OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 1. kapitola

25.07.2021 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 978×

1. kapitola – Dvakrát do téže řeky (ne)vstoupíš

Washigton, podzim 2008

U řadového domku, který se tyčil tři patra nad úroveň ulice, bylo na chodníku tolik krabic, že by se z nich dala postavit věž, jenž by hravě dosáhla až do druhého patra. Z nábytku už zbýval jen gauč, se kterým zápasili stěhováci na schodišti ke vchodovým dveřím, aby ho mohli donést do obývacího pokoje. Další muži už ochotně začali odebírat krabice a pomalu je roznášeli podle popisů do domu.

„Výtečně, Viki, jde to vážně perfektně.“

„Tak jako vždy, tati.“ Přikývla jsem svému otci, který se ležérně opíral o svoji hůl a v civilním oblečení sledoval, jak se chodník postupně vyprazdňuje. Vybalení krabic byla však věc jiná, která nám ve třech, potažmo ve dvou, bude trvat nejméně týden.

Nahlas jsem to říct nemohla, ale můj názor byl, že bych vše nejraději odnosila zpátky do aut a odjela co nejrychleji zpátky do Tusconu. To byl můj domov. Ne tohle přelidněné místo, kde byl jeden dům nalepený na druhém a naprosto znemožňoval soukromí. Domy v klasicistním stylu se tvářily, jakoby chtěly připomínat dobu zakladatelů, ale jejich novodobé různobarevné fasády spíš vypadaly komicky. Byli jsme jen asi dvě ulice daleko od parku unijního generála Johna Alexandra Logana s jeho sochou uprostřed, který byl zároveň velký kruhový objezd, jenž se snažil do už tak přeplněného města přenést trochu budoucnosti a řádu.

Před tátou i bratrem jsem se tvářila, že souhlasím s touhle změnou prostředí, ale dělala jsem to spíše kvůli Markovi, na němž bylo vidět, že je z nového místa skutečně nadšený. Jakoby ty roky smutku z něho opadly a on rázem pookřál a vypadal jako malý kluk se šibalským pohledem, kterým zkoumal každičký kousek ulice, která se měla stát naším novým domovem.

Alespoň že dům neměl přeumělkovanou fasádu jako ty ostatní.

Když se jednalo o ubytování zaměstnanců, nešlo armádě o pompéznost, ale dostupnost a flexibilitu. Zamlouval se mi ten styl, kterým připomínal anglické domy z červených cihel. Podobně vypadal i dům přes ulici, jen byl větší, honosnější a s věžičkami, ale ten, před nímž jsem stála, vynikal mezi ostatními, alespoň pro mě.

Dům napravo byl sice taky z červených cihel, ale zdály se mi vybledlejší a dům nalevo si majitelé natřeli na bílo, takže zanikla ta úžasná struktura cihel. Přesto vypadal trochu zanedbaně, předzahrádka, která dům oddělovala od ulice, potřebovala zamést a dva malé záhonky zbavit plevele a trochu upravit ten stromek, který odstiňoval chodníček vedlejšího domu. Možná ještě oživit nízký tepaný plůtek novým nátěrem, aby nevypadal, že skutečně pamatuje otce zakladatele.

„Neměla by sis na chvíli odpočinout, Viki?“ Starost v tátově hlase mě zase vrátila do kruté reality. Zavrtěla jsem hlavou a pevněji stiskla desky, kde jsem měla vypsané veškeré položky s našimi věcmi a v jakém voze se nacházejí a kam je bude potřeba donést.

„Je mi dobře, tati. Pouze tu na to dohlížím a neboj, pitný režim dodržuju.“ Ukázala jsem mu láhev s vodou, která se mi houpala na levém zápěstí. Spokojeně přikývnul a vydal se do útrob domu, aby si stěhováky zkontroloval sám.

Mark pobíhal kolem, ale dával si velký pozor, aby se mužům nepletl pod nohy, občas jim i poradil, kam jakou krabici odnést, protože všechny patra domu proběhl hned, jakmile jsme dorazili. Docela jsem si oddechla, že bylo teplo, dokonce na nebi nebyl ani obláček. Washigton bylo něco úplně jiného než Arizona, tady se měnily čtyři roční období a docela často tu pršelo, což byla jediná věc, co jsem si v den stěhování nepřála.

Trochu jsem se napjala, když u chodníku zastavilo černé auto a vystoupil z něho muž v civilním oblečení, ale styl jeho chůze ho prozradil, nehledě na to, že jsem ho znala.

„Generále O'Neille,“ pozdravila jsem ho kývnutím hlavy a nechala si desky klesnout k boku.

„Stačí, Jacku, nejsem ve službě, Viki.“ Natáhnul ke mně ruku a já si s ním neochotně potřásla. Od prázdnin, které jsem téměř celé strávila v nemocnici, se začal kolem nás motat a tátu nenapadlo nic jiného než ho požádat, aby mu pomohl v přeložení do Washingtonu a my se tak museli přestěhovat. Špatné načasování, stěhování mělo být už před sedmi lety, když máma umřela při jedenáctém září.

„Jestli hledáte tátu, tak šel dovnitř, pane.“ Generál se na mě podíval a sundal si sluneční brýle, abychom si hleděli přímo do očí.

Lehce naklonil hlavu, jakoby mě chtěl pokárat, ale zamumlal jen něco o tvrdohlavosti. Pokrčil rameny a nadšeně zamával Markovi, který si ho taky všimnul, a už běžel k nám.

„Nazdar, Jacku!“ Zaskřípala jsem zubama a zpražila bratra pohledem, který si z toho nic nedělal a jen na mě vypláznul jazyk. Samým překvapením jsem otevřela pusu a zírala, jak můj mladší bráška popohání generála dovnitř a nebyla schopná slova. Hodně dlouhou dobu jsem ho takového neviděla. Srdce mi z toho zaplesalo.

„V dodávce je ještě jedna krabice, ale není na ní nic napsané, slečno,“ vytrhnul mě z myšlenek jeden ze stěhováků. Donutila jsem se k pohybu, abych se s ním šla podívat. Přistrčil mi krabici na okraj. Nebyla zalepená a já moc dobře věděla, co v ní je.

„To je do mého pokoje v nejvyšším patře za schodištěm, ten pokoj s okny sem do ulice.“ Muž přikývnul a krabici zvednul. Nebyla těžká a vůbec necinkala, ale přesto v ní byl kus mého života, který po prázdninách získal zvláštní až téměř bohabojný význam. Netušila jsem, jestli je to dobré nebo špatné

Pokaždé, když jsem si na prázdniny vzpomněla, mi naskočila husí kůže. Bylo štěstí, že jsem to přežila, v tu chvíli nade mnou museli stát všichni andělé, anebo Bůh rozhodl, že ještě nenadešel můj čas, což bylo potěšující, že jsem mu stála za námahu, aby mě udržel při životě, ale zároveň mi to dalo podnět k tomu, abych začala přemýšlet o tom, co od svého života dál chci.

Minulý rok jsem se po létech s tátou hodně pohádala, nechtěla jsem na vysokou, trvalo to týdny, než se podvolil s podmínkou, že pokud v práci nevydržím tři měsíce, od dalšího roku půjdu na vysokou.

Jenže pak jsem skončila v nemocnici a téměř zemřela. Nevím, co přesně to v tátovi vyvolalo, ale sám mi řekl, že mi dává nějaký čas, abych si rozmyslela, jestli se na vysokou přihlásím nebo jestli chci až do konce života pracovat bez možnosti kariérního postupu. Svým způsobem mi nedal moc na výběr, i když si myslel, že ano.

Nevědomky mi však dal příležitost k tomu, abych si ověřila teorii o své terapii, kterou jsem si sama naordinovala před třemi lety, jež mi zaměstnávala mysl dnem i nocí. V posledních týdnech jsem získala dojem, že z toho začínám být lehce paranoidní. Jako právě teď, když jsem zkoumala celou ulici a všechna auta v ní.

Podél chodníku tu muselo k večeru stát mnoho aut a bylo dobré, že jsme pro stěhování vybrali právě dopoledne, kdy tu bylo volněji, jelikož většina lidí odjela do práce a dva stěhovací vozy zabraly poměrně dost místa. Nepočítala jsem přitom auto, které tu čekalo na generála.

Na chvíli jsem uvažovala, kolik dní mi bude trvat, než přiřadím všechny auta k jednotlivým domům, abych se ujistila, že tu nestojí žádná cizí.

Až při pohledu na posledních pár krabic na chodníku, jsem se vzpamatovala a zakroutila nad svou podezíravostí hlavou.

Zastrčila jsem si desky pod paži, abych se mohla napít. Na druhou polovinu října bylo neobvyklé horko, alespoň pro Washington. Sledovala jsem přitom konec ulice, co byl od nás nejblíže. Náš nový dům byl pátý od křižovatky na třinácté ulici, kde projížděly auta v nekonečné záplavě. Na druhou stranu už to bylo na další křižovatku mnohem dál, počítala jsem s tím, že budu slyšet projíždějící auta od rána do rána. Čilý městský ruch, ale k místním památkám to bylo opravdu jen kousek. Konečně jsem mohla vidět na vlastní oči Bílý dům, Lincolnův památník nebo Kapitol, ale nelíbilo se mi, čím to bylo vykoupené.

„Už je to všechno,“ vytrhnul mě ze zamyšlení vedoucí stěhováků. Prošla jsem s ním znovu dodávky, chodník před domem a dům samotný. Venku jsem mu předala šek, který měl táta připravený už od včerejška, vypisoval ho na hotelu v Tusconu, než jsme nasedli na noční let do Washingtonu, abychom dorazili souběžně se stěhováky, kteří se museli táhnout z jednoho konce států na druhý, což jim zabralo dva dny i s přespáním v motelu někde v okolí Arkansasu.

„Mockrát vám děkujeme.“

„Ať se vám dobře bydlí, slečno.“ Přátelsky mi pokynul a už nečekal na moji reakci, svolal svoje chlapy a než jsem se nadála, všichni nastoupili do aut a vydali se zpět do Tusconu. Stálo mě to hodně sil, abych tajně nenaskočila s nimi.

Volná místa před domem dlouho nezůstala, protože tu zaparkovaly za chvíli dvě další auta, které jsem neznala. Zamračila jsem se a raději odejít do domu, ale to už z něho vyšel táta s Markem a generálem.

„Cos mi neřekl, Jacku?“ Ostražitě jsem se podívala na nadřízeného svého otce, když mu předával klíčky.

„Služební auto, Tome, samozřejmě. To je jasné.“

„To tu ale stále jedno přebývá,“ vmísila jsem se do jejich rozhovoru.

„Když mě omluvíte, mám po městě nějaké pochůzky,“ zašklebil se generál a mně došlo, že bude asi muset generálovat, evidentně z toho moc nadšený nebyl. Hodně mi připomínal tátu, když jsem byla malá. Byl to ten typ vojáka, který je vojákem až do konce a i přes svůj pokročilý věk by se raději zapojil do akce a ne seděl v kanceláři či jednal s politiky. Což ho trochu pro mě dělalo přijatelnějším.

„Tak čí je tamto?“ Mark se protlačil mezi nimi a ukázal se na nevýrazné auto stříbrné barvy.

Táta vytáhnul klíčky z kapsy a natáhl ruku ke mně. „Nechci, abys mi dával auto.“ Řidičák jsem si dělala v šestnácti jako všichni ostatní, ze začátku jezdila s tátou, ale od prázdnin jsem za volantem neseděla.

„Já ti ho taky nedávám, pouze jsem zaplatil první splátku. Snad sis nemyslela, že nebudeš ten rok vůbec nic dělat? Seženeš si brigádu na částečný úvazek a z ní si to auto budeš platit. Máš ho na pochůzky a vyzvedávání Marka ze školy, ale primárně ho budeš používat na dopravu do práce.“ Nemohu říct, že jsem nebyla překvapena, ne však z toho, že si musím najít brigádu, co jsem oceňovala, ale spíš mě udivilo, že po tom létě mi táta dovolí dělat něco víc než jen sezení doma a starání o domácnost.

„To je skvělý!“ neskrývala jsem svoje nadšení, ale táta přesto zdvihnul ukazováček levé ruky.

„Jen mi slib, že si najdeš něco v nějaké kanceláři, kde budeš jen vypomáhat, nic náročného. Musíš se šetřit.“ Tohle se od něj dalo čekat, alespoň to trochu zaobalil, než aby narovinu řekl, abych si našla něco pro invalidy. Jediné co mě nejvíce mrzelo po pobytu v nemocnici, že moje zdraví už nikdy nebude takové jako předtím. Táta se ale utěšoval tím, že jsem alespoň přežila, což bylo víc, než v té době doufal.

„Kdybys chtěla…“ začal generál, ale já zavrtěla hlavou.

„Něco si najdu sama, pane, díky.“ Odmítla jsem ho co nejšetrněji, abych neurazila tátu, protože mi bylo jasné, že měl podobné myšlenky.

***

První společná večeře proběhla v uvolněném duchu, tak jsem si později v pokoji na krátkou chvíli myslela, že by to mohlo skutečně fungovat, alespoň pro Marka, ten měl z nás největší naději se z toho špatného vyhrabat a mohl dospívat klidněji a bezstarostněji nežli já. Ze srdce jsem v to doufala, ale když mi padl pohled na neoznačenou krabici, zastrčenou za dveřmi, aby někoho nenapadlo ji vybalovat, tak na mě všechna ta tíha dopadla.

Usadila jsem se před postel na zem a zírala na krabici, jakoby z ní měl každou chvíli vyskočit nějaký bubák. Stále jsem se vracela k létu. Nechtělo se mě to pustit a já si až tehdy uvědomila, že jsem to možná všechno pochopila jinak. Přesto existovala maličká naděje, že mám až příliš bujnou fantazii anebo se můj mozek v tom kóma porouchal mnohem víc, než si doktoři mysleli a začala se u mě projevovat schizofrenie nebo jiná psychická porucha.

Nemohla jsem tu krabici znovu otevřít nebo snad nechtěla, přestože ještě před stěhováním jsem do ní přihodila skoro dvě desítky popsaných stran.

Raději jsem se posadila ke stolu a připravenému notebooku, kde jsem si díky tátovi mohla zapnout internet. Jedno jediné jméno napsané do vyhledávače mě zřejmě dělilo od chvíle, kdy se budu považovat za blázna, co má příliš bujnou fantazii nebo jen všechno potvrdím a střetnu se tak s tvrdou realitou.

Patrick Sheppard.

Stále jsem nechápala, proč právě tenhle člověk. Pokud by byl skutečný, mohl mě navést k těm stovkám stránek, které byly v neoznačené krabici. Jeho existence mohla vést i k existenci dalších lidí, kteří se objevovali v textech, jež vznikaly na popud mých snů a představ za poslední tři roky.

Téměř mi to vyrazilo dech, když jsem našla nekrolog Patricka Shepparda, movitého průmyslníka, který zemřel před nedávnem na infarkt. Nemohla jsem si přeci vymyslet smrt skutečného člověka. Chtěla jsem notebook zavřít a už na to nikdy nepomyslet, ale ta krabice na mě stále zírala a já si uvědomila, že už není cesty zpátky. Našla jsem toho člověka a to byl bohužel možná jen začátek, protože jeho poslední rozloučení proběhlo před pár týdny v jednom z domů, který Patrick Sheppard vlastnil a shodou okolností to bylo v Potomac Falls jen asi hodinu jízdy autem od Washingtonu.

Odsunula jsem se od stolu a než se kolečka židle zastavila, věděla jsem, že tam musím jet, abych vyvrátila další podobnost s mými texty, ať to stojí, co to stojí, i když bych měla lhát otci.

***

Cítila jsem se hrozně, když jsem otci oznámila, že si chci udělat sobotu jenom pro sebe a vyjet si na výlet. Nic proti tomu nenamítal, takže mě to trápilo ještě víc, ale byla to jediná možnost, jak zjistit pravdu o těch lidech, o nichž jsem psala poslední tři roky.

Od domu jsem vyjela před osmou ráno, protože jsem nepočítala s tím, že bych do Potomac Falls dojela skutečně za hodinu. Za volantem jsem si prozatím tak jistá nebyla a navigovat jsem si musela podle mapy, ale když jsem přejela přes Theodor Roosevelt Bridge, který byl jen malý kousek od Lincolnova památníku, jsem znovu dostala řízení do ruky a cesta mi uběhla poměrně rychle, i když jsem občas musela zastavit, abych zkontrolovala, že jedu správně.

Přesnou adresu domu Patricka Shepparda pro mě bylo trochu složitější sehnat, na internetu byla pouze adresa jeho washingtonské kanceláře, kam jsem nechtěla chodit. Nakonec jsem zkusila informace, kde stačilo sehrát před ženou menší divadlo, že se moji rodiče přátelili, ale matka zemřela a já v jejích věcech nemohla najít adresu, abych poslala kondolenci rodině pana Shepparda.

Jenže jsem si stále nebyla jistá, jestli vysvětlení mojí přítomnosti v domě bude pro jeho syna dostatečně uvěřitelné. Jela jsem tam spíš hlavně kvůli němu než jeho otci. Pokusila jsem se vymyslet i další scénáře, ale sotva jeden se mi zdál natolik uvěřitelný, abych se dostala alespoň za vstupní bránu.

Během cesty mi ale došlo, že by pouze stačilo, kdyby otevřel syn pana Shepparda. Stačilo mi vidět jeho tvář, protože když by byl skutečný on, tak by byli i ti ostatní.

Jenže jsem z toho měla strach. Znamenalo by to, že jsem celou dobu sledovala lidi a přísně utajený projekt, skrze sama sebe z budoucnosti.

Rozbolela mě z toho hlava. Už na počátku toho všeho, co jsem považovala za svůj vymyšlený příběh, se zdálo cestování časem jako složité, protože se to vždy v určité fázi příběhu natolik zamotalo, že by tomu nemohl nikdo rozumět, když by nedával pozor. Stále jsem se tomu zdráhala uvěřit, ale z těch veškerých podnětů, se to tak neuvěřitelné nakonec nezdálo, protože když by mohly existovat brány, kterými se dalo cestovat na jiné planety a dokonce i do jiných galaxií, proč by se nemohlo cestovat časem?

Na okraji Potomac Falls jsem musela zastavit, vystoupit, chvíli se projít a vyprázdnit mysl, abych nezačala bláznit, jakmile bych zaklepala na dveře. Vytáhla jsem z auta láhev s vodou a zapila své léky, které se staly nedílnou součástí, pokud jsem se chtěla dožít alespoň třicítky.

Bylo přesně 9:58, když jsem zaparkovala před kamennou klenbou, která sloužila jako vstup na rozsáhlý pozemek a kupodivu byla dokonce otevřená brána. Nikde žádný intercom, takže nebyl problém se dostat dovnitř.

Ze sedadla spolujezdce jsem sebrala kabelku, nacpala do ní láhev s vodou a z přihrádky od spolujezdce vytáhla diktafon a poznámkový blok. Jediná verze, která se zdála uvěřitelná, byla, že k přihlášce na Stanford, kde chci studovat ekonomii a obchod, bych ráda připojila práci o průmyslnících, kteří se vypracovali od píky, ale mělo to pořád mezery.

Jak jsem šla po dlouhé písčité příjezdové cestě, měla jsem nohy jako z olova a musela se ke každému dalšímu kroku nutit. Už nešlo couvnout zpět. Ve chvíli, kdy jsem zadala jméno do vyhledávače, jsem věděla, že to co díky tomu zjistím, nebudu moci ignorovat, i kdybych sebevíc chtěla.

Na jednu stranu jsem si přála, aby nikdo nebyl doma, ale na tu druhou, daleko otravnější, která mě nutila jednat, jsem chtěla, aby se můj příběh stal skutečným, i když by to znamenalo změnit svůj názor na dosavadní představy a vědomosti o vesmíru a cestování na jiné planety. Ignorovala jsem fakt, že moje jiné já si prošlo opravdu těžkými věcmi, před kterými se mě snažila ochránit, ale já cítila povinnost jí pomoci tak moc, jako ona se snažila pomoci mně.

Stanula jsem před masivními vyřezávanými dveřmi a bleskově zaklepala, abych si to náhodou nerozmyslela. Vyčkávala jsem dlouhé vteřiny, při nichž se mi roztřásly nohy natolik, že mě téměř neudržely.

Jakmile se dveře otevřely a za nimi stál vysoký pohledný muž se světle hnědými vlasy, pleteném svetru a plátěných kalhotách, se mi téměř zastavilo srdce. Cítila jsem, jak mi ze tváří vyprchala veškerá krev. Zatmělo se mi před očima a musela se hodně snažit, abych se na místě nesložila.

„Ano?“ Mužův hlas byla možnost, jak se trochu vzpamatovat a pokusit se během pár vteřin vymyslet, jak se vymluvit a utéct jak nejrychleji bych dokázala.

„Já…“ zablekotala jsem vyděšeně a div neupustila kabelku.

„Potřebuješ něco?“ Polknula jsem, zhluboka se nadechla a podzdvihla bradu.

„Moc se omlouvám, ale zřejmě jsem na špatné adrese. Hledala jsem pana Shepparda.“ Můj hlas i přes veškerou snahu zněl přiškrceně, téměř kňouravě.

„Já jsem Sheppard.“ Veškeré moje dohady a představy se rázem zhroutily jako domeček z karet. Místo kýžené úlevy jsem pocítila obrovské zklamání. Přesto jsem musela posbírat svoji sebedůvěru a nějak z té nepříjemné situace vybruslit.

„Hledala jsem syna Patricka Shepparda.“ Poslední snaha zvrátit nevyhnutelné.

„To jsem já. Co bys potřebovala?“ Jeho tykání byla jako obrovská facka, která mnou otřásla.

„Velmi se vám omlouvám, pane Shepparde, že vás takhle přepadám v sobotu. Jmenuji se Victorie Colllisová.“ Natáhla jsem k němu ruku, abychom si potřásli. Nepatrně se přitom usmál, protože mu zřejmě připadalo vtipné uvádět do rozpaků puberťačky.

„Vůbec nic se neděje, ale pan Sheppard býval můj otec.“

„Aha,“ vzdychla jsem bezradně.

„Mohla bys mi říct, proč jsi za mnou přišla, Victorie?“ Povytáhla jsem si ucho kabelky, aby mi nespadla z ramene a trochu se vzpamatovala.

„Předem bych chtěla říct, upřímnou soustrast, kvůli vašemu otci. Nebyla jsem si jistá, zdali nepřicházím příliš brzy, ale díky nekrologu vašeho otce jsem našla správný námět pro přijímací esej na Stanford, kde bych ráda studovala ekonomii a obchod. Doufala jsem, že jako jeho syn byste mi mohl něco o svém otci říct, jak se jako průmyslník vypracoval.“ Sheppard se na mě široce usmál a pootevřel více dveře. Nemohlo to být horší, ještě jsem mohla začít koktat, to by byl už opravdu konec.

„Tohle slyším prvně, a kdyby tady mohl být otec, určitě bys ho potěšila. Rád ti pomůžu. Klidně pojď dál.“ Ustoupil a já dlouhé vteřiny na něj zírala, než mi pokynul hlavou a já konečně udělala první krok.

Dovedl mě do obrovského obývacího pokoje s mnoha okny a výhledem na bazén a část zahrady.

„Tady se posaď, něco ti donesu na pití. Nachystej si, co potřebuješ.“ Usadila jsem se na béžovou sedačku jen na okraj a kolena si přitáhla k břichu. Přesně taková pozice, bych mohla vyskočit a vmžiku běžet pryč.

Motala se mi hlava a nedokázala konstruktivně přemýšlet. Jak se z toho dostat, abych nevypadala hloupě. Uvědomila jsem si, že nemám připravené žádná otázky. Nedoufala jsem, že se dostanu přes práh.

„Tohle zvládnu,“ zašeptala jsem a vytáhla diktafon, položila ho na skleněný konferenční stolek a vedle umístila poznámkový blok a dala se do hledání nějaké tužky. Prosila jsem Boha, abych ji měla, nesnesla bych další potupu, kdyby mi musel půjčit i tužku.

„Tady je ta voda.“ Trhnula jsem sebou, když pan Sheppard vstoupil do obýváku a položil na stolek sklenici, aniž by to cinklo. „Pokud potřebuješ půjčit tužku, mám jich tu spoustu.“ Strojeně jsem přikývla a on prošel kolem gauče k malému stolu, na němž byla celá zásoba tužek, jednu vytáhnul a jak se usadil do křesla naproti, podal mi ji. S povděkem jsem ji přijala a ze stolu sebrala poznámkový blok a diktafon. Kabelku jsem si hodila k nohám a začala zápasit s diktafonem a doufala, že jsou v něm alespoň baterie. Ruce se mi přitom třásly jako osiky, až si toho pán domu všimnul. Nahnul se a přes stůl a ukázal na diktafon, který jsem mu dala a zapnul ho raději sám.

„Dí-díky.“

„Vůbec nic se neděje. Nemusíš být nervózní. Obdivuju tvoji odvahu, že jsi přijela až sem a dala si práci tu práci s hledáním. To je základ úspěchu ve finančnictví.“ Nejistě jsem přikývla.

„Dokončila jsem střední letos, ale na vysokou půjdu až příští rok. Snažím se najít a prozkoumat svoje možnosti než se rozhodnu, jestli je Stanford to pravé. Ekonomie a obchod jsou jedním z mých hlavních oborů, které mám předvybrané, pane Shepparde.“ Všimla jsem si, jak se zeširoka usmál a ležérně si přehodil jednu nohu přes nohu a pravou ruku položil na opěradlo gauče.

„Jak jsem řekl ve dveřích, pan Sheppard byl můj otec. Můžeš mi říkat Dave.“ Údivem jsem otevřela ústa. V hlavě se mi rozezněl poplach. Zalapala jsem po dechu. Vykřesalo to ve mně udušenou naději.

„Vy nejste John?“ Byla to taková začátečnická chyba, kterou jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy Davu Sheppardovi z tváře zmizel úsměv a zatvářil se dosti rozladěně.

„John je můj mladší bratr,“ řekl úsečně. Nemohla jsem se nadechnout. Byla jsem zpátky se svými teoriemi, ale musela zachránit situaci, aby to nedopadlo katastrofálně.

„Velice se omlouvám, myslela jsem, že máte dvě křestní jména.“ Nevypadalo to, že bych to tím nějak zlepšila.

„Ne, to nemám. Jsem Dave Sheppard. John Sheppard je můj mladší bratr, ale ten se o rodinný podnik nikdy nezajímal. Pracuje u letectva. Neviděli jsme se od jeho studií, byl tu až nedávno kvůli pohřbu.“ Nabyla jsem dojmu, že se bratři nemají zřejmě v lásce. To nebylo dobré.

„Ještě jednou se omlouvám. Mrzí mě, že jsem vás rozzlobila. Víte, když jsem četla článek o vašem otci, přišlo mi jeho jméno povědomé.“ Musela jsem zalhat, ale v duchu jsem se pokárala, že ke lži zneužiju jméno svojí matky. „Párkrát jsem od matky slyšela jméno John Sheppard, byla jsem natolik bláhová, že jsem si pořádně nezjistila, že měl váš otec dva syny.“ Třásla jsem se jako osika a měla dojem, že každou chvíli omdlím, možná by mě to zachránilo od téhle potupy.

„Co dělá tvoje matka, Victorie?“ zeptal se na tu nejméně pravděpodobnou otázku.

„No, ona pracovala pro letectvo, dělala instruktorku v tréninkovém programu pro důstojníky ozbrojených sil.“ Dlouze se nadechnul. Přehodil nohu zpátky na zem, stáhnul ruku z opěradla, lokty se opřel o kolena a zkoumavě se na mě zadíval, jakoby snad zavětřil nějakou lež.

„A kdy to bylo?“

„Ještě před mým narozením a i po něm. Okolo roku devadesát.“ Zdvihnul bradu a nepatrně se pousmál. V duchu jsem si oddychla, zřejmě jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

„Tak to je možné, že jsi slyšela o mém bratrovi. V těch letech se dal k letectvu.“ Na krátký okamžik jsem si dovolila zabrouzdat do vzpomínek. John Sheppard mi byl vždy povědomý, ale nedokázala jsem si představit, že by ho moje máma skutečně vycvičila. To by byla opravdu velká náhoda.

„Máma pracovala na Davisově–Monthanově letecké základně, co je asi osm kilometrů od Tusconu, kde jsem se narodila a vyrůstala.“ Dave Sheppard spokojeně přikývnul. Vážně se to dělo?

„Pěkná shoda náhod.“ Vycítila jsem v jeho slovech ostražitost.

„Moc se vám znovu omlouvám. Jsem z toho nervózní, běžně nehledám a nejezdím za cizími lidmi, ale slíbila jsem tátovi, že když budu moci odložit o rok nástup na vysokou, tak si najdu obor, který chci studovat a budu se tomu plně věnovat. Od smrti matky jsem si nebyla jistá, jestli chci na vysokou někdy vůbec jít, ale když tátu přeložili do Washingtonu, dal mi na výběr.“ Už jsem zacházela do velkých podrobností, ale bylo to pořád lepší než mu více lhát. Z maličké lži vznikla taková, že mě mohla stát všechno.

„A co dělá tvůj otec?“

„Je to voják, ve výslužbě, teď pracuje jako vojenský poradce.“

„Takže vojenská rodina,“ konstatoval Dave a znovu se zatvářil tak jako, když jsem zmínila jméno jeho bratra. Zřejmě mu armáda taky nevoněla. „A ty nechceš vstoupit do armády?“

„Nikdy,“ vypálila jsem bleskově a hned svých slov zalitovala. Kdyby to tušil táta, ranilo by ho to, nemluvě o mámě. Oba pro armádu žili. Byli to patrioti, jak se patří, i když ani jeden z nich neměl americké předky dále než za své vlastní rodiče.

„Promiňte, že jsem tak přímá, ale znám i jiný způsob, jak sloužit zemi.“ To už evidentně Davea nadchlo.

„Líbí se mi tvůj přístup a vážím si toho, že se snažíš napravit svoji chybu. Vypadá to, že dneska už asi nebudeš schopná dokončit náš rozhovor. Domluvíme se takhle, Victorie. Převzal jsem rodinnou firmu po otci, která má po státech mnoho poboček a já dojíždím do té, co máme ve Washigtonu. Co kdybys teď jela domů a zastavila se za mnou třeba v úterý v kanceláři, kde si spolu promluvíme v klidu. Pokud mě přesvědčíš, že máš skutečný zájem, mohl bych ti domluvit stáž, kde by sis mohla vyzkoušet, co obnáší řízení firmy v praxi, což bude pro tebe na přihlášce na vysokou vypadat daleko lépe než jen nějaká esej.“ Už uvolněně se postavil, došel zpět k tomu stolu, vzal si papírek, něco na něj napsal a podal mi ho.

„Máš tam adresu a čas, kdy se za mnou zastavíš. Dám vědět, že tě budu čekat a když ukážeš tuhle navštívenku,“ podal mi i tu, na jejíž zadní straně byl jeho podpis s razítkem firmy, „dovedou tě rovnou za mnou. Souhlasíš?“ Beze slov jsem přikývla. Pomohl mi zabalit si věci, dohlédl, abych vypila sklenici vody a vyprovodil mě k domovním dveřím.

Jako ve snách jsem prošla na chodník a otočila se k Davu Sheppardovi. „Děkuju.“

„Nemáš vůbec za co. Já děkuju za zajímavou návštěvu a jeď opatrně.“ Přikývla jsem a zavřel mi před nosem. Jako ve snách jsem došla ke svému autu, dlouhé minuty jsem jen seděla a zírala do prázdna. Vůbec jsem nemohla pochopit, co se právě stalo a co to pro mě znamenalo.

John Sheppard byl skutečný. Ne jen můj výmysl. Prozatím jsem zůstala jen u toho. Musela jsem ještě vidět jeho fotografii, abych si byla jistá. Jenže zjištění, že byly s mámou ve stejný čas na základně, mou snad otřáslo ještě víc než to, že poslední tři roky ho sleduji skrze samu sebe.

Pak jsem se už rozplakala a bylo mi naprosto jedno, jestli mě někdo uvidí. Měla jsem toho plnou hlavu, nehledě na to, že jsem se tímhle pokusem zřejmě uvrtala k práci a studiu oboru, který mě vůbec nezajímal, což byl sakra problém.

Dave Sheppard

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 1. kapitola: