OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque te amo - 10. kapitola

24.06.2013 (12:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1101×

Lily:

„Dobře, ale nikomu se o tom nezmíníte," svolil nakonec nejstarší rarášek. Už půl hodiny jsme se je s Lukem snažili přesvědčit, aby nám půjčili myslánku. Luke dostal totiž parádní nápad, jak mi co nejrychleji a nejpravdivěji ukázat mou a jeho minulost.

„Můžete se spolehnout," usmál se Luke a opatrně od něj převzal zvláštní mísu.

„Ani nevím, jestli to bude fungovat, když nemůžeme normálně kouzlit," zamumlal, jakmile se dveře za raráškem zavřely.

„Za zkoušku přeci nic nedáme," nenechala jsem se odradit.

Luke s povzdechem zvedl hůlku a přiložil si ji k pravému spánku. Po chvilce mu z hlavy vyklouzl stříbrný pramínek. Uchváceně jsem sledovala, jak vzpomínku odklepl do myslánky.

„Dámy mají přednost," mávl rukou k myslánce. Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Ponoř do ní hlavu," poradil mi nakonec s pobaveným úsměvem.

Dost nedůvěřivě jsem se sklonila k myslánce a ponořila hlavu do obrazu, který se zračil na její hladině. Téměř okamžitě jsem pocítila, jak padám přímo na gauč malého pokoje. Jakmile jsem se rozhlédla kolem sebe, všimla jsem si Lukea usazeného v křesle u krbu. Mohl být o několik málo let mladší než Luke, kterého jsem znala nyní, ale jediná viditelná změna byl jeho méně ustaraný obličej. Současný Luke se objevil po chvilce vedle mě.

„Co je to za vzpomínku?" zeptala jsem se okamžitě.

„Počkej si," zašklebil se. Nevěřícně jsem se rozhlédla kolem sebe v marném pokusu najít něco, co by mi přišlo alespoň trochu povědomé.

„Tak mi alespoň řekni, kde jsme," naléhala jsem.

„V Bradavicích, oběma nám bylo sedmnáct a byli jsme prefekti. Tohle je náš společný pokoj," vysvětlil.

Ohromeně jsem na něj pohlédla. „My jsme bydleli spolu?"

„Zpočátku nedobrovolně, ale ano."

Téměř jsem leknutím vyskočila z kůže, když se ozvalo bouchnutí dveří.

Sedmnáctiletý Luke naštvaně zvedl hlavu, odložil knížku na opěradlo a vstal z křesla.

„Lily!" vykřikl, jakmile si všiml, kdo dovnitř vtrhl. A já mohla vidět samu sebe s uslzenou tváří, jak jsem se sesunula po dveřích na zem.

„To jsem já," zašeptala jsem.

Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak si mě Luke zvedl do náruče a odnesl k nejbližšímu křeslu. Seděla jsem v objetí na jeho klíně a brečela.

Mé současné já nebylo schopno ničeho jiného než zírat na tu zvláštní scénu, která se mi odehrávala před očima.

Po chvilce se Lily v křesle uklidnila a byla alespoň trochu schopná odpovědět na Lukeovu otázku, ale i tak to bylo jen stěží pochopitelné mumlání. Luke mě okamžitě začal utěšovat a po chvilce jsem se skutečně uklidnila. Ovšem to, co následovalo poté, donutilo mé nynější já zčervenat a jen nevěřícně sledovat, jak se s Lukem líbáme.

S hořícími tvářemi jsem se obrátila k současnému Lukeovi, ale uvědomila si, že vlastně nevím, co chci říct.

„Je to skutečné? Opravdu se to stalo?" vykoktala jsem nakonec.

„Je to až tak neuvěřitelné?" zeptal se Luke trpce na oplátku. Podle všeho mu ta scéna nepřišla tolik trapná jako mně.

„Ne, já jen... promiň, mám v tom šílený zmatek," zamumlala jsem s pohledem skloněným k zemi.

„Nedivím se, chceš skončit?" zeptal se a přistoupil ještě blíž.

„Ne. Tohle je možná poslední šance, jak zjistit kousek ze své minulosti," odmítla jsem.

Sedmnáctiletý Luke mě znovu, po krátké výměně názorů, políbil a přesunuli jsme se na jistě pohodlnější sedačku.

„Jak dlouho ještě?" zeptala jsem se a odtrhla pohled od země. V ten okamžik se ozvalo hlasité zaklepání, kterému dvojice na sedačce nevěnovala žádnou pozornost. Další zaklepání, hned poté se dveře otevřely.

„To snad ne," těkala jsem pohledem mezi Lukem vedle sebe, sedačkou a dveřmi.

Čtveřice, kterou jsem nebyla schopná identifikovat, se přesunula doprostřed místnosti a všichni němě zalapali po dechu.

„Trapas," zamumlala jsem a Luke vedle mě se rozesmál.

„Čtyři mí nejlepší přátelé. Rozhodně to bylo lepší, než kdyby se tam objevili ti tví. I přes mé skvělé schopnosti bych zřejmě skončil s těžkými zraněními," zakřenil se.

***

„Kde jste takovou dobu?" přivítal nás Sirius. V myslánce jsme strávili neuvěřitelně dlouhou dobu a když jsme konečně vylezli z poslední vzpomínky, začínalo pomalu svítat (jak venku, tak i v mé hlavě). Spánek bylo ale to poslední, na co jsem měla pomyšlení. Byla jsem totálně zmatená a plná nenávisti. Nenávisti k tomu, kterého jsem měla podle všeho mít ráda.

„Ukazoval jsem Lily některé vzpomínky," vysvětlil Luke a já jen kývla na souhlas.

„Lily, jsi v pořádku?" zeptal se taťka a propaloval Lukea ne zrovna milým pohledem.

„V tom nejlepším," odsekla jsem možná až příliš prudce. „Neměli bychom jít?" dodala jsem už mírnějším hlasem. Všichni ale zůstávali nehybní a jen těkali pohledem mezi mnou a Lukem. Dokonce i Snape, který se rozhodl, že přeci jen půjde s námi, podmračeně sledoval Lukea a neměl se k žádné reakci.

„Co se děje?" zeptala jsem se podrážděně.

„Většina z nich si myslí, že jsem ti ukázal upravené vzpomínky," odpověděl mi Luke kysele.

„A jak máme vědět, že jsi to skutečně neudělal?" ozval se Sirius naštvaně.

„Můžete si to ověřit, ale byl bych radši, kdybychom to udělali, až se dostaneme odsud."

***

Steve pomalu otevřel oči, ale hned je zase prudce zavřel, když ho do nich uděřilo ostré denní světlo.

„Steve?" ozval se tichý hlásek nalevo od něj. Znovu se pokusil otevřít oči a ještě několikrát musel zamrkat, než si na světlo přivykl. Byl připoutaný - zřejmě kouzlem - k tvrdé posteli a hlavu měl v nějakém korytě, takže neviděl nic jiného než nebe nad sebou.

„Naše Šípkové Růženky se probudily," ozval se příjemný hlas. Nad Stevem se objevil pohledný obličej mladého muže a on si náhle s téměř posvátnou hrůzou uvědomil, že hledí na mladého Voldemorta. Naplnila ho směsice pocitů, počínaje zděšením a konče prazvláštním obdivem.

„Okamžitě nás pusťte," zasyčel vztekle a neúspěšně se pokusil odvrátit hlavu.

„Ale, ale... ty dvě nejsou kouzelnice, ale vy... pocházíte z mé koleje, že?" optal se příjemným nacvičeným hlasem Voldemort.

„To není vaše kolej!" vykřikla Veronica, ale její hlas zněl příliš slabě.

„Co po nás chcete?" vyhrkl Steve prudce. Snažil se nemyslet na ponižující pozici, ve které se nacházel, ale fakt, že se nedokázal pohnout ani o milimetr, tomu moc nepomáhal.

„Chtěl jsem vám nabídnout spolupráci se mnou..." začal Voldemort.

„Tak to jste si mohl ušetřit práci," zasyčel Steve a znovu se pokusil pohnout jakoukoli částí svého těla, bezúspěšně.

„Ovšem. Musím říct, že Zmijozel už není, co býval. Takhle vás ale budu muset zabít," pronesl s hraným povzdechem.

„Počkejte," zamumlala Veronica, která se pokoušela vymyslet nějaký optimální plán, který by je z toho vysekal. Hlavní je získat čas a potom… se uvidí.

„Vypadá to, že tvá malá kamarádka má trochu jiný názor," zasmál se chladně Voldemort.

„Budu ochotná s vámi spolupracovat, pokud mi zodpovíte všechny mé otázky."

„Nemám čas se s vámi zahazovat. Buď mi budete užiteční, nebo vás zabiju," zasyčel. Přestože získal zpátky většinu své mladistvé krásy a lidskosti, v podobných chvílích se dostávaly navenek temné rysy jeho obličeje.

„Nezabijete," odsekla Veronica sebejistě. Steve nevěřil vlastním uším, strašně toužil zvednout hlavu a vrhnout po Veronice jeden zvědavý a varovný pohled. Nebyl ale tak pitomý, aby teď mluvil, Veronica tohle všechno určitě dělá s nějakým záměrem. Alespoň doufal.

„Nezabiju?" zeptal se pohrdlivě Voldemort.

„Máme blízko k Lily Potterové i Snapeovým," vysvětlila Veronica.

„Možná," odvětil Voldemort téměř zamyšleně. „Nechám vás tady celý den, pokud i poté budete ochotni spolupracovat, můžeme se domluvit."

„Kde jsou dvojčata?" vyhrkla náhle Veronica, když si vzpomněla na důvod, proč si jich Smrtijedi všimli. Voldemort už ale asi odešel z doslechu, protože se neozvala žádná odpověď.

„Je tu ještě?" zeptal se po chvilce napjatého ticha Steve.

„Nevím," zabručela Veronica v odpověď. Momentálně věděla jediné, že mají velký problém. Voldemort zřejmě své schopnosti měl, protože se nebyla schopná pohnout, a oni proti němu nemají jedinou šanci. Nikdo proti němu nemá šanci. Je jen otázkou času, než se mu podaří Lukea a Lily chytit, a pak už mu nic nezabrání, aby "vstal z mrtvých" doopravdy. Ovšem i takhle musel mít nějakou věc, ke které měl kladný vztah a ke které upoutal svou duši, jinak by nemohl mít tělo. Není to přesně viteál, na ten je třeba složitý rituál včetně vraždy, tohle je ve své podstatě o moc jednodušší. A tím pádem pro ně těžší odhadnout, co tou věcí může být. Tedy pokud vůbec byla tahle teorie správná. Pořád byla možnost, že použil něco mnohem složitějšího, aby si zajistil návrat.

Jelikož vůbec nevím, jak to o prázdninách budu mít, nebudu nic slibovat. Touhle dobou jsem už chtěla mít tuhle povídku dokončenou a začít přidávat další, ale nějak to nevyšlo :P... Za komentáře budu jako vždy převděčná :)).

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque te amo - 10. kapitola: