Temná - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hra začíná...

20.04.2019 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1319×

„Chceš ještě?” zeptala se mě Tara a ukázala stříbrnou lžičkou na obrovskou krabici hmoty, které říkali čokoládová zmrzlina.

Jakmile se ta andělská chuť dotkla mého jazyka, měla jsem pocit, že se celý svět změnil v místo plné radosti a štěstí. Nikdy jsem nic takového nejedla.

Neznala jsem vymoženosti jako elektřinu, televizi, mobilní telefony, internet... To všechno jsem slýchala od elfů, kteří prodlévali v lidském světě, ale mně tahle možnost byla upřena. Nesměla jsem vytáhnout paty z Temných lesů. A jídlo se v našem společenství omezovalo na velice omezený výběr mezi masem pečeným na ohni a zeleninou. Nic víc, nic míň.

Natáhla jsem k Taře ruku s miskou a ona se usmála, když mi dávala další nálož kalorické bomby. Královna upírů se nenechala zahanbit a požádala matku mého budoucího muže, aby jí taky přidala.

Tyhle dvě ženy si mě vzaly pod ochranná křídla. Už dva dny se mi věnovaly, trávily se mnou čas a snažily se mě rozptýlit před chystaným obřadem. Měla jsem ještě pět hodin, než se ze mě stane majetek někoho dalšího. Přejdu z otcova vlastnictví do Dorianova.

Jmenovaný se objevil ve dveřích do jídelny a v patách mu kráčeli dva bratři. Jeden měl zrzavé vlasy a klidný pohled, zatímco druhý svýma dvoubarevnýma očima metal do okolí blesky energie.

Poloupír mě přehlédl, jako bych tam ani nebyla, políbil svou matku do vlasů a usmál se na královnu. Jeho dva přátelé bezostyšně hmátli po lžících a začali se cpát zmrzlinou přímo z krabice.

Nenápadně jsem si prohlédla Dorianovy tvrdé rysy. Za dobu strávenou v tomto domě jsem ho viděla jenom po svém příchodu. Potom se mi pečlivě vyhýbal a já za to byla vděčná. Znervózňovala mě jeho tvář padlého boha, byla jsem nesvá z jeho výšky a mohutné postavy. Nechtěla jsem, aby se ke mně přibližoval, aby mi připomínal, jak slabá proti němu bez své magie jsem.

„Vezměte si svoji, hoši!” Pleskla Tara jednoho z nich po ruce.

„Chráníme vaši linii... Z tohohle byste byly za chvíli jako koule,” zahuhlal ten s dvoubarevnýma očima s plnou pusou.

Nabrala jsem si zmrzlinu a vložila ji do úst. Slast mě okamžitě ochromila a já si vychutnávala každý chladivý dotek.

Dorian se napil z lahve s vodou, opřel se štíhlými boky o kuchyňský pult a hořce se ušklíbl. „Myslím, že naše královna spolu s mamhen si nemusí dělat starosti... A u jiných už je na nějaké hlídaní pozdě.”

Po těch slovech mi zmrzlina zhořkla v ústech. U srdce mě bodl nepříjemný osten a tváře mi zahořely studem. Věděla jsem, komu byla ta záštiplná věta určena. Byla jsem proti ženám v tomto domě nejen malá, ale taky jsem měla plnější tvary. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem tlustá, ale teď se mé tělo zdálo obrovské.

Odložila jsem stříbrnou lžíci a snažila se ignorovat hrobové ticho. Sklouzla jsem z barové židličky a obešla celý dlouhý pult, abych se vyhnula kontaktu s Dorianem.

„Děkuji vám za příjemně strávený čas. Moc si toho vážím,” řekla jsem oběma ženám.

„Nechoď, Destiny. Chtěla jsem ti pustit nějaký film.” Chytila mě Tara za ruku.

„Myslím, že bude lepší, když si odpočinu, jsem unavená,” zalhala jsem.

Dorian mi věnoval chladný pohled a já mu ho na tu vzdálenost oplatila. Narovnala jsem se, přimhouřila oči a vyzývala ho k otevřené bitvě.

Ten parchant se usmál a provokativně si protočil černý prsten na ukazováku levé ruky. Aniž bych to chtěla, v hrudi mi zavibrovalo vrčení.

„Copak?” Vykulil na mě ty svoje obrovské oči barvy mořských hlubin a já přemýšlela, jak někdo mohl jedinému člověku nadělit tolik charisma a krásy. Tedy do té doby, než pokračoval. „Aha, tobě vadí moje nová ozdoba? Jak to funguje, Temná? Splníš každé moje přání? Je to jako píšťalka na psa, abych si tě přivolal?”

Zatnula jsem ruce v pěst a prudce vydechla vzduch nosem. Dorian se posměšně šklebil a já udělala jeden krok vpřed, než mi došlo, že si nemůžu dovolit otevřený konflikt. Sarien by mě nechal umučit, kdybych pokazila jeho plán. Král elfů chtěl krev tohoto muže smísit s naší, chtěl do elfského rodokmenu napumpovat moc lovců a upírů. Chtěl hybrida, který by byl hoden jeho lásky.

„No proto,” přimhouřil poloupír oči, „už jsem se skoro bál, že máš v sobě nějaké city.”

Nehnula jsem brvou nad jeho proslovem. Tenhle muž vyrůstal hýčkaný a milovaný. Nevěděl, co je to zima, neznal hlad a zcela jistě neměl tušení, jak moc bolí rána od člověka, který ho měl chránit. Jaké to je nespat a při sebemenším zvuku se budit hrůzou, jestli zrovna v tuhle chvíli nezatouží váš násilnický zploditel po pár dobře mířených ranách na bezbranné dětské tělíčko.

„Nejsem,” začala jsem zostra, než mi došlo, že můj hlas podivně kolísá. Zarazila jsem se a pokusila najít vnitřní klid.

„Jo, ušetři mě toho... Nejsi až tak zajímavá, aby mě zajímala tvoje existence, natož tvůj názor.” Pohodil ledabyle hlavou.

Tentokrát jsem byla rozhodnutá jednu mu vrazit, ale to potěšení mi nebylo přáno. Do kuchyně vešel Dorianův otec, vyplnil prostor mezi dveřmi a upřel na syna vzteklý pohled.

„Destiny, nechali jsme ti přivézt nějaké oblečení... Běž se podívat, jestli ti sedí,” oznámil mi Rhage klidným hlasem, ale pohled nespouštěl ze svého syna a jeho výraz se ani trochu nezměnil.

Tara slezla ze stoličky, chytila mě za loket a pomalu kormidlovala směrem k východu. „Pojď, pomůžu ti s tím.”

Všimla jsem si, jak cestou Rhage lehce pohladila po paži a zahleděli se jeden druhému do očí. Proběhla mezi nimi konverzace beze slov. Milovali se, láska kolem nich žhnula jako nádherný kruh pohody a domova. Byl to svazek, jaký všichni hledáme, ale jen málokdo ho najde.

V hale se Tara naposledy ohlédla a já uviděla, jak Rhage zavírá dveře. A vteřinu nato se ozvala rána, jako by někdo přirazil něco těžkého ke zdi. Dorianův vzteklý hlas proťal ticho, mluvil rychle a řečí, kterou jsem neznala. A jeho otec mu stejně vztekle odpovídal.

Tara se na mě povzbudivě usmála a stiskla mi ruku. „Jsou chvíle, kdy výchovu dospělého syna s radostí přenechám jeho otci. Zdá se, že Rhage dokáže proniknout do té tvrdé palice snadněji.”

„Nepotřebuji zastání,” zamračila jsem se.

„Ne,” kývla Tara hlavou, „ale on potřebuje lekci slušného chování.”

Zamrazilo mě podivně v zádech a já se rozhlédla kolem sebe, abych našla zdroj toho napětí. Na galerii stál muž s dvoubarevnou záplavou vlasů, plavá a černá se mísily v dlouhém vodopádu a oči mu žhnuly bílou barvou. Měl v obličeji kovové ozdoby, které jsem u žádného smrtelníka neviděla. On ale nebyl smrtelný. To jasně prozrazovalo světlo jeho očí.

Usmál se na mě, galantně se uklonil a ze rtů mu splynulo něco, co na tu vzdálenost nebylo slyšet, ale vypadalo jako... Hra začíná?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction