Téměř všechno je vyřčeno, pravda se odhalila a Mia se vrací na Atlantidu, aby pomohla dokončit výzkum svého předka a osvobodila nejen Pegas od Wraithů, ale i svého syna ze spárů Michaela, a pomohla svému já z jiného vesmíru se vrátit domů, avšak kapitán Collinsová ještě neřekla všechna svá tajemství.
19.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 495×
Kapitola mapuje díly:
5x16 - Geniální řešení
5x17 – Nákaza
22. kapitola - Propojené vesmíry 1/4
Mléčná dráha, 2008
„Podívali jsme se v okruhu jednoho kilometru, Kate. Nejsou tu žádné další stopy, ani z DHD jsme nic nedostali.“ Kate sledovala otisky bot jen do podrostu nedaleko brány, odkud museli na tým podplukovníka Kerbyho zaútočit. Otočila se a chvíli se dívala, jak několik lidí ze základny odchází s nosítky, na nichž v černých pytlích byly těla tří vojáků. Zatnula čelist a zašla dál do podrostu. Jaffové v určitých věcech byli nedbalí.
„Zkusili jste se podívat dál, jestli tu někde třeba nepřistál Tel’tak, Dave?“ Plukovník David Dixon k ní přistoupil. Ruce měl opřené o svoji zbraň.
„Ze základny vyslali samonaváděcí letoun. Proskenoval oblast několika kilometrů. Pokud tu někdo byl, je dávno pryč. Žádné další stopy ve větším okruhu.“
„Možná tu někde stojí zamaskovaný.“ Plukovník zhluboka vydechl.
„Chápu tě, Kate, ale dostali jsme od IOA povolení na pár hodin.“ Podívala se na něho a zatnula ruce v pěst, bylo to hlavně na vyzvednutí těl a potvrzení, že podplukovník Kerby a Mia nejsou mezi mrtvými.
„Ty jsem dostala já, vy můžete hledat i potom.“ Chytil ji za paži a přitáhl k sobě.
„Vím, že ti na tom záleží, proto sis vyžádala mě, ale pochop, že tu nic jiného není.“ Kate pomalu přikývla a plukovník ji pustil. „Technici sebrali několik krevních vzorků, ale podle krevních ztrát okolo DHD a brány na tom oba dva byli špatně.“
„Já ti věřím, Dave, ale nevěřím tomu, že by tu Jaffové po sobě nic nezanechali. Jestli je poslal Ba’al, museli mít ještě záložní plán, což zahrnuje i loď.“
„Mohla by být na orbitě, tu jsme nekontrolovali, ale kdyby tam byl ten Tel’tak, už dávno by na nás zaútočili…“ Kate cítila, jak se jí postavily chloupky na ruce a na poslední chvíli strhla Davea bokem. Zasypala je sprška kamení a zeminy. Oba se na sebe překvapeně podívali a pak na loď, jak jim prolétla nad hlavou.
„Trochu zaspali, ne?“ zavtipkoval Dave a nelenil se střílením, od brány se to také ozývalo. Kate zvedla hlavu. Brána se zrovna zavřela. Zůstala tu jen ona a SG třináct pod velením Dixona. Sáhnula do stehenního pouzdra a vytáhla Glock, ruku však sklopila. Nemělo cenu střílet na Tel’tak.
„Pokusím se otevřít bránu.“ Otočila se na Dixona, který přikývnul.
„Budeme ti krýt záda. Tady Dixon, Sachová otevře bránu, soustřeďte palbu na Tel’tak.“ Schovala svůj Glock do pouzdra a sledovala, jak se loď vzdaluje, aby se mohla otočit a znovu zaútočit. Ten kratičký okamžik využila a rozběhla se k DHD. Země pod jejíma nohama byla tvrdá, vysušená od neúprosných slunečních paprsků, ale jí připadalo, že kamínky pod podrážkami jsou spíš jako rozsypané kuličky, na kterých se snaží balancovat, aby neupadla. Pokoušela se nemyslet na zuhelnatělá místa, kam dopadaly zásahy z tyčových zbraní, ani na místa, kde se krev vojáků vpila do vyprahlé půdy a ulpěla na kamenech.
Cítila, jak jí vstávají chloupky na zátylku, loď se blížila a jí zbývalo ještě dost kroků k panelu a nikde v dohledu nebylo nic na krytí. Měla na rozhodnutí jen pár vteřin.
Když umřít, tak se ctí, řekla si v duchu, rychlým pohybem vytáhla zbraň, otočila se čelem k lodi a hleděla vstříc smrti. Ničeho nelituji.
Uslyšela ten smrtící zvuk, když zbraně začínají pálit. Pozdvihla zbraň a řekla si, že se ho pokusí alespoň trochu poškodit, aby měla Třináctka čas se dostat z planety pryč.
Slyšela hlasy, zdálo se, jakoby se zpomalil čas, ale všechno se stalo během pár vteřin a ona zůstala zírat i s rukou nataženou, že střely se odráží od prostoru kus před ní, jakoby před ní bylo neviditelné silové pole, z jehož útrob vyletěla zlatá střela, kterou dobře poznávala, zasáhla Tel‘tak, který neměl šanci a jediné co stihl jeho pilot udělat, že strhnul řízení a loď havarovala jen pár desítek metrů od brány.
„Co to doprdele...?“ Jeden z Třináctky co stál od Kate pár metrů, krytý za jedním z kamenů, vylezl z úkrytu a zíral před sebe a snažil se přijít na to, co se stalo, tak jako všichni ostatní.
Kate se zhluboka nadechla, nachystala si zbraň a pomalu vykročila vpřed, zbytek Dixonova týmu jí byl v patách.
Prostor před nimi se zavlnil a před jejich očima se zhmotnil atlantský Puddle jumper. Kate však nepolevovala v ostražitosti. Zadní dveře se pomalu otevřely a na jeho prahu stál podplukovník Kerby s širokým úsměvem. Kulhavým krokem vykročil vpřed a rozpřáhl ruce.
„No nebyl to skvělý nástup? Škoda, že jsem se nemohl dívat na tvůj ksicht, Dave!“ Plukovník Dixon sklopil zbraň, kývl na své lidi a ti to udělali také.
„Jsi idiot, Kerby!“ houkl na něj Dave.
„Ale zachránili jsme ti prdel, kamaráde.“ Kate sledovala, jak podplukovník sestupuje z plošiny na udusanou zem a vítá se svými druhy. Trvalo pár vteřin, než se z přítmí lodě vynořila i další pasažérka. Jakoby Kate spadl ze srdce obrovský kámen. Už dlouho nepociťovala takovou úlevu.
„Mio...“ Ta se naklonila ke Kerbymu a něco mu pošeptala. Plukovníkovi trochu ztuhnul úsměv, ale přikývnul. Mia se vrátila zpátky do útrob lodi, za okamžik vystoupila ven a postavila se vedle Kerbyho.
Kate s ostatními sledovali, jak se zadní dveře lodi zavírají, a za okamžik se jumper zvedá ze země, aby udělal nad jejich hlavami otočku a zamířil nahoru na oblohu, dokud z něho nezbyla malá tečka.
Mia vytáhla z kapsy malou krabičku. Odjistila pojistku a bez jediného zaváhání stiskla tlačítko. Celá Třináctka zůstala v šoku a pouze plukovník Dixon se natáhl, aby Miu zastavil, ale Kerby ho chytil za paži a zavrtěl hlavou. Kate nechápavě zírala na ženu před sebou, jak jí klesla ruka společně s hrozivým zvukem, kdy jumper nad jejich hlavami explodoval.
Mia se odpoutala od skupiny a ztěžklým krokem došla k DHD a zadala adresu Země, naposledy vzhlédla k obloze a dlouhé vteřiny jen zírala, než přiložila ruku na červené pole. Z brány se vyhrnula vlna plazmy. Kate se znovu podívala na Miu, jak vysílá kód a ohlašuje se do vysílačky, požádala, aby Coolidge přišel na stanoviště Alfa, kam sama dorazí s Třináctkou, Kate a podplukovníkem Kerbym.
„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu, doprdele děje?“ vyštěkl Dixon a probral ostatní.
„To je na dlouhé povídání, Dixone,“ ozval se Kerby. Kate neušel jeho zachmuřený pohled.
„Jak tohle vysvětlím generálovi, Kerby?!“ Dixon přistoupil ke svému podřízenému.
„Nehoda v zápalu boje,“ odmávnul ho rukou a unaveně se posadil na zem. Zády se opřel o kámen tak, aby viděl na Miu, která setrvávala u DHD v neměnné pozici.
„Jste oba blázni, až se to dozví Coolidge, tak vyletí z kůže.“
„Spíš ho raní mrtvice, Dave, až se dozví všechno,“ povzdychl si Kerby. Položil si hlavu a na chvíli si dovolil zavřít oči. Kate otevřela ústa, aby se ho mohla zeptat na tolik věcí, ale raději toho nechala a pomalu vykročila k Mie. Prala se sama se sebou, aby svoji téměř sestru také nezasypala otázkami, tak se uchýlila k té nejjednodušší.
„Jsi v pořádku?“
„Když nepůjdu na Zem, bude to dobrý.“ S tím Kate souhlasila a šla se domluvit s Dixonem, co se bude dít dál.
***
Seděla jsem na chodbě před ošetřovnou na stanovišti Alfa a nemohla se dočkat, až už vystřídám Ryana a půjdu si konečně lehnout na provizorní lůžko v ubikační části. Ta chvíle, kdy jsem byla nabuzená, zmizela v nenávratnu a adrenalin klesl tak nízko, že jsem byla ráda, že ještě sedím.
Na stanovišti to vypadalo hodně podobně jako na základně na Zemi. Stejné nudné šedivé betonové zdi vybudované v centru hory, prý kvůli předešlým událostem, který mi byly pro tuhle chvíli fuk. Potřebovala jsem nabrat sílu na setkání s IOA a Coolidgem.
Někdo se vedle mě posadil, ale neměla jsem potřebu otočit hlavou. Raději jsem se opřela o zeď a zírala do stropu. Jediný člověk, který by za mnou přišel, byla Kate.
„Velící mě hned mezi dveřmi rázně upozornil, že nemám mluvit s nikým, dokud nepřijde IOA.“ Podle povzdechu jsem se ujistila, že je to skutečně Kate.
„Dřív než se na něco zeptáš, ti jen řeknu: Musela jsem to udělat.“
„Dixon nikdy nelže do hlášení.“ Strach v jejím hlase mi zrychlil tep, ale nezměnil moje stanovisko.
„To je dobře, není potřeba, aby někdo další měl problémy, nastal čas nalít si čistého vína.“ Chtěla jsem se zvednout a raději se jít posadit jinam, ale Kate mě chytila za ruku. Podívala se na mě tím pohledem, jakým by se na mě podívala máma. Měla o mě starost, ale já o ni taky.
„Co se stalo, Vico?“ Takovou podpásovku jsem si vážně nezasloužila. Byla jsem na pokraji zhroucení a tohle mi moc nepomohlo. Bojovala jsem s tou šílenou potřebou jí padnout kolem krku a brečet tak dlouho, dokud bude potřeba a nechat se přitom uklidňovat. Zatnula jsem zuby a volnou rukou jsem se vyprostila z jejího sevření.
„IOA se dozví, co bude potřebovat.“ Dveře se otevřely a vykulhal z nich Ryan. Došel ke Kate a položil jí ruku na rameno. Ruka jí klesla na koleno a nechala mě odejít na ošetřovnu.
***
„Tohle bylo až moc rychlý.“ Ryan po svém výslechu zůstal, aby na mě počkal, dokud nevyjdu ven, připojila se k němu Kate i plukovník Dixon, za ním se dokonce motal personál stanoviště předstírající práci. Všichni čekali, co se bude dít, kromě mého ochránce a pana Cooligde zatím nikdo nic nevěděl. Záleželo mi na tom, abych zdůvodnila své činy nejprve IOA.
„Sám přeci víš, že už to má rychlé vysvětlení.“ Čekala jsem, že se toho budu bát, ale když jsem se pořádně vyspala a čekal na mě Coolidge, prostě jsem tam nakráčela a řekla to nejdůležitější a on ani neměl šanci něco zpochybňovat, protože mi Daniel předal informaci, která měla neuvěřitelnou sílu a potvrdila naše tvrzení, ale zároveň byla pro mě tím nejhorším, co jsem zatím slyšela, nedokázala jsem to říct ani Ryanovi, jak mě to zasáhlo.
„Proběhlo to docela v klidu.“ Věnovala jsem Ryanovi krátký pohled.
„Coolidge to musí zpracovat, ale pochopil, že nehodlám vyjednávat. Předtím ani teď. Je to v jeho zájmu a zájmu obou galaxií.“ Všimla jsem si, jak se Dixon otočil na personál a věnoval jim pohled, který je donutil odejít. Otočil se ke mně a složil si přitom ruce na hrudníku.
„Program mě naučil, že existují věci, které mě vždy překvapí a nemá cenu nad nimi přemýšlet a prostě je vzít tak jak jsou, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že to teď chápu.“ Kate se na mě podívala a přikývla. Dixon o mně věděl, jako dalších milion lidí. Moje tajemství se stalo veřejným tajemstvím. Dokud si tajemství chráníte a nikomu ho neřeknete, je to tajemství, ale stačí to říct jediné osobě a strhne se lavina.
„To jste šťastný člověk, plukovníku, já neměla možnost mít zkušenost s programem, kdybych měla, možná by všechno dopadlo jinak a já neudělala tolik chyb.“ Vlastně jsem si to zasloužila, máma mě vždy učila, že bych neměla lhát, ale jak by se asi tak zachovala ona v mém postavení? V mé nevědomosti? Vidět ji v té laboratoři, jak se baví se svým otcem, Antikem, který dělal spoustu chyb jako já a chovat se, jakoby o nic nešlo, ničit při tom spoustu jiných životů? I přesto, že to bylo pro záchranu celé galaxie, kterou zase ničili jeho lidé vlastními chybami. Možná to bylo ode mě pokrytecké, ale víc pokrytečtí byli Antikové, povznesli se a nechali nás, obyčejné lidi, abychom to napravovali, ale přitom mi lidé dělali snad ještě větší chyby než oni.
„Jestli mě omluvíte, chtěla bych si odpočinout. Coolidge si to nahrál, takže je teď na něm, aby to předal dál.“ Všichni jsme se otočili na zmiňovaného, jak vyšel z místnosti s páskou z kamery. Zastavil se u nás.
„Odeberu se na Zem a projednám to s vedením a dáme vám vědět.“ Svoje slova směřoval na mě. „Přesto počítejte s tím, slečno Collinsová, že nás vezmete do té laboratoře.“ Přikývla jsem a dívala se do jeho pobledlé tváře. Čelo měl orosené a dozajista mu jel mozek na plné obrátky. Nebylo to zrovna snadné zpracovat, všechno to cestování časem a mezi realitami by dalo zabrat kde komu.
Pomalu jsem šla za ním, abych se přesvědčila, že skutečně odešel. Svým způsobem to bylo uklidňující ho vidět odcházet, ale když ze mne opadl adrenalin z vyslovení veškeré pravdy, začal ve mně narůstat strach, co se bude dít dál. Jak na to zareagují.
„Je něco, co jsi mi neřekla.“ Ryan vypadal rázem velmi vážně. Nebyl hloupý. Uvědomovala jsem si, že ne všichni vojáci a hlavně důstojníci nejsou jenom ovcemi, které bezhlavě plní rozkazy. On i John byli chytří, uvědomovali si, že některé rozkazy jsou vůči jejich přesvědčení a zkušenostem, ale jednou si tohle povolání zvolili a musí ho plnit na víc jak sto procent.
„Jsou věci, které se bojím říct nahlas, aby mě to nebolelo, ale pro důležitost věci, jsem to udělat musela.“ Vycítila jsem, jak se k nám přiblížila Kate a položila mi ruku na rameno. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.
„Necháte nás, prosím, podplukovníku?“ Ryan přikývnul a pomalým krokem se vydal zpět k ubikacím, i když by potřeboval zase na ošetřovnu. Kate mě nasměrovala opačným směrem ke skladům, kde jsme mohly mít soukromí.
Posadily jsme se na bedny a jen zíraly před sebe. Byla jsem jí vděčná, že se mě na nic neptá. Svrběly mě na jazyku mé vlastní otázky, na které jsem od ní chtěla odpovědi, ale rozmyslela jsem si je. Její přítomnost mi stačila. Byla jsem vděčná, že jsme ji mohli zachránit. Nesměla platit za moje chyby, už tak toho měla na sobě naložené dost.
***
Dva dny jsme čekali na návrat pana Coolidge, ale místo něj přišel mladík, co snad právě vylezl ze školy a já ho hned poznala. Mladší verze Šedé myši. Monroe. Neubránila jsem se úsměvu. Doprovázel ho SG tým a on nezahálel a zavolal si nás všechny do místnosti, kde nás předtím všechny vyslýchal Coolidge.
„Dobře, nebudu se zbytečně zdržovat. Vedení IOA společně s prezidentem rozhodli, že projekt Correption je nyní prvořadý společně s antickou laboratoří. Vy slečno, Collinsová, společně s podplukovníkem Kerbym a slečnou Sachovou mě doprovodíte na Zem, kde se začne všechno řešit.“ Podíval se na nás tři.
„Rozumím, pane Monroe.“ Ani nehnul brvou. Musel všechno vědět a nenechal se tím rozházet. Což byl asi jedním z důvodů, díky kterému zřejmě vystřídal Coolidge na jeho místě.
„Plukovníku Dixone, váš tým půjde také a vrátíte ke své náplni práce. Takže,“ podíval se na hodinky, „máte na sbalení třicet minut, potom odcházíme.“ Usadil se na židli, podíval se na nás a pokynul nám.
„Už máte jen dvacet devět minut.“ Všichni jsme poslušně odešli. Přestože nikdo z nás toho tolik na balení neměl. Spali jsme ve velké místnosti, kde byly připravená erární lůžka, na kterém Ryan vypadal hrozně obrovský, bylo s podivem, že se pod jeho vahou nesložilo. Z budoucnosti jsem měla malý batoh, do kterého jsem hodila svoje oblečení, které spíš zasluhovalo vyhodit, ale pořád to byl majetek armády, ostatní na tom byli podobně. Žádné osobní věci, jen několik kusů oblečení. Mojí jedinou osobní věcí byly přívěšky, které jsem stejně nosila na krku, i když jsem nabízela Kate, že ten její jí vrátím, ale odmítla, že by se neměly oddělovat, sice obsahovaly experiment, ale jelikož jsme znovu měly jít do laboratoře, nic by se nestalo, ale zároveň však fungovaly jako vstupní klíče. Jejich bezpečnost byla proto na místě.
Před bránou se nás shromáždilo poměrně hodně. Pan Monroe už stál u technika, aby mu dal povel pro spuštění brány. Narůstalo ve mně napětí. Kate mi věnovala pohled a kývla, sdílela to se mnou. Jestli se mi všechny tři zase sejdeme na jedné planetě, mohlo by to mít své následky.
„Slečno Collinsová.“ Téměř jak vyplašené jehně jsem se otočila k Monroovi. „Počítejte s tím, že by vám nemuselo být na Zemi dvakrát nejlépe.“ To mi nebylo už teď. „Čeká tam na vás překvapení.“ Říct to Coolidge, znělo by to jako by si ze mě utahoval, ale z úst toho muže to spíš znělo, jakoby diktoval nákupní seznam.
„Rozumím.“ Neušel mi Ryanův úšklebek a podezřívavý pohled Kate.
Celá naše skupina se otočila čelem k bráně, která se otevírala, vír se vyvalil ven a mně se zadrhnul dech. Někdo do mě musel zezadu strčit, abych už šla. V té skupině, kterou vedl Monroe, jsem se rázem ztratila. Byla jsem mezi všemi těmi vojáky malá, i Kate mě téměř převyšovala o hlavu.
Jak jsme vyšli na Zemi, pocítila jsem stejnou nevolnost jako v tom skladišti, když přišla kapitán Collinsová. Bylo to strašné. Bodavou bolest v boku znásobovala strašná nevolnost, až jsem zavrávorala, naštěstí mě přidržel Ryan z jedné strany a Kate z druhé. Byli jako moje osobní ochranka. Téměř mě z rampy odtáhli. Monroe na nás čekal na konci. Zrovna poslal SG tým, co ho doprovázel pryč a týmu plukovníka Dixona doporučil, aby zašli na ošetřovnu.
„Nuže,“ zástupce IOA se na mě podíval. Poprvé jsem u něj zaznamenala pohled, který mi věnoval v budoucnosti. Kratičký moment, kdy se mnou soucítil. „Podplukovníku, zaveďte slečnu Collinsovou do zasedačky. Už na nás čekají.“ Rukou nám uvolnil cestu v prostoru brány, kde byly podpůrné týmy, které se po tomto gestu začali rozcházet a utvořili nám tam cestu a já se na ně nedokázala dívat, jejich pohledy mě propalovaly skrz na skrz. Každý jeden z nich mě tu už viděl. A moje vlasy byly jak obří neonový nápis, ale už jsem si z toho nic nedělala. Dřív by mi to iritovalo, ale teď mi to alespoň vyčistilo cestu ke schodišti, které jsem musela zdolat pouze za pomoci Kate. Ryan se tam se mnou nevešel a nést jsem se skutečně nechtěla.
Nahoře to bylo jak kopanec do žaludku. Jakoby se mi obrátily vnitřnosti vzhůru nohama. Polkla jsem žaludeční šťávy, což bylo ještě horší. To už u mě přistála židle a Kate mi do ní pomohla. Minule to takhle rychlý nástup nemělo.
„Jak jsem si myslela. Budeme to muset sfouknout rychleji.“ Kdybych měla alespoň trochu síly, vyskočila bych z té židle a srazila na zem tu jedinou osobu, kterou jsem nenáviděla víc než Michaela a Ba’ala dohromady.
„Nechceš raději sfouknout sebe do vlastního vesmíru?!“ vyrazila jsem ze sebe co nejjedovatěji, téměř se mi podařilo postavit, ale ruka Kate mě zatlačila zase zpět.
„Vážně by ses měla už naučit pokoře, Amélie.“ Collinsová seděla klidně ve své židli na protilehlé straně stolu.
„Tobě asi nic neříká morálka a solidarita.“ Posměšně si odfrkla.
„Vážně nechápu, že právě kvůli tobě jsem tu uvízla na tolik let.“ Krev se ve mně vařila. Měla jsem chuť ji spráskat.
„Pokud dovolíte, dámy, máme tu spoustu věcí na probrání.“ Do zasedačky ze své kanceláře vstoupil generál Landry. Jako na povel jsme se obě postavily a Collinsová dokonce zasalutovala. Jakoby se před chvílí nic nestalo.
„Pane,“ přikývla přitom a já jen lehce naklonila hlavu.
„Raději se posaďte, slečno Collinsová, nevypadáte příliš dobře. A vy, kapitáne, také. Vás to zřejmě tak nerozházelo.“
„Měla jsem na adaptaci pár let na víc, pane.“ Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a stiskla rty. Připomněla mi samotnou na základce, když jsem se snažila vetřít do přízně nejoblíbenější holky na škole, jen krátce před tím, než máma umřela. Pak mi to už bylo jedno a litovala jsem dne, kdy jsem padla na tak hluboké dno, abych se musela dožadovat něčí pozornosti. Sice to se mnou od té doby šlo z kopce, ale alespoň jsem si zachovala svoji důstojnost. Nedokázala jsem si představit, že bych se takhle začala chovat, kdybych vstoupila do armády. Stačilo mi vidět, jak to změnilo Marka.
Pod stolem jsem Kate drtila ruku. Vztek v mém nitru vzrůstal a dokázal alespoň trochu potlačit tu příšernou nevolnost, která byla už téměř hmatatelná, jakoby se mi někdo prohraboval v břiše.
„Prezident přednostně odsouhlasil, že slečna Collinsová nás vezme do Janusovy laboratoře, kde se ji pokusíme udržet otevřenou bez její přítomnosti. Pokud by to nešlo, odneseme všechno nezbytné pro projekt Correption.“
A další vymoženosti, neodpustila jsem si v duchu poznámku. Zdvihla jsem hlavu a podívala se Landrymu přímo do očí, jakoby mě slyšel.
„Byl bych však raději, kdyby laboratoř zůstala na svém místě.“ Pár vteřin jsem si rovnala možnosti.
„Myslím si, že by to mohlo jít,“ a už přemýšlela, co by to mohlo být.
„Stačí zadat požadavek na ovládacím panelu. Počítač udělá už vše sám. Byl tak nastaven.“ Musela jsem se kousnout zevnitř do tváře, abych na ni něco nezakřičela a ona si toho byla vědoma. Podívala se na mě s mírným úsměvem.
„To je docela bídná ochrana, něčeho tak důležitého,“ ozvala se Kate. Nikdy jsem nebyla radši, že promluvila.
„Janus vložil osud do našich rukou. Pokud nedokážeme ochránit jednu laboratoř, nemáme potom sílu na záchranu celé galaxie.“ Byla to logická myšlenka, ale Collinsová mi v té chvíli připadala, že odříká nějakou dobře naučenou řeč. Možná bych si i myslela, že tomu sama nevěří.
„Zní to, jakoby ve vašem vesmíru to nedopadlo tak dobře.“ Prudce ke mně otočila hlavu a zpražila mě pohledem.
„Pokud chceš i nadále mučit Viktorii, dál pokračuj ve svých útocích, Amélie.“
„To dořešíme tedy na místě, dámy,“ ujal se slova raději Landry. Schylovalo se tu k obrovské hádce a já nebyla ve stavu, že bych si nechala něco líbit. Naposledy mezi námi proběhla oční přestřelka.
„Ze zjevných důvodů pak co nejrychleji obě dvě odcestujete na Atlantidu. S oběma přívěšky. V tamější Janusově laboratoři budou mít doktoři Beckett a Kellerová prioritu s projektem a budou sdílet průběh s vědci ze Země, kteří na tom také budou pracovat. Ale ještě předtím se vás, kapitáne Collinsová společně s poručíkem Evansem, pokusí dostat doktor McKaye zpět do vašeho vesmíru.“ Všimla jsem si, jak se Collinsová při zmínce od Rodneym celá napjala. Až při téhle póze jsem si ji dokázala představit ve vojenské uniformě, i ta jizva by vypadala daleko uvěřitelněji, než když byla v tomhle obyčejném oblečení, ve kterém spíš vypadala, jakoby ho vybrala u armády spásy a oni neměli její velikost, což mě dovedlo k myšlence, že asi to oblečení bude skutečně odtamtud.
„Proč to neudělat hned, když je v laboratoři jumper?“ zeptal se Ryan a mě tím vytrhnul z vlastních myšlenek. Landry velmi zvážněl.
„I když je velmi lákavé vlastnit stroj času a jiných realit,“ rozhodil rukama, jinak to pojmenovat nešlo, „ale po vážné domluvě s kapitánem, která svůj jumper z tohoto hlediska znehodnotila, aby zabránila zneužití, jsem prezidenta důrazně přesvědčil, že nemáme právo něco takového znovu vlastnit, už tak jsme napáchali nespočet časových chyb, které by měli tímto skončit, i za cenu toho, že by to pro nás vesmír nemělo dobrého konce.“ Dech se mi zadrhnul v krku. To bylo vážné rozhodnutí, IOA a další museli kvůli tomu zuřit. „Proto bude znehodnocen i stroj, co čeká v laboratoři.“ Nikdy neodporoval, laik by namítnul, jak bych se tedy mohla s Ryanem vrátit z budoucnosti, ale zároveň byla dobrá otázka, jak jsem mohla žít dál, když v budoucnosti zabili moje mladší já. Nad tím už moje mysl přestala přemýšlet. Dokázala jsem si přiznat, že nejsem natolik chytrá, abych to pochopila a litovala Rodneyho a Radka, že se mi snažili nacpat do hlavy věci, kterým jsem rozuměla pouze okrajově.
„Chápu, že pro některé je to přímo hřích, ale věřte mi, pane, je to to nejlepší řešení.“ Otočila jsem se ke Collinsové, ten náznak melancholie mi nebyl cizí. Nikdo jiný si toho nevšimnul. Rázem jsem si připadala jako sebestředný sobec, užírající se vlastními problémy a zapomněla, že ona je na tom možná ještě hůř. Nezmírnilo to mou nenávist, ale soucit jsem s ní měla, tak necitelná jsem ještě nebyla, abych jí to přála.
„Jenže to znamená, že se Mia nebude moci vrátit do svého času,“ prolomila tíživé ticho Kate. Teď zase ona drtila ruku mně. Ryan nasál vzduch a stiskl rty k sobě a propaloval generála nesouhlasným výrazem.
„Je mi to líto, slečno Sachová, ale slečna Collinsová,“ ukázal na mě, „budu muset setrvat v tomto čase, bude však natrvalo umístěna na Atlantidu, stane se oficiálním zaměstnancem, avšak bez možnosti návratu na Zem.“ Nedokázala jsem ani polknout, jaký knedlík se mi z toho oznámení udělal v krku. Pořád jsem si nepřipouštěla, že bych se nemohla vrátit, ale po všech chybách co jsem udělala, to bylo ještě uspokojující řešení, když si vzpomenu na minulou návštěvu, dopadla jsem vlastně nadmíru dobře.
„A jak jsme se domluvili před chvílí, kapitána Collinsovou a poručíka Evanse se pokusí dostat doktor McKaye alespoň do jejích vesmíru.“ To už jsem k ní otočila hlavu a na chvíli jsem pocítila ostré bodnutí závisti, jako když ve škole obě píšeme test s tahákem, ale na ni nepřijdou. „Pokud tvrdíte, že je ten experiment natolik důležitý, bylo by správné, kdybyste se vrátila do svého vesmíru, ale ani to vám nedokážu slíbit na sto procent, ale máte moje slovo, že se to alespoň pokusíme.“
„Jsem vám nesmírně vděčná, že mi tu možnost vůbec dáte. Slibuju, že pokud se to povede, udělám vše proto, abyste toho nelitoval, pane.“
Ještě nějakou dobu jsme probírali podrobnosti, na které se dostavil i Sam Evans, který měl pak letět na Atlantidu s námi. Byl realista, proto byl ochotný zůstat v našem vesmíru, kdyby se mohl do jejich vesmíru vrátit pouze jeden, v ten okamžik jsem si všimla, jak se na něj Collinsová podívala. Pohled, který jsem vídala u svého bratra, když se díval na mě. Za ty roky tady, si utvořili mezi sebou silný vztah, nebylo divu, nikoho jiného tu neměli.
I když to všechno dopadlo docela dobře. To rozhodnutí mě ale tížilo jako kámen. Dělo se přesně to, kvůli čemu moje máma bojovala s vlastním otcem. Rozhodovali za mě jiní. Bohužel to k tomu celou dobu vedlo a máma umřela zbytečně, chtěla mi zajistit svobodnou vůli, díky tomu ve mně přetrvával pocit zklamání. Dělala jsem tolik věcí, abych za sebe rozhodovala sama, až jsem to celé pokazila a jen to zhoršila. Kdyby se přede mnou máma objevila, nedokázala bych se jí podívat do očí.
„Musím zůstat tady, Mio, ale slibuju, že jakmile to půjde, vydám se za tebou.“ Jako ve snách jsem se podívala na Kate. Stále mě přidržovala. Stáli jsme zase v prostoru brány a už zadávali adresu, kterou jsem poznala, jenže jsem si neuvědomovala, že bych jim ji řekla. Podívala jsem se na Ryana. Musel to být on.
„Vnímáš mě?“ Kate mnou trochu zatřásla a já zpomaleně přikývla. „Podplukovníku, nevím, jestli by nebylo třeba ji nést.“
„Já to zvládnu. Za bránou se to zlepší.“ Nesnesla bych tu potupu, kdyby mě ještě museli nést, bohatě stačilo, že mě podpírali. Sice mi bylo pod psa, jak po fyzické, tak psychické stránce, ale chtěla jsem si zachovat alespoň trochu důstojnosti. Oběma se vykroutila a udělala dva kroky dopředu a zůstala stát s nimi za zády. Oba naštěstí mlčeli a moje mysl se upnula na bránu a na cestu, kterou budu muset zase zdolat k laboratoři.
***
„Je to jako déjà vu, nemyslíš?“ Ryan šel po mém boku. Před námi se táhlo celé procesí lidí, které jsme uzavírali mi dva a za námi ještě dva členové SG týmu, jehož číslo jsem si nevybavovala. „Nebo snad vize budoucnosti?“ Uchechtl se nad vlastním vtípkem. Zasmála jsem se s ním, ale hrozně mě z toho rozbolelo břicho.
Přecházeli jsme tu holou pláň před jeskyní, i když jsme s Ryanem věděli, že nás tu nic nepřekvapilo, stejně byla ostražitost na místě. Nakonec mi pohled spočinul na Collinsové. Pralo se ve mně tolik pocitů z ní. Vztek, zlost, ukřivděnost, závist, obdiv, nenávist, soucit, opovržení, smutek, bolest, vděčnost a začal mě nahlodávat malý červík pochybností, jestli u naší laboratoře to půjde tak snadno jako v té její, protože ona měla pouze jeden přívěšek, my dva.
„Neříkám, že nejsem jasnovidec, ale nepřemýšlíš náhodou o tom stupu na ty přívěšky?“ Ryanova pozorovací schopnost byla slušná.
„Nerada bych narazila na nějaký zádrhel, když už je to tak hezky naplánované.“
„Musí ti být jasné, že sebelepší plán se může posrat.“ Znechuceně jsem si odfrkla. Dokonce byl i bolestivě upřímný. Konkuroval v tom Johnovi. Zabolelo mě z toho u srdce.
„No jasně. Spíš mi řekni, jestli ses tohle naučil od Shepparda nebo on od tebe.“ Tiše se zasmál.
„To je těžký říct. Znám ho už tak dlouho, že nevím kdo, koho zkazil první. Ještě na výcviku jsme za sebe žehlily maléry, ale u velícího to moc nešlo. Poznala kdykoliv jsme jí lhali.“ Začátek naší skupiny byl už jen pár metrů od jeskyně, soustředila jsem se na ni, ale neušlo mi, co mi to Ryan říkal.
„Měli jste výcvikového velícího ženu? Moji mámu?“
„Jasně, říkal jsem ti to na Apollu. Tvoje máma byla ten nejlepší výcvikový velící. Docela legenda. Na svůj věk. Zvládla toho hodně a rychle, pak si pořídila tebe a tvého bratra a dál se tomu věnovala stejně naplno jako budování předešlé kariéry bojové pilotky.“ Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo mámu znal z té vojenské stránky. Nikdo k nám nechodil a ona nás k nikomu nevodila. Doma o práci před námi nemluvila, ani s tátou. Proč jsem najednou měla dojem, že ji z téhle stránky téměř neznám? Pak mi to došlo.
„Moje máma vycvičila Shepparda?“ Ryan se se začal smát tak bublavým smíchem, až jsem měla strach, že se udusí.
„Sheppard byl její největší výzva, já byl teda hned za ním, ale jo. Ona ho vlastně přetvarovala k obrazu svému. Když John přišel, byl to jen rozmazlený, hubatý, hubený kluk, co to udělal svému otci natruc, protože se nechtěl uvrtat v jeho firmě. Proč se na to ptáš? Tys to nevěděla?“
„Máma za ty roky měla na starost spoustu pilotů a už je to taky spoustu let. Nikdy o práci doma nemluvila,“ odpověděla jsem mu zamyšleně.
„Čekáme jen na vás,“ vyzvala nás netrpělivě Collinsová. Ruce měla podél těla. Jakoby nevěděla co s nimi, když u sebe neměla žádnou zbraň. Všimla jsem si u všech členů SG týmů, že v klidových chvílích používali svoje zbraně jako opěrátka na ruce. Byl to hloupý zlozvyk, ale dělali to všichni, bez výjimky, dokonce i Ryan právě v tuto chvíli rovněž.
Utvořila se přede mnou ulička, na jejímž konci stála Collinsová. I na takovou dálku, ve svém o číslo větším oblečení, tu vypadala daleko povolaněji nežli já. Vydala jsem se k ní s Ryanem v patách. U vstupu do jeskyně jsem se zastavila vedle ní a sundala si přívěšky z krku a jeden jí podala do nastavené dlaně.
Poslední metry jsme šly vedle sebe. Před maskovací stěnou jsem jí ukázala na druhou stranu. Prohlubně si všimla a postavila se k ní.
„Obě naráz a Ryan vstoupí jako první, poté přívěšky vyndáme a uvidíme, jestli stěna zůstane otevřena.“ Po pár vteřinách Collinsová zavrtěla hlavou.
„Pasti u nás nebyly. Vy jste taky na žádné nenarazili, ale možná bude lepší, když jedna z nás vstoupí dovnitř místo podplukovníka, pojistíme to raději antickým genem.“ Zdálo se to logické.
„Mám to být já, nebo to uděláš ty?“ Bylo mi jasné, že se na to třese. Viděla jsem jí to v obličeji, i když tu bylo jen málo světla z jediné svítilny u našich nohou, jakoby se vrátila do svého živlu, kterému rozuměla a ve kterém cítila jistotu. Naše tváře díky tomu získaly hororové stíny. Nebylo třeba to rozebírat a tak jsem přikývla a ona předala přívěšek Ryanovi a na tři jsme maskovací stěnu vypnuli. Vstoupila dovnitř a my přívěšky vytáhli. Za chvíli se stěna zase objevila, tak jsme ji znovu vypnuli. Posledně jsme neměli čas se ohlednout, jestli se taky zavřela.
Collinsová přišla k nám. „Nic tam není, takže to může podplukovník zkusit, jestli to bude reagovat jinak bez vlastníka genu.“
Nakonec jsme museli zavolat dva členy doprovodného týmu, aby zůstali u přívěšků a my se vydali do laboratoře, abychom to mohli vypnout. Naštěstí to nebyl problém a vše souhlasilo s tím, co nám Collinsová řekla na základně.
Maskovací stěnu vypnula a společně se mnou nastavila povolení pro doktora Leea a ještě jednoho, aby mohli laboratoř alespoň zavřít. Samozřejmě museli mít antický gen. Pak už jsme se jim klidili z cesty, aby dělali svou práci.
Druhý SG tým se vrátil k bráně, aby podal hlášení a nás čekaly hodiny čekání, co bude následovat. Podle plánu nás tu mělo vyzvednout Apollo při cestě na Atlantidu, ale na to bylo ještě času dost, tak jsme přidali pomocné ruce ke stavění tábora. Ryan mi to kupodivu nedovolil a já se s ním nehádala. Nevolnost sice polevila, přítomnost Collinsové mi už po průchodu bránou problémy nepůsobila, ale bolest v boku se nepřestala ozývat.
Nakonec jsem byla nucena zajít za medikem, jestli by mi nedal něco na bolest. Odvedl mě do laboratoře, do čistšího prostředí, aby mi převázal ránu. Moc nadšený nebyl, ale naposledy jsem byla na ošetřovně hned po příchodu na stanoviště Alfa, a pak se to všechno tak rozběhlo, že na to nebyl čas.
Dívala jsem se na naše vědce, jak chodí po laboratoři téměř ve snách. Rozplývali se nade vším, co tu viděli, hlavně, když jsme jim odemkli databázi. Nebylo tam však veškeré vědění Antiků, ale i tak byli nadšení. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru, než zavolali stráž a požádali ho, aby přivedl Collinsovou. Přišla téměř hned.
„Smím vás požádat, abyste znehodnotila jumper?“ zeptal se jí ten druhý vědec. Doktor Lee přitom zíral do podlahy. Byl jedním z těch, co s tím nesouhlasili, jenže generál Landry měl pravdu. Otočila se na mě s takovým smutkem ve tváři, až mě to zaskočilo, přesto přikývla a odvedla vědce do zadní části laboratoře, kde byl hangár, odkud jsme prvně odletěli. Já byla pro nenahraditelné znehodnocení, už jsem to s tím jumprem vlastně jednou udělala, přesto mi to trhalo srdce, jenže na Atlantidě mě čekala nedokončená práce a ani po ní bych se nedokázala vrátit zpět.
***
Až po dlouhých pěti dnech přišlo vysvobození.
Planeta se zpočátku zdála jako vcelku obyvatelná se stálým počasím, ale už druhou noc začaly teploty klesat pod bod mrazu a dny se po takových nocích zdály až nadprůměrně horké, takže byla stejně většina lidí nacpaná v chodbě a pracovala tam. Čekala jsem, že po takových nocích tam bude chladno, ale už od brzkého rána bývalo horko, takže se teplota srovnala.
Bylo mi vcelku líto, že s námi nešel Daniel. Mohl mi pomoci s překladem, jazykovědec, kterého k tomu přidělili, byl žalostně pomalý a až příliš si dával záležet na své práci.
Celé dny jsem se odhodlávala, že si s Collinsovou promluvím, sama, mezi čtyřma očima, jenže mi scházela odvaha. Dokonce i Ryan si toho všimnul. „Na lodi budeš mít času dost,“ popíchnul mě a protahoval si nohu. Den ode dne chodil lépe. Chlubil se, že takovou jizvu ještě nemá. Tyčová zbraň ho zasáhla vůbec poprvé.
Šestého dne ráno jsme se vypravili na cestu. My obě Collinsové, Ryan a jeden SG tým. Doprovodili nás k bráně, kterou jsme se dostali na jinou planetu, která byla na dráze letu Apolla. Cesta se nám tak zkrátila sice jenom o den, ale údajně nás měli vysadit už na okraji Pegasu, abychom byli na Atlantidě dříve. Proti tomu se však ostře postavil plukovník Ellis, že po poslední zkušenosti s tím nesouhlasí a že všichni budeme sedět na zadku a počkáme si na dolet jako všichni ostatní. Vedení neprotestovalo a my tři byli raději zticha.
„Pokud to bude jen možné, držte se s těmi dvěma doktory z Atlantidy společně a dál od mých lidí,“ nechal se slyšet Ellis a já zpozorněla. Díval se přitom na mě. Měla jsem nutkavou potřebu mu odseknout, ale zadržel mě Ryan. Jen mi položil ruku na rameno.
„Ten čtvrtý vám ukáže vaše pokoje.“ Stále zíral na mě a na Collinsovou. Kéž by se mu z těch myšlenek mohlo kouřit z hlavy. Dělily nás s Collinsovou roky a odlišovaly vlasy, vrásky a jizva. Já tam viděla podobu hned, když jsme se ještě v laboratoři viděli v jednom ze zrcadel vedle sebe, ale pro někoho, kdo mě už dlouho neviděl, to muselo trvat déle.
Přišel si pro nás Sam Evans, který vypadal, že vůbec netuší, jak se má k nám dvěma chovat.
Zcela nečekaně jsem sdílela pokoj s Collinsovou. Zarytě jsme dobu mlčely a očima se dohadovaly, která bude mít horní postel, prohrála jsem to, protože na spodním lůžku stejně byl připraven stoh knih, které mi poslal Daniel.
Zalezla jsem si na své lůžko a začala knihami listovat. V jedné jsem našla dopis, kde se mi Daniel snažil poradit, jak postupovat v překladu textu, který obsahoval určitě Janusovy postupy v experimentu. Nechala jsem si pár stran vytisknout, abych trochu zabila čas, než doletíme na Atlantidu.
„Ty umíš anticky?“ ozvalo se ze shora.
„Pokoušela jsem se o překlady už na Atlantidě. Pár základních znaků poznám, ale častokrát z toho vyšly stejné nesmyslné žvásty, jako kdybych to dala do google překladače.“
„Google překladač!“ zasmála se nahlas, to bylo poprvé, co jsem ji slyšela se zasmát. Bylo to zvláštní, jako bych slyšela mámu. Hlas Collinsové se mi zdál jiný, přestože byl stejný, každému člověku zní vlastní hlas jinak, když se slyší, než jak by si ho pustil ze záznamu, ale až u ní jsem si uvědomila, že v něm prostě slyším mámu. I když už to bylo tolik let, co jsem ji naposledy slyšela, když nepočítám ten záznam v laboratoři, jako bych s ní mluvila sotva včera.
Chtěla jsem se chopit příležitosti a dozvědět se o tom, na co přišli v jejím vesmíru, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem měla sílu ji poslouchat. Na planetě s laboratoří jsem se chtěla až bolestně zeptat, ale teď před námi byli dva společné týdny a já si nebyla sebou jistá, jestli bych s ní v jedné kajutě vydržela, kdybychom se pohádaly.
Doufala jsem, že když si to pořádně připravím, nebudu jednat tak emotivně, mohla bych tak přijít o možnost, že by se mi třeba otevřela. Znala jsem se dobře a otevírání mi moc dobře nešlo a ona byla přeci já.
Otevřela jsem další knihy a ponořila se do hledání znaků, abych ukrátila čas do jídla. Ona musela usnout nebo se taky ztratila ve vlastních myšlenkách.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 22. kapitola 1/4:
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!