě nemá ten zatracený černý hábit, jaký tak věrně znala z dřívějška.

Ten kus tmavého oblečení vyměnil za kupodivu bílou košili s precizně zapnutou vestou, naštěstí bez puritánsky přikázané vázanky, kterou by ho mohla začít škrtit v případě ohrožení. Zcela to jeho vzhled proměnilo k neuvěřitelnému, ale výraz stále napovídal, že je to ten samý trapitel, co předtím, a nějaká změna ošacení na tom nic nemění.

Vlk v rouše beránčím.

Může klidně vypadat zranitelně, uhlazeně a křehce, pořád to však pro ni bude nepřítel, a ani on to jistě nehodlá nijak měnit.

Jediné, k čemu mohli dospět, byla tolerance toho druhého.

Měla na něho vážně zlost, proč musel vypadat pořád jako ze škatulky a ona jako strašák v zelí?

„Co by tebe tak mohlo zajímat…“

Možná to znělo jako urážka, Daisy to ale spolkla se vší grácií, jakou našla, a nenechala se vyprovokovat k hádce.

Rychle zapátrala v paměti, pak jí na mysl padl stín toho dnešního zlého snu.

„Ehm… vlk…odlaci,“navrhla s úsměvem a gratulovala si k pohotovému myšlení v tak napjaté situaci, kde se i vzduch zpomaluje a houstne tak, že téměř nemůže sama dýchat v jeho zastrašující přítomnosti.

„Neměla by ses vměšovat do něčeho, o čem nic nevíš…“ nechal upír svá velmi tichá slova viset ve vzduchu jako oprátku pro odsouzence. Něco se na tom dívce nelíbilo, vnímala mírnou zášť a dokonce se mu nevydržela dívat ani do tváře.

„Proto se to chci dozvědět, pokud dovolíš. Chestr říkal, že něco takového existuje, tak jsem zvědavá,“ pohodila hlavou jako člověk, který ví, co je pro něho nejlepší. A vlastně ani nelhala.

Nepatrný pohyb v Alricově obličeji Daisy napověděl, že je skutečně na tenkém ledě, ač neznala poměry mezi těmito dvěma druhy, nebylo to asi nic hezkého, s přihlédnutím na hodného Spika, kterého jí Chestr představil.

Upír jen přemýšlivě přivřel oči. Nemělo smysl přesvědčovat někoho o něčem, o čem zřejmě neví vůbec nic. Možná bude lepší nechat ji se něco dozvědět, zapřemýšlel Alric.

Pokud se někdo zajímal o informace, to nejlepší bylo si něco přečíst, a to on znal dobře. Navíc dnes neměl zrovna náladu na nějaké dlouhé rozhovory a vysvětlování na toto téma.

Budiž.

Nastala dlouhá trapná odmlka.

„Třetí police, poslední kniha,“ náhlá slova Daisy překvapila, než se vzpamatovala z nečekané pomoci, byl Alric několika kroky zpátky ve svém oblíbeném křesle, za kterým nebyl ani vidět.

Konečně se volně nadechla a vytáhla poměrně slabý svazek, docela nový a neopotřebovaný, nejspíše nějaký přepis původního díla.

Nestačila ani dočíst nadpis, když se rázně otevřely dveře a dovnitř vplula jako černá labuť Verona. Jakmile si ji všimla, ihned lidského vetřelce zpražila nevítaným pohledem, než se hraně usmála na své dítě. 

„Matko?“ vzhlédl Alric k příchozímu lehce nevraživě jako někdo, koho rušíte od důležité činnosti.

Tedy, dnes vážně neměl dobrou náladu, pomyslela si růžovláska.

„Přišla jsem jen zkontrolovat svého syna při učení, zda se tu nezabývá nějakými zbytečnými pošetilostmi,“ samozřejmě záštiplná slova s vražedným pohledem směřovala zpátky na Daisy, jak jinak, tak jasný dvojsmysl se rozhodně nedal jen tak přeslechnout a Verona ráda využila její přítomnosti k upevnění své moci.

Dívka si to nechtěla nechat líbit a nadechovala se k odpovědi, jenže ji Alric pohotově předešel a odvrátil katastrofu. „Jistěže ne, to bych si nedovolil, a teď, pokud dovolíš, rád bych pokračoval ve své snaze,“ snažil se trpělivě upír své matce taktně sdělit, aby odešla, ta však chtěla dál čeřit vodu, dokud se na ní dělaly malé vlnky.

„Poslední dobou mne zanedbáváš, Alricu, odpočiň si trochu, nechala jsem v pokoji připravit občerstvení, možná…“ opovržlivě nakrčila nos, „by se tam našlo i místečko pro tvého otroka.“

To Daisy nadzvedlo jako kousnutí zmije.

Ty mrcho, toho otroka ti vrátím, našpulila Daisy rty.

Verona to dělala schválně, věděla, že tím ji dopálí a bude to jen horší, a teď ještě předstírala pozvání, aby ji tak mohla více ponižovat v soukromí. To bylo určitě za ten česnek.

Příště ti ho narvu do krku!

Jaké utrpení ještě musí, proboha, na tomhle místě snést!

„Pokud ale nechceš, ráda si vypiji čaj jen s tvým mazlíčkem,“ předla medově s vystrčenými drápy a vizáží nevinné Marie.

Daisy zatrnulo, jako by na ni sáhla smrt. Odvleče ji pod takovou chabou záminkou pryč a tam ji nemilosrdně rozsápe! To ne! Ta stvůra pomstychtivá! Alricu, to nedovolíš! Zoufale se zadívala k mlčícímu křeslu.

ZABIJE MĚ! No tak udělej něco!

COKOLIV!

Nastalo dlouhé ticho, kdy upírka s úsměvem mávla na podřadnou dívku rukou, aby ji následovala, nebylo to přání, ale rozkaz. Jistě by ji donutila i jinak.

Daisy ztuhly nohy, jako by byly zalité do cementu, odejít znamenalo smrt.

Pomalu, krok za krokem šla ke dveřím jako na vlastní popravu.

„Dobrá, matko, myslím, že jsem dostal trochu hlad,“ ozvalo se spásně za Daisynými zády.

Spadl jí kámen ze srdce, co kámen, celá hora šutrů.

Kdyby se na něho teď otočila, jistě by ho probodla zuřivým pohledem, že ji nechal v takové nejistotě a zasáhl na poslední chvíli.

Mladý upír se ladně zvedl ze svého místa a následoval svou vystrašenou svěřenkyni na malý čajový dýchánek o půlnoci.

Slitoval se nad ní, ale jakou šanci má jedna bezmocná malá myš před dvěma zkušenými tygry?   

Daisy potlačila zoufalé zasténání, jež by vyjádřilo všechny její emoce, a následovala tu zmiji do salonku. 

Tak Daisy má nového kamaráda Spika, když už má tolik jiných nepřátel. Já bych v její kůži být nechtěla, asi bych spala s nabitou pistolí a nožem pod polštářem, nebo nespala vůbec :-)

Tak máme za sebou malý výlet do přírody a obhlídku okolí s Chestrem a jeden zlý sen, který Daisy stále trápí.

Teď ji čeká další zkouška odvahy s upírovou matkou. Zmije jedovatá. No uvidíme, zda se na sebe budou dívat přes stůl nebo dojde i k něčemu drastickému. Uvidíte v další kapitole s názvem: Půlnoční sušenka

Těšte se!

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 13. kapitola: