OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 15. kapitola 2/2

19.01.2016 (12:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1291×

Kapitola mapuje díly:

4x13 – Karanténa

4x14 – Harmony

15. kapitola – Pod velením pplk. Shepparda 2/2

Byla jsem v řídící místnosti dřív než podplukovník a Rodney. Nebylo to však tím, že bych se na misi těšila. Jen jsem chtěla předejít konfliktu kvůli pozdnímu příchodu.

Mise byla skutečně jen obchodní schůzka, takže podplukovník dodržel slovo, ale pořád se mi v hlavě ozýval Theresin hlas: I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout. Nedokázala jsem na to přestat myslet.

„Vážně to je jen obchodní schůzka, nanejvýš za dvě hodiny jsme zpět.“ Pomalu jsem se otočila k podplukovníkovi, po jehož boku přicházel Rodney. Měla jsem stejné oblečení a výbavu jako oni. Poprosila jsem Evana Lorna, po jeho bezpečnostní instruktáži, která se moc nelišila od té, kterou jsem prodělala, než jsem začala chodit na Kerasovu planetu, jestli by mi v den mise nepomohl s oblečením a vybavením.

Stejně jako podplukovník mě i Lorne uklidňoval, že to nic nebude, nechápala jsem proč, sice jsem v noci špatně spala, ale to nic neznamenalo, dokud jsem se nepodívala do zrcadla. Byla jsem bledá a černé kruhy pod očima bych nezakryla ani tunou líčidel. Snídani jsem do sebe dostala násilí, protože mi to doporučila Teyla, když mě viděla a já v duchu spílala vlastnímu tělu, že mě před tak důležitým dnem zradilo.

Měla jsem chuť podplukovníkovi odseknout, protože se ke mně najednou choval jako k nějakému nemohoucímu, jen proto, že jsem trochu bledší a mám kruhy pod očima. Jindy by mě nechal vykrvácet, jenom aby dokázal, že jsem zrádce. Najednou už mi Theresina slova nepřipadala tak přehnaná.

„Snad to zvládnu,“ odsekla jsem kousavě jeho směrem a šla si stoupnout před bránu, abych se mohla dívat, jak se proud vyvalí ven. Žaludek se mi přitom nepříjemně zhoupnul, nechápala jsem to. Už dávno jsem si zvykla chodit bránou. Prvních pár průchodů mi působilo nevolnost, ale to pramenilo ze strachu a šoku po prvním průchodu. Jenže teď už jsem bránou prošla tolikrát, že jsem to přestala počítat, takže k tomu nebyl důvod.

Nebo jsem z toho měla prostě jen divný pocit. Moje první skutečná mise, kdy jsem členem týmu. Misi na křižník se nedalo počítat, tam jsem šla jen jako chůva, ale teď šlo skutečně do tuhého. I když jsem prahla po tom, abych se stala plnohodnotným členem expedice, rázem mi to už nepřipadalo tak super. Museli mě přeci zahrnout do hlášení, jenže nebyla jsem pro lidi na Zemi po smrti?

„Jak… jak to bude s hlášením?“ zeptala jsem se opatrně, když podplukovník došel ke mně a čekal, až Chuck zadá adresu.

„Od Woolsyho zprávy, že jsi po smrti, máme pro tebe vytvořenou falešnou identitu, kterou používáme ve všech hlášeních, do kterých se dostaneš… Mimozemskou identitu,“ dodal po chvíli a přitom se na mě podíval. Rychle jsem přikývla a odvrátila od něho hlavu, abych nezkoumala jeho výraz.

„Pocházíš ze stejně vyspělého světa, jako je Země a my tě zachránili z wraitského křižníku,“ hlásil mi nadšeně Rodney. Spolknula jsem otázku, proč mi o tom neřekli dřív, a snažila se potlačit další přívaly nevolnosti.

Brána se otevřela a my bez dalších řečí vešli a já měla co dělat, abych byla na druhé straně vůbec schopná se dopotácet k nejbližšímu keři, kam jsem vyzvracela celý obsah žaludku. V tu chvíli mi bylo skutečně jedno, co si o mně podplukovník nebo Rodney myslí. Spíš jsem se zabývala myšlenkou, proč právě já a proč právě dnes.

Rozklepaným krokem jsem pomalu došla k nim. Drdol mi držel, udělala jsem ho kvůli takové příležitosti dost pevně a měla takové štěstí, že jsem si žádnou část výstroje a oblečení nepozvracela.

Rodney se šklebil a postavil se o kousek dál a podplukovník si mě prohlédl. Čekala jsem, že řekne něco ve stylu, že je to ženám podobné, že se zmýlil, ale k ničemu takovému se nedostal.

„Teď už to bude lepší. Půjdeme.“ Nedivila jsem se tomu jenom já, ale i Rodney, který za Sheppardem zíral s pusou dokořán.

Nakonec jsem zůstala před hradem, na čerstvém vzduchu, který mi dělal dobře, ale přesto jsem pořád cítila, že to není úplně ono, přesto jsem to dala na vrub nervozitě, avšak se na sebe zlobila, že jsem se tím nechala před podplukovníkem ovládnout.

Pravda byla, že nebylo potřeba, abych na tu misi vůbec šla, když mě ani nepřizvali dovnitř, ale to se změnilo, když za mnou přišel někdo z hradu, po dost dlouhé chvíli, a odvedl mě za vnější hradby, odkud vedla malá brána, před níž rozmlouvalo pár lidí. Podplukovník, Rodney a dvě ženy, z nich jedna držela ruce na ramenou mladé dívky s černými, lehce vlnitými, vlasy.

„Má paní,“ uklonil se muž, který mě přivedl a ukázal na mě.

„Floro, tohle je Mia,“ představil mě jedné z žen Rodney. Pokývala jsem hlavou a trochu se předklonila, protože tahle planeta zažívala středověk a období vlády králů a královen.

„Než se s vaší sestrou vrátíme, zůstane tady,“ oznámil podplukovník a já se na něj překvapeně podívala. Tak to byl hnusný podraz.

„Měla by jít s vámi, pro Harmony bude lepší, když s vámi půjde i žena,“ ozvala se ta druhá žena, která stála od mladé Harmony kousek dál. Podplukovník chtěl něco namítnout, ale když se na mě podíval, váhavě přikývnul.

Vůbec jsem netušila, o co jde a jako ve snách kráčela po boku Harmony a opět dělala chůvu. Už jsem se nedokázala ani zlobit, neměla jsem na to sílu, pořád mi nebylo moc dobře. Byla jsem vůbec ráda, když mi Rodney osvětlil, proč se s mladičkou Harmony vydáváme do lesa. Měla se stát královnou a každá královna musela dojít k nějakým ruinám, aby dokázala, že je toho titulu hodna. Osobně se mi na tom něco nelíbilo, Harmony měla cestu vykonat sama, ale jelikož jí bylo teprve třináct, požádaly sestry podplukovníka a Rodneyho, aby jejich malou sestřičku doprovodil, v jejím zájmu, ale já se prostě nedokázala zbavit divného pocitu a z nevolnosti to nebylo. Stále jsem se ohlížela, až to podplukovník nevydržel.

„Co je, Collinsová?“ Zněl trochu podrážděně, ale kdo ne.

„Já… jen…“ Prudce jsem otočila hlavou k divnému svištivému zvuku, který pročísnul klidný les. Nebyla jsem jediná, všichni se otočili.

„To je Bestie,“ hlásila Harmony. Přičemž Rodney začal panikařit. „Zničí všechny, co jsou odpůrci koruny.“ Přestože to všichni měli za pověru, něco mi říkalo, že maličko pravdy na tom skutečně bylo.

„Zůstaňte tady, půjdeme se podívat po okolí.“ Podplukovník na mě kývnul. Vyrazila jsem za ním a nedovolila si ani pípnout. Připadalo mi, že dýchám příliš nahlas a někdo může slyšet moje myšlenky. Theresin hlas na mě pořád dokola řval tu větu o zvrtnutí mise.

„Už je ti dobře?“ Neustále jsem se ostražitě rozhlížela, až jsem narazila do podplukovníka, který se s otázkou zastavil přímo přede mnou.

„Ano, pane, ale neměli bychom…“ Chytil mě za předloktí, když jsem ho chtěla předejít. Podívala jsem se prvně na jeho ruku a poté do tváře.

„Chtěl jsem tě nechat na hradě. Mardola mi ale nedala možnost jí to vymluvit.“ No jistě, úplně jsem viděla, jak vy a Rodney na obě zíráte jako nadržení psi.

„Je mi dobře, musíme teď Harmony dovézt k těm ruinám, aby se tím nějak nepokazily obchodní styky s touhle planetou.“ Vyznělo to poněkud kousavě, ale líto mi to nebylo.

Podplukovník přikývnul a pomalu jsme se vraceli zpátky k Rodneymu a Harmony.

***

I když jsem svým způsobem vychovala svého bratra a byla zvyklá na výkyvy jeho nálad, které se hodně často měnily, hlavně v době, kdy se dostal do puberty, a že to bylo brzy, řekla jsem si, že si vlastní děti pořídím až později, tak jako měla máma nás, ale mít na starosti Harmony byla doslova pohroma!

Chodila jsem vyučovat děti na Kerasovu planetu, spřátelila jsem se s nimi, zpočátku jsem je uplácela, ale postupem času jsem k nim přilnula, takže nebylo potřeba jim dávat pamlsky, aby byly hodné. U Harmony ztroskotalo naprosto všechno a Rodney z ní doslova šílel a nebyl sám. Mlčela jsem, ale šla mi z té holky hlava kolem, takže jsem se raději uklidila vedle podplukovníka Shepparda a byla raději v jeho přítomnosti než v její. On to nijak nekomentoval a jen přikývnul.

My dva šli mlčky, ale ti dva před námi se dohadovali, takže jsem se raději věnovala okolí, když jsem něco zaslechla a zastavila se na podplukovníkův povel. Zdvihnutá pěst, značící zastavení, pro mě nebyl nijak neznámým vojenským povelem a dokonale jsem mu rozuměla.

Při pokývnutí hlavy jsem vyrazila za podplukovníkem a skryla se do trávy. On mezitím obešel velkým obloukem mýtinu, na níž se neustále dohadoval Rodney s Harmony. Měla jsem chuť je okřiknout, aby ztichli, ale nedovolila jsem si ani hluboký nádech.

Pak jsem je uviděla. Ty uniformy bych poznala kdekoliv. Několik týdnů jsem pobývala v jejich držení.

Zatnula jsem ruce v pěst a přistihla se při myšlence, že bych i přes svoje předsevzetí byla schopná vytáhnout zbraň a začít na Genie střílet.

„Zvládnu je,“ pošeptal mi Sheppard do ucha. Chvíli jsme si zírali do očí, než jeho pohled sjel k mému boku. V duchu jsem se zajíkla. Nebyla to jen myšlenka. Levou rukou jsem měla pár centimetrů od zbraně, kterou mi dal Evan. Bylo to sice jen wraitské omračovalo, ale pořád to byla zbraň.

Pomalu jsem přikývla a zaměřila svoji pozornost raději na Rodneyho a Harmony, které právě obklíčili genijští vojáci. Moje tělo zareagovalo naprosto automaticky, ale naštěstí byl vedle mě podplukovník a začas mě zachytil.

„Kdyby se něco zvrtlo, použij to.“ Pokývnul ke zbrani a já bez zaváhání souhlasila. Naštěstí jsem však nedostala příležitost. Podplukovník je zvládnul a teď musel poslouchat Rodneyho, jak je strachy bez sebe. Ani se mi tam nechtělo chodit, ale přeci jsme vylezla ze svého úkrytu.

„A ty jsi byla jako kde?“ vyštěkl Rodney.

„Sledovala jsem, jak dokonale hraješ svoji roli.“ Neunikl mi podplukovníkův pobavený úšklebek.

„To je fakt super, laskavě mi příště oznamte, až se ztratíte a necháte mě tady s tou holkou!“ Raději jsem dělala, že neslyším, když se ty dvě děti začaly zase hádat.

***

Jestli mě tahle mise něčemu naučila? Přemýšlela jsem nad tím, když jsem obcházela jeskyni, kam se schovala Harmony. No ano, naučila. Nikdy nevěřte zamilovaný puberťačce, hlavně když je objektem jejího zájmu toho koho sami nenávidíte, ale zároveň… Ne, tohle celé je hloupost.

Plazila jsem se potmě po zemi a hledala jsem baterku do vysílačky, kterou mi ta malá mrška vytáhla, když jsem se nedívala, hned potom, když se mě zeptala, jestli s podplukovníkem chodím. Je pravda, že jsem zareagovala naprosto přehnaně a zároveň to perfektně posloužilo jako rozptýlení, které Harmony potřebovala a já byla kupodivu pak jediná, kdo si všimnul, že se z našeho skromného příbytku na noc, vytratila a neměla jsem už vůbec čas, abych zavolala na Rodneyho nebo podplukovníka a divoce se rozběhla za Harmony.

„Je to Bestie, která zničí všechny nepřátele trůnu!“ Musela jsem si tu větu v duchu neustále opakovat, protože ta malá následnice trůnu mi ji opakovaně omílala, co jsem se ji snažila dostat zpátky k podplukovníkovi a donutit ji, aby mi vrátila baterku do vysílačky.

„Harmony, já tě naprosto chápu, že je důležité, abys došla k těm ruinám, a já tě tam ráda doprovodím, ale prosím, nejméně posté, prosím, vrať mi tu baterii, abych mohla zavolat podplukovníkovi, ten je na tyhle situace daleko lépe vycvičený.“ To jak se na mě podívala, mohlo znamenat jediné.

„Ne. Nesnášíš ho. Odradila bys ho a on by mě odvedl hned zpátky a to já nemůžu dopustit. Každá budoucí královna tuhle pouť vykonala a já nebudu výjimkou!“

Říkám ano. Tahle mise mě skutečně něco naučila. Hodně si to s dětmi rozmyslím, tedy pokud budu mít možnost se vůbec někdy vrátit ke svému bývalému životu, ale až potom, až zjistím, proč tu jsem právě já.

Proto jsem za svitu měsíce hledala baterii do vysílačky. Harmony ji odhodila, než vlezla do jeskyně. Bylo mi naprosto jedno, že tu okolo pobíhají Genijové nebo se tu pohybuje Bestie, musela jsem najít tu baterii, předat tu malou uličnici Sheppardovi a poslat ho s další misí do háje. Prý obchodní. Raději bych čelila Wraitům, než mít na krku puberťáka. Zlaté děti z Kerasovy planety.

Plazila jsem se po čtyřech a prohledávala keře, snažila se přitom ignorovat hvízdavý zvuk Bestie, o které Harmony neustále bájila, až jsem se jí přestala bát, a v duchu přemítala, jak jsem se mohla dostat do takové situace.

Prudce jsem se narovnala, když se ozvaly jinačí šustivé zvuky. Vytáhla jsem z kapsy wraitské omračovalo a zamířila do tmy.

„Hej, klídek!“ Ve svitu měsíce jsem poznala podplukovníkovu tvář a za ním vyděšeného Rodneyho.

„Kde je Harmony?“ kývla jsem směrem k jeskyni.

„Omlouvám se, pane, ale vzala mi baterku z vysílačky,“ začala jsem se svou promluvou, ale podplukovník mávnul rukou a zamířil k jeskyni.

Zůstala jsem na svém místě a neodvážila se jít k nim. Harmony mu mohla navykládat cokoliv, a já nechtěla být u toho, až se začne zlobit. Sedla jsem si do trávy a zírala na zářivý kotouč, o kterém jsem si až bolestně uvědomovala, že to není náš Měsíc.

„Zůstaneme tu do rána, pak vyrazíme k ruinám. Jen si musíme dát pozor na Genie.“ Podplukovník se posadil vedle mě. Zvedl hlavu k obloze a zíral na měsíc jako já. Chtěla jsem se mu přiznat, že jsem udělala chybu, ale naštěstí to moje ego nedovolilo.

„Dala jsi na ni pozor,“ začal sám. Chtěla jsem něco namítnout, ale zavčas jsem to v sobě zadusila. „Když jsme sem šli, s něčím takovým jsem nepočítal.“ Na to už jsem musela zareagovat.

„Předpokládám, že to nemělo nic společného s tím, že ty sestry jsou tak hezké a vy jste s Rodneym počítali, že přivedou třetí, ještě hezčí, sestru.“ Vložila jsem do těch slov co nejvíce ironie a vlastní jedovatosti, která mě spalovala zevnitř a naprosto zadusila počáteční potřebu se omluvit. Žádný muž ve mně nedokázal vyvolat tolik protichůdných emocí, tak jako podplukovník Sheppard.

„Collinsová, to je…“

„Ještě mi lžete do očí, Shepparde!“ sykla jsem na něj tiše, přesto výhružně. Neohrabaně jsem se zvedla na nohy a chtěla zalézt do jeskyně alespoň za Rodneym. Už mi nepřipadalo tak špatné, když se hádal s Harmony.

Přesto jsem se nedostala příliš daleko. Podplukovník mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě. I přes šero jsem mu viděla do očí, kde se mu zračila ublíženost snoubená se vztekem.

„Vědomě bych tě do toho nezatáhl!“ řekl stejně výhružně jako já.

„Tím si nejsem tam jistá!“ Chtěla jsem mu říct další věci, horší než jaké jsem mu doposud neřekla, ale jeho přítomnost mi rozechvěla kolena. Naše obličeje byly od sebe pouhé dva centimetry, když vezmu v potaz, že byl vyšší než já. Tyčil se nade mnou a já si živě představila, ty dva okamžiky, které z nás udělali jednoho, a já toužila, aby se to stalo potřetí, přestože ve mně kypěl vztek. Vždy jsem si myslela, že okamžik před polibkem, je přesně tak magický a romantický jak popisují v knihách a ve filmech, ale se Sheppardem, se to tak popsat nedalo, bylo to něco úplně jiného, jako by se mi dral křik z hrudi, ze rtů a z hlavy zároveň.

Rty a hruď křičely ano, jak taky by ne, srdce mě pokaždé zklamalo a jediná moje hlava se zachovala klidně a soustředěně a radila mi, křičela na mě, abych se od něj okamžitě odtáhla.

„Nejsem tvůj nepřítel,“ zašeptal a já se pod těmi slovy rozsypala na milion kousků. Všechny mé tři části rázem utichly. Hlavu jsem měla prázdnou a jen s otevřenými ústy zírala na Shepparda, který se nade mnou skláněl.

„Nechci ti ublížit,“ zašeptal něžně. To bylo jak rána palicí a můj mozek začal konečně pracovat a vybavit mi, opět, Theresina slova. „Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít.“

„Kdyby ano, poslal byste mě rovnou domů a ne se nechal od Mardoly přemluvit.“

„Už jsem ti to vysvětloval,“ vzdychl unaveně.

„Kam se poděl váš neúprosný názor, který vůči mně pěstujete, celé ty roky, co jsem na Atlantidě? Podíváte se na hezkou ženskou a rázem ta tam?“ odsekla jsem a konečně se mu vytrhla.

„Tak to není…“ Ignorovala jsem tu hranou lítost, kterou do těch slov vložil.

„Ale je, jen si to nechcete přiznat. Co cestovatelka Larin nebo ta ženská z té planety, kde vybuchla ta sopka, z níž čerpali energii do štítu proti Wraitům nebo ta Antička z té zaostalé planety?!“ Rodney hodně často mluvil a kdykoliv jeho ego utrpělo díky Sheppardově oblíbenosti u žen, řekl mi to.

„Cože?“ Sheppard na mě zíral s pusou dokořán.

„Myslíte si, že mezi vědci se nešíří drby? Pořád to jsou jenom lidi a vy… chlap,“ poslední slovo jsem ze sebe dostala s odporem a naprosto se probudila z toho oblouznění před polibkem, který už nikdy nesmí přijít!

Otočila jsem se na patě a zamířila do jeskyně. Zamračila jsem se přitom na Harmony a Rodneyho, kteří na mě vyjeveně zírali. Zaslechla jsem jen, jak ta malá potvůrka říká, že spolu asi nemáme žádný bližší vztah.

***

Ráno jsem se probudila ještě nazlobenější než večer. Spala jsem trhaně a neustále se ohlížela po Sheppardovi, který se občas prostřídal s Rodneym, kterým pokaždé brblal a sladká Harmony spala, jako když ji do vody hodí.

Ještě před úplným rozedněním jsem propátrala okolí jeskyně a konečně našla baterii z vysílačky. Pečlivě ji očistila a vrátila zpět na místo, zkontrolovala přitom svoje vybavení a ujistila se, že nic nechybí, včetně nutriční tyčinky, díky které vznikla včera hádka.

Neušlo mi přitom, že mě Sheppard ostražitě sledoval, takže jsem si neodpustila úšklebku, když jsem kolem něho procházela a hodila po něm volnou tyčinku, pošeptala jsem mu i přitom do ucha: „Není to takové zlatíčko,“ kývla jsem k Harmony a vyšla z jeskyně.

Cesta k ruinám se zdála až podezřele klidná, ale všichni jsme si byli vědomi toho, že na nás může z každého keře vyskočit Genij, nebo nás zahubí Bestie, pro jistotu jsem došla k Sheppardovi a nechala, aby se Harmony s Rodneym vzdálili z doslechu, abych mohla navrhnout alternativu.

„Mohla bych na chvíli Genije odlákat, když jsem byla u Radima, nebyla jsem tam dvakrát v oblibě, takže bych vám mohla získat pár chvil, které potřebujete.“ Sheppard se na mě podíval téměř zděšeným pohledem. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mu došla nepříjemně kousavá slova.

„Tak na to zapomeň, půjdeš s námi a nebudeš se pokoušet o žádné sólové akce, jsme tým a jako tým to dokážeme společně.“ I když to řekl rychle, nebyl v tom obvyklý náboj a zloba, jakou jsem od něj čekala, spíš to řekl způsobem přesvědčovacím, což mi zavřelo pusu a jen jsem přikývla.

„Jsou to malé střely, Antikové tu museli asi provádět pokusy a ty střely jdou jen po těch, kdo nemají antický gen!“ Rodneyho nadšení mě zaskočilo hned, jak jsme přišli mezi antické ruiny, které se nijak nelišily od jiných, jaké jsem navštívila, při pár příležitostech, jen jsem si spíš připadala jak na okraji kambodžkého buddhistického chrámu Ta Prohm, který byl ponechán v takovém stavu, v jakém ho našli francouzští archeologové v druhé polovině devatenáctého století. Připadalo mi to jistým způsobem povědomé, ale to bylo možná tím, že v Pegasu se Antikové roztahovali na všechny možné planety, takže pozůstatky po nich nebyly nic neobvyklého.

„Co mají antický gen?“ zaslechla jsem Shepparda, který se po mně podíval. „Po tobě nešly,“ konstatoval a já jen pokrčila rameny.

„Carson říkal, že velký počet obyvatelstva na Zemi má antický gen, tak proč ne já? Nebo jsem si ho třeba nechala naočkovat,“ řekla jsem mu s hraným úsměvem. Chtěla jsem ho provokovat a zároveň ho odlákat od myšlenek na můj příchod na Atlantidu, ale moc času jsem k tomu neměla, protože se Harmony naštvaně rozkřičela, že to nefunguje.

„Rozbil jsi to!“ hulákala na Rodneyho jako smyslů zbavená. Docela bych se tím bavila, ale jakmile mi kolem obličeje prolétla kulka a zůstala vězet ve středové konzoli, u které zrovna stál Rodney, mi úsměv na rtech zamrznul.

„Genijové! K zemi!“ Sheppard se stihl schovat za kámen, odkud měl docela dobrý výhled. Mával na nás, abychom se schovali taky, ale ta malá potvůrka se pořád hádala s Rodneym, že nemůže odejít.

Ohlédla jsem se do lesa, odkud jsem spatřila jednoho Genije, taky si mě všimnul.

„To je ta děvka od Radima, zabijte i ji!“ Zděšeně jsem otočila hlavu k Sheppardovi, který něco křičel, ale nerozuměla jsem mu, protože jsem vyrazila vpřed, abych Rodneyho strhla na bok, před kulkou, která měla být asi pro mě, ale střelec hodně minul.

Rodney poskočil a sám se pak vrhnul k Harmony a zachránil ji před další kulkou a já si na kratičký okamžik oddychla, což se mi nevyplatilo, na dvě vteřiny jsem se přestala soustředit.

Myslela jsem si, že mě něco jen odstrčilo. Škobrtla jsem o kus padlé zdi porostlé mechem a tvrdě dopadla na menší kameny. Událo se to strašně rychle. Nepřipadalo mi to strašné, jen uklouznutí, ale Sheppard zakřičel tak bolestně až mi začalo docházet, že se něco pořádně podělalo.

A v té chvíli to přišlo.

Nesnesitelná bolest v levém rameni, natolik mě to zaskočilo, že jsem nevydala jedinou hlásku a jen zírala nad sebe a na množství světel, které vyletěly k obloze se svištivým zvukem a rozprostřely se jako hvězdy a bleskově vyrazily pryč. Téměř jsem nevnímala ten křik, který se rozléhal se po ruinách, soustředila jsem se jenom na to, abych pravidelně dýchala.

„Collinsová!“ Trochu mě to probudilo a jen s velkou námahou jsem zvedla pravou ruku nad hlavu, ale byl to nadlidský úkol. Ulevilo se mi, když mě za ni Sheppard chytil a přitáhl k sobě. Soustředila jsem se na zvuk jeho hlasu a bylo mi naprosto jedno, co říká. Jeho pevný stisk jsem teď potřebovala, ta bolest byla příšerná, jako by mi někdo urval ruku, nevím, jestli to udělal schválně, ale ještě ji zhoršil, když mi na ránu přitiskl ruku. Kousla jsem se do rtu, abych nekřičela, stačilo to kňourání.

„Zvládneš to dojít zpátky?“ Starostlivě se na mě podíval a já měla chuť se rozbrečet a dožadovat se jeho objetí, ale to by tu nesměl být Rodney a Harmony.

„Jo,“ vyrazila jsem ze sebe. Posadili mě na trosky, Sheppard mi vytvořil provizorní závěs na ruku, abych ji nenamáhala a přitom, aby zamezil krvácení.

„Trefili tě těsně vedle vesty,“ konstatoval, když si střelnou ránu prohlížel. „Kulka zůstala uvnitř.“ Vzhlédl na mě zespodu a já zalitovala, že to není za jiné příležitostí, ale nechtěla jsem na sobě nic znát.

„To teď fakt nepotřebuju vědět,“ procedila jsem skrze zuby, když mi pod vestu strčil vatový polštářek z pohotovostní výbavy, přitom mi píchnul morfium proti bolesti s tím, že to zabere až za chvíli.

„Pomalu půjdeme,“ sdělil a pomohl mi vstát.

Pak už jsem měla cestu jako v mlze, protože morfin zabral neobvykle brzy. To že už nejsem na planetě, jsem si uvědomila teprve, když jsem prošla bránou na Atlantidu, kde si mě přebrali dva zdravotníci, které doprovázela Jennifer.

„Jak ti je, Mio?“

„Měla bych navrhnout letectvu, aby k neprůstřelným vestám přidali i rukávy.“ Slova mi šla přes rty docela dobře, ale zdálo se to nějak potichu.

„Pak jim napíšeme, neboj se. Teď mi řekni, co tě bolí.“ Otočila jsem hlavu a podívala se k ovládacímu panelu, kde stála Sam.

„Sheppard mi píchnul morfium, takže mě nic nebolí, ale mám dojem, že jsem celkově malátná,“ sdělila jsem pomalu. Byla jsem si plně vědoma sama sebe, i svého jednání, ale tělo mě nějak neposlouchalo.

„To tak bývá, neboj, dáme tě hned do pořádku.“

***

Probudila jsem se za světla. Všude byl klid a dohlížející lékař přerovnával skříňku s léky. Opatrně jsem se posadila. Pytlík u pravé strany byl už vykapaný. Asi jsem dostala transfúzi.

„Zavolejte doktorku Kellerovou,“ zavolal ten doktor, když si mě všimnul. „Tohle vám vydám, slečno Collinsová. Jak se cítíte?“

„Dobře, díky, jak dlouho jsem byla mimo?“

„Jen jste se prospala přes noc. Doktorka Kellerová vám vytáhla z ramene při lokální anestezii kulku. Naštěstí nepoškodila žádné šlachy ani vazy. Zotavíte se rychle.“ Ulevilo se mi a nechala jsem si vytáhnout jehlu z ruky.

Jennifer přišla rychle a řekla mi podobné věci jako doktor a ještě mě vyšetřila, ale propustit mě ještě nechtěla, ale slíbila, že když si tři dny poležím, aby se ujistila, že neprasknou stehy, nechá mě být, což jsem jí slíbila.

Měla jsem pár návštěv, včetně Sam, která chtěla vědět veškeré podrobnosti, ale spíš ji zajímalo, jestli podplukovník Sheppard nepochybil, což jsem s menším sebezapřením popřela, protože bylo přeci jen lepší, že jsem šla s nimi. Nedokázala jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby tam Harmony byla s těma dvěma sama.

„Co Harmony, stala se z ní královna?“ Sam přikývla.

„Genije najala její sestra Mardola, aby ji zabili, protože jí připadala příliš mladá.“

„Mladá ano, ale dostatečně tvrdohlavá, aby to zvládla.“ Společně jsme se tomu zasmály a já se nasmála ještě víc, když mi po nějaké době vyprávěla Teyla, jak dopadla návštěva po korunovaci, o obrazu, kde je hrdina Rodney a podplukovník se krčí za nimi.

***

Když po třech dnech propustili Miu z ošetřovny, chtěla ji Teyla doprovodit na molo, aby se spolu prošly, ale někdo ji předběhnul.

John čekal za prvním rohem od ošetřovny a Teyla na něj měla výhled ze schodiště o patro výš, kde stála. Chtěla sejít za ním, ale Mia byla rychlejší. Vyšla zpoza rohu s úsměvem a rukou v závěsu. Už se jí vrátila barva do tváře, která jakoby vyprchala hned, jak spatřila Shepparda.

„Pane,“ vydechla překvapeně a postavila se přitom do pozoru. Teyla cítila její nervozitu.

„Mluvil jsem s plukovníkem Cartrovou, prý jsi neshledala žádné pochybení v mém jednání při té události s Harmony.“

„Nejsem pomstychtivý člověk, podplukovníku. Předpokládala jsem, že jsme si to vyříkali na planetě.“ Vypadalo to, že se chce Mia nepříjemnému rozhovoru vyhnout, ale Sheppard ji nenechal.

„Cartrová mi přenechal veškerou zodpovědnost, kdyby se ti něco stalo, tak…“ Ani to nedopověděl, pravou rukou chytil Miu za zátylek a jemně ji přitáhl k sobě. Teyla překvapeně zírala, jak se spolu líbají a nevypadalo to, že by se tomu jeden nebo druhý bránil. Když však Sheppard přestal a lehce se svým čelem opřel o to Miino, byla to právě ona, kdo zopakoval polibek, tentokrát delší a hlubší, až se Teyla přistihla, že se usmívá.

„Sakra…“ vyrazila ze sebe Mia, když se musela nadechnout a zírala přitom na Shepparda, který byl stejně zadýchaný jako ona. „Sakra!“ vyjekla znovu, ustoupila o dva roky dál. Nic víc však neřekla a raději obešla Shepparda v úctyhodné vzdálenosti, prchala před ním chodbou pryč.

Teyla ztuhla, když se John chtěl rozejít ke schodišti, ale rozmyslel si to a vyrazil stejnou chodbou jako Mia, ale o dost pomaleji, protože vypadal, jakoby byl omámen, čemuž se Teyla nedivila. V duchu si říkala, že ti dva kolem sebe chodí příliš dlouho, ale tohle nic neznamenalo a bylo pouze na nich, jestli si to vyříkají, což nebylo vůbec jisté.

***

Byla jsem na vážkách. Theresa měla svým způsobem pravdu, ve všem, ale na druhou stranu, políbil mě Sheppard jen kvůli výčitkám nebo snad proto, že se dozvěděl, že mám antický gen nebo snad proto, že na mě poznal, že jeho blízkost a intimita těch okamžiků při líbání způsobuje, že moje síla mlčet o svém tajemství přitom ochabuje?

Projednou jsem se rozhodla, že podplukovníka neodsoudím a nechám ho, aby se projevil a ukázal, co má zalubem on.

Nemůžu uvěřit, že se mi tuhle kapitolu konečně podařilo dokončit a že to trvalo pěkně dlouho, tak budu ráda, když mi na ni napíšete svůj názor do komentářů.

Vaše Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 15. kapitola 2/2: