OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 10. kapitola



StarGate:Atlantis - Dva životy - 10. kapitolaMia nemá ráda armádu z dobrého důvodu, a když velitelství Hvězdné brány a IOA nařídí útok na planetu, kde Replikátoři staví své válečné lodě, Mia není jediná, kdo se bojí odvetného útoku, který může znamenat naprosté zničení Atlantidy.
Bohužel to není jediná věc, se kterou Mia musí potýkat, její stopa na přesný důvod svého příchodu do Pegasu získává jasnějších obrysů, ale není to nic, co by chtěla a jen to prodloužuje její seznam otázek.

Kapitola mapuje díly:

3x18 – Ponoření

3x19 – Msta

3x20 – Zaútočit první

4x1 – Unášeni proudem

4x2 – Záchranné lano

10. kapitola - Gen

„Nechtěla bys to zkusit znovu?“ Radek se nade mě nahnul a kouknul mi přes rameno na výpočty, které zase nevyšly tak, jak vyjít měly.

„Ne.“ Odstrčila jsem od sebe papír a zvedla se. Už mě ty testy nebavily. Už před lety jsem musela konstatovat, že mě na učení neužije. Střední škola mě jaksi vyšťavila a já se už nedokázala soustředit. Raději jsem si našla práci, která mě bavila.

Odešla jsem k oknu a zírala na tu obrovskou vodní plochu. „Nechápu, proč mě najednou nutíš, abych se takhle učila. Copak Elizabeth konstatovala, že nejsem pro expedici přínosem?“ Otočila jsem se na Radka, který před mým pohledem uhnul. „O co tu jde, Radku?“

„Víš, já…“ Složila jsem si ruce na hrudi a zamračila se na něj.

„Radku, víš, že bys mi neměl lhát, poznám to.“ Popostrčil si brýle na nose. Odložil tablet a ohlédl se po dveřích.

„Víš, neměl bych ti to říkat, ale Rodney říkal, že ti to léčení mohlo pomoct…“ Promnul si zátylek, ale stále se vyhýbal mému pohledu.

„Pomoct v čem?“

„V učení, Rodney si nechal o tobě něco zjistit.“ Na to jsem se musela zasmát. Přišla jsem až k Radkovi a poplácala ho po rameni.

„Nemyslím si, že moje školní výsledky mu mohly říct něco víc o mé genialitě. A Rodney nemůže čekat, že tři týdny po mém vyléčení se ze mě najednou stane supervědátor, ale díky za tvoji snahu, Radku. Pochutnej si na obědu!“ Sebrala jsem ze židle bundu a vyběhla na chodbu a namířila si to přímo do Rodneyho laboratoře.

Přejela jsem rukou po panelu otevírání. Rodney zrovna sbíral své věci a byl oblečený v neprůstřelné vestě.

„Takže ty ses díval na mé školní výsledky?“ Cuknul sebou a málem mu vypadnul tablet z ruky.

„Ježiši, co blázníš? Víš, jak jsi mě vyděsila?“ utrhnul se na mě nazlobeně.

„Naprosto nechápu, co jsi mohl vyvodit z mých školních výsledků z osmé třídy.“ Rodney vyšel z laboratoře a já kráčela vedle něj. „Proč mi neodpovíš?“

„Mio, prostě nech Radka, ať tě párkrát přezkouší.“ Co jsem mu na tohle mohla říct? Jen jsem s ním dál držela krok.

„Rodney, co jsi viděl v mé hlavě?“ Tak tohle už ho donutilo zastavit.

„Potenciál.“ Složila jsem si ruce na hrudi.

„Jaký?“

„Mio, to nejde takhle říct. Ani si to pořádně nepamatuju, ale vím, cítím, že tě musím prostě nechat, aby ses zkusila znovu učit. Pevně věřím, že to zvládneš.“ Něco v jeho pohledu mě donutilo se nad tím zamyslet. Kdy jsem ztratila zájem o učení? A kdy jsem se na to přestala soustředit?

„Snad si nemyslíš, že za to mohl ten nádor?“ Ten tik v jeho obočí byl daleko výmluvnější než jeho slova. „Rodney, to nemyslíš, vážně, že ne?“ Než mi však stačil Rodney odpovědět, zastavilas se u nás Elizabeth.

„Mio, Rodney, jsem ráda, že vás vidím pohromadě. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys s námi nechtěla letět, Mio, Rodney by určitě uvítal někoho, kdo se nad jeho příkazy nepozastavuje a neodmlouvá mu, ale přesto ho dokáže zastavit.“ Oba jsme se na Elizabeth zůstali zírat naprosto neschopni slova.

„Já… Doktorko Weirová, nemyslím si, že moje schopnost snášet výstřelky McKayeovi geniality, mě upřednostňuje před odborníky, kteří na vrtné plošině budou daleko prospěšnější než já. Popravdě si nemyslím, že snášet pár hodin doktorka McKaeye v uzavřeném prostoru, zvládnu.“ Elizabeth se na mě usmála a přistoupila ke mně blíž.

„Myslela jsem si, že tohle řekneš, a musím připustit, že beru i v potaz doporučení doktora Zelenky, že tvoje vědomosti se v poslední době rozšířily a ty jsi vůči novým poznatkům otevřená, takže bys to měla brát jako praktické cvičení. Připrav se. Za čtvrt hodiny odlétáme.“ Naposledy se na mě usmála a jen tak si odešla.

„Co tím jako myslela?“ zeptala jsem se Rodneyho trochu hystericky. Ten na mě zůstal zírat s pusou otevřenou.

 ***

„Řekl jsem, že to bylo jen přibližné místo, kde by měla plošina být. Pohybuje se.“ Rodney svíral svůj tablet, aby se pokusil najít plošinu alespoň v jeho útrobách.

„Jestli je plošina v nečinnosti, tak jak se může pohybovat?“ V jumperu se rozhostilo mrtvolné ticho a ne jen na tváři majora Lorna jsem spatřila dobře skrývaný smích.

„Skutečně legrační, tak pojď a ukaž mi, kde máme hledat!“ S naprosto vážným výrazem jsem se na Rodneyho podívala.

„Už to není daleko?“ zeptala jsem se pomalu, abych skryla smích a nebyla jsem jediná.

„No jistě, jak jinak!“

„No tak, přestaňte se hádat, něco je před námi,“ hlásil podplukovník Sheppard. Zůstala jsem sedět na svém místě, ale natahovala jsem krk, abych viděla na sklo jumperu, kde se zobrazovalo okolí. Dokonce i na tu dálku plošina vycítila antický gen a všechno se začalo rozsvěcet. Na tohle si nikdy nezvyknu, napadlo mě hned, když podplukovník zamířil k místu, kde bychom mohli vystoupit a začít se rozkoukávat.

Schválně jsem vystoupila jako poslední, ale nakonec za mnou šel major Lorne, který mě na krátký okamžik zastavil.

„Tohle měj raději u sebe.“ Strčil mi do ruky wraitskou omračovací zbraň. Chtěla jsem něco namítnout, ale nenechal mě. Nezbylo mi nic jiného, než si ji zastrčit do tašky, v níž jsem si nesla osobní tablet, který mi nechala napsat Elizabeth.

„Plošina pracuje také na ZPM nebo to tu udržuje energiie, kterou Antikové čerpali ze zemské kůry?“ Ti dva nejmladší doktoři se na mě otočili, jakoby se mi snažili říct, že jsem naprosto mimo, ale jen si vyměnili nic neříkající výrazy.

„Řekl bych, že to je energie, kterou získávali ze zemské kůry,“ odpověděl mi místo nich Radek.

„To je trochu nadnesené tvrzení.“ Vmotal se do naší konverzace Rodney s očima přilepenýma na tabletu.

„A jak by se teda mohla rozsvítit světla, když by neměly žádnou energii?“ Když jsem si všimla Elizabethina výrazu, musela jsem se hodně snažit, abych se nezačala, doslova, křenit jako ona. Rodney mě propálil pohledem a já se raději stala stínem majora Lorna, který se na mě jen nepatrně otočil.

„Nezapomeň, že tohle místo je docela dost uzavřené.“

„To Atlantida taky.“

„Mio!“ Elizabeth ke mně pokynula a já se k ní připojila. Jemně mě chytila za paži a skutečně velmi tiše mi pošeptala, aby se nemusela cítit provinile, že mě k výpravě přizvala, až se mě Rodney pokusí zastřelit.

„Já se před ním ubráním.“

„Colemanová, vpředu by měla být řídící místnost!“ zavolal Rodney a já se naposledy podívala na Elizabeth, než jsem vyrazila kupředu, aniž bych čekala na její výtku.

 ***

„Podle mě by to Wrait mohl být.“ Otočila jsem se po doktoru Dickensovi a zdvihla obočí. Naprosto jsem Rodneyho nepochopila, proč mě s těma dvěma poslal. Nebyla jsem voják ani vědec. Možná se mě chtěl na chvíli zbavit, protože jsem nesouhlasila s jeho nápady, které mi chvílemi přišly naprosto nereálné.

„Pokud vím, doktore, tak se Teyla nikdy nespletla. Jen je trochu divné, že se najednou začaly uzavírat přepážky. Nejsme tu ani dvě hodiny a stanice si dělá, co chce.“ Dickenson a Graydon se na mě zadívali.

„Jak dlouho si vlastně na Atlantidě?“

„Rok a půl,“ odpověděla jsem opatrně.

„Tak to je docela dost, na někoho, jako jsi ty…“ Naklonila jsem hlavu a urputně zapřemýšlela, co tím myslel. Lichotivě to moc neznělo.

„Já…“ Všichni tři jsme s sebou cuknuli, když se za našimi zády ozval podezřelý zvuk. Bleskově jsem sáhnula do tašky a vytáhla z nich wraitskou zbraň na omráčení a namířila na ústí chodby. Pomalu jsem se zvedla, abych to šla zkontrolovat, ale doktor Graydon mě zarazil.

„Já tam půjdu, ty tady počkej a popoháněj Dickensona, aby to dal už konečně dohromady.“ Nabídla jsem mu zbraň a on si ji vzal. Byla jsem vcelku ráda, že jsem se jí zbavila. Postavila jsem se zády ke zdi a opřela o ni, aby mě nemohlo náhodou něco překvapit a kývnula na Dickensona, aby si pohnul.

Celá tahle výprava se mi přestávala líbit. Jak se mohla plošina zbláznit, když jsme pořádně ani na nic nesáhnuli? Věřila jsem Teylyně úsudku a byla překvapená, že tak snadno připustila, že se spletla.

Natahovala jsem krk, abych lépe slyšela do chodby, ale Graydon se stále nevracel, což nevěstilo nic dobrého.

„Doktore Graydone, slyšíte mě? Opakuji, doktore Graydone, slyšíte?“ Ve vysílačce bylo ticho. Přeběhl mi mráz po zádech. „Sprav to!“ ukázala jsem na panel a vzdálila se od Dickensona. Ani jsem se nestačila rozkoukat a letěla jsem na protilehlou stěnu s přidušeným výkřikem, který mi náraz vyrazil ze rtů. Točila se mi hlava a nebyla jsem schopná se zvednout a jít pomoct Dickensonovi. Jen jsem ho slyšela, jak volá o pomoc podplukovníka.

Bojovala jsem s malátností, která mě začala obestupovat ze všech stran. Stačila chvíle, abych se udržela při vědomí, abych viděla, jak Dickensona vysává wraitská královna a jeho tvář se mění stejně jako Samova.

Vyhrkly mi slzy do očí. Byla jsem naprosto neschopná, veškerý výcvik, který se mi dostával, byl k ničemu.

„N… ne…!“ vyrazila jsem ze sebe, čímž jsem na sebe upozornila. Opět další z mých skvělých nápadů. Královna se ke mně otočila a vycenila ty své odporné žraločí zuby. Pomalu došla až k místu, kde jsem ležela a chytila mě pod krkem, chvíli mě očichávala, než se zasmála.

„Jen to zkusím, abych se nespletla.“ Natrhla mi bundu a přiložila tu svou odpornou ruku na hruď. Tak takhle jsem si tuhle svoji první oficiální misi skutečně nepředstavovala. Zatnula jsem zuby a čekala na smrt, ale než to mohlo nějak pokračovat, královna ruku odtáhla a upřeně se mi zadívala do očí.

„Někdo jako ty je vzácný i mezi svými.“ Nechápavě jsem se na ni dívala. „Tebe si nechám jako zákusek.“ Chytila mě pod krkem a silně se mnou praštila o zeď, což mě dokonale ukolébalo k nedobrovolnému spánku.

 ***

Sheppard zamířil do chodby, kde se měl nacházet Dickenson, Graydon a Mia. To co uviděl, nebylo příliš hezké. Jeden z těch tří ležel vedle panelu, který měli dva doktoři zpravit, nebo spíš to, co z něj zbylo. Když se podíval dál po chodbě, někoho tam uviděl ležet u stěny. Rozběhnul se k tělu a modlil se, aby alespoň ten druhý či třetí byl naživu.

Sehnul se, ale oblečení neodpovídalo tomu, co na sobě měli vědci, musela to tedy být… Bleskově mu vystřelila ruka k jejímu krku, kde nahmatal puls, když jí nepatrně nahnul hlavu, poznal Miu. Žila, to bylo hlavní.

„Hej,“ popleskal ji po tváři, chvíli trvalo, než začala pomrkávat a snad věčnost, než oči otevřela. Cuknula sebou, když někoho nad sebou spatřila a instinktivně jí vyletěla ruka a praštila Shepparda, až padl dozadu.

„Klídek!“ Zamával na ni, aby se uklidnila. „To jsem jenom já!“ Mia se převalila na všechny čtyři, aby se mohla postavit, ale jen se zmohla na opření o zeď. Přitáhla si roztrženou bundu k hrudi, aby na ni Sheppard nezíral.

„Je…“ zhluboka se nadechla, „je tady královna…“ Sheppard na ni zíral.

„Cože?“

„Použila Dickesona, jako návnadu.“ Sheppard jí pomohl na nohy.

„Tady Sheppard. Asi jsem našel Dickesona nebo to co z něj zbylo, je mrtvý, ale mám Collinsovou. Je naživu, ale bylo by lepší, kdyby se vrátila do operačního.“

„Mám strach, že i Graydon je mrtvý,“ zašeptala Mia a podívala se chodbou dál, která mířila do hangáru, kde byl jumper.

„Zvládneš se dostat do řídícího střediska?“ Mia pořád zírala chodbou, tak s ní Sheppard musel zatřást.

„Jo… jo, pokud tam nebudou ochranná pole, tak jo,“ dostala ze sebe ochable.

„Tak běž, hned!“ Pustil ji, postrčil chodbou a Mia se poslušně vydala stejnou trasou, kterou přišla s oběma vědci.

 ***

Doběhla jsem do řídící místnosti, ale ve dveřích jsem padla na kolena. Přiběhl ke mně major Lorne a pomohl mi na nohy.

„Kde máš zbraň?“ zeptal se, když si sundával neprůstřelnou vestu a bundu pod ní, kterou mi oblékl.

„Půjčila jsem ji doktoru Graydonovi, když šel prozkoumat chodbu, ale…“ Zírala jsem před sebe a major Lorne mi pomohl vstát.

„Mio…“ Zvedla jsem pohled k Rodneymu, který stál stále za ovládacím panelem a snažil se vypnout silová pole.

„Oba jsou mrtví, Rodney. Zabila je královna.“ Náhle všechno v místnosti utichlo a všichni na mě zírali.

„Pojď, posadíš se.“ Odvedl mě major Lorne dál od ostatních, kde jsem na pár hodin zůstala sedět, kdy podplukovník Sheppard, Elizabeth a Rodney přemýšleli, jak wraitskou královnu zničit a já se pouze v duchu modlila, aby královnu zabili dřív než by, ve snaze se zachránit, jim řekla, že je se mnou v nepořádku.

Musela jsem nad tím přemýšlet. Tohle byla už druhá královna, co mi řekla, že nejsem úplně normální, ale co tím myslela? Vůbec mi to nedávalo smysl. Co znamená, že jsem unikát i mezi svými? Mám snad také antický gen jako podplukovník a další lidi z expedice?

„Už plave zpátky na křižník,“ zahlásila doktorka Colemanová. Zvedla jsem k ní pohled. Náhle jsem pocítila strašný tlak na hrudi, až jsem měla dojem, že se mi hrudní koš bortí dovnitř a chce mi rozmačkat srdce. Vrávoravě jsem se zvedla a pokusila se dostat pryč z dohledu ostatních.

S velkými obtížemi jsem se vypotácela na chodbu a vysíleně se opřela o zeď a sklouzla po ní až na zem. Netrvalo to tak dlouho a mohla jsem se zase volně nadechnout. Rázem mi v hlavě začal hlodat takový malý červík a ukazoval na jednu domněnku, myšlenku, které jsem se bránila zuby nehty a nechtěla jí uvěřit.

Přesto jsem tomu musela dát trochu váhy, protože pak jsem ucítila na hrudi malé štípnutí, které se opakovalo jak na hrudi, tak na zádech. Zatínala jsem zuby, abych nevykřikla bolestí. Sice to nebolelo tak moc, ale nepříjemné to skutečně bylo.

Po radosti z řídící místnosti, že je královna mrtvá jsem prudce vydechla a zhroutila se. Tohle nemohla být pravda a ruka mi instinktivně vyletěla hrudi a bolavému místu.

Musel to být sen!

 ***

Rána se ani po týdnu nezahojila, i když jsem ji vyčistila mýdlem. Dokonce to vypadalo, že se zanítila a na to byly dobré jedině antibiotika. Jenže jsem nechtěla přijít na ošetřovnu a říct doktorce Kellerové, že potřebuju dávku antibiotik na ránu, kterou jí nemůžu ukázat. Nehledě na drobné modřiny, které se mi udělaly po těle, jak se podplukovník snažil královnu zabít. Alespoň, že ty zmizely.

Kdyby tady byl Carson.

Musela jsem si tu myšlenku vytřást z hlavy. Musela jsem přijít na nějaké řešení a neutéci před výsledkem, když mi to jednou nevyšlo, ale od návratu z plošiny jsem se pokusila studovat a nechat se učit od Radka a Rodneyho, ale nedokázala jsem to. Pořád jsem musela přemýšlet nad královnou a nad tím, co mi řekla.

Mám antický gen? Pořád mi ta myšlenka vířila v hlavě. Nedokázala jsem se jí zbavit. Byl tohle důvod, proč mě moje já poslalo na Atlantidu? Byla jsem ve větším bezpečí na Atlantidě, kde mohu používat antické přístroje? Jenže otázka pořád byla, jestli ten gen mám. To bych musela zjistit a nezjistili by to na ošetřovně?

Znovu jsem si přelepila ránu, aby mi nešpinila oblečení a vydala se za Radkem do laboratoře. Opět mě chtěl podrobit nějaký testům, na které jsem byla donucena se učit, ale za týden se naučit takové množství mi připadalo naprosto nereálné, hlavně když jsem měla v hlavě jiné věci na starost.

Minula jsem tým podplukovníka, který se vydával na planetu, kam byli přestěhování Taraniové, potom co jim supervulkán, posilněný přílišným odčerpáním energie z jeho jícnu na obranné štíty, vybuchnul a zničil velkou část planety společně s hvězdnou bránou. Slyšela jsem, že se lidé z osady už dva měsíce neozývají. Možná jenom s námi nechtěli mít nic společného, anebo prostě jen chtěli mít klid.

Radka jsem našla v laboratoři ponořeného do jednoho z jeho projektů a usadila se na židli naproti, aby se příliš neleknul, až si mě všimne.

„Hned se ti budu věnovat,“ zdvihl prst, ale nepodíval se na mě.

„Tak jo.“ Tohle bylo jasným znamením, že se ho jen tak nedočkám. Tohle dělal pokaždé. Tak jsem seskočila ze židle a přešla k oknu, abych se mohla podívat na moře. Moře na planetě Lantea, kde žili naši předkové. Antikové. Velmi vyspělá rasa, která vytvořila síť bran v Mléčné dráze a později i v Pegasu. Bylo skutečně možné, že jsem byla potomkem tak jako podplukovník Sheppard a další členové expedice?

Hrozně mě štvalo, že mi na seznamu přibývaly další a další otázky, ale odpovědi jsem na ně nedokázala získat.

„Mio?“ Radek se mnou zatřásl a jeho starostlivý pohled mě vrátil do reality.

„Ano?“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně.

„Proč bych neměla být?“

„Stojíš tady už docela dlouho a nereagovala jsi na moje volání.“ Jemně jsem se na něj usmála a poplácala po ruce.

„Zamyslela jsem se, Radku. Už můžeme začít s tím testem? Ráda bych ho měla za sebou, než se vrátí Teyla. Na dnešní večer jsme si domluvily trénink.“

 ***

„Michael? Byl tam Michael?“ zeptala jsem se Teyly, když jsem odrazila tyčí jeden z jejích výpadů.

„Ano, pokusil se vytvořit křížence z lidí a Iratuského brouka.“ Na chvíli jsem se nechala vyvést z míry a Teyla mě jedním dobře mířeným úderem poslala k zemi. Ošklivě jsem se přitom praštila do hrudi přímo do mokvající rány, kterou jsem pečlivě skrývala pod tričkem. Což si muselo vybrat svoji daň. Bolestivě jsem zaskučela a Teyla se ke mně sehnula.

„Promiň, nechtěla jsem tě udeřit tak silně.“ Přijala jsem nabízenou pomoc, ale pak od ní raději ustoupila.

„To je v pohodě. Jen… potom, co se stalo na plošině, se mi špatně spí.“ Teyla odložila tyč a podala mi ručník. Pot mi prosákl zábalem a zaštípal mě v ráně. Zatnula jsem zuby, aby mi bolestivý sten neutekl ze rtů.

„Vidět, jak se Wrait na někom krmí, není příjemné pro nikoho. Možná by sis měla promluvit s doktorkou Heightmeyerovou.“ Ruka mi ztuhla v půlce pohybu. Nebyla jsem schopná se nadechnout. Okamžitě se mi vybavovaly chvilky, kdy jsem se doktorce svěřovala s bolestí ze smrti Carsona. V podstatě mi řekla, co jsem chtěla slyšet. Přesně to, co jsem od ní očekávala. Snažila se o něco jiného, ale vesměs to bylo stejné.

„Pamatuju na dobu, kdy jsi jí řekla o tvých vidinách, které vyhodnotila jen jako postraumatický stres a vinu ze smrti sta Antiků, což bylo nakonec naprosto mimo mísu. Jak to nakonec dopadlo?“ Teyla povolila ramena a chtěla něco říct, ale já ji zastavila. „Nemusíš odpovídat. Táta mě naučil, že se každý musí se svými problémy poprat sám, on nebyl ten typ člověka, který by se svěřoval cizímu člověku a ještě mu za to platil. Asi to mám po něm.“

Zamířila jsem přímo do sprchy, abych si vyčistila ránu a podívala se, jestli se nehorší, i když jsem si před tréninkem přelepovala.

Odložila jsem vysílačku na stole v pokoji a zalezla si do koupelny a pevně za sebou zavřela skleněné dveře z mléčného skla a zapnula vodu. Jen velmi opatrně jsem strhla náplast a doslova odlepila čtvereček z gázy od rány. To nebylo dobré. Zatmívalo se mi z toho před očima.

Upustila jsem čtvereček na zem a vlezla do sprchy. Hlava se mi točila a já doufala, že to bude jen únavou z tréninku, ale něco mi říkalo, že to tak není. Víc času jsem na přemýšlení neměla. Tma mě dostala.

 ***

Bušení na dveře mě přivedlo zpátky a já unaveně otevřela oči. Celé tělo jsem měla ztuhlé. Voda už dávno netekla. Když nikdo nestál přímo pod hlavicí, voda se automaticky po třiceti vteřinách vypnula, aby se zbytečně nevyčerpávala.

Zamrkala jsem a za bolestivého sykání se zvedla ze sprchy a vzala na sebe župan a opatrně si jím překryla ránu a vypotácela se do pokoje, nezanechávajíc za sebou žádné stopy. Roztřesenou rukou jsem přejela po panelu otevírání dveří.

„Radku?“ zeptala jsem se překvapeně a zírala do doktorovy ustarané tváře. „Děje se něco?“

„Před dvěma hodinami jsi měla přijít za mnou do laboratoře.“ Otočila jsem se k oknu. Byl den, zase? Přišla jsem do pokoje navečer, když bylo ještě světlo, to už byl druhý den?

„Špatně jsem spala. Usnula jsem až k ránu a tak jsem po probuzení šla do sprchy, abych se trochu probudila. Promiň, Radku.“ Když si mě Radek prohlédl od hlavy až k patě. Zavřel pusu a cudně sklopil pohled k podlaze.

„Nevypadáš dobře,“ přiznal. „Nemyslím to jako urážku, ale jsi nějaká pobledlá.“ Zhluboka jsem vydechla a pokusila se přejít nával nevolnosti.

„Asi si zajdu na ošetřovnu,“ připustila jsem nespokojeně.

„Doprovodím tě tam,“ nabídl se Radek, ale zavrtěla jsem hlavu.

„To zvládnu, ale díky. Když to dopadne dobře, stavím se za tebou v laboratoři. Měj se.“ Zavřela jsem dveře a zhroutila se. To nebylo dobré. A kdybych na ošetřovnu nešla, dotáhl by za mnou Radek nějakého doktora sám.

Stálo mě dost sil se obléct a dát se trochu dokupy, ale ještě těžší dojít do pokoje doktora, který byl jen kousek od mého a neměl právě směnu.

Velmi opatrně jsem zaklepala na dveře a pokusila se na malou chvíli stát vzpřímeně. Zdálo se mi to jako věčnost, než mi doktorka Jennifer Kellerová otevřela.

„Oh, Mia, copak potřebuješ?“ Dívala se na mě dost podezřívavě. Viděla jsem se v zrcadle. Nevypadala jsem dvakrát dobře.

„Doktora,“ vyrazila jsem ze sebe a přepadla dopředu. Doktorka mě jen tak tak zachytila a odtáhla ke své posteli. Rychle za sebou zavřela dveře a vrátila se ke mně.

„Co se děje?“

„Zanítila se mi rána,“ vydechla jsem a pokusila se posadit, ale doktorka mě zatlačila zpátky na postel.

„Zavolám na…“ Chytila jsem si za ruku.

„Ne, nikomu, prosím, nevolejte!“ Zatnula jsem zuby.

„Musím…“

„Ne. Tohle… nikomu jsem to neřekla a doktorka Weirová by se zlobila, že jsem to neřekla.“ Doktorka se zatvářila pochybovačně a očima těkala po místnosti.

„Pokud se ti rána zanítila, tak…“ Stiskla rty a sehnula se ke mně a rozepnula mi bundu a odporem odtáhla ruce zpět, když uviděla ránu na hrudi. „Ta Wraitská královna se na tobě krmila,“ řekla rozechvěle. „Proč jsi nikomu nic neřekla?“

„Já… nemohla jsem.“ Jakou lež jsem v té chvíli mohla vymyslet? „Nebyl tam zdravotník. Museli zabít královnu, a pak jsem na to zapomněla…“

„Tak to lžeš. Tohle musí pekelně bolet, nehledě na to, že jsi mohla ztratit vědomí.“ Sklopila jsem pohled. „Jak dlouho jsi byla mimo?“

„Celou noc.“

„Musím tě vzít hned na ošetřovnu.“ Znovu jsem ji chytila za ruku, když mi pomáhala vstát. „Ještě si to rozmyslím, ale teď pojď.“

Dovlekli jsme se na ošetřovnu a ona mě dovedla na vyšetřovnu a kolem lůžka rozprostřela plentu, aby na nás nebylo vidět.

„Prvně ti musím udělat krevní rozbor, abych věděla, jaké antibiotika ti mám nasadit.“

„Doktorko…“ Pomalu se ke mně otočila. „Když už budete dělat rozbor, můžete se podívat, jestli moje krev…“ Stiskla jsem rty a nevěděla, jak ji mám o genový test požádat.

„Co jestli tvoje krev?“

„Jestli nevykazuje antický gen…“ řekla jsem rychle a jí se rozzářil pohled.

„Předpokládám, že ani o tomhle nemám mluvit.“ Našpulila rty, když jsem pomalu přikývla.

„Odpočívej. Zatím ti dám něco na tu horečku.“ Prvně mi nabrala krev na testy a pak mi něco vpíchla, po čem jsem rychle usnula.

 ***

„Mio.“ Někdo se mnou jemně zatřásl. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřela oči. Skláněla se nade mnou doktorka Kellerová. Bylo vidět, že si oddychla.

„Jak dlouho…“ V puse jsem měla sucho a jazyk se mi lepil na patro, takže jsem nebyla schopná ze sebe dostat celou větu.

„Byla jsi mimo skoro týden.“ Jakoby snad čekala moji reakci, mě zatlačila zpět do postele. „Hlavně klid. Uzdravování trvalo déle. Měla jsi otravu krve. Bylo to za pět minut dvanáct, měla jsi s tou řeznou ránou přijít dřív.“ Přitom na mě mrkla a já se podívala nalevo, kde stála Elizabeth.

„Řekla mi, že se řízla do nohy na M7G-677.“ Otočila jsem hlavu k Elizabeth.

„Myslela jsem si, že to nic nebude, a pak jsem na to zapomněla a ono se to nějak zanítilo.“ Hraně jsem sklopila hlavu, jakože se stydím, ale vlastně jsem se styděla, že jsem do té lži zatáhla i Kellerovou.

„Tak hlavně, že jsi už v pořádku. Odpočívej. Pošlu sem Radka. Chtěl ti donést něco na studium.“ Elizabeth mi stiskla rameno a odešla.

„Díky, doktorko Kellerová,“ obrátila jsem se k ní.

„Víš, co. Když už kvůli tobě mám lhát, tak mi tykej, protože vykání je prokázání úcty, což ty vůbec neznáš.“ Pootevřela jsem ústa, ale ona mě hned utnula. „Víš, když jsem tě tady občas viděla, jak se bavíš s doktorem Beckettem, vypomáháš tady a vlastně po celé Atlantidě, neměla jsem proti tobě vůbec nic. Jen jsem si říkala: Co tu někdo jako ty, vlastně dělá? Pak jsem se dozvěděla tvůj příběh a řekla jsem si, chudák holka, ale to co jsi předvedla před týdnem, mi tu chudák holku z mysli vymazalo.“

Pro člověka je nejtěžší, když musí lhát jinému člověku do očí, který pro něj udělal věc, co byla proti jeho přesvědčení v zájmu zachování tajemství. Tíha tajemství se dá spočítat jen díky lidem, kterým jste lhali, abyste tajemství udrželi v tajnosti a doktorka Kellerová byla dalším z nich. Jeden člověk, co mé tajemství neznal, zemřel, když mě chránil a druhý, který ho znal, zemřel, když se snažil někoho zachránit. U dalšího nevím, jestli ho nevyzradí a poslední člověk, co zná část mého tajemství, by možná byl raději, kdyby ho nevěděl.

„Já vím, že se zlobíte, ale musíte vědět, že k tomu mám své důvody, které vám nemůžu říct.“

„Tohle je to neohranější, co jsem kdy slyšela a není to vůbec vtipný, Mio. Vážně.“

„Jennifer, prosím…“

„Řekni mi jednu věc, proč jsi nikomu o tom zranění nechtěla říct? Krmil se na tobě Wrait! Wraitská královna! A ty si tu jen tak chodíš, jakoby se nic nestalo.“ Byla jsem v koncích. Jediný možný scénář, který by mě z téhle prekérní situace dostal, byl ten, že bych jí řekla alespoň část pravdy, ale to prostě nešlo. Už to vědělo moc lidí.

„Jennifer…“

„A tohle!“ Podala mi desky, kde byla změť záznamů, kterým jsem nerozuměla a zvedla jsem k ní hlavu. „Proč jsem měla i zatajit, že má antický gen? Hm?“

Dostala jsem část odpovědi na moji otázku. Nebo alespoň částečné vysvětlení. Moje já mě sem mohlo poslat proto, že jsem měla antický gen.

„Znáš zvláštní okolnosti mého příchodu sem, ale nevíš, že mě Richard Woolsy nechal papírově umřít, aby se mě nezmocnilo IOA, aniž bych věděla proč,“ tak v tomhle jsem lhala, jako když tiskne, „a teď chápu, proč po mně tolik prahli.“ V duchu jsem se modlila, aby to přijala jako vysvětlení. Doufala jsem, že se teď neuplatní rčení, že lež má krátké nohy.

„Takže ses nenechala ošetřit proč?“ V duchu jednou ano!

„Muselas mi udělat krevní testy…“

„A já nebo jiný doktor by nahlásil, že máš antický gen, kdybychom věděli, co hledáme.“ Strojeně jsem přikývla.

„Tak to ti musím říct, že při každém krevním testu neděláme test na antický gen.“

„To jsem ale nemohla vědět, a kdybych se na to zeptala, vypadalo by to podezřele.“ Jennifer si přitáhla židli a posadila se.

„Přemýšlíš jako voják.“ Dech se mi zadrhnul v hrdle, až jsem se málem zajíkla. Musela jsem tu prchavou vzpomínku zatlačit zpátky do toho nejposlednějšího šuplíku, abych na to nemyslela.

„To jsem se naučila tady.“

„Což je škoda, ale beru to v potaz. Jsi jak lovná zvěř, ale to není důvod k tomu, abys zatajovala tak vážná zranění. Mio, vysával tě Wrait, uvědomuješ si, co to znamená?“

„Nevzala mi tolik, byl to jen okamžik.“

„Mio, tady nejde o to, jak dlouho to bylo, ale Wraiti vstřikují do oběti enzym, kterým ji udržují při životě, a už jsme tu měli docela dost případů, kdy se člověk stal na tom enzymu závislý.“

„Já znám osud poručíka Forda.“

„Přesto jsem ti udělala i testy na enzym a neměla jsi ho ve svém těle téměř žádný, tvůj organismu ho odboural celkem rychle.“

„Nebylo ho moc.“

„Já vím, ale jde o jinou věc. Jde o tvé geny. Pracuji na genové terapii, se kterou začal doktor Beckett, mám možnost se podívat na spoustu krve a spoustu genů, ale u tvého, je neobvykle výrazný antický gen, téměř jako bys byla…“ Pohlédla na mě a já zadržela dech.

„Byla?“

„Jako bys byla Antik.“

 ***

Prudce jsem se posadila a zírala do tmy pokoje. V hlavě mi stále doznívala věta, kterou mi řekla před více jak čtrnácti dny Jennifer. Jako bys byla Antik. Antik! Kruci, nemůžu být Antik! Narodila jsem se v Arizoně, do prdele!

Vylezla jsem z postele a musela se nadýchat čerstvého vzduchu na balkoně. Tohle nemohla být pravda, ale Jennifer ten test zopakovala. Měla jsem daleko silnější gen než podplukovník Sheppard a ten ho měl sakra silný, díky němu prý tohle místo dostal, ale proč jsem tady já?

Praštila jsem do zábradlí a zaklela pár peprných výrazů v češtině, co jsem se naučila od táty. Proč mě moje já poslalo zrovna na Atlantidu? A proč mě vůbec posílalo deset let zpátky? Proč nemohlo přijít před únosem a zabránit mu, aby ten věčný kolotoč zastavila? Proč?!

Otočila jsem hlavu k městu, doleva a spatřila podplukovníka, jak taky stojí na balkoně. Zase. Stejně jako před nedávnem. On mě skutečně musel sledovat.

Zadíval se na mě stejně překvapeně, jako já před chvílí na něj, a zvednul ruku, aby mě pozdravil. Vydechla jsem a stiskla rty. Zakroutila jsem přitom hlavou. Nesnášel mě až do morku kostí, protože jsem mu tajila důležité věci, a pak si mě jen tak políbil a teď tu mě zase mává jako školák.

„Jdi se už konečně bodnout!“ zamumlala jsem a vrátila se do pokoje.

 ***

Později toho dne jsem musela konstatovat, že ten den nezačal nejlépe a ve stejném duchu pokračoval i dál. Na Atlantidu přiletělo Apollo, loď třídy Daedalus s velitelem plukovníkem Ellisem, který zřejmě nebyl příliš Elizabeth nakloněný. Informoval ji, že zaútočí na planetu Asuřanů, Replikátorů, kteří staví bojové lodě a IOA, se rozhodlo pro preventivní útok.

„Jak mě mohli obejít a nic mi neříct?“ zlobila se Elizabeth u Rodneyho v laboratoři, když ho plukovník Ellis přepravil na Apollo, aby připravil střely, které mají zničit replikátorské lodě. Podplukovník Sheppard odletěl společně s nimi, aby v zamaskovaném jumperu zkontroloval, že útok vyšel tak, jak měl.

Někdy mě vážně udivovalo, že jsem se některé věci dozvídala tak snadno. V posledních měsích mě téměř nikdo nebral jako hrozbu, kromě podplukovníka. Kdyby však Rodney nebo Jennifer mluvili, asi by to tak neviděl už nikdo.

„To, čeho jsem si za ten rok a půl, co tu jsem, všimla, je, že pokud něco mají pod dohledem vojáci, neradi si do toho nechávají mluvit civilisty. Nebo trpí jejich ega.“ Elizabeth se na mě podívala a přikývla.

„Jsem ráda, že to vidíš stejně, Mio.“

„Jenže to nám nepomůže. Jak můžeme vědět, že Replikátoři odvetně nezaútočí?“ Elizabeth s Radkem se na mě podívali jasným pohledem. Nevíme to. To byla ta odpověď.

„Všechny lodě byly zničeny.“ Hlásil plukovník Ellis, když podplukovník Sheppard udělal přelet nad planetou.

„Podle mě, teď budeme čekat na odvetu,“ pronesla jsem pomalu, ale rozrušilo to pouze Radka. Elizabeth si tím byla taky jistá. Přesto nás všechny překvapilo, po návratu Apolla, když se nad Lanteou otevřelo hyperprostorové okno, ze kterého se vynořilo něco, co se podobalo satelitu s hvězdnou bránou uprostřed.

„Je to tady,“ zašeptala jsem u Elizabeth v kanceláři, kde byl i celý tým podplukovníka. To co následovalo potom, nebylo moc příjemné. Ještě, že nad Atlantidou dokázali zapnout štít včas.

 ***

„Radku, co udělali Antikové, když chtěli uniknout před náporem wraitských lodí?“ Radek se na mě podíval, společně s Rodneym.

„Ponořili město,“ zaluskal prsty Rodney. „No jistě, že mě to nenapadlo. Voda zmírní působení paprsku na štít.“

„Teoreticky,“ řekli jsme s Radkem společně. Pak jsem se jim raději klidila z cesty, protože moje nově nabyté vědomosti nebyly tak rozvinuté, abych s nimi držela krok. Raději jsem odešla do centrální věže. Plukovník Ellis se vrátil na Apollo, a tak jsem se mohla městem pohybovat zase volně.

Elizabeth jsem našla na balkoně u řídící místnosti. Starostlivě se dívala na červený nádech štítu.

„Mio.“ Stoupnula jsem si vedle ní. „Plukovník Ellis o tobě neví. Můžeš být v klidu.“ Položila jsme jí ruku na paži.

„Teď se o mě nestarejte. V sázce jsou životy všech. Na jednom nezáleží.“ Otočila se ke mně a chytila mě za ramena.

„Na každém záleží, Mio. I na tobě. Udělala jsi pro tohle město a lidi v něm hodně. Vím, jak může být těžké, tajit přede všemi, kdo ve skutečnosti jsi. Chci ti pomoct, aby ses mohla vrátit domů, i když vím, že chceš zjistit, proč ses sem dostala.“ Když jsem se jí podívala do očí, poznala jsem v nich pohled mé mámy, když se se mnou loučila a slíbila, že nebude pryč dlouho, jenže se už nevrátila a já už neměla to srdce před Elizabeth nic tajit.

„Moc jsem vám lhala, Elizabeth. Stydím se za to, ale nepřipadalo mi to fér, abych vám to všechno řekla, a teď si připadám jako sobec, když vám to chci říct, ale už vám nedokážu lhát. Já…“ a pověděla jsem jí všechno, na co jsem si vzpomněla po odstranění bloku a na co jsem přišla. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela, ale neskutečně se mi ulevilo, že to můžu říct právě jí a v duchu se modlila, aby to pochopila.

„Slibuju ti, že si tvé tajemství vezmu do hrobu,“ řekla mi upřímně a objala mě, ale netušila jsem, že to bude tak doslovné.

 ***

Pak se začalo všechno hroutit. Nepotřebný personál, beze mě, byl transportován na Apollo a Radek s Rodneym vymysleli, že bude nejlepší, když Atlantida opustí Lanteu a odletí pryč, protože ponoření nemělo požadovaný účinek. V těch chvílích jsem si připadala naprosto neschopná. Vyčítala jsem si, že jsem studiu nevěnovala větší pozornost. Byla jsem tu rok a půl a za tu dobu jsem se mohla naučit spoustu věcí a byla bych potřebná. Všechno to vypadalo naprosto ztracené.

Odletět se podařilo, ale musel se stáhnout štít, aby měly podsvětelné motory dostatek energie, kterou dodávala i podmořská plošina. Bohužel plán s asteroidem nastrčeným před paprsek nevydržel tak dlouho a než se podařilo zapnout štít, paprsek se otřel o bok věže a zranil všechny, co se nacházeli v řídící místnosti. Elizabeth dopadla nejhůř a já se málem u její postele rozbrečela. Nemohla umřít. Ne potom, co jsem jí svěřila. Potřebovala jsem ji já i celé město.

„Mio, musíš se nechat ošetřit!“ Jennifer stála za mnou a donutila mě vstát. Oči mě štípaly. Nechtěla jsem jít pryč. „Slibuju, že až se vrátíš, pořád tu bude.“

„Nemůže umřít!“ zaškytala jsem mezi slzami.

„Uděláme všechno, abychom ji zachránili, ale ty se musíš nechat ošetřit. Musíš pod skener.“ Bylo mi naprosto jedno, že mám zlomenou levou ruku a naražených pár žeber a sklo mě pořezalo na tváři a krku. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla Elizabeth. Přitahovala jsem na lidi, co znali moji pravdu, nebezpečí. Carson zemřel a Elizabeth od toho neměla daleko.

Ronon seděl kousek ode mě. Měl vražený obrovský střep do hrudi. „To bude dobrý,“ řekl a podíval se na mě. Obdivovala jsem ho, že i v těch nejkatastrofičtějších chvílích se tvářil, jakoby věděl, jak z toho ven.

„Nemůže umřít,“ zašeptala jsem a otřela si zdravou rukou z tváře slzu a rozmazala si tak i krev, ale bylo mi to jedno.

Tentokrát nám štěstí skutečně nepřálo. Zůstali jsme viset ve vesmíru bez energie a jediného záchytného bodu. Pás asteroidu, který byl před námi a mohl zničit nechráněné části města bez štítu, se podařilo částečně zachránit pomocí lidí v jumperech, kteří rozstříleli velké kusy a vyčistili městu cestu, ale pořád jsme přicházeli o energii, kterou se pokusil zachránit Radek společně s podplukovníkem. Nepodařilo se však včas a my uvízli snad ještě víc a chudák Radek přitom byl zraněn prolétajícím mikrometeoritem.

Seděla jsem u Elizabethiny postele a modlila se. Skutečně jsem se modlila, abychom se z toho dostali. Jenže nic nevycházelo a já pomalu začala ztrácet víru. Vznášela jsem se ve stavu lehké omámenosti z léků na bolest, když mě něco napadlo.

„Jennifer, Jennifer!“ přišla ke mně. Byla stejně unavená jako každý, kdo tu zůstal.

„Co se děje?“ Tohle se mi neříkalo lehce.

„Elizabeth má v sobě nanity. Carson je vyřadil z provozu pomocí EMP pole, ale pořád tam jsou.“ Jennifer pomalu přikývla.

„Půjdu za McKayem.“

Byl to naprosto šílený nápad, ale jediná možnost, jak Elizabeth zachránit, i když jsem věděla, že s tím podplukovník nebude souhlasit, což se nakonec ukázalo jako správné tušení, ale to už bylo pozdě. Rodney nanity aktivoval, chyběl mu ale čas, aby je naprogramoval tak, aby Elizabeth opravili a vypnuli se, takhle jen nahradili její poškozené buňky, čímž z Elizabeth udělal Replikátora.

„Tohle jste neměli dělat! Ona by s tím nesouhlasila!“ Podplukovník křičel na Rodneyho a Jennifer naprosto oprávněně, ale nikdo jsme ji nechtěli nechat umřít.

Jednu výhodu to mělo. Když bylo potřeba ZPM, abychom se dostali pryč dřív, než by nám zkolaboval štít, vydala se Elizabeth, Rodney, podplukovník Sheppard a Ronon na planetu Asuřanů, Replikátorů, aby jim tam jedno ZPM ukradli.

 ***

Weirová z posledních sil držela Replikátory zmrazené, ale už to nemohla vydržet. Přiběhnul Sheppard, aby ji vzal sebou, ale ona se na něj jen otočila a křičela, že musí jít bez ní a v nestřežené chvilce se na něj podívala.

„Ochraňuj Miu za každou cenu.“ Víc Sheppard neslyšel, protože ho Ronon odtáhl a oni běželi k jumperu nahoru, aby se vrátili na Atlantidu.

 ***

Místo jumperu přiletělo Apollo, ale na Atlantidu se přenesl pouze Rodney, podplukovník a Ronon. Mrkala jsem, abych zaplašila slzy, ale nešlo to. Když podplukovník procházel kolem mě, pár slz mi uteklo a on na mě nějakou dobu zíral, než dokázal jít zase dál.

Město bylo zachráněno, přistálo na planetě s obrovským mořem, ale už tu nebyla Elizabeth. Zůstala na Asuru, což znamenalo jediné. Už nebyla žádná Elizabeth, a jak se vyjádřil podplukovník, umřela, když se otřel replikátorský paprsek o bok věže.

 ***

Možná jsem si měla nechat všechno pro sebe a nezatěžovat tím Elizabeth, třeba by teď nebyla mrtvá. Jenže právě jsem si potřebovala s někým promluvit. Požádala jsem Chucka, technika od DHD, aby mi prozradil, kde najdu plukovníka Carterovou.

Byla na balkoně u řídící místnosti. Přesně tam, kde jsem Elizabeth řekla celou pravdu. Jak příhodné. Minula jsem se s podplukovníkem Sheppardem, který odtamtud odcházel. Tak zvláštně se na mě podíval, ale já neměla sílu se ptát, co se děje.

Vstoupila jsem na balkon a tlumeně plukovníka Carterovou pozdravila. Žena se ke mně otočila a já nestačila zírat. Vypadala spíš jako žena, která se k armádě nepřidává. Blondýnka s výrazným tvarem obličeje a zářivýma očima.

„Plukovníka Carterová?“

„Ano, a vy jste?“

„Mia Collinsová.“ V očích jí svitlo.

„Věděla jsem, že Woolsy dokáže některé věci přikreslit a mám dojem, Mio, že si musíme spolu promluvit.“

„Sdílím váš názor, plukovníku.“


 

Moc vám, holky, děkuju, že se mnou stále jste a píšete mi komentáře, vím, že čtenáře většinou dlouhé kapitoly odradí, ale já jsem ten typ pisatele, který se rád rozepíše, aby si čtenář mohl počíst a kapitoly této povídky by v oddělených kapitolách ztratily svoji pointu. Snad se nezlobíte a budete se mnou i nadále, když mi to po tak dlouhé době jde.

Moc díky!

Vaše Nikol18


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 10. kapitola:

6. kelsey
07.08.2014 [0:09]

moc hezká povídka skvěle se čte si skvěla Emoticon Emoticon ,kdy bude asi pokráčko Emoticon

5. darcy
30.07.2014 [13:11]

to byl skvělí díl Emoticon ,už se těším na pokračování Emoticon ,že by mia byla vážně antik? Emoticon

4. Nikol18 webmaster
27.07.2014 [15:20]

Nikol18Díky holky! Jste vážně skvělé! Emoticon

3. coleen
27.07.2014 [12:59]

Miluji tvé psaní je to skvělá povídka o

2. carly
27.07.2014 [12:58]

To je pravda píšeš skvělé a ten příběh je skvělý

1. lili
27.07.2014 [12:56]

Mě osobně se líbí jak píšeš kapitoly a těším se vždycky víc a víc na další

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!