OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 21. kapitola 4/4

17.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 421×

21. kapitola - Poslední kousky 4/4

Na záznamu nebylo pořádně nic důležitého. Dokonce i odheslovat to šlo lehce. Heslo z mého prvního e-mailu byl první nápad, který vyšel. Dívala jsem se na něj snad už po dvacáté. Text byl přede mnou naškrábaný v bloku. Každé další spuštění jsem se zaměřila na jinou část obrazu. Mátlo mě to, ale soustředit jsem se nedokázala. Musela jsem myslet na tátu a mámu. Oba se snažili, abych tohle nemusela prožít, ale vesmír si našel svoji cestu. V podobě Collinsové, což mě utvrdilo v tom, že ten experiment musí být pekelně důležitý. Jestli šlo o zbraň, která měla všechny Wraithy vyhladit v celé galaxii nebo lék pro Wraithy, který by pomohl Jennifer a Carsonovi v genové terapii, aby byla trvalá. Třeba od zjištění byli opravdu jen krůček a něco z toho experimentu by jim mohlo doplnit mezery. Jenže… Netušila jsem, kde ti dva doktoři jsou a jestli se mi podaří tu laboratoř najít, když je Collinsová mrtvá.

„Mluvil jsem se tvým otcem.“ Generál O’Neill se posadil vedle mě na židli a díval se na Collinsovou na obrazovce.

„Co vám řekl?“ zastavila jsem záznam, ale na něho jsem se podívat nedokázala, vlastně téměř na nikoho, aniž bych nezačala brečet. Dokonce jsem se bála i zavřít oči, abych neviděla Johna a Victorii, ale stačilo si na to jen vzpomenout a musela jsem dlouho dobu dýchat zhluboka a představovat si skalnatou poušť v okolí mého rodného města.

„Vlastně nic, jen snad to, že já do toho nemám co strkat nos.“ Celý táta. Mně však mohl říct něco víc. „Pohnula jsi s tím?“ Zavrtěla jsem hlavou a znovu záznam pustila od začátku. Zaměřila se přitom na ruce.

„Víš, možná by sis chtěla třeba promluvit. McKaye naznačoval…“ Konečně jsem k němu zvedla pohled, zastavila záznam a zhluboka se nadechla.

„Nedokážu si představit, kolik sil vás tahle věta stála, ale potřebuju najít tu adresu a všechno tohle změnit.“ Pochopil a raději se vytratil a já konečně získala soukromí na sledování rukou Collinsové, protože se mi zdálo divné, že jen u některých slov mávne levou rukou do prostoru, což vůbec nedělám.

Pustila jsem si záznam ještě několikrát, aby mi ani jedno gesto neuniklo a podtrhala všechny slova, přepsala je na samostatný papír a znovu se dostala do slepé uličky. Nemohly jsme být s Collinsovou natolik odlišné, chtěla, abych se na to podívala a jak na záznamu říkala, musela všechny, včetně sebe, obětovat. Tak krucinál to snad nemohlo být tak složité, abych na to nepřišla.

Odložila jsem všechno, opřela se do židle a dlouhé minuty zírala na vstupní dveře laboratoře, kterou mi s dovolením zapůjčil Daniel, i když už byl jen konzultant, ne přímo se zúčastňující misí, pořád mu zde nechávali jeho prostor, který přesto nevyužíval.

„Aha,“ dveře se otevřely a stál v nich majitel laboratoře, „čekáš snad na mě?“ Pomalu jsem přikývla a podala mu list se slovy.

„Nevím si rady,“ přiznala jsem nakonec. Potlačovala jsem slzy, protože při pohledu na něj jsem musela myslet na Kate, na sestru, kterou jsem nikdy neměla a přesto tu byla, kus mě s vlastní odlišnou osobností, která měla ještě těžší život než já.

„Zkusila jsem všechno, co si dokážu představit, ale mám jen změť nesmyslných slov, které jsou vykoupené tolika životy.“ Raději jsem zavřela pusu a zaklonila hlavu. Znovu jsem chtěla plakat, ale nechtěla jsem, aby mi zase dali něco na uklidnění. Ta injekce mi naprosto ubila potřebné emoce, abych se alespoň trochu dala dohromady. Pohybovala se mezi příčetností a nervovým kolapsem.

„Viděl to ještě někdo jiný?“

„Ještě teď to analyzují. Bylo to určené jen pro mě, ale vidělo to tolik lidí, jakoby to pustili v celostátní televizi a zatím nikdo na nic nepřišel. Já jsem asi ta poslední, která si všimla těch gest u slov, ale nevím, jestli to má smysl. Prohazovala jsem je na všechny způsoby.“

„Díváš se na to moc složitě a hledáš v těch slovech význam, ale ty slova jsou jen slova. Podívej se.“ Poskládal je podle abecedy a zakroužkoval poslední písmena. „Všechna vycházejí z latiny a jejich poslední písmena se dají převést na antické znaky, které jsou na bráně.“

„Ale je jich jenom šest,“ namítla jsem zírající na papír.

Daniel se usmál a namaloval na konec řady symbol Země. „Sedmý symbol nepotřebuješ, to je vždy výchozí bod místa, kde se nacházíš.“

***

„Je mi to líto, ale nemohu vás s týmem pustit.“ Seděla jsem s Danielem a Ryanem v konferenční místnosti společně s generálem Landrym, jehož slova se mi vůbec nelíbila.

„Proč?“ Nezlobila jsem se, na to už nezbyla síla.

„Pan Monroe a vedení IOA si po fiasku se záchranou vašeho mladšího já nepřejí, abyste se zapojovala do dalších akcí a raději se držela v pozadí. Prý by bylo i nejlepší, kdybyste se vrátila ke svému bývalému životu a nahradila svoje mladší já.“ Bolelo daleko víc, než jsem si představovala. A že byly doby, kdy jsem to slyšet chtěla a klidně bych po tom skočila, ale po tom, co jsem prožila, to bylo jako rána nožem do zad. Jakoby se mě to netýkalo, jakoby to vůbec nebylo o mně.

„Se vší úctou, pane. Je mi jasné, že nevím úplně všechno, ale tohle rozhodnutí se mi nezdá…“ Překryla jsem Ryanovu ruku svojí dlaní, podívala se mu do očí a zavrtěla přitom hlavou.

Zpočátku se lež zdála jako nejlepší možný způsob, jak se držet v nevědomosti, díky níž bych se mohla vrátit domů bez následků, jenže jsem se pořád zlobila na armádu a neměla v ni důvěru, což se ukázalo jako daleko větší problém než samotná lež. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že moje obavy byly sice na místě, ale zároveň už minula doba, kdy bylo nejvhodnější říct pravdu. Proto nebylo s podivem, jak se celá situace vyvinula a proč jsem se rozhodla, že už nebudu bojovat proti pohlavárům, sice jedna část mého já se proti tomu stále bránila, ale už nastala doba, kdy jsem musela nést následky svých činů. Pozdě, ale za to se vší parádou.

„Je to zcela pochopitelné, pane.“ Generál přikývnul a já měla co dělat, abych se znovu nerozbrečela. „Jen si nemyslím, že bych dokázala žít svůj minulý život s myšlenkou, že jsem se vzdala záchrany svého syna, to se raději nechám zavřít, nebo co se mnou zamýšlí dělat.“ Dlouho jsme se na sebe s generálem dívali, než se pousmál a vstal ze svého místa.

„Víte, Mio, nemůžu říct, že vaše rodiče znám tak dobře, jako Jack O’Neill, ale stačí mi to, abych řekl, že vás vychovali dobře. Kdo může vědět, jak by se zachoval na vašem místě. Ano, udělala jste chyby, tak jako každý, ale na rozdíl od jiných za ně dokážete převzít zodpovědnost, čehož si dost cením. Vím, že bych to neměl dělat, ale na tom nesejde, protože vy to dokážete změnit.“ Překvapeně jsem se na něho podívala, když si vyměnil pohled s Danielem, který vstal a stanul mu po boku.

„Teď asi ani jeden nechápeme, co se snažíte říct, generále.“ Alespoň že Ryan neztratil schopnost mluvit.

„Půjdete do Janusovy laboratoře a použijete jeho stroj času a vrátíte se.“ Generálova přímost mi vyrazila dech. Žádné tiché nakračování. Prostě mezi nás hodil granát.

„No…“ Ryan vypadal víc zaskočený než já.

„Jde o to, že IOA stále neví, že máme tu adresu,“ ujal se slova Daniel, „a podle toho, co se stalo před lety v Janusově laboratoři na Atlantidě, bez tebe, Mio, bychom se nemuseli dostat dovnitř, natož otevřít záznamy o experimentu.“ To mělo logiku, taky jsem o tom uvažovala, což byl důvod, proč jsem se nechtěla vrátit ke svému bývalému životu, protože jsem pořád doufala, že by mě mohli potřebovat a já tak mohla pomoci i Thomasovi.

„Budete z toho mít problémy,“ namítla jsem. Landry se zasmál.

„Když se vrátíte v čase, nemusí se to vůbec stát.“ Vyměnila jsem si pohled s Ryanem, přikývnul. Chtěl do toho jít se mnou.

„Tvoje noha.“

„Tys zvládla horší, přežilas výbuch. Takže se nenechám zahanbit a hlavně, jdem jen do starý laboratoře.“ Povzbudivě na mě mrknul, ale já se stejně ustaraně podívala na Landryho.

„Co když se něco pokazí?“

„Mám dojem, že už je to díky IOA zamotané dost, přinejhorším to dopadne tak, že se budete točit v nekončící smyčce, ale to mám dojem, že nedopustíte, že?“ Generál na mě mrknul a já přikývla.

„Měli bychom probrat, jak daleko se vrátíte a komu zachráníte život, když už měníme minulost.“ Daniel mi nabídnul ruku a odvedl mě k sobě do laboratoře, aby mi řekl pár důležitých věcí, ze kterých mi málem puklo srdce žalem.

***

„Nebudete mít moc času dojít k jeskyním.“ Landry s Danielem nám ještě před odchodem dávali poslední cenné rady. Adresa planety s Janusovou laboratoří byla kupodivu v seznamu bran, takže generál mohl poslat samonaváděcí letoun na průzkum terénu pro další misi, aniž by to bylo nápadné a výhoda pro nás, že jsme nešli naslepo, protože času nebylo nazbyt. Mohli jsme pouze odhadovat, kolik času budeme mít, než pošlou za námi tým.

Měli jsme to provést sami v době, kdy se budou měnit směny. Byl to mizerný plán se spoustou hluchých míst, ale museli jsme to provést rychle, někdo další mohl přijít na tajný kód ve videu s Collinsovou.

Příčila se mi představa, že bych měla na kohokoliv ze základny mířit zbraní, ale muselo to alespoň zpola vypadat věrohodně. Mohla jsem se pohybovat daleko rychleji než Ryan, takže to bylo na mně, ten se měl držet v blízkosti brány.

„Poručík Harrimann s tím souhlasil?“ zeptala jsem se generála.

„Musel jsem mu lhát, ale souhlasil, bere to jako cvičení.“ Pak už nebylo co dál řešit a generál odešel s Ryanem a já osaměla s Danielem.

„Vím, že se asi zlobíš,“ začal, ale já zavrtěla hlavou. On za ty věci nemohl. Podle mě jsem je stejně neměla vědět, ale už to všechno bylo tak zamotané z toho všeho cestování časem a mezi realitami, že zachránit pár věcí se zdálo jako kapka v moři a jestli by to mělo za následek konec naší reality, pořád jich existovalo tolik, že by to bylo možná jedno, vždyť Rodney svým pokusem málem zničil jednu z nich.

„Jestli osud chtěl, abych se dostala k tomu experimentu, tak těch pár změn je prostě toho součástí, tak jako Kate.“ Doufala jsem, že se nemýlím, asi bych nechtěla být ta, která nakonec může za zničení naší reality.

„Buď opatrná.“

„Pokusím se.“ Vtiskl mi do ruky druhý přívěšek a naposledy objal.

***

Pár vteřin po průchodu se za námi brána zavřela. Měli jsme s Ryanem jen krátkou dobu se dostat k jeskyním. Měla jsem obavu o poručíka, nešlo to přesně tak, jak jsme se domlouvali, ale vlastně se to tak dalo čekat, pud sebezáchovy je silný, i když víte, že by to měla být jen zkouška.

„Jdeme!“ Ryan mě zatahal za ruku. Kulhavým krokem se vydal k ovládacímu panelu. Sundal ze zad batoh a vytáhl z něj naquadahový generátor, kterých jsme na Atlantidě měli dost. Otevřel ovládací panel a během chvíli generátor připojil a zadal nějakou adresu.

„Co to děláš?“ Brána se otevřela.

„Teď máme třicet osm minut, abychom se dostali k jeskyním a do laboratoře. Musel jsem to pojistit, když nemůžu ještě běžet.“ Vydala jsem se za ním s posledním ohlédnutím na otevřenou bránu.

Nebyla jsem na tolika planetách v Mléčné dráze tak jako v Pegasu, ale i tak mi to všechno připadalo stejné. Jako když se dostanete do Montany přímo doprostřed velkého lesa. Nikdy jsem nepátrala po tom, jak se všichni ti lidé dostali na jiné planety v obou galaxiích, ale asi díky Antikům, když postavili brány. Přesto jsem o tom chtěla vědět víc, dozvědět se další informace, byli i v naší galaxii mimozemšťané, kteří nevypadali jako lidé tak jako v Pegasu?

„Nechci tě prudit, ale jdeš ještě pomaleji než já.“ Ryan stál o kus dál než já. Přistihla jsem se, že stojím a zírám okolo sebe, jako bych nikdy neviděla stromy.

„Promiň.“ Chytila jsem popruhy svého batohu a rozběhla se jeho směrem, obdivovala jsem ho, že i přes své zranění dokáže být tak rychlý.

„Podle snímku mají být jeskyně za tím kopcem.“ Ukázal na prudký výstup mezi jehličnatými stromy, který se ztrácel v nedohlednu.

„Možná jsme ji měli vzít lano.“

„Není potřeba, zastavíš se o strom, což moc příjemný není, ale dá se dobře držet okolního podrostu.“

„A ty to zvládneš?“ zajímala jsem se s obavou, protože sama jsem z toho neměla dobrý pocit. Doktor mi dal pořádnou dávku léků proti bolesti, ale po předchozí zkušenosti mi bylo jasné, že vyprchají docela brzy a Ryan si ani jednou od našeho příchodu na základnu nepostěžoval, že by ho ta noha vážně bolela, pořád jen vtipkoval.

„Mohl bych se zeptat na to samé, Mio, ale nemáme moc času. Nemáme moc času, až se brána zavře, vyšlou tým, který bude rychlejší než my a já nemám ponětí, jak se do té laboratoře leze.“ Kdybych to alespoň věděla já, ale neměla jsem nejmenší potuchy a raději se zaměřila na výšlap, který byl náročný. Už v půlce mi začala pulsovat bolest v boku a než jsme vystoupali nahoru, vystřelovala mi až do palce u nohy. Ztěžka jsem dýchala a v duchu se peskovala, že jsem za poslední měsíce moc necvičila.

Sešup dolů byl daleko příjemnější, dokonce jsem předehnala Ryana a sloužila jako brzda, pouze ve své představě.

Byla před námi poměrně dlouhá a holá pláň, která končila jeskyněmi. Vykročila jsem, ale Ryan mě stáhnul zpátky.

„Něco se mi tu nelíbí.“ Prohlížela jsem si cestu nějakou dobu, ale nezdálo se mi, že by na nás čekala nějaká past.

„Myslíš, že by Janus nachystal nějaké pasti už tady? Vždyť nikdo o jeho laboratoři nevěděl.“ V mém společníkovi se opět probudil voják. Sebral kámen a hodil jím, co nejdále to dokázal a čekal. Pokrčil rameny.

„Chci mít jen jistotu, že nevyletíme do povětří nebo nás nepřekvapí nepřítel.“ Nic se nedělo. Vzpomněla jsem si přitom na příhodu s mladičkou Harmony.

„V Pegasu je jedna planeta, kde je antický přístroj, který zabíjí všechny, co nemají antický gen.“ Ryan se na mě zamračil. V obranném gestu jsem zvedla ruce. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“ Zavrtěl hlavou a odfrknul si.

„Nebojím se, ale antický gen nemám, tak to zkusím. Jestli to tady postavil tvůj dědeček, antický gen asi máš.“ Chytila jsem ho za ruku a přistoupila blíž.

„Nedělej ze sebe hrdinu. Půjdeme oba, stejně nemáme na výběr.“ Byla to zbytečná ztráta času. Pláň byla úplně obyčejná a měla zřejmě zdržet návštěvníky, kteří chtěli laboratoř také najít, horší věci nás čekaly až v jeskyních. Vstup vypadal naprosto přirozeně vytvořen přírodou, jakoby se ho lidská ruka nikdy nedotkla, až jsem začala pochybovat, že jsme na správném místě. Planeta byla obrovská, proto by si Janus pro svoji laboratoř vybral právě tohle místo. Pak jsem to uviděla, ale moje varování přišlo pozdě.

„Pozor!“ Ryan zastavil pozdě a čelem narazil do průsvitné zdi, která vypadala naprosto obyčejně až na malý záchvěv. Padnul k zemi jako podťatý. Raději jsem ho o pár centimetrů odtáhla. Z batohu jsem vytáhla větší svítilnu a začala kolem silového pole prohledávat stěny a hledat nějaký zámek nebo ovládací panel. Netrvalo to dlouho a našla jsem malou prohlubeň, která se hodně podobala tvarem přívěšku. Vytáhla jsem oba dva a vyzkoušela jako první ten, který patřil Kate, ale nepasoval. Dala jsem tam svůj a zapadl, ale nic se nedělo. Chvíli jsem se stisknutými rty hleděla na druhý, než mi došlo, že by mohla být druhá prohlubeň na opačné straně.

Měla jsem pravdu, ale stejně se nic nedělo, to už se začal Ryan probírat. Nazlobeně prskal a tiše nadával.

„Co to ksakru bylo?“

„Asi ochranné pole. Jestli se dokážeš chodit, dojdi k tomu přívěšku co je ve zdi a až řeknu teď, tak ho stiskneš. Třeba se to pole vypne.“ Přikývnul a odkulhal se ke Katinu přívěšku a na můj povel ho stiskl. Ochranné pole pomalu sjelo a ukázalo už mimozemsky upravenou chodbu, jakou jsem čekala.

„Vezmi přívěšek s sebou, ale vytáhni ho, až budeš za hranicí… raději,“ dodala jsem. Oba jsme to stihli jen tak, než se pole vrátilo zpátky.

Chodba se při mém vstupu celá rozzářila, stejně jako na Atlantidě, když město vycítí antický gen.

„Co to je?“

„Nikdy jsi nebyl na Atlantidě, že? Tohle je tam normální, když máš gen.“ Přistoupila jsem ke dveřím, které neměly kliku a ani jsem neviděla ovládací panel.

„John mi říkal, jak se dostal k cestě do Pegasu. Sednul do křesla v Antarktidě a všechno se rozsvítilo jako při ohňostroji.“ Rázem se mi stáhly plíce a já se nemohla nadechnout. Chytila jsem se stěny a musela sklopit hlavu mezi rameny a pokoušela se dýchat. Neušlo mi, že za chvíli se ozvalo drobné pípnutí a mechanický hlas mě vyzval, abych na skener položila ruku. Udivilo mě, že to bylo anglicky.

Překvapeně jsem se ohlédla, když mi Ryan položil ruku na skener. Cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálejí slzy. Bylo to ponižující před ním brečet.

„Promiň, nechtěl jsem o něm mluvit.“ Otřela jsem rychle slzy a dívala se na monitor, který vyjel společně se skenerem.

„Bude provedena i DNA kontrola.“ Syknula jsem, když se mi drobná jehlička zapíchla do ukazováčku a pod prstem se mi udělala malá červená skvrnka.

„Victorie Amelie Collinsová, narozena roku 1990, třiadvacátý červenec.“ Rychle jsem stáhla ruku a Ryan na mě zíral.

„Takže Mia?“ Lehce se pousmál.

„Mám druhé jméno po babičce a co jako? Nepoužívám ho, je jen v rodném listě.“ Dveře se před námi otevřely a vstoupili jsme do téměř identické laboratoře, jakou měl Janus i na Atlantidě.

„Vítejte Victorie a podplukovníku Kerby.“ Oba jsme hledali zdroj hlasu, ale jen jsme zírali, jak se za námi zavřely dveře.

„ Podplukovník Ryan Kerby, narozen roku 1970, jedenadvacátý srpen.“

„Vážně jsem o dvacet let starší než ty.“ Mrknul na mě a já protočila oči.

„Necelých dvacet,“ snažila jsem se to zmírnit. Takhle se to zdálo naprosto šílené.

„Na měsíci už nesejde, pískle.“ Cvrknul mi do nosu a přešel k širokým stolům, které byly rozšířené, do výšky, o ovládací panely.

„Janus nás očekával?“ zeptal se nahlas a hledal, kam by měl mluvit.

„Podplukovníku Kerby, nemusíte křičet, já vás slyším. A ano, Janus s vámi počítal.“

„Takže to je nakonec on, Mio, kdo manipuluje s časem, ne ta tvoje Collinsové z jiné reality.“

„Zde si vás dovolím opravit, podplukovníku Kerby. Janus vždy pracoval na tom, aby zachránil svůj druh a lidstvo, jež rozeseli po galaxiích.“

„To ale…“

„Victorie, pokud budete tak laskava a vložíte obě úložná zařízení do panelu po vaší levé ruce, nahraji do nich průběh experimentu Correptionem.“ Ryan mi podal ten druhý přívěšek a já je oba vložila do panelu a o kus ustoupila. Na velké obrazovce se objevil výzkum, který byl však v antickém jazyce, i když Janus opatřil svůj počítač angličtinou, abychom mu rozuměli, pracoval ve svém rodném jazyku.

„Rozumíš tomu?“ Zavrtěla jsem hlavou a nemohla od obrazovky odtrhnout oči. Pořád jsem čekala, že tam najdu něco důležitého. Touhle cestou zpátky do budoucnosti zapadly skoro všechny kousky do sebe.

„Podívej se, Mio.“ Na vedlejší obrazovce se zapnulo video. Poznala jsem Januse, vypadal pořád stejně, jako v den, kdy mi dal ten přívěšek. Stál před ženou, která mi byla hodně povědomá. Zatajila jsem dech, když se trochu natočila a já poznala mámu.

„Říkala jsem ti, abys mě už znovu nekontaktoval.“ Slyšet její hlas po těch letech bylo jako sen, smazalo to veškerý čas bez ní.

„Je mi líto, Elizabeth, ale musíš pokračovat.“ Janus ji chtěl chytit za ruku, ale ustoupila o krok zpátky. To jsem ji v životě neviděla udělat, vždy si našla způsob, jak jít jenom vpřed.

„Vlastnictví nade mnou jsi ztratil, když jsem začala žít svůj život s Thomasem. Už dávno nejsem tvůj experiment.“

„Záleží na tom životy, Elizabeth.“

„To jsi říkal vždycky, ale já už mám jiné priority. Pro mě je nejdůležitější rodina.“

„Jsem tvůj otec.“

„Ty jsi jenom dárce genetického materiálu, tak jako Cecile. Ani jsem se nenarodila. A ty teď po mně chceš, abych do toho zatáhla i své děti? Je mi to líto, ale já pro svoje děti chci možnost volby, kterou jsi mi ty nedal.“ Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jí, i když to byl jen obraz. Avšak za mě to udělal Janus. Chytil moji mámu za paži a přitáhl k sobě. Vypadl skoro obyčejně, oblečený jako normální člověk, přesto z něj vyřazovalo něco, co ho od lidí odlišovalo.

„Pochop, Elizabeth, tohle už nejde zastavit. Už se to děje a osud si vždycky svoji cestu najde.“ Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.

„A ty jsi tomu pomohl, že? Copak to děvče, které jsi vytvořil s pomocí krve, kterou jsi ukradl mojí dceři?“ Janus rázem vypadal bezradně.

„Snažil jsem se najít řešení, abych ji do toho nezatahoval.“

„Tím, že zničíš život někomu jinému?“

„Vytvořil jsem ji!“

„To neznamená, že ji vlastníš! A kde je teď? Kam jsi ji poslal?“

„Bohužel ji před lety unesl současný nepřítel pozemšťanů.“

„Proč?“

„Kvůli mně.“ Máma se Janusovi konečně vykroutila.

„Tak to vidíš, otče. O něco se celá léta pokoušíš a pokaždé uděláš chybu a ještě to zhoršíš, když se to pokoušíš napravit, proč toho prostě nenecháš a nedožiješ si v klidu, třeba i na jiné planetě. I tvoje družka v klidu dožila a užila si vnoučat. Všichni tví lidé se povznesli a nezajímají se, proč to nemůžeš udělat také?“

„Slíbil jsem to Elizabeth Weirové a jejím lidem, kteří přijdou do mého města.“ Máma o krok ustoupila a složila si ruce na hrudi. Jako by vůbec neodešla, znala jsem každé její gesto a věděla, co znamená.

„Janusi, lidstvo má v povaze objevovat a prozkoumávat nová místa. Takoví prostě jsme, děláme chyby, které stojí jiné životy, ale to k tomu už patří, vesmír by nemohl jít dál, kdyby se každý dal zachránit. Proto jsem sobecká a chci pro svoje děti normální život a možnost volby. I tvoji lidé jsou sobci, jsou povznesení, sedí si ve vyšší sféře, a když hrozí zničení nějakého druhu, nezakročí, protože je to proti jejich přesvědčení, že bytosti na vyšší úrovni nebudou zasahovat do událostí nižších forem. Povznes se a nech to taky být.“ Janus se na mámu podíval stejným pohledem, jakým se na mě díval Mark, když jsem mu musela říct, že se máma už nikdy nevrátí, viděla jsem tu podobu mezi nimi.

„Jen se snažím napravit chyby svých lidí, Elizabeth. Stvořili jsme svými pokusy netvory, kteří můžou přijít až sem a všechno zničit.“

„Přijdou, když na sebe upozorníme,“ namítla máma.

„A to se stane, Elizabeth, a už brzy.“

„Nemůžeš moje děti nutit, aby tomu zabránily, když to nevyšlo se mnou, jak si můžeš být jistý, že to vyjde s nimi. Stvořil jsi dokonce další dítě a ani to nevyšlo. Možná to ani nemáš vyřešit.“

„V jiných vesmírech jsem na to přišel.“ Znala jsem tuhle máminu pózu, protáčela při ní oči.

„V tomhle to asi tak být nemá. Lidé, kteří založili program Hvězdné brány, mají ve svých řadách velmi schopné vědce, možná na to přijdou oni.“

„Nejsou na takové úrovni…“

„Už párkrát se jim podařilo dokázat nemožné, proč jim nedáš možnost?“

„Elizabeth, některé události jsou v existenci pevně dané, nehledě na čase. Lidé tomu říkají osud.“ Máma se zasmála.

„Takový vědec jako ty a věří v osud.“

„Jde ho matematicky dokázat.“

„Raději toho nechme, už musím jít, za chvíli mi letí letadlo.“ Pomalu odcházela, ale Janus se k ní přidal.

„Moc dobře víš, jak to dopadne, tak proč mi to neřekneš.“ Trochu víc jsem zpozorněla. Co tím myslel?

„Víš, že je to velmi subjektivní, záleží hodně na tom, jak si to vyložíš.“ Připomínalo mi to rozhovor s Davosem, když jsem se s ním bavila o jeho vizích budoucnosti.

„Tak mi řekni, proč jsi své dceři dala sbohem.“ Máma se zastavila a já měla dojem, že se mi zastavilo srdce.

„Je to to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat.“ Sklopila hlavu a já cítila, jak se mi po tvářích kutálejí slzy.

„Ty víš, jak to dopadne, Nathalie. Přemlouváním mě, abych toho nechal, to nezastavíš, i když chceš dát svým dětem možnost volby, jim ji vlastně dát nemůžeš. Víš, co se bude dít a proto tě trápí, že proti tomu nemůžeš bojovat.“ Cítila jsem, jak si mě k sobě Ryan tiskne. Kolena se mi třásly a já cítila, že se na nich dlouho neudržím.

„Co bych to byla za matku, kdybych se to nepokusila změnit?“

„Lžeš jen sama sobě.“

„Přestaň!“

Záznam skončil. Zírala jsem na svůj bezradný odraz v obrazovce. Poslední kousky se spojily a výsledný obraz se mi vůbec nelíbil, ale potvrzovalo to všechno, co se za poslední roky stalo. Pořád jsem kroužila kolem pravdy, ale nechtěla ji vidět, protože byla daleko krutější, než jsem si představovala.

„Přenos dokončen.“ Oba přívěšky se zdály obyčejné jako vždy, ale byl v nich experiment, který měl jednou provždy skončit s Wraithy.

„Nemusíš to tam odnést právě ty.“ Podívala jsem se na Ryana. Otřela jsem si slzy a zavrtěla hlavou.

„Nemusím, ale měla bych. Máma věděla, že se to všechno stane, ale pokusila se to zvrátit, i když to nemělo smysl. Umřela kvůli tomu. Po tomhle rozhovoru nastoupila do jednoho z letadel, které jedenáctého září unesli teroristi.“ Nemusel na to nic říct, jeho výraz mluvil za něj.

„Mio…“

„Čekala jsem nějaký vznešenější úkol, i když zničení mimozemské rasy, kterou stvořili moji předci omylem, se zdá taky docela super.“ Zapnula jsem si přívěšky kolem krku a schovala je pod tričko.

„Ale jak?“

„To je na těch přívěšcích, takže by bylo dobré se vrátit zpátky do tvého času a na Atlantidu.“

„Loď na cestu je připravená,“ oznámil nám počítač a kousek od nás se otevřely dveře a za nimi parkoval Puddle jumper, stejný jako spousta jiných v hangáru na Atlantidě.

Vydali jsme se k němu. Zadní dveře byly otevřené a v zavazadlovém prostoru, mezi sedadly pro cestující, uprostřed stála podivná věc válcovitého tvaru.

„V tomhle jsem ještě neletěl, Mio. Vůbec netuším, jak se to ovládá.“ Ryan nahlédl do kokpitu a prohlížel si ovládací panel, který byl o něco jinačí než v normálním jumperu.

„Já v tom lítala, ale řídila jsem to jenom jednou. Bez antického genu se to nezvedne ze země. Jen nemám tušení, jak se to ovládá.“ Usadila jsem s Ryanem do křesel a neodvažovala se ovládacího panelu dotknout.

„Jak se nastavují parametry, počítači?“ zeptala jsem se opatrně. Nervózně jsem se koukla na Ryana a ten vyčkával stejně napjatě jako já.

„Zadejte je na ovládacím panelu a poté stiskněte oválné tlačítko po vaší levé ruce.“ Alespoň že jsem znala číslice v antičtině a v duchu se modlila, aby Janus nastavil přístroj na náš čas. Zadala jsem potřebný čas a vybídlo mě to, abych zadala i místo. Naštěstí jsem si adresu planety zapsala na papír i s výchozím symbolem a potvrdila to.

„Připravený?“ Ryan zavrtěl hlavou.

„Pokud se trefíme, asi to místo bude pod palbou, má tahle věc zbraně?“ Přikývla jsem. Natáhla jsem ruku k oválnému tlačítku a se zavřenýma očima ho stiskla.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 21. kapitola 4/4: