Těžká zkouška 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak se blonďatá původní po probuzení zachová a bude vůbec ochotná Eleně sdělit to, co potřebuje vědět?

23.03.2013 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 528×

„Jo, proto budu potřebovat tvoji pomoc,“ řekla jsem odhodlaně a prstem si poklepala na prsteníček levé ruky, připomínaje tím jeho nesmrtelný prsten od Johna Gilberta. Na pár sekund se mi zahleděl do obličeje, načež souhlasně přikývl.

„Jere, dojdi, prosím, dolů do lednice pro nějaký pytlíčky s krví, sejdeme se u Rebeky,“ požádala jsem ho, než jsme se vydali všichni společně do sklepení.

Zatímco šel Jeremy obstarat svačinku pro Rebeku, vytáhla jsem jí dýku ze zad a Ric zavřel dveře na závoru. Stáli jsme na chodbě, nahlíželi do cely zamřížovaným okénkem a čekali, až se blondýna probudí. Nevěděla jsem, jak moc bude vyvádět, pro všechny případy jsem měla připravených pár sporýšových granátů, které jsme s Damonem dopoledne vyrobili.

Po zhruba dvaceti minutách se Rebeka mocně nadechla a z kůže se jí počala vytrácet ona namodralá barva. Pomalu zvedla hlavu ze země a podívala se naším směrem.

„Ty jedna děvko, podrazilas mě!“ zavřeštěla, a než bych stačila říct hybrid, s rychlostí a silou sobě vlastní vrazila do dveří, čímž je vylomila z pantů, odhodila Rica stranou a chytila mě pod krkem.

„Aagghh, po-po-počkej... prosím… aaaggaach,“ sípala jsem těžce pod stiskem její ruky. Když mě chytila pod krkem, zpanikařila jsem, upustila batoh se zbraněmi a holýma rukama bojovala s tím mocným sevřením. Začínalo se mi zatmívat před očima. Nejspíš tohle nebyl jeden z mých dobrých nápadů.

„Rebeko, počkej, prosím tě! Dovol nám ti to vysvětlit, zabít nás můžeš klidně až potom,“ slyšela jsem jakoby z dálky Jeremyho hlas, a pak už byla jen tma a ticho.

Zaslechla jsem smích. Jsem snad v nebi? Zdál se mi povědomý. Co to má znamenat, jestli jsem v nebi, tak proč mě tak bolí krk? Nemůžu ani polknout. Je snad v nebi zakázáno polykat?! A znovu ten smích. Aha, takže možná…

Pomalu jsem otevřela oči a moje domněnka se potvrdila – já žiju! Ležela jsem na gauči a na tvář mi dopadalo příjemné teplo praskajícího dřeva z krbu. Rychle jsem se posadila, až se mi zamotala hlava a musela jsem se za ni chytit oběma rukama, asi z důsledku nedostatku kyslíku.

„Eleno, no konečně, seš v pořádku?“ přiskočil ke mně Jeremy starostlivě.

„Jo, nic mi není.“

Rozhlédla jsem se po místnosti. Ric seděl v křesle se zakloněnou hlavou a na nose si přidržoval kapesník, kterým se snažil zadržet tekoucí krev.

„Eleno, měla bys bráškovi poděkovat, to díky němu jsi naživu. Dokázal mě přesvědčit, ať tě nezabíjím, a všechno mi vysvětlil. I když se mi to nechce přiznat, na tvým místě bych udělala to samý. Blbý je, že vám to i tak nevyšlo,“ řekla Rebeka a odložila pytlíček kradený z krevní banky, který právě dopila.

„Ty víš, co je pro Klause ta nejdůležitější věc, kvůli které s sebou potřeboval Damona?“ zeptala jsem se a zkoumavě se zahleděla jedné z původních zpříma do tváře.

„Jo. Je to zbytek naší rodiny. Má je uložené v rakvích a převáží v dodávce skoro všude, kam se hne. A Stefan je blázen, že zrovna tohle udělal, jestli ho bratr najde, jsou s Damonem oba mrtví.“

Zůstala jsem na ni civět neschopná jediného slova, přesně tohle jsem slyšet nechtěla.

„Lidi, je půl třetí ráno, tady už nic nezmůžeme. Trochu se prospíme a ráno to můžeme znovu probrat, odvezu vás domů,“ pokynul Ric mně a Jeremymu a zvedl se rozlámaně na nohy. Nejmladší z Gilbertů přikývl a pomohl mi vstát, připadala jsem si jako po dávce anestetik, všechno se mi zdálo rozmazané a zpomalené. Až na moje myšlenky. Ty mi vířily hlavou jako splašené a naprosto nekontrolovatelně na mě útočily.

Cestu domů jsem vůbec nevnímala. Vím jen, že jsem vystoupila z auta, vyběhla nahoru po schodech a zabouchla za sebou dveře pokoje, aniž bych zodpověděla Jeremyho dotazy týkající se mého stavu. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení, místo toho jsem si vlezla do koupelny, pustila na sebe horkou sprchu a konečně se po dlouhém náročném dni nespoutaně rozbrečela. Naštěstí slzy velké jak hrachy smyl proud tekoucí vody.

xxXXXxx

Utíkala jsem. Bála jsem se snad jako ještě nikdy předtím. Veškeré nervy v mém těle byly napjaté k prasknutí. Ačkoli jsem utíkala už pěkně dlouho, po páteři mi stékaly kapky studeného potu. Rychle jsem se otočila za sebe, nebylo tam sice nic k vidění, ale já to cítila.

Pronásledovalo mě to.

Okamžitě mi bylo připomenuto, že běžet vpřed a hledět přitom vzad nedělá dobrotu. Zakopla jsem o vyčnívající kmen stromu. Taktak jsem udržela rovnováhu, stále jsem se však drala kupředu.

Žlutá koule na obzoru sváděla urputný, leč předem prohraný boj s nastupujícím šerem. Pomalu, ale nekompromisně započínal svou vládu chladný šedý měsíc a já viděla sotva na několik kroků před sebe. Větvičky, některé s malými ostrými trny, mě šlehaly do obličeje, zatímco kolem kotníků se mi omotávaly úponky vřesu a všelijakého lesního plevele.

Začínala jsem propadat panice. Sotva jsem popadala dech, přesto jsem se hnala dál. Věděla jsem, že je mi pořád v patách… jako stín.

Najednou jsem vyběhla z lesa a ocitla se na mýtině, v tu chvíli jsem to spatřila… mou záchranu. Prolétla jsem cestu vykládanou drobnými kamínky, jedním skokem zdolala tři schody vedoucí na dřevěnou terasu a pevným stiskem kované kliky jsem se vřítila do předsíně rezidence.

„Eleno!“ ozvalo se mi za zády.

Otočila jsem se na podpatku a uviděla ustaraného Damona. Přiběhl ke mně a přitiskl k sobě v mocném sevření. V mžiku ze mě všechen strach opadl. Možná to bylo tím, že mě hladil po vlasech, nebo že jsem naslouchala tlukotu jeho srdce vycházejícího z hrudi, o níž jsem se opírala.

„Bože, tolik jsem se o tebe bál. Jsi v pořádku?“

„Ano. Teď už ano,“ odpověděla jsem s úlevou v hlase a oddaně k němu zvedla hlavu. Neváhal, okamžitě mě políbil a já se taky nenechala dvakrát pobízet. Hlavou mi bláhově problesklo, že se všemi těmi úlomky větví ve vlasech a škrábanci na tváři musím vypadat skutečně úchvatně.

Nelítostný hlasitý smích nemálo podobný tomu Klausovu přerušil onu krásnou chvilku. Vyjukaně jsem otevřela oči. Zrovna ve chvíli, kdy ruka vymrštěná ze stínu čapla Damona za rameno, odtrhla ho ode mě a vlekla pryč.

„Damone! Damone!!“

Prudce jsem od sebe odlepila oční víčka a hbitě se posadila na posteli. Byla jsem celá propocená. Jako kdybych běžela maraton. Chvilku mi trvalo uvědomit si, že to byl pouhý sen. Sen, který se mi za poslední týden zdál již potřetí.

Odhodila jsem přikrývku stranou, vylezla z postele a unaveně se došourala do koupelny, kde jsem si dopřála studenou sprchu. Malinko klidnější jsem se vrátila zpět do postele. Sáhla jsem po telefonu umístěném na nočním stolku, abych zjistila, že nemám ani zmeškaný hovor, ani nepřečtenou SMSku.

Prstem jsem stiskla ikonu znázorňující rozevřenou knížečku, čímž se mi načetl seznam kontaktů. Najela jsem na Damonovo jméno a dala příkaz zeleného sluchátka.

Je nám líto, ale volaný účastník je dočasně nedostupný. Opakujte, prosím, volání později.

„Kruci,“ zaklela jsem nahlas a praštila mobilem na stolek vedle lampičky.

Ostatně, veškeré mé předchozí pokusy spojit se s ním dopadly stejně jako tento. A že jich nebylo málo. Zkoušela jsem mu volat, posílat zprávy, ale bezúčelně. Dala bych bůhví co za to, kdybych věděla, co s nimi je. Jestli jsou se Stefanem v pořádku...

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction