OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 9. kapitola

21.07.2014 (18:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1548×

Pevně doufám, že se vám kapitola bude líbit a odpustíte mi, že její napsání trvalo o něco déle.

Vaše Nikol18

Kapitola mapuje díly:

3x12 – Ozvěny

3x13 – Bezohledný hrdina

3x14 – Rodneyho povznesení

3x15 – Hra

3x16 – Archa

3x17 – Neděle

9. kapitola – Poslední rozloučení

Od našeho posledního rozhovoru jsem se podplukovníkovi vyhýbala snad ještě víc. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Začínal se mi dostávat pod kůži, přestože jsem ho nenáviděla, ale musela jsem vzít v potaz, že byl ochotný mě zachránit. A ten polibek…, cítila jsem ho ještě dva dny potom a byla z něho neuvěřitelně zmatená.

Soustředění mě nějak opouštělo, přesto jsem pokračovala v tréninku s Teylou, ale v jednom kuse jsem byla na zemi a utržila přitom snad víc ran než od Radima. Carson s tím nesouhlasil, že prý nejsem stoprocentně fit, ale to už nikdy nebudu, říkala jsem si v duchu.

Ronon byl daleko drsnější než Teyla. Svým způsobem se mi asi mstil, anebo mi chtěl dát za vyučenou místo Elizabeth, která se k mému odchodu ke Genijům nijak nevyjadřovala, ale donutila mě, abych chodila za psycholožkou každý druhý den.

S doktorkou Heightmeyerovou jsem sdílela hodiny ticha a pozorování moře za okny její „ordinace“ a míjela se tu s Teylou, která začala trpět vidinami Antiků, což jak se vyjádřila doktorka Heightmeyerová, je pouze důsledkem smrti sta Antiků, jež byli zabiti svými výtvory, replikátory, u kterých Rodney vypnul příkaz, že svým stvořitelům nesmí ublížit. Jenže postupem času začali mít vidiny i další lidé z expedice, a dokonce začali pociťovat silné bolesti hlavy.

„To asi nebude tím, že má člověk otevřenou mysl,“ konstatovala jsem plaše, když jsem šla s Teylou z tréninku, ale vypadalo to, že mě vůbec vnímá. Athosianka se zastavila uprostřed chodby a zírala na vidinu, jež pro mě byla neviditelná. Ten její pohled mi nahnal strach. Instinktivně jsem se k ní přiblížila.

„Já… já nevím,“ přiznala Teyla rozechvěle a já ji zachytila, protože to vypadalo, že se zhroutí.

„Nemám tě odvézt na ošetřovnu?“ Zavrtěla hlavou.

„Jen si potřebuju odpočinout.“ Doprovodila jsem ji na pokoj a uložila. Minula jsem se přitom s doktorkou Heightmeyerovou.

„Že by to byla davová psychóza?“ Chtěla jsem se jí zeptat kousavě, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Nebyla jsem zvědavá na její přednášky. Bez jediného pozdravu jsem se kolem ní protáhla a zamířila k centrální věži.

Před časem jsem si všimla, že z jednoho můstku pozoruje Rodney velryby, kterých jsem si při posledních sezeních taky všimla.

Vyběhla jsem schody a vyhnula se řídící místnosti. Jenže když jsem došla na můstek se zábradlím, nikdo tam nebyl a v moři jsem uviděla další velryby, k nimž mířil jumper.

Netrvalo to dlouho a podplukovník se vrátil společně s Rodneym, který byl v bezvědomí a krvácel z nosu a uší, stejně jako podplukovník. Oběma praskly ušní bubínky.

Nevím, jestli to byl strach o Teylu nebo o další členy expedice, co začali padat jako mouchy s velkými bolestmi hlavy nebo ten důvod byl úplně jiný, ale chtěla jsem vědět, čím to je. Jenže jsem nemohla jen tak nakráčet do řídící místnosti, opřít se o pult a zeptat se, o co jako jde.

Přestože jsem pomalu nabývala dojmu, že velryby s tím možná mají něco společného.

Chodby se rázem zdály neuvěřitelně dlouhé a lidé v nich nevypadali příliš zdravě. Převážná většina expedice začala trpět vidinami, které mně byly zapovězeny. Prozatím. Nějak jsem netoužila potom, abych něco podobného viděla i já.

Zamířila jsem na jeden z můstků nedaleko centrální věže. Vzduch byl cítit solí a vítr mi odfoukával pár pramenů, které se mi dostaly z drdolu. Pravda byla taková, že velryb přibylo. Víc než jsem dokázala spočítat pouhým okem. To nevypadalo dobře. V duchu jsem se modlila, aby někdo přišel s řešením.

Vrátila jsem se zpátky na chodbu a v půli kroku se zarazila, uviděla jsem před sebou seržanta Balea jak zírá s otevřenou pusou dokořán a přitom ustupuje před něčím, co vidí jen on a než jsem k němu stačila doběhnout, zhroutil se na zem.

Trvalo mi poměrně dlouho dobu, než se mi ho podařilo trochu vzkřísit, protože bych ho na ošetřovnu odnést nedokázala a vysílačka ležela v mém pokoji na posteli, zase.

Použila jsem transportér, abych si urychlila cestu, a posledních pár kroků jsem táhnula seržanta téměř na zádech a cítila, jak mi na rameno kape z uší jeho krev. S velkými těžkostmi jsem přejela rukou po otevírání dveří a vpadla na ošetřovnu jako velká voda. Všechny pohledy se stočily na mě, když jsem z posledních sil a silnou tepající bolestí ve spáncích odhodila seržanta na nejbližší lůžko.

Sheppard si všimnul zvýšeného pohybu lidí, ale díky prasklým bubínkům shon neslyšel naplno, vnímal jej jen jako vzdálený šum. Zvednul hlavu, aby se podíval na vstup na ošetřovnu. Narovnal se, když doktor Beckett trochu uhnul a do zorného pole se mu dostala Mia. Vypadala vyčerpaně a celé rameno měla od krve, ale jinak vypadala nezraněně.

Beckett se prvně věnoval muži, kterého přitáhla a uděloval sestrám, pro Shepparda, neslyšné rozkazy, jimiž se okamžitě začaly řídit.

Rodney se k němu naklonil. „Co tam vidíš?“ zakřičel, ale Sheppard ho nevnímal. Zíral na Miu, kterou si vzal do péče Beckett a na něco se ji ptal, na což mu záporně odpovídala zavrtěním hlavou, dokonce když jí nabídl lék na bolení hlavy, který dával většině obyvatel Atlantidy. Prostě se jen tak otočila a odešla pryč.

„Něco mě napadlo!“ zakřičel Rodney, zírající do svého tabletu. Společně se oblékli, aby vrazili do antické laboratoře, kde by možná mohli přijít na to, co mají velryby společného s vidinami členů expedice. Doktorka Weirová a doktor Beckett s tím sice moc nesouhlasili, ale raději je pustili.

Bolest hlavy nepolevovala, ale věděla jsem, že mi léky nepomůžou, a zvláště teď, když všichni trpí bolestmi hlavy, což bylo způsobeno echolokací velryb, jež se tak domlouvaly, a které se Atlantidě snažili říct, co se tu před tisíci lety stalo a co se opakuje. Nepochybovala jsem o tom, že Rodney přišel na řešení jak celou věc zvrátit. Tak jako vždy.

Seděla jsem na okraji mola, sledovala velryby a čekala, jestli i já budu mít vidinu, ale stále se nic nedělo, i když mě hlava bolela víc než obvykle.

„Mio?“ Automaticky jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. Pouze mi mluvili do sluchátka. Ani po více jak roce jsem si na to nedokázala zvyknout.

„Slyším.“ Přitiskla jsem sluchátko, aby mě bylo slyšet.

„Všichni členové expedice jsou podrobování vyšetření. Beckett tě očekává na ošetřovně.“ Elizabethin hlas bych poznala kdekoliv, možná právě proto, že mi připomínal moji vlastní mámu.

„Za chvíli tam jsem.“ Pomalu jsem vstala a proti své vůli klesla na kolena. Bolest si konečně vybrala svoji daň, ale vidinu jsem žádnou neměla. Přesto jak rychle bolest přišla, tak i rychle odešla. Znovu jsem se narovnala a se zdviženou hlavou se vrátila do města.

Moc se mi na vyšetření nechtělo. Jenže Carsonovi se uniknout nedalo. Cestou jsem potkala pár dalších členů expedice, kteří museli na vyšetření také, a kupodivu jsem se mezi nimi necítila už tak špatně. Je pravda, že někteří měli proti mé přítomnosti na Atlantidě jisté výhrady, ale převážná většina si na mě navykla a tolerovala a pár si mě oblíbilo a stala jsem se lehce putovním členem. Kdo chtěl a požádal, ráda jsem mu pomohla a bylo úplně jedno, o co se jednalo.

Vedle mě šla mladá žena, kterou jsem poznávala. Párkrát jsme spolu mluvily, když jsem vypomáhala v jídelně. Byla v pohodě a Irka. Myslím, že se jmenoval Alicia. Po pečlivém zhlédnutí, jsem si uvědomila, že nevypadá příliš dobře a sotva se drží na nohou.

„Podepřu tě,“ zašeptala jsem jejím směrem a lehce ji chytila za ruku a přehodila si ji přes rameno. Věnovala mi vděčný úsměv.

Společně jsme pak došly na ošetřovnu. Bylo to mnohem horší, než jsem si myslela. Od mé poslední návštěvy přibylo nemocných. Lidé leželi na provizorních lůžkách i na spojovacích chodbách ošetřovny.

Zaletěla jsem pohledem na dvě postele, kde jsem naposledy viděla Rodneyho a podplukovníka, ale na jejich místech ležel někdo jiný.

„Teylo!“ vykřikla jsem přidušeně a předala Aliciu nejbližšímu zdravotníkovi a rozběhla se k její posteli. Vyděsila jsem samu sebe, když mě při pohledu na pobledlou Teylu zaštípaly v očích slzy, které jsem se snažila mrkáním vyhnat.

„Jak je ti?“ zeptala jsem se potichu, aby jí nepřitížila a přiklekla si k její posteli. Nedokázala jsem si představit, jaké bolesti musí mít. Já byla na bolest tak jako zvyklá, ale pro jiné lidi to muselo být hrozné.

„Beckett mi říkal, že by mě rád poslal na Daedala, ale je tu příliš nemocných a já se cítím zatím ještě dobře.“ Ohlédla jsem se po Carsonovi, který se ohlédl přes rameno a zíral na nějaký výjev s otevřenou pusou.

„Vidíš to taky?“ zeptala se mě Teyla a dívala se stejným směrem. Já tam viděla pouze členy expedice ležící na lůžkách, tak jsem zavrtěla hlavou.

„Mio, tady jsi, pojď pod skener. Máme tu už jedno úmrtí na aneurysma z vysokého tlaku a já nechci nic riskovat.“

„Kdo?“ zeptala jsem se se staženým hrdlem.

„Seržant Bale, kterého jsi přivedla.“ Zachytila jsem se okraje postele a posadila se na zadek. „Nemůžeš za to, Mio. Nikdo nemohl vědět, že se to stane.“ Poplácal mě smířlivě po rameni a nabídl mi, jestli nechci pomoct na ošetřovně. Musela jsem s tím souhlasit. Díky tomu jsem se vyhnula skeneru, protože na to nebyl čas a zároveň jsem nechtěla přemýšlet nad další zbytečnou smrtí a duchu se modlila, aby Rodney s Radkem na něco přišli.

Z velké dálky jsem sledovala, pomocí dalekohledu, jak od města odplouvá poslední velryba a jak se s ní Rodney loučí. Bylo to zvláštní ho takhle vidět. Občas byly chvilky, kdy se doktorova ješitnost vytrácela a choval se jako obyčejný člověk.

Pohrávala jsem si s psími známkami a prstýnkem. Rod z alternativního vesmíru musel být opravu jiný než náš Rodney, aby se do něj mé já zamilovalo.

Vzhlédla jsem právě ve chvíli, kdy se mým směrem díval podplukovník. Nedokázala jsem se nadechnout a do tváří se mi hrnula krev. Silou vůle jsem se otočila a utíkala bleskově pryč, přestože mi v hlavě tepala taková bolest, že jsem ani pořádně neviděla. Zastavila jsem se až na schodišti několik pater nad pozemními prostorami města. Musela jsem se posadit, abych nabrala dech a vydýchala bolest.

Bylo to už mnoho dní a já se na něj stále nedokázala ani podívat. Nenáviděla jsem ho, ale musela jsem mu být vděčná, že mi zase zachránil život. Jedno ale to přesto mělo! …ale zachránil celou Atlantidu před zničením díky výronu ze slunce, společně s Rodneym, protože si nemohl vybrat, komu život zachrání a komu ne. Tím pádem, jsem to nemohla brát osobně.

„Mio?“ Zaskřípala jsem zubama. Moc dobře jsem věděla, proč tu pitomou vysílačku nechávám vypnutou.

„Slyším.“ Byl to ten technik z řídící místnosti, který obsluhoval ovládací pulty.

„Za tři dny bude na planetu M7G-677 opět vyslán zdravotnický tým, aby pomalu dokončil svoji práci. Mám tě zapsat?“

„Ano.“ Nezaváhala jsem s odpovědí. Byla to jedna z možností jak uniknout před podplukovníkem a podívat se někam jinam. Keris se ke mně posledně choval velmi přátelsky a popravdě, ta planeta se mi začala zamlouvat, právě proto, že tam bylo mnoho dětí.

Jenom tři dny a budu moct vypadnout. Neuvěřitelně jsem se na to těšila. Atlantida se pro mě stala domovem, ale pořád to kazila přítomnost podplukovníka. Pomalu jsem se zvedla a zamířila do jídelny.

Ty tři dny se zdály se to jako věčnost, ale nakonec jsem se upíchla u pomocných vědců z týmu doktora McKaye a dělala jsem pro ně úplně všechno. Jak přepisy hlasových záznamů až po donesení kafe, protože tady nehrozilo, že se tu objeví někdo z vojenské části expedice. Já tak mohla nerušeně prožít tři velmi nudné dny, které jsem završila na ošetřovně, kde jsem pomáhala nachystat vybavení na další den na Kerisově planetě.

„Chodila jsi někdy na první pomoc?“ Carson kontroloval zabalené vybavení a já přikývla, když ke mně zvedl pohled.

„Jenže to bylo na střední, což je už nějaký pátek, ale základy si pamatuju.“

„Dobře, když tak poslouchej ostatní, kdyby něco potřebovali… ještě něco. Natáhni ruku.“ S otázkou jsem se na něj podívala a natáhla ruku před něj. Carson mi vytáhnul rukáv a z připraveného tácu si vzal věc podobné pistoli.

„Co je to?“ zeptala jsem se ostražitě.

„Něco, co nám tě příště pomůže najít.“ Nechápala jsem naprosto nic, dokud mi tu věc nepřiložil ke kůži a nestiskl. Překvapeně jsem vyjekla bolestí a vytrhla mu ruku ze sevření. Bolavé místo jsem si třela, abych rozehnala bolest do okolí v domnění, že tím zmírním nepříjemný pocit. Přitom se na mě díval zbytek zdravotnického týmu.

„Co to mělo být?“ Nedokázala jsem skrýt ublíženost.

„Je to sledovací čip, který umožní i Daedalu, aby tě přenesl bez toho, aby vyhledával stopy lidské přítomnosti.“ Nepřestávala jsem si předloktí třít.

„Nechci sledovací čip!“

„Je to pro tvoje bezpečí, Mio. Teď tě můžu už pustit s klidným srdcem. Všichni ten čip mají.“ Bez dalšího mě propustil a já byla připravena odejít, ale moc se mi to nelíbilo. Tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Mohl by to být začátek mého konce tady na Atlantidě. Woolsy a podplukovník se zasloužili o to, že si o mně téměř všichni myslí, že jsem mrtvá a teď mám v těle sledovací čip, to zavánělo průšvihem.

„Přestane to bolet,“ poučila mě sestra a klidně se na mě usmála, když jsem si nepřestávala bolestivé místo třít, ale pořád to nebolelo tak, jako hlava. Vždyť už byly velryby několik dní pryč. Bolest se už dávno měla zmírnit, ale připadalo mi, že je pořád stejně silná, až jsem měla dojem, že chvílemi přestávám vidět.

„Mio!“ Překvapeně jsem zvedla hlavu a dívala se do Rodneyho tváře. Vrazila jsem do něj.

„Promiňte,“ pípla jsem tichoučku, když mě od hlavy k patě přejel pohledem podplukovník Sheppard.

„Nic se neděje.“ Rodney mávnul rukou.

„Jdete na Kerisovu planetu?“ zeptala se mě Teyla. Načež jsem přikývla.

„Kam vy?“

„Moji lidé vyprávějí o hrdinovi, která brání vesnici na jedné planetě a tak jsme se rozhodli, že se musíme přesvědčit sami.“ Trochu jsem se zamračila, když jsem viděla v Teylině tváři nadšení, které u ní nebývalo tak obvyklé. Což byla jasná zpráva, abych se neptala dál, a taky abych dostala se od podplukovníkova pronikavého pohledu pryč.

Bránou jsme prošli až po nich a já byla ráda, že jsme pryč. Tepání v hlavě neustávalo, ale na Kerisově planetě se docela zmírnilo a já si užívala dne. Pomáhala jsem zdravotnickému týmu a nechala děti, aby si hráli. Byli jsme v jiné vesnici než v Kerisově, ale on za námi přišel i tak. Dívala jsem se na něj, když se bavil s vůdcem vesnice a on mi pohled opětoval. Zamávala jsem mu a předala dalšímu dítěti bonbón za odměnu.

Na sklonku dne se za mnou zastavil, když jsem seděla v jeho vesnici nedaleko ohně a ze všech sil se snažila nemyslet na bolest hlavy, která se opět vrátila v plné síle.

„Vrátili jste se.“ Posadil se vedle mě a já přikývla. Narážel na odchod expedice zpátky na Zem po krátkém návratu Antiků.

„Jsme jako klíště.“ Nechápavě se na mě podíval. Mávla jsem nad tím rukou.

„Naši lidé si na vás začínají zvykat.“

„To je dobře, Kerisi. I když to tak občas nevypadá, chceme vám pomoct.“

„Já vím, Mio, ale o tom jsem nechtěl mluvit.“

„Tak o čem?“ Trochu si poposedl, aby měl na mě lepší výhled.

„Co na Atlantidě vlastně děláš?“ Nad tím jsem se musela ušklíbnout.

„Všechno a vlastně nic.“ Nevím, co mě donutilo mluvit dál, možná jsem byla trochu mimo z té bolesti, ale Keris pro mě neznamenal žádné nebezpečí a začala jsem ho brát jako přítele. Tak trochu mi připomínal Sama, jen s tím rozdílem, že Keris byl na planetě, kterou nemůžou navštívit Wraiti, tím pádem byl v bezpečí.

Už dlouho jsem se s nikým tak nezasmála. Vyprávěla jsem mu o svých trénincích s Teylou a Rononem, mé pomoci napříč všemi odvětvími vědy, co na Atlantidě jsou a kladla mu na srdce, aby o tom nikomu neříkal, protože bych mu to vlastně neměla říkat a on se smíchem souhlasil.

Bylo mi až téměř líto, že se musíme na Atlantidu vrátit, ale slíbila jsem mu, že jakmile bude vyslán další zdravotnický tým vyšetřit děti v další vesnici, určitě se k němu přidám.

„Třeba budeš už zdravá, až se vrátíš,“ řekl mi Keris při loučení a já se na něj nechápavě podívala.

„Mně je dobře.“

„Lhát neumíš, Mio, a hlavně, nevypadáš moc dobře, měla by ses nechat prohlédnout od toho vaše doktora.“ Potřásli jsme si rukama jako přátelé.

„Brzy se uvidíme.“ Naposledy jsem mu zamávala a následovala zbytek týmu bránou, na jejímž konci čekala Atlantida. Vraceli jsme se domů a já musela přiznat, že s tou hlavou budu muset něco udělat.

Sheppard zadal adresu na Atlantidu a naposledy se obrátil k vesnici. O jednoho nepřítele bylo méně. Nikdy už na Kolju nenarazí a zároveň z Lucia udělali obyčejného člověka, takového jaký odjakživa byl. Teď bude muset žít bez pomoci antických zařízení.

„Jsem zklamaná,“ pronesla Teyla směrem k Johnovi.

„Něco takového se dalo předpokládat,“ připustil podplukovník a obrátil pohled k bráně a k výronu časoprostoru.

„Teď snad bude už klid. Pochybuju, že Lucius dokáže sehnat něco dalšího z antické technologie.“ Rodney pokrčil rameny a vyšel vstříc bráně a za ním zbytek týmu.

„Chcete říct, že to byl zase Lucius?“ zeptala se jich Weirová překvapeně.

„A to není všechno, Elizabeth, objevil se tam i Kolja.“ Elizabeth se zmohla jen na zalapání po dechu, než ji přerušila příchozí červí díra.

„To je kód zdravotnického týmu z planety M7G-677,“ hlásil technik.

„Vypněte štít,“ přikázala Elizabeth a společně s týmem podplukovníka se dívala na příchozí zdravotníky s Miou.

Sheppard se zadíval na Miu ostražitým pohledem. Jako obvykle měla ty svoje bezprsté rukavice a vlasy stažené do pevného drdolu, ale ve tváři si všimnul grimasy bolesti. Sklopila pohled k podlaze, aniž by se na něj podívala a šourala se ke schodišti ve velké vzdálenosti od dvou sestřiček a jednoho zdravotníka.

Jedna ze sester se k Mie otočila, aby se jí na něco zeptala, ale v půli pohybu se zastavila. Mie tekla z nosu krev a hrozně zbledla.

„Mio?“ Sestra společně s podplukovníkem sborně zakřičeli, když se Mia zhroutila na zem.

„Zavolejte doktora Becketta!“ zakřičel zdravotník a společně s druhou sestrou přiskočili k ležící Mie. Sheppard se chtěl rozběhnout jejich směrem, ale pohled Weirové ho zastavil.

„Okamžitě ji dejte pod skener!“ zavolal Beckett na svůj tým na ošetřovně. Personál dovezl postel pod skener a okamžitě ho spustili. Netrvalo to ani dvě minuty a dorazila i Weirová se Sheppardem a zbytkem týmu.

„Co se děje, Carsone?“ Weirová se postavila před obrazovku skeneru, kde se zobrazovala Miina hlava.

„Tohle, Elizabeth.“ Carson ukázal na tmavý objekt v Miině mozku. „Je to nádor, který musím hned vyoperovat, nebo mi tady umře. Takže… připravte sál!“ zakřičel na další personál a bez dalšího odběhl.

„Nádor?“ zeptal se Rodney. „J-jak?“ Všichni zírali k místu, kam odvezli Miu.

„Jak to dopadlo, Carsone?“ Weirová vyčkávala s Teylou na ošetřovně, jak operace dopadne. Carson si stáhnul roušku a čepici, rukávem si otřel čelo a unaveně se usadil na židli, kterou mu Teyla nabídla.

„Nádor jsem vyoperoval, ale bylo to za minutu dvanáct. Když jsem jí dělal poslední sken, nic viditelného nebylo, naprosto nechápu, jak se jí za tak krátkou dobu, mohl narůst do tak velkých rozměrů.“ Carson si protřel oči a bezradně zíral na Weirovou a Teylu.

„Kdy jsi jí dělal naposledy sken?“ Elizabeth se posadila vedle něj.

„Myslím, že naposledy, když jsme jí odstraňovali ten blok. Je možné, že v jejím mozku díky tomu nastaly změny, ale až takové?“

„Nestěžovala si na bolesti hlavy, když se kolem města stahovaly velryby?“ zeptala se Teyla, když si vzpomněla, jak jí Mia pomáhala na pokoj.

„Říkala mi, že ji občas hlava bolí, ale léky na to nebere, proto si taky ode mne taky žádný nevzala, nestihl jsem jí ho ani vnutit a byla pryč, a když přišla společně s dalšími na povinnou prohlídku, nějak se to semlelo, že k tomu nedošlo. Měl jsem na tom trvat!“ Carson praštil do stolu a Elizabeth s Teylou se narovnaly.

„Nikdo to nemohl čekat, Carsone,“ pokusila se ho Elizabeth uklidnit, ale na doktora to zřejmě nezabíralo.

„Když mě omluvíte, musím se jít na ni podívat. Takovýhle typ operací nedělám každý den a musím na ni dát pozor, aby nenastaly nějaké komplikace.“

„Co je to kóma?“ zeptal se Keris a poposednul si na židli v zasedací místnosti Atlantidy. Přišel společně se zdravotnickým týmem na jeho planetu. Ptal se jich, proč s nimi Mia nepřišla, ale nechtěli mu to říct, tak si vymohl návštěvu.

„Kóma je stav hlubokého bezvědomí, takový člověk pak nereaguje na hlasy ani na bolestivé podněty.“ Keris se celý nesvůj díval na doktorku Weirovou, doktora Becketta, doktora McKaye, podplukovníka Shepparda, Teylu a Ronona a nevěděl, co si o tom má myslet.

„A kdy se probudí?“ Postřehnul starostlivý pohled doktora Becketta.

„To nevíme, Kerisi. Upadla tohoto stavu krátce po operaci, kterou jsem jí musel provést, jinak by zemřela. Musíme jen čekat.“

Rozloučili se a Keris se vrátil na svou planetu s tím, že kdyby se probrala, byl by rád, kdyby mu dali vědět, aby ji mohl navštívit.

„Je od něj pozorné, že o ni má starost,“ konstatovala Teyla, když se brána zavřela a pohlédla přitom na Shepparda. Ten jen pokrčil rameny a odešel do tělocvičny. Teyla si však všimla jeho nazlobeného pohledu, kterým se díval na Kerise.

Po zbytek dne trénoval Sheppard s Rononem a nedokázal se zbavit pocitu, že by měl být někde jinde. Poměrně snadno s ním bojoval a soustředil se na boj. Vlastně si užíval chvilky, kdy neměl Rodneyho na krku. Ten se s plným nasazením vrhnul do vypínání nepotřebných přístrojů a částí města, která zapnuli Antici během svého krátkého pobytu.

„Počítej s tím, že to bude bolet, ale pokud mi řekneš, co chci vědět, třeba si to rozmyslím a nechám tě vydechnout.“ Polykala jsem vlastní slzy. Hlas se mi zadrhl v hrdle a nedokázala jsem už ani křičet bolestí, ani na muže, který mě mučil.

„Nechceme přeci, abys zemřela, že?“ Otázal se muž podivně zkresleným hlasem, jež jsem znala pouze z filmů a naprosto nechápala, jak to dokáže.

„Pořád nic?“ zeptal se mile. Nadehnul se na mne a zkoumal moji tvář. „To je skutečně velká škoda.“ Zařvala jsem z plných plic, když mě říznul do zápěstí a donutil mě, abych se dívala, jak krvácím.

Rodney ustoupil od Radka a zíral na vlastní ruce. Vyléčil ho. Skutečně ho vyléčil! Přeci jen to ovlivnění jeho DNA k něčemu bylo, ale pořád to nevyvážilo fakt, že pokud s tím něco neudělá, tak stejně umře.

Zvedl pohled k ostatním. Všichni na něj zírali s otevřenými ústy a on si při pohledu na Becketta na něco vzpomněl.

„Kde leží Mia?“ Beckett rozechvělou rukou ukázal na další místnost, kde už několik týdnů ležela Mia v hlubokém kómatu a její stav se zatím nijak nelepšil, spíš byl v posledním týdnu den ode dne horší.

Sheppard šel společně s Rodneym k Miině posteli. Museli jí dát respirátor, protože měla problémy s dýcháním. Což nebylo dobře a Sheppard to moc dobře věděl. Chodil se dívat, jak se jí daří, ale vždy jen z dálky, protože u její postele někdo stále byl. Teyla se střídala s Elizabeth a Ronon se střídal s Beckettem, který občas uvolnil místo Radkovi, jež na ni mluvil česky.

„Zabere to?“ zeptal se Sheppard Rodneyho a ten rychle přikývnul a přiložil Mie ruku na čelo, což ho proti jeho vůli vtáhlo do její mysli.

 Stál v malé šedivé místnosti, uprostřed které stála židle, na níž byla připoutaná Mia. Ruce měla svázané za zády a zírala naprosto vyděšeně před sebe na někoho, koho Rodney neviděl. Když se na ni podíval lépe, všiml si, jak se jí po tvářích kutálejí obrovské slzy a oči má zarudlé od pláče. O krok ustoupil. Nikdy ji takhle neviděl.

„Jak ses tam dostala?“

„Odkud ho znáš?“

„Jak to, že vypadáš pořád stejně?“

„Kdo tě tam dostal?“

„Co všechno o tom víš?“

Rodney poslouchal jednu otázku za druhou, ale z Mii žádná odpověď nevyšla a než stačil něco udělat. Něco ho odtáhlo pryč. Ležel na studené podlaze a se značným znechucením se zvedal, ale ustrnul v pohybu.

Na imitaci oltáře, jen malý kousek od něho, ležela Mia a nad ní se skláněl Ba´al. Oči mu žhnuly a dívka se pod jeho pohledem ani nepohnula. Jen slyšel její tiché vzlyky a to, jak se je snaží zadusit v hrdle.

„Jen mi řekni, co chci vědět a možná tě nezabiju.“ Natáhl ruku nad její čelo a chtěl ji mučit. Rodney se v té chvíli k nim se křikem rozběhnul.

K Sheppardovi se připojil doktor Beckett s Weirovou a Teyla s Rononem. Radek se na ně díval ze svého lůžka, kde ho držely sestřičky. Tohle léčení trvalo nějak moc dlouho. Vůbec nic se nedělo, jen Mii zpod řasy vytekla jediná osamocená slza, při které Sheppard sevřel okraj postele a zíral na její bledou tvář.

Rodney narazil do oltáře, který byl najednou prázdný. Zděšeně se otočil a hledal Miu s Ba´alem, ale nikoho neviděl. Místnost potemněla a nebylo téměř vidět na krok. Zůstal stát na místě a čekal, i když neměl nejmenší ponětí na co.

„Mio?“ zavolal potichu. O krok ucouvnul, když ho do očí zasáhlo prudké světlo a on byl donucen ustoupit o krok zpět, což nebyl dobrý nápad. Zakopnul, tvrdě dopadl na záda a bolestivě zasténal. Trvalo mu poměrně dlouho dobu, než vstal a opět zíral na oltář. Tentokrát měl Ba´al v ruce dýku, která nevypadala, že by ji použil na přeřezání provazů. Přistoupil k Mie a odhalil jí zápěstí a bez nejmenšího soucitu jí silně zaříznul do žil až Mia z plna hrdla zakřičela.

Rodney se zvednul a prudce se rozběhnul proti Ba´alovi, aby ho odrazil od Mii, ale opět před ním nebylo nic. Nechápal, co se děje, dokud se nepodíval na odvrácenou stranu oltáře. U jeho paty se tísnila Mia. Oblečení měla nasáklé vlastní krví a obě ruce, na jejichž zápěstích se růžověly čerstvě zahojené jizvy, si tiskla hrudníku. Jen velmi opatrně si k ní přikleknul, ale bál se jí dotknout.

„Mio?“ Vůbec nereagovala. Jen bezcílně hleděla před sebe na zavřený sarkofág. „Mio!“ zavolal na ni Rodney znovu.

„Tohle se mi jenom zdá,“ zašeptala ochraptělým hlasem a přitom se jí začaly po ušpiněných tvářích kutálet obrovské slzy.

„Mio, jsem tady.“ Položil jí opatrně ruku na rameno. Naprosto pomalu k němu otáčela tvář a Rodney si všimnul toho jasu, který se jí v očích zableskl, při prvním zhlédnutí jeho obličeje.

„Co tady děláte, doktore McKayi?“ Všiml si, že přestala brečet a snažila se mluvit pevným hlasem, ale nešlo jí to.

„Léčím tě,“ řekl pomalu.

„Jak?“

„To by bylo na dlouho, ale tohle…“ rozhlédl se po místnosti, což Miu vytrhnulo z její apatie.

„Na tohle musíte zapomenout!“ Pokusila se zvednout, ale podlomila se jí kolena a Rodney ji zachytil.

„Co to má znamenat? Já… jak ses sem dostala? A co máš společného s Ba´alem?“

„To není podstatné, musíte jít pryč!“ Odstrčila ho od sebe a pokusila se udržet na vlastních nohách.

„Jsem v tvé hlavě. Asi neléčím jen fyzické poškození…“ Mia k němu nedokázala vzhlédnout. Tak se jí proti její vůli podíval hlouběji do mysli, na co právě myslela.

„Ba´al tě unesl ze Země? Z roku 2014?! Jak ses kruci dostala do minulosti?“

„Zapomeňte na to, doktore!“

„Proč tě uneslo IOA?“ To už Mia nevydržela a znovu se zhroutila na zem a schoulila se do klubíčka. Moc dobře si uvědomovala, že je v bezvědomí. Jenže jí podvědomí stále přehrávalo vzpomínky z únosu jakoby se to dělo právě teď, jakoby to prožívala stále dokola. Vzpomínky se za těch několik měsíců po odstranění asgardského bloku, konečně ustálily a ona si vzpomínala, co se s ní dělo a teď se v její hlavě objevil Rodney a začal odhalovat její pravou identitu.

„Jaké je tvé pravé jméno?“ zeptal se Rodney a kleknul si před ni.

„To není podstatné, hlavně mi slibte, že to nikomu neřeknete, prosím!“ Zdvihla k němu uplakaný obličej. Pokusila se myslet na něco jiného než na své jméno.

„Proč tě uneslo IOA?“ zopakoval svoji otázku. Mia poraženecky sklopila hlavu.

„Kvůli mému pobytu na Atlantidě.“

„J-jak?“

„Vy se mě ptáte jak? Vy jste astrofyzik! Vy snad znáte pojem cestování v čase, ne?“ Rodney párkrát zalapal po dechu, než se usadil na zem a zíral na Miu.

„Čas je v podstatě nekonečná smyčka. Pokud se někdo pokusí změnit časovou linii, dělá to napořád dokola. Já jen nechápu proč právě ty?“ Rodney se snažil využít své získané schopnosti, ale na tohle mu jeho výkonnější mozek nedokázal podat vysvětlení.

„Myslíte, že kdybych to věděla, jsem pořád na Atlantidě?“ zeptala se Mia tiše. Mnula si zápěstí.

„Nemusela bys tu být. S Carterovou bych teď dokázal přijít na to, jak tě dostat domů!“ Nadšením se mu rozzářily oči, ale Miin pohled úsměv ze rtů vymazal.

„Uneslo mě IOA a aby mě nechalo napokoji, nechal mě pan Woolsy umřít. Myslíte si snad, že by mě nechali bezstarostně žít v mé době, když vím, to co vím?“

„Tak řekneme velení Hvězdné brány pravdu. Řekneme, že nebýt únosu IOA, tak bys nic z tohohle nevěděla. Na zemi mají přístroj, který ti dokáže upravit paměť, takže bys mohla normálně žít!“ Zaluskal přitom prsty a nadšeně se zvedl, ale téměř znechuceně vykřiknul, když si všimnul Miina pohled. „Co zas?!“

„Posledně, když se mi někdo snažil vymazat paměť, moc dobře to nedopadlo a hlavně… já se nemůžu vrátit domů, nemůžu se jen tak vrátit domů a dál si žít, musím přijít na to, proč právě já. Proč se pořád pohybuju v téhle smyčce!“

„Může za to IOA, tím to začalo, takže když jim řekneme, že tě unesli…“ Mia se postavila a zpříma se podívala Rodneymu do očí.

„Nic to pro ně nebude znamenat. To by bylo, jako kdybyste řekl policajtovi, že má ve sboru krysu, co ničí důležité důkazy a vynáší důvěrné informace. Buď se naštvou, nebo vás zavřou za křivé obvinění, když se to vlastně ještě nestalo!“

„Tak půjdeme rovnou za prezidentem!“

„Nikomu to neřeknete! Moc vás o to prosím! Stačí, že část pravdy ví doktorka Weirová! Nikdy jsem jí to neměla říkat, už tak má svých starostí dost. Slibte mi, doktore, že to nikomu neřeknete, prosím!“ Chytila ho za ruku a podívala se mu do očí. Rodney polknul.

„Musíš to někomu říct…“

„Ne!“ Silně zavrtěla hlavou. „Musímte mi slíbit, že to nikomu neřeknete! Musíte!“

„Slibuju!“

Rodney padl dozadu a nebýt Ronona, spadl by na zem. Jen se podíval na Miu, která se zhluboka nadechla a díky hadičce v ústech se začala dusit, než jí ji Beckett vytáhnul a ona se zprudka posadila a snažila se popadnout dech.

„Jen klid, Mio. Jen klid. Všechno je v pořádku.“ Sheppard o krok ustoupil, když uviděl, že Mie zrudly oči a po tvářích se jí kutálejí slzy, než si ji Beckett přitáhnul k sobě a ona mu zabořila tvář do hrudníku. Tiskla se k němu a celá se třásla. Sheppard se otočil k Rodneymu, který byl pobledlý, a z nosu mu tekla krev. Teď nastala doba, aby se Rodney dal do meditace, aby se mohl povznést.

Život je v podstatě nekončící smyčka. Každý den vstáváte a děláte pořád dokola to samé a pak jdete spát, abyste se druhý den probudili a dělali to znovu.

Potom, co mě Rodney vyléčil a zjistil pravdu o způsobu mého příchodu sem, jsem mu neustále byla na blízku, abych dohlédla na to, že ho nenapadne to někomu vykládat, ale kupodivu se začal věnovat studiu cestování v čase, přestože byl celý nesvůj z toho, že nedokázal přijít na to, co znamenají veškeré ty výpočty, co provedl, když měl daleko větší mozkovou kapacitu. Podle mě ho spíš žralo, že byl od povznesení opravdu malý kousek. Byla jsem ráda, že má u sebe podplukovníka a Carsona, i když to nahlas nepřiznal, byli to jeho přátelé a on z toho těžil, dokázal se vrátit ke své práci a dřít ještě urputněji.

Hlavně že život na Atlantidě běžel dál. Tým podplukovníka Shepparda a další týmy chodily na mise. Major Lorne se svým týmem přišel na jednu plantu, kde na stožárech visela Rodneyho podobizna. Nakonec se ukázalo, že hra, kterou se baví Rodney a podplukovník přes dva roky, vlastně není hra, ale starý výzkum Antiků, který se díky těm dvěma zvrhnul a národy, za které ti dva hráli, se postavili proti sobě a začali bojovat. Naštěstí tu byl tým a plukovník Caldwell, velitel Deadala, aby situaci uklidnili a mohli tak začít mírové rozhovory.

I když jsem se snažila dát od toho všeho ruce pryč, nedokázala jsem to, protože hrát si na ptáka, co strká hlavu do písku, bylo už trochu pozdě, a proto bylo lepší, když jsem se o ně nezajímala úplně, ale přesto věděla o všem, co se na Atlantidě šustlo.

Z povzdálí jsem gratulovala podplukovníkovi, když se mu podařilo zachránit tisíce duší národa, jež zdecimovali Wraiti, a oni zachránili část svých lidí na základě wraitské technologie, a základnu s ní, postavili v jeskyni na asteroidu, který obíhal kolem jejich planety.

Asi dvakrát do týdne jsem pak chodila na Kerisovu planetu společně se zdravotnickým týmem, ale taky i bez něj a spřátelila se s Kerisem natolik, že jsem mu začala ukazovat techniku boje, kterou mě stále vyučovala Teyla s Rononem. Nakonec se Keris ukázal jako velmi schopný žák a já na Atlantidě vyžadovala každý den tréninky, abych je mohla obratem ruky ukázat Kerisovi.

„Už nenosíš své rukavice,“ zastavil mě jednou Keris, když jsem se vracela na Atlantidu. Podívala jsem se na svoje ruce a vytažené rukávy. Rodneyho léčení mělo i jiný důsledek. Všechny jizvy, které jsem na těle měla, zmizely, dokonce i ty, které jsem získala ještě jako dítě. Ty mi sice chyběly, ale ty zbylé, zvláště ty na zápěstích, mi nescházely vůbec. Už mi nepřipomínaly nejděsivější zážitky života.

„Moje ruce se už zahojily,“ řekla jsem mu popravdě, ale to co jsem spatřila v Kerisových očích, mě na malou chvíli ochromilo, že snad zná mé tajemství, jenže by neměl od koho. Tak jsem se uklidnila a rozloučila se s ním.

Ale jak to tak bývá, se životem nepřichází jen to dobré, ale i to špatné a nikdo z nás nepočítal, že se to stane zrovna v den, který byl vybrán k tomu, abychom si všichni odpočinuli od práce a mohli alespoň na chvíli zapomenout na to, kde jsme, a co tady děláme.

Určitě jsem nebyla jediná, kdo si to vyčítal, ale nakonec to byl Carson, který mě odmítnul.

„Jestli chceš, poletím tam s tebou, Carsone.“ Stáli jsme před vstupem do řídící místnosti, kam jsem mířila, abych se dostala na Kerisovu planetu, kde jsem v posledních dvou týdnech nechodila jen za Kerisem, ale i za dětmi, které jsem se snažila učit číst a psát.

„To nemusíš, Mio,“ mávnul nad tím Carson rukou. „Ty ani volno nemáš, jdeš učit děti. Ani bych tě s tím neobtěžoval. Co je to za zábavu sedět se mnou na rybách?“ Usmála jsem se na něj.

„Určitě bychom tam nemlčeli celou dobu.“ Chytil mě za ruku a přiložil si ji ke rtům.

„Jsi hodná, ale zasloužíš si, abys dělala něco normálního.“ Obrátil mi ruku dlaní vzhůru a palcem mi přejel po zápěstí. Od mého uzdravení mě bedlivě hlídal, jestli nenastávají změny v mozku. Moc jsem si nefandila, protože stejným testům podroboval i Radka. Ale dával na mě pozor, aby zase nic nepřehlédnul, a pořád jsem mu říkala, že mu nic nevyčítám. Kdo mohl vědět, že tam mám časovanou bombu už od začátku střední školy?

„Co hlava?“

„Všechno je v pořádku, Carsone. Je mi dobře jako nikdy.“ Lehce jsem ho objala a otevřela dveře. Popohodila jsem si tašku, protože se mi trochu zařezávala do ramene. Kývnula jsem na technika za ovládacím panelem a řekla mu, aby mi zadal adresu planety M7G-677. Podala jsem mu potvrzení, že můžu odejít a on mi dal kódovač, abych se mohla vrátit.

V klidu jsem sešla ze schodů a počkala v úctyhodné vzdálenosti od brány. Čím častěji jsem procházela, tím méně mi to vadilo, za což jsem byla neskonale vděčná.

Tep se mi zvednul, když měl zapadnout poslední symbol, ale nestalo se tak. Silný otřes mě málem srazil na zem a zadávání se přerušilo. Zděšeně jsem se otočila po technikovi, který na mě zíral stejně vyděšeně.

„Když nad tím tak přemýšlím, jak by to dopadlo, kdybych Carsona umluvila k tomu, že s ním poletím?“ Doktorka Heightmeyerová odložila svůj zápisník a naklonila se ke mně blíž.

„Mio… ty nemůžeš za to, co se doktoru Beckettovi stalo. Nikdo z nás za to nemůže. Neměla by ses za to vinit.“ Odvrátila jsem od ní tvář a dívala se na moře, aby neviděla, jak mě začínají pálit oči a hrnou se mi do nich slzy.

Rodney stál na molu naprosto sám. Šla jsem tam za ním. Zamávalo to s ním víc, než jsem si myslela. Stoupnula jsem si vedle něj a zírala na západ slunce.

„Řekl jsem to Carsonovi.“ Naše pohledy se střetly. Hrkly mi do očí slzy, když jsem si vzpomněla na náš poslední rozhovor. Chtěl, abych dělala něco normálního. Tohle to vysvětlovalo.

„Nezlobíš se?“ zeptal se mě.

„Ne, Rodney. Carson mi zachránil život a ne jednou, chtěla jsem mu to jednou říct.“ Vytáhnula jsem z kapsy bezprsté rukavice, které jsem díky Rodneymu už nemusela nosit, ale měla jsem je stále při sobě, protože mi připomínaly, jak se ke mně Carson už na začátku zachoval přátelsky.

Rodney se na rukavice podíval. „Řekl mi, že něco tušil, ale nedokázal si to představit v plné míře. On ti chtěl také pomoci domů.“ Popotáhla jsem.

„Já vím.“ Rodney mi dal ruku kolem ramen a přitiskl k sobě a já se rozbrečela. S doktorkou Heightmeyerovou jsem mluvila o Carsonovi, když už ne o sobě, ale rozbrečet jsem se před ní nechtěla.

Teď jsem stála s Rodneym na molu a brečela se jako malá holka. Carsona jsem brala jako svého staršího bratra. A teď byl pryč, stejně jako můj malý bráška.

Rodney mi vzal rukavice z rukou. Chtěla jsem je vrátit Carsonovi, ale už jsem to nestihla a vracet mu je do věcí, co odváželi jeho matce, se nehodilo.

„Byl rád, že je už nemusíš nosit a nechtěl by, aby sis jimi připomínala, čím jsi prošla.“ Pomalu jsem přikývla. Vrátil mi jednu a společně jsme je pak hodili do moře.

„Sbohem, Carsone,“ zašeptala jsem do posledních slunečních paprsků dne.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 9. kapitola: