OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 6. kapitola

27.06.2014 (16:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1486×

Kapitola mapuje díly:

3x3 – Neodolatelný

3x4 – Sateda

3x5 – Potomci

3x6 - Skutečný svět

3x7 - Společný zájem

6. kapitola – Poodhalená já

Nervózně jsem přecházela po pokoji. Za chvíli pro mě měli přijít a já si nebyla jistá, jestli jsem na to připravená. Zastavila jsem se v půli kroku, když se dveře otevřely, stála v nich Teyla a věnovala mi uklidňující pohled. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla za ní.

Když mi pan Woolsey prozradil nejdůležitější věci o Atlantidě, jejích nepřátelích a programu Hvězdné brány, podplukovník Sheppard nepovažoval za nutné, aby mě museli i nadále hlídat celý den. Směla jsem nahlédnout do plánů města a stačila mi chvíle, abych se v nich zorientovala, později město prošla a uložila si do paměti vlastní mapu, díky které jsem se nemohla ztratit, takže jsem věděla, že jdeme k ošetřovně, kde už na mě všichni čekají.

Už jsem se cítila docela dobře, ale po Samově smrti jsem nedokázala s nikým mluvit. Bála jsem se, jestli náhodou nenosím smůlu. Raději budu sama než, abych někoho znovu ohrozila na životě.

„Neměj strach, Mio.“ Stály jsme před ošetřovnou a mně se roztřásly ruce. Ujistila jsem se, že bezprsté rukavice jsou na svém místě. Nedokázala jsem si představit, co mě bude za dveřmi čekat.

Snažila jsem se jít za Teylou vzpřímeně, když se dveře otevřely, ale s pohledy lidí na ošetřovně, jsem ztratila veškerou kuráž.

V odlehlé části ošetřovny na mě čekali. Doktorka Weirová a doktor Beckett, podplukovník Sheppard, Ronon, doktor McKay a doktor Zelenka, se kterým jsem se v posledních týdnech sem tam navázala řeč, ale omezila to jen na pozdrav a přání úspěšného dne.

Všichni byli rozestavění okolo lůžka, u jehož hlavy stál malý šedivý mužíček. Připadal mi povědomý. Čekala jsem, že když uvidím mimozemšťana, který nevypadá jako my, leknu se, ale bylo na něm něco známého. Tak známého, až jsem pocítila pichlavou bolest v hlavě. Snažila jsem se na něj nemyslet, ale pohled na něj mě strhával do minulosti a do uzamčené části paměti.

„Měli bychom začít.“ Promluvil ten mimozemšťan a já se křečovitě chytila za Teylinu ruku. Bolest hlavy byla nesnesitelná. To mohlo znamenat jediné. Někdo podobný tomu mimozemšťanovi měl co dočinění s mým příchodem na Atlantidu.

„Doktore…“ zašeptala jsem vysíleně. On a podplukovník ke mně došli a pomohli mi na lůžko. Nohy se mi třásly a dech se nepříjemně zkracoval, opět jsem cítila na žebrech srdce.

„Měl bych jí píchnout nějaká sedativa.“

„To není možné.“ Všichni jsme se otočili po tom mimozemšťanovi.

„Hermiode, to nejde. Tohle ji už jednou málem zabilo,“ bránil mě Beckett. On byl vlastně jediný, kdo mi proces odstranění bloku vymlouval, a já si teď uvědomila, že jsem na něj měla dát, ale bylo pozdě.

„Je mi líto, musím to provést za plného vědomí, aby se to zdařilo. Prvně musím zjistit, jak je ten blok silný.“

Doktor mi pomohl se uložit a společně s Teylou mě přivázali. Narůstala ve mně panika.

Carson Mie starostlivě tiskl ruku. Nemohl se jí podívat do očí, když ji uvazovali do popruhů. Muselo to však být, aby si neublížila. Snažil se myslet na všechno, ale nikdo a nic ji nemohlo připravit na to, co ji čekalo, vlastně nikdo nevěděl, co můžou čekat. Ani on ne a to ho nejvíce trápilo. Nechtěl jí ublížit.

Opatrně jí připevnili na čelo a spánky přísavky, které vedly do přístroje, za kterým stál Hermiod. Přenesli přístroj na Atlantidu, aby byli v lepším prostředí, kdyby se něco pokazilo.

Elizabeth se podívala na ochoz, kde stál plukovník Caldwell, ke kterému se pomalu připojovali ostatní, až s Miou a Hermiodem zůstal pouze doktor Beckett, Elizabeth, jedna sestra a Teyla, které se Mia křečovitě držela.

„Je si Hermiod jistý, že to přežije?“ zeptal se Caldwell s pohledem upřeným na lůžko. Bral v potaz minulou událost.

„Nijak se k tomu nevyjádřil,“ prozradil mu Sheppard. Naklonil se blíže a střetl se s Miiným vyděšeným pohledem.

„Můžeme začít,“ hlásil Hermiod a Mia se zavrtěla na lůžku a snažila se k němu otočit hlavu. Carson ji lehce chytil za ruku. Cítil třas, který zachvacoval její tělo. Prsty se dotkl zápěstí. Tep se jí zvýšil.

„Dívej se na mě.“ Otočila k němu svůj šedo-zelený pohled. „Nevím, jaké to bude, ale jsme tu s tebou.“ Monitor, na kterém se zobrazovaly její tělesné funkce, vydával nepříjemně hlasitý zvuk zrychleného tepu. Carson stočil pohled na Miu, která zavrátila oči a stiskla Teylinu ruku. Hermion právě začal.

Mia tiskla rty k sobě a snažila se, aby nevykřikla bolestí, když jí v hlavě vybuchnul gejzír jisker a v nepřetržitém provazci se jí za víčky míhaly obrazy bez ladu a skladu. V té rychlosti nedokázala zachytit jednotlivé vzpomínky, ale věděla, že to bude velmi bolet.

Teyla se posadila. Miin stisk sílil každou vteřinou, které Hermiod využíval k tomu, aby odstranil blok z jejích vzpomínek.

„Podobný blok používají Asgardé, ale tenhle je jiný. Je založen na jejím vlastním bloku, který si vytvořila. Předpokládám, že jí vzpomínky zablokoval Asgard nebo někdo s podobnou technologií.“

„Už to bude?“ zeptal se Beckett a starostlivě hleděl na monitor. Mii životní funkce byly velmi nestálé a šly do nebezpečných hodnot. Pokud půjdou dál než minule, mohlo by jí to ublížit.

„Je to složitý proces, doktore Beckette, i když je to velmi známý blok, je zašifrován a napojen na životní funkce nositele.“

„Cože?“ vyhrkli všichni tři naráz. Beckett, Weirová a Teyla se podívali na Miu stejně jako zbytek z ochozu.

„Nemohu zaručit, že to přežije.

„Musíte okamžitě přestat!“ Beckett chtěl odpojit přístroj, ale Weirová ho chytila za ruku a zavrtěla hlavou.

„Už je pozdě přestat. V bloku je pojistka, že když nositel uvidí věc, z uzamčené části paměti, začne před vzpomínkami mysl uzamykat ještě víc, i za cenu smrti nositele. Mám za to, že to nebylo v plánu. Její mysl se chránila sama před jinými vzpomínkami a ve spojení s blokem se vytvořila nebezpečná kombinace, kterou ten, kdo její mysl uzavíral, nepředpokládal a bylo pozdě to ukončit.“ Carson sevřel Mie ruku, která měla pevně sevřené rty a víčka, vypadala, že nevnímá své okolí. Nemohl nic dělat, ani když jí začala téct krev z nosu.

Elizabeth se podíval na ochoz. Sheppard se s Cadwellem naklonili blíže. Rodney se odvrátil a musel z ochozu odejít. Nemohl se na to dívat. I když se s Miou nikdy moc nebavil. Vždy k němu byla slušná, a když pracovala v jídelně, pokaždé mu donesla modré želé, které měl tolik rád. Zvedl hlavu a díval se na Ronona, který vyšel za ním.

„Žije?“ zeptal se statného Sateďana.

„Ještě to neskončilo,“ pronesl hrubě a sešel po schodech a zamířil do místnosti za ostatními.

Beckett si ho prohlédl a Ronon se postavil ke dveřím a nastavil zbraň na omráčení, za což si vysloužil jak od doktora tak i od Weirové rozzlobený pohled.

Bolestivý výkřik všechny upoutal zpět k lůžku. Mia se viditelně třásla a po celé pravé tváři měla čůrek krve.

„Marku!“ zakřičela z plna hrdla a trhala rukama v poutech ve snaze se z nich vysvobodit.

„Zastavte to!“ zakřičel Beckett, když se Miiny životní funkce přiblížily k nebezpečné hranici.

„Marku!“ Vzpomínky se vřítily do jejího podvědomí se silou tsunami a zaplnily ji do každičkého kouta. Bleskový sled se zpomaloval na klíčové vzpomínky… až k té poslední.

„Už to skoro je,“ řekl Hermiod naprosto neutrálním hlasem, ale to už místnost naplnil zvuk, který znamenal, že se Mie zastavilo srdce. Vydechla poslední dech a z koutku pravého oka jí stekla slza na lícní kost.

To už Beckett za pomocí sestry začal s masáží srdce a snažil se přivést Miu zpátky k životu. Sheppard zatajil dech. Pevně se chytil zábradlí a očima pomáhal Beckettovi s masáží srdce. V duchu prosil, aby se probudila. Doufal, že to bude jednoduchý proces, aby jim konečně řekla pravdu o tom, jak se dostala na Atlantidu, ale ne že přitom může umřít. O tom tady nikdo nemluvil a on nechtěl, aby měl její krev na rukou.

Beckett mezi tím křičel na sestru, co má Mie píchnout a sám prováděl masáž srdce. Nehodlal přestat, dokud se její srdce opět nerozeběhne.

Hermiod se na celou scenérii díval s typickou apatičností, dokud si ho nevšimla doktorka Weirová.

„Jinak to nešlo,“ pronesl pomalu, ale na jeho tváři nemohl nikdo poznat, jak si oddychl, když se Mie srdce opět rozběhlo.

Dlouhé dny jsem přemýšlela nad tím, jak bych se rozhodla, kdyby mi někdo nabídl, jestli si to s tím vzpomínáním nechci rozmyslet. Musela jsem přiznat, že bych okamžitě odpověděla, že si vzpomenout nechci, protože se vzpomínkami na příchod na Atlantidu se otevřela další propast, kterou jsem zavřela, abych do ní nespadla hlouběji.

Pořád jsem se cítila slabá, ale na ošetřovně jsem už dál ležet nechtěla, i když se doktor Beckett zlobil. Slíbila jsem mu ještě jeden den, aby se uklidnil, jenže to bylo utrpení. Nedokázala jsem přestat myslet na všechno, co vedlo k tomu, že jsem na Atlantidě.

„Musím odejít, Mio, mám se podívat na planetu, kde nám nějaký muž nabízí byliny na léčení.“ Všimla jsem si drobného pozdvihnutí očí a zapochybovala, že neznámý bude mít něco, co doktora nadchne.

„A byl bych rád, kdybys ještě zůstala.“ Sklopil oči k podlaze. Vždy když se takhle zatvářil a cudně sklopil oči, nedokázala jsem mu říct ne.

„Mohla bych dostat něco na čtení?“ Nadšeně přikývnul a během pár minut mi sestřička donesla odbornou publikaci, stejně jako před dlouhými týdny Elizabeth, ale tahle mě alespoň začala bavit.

Skutečně jsem se do ní začetla a nevnímala okolí. Dokázala jsem se oprostit od vzpomínek a jen se soustředila na čtení. Vůbec jsem si přitom nevšimla, že se personál ošetřovny začíná pomalu vytrácet.

Všimla jsem si pouze Rodneyho McKaye s podplukovníkem, jak něco řeší. Vylezla jsem z postele a potichu se za nimi vydala. Mluvili šeptem a nerozuměla jsem jim.

„Musím udělat ještě pár testů, ale vysvětluje to to oblouznění.“ Rodney vypadal rozrušeně.

„A ztrátu personálu?“ zeptala jsem se a oba s sebou cukli. Podplukovník mě provrtal pohledem.

„Tohle mi nedělej!“ zanaříkal Rodney vylekaně a tisknul si na srdce ruku.

„Mám se ptát na to, co se tady děje, nebo raději ne?“ Namířila jsem svoji otázku na podplukovníka, který si mě prohlížel. Dnes by mě asi Miss USA nezvolil, protože nemocniční úbor nebyl nic moc in, ale na ležení pohodlný byl.

„Musím udělat pár testů, Shepparde.“ Rodney držel v ruce skleněnou ampulku, která byla prázdná.

„Dobře, nechám to na tobě a ty…“ Sheppard se na mě podíval, „…si něco vezmi na sebe, půjdeš se mnou.“ Rozhodoval o mně, jako bych tam ani nebyla. Když jsem mu chtěla říct, že nikam nejdu, přerušil mě Rodney.

„Proč tu nemůže zůstat se mnou? Nepřišla s ním vůbec do styku!“ I když jsem se s doktorem McKayem moc dobře neznala, nebylo těžké poznat na něm, jaké má myšlenky. Sam byl jako otevřená kniha, i když se to snažil skrýt. Letmo jsem se dotkla hrudní kosti, kde se mi o kůži otíraly jeho psí známky. Podplukovník si toho gesta všiml, stejně jako bezprstých rukavic, které jsem stále nesundala a které mi teď připomínaly, jak jsem ke všem těm jizvám přišla. Zatřásla jsem hlavou, abych se vrátila do přítomnosti.

„Musím se vrátit na planetu a poptat se vesničanů na Lucia a ona vypadá…“ Prohlédl si mě od hlavy až k patě.

„Jak?“ zeptala jsem se zatnutými zuby.

„Mile…,“ pronesl pomalu a nepatrně natáhl hlavu dopředu, aby dodal svým slovům důraz. Složila jsem si ruce na hrudi.

„Nebude to spíš kvůli tomu, že mi nedůvěřujete, podplukovníku?“ Rodney překvapeně vykulil oči a lehce pootevřel ústa.

„Nevěřím,“ odpověděl mi prostě. Otočila jsem se na patě a vrátila se ke svému lůžku a ze stolečku vytáhla svoje oblečení. Podplukovník byl hned za mnou. „Počkám před ošetřovnou,“ sdělil mi a odešel. Rychle jsem se oblékla a zamířila ke dveřím z ošetřovny. Kupodivu jsem se cítila dost dobře na to, že jsem byla před pár dny teoreticky mrtvá.

Zapnula jsem bundu a vyběhla na chodbu. Podplukovník stál u okna. Než se otočil, udělala jsem si culík a smotala ho do drdolu, aby mě vlasy nelechtaly na krku.

„Můžeme.“ Podplukovník se otočil, kývnul a vydali jsme se chodbami k hangáru, kam jsem neměla přístup. Právě proto mi dělalo problém skrýt překvapení nad velkým množstvím mimozemských lodí, vypadajících jako zkoseně uříznuté široké roury s čelním sklem barvy písku.

Podplukovník zamířil k jedné z nich, nastoupil dovnitř zadem a já šla opatrně za ním. Snažila jsem si loď moc zvědavě neprohlížet. Zadní prostor nevypadal nijak zvláštně, jen jako kabina ve vojenském letadle, ale přední část už byla daleko zajímavější. Čtyři sedadla a dvě přední byly před panelem se spoustou tlačítek, kterému dominoval panel se symboly na otevření brány.

Vrátila jsem se do zadního prostoru a posadila se na sedačku. Podplukovník se na mě otočil. „Pojď dopředu, vedle mě.“ Odolala jsem kousavé poznámce a sedla vedle něj do pohodlného křesla. „Na nic nesahej,“ upozornil mě ledovým tónem. Krátce jsem přikývla a dívala se před sebe.

Když se panel rozzářil, otočila jsem se k podplukovníkovi, nevypadalo to, že by zapnul tlačítko start, ale přesto loď začala fungovat a vznášet se ke stopu hangáru. Zatnula jsem ruce v pěst. I když se podplukovník soustředil na řízení, neopomenul se na mě dívat a já nedokázala opětovat jeho pohled. Věděla jsem, že jakmile proletíme bránou na planetu, zasype mě otázkami ohledně mého příchodu. On však byl ten poslední, komu bych to řekla, dokonce ani Elizabeth nebo Beckettovi jsem to zatím nedokázala říct. Styděla jsem se za události a svým způsobem jsem se do téhle bryndy dostala sama.

Povolila jsem sevření a chytila se opěradel, když se za čelním sklem objevila brána s vlnícím se povrchem časoprostoru. Alespoň na něco bylo sledování Star Treku. Zavřela jsem oči, když loď vyrazila do brány. Zajíkla jsem se a veškeré vzpomínky na první průchod bránou se vrátily a já se velmi přemáhala, abych nevykřikla zděšením.

„Jsme tady.“ Pomalu jsem otevřela oči. Podplukovník na mě upíral starostlivý pohled, který se po střetnutí našich pohledů změnil v apatický.

„Dobře.“ Hlas se mi ani netřásl. Natáhla jsem se, abych viděla skrze sklo na povrch planety, který pod námi ubíhal vysokou rychlostí.

„Tuhle loď jsme pojmenovali Puddle Jumper, ale říkáme jí Jumper.“ Jumper se mi líbil. Docela to loď vystihovalo. „Je to nejzákladnější typ lodi stavitelů Atlantidy. Dokáže se maskovat a využívá se na mise, protože mnoho bran je na oběžných drahách planet.“

„Protože je používají Wraiti?“ Překvapeně se na mě podíval. „Ptala jsem se doktora Zelenky,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Ano, protože je to nejrychlejší. Wraitské úly jsou jako živé organismy, takže nemohou dlouho letět nadsvětelnou rychlostí. Dělají skoky, aby se lodě uzdravily.“ Začali jsme hladce přistávat.

Vesnice byla ještě kus cesty, ale pro mě to byl ráj. Po měsících jsem se dostala z města a stála nohama na pevné zemi a bylo to parádní! Nedokázala jsem ani vnímat, když se podplukovník ptal obyvatel na Lucia. Vznášela jsem se jako ve snách. Užívala jsem si toho, kdybych si to mohla dovolit, vyběhla bych na nejbližší kopec a nadšeně křičela do údolí.

„Kdo tě dostal na Atlantidu?“ Jeho hlas naplnil tichou atmosféru vnitřku Jumeperu. Cuknula jsem sebou dopředu a vykulila na podplukovníka oči. Dokonale splasknul moji bublinu nadšení a volnosti. Zaryla jsem nehty do opěradel a upřela pohled před sebe.

„Pro teď byste se měl věnovat problému s tím, jak zbavit lidi toho oblouznění a ne mnou. Já vám nikam neuteču.“

„A taky to nebudu já, komu řekneš, kdo tě sem poslal.“

„Ne,“ odpověděla jsem chladně a přestala mu věnovat pozornost. Dokonce jsem se vyžívala v tom, jak byl ztracený, když i Rodney padl do sítě Lucia a byl jím dokonale oblouzněn.

Zlobila jsem se na podplukovníka, když unesl doktora Becketta, kvůli odvykačce, ale bylo to pro jeho dobro a právě na souši se mě i doktor zeptal, na co jsem si vzpomněla. Jenže on byl natolik taktní, že mě nechal na pokoji, když jsem ho požádala, že o tom zatím nechci mluvit.

„Na co tak moc chce genovou terapii?“ zeptala jsem se doktora a posadila se na stoličku na ošetřovně vedle něj.

„Víš, Mio, tohle město vystavila rasa, která zalidnila jak Mléčnou dráhu, tak i galaxii Pegas. Byla to rasa technicky vyspělá a jejich genom obsahoval zvláštnost, kterou zúročili k tomu, aby město a veškeré lodě a zbraně dokázali ovládat jedinci pouze s takovým genomem.“ Ukázal na mikroskop a já se zahleděla do čočky. Viděla jsem pouze změť buněk, ale nechtěla jsem doktorovi kazit jeho nadšení z toho, že ho poslouchám.

„Takže někteří členové expedice tento genom mají. Jsou snad nějak s tou rasou spříznění?“

„Jsou to jejich potomci, Mio, hodně vzdálení, protože Antikové, jak jim říkáme, opustili tohle město před deseti tisíci lety a vrátili se na Zem.“ Stiskla jsem rty. Pan Woolsey nezacházel do takových podrobností. Tohle bylo opravdu zajímavé.

„A vy jste vytvořil genovou terapii, která dokáže v našem genomu napodobit ten jejich?“ Doktor se celý rozzářil.

„Přesně tak! A říkej mi Carsone, Mio, věřím, že jsme přátelé a nechci, abys mě pořád oslovovala doktore Beckette.“ Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.

„Těší mě, Carsone.“ Svým způsobem mě to potěšilo, ale otevřelo propast, jak se bude Carson chovat, jestli se mi podaří vrátit se domů. Začala jsem ho považovat za velmi dobrého kamaráda, kterému můžu věřit. A musela jsem mu sklonit poklonu, když se mu podařilo vyvinout protilátku na rostlinu, ze které si Lucius vyráběl to obluzovací sérum.

Což mě přivedlo na myšlenky ohledně Michaela. Zeptala jsem se Carsona, jestli z něj udělal člověka. Svěřil mi pravdu a já se rozhodla, že pokud mi někdy Michael přijde do cesty, zabiju ho, protože mohl za to, že zabili Sama.

„Učíš se rychle, ale nedokážeš předvídat protivníkovy výpady,“ poučila mě Teyla, když mi pomáhala na nohy. Za dnešek jsem ležela na zemi víckrát, než když jsem se učila chodit jako mimino, ne že bych si to pamatovala, ale už jsem si za tu dobu zvykla. Po události s tím oblouzněním a zjištěním, proč je Michael tak zatrpklý vůči Atlantidě, jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když se naučím bránit, ale nešlo to tak, jak jsem předpokládala.

„Nevýhoda optické paměti, Teylo. Naučíš se to bleskově, ale problém je to zužitkovat.“ Třela jsem si hýždě, které mě z těch neustálých pádů brněly.

„To je jen výmluva.“ Ronon se stal mým dohlížitelem. Nahradil podplukovníka Shepparda, ale potom, co se stalo na jeho rodné planetě, se mi zdálo, že se uzavřel do sebe snad ještě víc. Hodně ho to zasáhlo, protože si návratem na svou rodnou planetu musel projít bolestivým vzpomínáním, jak celý jeho národ vymýtili Wraitové a z něho pak udělali běžce, pouhou hračku těch stvůr.

„To je jen konstatování pravdy, ne výmluva.“ Cuknula jsem sebou, když Ronon vstal a došel ke mně. Vrazil mi tyč do ruky a sám si vzal další.

„No tak, Ronone,“ pokusila se ho Teyla zastavit, ale odstrčil ji a zaútočil. Stačila jsem pouze vykrýt jeho útok. Sice jsem trénovala už pár týdnů, naučila jsem se téměř všechny chvaty, co mi Teyla ukázala, ale nedokázala jsem je použít v praxi.

Jedině vykrývání útoků mi šlo, ale to už Ronon přešel do tvrdšího útoku, dostala jsem pořádnou přes záda a rozplácla se na žíněnce. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla.  Otočila jsem se na něj. Škodolibě se na mě usmíval. Vystartovala jsem s největším vztekem, co jsem dokázala ze sebe v tuhle chvíli vydolovat a zaútočila. Podařilo se mi Ronona párkrát zasáhnout. Jenže on mě od sebe odehnal jako otravnou mouchu a já skončila na zemi s natrženým obočím, ze kterého mi začala téct krev.

„To už bylo lepší,“ konstatoval. „Příště použij víc vzteku.“ Sebral se a odešel. Jen jsem za ním zůstala zírat. Teyla mi pomohla na nohy, opatrně mi přiložila bílý ručník k obočí, abych si nezašpinila krví oblečení.

„Půjdeme na ošetřovnu.“

„Zvládnu to sama.“ Chytila jsem ručník sama a sebrala si z podlahy svoje věci. Jakmile jsem se narovnala, dveře se otevřely a stál v nich podplukovník. Navzájem jsme se podívali chladně do svých očí a já se kolem něho protáhla. Když jsem mizela chodbou, zaslechla jsem ještě, jak se zeptal Teyly, co se mi stalo.

Procházela jsem chodbami a v odraze oken jsem kontrolovala, jestli mi obočí stále krvácí. Míjel mě Rodney. Chvíli se na mě díval, když se otočil a srovnal se mnou krok.

„Chtěl jsem se na něco zeptat.“ Tak nějak jsem předpokládala, že se zeptá, co se mi stalo, ale za ty měsíce jsem poznala Rodneyho povahu trochu blíže a musela přiznat, že je to sobec, přesvědčený o své dokonalosti. Byl chytrý, to ano, ale někdy to přeháněl.

„Je to něco důležitého, doktore? Spěchám na ošetřovnu.“ Ani k mému zraněné nevzhlédl. Kupodivu se mnou udržoval krok.

„Víš, neumíš třeba rychle psát?“ Zastavila jsem se a překvapeně se na něj podívala.

„Jako všemi deseti?“

„Ano.“

„O letních prázdninách, ještě na střední, jsem dělala zapisovatelku v jedné firmě.“ Jeho oči se nadšeně rozšířily.

„To je skvělé, víš, Elizabeth po mně chce, abych tě zaměstnal na úrovni.“ Ironicky se zašklebil a slovo na úrovni doplnil o uvozovky ze svých prstů.

„Předpokládám, že vás prosila, abyste to takhle nepodával.“

„Já chci jednat na rovinu.“ Ten jeho úšklebek mi jasně dával najevo, že já mám s důvěrou problém a stále jsem nikomu neřekla, na co jsem si vzpomněla, dokonce ani Elizabeth. Pravda byla taková, že mi smiřování s vlastními vzpomínkami dělalo značný problém. Nevěděla jsem, jak s tím vším poradit, protože mnoho z toho jsem nechápala a pokusila se hledat vysvětlení. Druhá strana věci byla, jak by na to zareagovala Elizabeth, protože vysvětlení mého příchodu na Atlantidu se trochu zkomplikovalo.

„Nemáte snad diktafon?“ Hnula jsem se z místa a opět vyrazila na ošetřovnu. Rodney mi byl stále v patách. Rozčilovalo mě, že i dokonce on je větší než já.

„Elizabeth mě do toho nutí.“

„Vám se do toho nechce stejně jako mně, ale proč neudělat doktorce Weirové radost. Mám jít hned?“

„Ne. My teď jdeme stejně na misi. Objevili jsme značně vyspělou rasu, která bydlí v podobném městě, jako je Atlantida.“ Spustila jsem ruku k boku a zadívala se na doktora.

„Jsou to Antikové?“ Rodney se lehce ušklíbnul.

„Kdepak, vypadá to na jejich potomky. Půjde i Elizabeth, takže jí můžu říct, že jsi souhlasila a až se vrátíme, přijď do mé laboratoře.“ Opustil mě před dveřmi ošetřovny. Povzdychla jsem si a vešla dovnitř. Carsona jsem zahlédla u jednoho lůžka s nějakým vojákem. Zřejmě se vyvrkl kotník.

Odložila jsem svoje věci na stolek. Zamířila jsem jeho směrem, ale to už se na mě otočil. Zděšení vystřídalo zklamání. Podíval se mi na to.

„Chce to dva stehy. Jak se ti to stalo?“

„Jen jsem trénovala.“ Víc se k tomu ani jeden z nás nevyjadřoval. Dostala jsem dva stehy a odešla na odpolední službu v jídelně.

Nevím, jestli mě to přitahuje nebo prostě dokážu vycítit, když se něco děje. Mise u potomků Antiků nedopadla příliš dobře. Jak mi pak horečně vyprávěl Rodney v jeho laboratoři, zjistili, že to nejsou vůbec lidi, ale stroje. Výrobky Antiků, co měli být zbraněmi proti Wraitům, ale nějak se to nepovedlo a tyhle stroje, Replikátoři, jak je Rodney nazval, se proti svým stvořitelům vzbouřili, ale ublížit jim nemohli.

„Připadá mi, že jste se s nimi někdy předtím setkal.“ Nadnesla jsem a Rodney se na mě udiveně podíval.

„No ano, v naší galaxii. Měli s nimi problémy naši spojenci. Jednoho z nich znáš.“ Významně zdvihl obočí.

„Asgardi?“

„Ano, jenže tohle jsou trochu jiní Replikátoři. Ti od nás měli většinou podobu pavouků a konzumovali vyspělé technologie, ale tihle jsou vytvořeni z nanitů. Menších částí než pozemští Replikátoři s tím rozdílem, že tihle jsou naprogramovaní k tomu, aby bojovali s Wraity.“

„Tak proč to nedělají?“

„Protože vyčkávají,“ odfrknul si posměšně. Jenže setkání s výtvory Antiků mělo neblahý vliv na Elizabeth. Jeden z těch strojů, který jim pomohl utéci, na ni zaútočil a přenesl do jejího těla nanity a ty se pak snažily převzít nadvládu nad jejím tělem, ale nepodařilo se jim to. Elizabeth je silná žena a podplukovník k ní vpadl, nehledě na to, že by se mohl nanity nakazit, a pomohl jí, aby se dostala z jejich sevření, kdy jí vytvořili v podvědomí představu, že se zbláznila a Atlantida neexistuje. Přesto v jejím těle zůstali, ale Rodneymu a Carsonovi se podařilo je vypnout.

Pět hodin, pouhých pět hodin byla ve vytvořeném falešném světě a přitom se to prý zdálo strašně dlouhé. Nedokázala jsem si něco takového představit. Možná nastal čas, abych Elizabeth řekla o sobě veškerou pravdu, věřím, že to pochopí.

Před pár dny mi Carson vytáhnul stehy a naštěstí jizva byla v obočí. Ne že bych nějak byla vytížená na svůj obličej, ale tahle jizva, i přes hořkou příchuť, mi dávala najevo, že když se budu snažit více, můžu sebe ochránit. Od mého zmizení z rodného města, byla právě tahle jizva něčím výjimečným.

Zamířila jsem do centrální věže. Nechtěla jsem Elizabeth kontaktovat skrze to otravné sluchátko, které bylo věčně schované v mé kapse, protože jsem dávala přednost osobnímu kontaktu. Zaslechla jsem, že Rodney dostal šípem do pozadí, ale to bylo asi tak všechno. Možná bych ho měla začít nosit, abych věděla o všem, co se ve městě šustne, ale zase úplně všechno jsem vědět nepotřebovala.

Dveře se přede mnou otevřely a já vešla do místnosti s bránou, kde bylo živo. Z Elizabethiny kanceláře vycházel muž ve středních letech s delšími světle hnědými vlasy sčesanými dozadu. Vynořilo se kolem něj pár vyšších mužů, než byl on sám a ve stejnokroji.

Než jsem se stačila otočit a rychle zase odejít, Elizabeth na mě zavolala. Došla jsem až k nim.

„Mio, tohle je vůdce Genijů Ladon Radim, náš spojenec. Ladone, tohle je Mia, asistentka doktora McKaye.“ Zatnula jsem zuby. Zjistila jsem totiž, že se s Rodneym nemůžu snést v jedné místnosti, když se snaží přijít na nějaké ty své super chytré věci a přitom mi dává sežrat, že nemám stejné vědomosti. Přesto jsem slušně natáhla pravou ruku před sebe, abych si s ním potřásla. Chvíli si prohlížel moje bezprsté rukavice než ke mně zdvihnul svůj pohled ala okouzlující spojenec.

„Moje slušné vychování mě nabádá k polibku vaší ruky, ale díky vašim rukavicím, je mi to znemožněno.“

„Nic se neděje, pane Radime.“ Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.

„Pro vás Ladon, slečno.“ Pevněji jsem stiskla rty a pokusila se usmát.

„Je mi ctí, ale omluvte můj vpád sem. Chtěla jsem probrat něco s doktorkou Weirovou. Netušila jsem, že má jednání.“

„Máme stav pohotovosti, Mio.“ Zadívala se mi na pravé ucho, kde jsem měla mít sluchátko, ale to bylo pořád v mé kapse. Přešla to lehce nazlobeným pohledem. „Ladon přišel kvůli podplukovníkovi.“ Upřela jsem na ni pohled. Poznala jsem v jejích očích starost.

„Je podplukovník v pořádku?“ Otázka mi vylétla z úst daleko rychleji, než jsem si uvědomila, že můj mozek o něčem takovém přemýšlí.

„Bohužel ho unesl bývalý velitel Genijského vojska a požaduje mě za jeho bezpečný návrat na Atlantidu,“ pochlubil se Radime. Musela jsem si ho lépe prohlédnout, protože mi připadalo, že ho to těší.

„Amerika s teroristy nevyjednává, pane Radime.“ Užasle pokýval hlavou.

„Přesně tohle řekla doktorka Weirová. Musím se přiznat, že jsem netušil, že všichni vaši lidé mají tohle smýšlení.“ Nepatrně jsem se zašklebila.

„V tomhle jsme za jedno. Když mě omluvíte, nechám vás jednat a půjdu se podívat za doktorem McKayem, jak se mu daří.“ Radime chtěl něco namítnout, ale jeho myšlenku přetnula aktivace brány.

„Přesný jako hodinky,“ poznamenala Elizabeth a zamířila k ovládacímu pultu a všichni s ní. Radim mi ukázal rukou, že mám jít také.

Postavila jsem se všem za zády, ale přesto mi zůstával dokonalý výhled na obrazovku, kde se objevila tvář postaršího muže s jizvou. Když začal mluvit, přeběhl mi mráz po zádech. Tenhle chlápek byl pořádně odhodlaný nezastavit se před něčím.

Když ho Elizabeth, zřejmě opakovaně, odmítla, nechal někoho přivést. Naklonila jsem se blíže, abych lépe viděla. Už jen ta změť bílých dlouhých vlasů mi nahnala strach a oživila bolestné okamžiky. Ruka mi automaticky vystřelila k výstřihu, kde se mi o tričko otíraly Samovy známky.

Můžete si být jisti, že takový pohled nezapomenete, ne když jste ho viděli na vlastní oči. Na obrazovce to bylo stejně živé. Musela jsem se zachytit okraje jednoho panelu. Kolena se mi rozklepaly a já před očima zase viděla Samův stárnoucí obličej. Radim se po mně otočil. Díval se mi do očí. Jedním okem jsem sledovala jeho a druhým obrazovku, kde Wrait vysával z podplukovníka Shepparda život. V duchu jsem se připravovala na to, jak ho zabije, ale ten muž s jizvou ho zastavil a banda mužů ho odtáhla. Podplukovník nevypadal jako stařec, ale pár vrásek mu přibylo a některé vlasy zešedivěly.

„Za dvě hodiny, doktorko,“ pronesl muž, vypnul kameru a brána se zavřela. Elizabeth se na mě otočila. Všimla si, jak pevně svírám Samovy známky. Nikdo nic neřekl a já chtěla odejít, najednou se mi udělalo mdlo. Podle výrazů Elizabeth a Radima, jsem musela být bílá jako smrt. Ostatní si mě nevšímali a já se najednou začala cítit nepatřičně.

„Mu-musím jít,“ ale nedokázala jsem donutit nohy k chůzi.

„Tohle člověka dokáže vyvést z míry.“ Radim ke mně přistoupil, nabídnul mi rámě a za doprovodu Elizabeth jsme vyšli na balkon, odkud byl výhled na město.

„Předpokládám, že jste na Atlantidě nová,“ začal Radim jakoby nic. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Pořád mi tlouklo srdce jako splašené. V dlaních jsem měla rýhy od známek, jak pevně jsem je tiskla.

„Voják nebudete, ale přesto máte ty přívěšky, které vaši vojáci nosí.“

„Jsou mého přítele.“ Radim se nepatrně zamračil a Elizabeth protočila oči. Evidentně jí neuniklo, stejně jako mně, že se Radim snaží se mnou flirtovat a to zrovna ve chvíli, kdy je podplukovník vězněm nějakého bláznivého bývalého velitele, který má ještě evidentně hladového Wraita. Byla to příšerná zvrácenost.

„Pane Radime, mého přítele před mýma očima vysála Wraitská královna, tohle je ukázka úcty k jeho památce. Omluvte mě.“ Protáhla jsem se kolem něho, abych byla pryč. Na tohle jsem neměla.

Následující hodiny jsem strávila v hrůze, co se s podplukovníkem stane. Nebyla jsem tak cynická, abych mu přála za jeho chování takový konec, a pokaždé jsem sebou trhla, když se brána otevřela. Do věže jsem už nevstoupila, ale byla na blízku, abych věděla, k jakému rozhodnutí došli a zda Elizabeth bude držet svoje pevné stanovisko nevyjednávat s teroristy.

Nakonec se jim podařilo, za přispění záznamů Radima, zjistit na jaké planetě podplukovníka vězní a vydali se ho zachránit. Ani nevím proč, ale zůstala jsem v tunelu do centrální věže a mohla tak vidět, jak se vracejí i s podplukovníkem a to mi stačilo.

Doktor Beckett si spokojeně oddychl. „Vypadá to dobře, Johne, v těle máš jen minimum enzymu, takže tě nebudu muset přivázat k posteli.“ Sheppard se zasmál a spokojeně se usmál na Elizabeth, která stála jen kousek od lůžka, kde seděl. Cítil se naprosto skvěle. Jak Rodney podotknul, musel mu Wrait ještě nějaký ten rok přidat.

„Přesto si odpočiň. Zajdi si na pokoj a prospi se.“ Sheppard přikývnul. Bez obtíží vstal. Rozloučil se a zamířil do svého pokoje, kde před jeho dveřmi ho čekalo nemilé překvapení.

Na místě přešlapovala Mia. Nervózně si pohrávala s pramenem vlasů z drdolu a stále zírala do podlahy.

„Podplukovníku,“ vyhrkla zaskočeně a on si všiml, že se začervenala. Spustila ruku a v úrovni pasu spojila ruce a pohrávala si s prsty. Neustále klopila oči k podlaze, ale nakonec se odhodlala. Zdvihla k Sheppardovi hlavu.

„Je dobře, že jste v pořádku.“ Přimhouřil oči, když si začala stahovat rukavici z pravé ruky, kterou k němu následně natáhla, aby si potřásli. Naprosto ho to zaskočilo, protože od jejího příchodu sem ji bez těch rukavic neviděl. Stiskl ji zpočátku velmi jemně, jakoby se bál, že její jemnou ruku rozdrtí, ale když se na něj dívala, stiskl ji více a ucítil prstýnek na prsteníčku. Jen nepatrně naklonil hlavu, aby si ho prohlédl, tak aby si toho nevšimla, ale než se mohl zadívat na nápis, stáhla ruku zpět a téměř bleskově si nasadila rukavici zpět. Něco zamumlala a rázem byla pryč. Zůstal jenom stát a zíral za ní.

Když Ladon Radim odcházel. Sheppard byl u toho. Nedokázal spát. Byl příliš čilý. Docela ho překvapilo, když do věže přišla i Mia. Ani se na něho nepodívala. Možná ji stálo velké přemáhání přijít za ním a říct mu, že je dobře, že je pořádku. Ona nebyla ráda, pouze řekla, že je to dobře.

Narovnal se, když Ladon k Mie vzhlédnul, jak schází ze schodů k bráně, kterou technik právě aktivoval. Vydal se jí vstříc a chytil ji za ruku.

„Jsem tak rád, že jste se přišla se mnou rozloučit.“

„To spojenci dělávají, pane Radime,“ odbyla ho chladně, ale s ní to ani nehnulo. „A máme dohodu,“ dodala.

Sheppard si všimnul pohledů všech okolo a málem se zajíknul, když se k ní Ladon nahnul a něco jí pošeptal do ucha. Mia se zamračila a stiskla rty, přesto na to nic neřekla.

„Tak to pro mě uděláte snad příště,“ pronesl s nadějí ve hlase. Chytil Miu za ruku a místo polibku na hřbet, jí lehce líbnul na konečky prstů, které mu po pár kratičkých vteřinách vytrhla a zastrčila si obě ruce do kapes bundy.

„Šťastnou cestu, pane Radime.“ Ladně se otočila na patě a vystoupila po schodech. Brána se otevřela, a Ladon se rozloučil pokývnutím hlavy s Elizabeth. Společně s muži se vrátil na svou planetu.

Sheppard byl za to rád. Postupně se mu Ladon přestal líbit, ale teď ho nemohl ani cítit. Jen nevěděl, proč.

„Proč musela přijít?“ zeptal se Sheppard později Elizabeth v její kanceláři.

„Ladon nám dal seznam Genijských základen výměnou za pár věcí a to, že se s ním přijde rozloučit, když se tě podaří zachránit. Mia s tím souhlasila.“

„Genijové nejsou tak odlišní jako mi.“ Pronesl pomalu, aby Elizabeth pochopila, co tím myslel.

„Tak to není, Johne. Mia, stejně jako my všichni ostatní, chtěla, aby ses vrátil bezpečně domů a byla ochotná vyhovět Radimovi.“ Tak to nechtěl slyšet.

Zaklepala jsem na dveře Elizabethiny kanceláře. Byla tam sama a nevypadalo to, že v následujících pěti minutách Atlantidu postihne nějaká pohroma. S úsměvem mě přijala a já se posadila do pohodlného křesla.

„Přišla jsem za vámi, abych vám řekla něco důležitého.“ Smířlivě se usmála.

„Mio, chápu, že oživit si vzpomínky na tvůj příchod, nebylo nic příjemného a já na tebe nechci tlačit. Richard Woolsey nám prokázal obrovskou laskavost, když napsal do zprávy o tvé smrti, třeba nám to dá potřebný čas, abychom ti pomohli vrátit se domů.“ Odhodlaně jsem si poposedla.

„To je právě to, o čem jsem s vámi chtěla mluvit. Nemůžu se vrátit domů.“

„Proč?“

„To zatím nevím, ale nejde to. Ne dokud nezjistím, proč mě sem poslala.“

„A kdo tě sem poslal?“

„Poslala jsem se sem sama. Mé já z jiné reality.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 6. kapitola: