V objetí zrůdy 23 • OurStories.cz ~ naše povídky

Co vznikne, pokud dáte dohromady natvrdlého velkého upíra a upírku, která má nervy i hormony na pochodu?
No přece pořádná Demoliční show!

14.09.2011 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 3613×

23. kapitola

Teprve při zvuku jejích rozčílených kroků po schodech dolů mu došlo, co má v úmyslu. Okamžitě byl u dveří. Scházela právě poslední schody.

„To ať tě ani nenapadne!“

Neobtěžovala se k němu ani otočit.

Zsadist zůstal nerozhodně stát s nohou nad druhým schodem.

Zespodu se ozvala další rána dveří. Za Belou se zabouchly dveře salonku. Tichem domu se nesly její kroky a šoupání povlaku po zemi za ni. Pak zapraskala tiše pohovka a znova.

Dokázal si naprosto živě představit, jak si lehá a balí do povlaku, který rozhodně nebyl dost teplý, aby ji zahřál. Navíc ta pohovka byla hrozně tvrdá. Jak se vzbudí, určitě ji bude bolet za krkem. No a o její velikosti ani nemluvě. I Bella by na ní musela pokrčit nohy, aby se tma celá vlezla!

„Do prčic!“ zavrčel.

Dosedl na horní schod. Co to do ní tak najednou vjelo?!

Seděl a napnutě poslouchal každičké zavrzání pohovky.

Nevydržel to a zvedl se. Ta nečinnost ho ubíjela. Začal nahoře po chodbě přecházet sem a tam. Našlapoval přitom tiše jako kočka. Neušel mu tak ani její povzdech s dalším překulením.

To už nevydržel.

Neobtěžoval se ani se schody. Prostě se dolů přemístil. Přímo před pohovku.

Bella ležela zakutaná, že jí vykukovala jen hlava a prameny vlasů. Ani se nehla. Jen její zadrhnutí dechu a zrychlení tepu bylo důkazem toho, že o něm ví.

Dřepl si vedle ní.

„Bello, pojď si lehnout nahoru, tady...“

„Proč se mnou nechceš spát?“

S povzdechem, který se mu dral až z hlouby těla, si přejel unaveně rukou po tváři.

„Proč?“ trvala na svém.

„Nikdy bych si neodpustil, jestli bych tobě nebo malému ublížil,“ zašeptal.

Čekal by, že to bude vědět, že tohle bude chápat. Uzná to. Jenže to by nebyla ona...

Prudce se k němu otočila.

„Zsadiste,“ zavrčela skoro nepříčetně. Zuby jí při tom o sebe skoro skřípaly, jak se snažila udržet klidná. Tenhle důvod ji taky napadl, ale doufala, že tak šílený není. „Budu těhotná ještě dalších devatenáct měsíců!“

Sklonil hlavu a s povzdechem se podrbal na temeni. Bylo na něm vidět, že to mu nedošlo. Tohle nebyla zrovna jeho parketa. Jenže to pro něj na věci nic neměnilo.

Vyskočila nevěřícně na nohy a stojíc na pohovce na něj nevěřícně hleděla. Ramena se jí trhavě zvedala, jak prudce oddechovala.

„Nějak to zvládneme...“ zkusil.

Přeskočila přes opěradlo. Pohovka tak zůstal mezi nimi jako ochranný val. Najednou si přestávala věřit. Měla chuť ho praštit. Vší silou a pak znova a znova dokud se mu v té kebuli nerozsvítí.

„Neopovažuj se mi tvrdit, že to zvládnem. Já to nezvládám už teď! Ani měsíc, ani týden...“

„No tak, měj rozum, přece... Uhh!“

Šokovaně hekl a škubl sebou, když okolo něj proletěla váza. Nemýt tak rychlé reflexy, roztříštila by se mu přímo o hlavu. Takhle mu zasvištěla jen okolo ucha a roztříštila se o zeď pod oknem.

Nevěřícně se podíval na Bellu.

„Já ti dám rozum!“

Popadla zdobenou skříňku ze stolku a hodila ji po něm.

„Ty prevíte jeden!“

Vlasy jí zavlály, když se otočila prudce okolo. Na stolku už nic nezbylo. Vrhla se tedy k římse s porcelánovými soškami a knihami. Popadla po jedné do obou rukou a znovu se k němu nepříčetně otočila.

Zsadist před sebe natáhl v obraně ruce. Uskočil stranou před její dobře mířeným hodem.

„Bello, uklidni se. Ublížíš si!“

Vztekle zařvala a popadla tu největší sošku a oběma ruka ji vrhla jemu přímo na hlavu. Odrazil ji rukou na bok, kde se roztříštila a střepy se rozletěly po celém pokoji. Na temeni ucítil štípnutí, jak ho jeden z úlomků škrábl.

„No tak, Bello prosím,“ hlesl se staženým hrdlem. Pohled na její bosé nohy uprostřed změti střepů mu nedělal právě nejlíp.

Naprosto to ignorovala. Házela po něm vší silou vším v dosahu.

Popadla poslední stoh knih, které na římse zbyly a hodila je po něm. Okamžitě se začala rozhlížet po něčem dalším, co po něm házet, ale okolo ní už nic nezbylo. Vše co měla v dosahu už leželo roztříštěné nebo rozervané po zemi.

Udýchaně si opřela ruce v bok a sklonila hlavu. Rozcuchané vlasy jí spadaly do tváře.

Zsadist toho okamžitě využil. Jediný krok a pak přeskočil opěradlo pohovky, stanul před ní.

Okamžitě zvedla hlavu.

„Ty! Ani se...“ ukázala na něj ještě pořád vztekle prstem a ucouvla. Popadl ji, než stihla došlápnout na střepy za ní.

Překvapeně hlesla. Nedal jí šanci protestovat. Pevně ji držel, aby se mu nevysmekla. Probodla ho pohledem a založila si ruce na prsou. Vynášel ji v náručí ze zdemolovaného salonku. Pod bosýma nohama mu praskaly střepy a zabodávaly se mu do kůže. Nehnul ani brvou. Teď pro něj bylo prvořadé dostat ji odsud.

Necítila kvůli tomu žádné výčitky. Naprosto si to zasloužil. Za chvíli se mu to stejně zahojí. Naproti tomu on ji hodlal nechat bez sexu abstinovat po zbytek těhotenství a možná ještě dýl. Odvrátila naštvaně hlavu.

Zsadist se zamračil. Netušil, co dělat. Wrath se Rhagem se už několikrát poškorpili se svými shellan, ale většinou se do hodiny znovu udobřili. Většinou o tom okamžitě věděl každý v sídle. Smrad jejich vázacího pachu se nesl úplně všude...

Jenže co má ksakru dělat on?

Donesl Bellu až nahoru a položil na postel. Jen se stulila čelem od něj a přetáhla přes sebe deku. Okázale ho naprosto ignorovala. Alespoň na oko.

Ve skutečnosti vnímala jeho přítomnost až příliš ostře. Vztek ji přešel a dostavilo se něco mnohem horšího. Stál nad ní ještě několik dlouhých minut, než se přemístil. Ani si neuvědomila, že je už tak pozdě. Většinu jejího soustředění ji stálo ovládnout se, dokud tu byl. Teprve až s jeho odchodem tomu dala průchod. Po tváři se jí začaly řinout slzy.

Jak jí tohle mohl dělat? Potřebovala ho a věděla, že on na tom není o moc líp. Jenže jemu se v těle neplašily všechny hormony. Otřela si nos a tvář hřbetem ruky. Neobratně po čtyřech přelezla postel a sklouzla dolů. Doťapala až ke skříni. Během chvíle už mířila od skříně zase zpátky. Zalezla si znovu pod deku a zabořila tvář do jeho trička. Vonělo po něm. Ta vůně ji zklidnila. Slzy ustaly a víčka se jí únavou po tom výstupu začala klížit. Usnula s nosem zabořeným do jeho trika a držíc ho pevně v náručí, jako by se jí ho měl pokusit někdo vyrvat.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction