OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 4. kapitola

06.06.2014 (18:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1428×

Kapitola mapuje díly:

2x17 – Převrat

2x18 – Michael

4. kapitola – Zkouška důvěry

Nevím, jestli jsem se probudila jiná, ale týden po tom, co mě postřelili, jsem prostě vstala s tím, že už nechci být zavřená. Nebo možná to bylo tím, že se před moje dveře postavil zase poručík Samuel Evans, jak mi prozradil. Vypadal dobře, sice nemohl ještě střílet, ani se moc prudce hýbat, ale vymohl si, aby zase mohl být před mými dveřmi. Měla jsem podezření, že mi začal důvěřovat, po Elizabeth a doktoru Beckettovi to byl třetí člověk z expedice.

Musím přiznat, že jsem doktora neposlechla, když mě odrazoval od cvičení. Nevypustila jsem ho úplně, jen zmírnila, jinak by se asi zbláznila, kdybych musela jenom ležet a zírat do stropu.

Jako poslední jsem si natáhla darované rukavice a rázně vykročila ke dveřím, abych poprosila poručíka Evanse, jestli by mi mohl sehnat podplukovníka Shepparda na malý rozhovor.

Jenže my o vlku a vlk… Dveře se přede mnou rozevřely a hned za nimi stál on. V celé své kráse. Pohled typu: Já jsem tu nad vámi a vy musíte poslouchat. Nestála jsem mu ani za to, aby mi vykal jako sobě rovnému. Tykal mi jako malému dítěti.

„Někam jsi šla?“ zeptal se mě a donutil mě se pozpátku vrátit do pokoje.

„Já… ne. Nikam.“ Toliko k mojí bojovné náladě. Ty jsi pitomá! křičelo na mě moje bojovnější já. Co jsem k tomu mohla říct? Horká hlava.

„Chci s tebou mluvit.“ Otočil se ke dveřím a kývnul na druhého strážného a ten zavřel dveře. Zacouvala jsem ke své posteli a posadila se na ni. Podplukovník došel ke stolu a vytáhnul si židličku. Postavil ji opěradlem ke mně a usadil se. Zírala jsem na něj jako na zjevení. To bylo vůbec poprvé, kdy za mnou přišel.

Lokty se opřel o opěradlo a natáhl ruce před sebe. Ostražitě jsem se narovnala a raději povolila ruce, které se mi automaticky zatnuly v pěst.

„Děje se snad něco?“ Nehnutě na mě zíral, až mě to začalo znervózňovat. „Posíláte mě pryč?“ Jeho nečinnost se mi ani trochu nelíbila. „Ozvali se ze Země?“

„Jak ses sem dostala, Mio?“ I po těch týdnech vyslovoval moje jméno s takovým podtónem, jakoby nevěřil, že se tak jmenuju. Mohl snad něco tušit? Elizabeth mi slíbila, že mu nic neřekne, pokud tu nebude nutné.

„Věřte mi, podplukovníku, že se snažím vzpomenout si, když ne kvůli vám, tak alespoň kvůli sobě, taky mě to zajímá.“ Víc, než by si mohl vůbec představit.

„Elizabeth tvrdí, že bychom tě měli zapojit do kolektivu, nebo ti spíš dát práci, protože není možné, abys byla pořád zavřená tady.“ Rozhlédl se po mém skrovném příbytku. „Dokonce se Elizabeth nechala slyšet, že ti můžeme věřit a povědět ti o téhle misi, ale že prý raději chcete počkat na vyjádření našich nadřízených ze Země. Já si ale myslím, že bys tu měla zůstat, dokud se nerozhodne co s tebou, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nezajímá, jak ses dostala až sem.“

„Kdyby to bylo na mě. Nechala bych se poslat na Zem, aby se mnou nebyly starosti. Jasně vyřešený problém.“ Probodl mě pohledem a já se rázem cítila jako trpaslík.

„Taky jsem nad tím uvažoval, ale bohužel by mi pořád vrtalo hlavou, jak ses sem dostala.“ Začínala jsem být alergická na to jeho Jak ses sem dostala.

„Podplukovníku, nerada marním vaším časem, mohli bychom přejít k věci?“ Narovnal se a jeho oči se zúžily do úzkých škvírek. Kdyby se alespoň někdy usmál, neměl by tolik vrásek na čele a kolem očí.

„Dobrá. Neber to tak, že jsem změnil názor, jen že jsem se musel podřídit nařízení doktorky Weirové.“ Tak o tom jsem silně pochybovala. Elizabeth mi řekla, že nařídil naprostý zákaz vycházení.

„Chápu.“

„Přesto jsme se shodli, že když ses nabídla, můžeš vypomáhat, kde bude potřeba.“ Souhlasně jsem přikývla.

„Budou mě i nadále doprovázet stráže?“

„Samozřejmě. Souhlasím s doktorkou, že prvně počkáme na vyjádření ze Země, a podle toho ti možná řekneme o expedici. Prozatím jsou všichni členové poučeni, aby se před tebou nebavili o náplně své práce.“ Tak tohle byl přesně ten pocit, na který jsem si pamatovala. Každý kolem mě chodil po špičkách, snažil se vyhýbat podobným tématům a zacházeli se mnou jako s porcelánovou panenkou, tady jsem sice panenka nebyla, ale svým způsobem to bylo stejné. Jen mi nikdo neumřel.

„Dobrá, kdy začneme?“

„Hned.“ Vstal ze židle a nechal ji na místě. Uklidila jsem ji zpátky a musela si pospíšit, abych ho doběhla.

„Poručíku Evansi, bude ji hlídat na každém kroku,“ zaúkoloval svého podřízeného okamžitě a já měla co dělat, abych nebyla rudá jak rak. Podplukovník se na mě ohlédl. „Je ti zima?“ A kývnul na moje rukavice. Díval se na ně celou dobu a čekal, že mu to vyklopím hned, jak ho uvidím.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mu ironicky a vydala se za ním a poručík Evans kráčel za námi. Teď jsem si dovolila zapamatovat cestu. Podplukovník na to nevypadal, ale dokázal jít poměrně rychle, ale na mě to dělalo dojem, že mě jenom zkouší.

„Pokus si cestu zapamatovat. Bohužel není možné, abych ti prozatím dal plán města, budeš jenom chodit touhle trasou. Tam a zase zpátky na pokoj. Jasné?“ Nepatrně se na mě otočil.

„Naprosto jasné.“

Nakonec jsme došli do jídelny. Byla to velká místnost s jídelními stoly a obslužným pultem. U jednoho stolu seděl doktor MacKay a ládoval se modrým želé. Nepatrně jsem se přitom pohledu zašklebila. Nesnášela jsem želé už odmalička.

Podplukovník mě odvedl do místnosti, kam se zřejmě nedostal každý člen expedice. Nechal si zavolat jakého si muže ve středních letech, ale s usměvavou tváří a přívětivýma, přátelskýma očima, který se mi představil jako Rodrigo. Hispánci v mém rodném městě byli plnohodnotnými spoluobčany a já se s několika rodinami přátelila.

Z té vzpomínky mě bodlo u srdce, ale podařilo se mi zachovat si kamennou tvář, ale uvnitř jsem sváděla obrovský boj. Netušila jsem, že taková drobnost, mě dokáže navézt na cestu vzpomínek na domov.

Slušně jsem se Rodrigovi představila a on mě začal provádět po prostorách kuchyně, kde se pár lidí snažilo obstarat stravování pro celou expedici.

„Už jsi někdy pracovala ve stravování, Mio?“

„Ne,“ přiznala jsem. Rodrigo se na mě usmál a položil mi ruku na rameno a přátelsky mi ho sevřel. Pomalu ze mě začala opadávat nervozita.

„Nic se neděje. Maximálně tu rozbiješ nějaké nádobí. Společně to zvládneme.“ Vůbec bych nečekala tak vřelý přístup. Obávala jsem se spíš toho, že bude popuzený a nevrlý, že dostal na krk právě mě, a opak mě náramně potěšil a netrvalo to dlouho a naprosto jsem se s lidmi z kuchyně sžila. Nevím, jestli bych to popsala jako přátelství. Na mém minulém místě, jsem s lidmi udržovala pouze pracovní vztah, nesdělovala jsem jim své osobní problémy a zážitky, stejné to bylo i tady. Možná jen o něco svázanější, protože jsem si jasně všimla, jak si ostatní dávají velký pozor na to, co řeknou. Podplukovník je dozajista spravil o tom, jak se ke mně mají chovat a co smějí říkat. Kupodivu mi to nevadilo.

Díky práci mi ten čas utíkal velmi rychle. Poznávala jsem lidi z expedice, zjišťovala, co mají rádi, na co si nepotrpí a jaké mají vztahy s ostatními, protože jako někdo, kdo sbírá nádobí, jste pro strávníky naprosto neviditelní.

„Jedno modré želé.“ Přistoupila jsem ke stolu doktora MacKaye a postavila před něj tu odpornou hmotu a on se celý rozzářil. Popadl kalíšek a začal ho lžičkou vyjídat.

„Dě-děkuju,“ zahuhlal mezi sousty.

„Není zač, doktore,“ a šla jsem si zase po svých. Docela jsem si zvykla, že mě poručík Evans všude doprovází, hlídá, že jsem na něj občas zapomínala, ale při obědě nikdy. Tajně jsem mu podstrkovala, to co jsem nesnědla, až mě jednou se smíchem zastavil, že by se takhle cpát neměl, protože se pak nehne. Se smíchem jsem souhlasila.

Možná jsem si připadala až moc sebejistá, ale jeden den z těch nekonečně mnoho jsem se nedokázala soustředit. Podplukovník mě denně kontroloval, ale v posledních pár dnech vůbec a mně to bylo divné. Doploužila jsem se ke stolu, kde obvykle sedával poručík, který bedlivě sledoval okolí.

„Děje se něco, poručíku?“ zeptala jsem se přímo a on se na mě podíval.

„Něco jsi snad slyšela?“ Co to mělo být za otázku?

„Takže děje?“ Měla jsem dojem, že jsem v poručíkových očích zahlédla zděšení. Děsila ho má přímost nebo snad to, že vím něco, co bych neměla vědět.

„Mio, víš, že bych neměl. Řekl ti snad někdo něco?“ Položila jsem svoji ruku na jeho a usmála se na něho.

„Všichni mlčí jako hrob, jenže jejich chování mluví za ně.“

„Řeknu ti jen tohle, podplukovník Sheppard a doktorka Weirová to mají pevně v rukou.“ Všimla jsem si lehkého zaváhání a vůbec mu to nevyčítala. Byli jsme v jiné galaxii. Něco takového se bez problému neobejde.

„Jsou ti nejlepší.“ Nikdy jsem nikoho jako oni nepoznala, určitě to neměli lehké. Ostražitě jsem se ohlédla, když do jídelny vešel rázným krokem moje druhá stráž.

„Evansi, máš se hlásit u podplukovníka.“ Dříve, než bych mohla zaslechnout něco více, jsem se vrátila zpátky do kuchyně a šla si po své práci.

Evans nechal svého kolegu, aby hlídal Miu a vydal se do centrální věže za podplukovníkem Sheppardem. Pokoušel se nemyslet na svoji svěřenkyni. Vůbec nechápal, jak je možné, že poznala, že se něco děje. Určitě si to nechá pro sebe, ale obával se, co po něm bude Sheppard chtít.

Po cestě míjel genijské vojáky, kteří si přišli pro zásoby a zbraně výměnou za ZPM. Ohlédl se po nich a vůbec mu nepřipadali jako vojáci, sotva se šinuli. Něco tu smrdělo a on zatím nevěděl co.

Prošel kolem centrály a do kanceláře doktorky Weirové, kdy si všimnul podplukovníka. Zaklepal a vyčkal, až jej pozvou dál.

„Poručík Evans, zvládl jste to rychle,“ uvítal ho Sheppard. Odmítl nabízenou židli a čekal. Za těch pár týdnů, co hlídal Miu v jídelně, se mu rameno zahojilo a mohl se naplno vrátit do služby. Bylo možné, že si ho Sheppard zavolal kvůli tomu?

„Potřebujeme od vás jednu věc,“ začal Sheppard, ale Weirová ho přerušila.

„Je to prosba pouze, podplukovníka Shepparda, já s tím nesouhlasím.“ Evans znal doktorku docela dobře, přišel s první vlnou členů expeditů a nebyl od té doby doma. Důvěřoval jí a uznával, a pokud s něčím nesouhlasila, mělo to dobrý důvod. Zároveň však musel poslouchat podplukovníka, protože to byl jeho velící důstojník.

„O co se jedná, pane?“ Weirová se na Shepparda zamračila, ale nic neříkala.

„Chtěl bych, abyste doprovodil vaši svěřenkyni na ošetřovnu, kam bude poslána, aby dovezla našim…“ chvíli váhal, než se podívala na popuzenou Weirovou, „návštěvníkům večeři.“

„To je vše, pane?“

„Ne, poručíku. Chci, abyste ji hlídal, jestli nebude od našich návštěvníků zjišťovat, odkud jsou, proč přišli a další věci.“ Evans zatnul zuby. Tohle se mu ani za mák nelíbilo.

„Mám ji sledovat.“ Jeho hlas nesl v sobě znaky obvinění z nemorálního plánu plukovníka.

„Ano. Sbírám informace, jestli jí můžeme věřit.“

„Samozřejmě, že můžeme. Zachránila poručíkovi Evansovi život!“ protestovala Weirová.

„To ano, Elizabeth, ale to může být pouze zastírací manévr, aby si získala naši důvěru.“ Kdyby Weirová nedala Mie slovo, všechno by Sheppardovi hned teď řekla, ale dokud byl takhle zatvrzelý, nemělo smysl se s ním přít. Doufala, že Mia tímhle testem projde. V duchu ji za to prosila.

„Podplukovník Sheppard chce důkaz, tak ho bude mít,“ řekla Weirová nahlas a podívala se na Evanse, který se tvářil překvapeně. Nemyslel si, že by s tím doktorka mohla souhlasit. „Plně vám, poručíku, důvěřuji, že zachováte diskrétnost, pokud Mia tento test splní, nebude potřeba, aby měla čtyřiadvacetihodinový dohled.“

„Na tom jsme se nedomluvili!“ Sheppard vztekle téměř poskočil.

„Ne, Johne, to nedomluvili, ale já mám právo do toho přispět, vy chcete důkaz a já chci důkaz od vás, že se k ní zachováte spravedlivě.“

Zahleděla jsem se ke dveřím, kterými právě vcházel poručík Evans. Tvářil se jakoby nic, věděla jsem, že se něco děje, ale dokonale to maskoval. Došlo mu, že občas z lidí dokážu číst jako z otevřené knihy a jeho snahy se chovat nepřístupně, nevycházel.

„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se ho šeptem, když se postavil na své stále místo a poslal mou dosavadní stráž pryč.

„Samozřejmě.“ Přikývla jsem a začala sbírat věci ze stolů. Jak se členům expedice točily směny, bylo tu stále plno. Alespoň se člověk nenudil. Konečně jsem mohla něco dělat a být zároveň nápomocná celé expedici.

„Mio!“ Ze dveří kuchyně vykouknul Rodrigo a přivolal si mě rychlým máváním k sobě. Protlačil dveřmi vozík naložený jídlem. „Musím tě poslat na ošetřovnu. Jsou tam nějací noví pacienti a já nemám dost lidí, abych tam někoho poslal, a sám na to tu musím dohlédnout.“ Připojil se k nám poručík a poslouchal nás. „Poručíku Evansi, doprovodíte ji tam?“ Moje stráž přikývla a já si sundala zástěru a dala ji Rodrigovi a postavila se za vozík. Nebyl těžký, ale cesta na ošetřovnu byla dlouhá, a jak řekl Rodrigo, skutečně tam byli noví lidé.

Projela jsem kolem doktora Becketta, který se na mě usmál. „Skvěle, naši pacienti mají určitě velký hlad!“ Pobíhal se stetoskopem na krku kolem nich, až za ním vlál bílý doktorský plášť.

Na osmi postelích seděli lidé, kteří nevypadali příliš dobře. Byli bledí a v obličejích strhaní. Určitě museli mít bolesti, ale neodvážila jsem se jim podívat do očí.

Rozdávala jsem tácy s jídlem a přikládala k nim i plastové příbory. Vždy jsem oddělala kryt tácu, aby se dostali k jídlu rychleji. Nikdo na mě nepromluvil a já se jim snažila nevěnovat pozornost. Jenom jedna blondýna si mě prohlížela. Dívala se na moje ruce, které jsem měla vždy v bezprstých rukavicích. Alespoň jsem si trochu odvykla hrát si s prstýnkem.

Přesto jsem stále nemohla setřást dojem, že to nebude jen tak, že za tím něco bude. Každý den mě hlídali. Od rána do rána, a aby mě poslali na ošetřovnu, kde je spoustu cizích lidí, dozajista z jiných planet, museli k tomu mít důvod. Bylo jasné, že je to nějaká zkouška a jediný, kdo by něco takového dokázal vymyslet, byl natolik sebestředný, že to udělal tak okatě.

Sheppard a Weirovou sledovali jedinou kameru na ošetřovně, která byla vedle dveří. Oba měli sluchátka a čekali. Podplukovník očekával přešlap, důvod pro další pochybnosti a doktorka doufala v hladký průběh, dokud se Mia při odchodu nepodívala do té jediné kamery, jakoby věděla, že se na ni dívají. Stiskla rty a pevně sevřela držadlo vozíku. Nahnula se k Evansovi, který jí šle v patách a vypadal, že očekává, jak se situace vyhrotí.

Mia se vytáhla na špičky, aby dosáhla až k Evansově tváři, kde končil mikrofon jeho sluchátka.

„Doufám, že jste si to užil,“ pronesla Mia ledově a odtáhla se od Evanse. Znovu se podívala do kamery stejně ledovým pohledem a Sheppard ji udiveně sledoval. Na to popadla prázdný vozík a otevřenými dveřmi odjela pryč a Evans se za ní musel rozběhnout.

Beckett na to smutně zíral a nebyl schopen slova, návštěvníci byli naštěstí skryti za plentami, takže nic neviděli.

Sheppard se podíval na Weirovou. „Snad nečekáte, že jí to poručík Evans řekl?“ Zadívala se na něho rozzlobeně. Vůbec nečekala, že to takhle dopadne. Doufala jen v to, že Mia rozdá jídlo a pojede pryč, ale vývoj situace ji zaskočil.

„Slyšel jsem ho celou dobu přes sluchátko. Nic neřekl, ale mohl naznačit,“ bojoval Sheppard dál, jakoby to měla být poslední možnost jak zvrátit situaci tak, aby jako vítěz vyšel on.

„Johne, jste příliš zaslepený. Tohle jste udělal jen kvůli genijům. Raději byste se měl připravit na cestu pro ZPM.“ Weirová se postavila a ukázala na dveře. Sheppard se zašklebil a odešel raději pryč.

Poručík Evans za mnou kráčel jako spráskaný pes. Chápala jsem, proč se tak cítí. Nejsem hloupá, aby mi nedošlo, že ho do toho podplukovník zatáhnul. Vrátila jsem se do jídelny a cítila jsem, že mi hoří uši a tváře. Zlobila jsem se. Moc jsem se zlobila na podplukovníka Johna Shepparda, že si se mnou takhle pohrával. Dělal ze mě vězně a ještě mě srážel při každé možné příležitosti.

Rodrigo se na mě provinile podíval. Já se na ty lidi nezlobila, nebo jsem se o tom snažila sebe samu přesvědčit. Tohle nebylo místo, kde mají přednost mezilidské vztahy. Tady lidi museli poslouchat své nadřízené a já mezi ně nepatřila. Toho jsem si byla vědoma, ale byla jsem člověk, člověk, který má city a morálku na mnohem vyšší úrovni než podplukovník.

„Mio…“ Pokusila jsem se na Rodriga usmát.

„Jen se mi všichni neomlouvejte. Já jen doufám, že jsem prošla.“

Když jsem dokončila svoji práci. Poručík mě odvedl do pokoje a já ho požádala o jednu laskavost.

Stála jsem na místě a nadechovala se příjemného mořského vzduchu. Bylo to úplně něco jiného než v Tucsonu. Úplně jsem tu slanost cítila na rtech. Vždycky jsem si říkala, proč lidi o moři tolik básní. Vždyť to byla jenom další vodní plocha s tím rozdílem, že měla daleko větší rozměry než jezera nebo řeky. Možná to dělalo to nekonečno. Ten pocit síly a bezmoci zároveň.

Uslyšela jsem za sebou kroky, které mě vytrhly z myšlenek. Poručík stál po mé levici a po pravici přicházel podplukovník. Pomalu jsem se k němu otočila a přitáhla si bundu blíže k tělu. Vítr tady na molu byl docela chladný.

„Poručík Evans mě sem zavolal, že se mnou chceš mluvit.“ Pevně jsem stiskla rty a otočila se k podplukovníkovi.

„Položím vám jedinou otázku, podplukovníku.“ Zachmuřeně se na mě zadíval. Viděla jsem ho, se smát, když chodil do jídelny s Rononem a Taylou a doktorem McKayem. Jenže kdykoliv viděl mě, začal se mračit. Také bych v sebe neměla důvěru, kdybych byla na jeho místě, ale on to přeháněl.

„Do toho,“ pobídl mě nenuceně a zašklebil se. Ruce strčil do kapes, a kdyby se nechoval jako vůl, mohla bych konstatovat, že je docela pohledný, ale skrze zlobu, kterou jsem cítila, jsem ho viděla pouze jako svého nepřítele.

„Proč si na mě léčíte své komplexy?“ Na to, jak jsem se ho obávala a měla vůči němu respekt, po tomhle kousku to všechno zmizelo. Viděla jsem jenom vojáka, který si léčí mindráky z nevyřešených nebo nevydařených věcí ohledně Atlantidy. Bylo mi srdečně jedno, co prožívá, ale já nechtěla být ta, na které si to bude vybíjet.

„Co to má být za otázku?“

„Mám ji snad zopakovat znovu?“

„Není potřeba a já na ni nemusím odpovídat.“ S podmračeným pohledem se otočil na patě a odcházel. Měla jsem sice ještě připraveno pár nadávek a ostrých poznámek, ale pro něj to byla škoda slov.

Tímhle kouskem mi jasně ukázal, že je příliš zahleděný do sebe a do své práce a nepochopil by moji situaci, ani kdybych mu ji vysvětlila polopaticky. Hned by mě obvinil ze lži a manipulace.

V duchu jsem si říkala, že by možná bylo lepší, kdyby mě odvezli na Zem a vyslýchali, ale téměř okamžitě jsem té myšlenky litovala. Já se přeci jen tak snadno nevzdávala a nějaký voják mě nemohl složit na lopatky, aniž by za to nepykal.

Weirová celý výjev pozorovala ze spojovací chodby. Ruce měla pod pasem sepjaté a žmoulala si spodní ret. Sheppard musel kolem ní projít. Potřebovala s ním mluvit a zároveň byla zvědavá, jak se bude chovat.

Jakmile vešel, zastavila ho. „Johne, chtěla jsem vám říct tohle, ať máte proti Mie cokoliv, důvěřujte alespoň mně, že v ní mám důvěru já. Vím, že máte spoustu otázek, ale ještě nenastal čas na jejich zodpovězení.“

„Proč? Řekněte mi, Elizabeth, co na ní je, že se za ní všichni stavíte, co o ní víte? Co nesmíte říct?“ Weirová se podívala z okna. Mia stála na molu a nastavovala tvář slunci, na které nemohla dlouhé týdny vyjít.

„Je stejně obyčejná jako vy nebo já. To co ji činí jinou je způsob, jakým sem přišla a dokud si na něj nevzpomene ona sama, tak se mi ostatní o tom můžeme jenom dohadovat. Podstatné je, Johne, že to je právě to, co vám na ní vadí nejvíce a co nedokážete překonat. To ta vaše nevědomost vás nutí v ní hledat to zlo, které by alespoň trochu vysvětlilo její příchod. Já sama netuším, proč sem přišla, ani kdo ji sem poslal, ale vím jedno, že se za ní postavím stejně jako za kohokoliv z této expedice. Postavím se za ni, tak jak se stavím za vás, Johne.“ Naposledy se podívala na Miu a odcházela. Nechala tam Shepparda samotného, zírajíc na ni.

„Johne!“ Otočil se na ni.

„Ano?“ Podíval se na Weirovou ve dveřích výtahu.

„Zatím to není potvrzené oficiálně, ale generál Landry mě informoval, že s největší pravděpodobností, bude muset Mia odletět s Daidalem na Zem. Chtějí ji tam vyslechnout. V jejím případě to nebude nic příjemného a byla bych vám vděčna, kdybyste ji do odletu přestal obviňovat ze zločinu, který nespáchala. Dejte jí prostor.“

Nedalo by se říct, že jsem se následující dny cítila lépe, i když mě přestali hlídat na každém kroku. Jediné místo, kam mě doprovázeli, bylo vycházkové molo na východní straně města, kam jsem si chodila každé ráno zaběhat. Jenže mě to už neuspokojovalo tak jako kdysi. Chyběl mi domov.

„Ahoj, jdeš do jídelny?“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se na poručíka Evanse. Ráno mě doprovodil na molo a zaběhal si se mnou, pak se šel věnovat něčemu jinému a občas jsme se sešli v jídelně a nezávazně poklábosili. V noci před mým pokojem postával jiný strážný, jen asi tak do dvou do rána, a pak odešel. Zřejmě mi podplukovník nechtěl povolit otěže příliš rychle. Jak nečekané.

„Jistě, máte hlad? Dneska je na jídelníčku vaše oblíbené jídlo.“ Zasvítily mu oči.

„Rád si dám.“ Společně jsme vešli dovnitř. Já se hned odpojila a zamířila do kuchyně pro zástěru a sběrač nádobí.

Zarazila jsem se, když jsem si konečně všimla dvou strážných, kteří stáli kousek od jednoho stolu, u něhož seděl naprosto osamocený člověk. Toho jsem tu ještě neviděla. Měla jsem z něho divný pocit. Poručík Evans si všiml mých rozpaků, vstal a došel až ke mně.

„Dělej, že ho znáš.“ Přikývla jsem a začala sbírat nádobí. Pomalu jsem se dostávala k jeho stolu. Zastavila se a čekala, jestli budu moct sebrat nádobí po něm, protože se měl už na odchodu. Jeden ze strážných mi pokynul a já bleskově sebrala talíře a příbory.

„Ahoj,“ pozdravil mě ten muže.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem.

„Nevím, jestli se známe, já si to totiž nepamatuju ani pořádně svoje jméno. Museli mi říct, že se jmenuju Michael.“ Natáhl ruku a já si s ním potřásla. Zadíval se na moje ruce v rukavicích a to už jsem cítila, jak mi za zády stojí poručík a Michael na mě neurčitě zírá, prohlíží si mě.

„Trochu se známe. Ale dlouho jste tu nebyl, Michaeli,“ střílela jsem od boku.

„To jo, zajali mě to totiž Wrai…“

„To by stačilo!“ Oba jsme se překvapeně podívali po poručíkovi, který mezi nás skočil a odtáhl mě dál. Michaelovi strážní zase přistoupili k němu.

„Co se stalo?“ ptal se překvapeně. „Vás taky hlídají?“ Jeho zmatený pohled mi připadal upřímný, ale cítila jsem z něj něco zvláštního. Už to jak se na mě díval, když mě držel za ruku.

„Něco takového.“ Pohlédla jsem na poručíka, který přede mnou stál jako štít.

„Myslím, že jste byl na odchodu, poručíku Kennmore.“ Michael přikývnul, na posledy se na mě podíval, tiše se omluvil a odešel z jídelny.

„Co to mělo být?“ zeptala jsem se poručíka Evanse.

„To nemůžu říct.“ To mi muselo stačit.

„Rozumím.“ Přesto mě stále objímala zima. Kdo ho zajal a proč ho hlídali? Začala jsem pochybovat o tom, že tahle expedice je ryze výzkumná a uvědomila jsem si, že mě to začíná zajímat víc a víc.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 4. kapitola: