Stvořitel - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Klid po bouři...

13.01.2019 (11:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1370×

Procitala jsem pozvolna. Slunce mě šimralo na tváři a ze všech stran mě oklopovalo teplo. Pomalu jsem rozevřela ztěžklá víčka a dívala se na hladkou bronzovou hruď.

Rafael mě věznil v dokonalém objetí svých paží. Vzhlédla jsem a střetla se s jeho zlatým pohledem. Tvářil se naprosto vážně a bez jediného mrknutí si prohlížel můj obličej.

Zaregistrovala jsem, že rameno už mě nebolelo.

„Já-”

Víc jsem říct nestihla. Překulil mě na záda a horní polovinou těla překryl to mé. Jeho sametové rty uvěznily má ústa v hltavém polibku.

Pravou rukou mi majetnicky přejel po holém stehně a já si uvědomila, že mě někdo umyl a převlékl do noční košilky. Rafael ze mě ten saténový kousek stáhl a přejel rty na krk, kde jemnou kůži označil zuby.

Zavzdychala jsem a vzepjala se mu vstříc. Putoval vlhkou cestičkou dál, až našel moje bradavky a škádlil je jazykem tak dlouho, dokud se nezahrotily.

Dlouhými prsty mi kreslil kroužky kolem pupíku, až nakonec sjel dolů a pátravě vklouzl mezi nohy. Souhlasně zamručel, když nahmatal zrádnou vlhkost.

Zazmítala jsem sebou na posteli a snažila se uhnout před dráždivými doteky, ale nenechal mě. Nejdřív do mě zajel jedním prstem a já zasténala v euforii, když přidal druhý, kňučela jsem.

Rafael mě netrápil dlouho. Chvěl se stejně nedočkavě jako já, rychle se vyhoupl nade mě, roztáhl mi do široka nohy, a jakmile svázal svůj pohled s mým, vstoupil do mě.

Tentokrát jsem vykřikla hlasitě, procítěně a bez jakýchkoliv zábran. Věděla jsem, že se ten výkřik roznesl celým palácem a ven otevřenými okny a bylo mi to jedno.

Vnímala jsem jenom Rafaela, jeho silné tělo vzpínající se nad mým, zrychlený dech nás obou, a především naše pouto, které se ucelilo.

O tomhle všichni mluvili. Tohle bylo ono. Jedno tělo, jedna duše, navždy spojeni v jeden celek. Byla jsem schopná cítit jeho rozkoš jako svou, viděla jsem do jeho srdce a spatřila všechny jeho myšlenky. Pronikal mnou všemi možnými směry a já se mu oddala, aniž bych se pokusila vystavit jakoukoliv hru. Nechala jsem ho, aby si mě vzal.

Rafael se pohyboval zvolna, lenivě a líbal mě přitom stejně hluboce. Pohnula jsem boky, abych ho přinutila nešetřit mě a on mi zasyčel do úst.

Klekl si na kolena a dlaněmi mi oddálil stehna ještě víc od sebe. Jeho planoucí, zlaté oči se zaměřily na místo, kde jsme byli spojeni a zřejmě se mu líbilo, co viděl, protože do mě prudce přirazil.

„Rafaeli!” vykřikla jsem chraplavě.

Usmál se koutkem úst a já si byla jistá, že ten uhrančivý pohled budu mít navždy v mysli. Jeho tempo nabíralo na síle a tvrdosti. Znovu se sklonil a já mu zaryla nehty do zad. Drásala jsem tu dokonalou pokožku a zmítala se pod ním ve vlnách přicházející rozkoše.

„Teď, tynhelin,” šeptal mi do ucha. „Pojď se mnou!”

A já šla. Vybuchla jsem v magickém orgasmu, stala se noční oblohou, hvězdami a ohněm. Jeho vyvrcholení posílilo to mé a prodloužilo ho, takže když na mě opatrně dopadl, ještě jsem ho cítila.

Držela jsem oči otevřené silou vůle, přesto mě přemáhala únava. Rafael mě políbil na koutek úst a slezl ze mě. Nelíbil se mi chlad, který mnou pronikl, ale neměla jsem dost síly se přikrýt.

A nakonec to ani nebylo třeba. Po pár minutách se Rafael vrátil, vzal mě do náruče a přenesl do koupelny, kde mě opatrně položil do vany s horkou vodou.

Jakmile ale namočil žínku a chtěl mě začít otírat na tom nejcitlivějším místě, procitla jsem docela.

„Ne,” odstrčila jsem jeho ruku.

„Jsi zraněná, tynhelin. Dovol mi se o tebe postarat.”

Podívala jsem se na vodu, která se lehce zabarvila do růžova. Ano, krvácela jsem. Bylo to znamení ztráty nevinnosti, začátek opravdového svazku.

„Umyju se,” rozhodla jsem se.

Rafael naprosto neposlouchal, co jsem říkala. Jednoduše ponořil ruku s žínkou do vody a něžně, leč důrazně ukončil moje protesty. Otíral moje nejcitlivější místo lehkými doteky, a jakmile byl spokojený s výsledkem, zabalil mě do huňatého ručníku.

Vrátil se se mnou zpátky do ložnice, a když mě uložil pod povlečení, sám si nahý lehl za mě. Objal moje prohřáté tělo a zabořil tvář do vlasů.

Vycítila jsem jeho náladu, jako bych ji sama prožívala. Zlobil se. Sice se snažil ten pocit potlačit, ale já ho přesto vnímala.

„Co se děje?” zamračila jsem se a otočila tváří k němu.

Než mi odpověděl, shrnul mi pramen vlasů za ucho. „Mohl jsem o tebe přijít...”

Chvějivě jsem se nadechla a vzpomněla si na hrůzy, kterých jsem byla svědkem. Vrátily se mi tváře a zohavená těla mrtvých, utrpení v očích těch, kteří přežili.

„Strašně jsem se bála,” zašeptala jsem tak potichu, že jsem ta slova sotva slyšela. „Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím.”

Rafael stiskl rty a očima mu probleskl oheň. Stiskl mě tak silně, až to bolelo, ale chápala jsem ho. Chtěl se ujistit, že jsem skutečná. Že to není jenom sen.

„Ochráním tě, Layenthino. Už nikdy se nebudeš muset bát, přísahám. Musíš mi věřit,” řekl naléhavě.

Viděla jsem jeho strach. Po tom všem si nebyl jistý, jestli v něj stále věřím. Já si ale uvědomovala, že stvůry, které pronikly do našeho světa, sám zastavit nemohl. Byl zázrak, že je dokázal zadržet tak dlouho, aniž by zemřel.

Políbila jsem ho a řekla tím všechno. Jakmile se mé nahé tělo dostalo do kontaktu s jeho, ucítila jsem podivné trnutí v podbřišku. Roztouženě jsem se natiskla blíž a rukou nahmatala Rafaelovo tvrdé vzrušení.

On mou ruku ale odsunul a zasmál se. „Ne, tynhelin... Je brzy, musíš se zahojit.”

„Jsem v pořádku,” ujistila jsem ho a stiskla mezi zuby ušní lalůček. „Prosím. Potřebuju to.”

„Věř mi, malá. Bolelo by tě to,” pohladil mě něžně po ňadru, „zítra v noci se ale určitě nevyspíš, ženo.”

Usmála jsem se tomu slibu a mé tělo při té představě okamžitě reagovalo. Náruživost ještě stupňovalo období...

Prudce jsem vyletěla do sedu a očima střelila k ozdobnému kalendáři, který visel na zdi. Datum souhlasilo. Byla jsem v půlce periody, takže jsem právě... Ovulovala.

„Co?” nadzdvihl se Rafael na lokti.

„Nic,” zalhala jsem. „Zdálo se mi, že slyším kroky.”

„Nikdo nás rušit nebude,” ujistil mě. „Prospi se ještě, tynhelin, budu strážit tvůj spánek.”

Uložila jsme se zpátky na polštáře a zavřela oči, abych unikla jeho pátravému pohledu, ale věděla jsem, že rozhodně neusnu.

Modlila jsem se ke všem bohům, aby se moje tělo vlivem stresu zaseklo a zbrzdilo biologické procesy, ale uvnitř sebe jsem si byla jistá, že se to nestane.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction