OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 15. kapitola 1/2

18.01.2016 (12:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 937×

Kapitola mapuje díly:

4x13 – Karanténa

4x14 – Harmony

15. kapitola – Pod velením pplk. Shepparda 1/2

Když jsem to ráno vycházela z pokoje. Cítila jsem se po dlouhých dnech celkem dobře. Už jsem se po události na křižníku dostávala zpět do formy, i když to trvalo déle, než jsem předpokládala, ale půl míle bez zadýchání jsem zvládla hlavě, po níž jsem si dávala půlhodinový trénink pod dohledem Teyly, která mě teď cvičila pouze slovně.

Ale zas tak báječné to nebylo.

Každičké ráno začínalo menším rituálem před zrcadlem v koupelně. Nezlomné přemlouvání, že to co se stalo na křižníku je už pryč a to co mi přes noc nabízí moje podvědomí, je pouze sen, kdy se moje mysl snaží vyrovnat s vpádem někoho jiného do mé hlavy. Sama sebe ubezpečuji, že už nikdy nikomu nedovolím se dostat do mé hlavy, ani kdyby mi to mělo zachránit život.

„Ty jsi takové ranní ptáče!“ Ještě jsem si na to nezvykla. Otočila jsem hlavu směrem k mladé ženě, která před nedávnem začala obývat pokoj vedle mě. Jen ona mě dělila od společné stěny s podplukovníkem.

„Ahoj Thereso,“ pozdravila jsem slušně svoji sousedku. I když jsem si to jen velmi nerada přiznávala, ten její nekonečný optimismus vždy dokončil ranní rituál přemlouvání, čímž jsem se mohla napůl zapojit do běžného dne na Atlantidě. Počínaje mojí rozcvičkou.

„Už pár dní přemýšlím, že bych šla běhat s tebou, ale nikdy jsem na sporty nebyla. Vždy to byla jen věda a já.“ Roztáhla rty do širokého úsměvu a naklonila hlavu doprava, přičemž se jí na rameno svezly velké lokny její zrzavé hřívy, kterou nosila vždy rozpuštěnou.

Dobrosrdečně jsem se na Theresu usmála. Už jsem ji konečně dokázala zařadit do škatulky atlantských vědců. Výstřední, ale chytrá, což znamenalo – snaživá, poctivá, zahloubaná ale vždy s dobrou náladou, což jsem jako věčný pesimista nedokázala pochopit.

„Tak váhej ještě chvíli a třeba se k tomu rozhoupeš,“ kývla jsem jejím směrem a vydala se naprosto opačným. Pochybovala jsem, že vědkyně jako ona, viroložka, se někdy k tomu odhodlá. Pro ni byl běh zkoumání virů a bakterií.

Nasadila jsem si sluchátko do levého ucha, abych byla na příjmu a seběhla schody o dvě patra níž, kde jsem se minula s Teylou.

„Dnes nechoď moc daleko, ať to na trénink stihneš včas!“ zavolala na mě s úsměvem. Stihla jsem jí jenom mávnout. Je pravda, že v posledních dnech začínala být lehce dochvilná, což jsem omlouvala tím, že Teyla už není tak pohyblivá jak bývala. Bříško se jí začalo neuvěřitelně zakulacovat, a i když do porodu zbývala ještě dlouhá řádka dní, musela jsem uznat, že jí to neuvěřitelně sluší a já neměla to srdce jí říkat, že by mě už neměla trénovat. Odtušila jsem, že se mi tím snaží vykompenzovat událost na křižníku, ale bylo to moje rozhodnutí a rozhodně jsem to nechtěla vracet.

Míjela jsem spoustu členů expedice, kteří směřovali za pracovním dnem do centrální věže a já jako vždy šla naprosto opačným směrem a svým způsobem se mi to líbilo. Taková menší vzpoura proti podplukovníkovi, který se mi snažil tajně lepit na paty, aby mě hlídal, ještě že ho přestalo bavit se mnou po ránu běhat. Možná nebyl právě dobrý nápad před ním rozebírat tu zbraň.

Skutečně, není nad ranní běh po molu mimozemského města v jiné galaxii, s těžkým srdcem přiznávám, že je to daleko příjemnější, než se potit v dusivém horku Arizonského rána.

Použila jsem pár transportérů, než jsem byla od centrální věže dost daleko a na volném molu, u kterého jsem chtěla jednou vidět nějakou loď. Slunce probleskovalo okny a já se nemohla dočkat, až se nadechnu čerstvého mořského vzduchu. Jednou mi Elizabeth řekla, že už nedokáže usnout bez šumění oceánu a ranní slané vůně a pro mě, kdo vyrostl na poušti, nebylo tak těžké si na to zvyknout.

Otevřela jsem si poslední dveře k prázdnému molu, ale trochu se otřásla, když se mi zježily vlasy na zátylku. Chloupky na ruce se mi bolestivě postavily a já se zalapáním po dechu vypadla ven. Sotva jsem se udržela na nohách, jak se mi zatočila hlava. To nebylo moc dobré. Přitom jsem se už cítila dobře. Už mi na Atlantidě bylo mnohokrát špatně, nebylo to tak hrozné, jako když se kolem města stahovaly velryby, aby varovaly před výronem hmoty ze Slunce, ale příjemné to nebylo.

Zachytila jsem se pravou rukou stěny a druhou přikryla pravé ucho, ve kterém mi začalo zvonit. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a získala zpět ztracenou rovnováhu. Stačila jsem zamrkat a zírala, jak se mi dveře zavřely před nosem a po opakovaném přejetí po panelu, se odmítaly otevřít. Bušit na ně nemělo nejmenší smysl, posledního člověka jsem potakala jen čtyři budovy od centrální věže a já byla téměř na druhém konci města.

Neměla jsem nejmenší ponětí, co se stalo, ale nemusela jsem být Einstein, aby mi došlo, že to muselo mít něco společného s tím, že mi vstaly veškeré chlupy na těle.

V klidu jsem došla na okraj mola a podívala se ke slunci, které zakrývaly cárance mraků a po lehkém přimhouření očí jsem si všimla prstenců, které protínaly sluneční paprsky. Otevřela jsem pusu a otočila se k zavřeným dveřím a pohled mi i sklouznul na ruku, kde mi chloupky stále nepříjemně vstávaly nad kůži. O tomhle mi před nedávnem vykládal Radek, hlavně po událostech s velrybami. Bylo narušené magnetické pole planety, díky čemuž vznikla ionosférická bouřka, ale to nevysvětlovalo, proč by se zavřely dveře.

Sebrala jsem a postupně se snažila otevřít jakékoliv dveře, které jsem měla v dohledu, takže mi nezbylo nic jiného, že se vydat do centrální věže pěšky a zjistit, co se děje. Sice tam byl Rodney, Radek a spousta dalších vědců, kterých jsem se nemohla zeptat… Mohla. Stiskla jsem sluchátko a pár minut marně vyvolávala řídící místnost, ale nikdo se neozval, a pokud nefungovala komunikace, nebyla to dobrá zpráva.

Nezbylo mi nic jiného, než vypustit rozcvičku a běžet, co mi bude dech stačit k centrální věži.

***

Teyla zůstala zavřená v laboratoři se Sheppardem. Sedla si k počítači a pokusila se přijít na to, co se stalo. Po městě se údajně šířila nákaza pátého stupně, což uzavřelo veškeré dveře, aby se nemoc nemohla šířit, ale to nedává smysl.

„Rodney možná vyladil senzory po Kirsanské horečce moc citlivě,“ deklamoval Sheppard a pomocí detektoru známek života prohlížel město a počítal členy expedice, ale pořád mu to nevycházelo.

„Město zasáhla ionosférická bouře,“ oznámila Teyla. „Na což upravené senzory reagovaly a uzavřely město s tím, že je tu nákaza.“ Trochu si oddychla. Právě teď nepotřebovala nějakou nemoc, Sheppard už byl tak z té situace vykolejený. Evidentně se necítil svůj v místnosti s těhotnou ženou. Teyla se tomu musela v duchu zasmát. Bylo jedno, odkud muži byli, ale všichni byli stejní a John ještě přišel s tím, že v pozemských filmech ženy v takových situacích začínají rodit.

„Rodney bude v laboratoři s Katie. Mám dojem, že nemá přístup k počítači. To musí šílet,“ pokusil se odlehčit situaci, ale když mu ani potřetí výpočty členů expedice nevycházely, začal se obávat, že to někoho muselo vyděsit daleko víc… nebo někdo chyběl…

Teyla si všimla jeho ustaraného pohledu. „Mia si šla, jako každé ráno, zaběhat na molo.“ Všimla si, že Johnovi přeběhla po tváři úleva, kterou se okamžitě snažil zamaskovat.

„Co si ta holka o sobě myslí?“ vybuchnul, ale Teyla věděla, že je to jen naoko. „Nemá se pořád divit, že ji neustále někdo hlídá. Člověk se otočí a ona je hned pryč!“ zlobil se. Podíval se na odlehlejší část města, kde byla jediná známka života, která se blížila k centrální věži, celkem pomalu, ale cíl byl jasný.

„Má být tady,“ pokusil se John o poslední záchvěv zloby, ale byl klidnější, když věděl, že tu všichni jsou a živí.

„Určitě tu bude brzy,“ mrkla na něj Teyla a zády k Johnovi se usmála.

***

Postup k věži byl daleko pomalejší, než jsem si představovala. Město jsem znala jak své boty. Jeho plány jsem si pročítala před spaním a hlavně hledala různé trasy, díky kterým bych se mohla vyhnout podplukovníkovi, především v budovách. Netušila jsem však, že se zaseknu venku, tomu jsem už takovou pozornost nevěnovala a teď jsem stála před nadchodem, který zůstal uzavřený a než abych obíhala dlouho souvislou řadu budov, musela jsem ten kousek přeplavat. Oceán mě k zaplavání lákal celé roky, ale okolo venkovního mola byl celkem silný proud, což ve vnitřních jezírcích, které jsou celé obklopeny kovem, by to platit nemuselo a mně to mohlo zrychlit posun vpřed.

Odložila jsem sluchátko nedaleko zavřeného vchodu do nadchodu a zkontrolovala, jestli nemám ještě nějakou elektroniku, kterou bych svým skokem do slané vody mohla zničit. Prohledala jsem kapsy mikiny i malou kapsu legín a s povzdechem jsem zavzpomínala na svůj starý otlučený mobil, který se nedal srovnávat s chytrými telefony roku 2014, ale mně stačil, koupila jsem si ho z první výplaty, byl alespoň částečně dotykový a spadl tolikrát, že mít ten chytrý, po prvním pádu na zem bych ho musela vyhodit.

Klekla jsem si a natáhla ruku k vodě. Nebyla vyloženě studená, ale ani nijak vhodná k dlouhému koupání. Nesměla jsem se dlouho rozmýšlet a bleskově skočila po hlavě a snažila se nevnímat, jak se mi oblečení nasáklo vodou a nepříjemně mě táhne dolů.

Na druhou stranu to nemohlo být více jak dvě stě metrů, což byla v nadchodu pár vteřinová chůze. Jenže tady dole ve vodě to bylo horší.

Po pár vteřinách urputného plavání jsem si musela přiznat, že jsem se s tím proudem spletla. Táhlo mě to dolů a pryč, takže jsem ve finále uplavala víc jak dvě stě metrů a na druhé straně jsem sotva vylezla. Rozplácla jsem se na teplém kovu a hlasitě oddychovala. Z námahy jsem se celá klepala. Svaly mě nepříjemně bolely a já v duchu prosila, abych už podruhé plavat nemusela.

Odpočívala jsem poměrně dlouho, protože při prvním pokusu vstát jsem uklouzla na vodě, co jsem s sebou přinesla a pleskla jsem sebou zpátky, protože jsem nedokázala udržet rovnováhu. Tak jsem zůstala ležet a zírala, jak slunce postupuje po své dráze, až je úplně nad městem. Poledne.

Zvedla jsem se podruhé a rozvážným krokem jsem mířila dál k centrální věži. Oblečení na mě uschnulo, což by nebyl takový problém, kdybych se koupala v normální vodě. Oceán byl slaný a sůl se mi dostala do oblečení, a jak jsem usychala, začalo to nepříjemně štípat a kousat. Odlepovala jsem látku od kůže, což bylo ještě horší, ale nic jiného mi nezbývalo, nemohla jsem do centrální věže vpadnout nahá.

***

Radek nadšeně vykřikl, když se mu podařilo vypnout autodestrukci a vysílání. Restartoval celý systém a město se začalo znovu otevírat. Spokojeně si oddychl, a když se do rozvodny přihnal Sheppard, uznale ho poplácal po zádech.

„Byl jsi dobrej!“ pochválil ho.

Všichni se pak vrátili do centrální věže, aby zajistili všechny členy posádky. Technik Chuck seděl u monitoru známek života a postupně hlásil, že se přihlásili všichni členové a jsou v pořádku, až na McKaye, který se v botanické laboratoři zhroutil a byl za ním vyslán zdravotnický tým.

„Podplukovníku?“ Chuck poklepal Johnovi na rameno.

„Ano?“

„Mia Collinsová se jako jediná nehlásí, pane.“ John se podíval na Teylu a Carterovou, které stály vedle něho.

„Typické,“ procedil skrze zuby.

„Ale našel jsem osamocenou tečku, která bude za chvíli u paty centrální věže. Může to být ona, ale nemusí.“ Chuck se na Shepparda ostražitě podíval.

„Tak to půjdeme zjistit.“ John kývnul na Carterovou a mávnul na Ronona, který právě přicházel od ošetřovny. Společně nastoupili do transportéru. Sjeli do nejnižšího patra a nechali se Chuckem navést ke dveřím, kam osamocená tečka zamířila.

„Ještě deset metrů, podplukovníku.“ John si všiml, že Ronon sáhnul po zbrani.

„To nebude potřeba.“ Sám přejel rukou po panelu a dveře se otevřely. Stála za nimi Mia, která chtěla rukou přejet po panelu na druhé straně. John nasadil rozzlobený výraz, ale když si Miu prohlédnul, zloba ho na chvíli opustila. Vypadala vyčerpaně. Oblečení na ní vypadalo, jakoby ho někdo naškrobil, na předloktích si povšimnul zarudlých škrábanců, ze kterých musela téct krev. A její tvář byla rudější než obvykle. Rty měla suché a nateklé. Ztěžka dýchala a zarudlýma očima zírala na oba dva a nebyla schopná slova.

„Pane?“ Překvapeně zamrkla, když se vzpamatovala a John si ji chtěl dobírat, ale při celkovém pohledu to už nedokázal. Složil si ruce na hrudi a musel se donutit, aby ji alespoň trochu pokárala.

„Snad pro příště nebudeš chodit tak daleko.“ Ronon povytáhl obočí. Mia už víc zrudnout nemohla, jen přikývla a raději zabodla pohled do podlahy. Pomalu vykročila v před, ale John ji ještě nechtěl nechat jít, chtěl se jí zeptat, kudy se sem dostala, ale Rononův pohled ho od toho odradil.

„Až se dáš do pořádku, chci od tebe hlášení.“ Pokusil se o nekompromisní tón. Mia se zastavila a s otevřenými ústy zůstala na Johna zírat. „Zajdi si pak za Lornem, aby ti poradil.“ Než mohla zaprotestovat, se John a Ronon vydali opačným směrem, zpátky do řídící místnosti a Mia zůstala stát na chodbě.

***

Rozbolavělým krokem jsem pro jistotu šla opačným směrem než podplukovník s Rononem a v duchu se přemlouvala, abych dokázala dojít do svého pokoje, kde bych se mohla rozbrečet v soukromí. Potom, co jsem musela překonat přes půlku města pěšky s přeplaváním dvou jezírek, jsem prostě už neměla sílu s podplukovníkem bojovat a ještě bolestněji jsem si uvědomila, že měl pravdu. Kdybych nechodila tak daleko, nemusela bych se takhle vysílit a nenahrála bych mu tak na smeč.

Hlasitě jsem vzdychla a vysíleně jsem se posadila na jednu z mnoha laviček, které brázdily předlouhé chodby města. Oči mě štípaly kvůli soli a slzám, které se mi draly ze slzných kanálků. Hrudník se mi nadouval v budoucím vzlykání, ale když jsem zaslechla kroky a hlasy, s vypětím všech sil jsem se přemohla, zamrkala a hluboko vydechla, zdvihla bradu. Zkusmo jsem se postavila a vyrazila vstříc příchozím.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jeden ze skupiny byl major Lorne.

„Mio…“ vydechl moje jméno a já se pokusila o pokřivený úsměv.

„Majore… ehm… Evane, mohla bych se tě na něco zeptat?“ Nevyznělo to tak sebevědomě, ale na moji obranu, jeho pohled, kterým mě sjížděl od hlavy až k patě, mě znervóznil. Přikývl mi na to a krátkou větou poslal zbytek vojáků napřed. Doposud byli všichni plně vyzbrojení.

„Co se ti stalo?“ zeptal se mě hned, jak ostatní odešli z doslechu.

„To je na dlouho,“ vzdychla jsem a pokusila se od sebe odtáhnout ztvrdlé tričko. „Potřebovala bych od tebe radu, jak napsat hlášení.“ Zamračil se a znovu si mě prohlédl.

„Sheppard už s tebou mluvil?“ Naprosto instinktivně jsem protočila oči.

„Počkal si na mě u paty centrální věže.“

„Kam ses dostala jak?“

„Pěšky -“ dřív než stačil něco říct, jsem před ním mávla rukou, „ – to je jedno. Pak ti to povím, ale chtěla bych alespoň menší radu, jak mám začít s tím hlášením.“ Pomalu přikývnul.

„Představ si, že píšeš esej, jen opusť zbytečné popisy svým pocitů. Jen se permanentně věnuj situaci.“ Ty dvě věty mi připomněly mámu.

***

„Mami, co je na tvé práci nejnudnější?“ Mohlo mi být devět nebo deset. Byla jsem ještě bezstarostné dítě, které zatím zajímá pouze to, jestli má ve škole dobré známky a jestli ho rodiče mají rádi. Táta byl ještě v práci a Mark si hrál na zahradě za domem. Já pomáhala mámě v kuchyni s nádobím. Protože pokaždé, když se vrátila ze základny, stoupla si k nádobí a umývala ho, říkala, že ji to uklidňuje a vrací jí to myšlenky na to, že je žena.

„Hlášení,“ odpověděla okamžitě. Nechápavě jsem se na ni podívala a uložila utřené příbory do šuplíku.

„Víš, holčičko, armáda není jen o tom plnit rozkazy a střílet na cíle, to by bylo moc jednoduché. Vojáci sice mají vysílačky, přes které je poslouchají nadřízení, ale vojáci pak musí… misi sepsat v jakémsi hlášení, které objasní veškeré dění, které nemohou nadřízení vidět.“ Odložila jsem utěrku na linku a upřeně se na ni podívala.

„Jako nějaké vyprávění?“ Máma se zasmála a vytáhla ruce ze dřezu a otřela si mydlinky do utěrky. Kleknula si přede mě, aby se na mě dívala ze spodu.

„Něco takového, ale složitější. Je to jako esej, jen se tam nezabýváš svými pocity, ale fakty, kterými se co nejlépe snažíš popsat situaci.“ Držela mě za ruce a dívala se mi do očí, viděla jsem v nich tehdy pouze lásku, ale když jsem si na to teď vzpomněla, připadalo mi, že tam bylo něco víc, hrdost, ale i bolest.

„Tak to zvládnu levou zadní,“ prohlásila jsem tehdy a máma se tomu zase zasmála. Pohladila mě po tváři a políbila na čelo.

„O tom nepochybuju, holčičko.“

***

„Mio?“ Zamrkala jsem a zírala na Evana, který si mě měřil starostlivým pohledem.

„Díky, Evane, tak to zvládnu levou zadní.“

***

Vypadalo to, že se na Atlantidě vracelo všechno k normálu. Lidé si tu na krizové situace zvykli, takže jim nedělalo problém naskočit do vyjetých kolejí a začít pracovat, jakoby se nic nestalo, ale Johna Shepparda to přesvědčilo, že musí vyřešit situaci s Miou.

Nechal Ronona, aby si zašel do jídelny, protože mu po hodinách na ošetřovně vyhládlo a sám se vydal hledat plukovníka Carterovou.

„Plukovníku!“ Zastihl ji na chodbě kousek od řídící místnosti, jak schvaluje Rodneyho návrhy, který se přitom kroutil, jakoby mu Sheppard lil do kalhot šťávu z citrónů.

„Je to skvělé, Rodney, snad se pro příště vyvarujeme podobným neočekávaným zádrhelům.“ Usmála se na něj, ale na Rodneyho to neudělalo dojem, musel se cítit hloupě, že se zhroutil, i když mu nic nebylo, jen trochu ztratil barvu ve tváři.

„Podplukovníku, našel jste Miu?“ Sheppard strčil ruce do kapes a ušklíbnul se.

„Zajisté,“ přitakal a než stačil Carterové navrhnout, co s Miou, přiřítil se k nim major Lorne. Zíral na Shepparda s přimhouřenýma očima.

„Pane, vy jste přikázal, aby Mia sepsala hlášení o své cestě přes celé město?“ Sheppard si v duchu povzdechl. Od té doby, co se vrátili z křižníku, se Lorn stal dalším z těch, co vstoupili do klubu „Bráníme Miu“, což ho naštvalo. Už ho nebavilo stát pořád na druhé straně barikády než jeho vlastní podřízení.

„Vážně?“ Carterová se podívala se zdvihnutým obočím na Shepparda. Teď nastala ta pravá chvíle na přednesení svého návrhu, který by ho mohl vrátit na správnou stranu barikády, aniž by jeho vlastní přesvědčení utrpělo nějakou větší ránu.

„Pořád mi, plukovníku, tvrdíte, jak bych jí měl dát šanci. Je tu už dva a půl roku a poměrně dlouhou dobu usilovně trénuje a přemýšlel jsem, že teď když je Teyla mimo službu, vzal bych Collinsovou do týmu, samozřejmě jen na rutinní cesty bránou, obchodní schůzky, žádné průzkumné mise.“

„Vážně?“ zeptala se Carterová s Lornem společně a oba se překvapeně dívali na podplukovníka. Ten jen přikývnul.

„Pokud vím, neustále chodí na Kerasovu planetu se zdravotnickým týmem a vyučuje tam místní děti číst a psát, v čem se to liší od rutinních cest bránou?“ Sam za těch několik týdnů Shepparda už trochu znala, a věděla, že za tím bude jeho věčná kontrola nad Miinými kroky, ale na druhou stranu by nezaškodilo, aby se Mia dostala i mimo Atlantida, třeba na některé planetě najde důvod svého příchodu do Pegasu.

„Dobrá…“

„Vážně?“ Sheppard s Lornen na Sam zírali stejně překvapeně jako před chvíli na Shepparda.

„Ano, podplukovníku, ale zavážete se mi, že převezmete veškerou zodpovědnost, kdyby se slečně Collinsové něco stalo nebo se ztratila, ale já věřím, že to nedopustíte, protože by vám to vaše svědomí už nikdy neodpustilo.“ Sheppard překvapeně polknul. Nevycházelo mu to přesně tak, jak předpokládal, ale svým způsobem Carterová souhlasila, avšak s vlastními podmínkami, čemuž se nedivil, byla dobrá vyjednavačka.

„Ano, plukovníku.“

„Mám jí to říct já nebo jí svůj návrh přednesete sám?“ Sheppard věděl, že kdyby Mie řekla Carterová, řekne si, že ji donutil, ale když by to řekl sám, nevěřila by mu. Rozhodl se však, že to riskne.

„Řeknu jí to sám.“ Carterová přikývla.

„Nezapomeňte ji pak vzít na bezpečnostní kurz, jak se chovat během mise na cizí planetě, které má na starosti tady major Lorne.“ Nečekala na Sheppardův souhlas a odešla do transportéru. Lorne se na Shepparda pátravě podíval.

„Snad víte, co děláte, podplukovníku.“ Sheppard ignoroval jeho varovný pohled a vydal se k ubikacím personálu.

***

Nebylo tak těžké najít její pokoj, přeci jen byli od sebe jen ob jeden pokoj, říkal si Sheppard, když dorazil k jejím dveřím. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že zajistil, aby měla pokoj tak blízko jeho, ale aby to nevypadalo tak nápadně, nechal pokoj mezi nimi volný a ten před pár týdny obsadila nějaká zrzavá vědátorka, která se tak jako většina personálu, dostala do Miina klubu, což nebylo nic neobvyklého, přesto neměl Sheppard z nové nájemnice dobrý pocit.

Zvednul ruku, aby zaklepal, ale kousek od mimozemského kovu se zarazil a zíral na dveře, jakoby to byla tlama šelmy, od které by se měl klidit dál. Nebyl si jist, co ho bude na druhé straně. Nečekal, že mu Mia skočí kolem krku a bude mu děkovat, že ji chce do svého týmu. Na to ji znal až příliš dobře, spíš se obával toho, že ho vyhodí, nezachoval se k ní právě profesionálně, když po celodenním plahočení přes rozpálené město a plaváním ve slané vodě ji slušně řečeno poslal do háje a ještě ji donutil o tom napsat hlášení. Na druhou stranu, kdyby nechodila běhat tak daleko, mohla zůstat v klidu ve městě zamčená v jídelně nebo tělocvičně.

Rázně zaklepal, dvakrát po sobě, a když se nikdo neozval, přejel po panelu otevírání dveří a nahlédnul do jejího strohého pokoje, o kterém by si mohl myslet, že v něm nikdo nebydlí.

„Hned jsem tam!“ John s sebou trhnul, když uslyšel Miin hlas z koupelny. Svým způsobem to vyznělo jako pozvání, tak vstoupil dovnitř a nechal dveře, aby se zavřely. Byla pravda, že tu nikdy pořádně nebyl, nebo alespoň v posledních měsících, ale nepřipadalo mu, že by se tu něco změnilo.

Postel byla dokonale ustlaná. Nikde žádný plakát nebo stohy časopisů, tak jako u něj v pokoji. Jen na nočním stolku stál fotorámeček, který byl natočen na opačnou stranu a jemu připadalo už hodně neomalené a dost nebezpečné, kdyby si ho šel prohlédnout. Mia mohla každým okamžikem vylézt z koupelny, ale víc ho zaujal otevřený notebook na stole kousek od balkonu. Židle byla ledabyle odstrčená a po obrazovce se otáčel prostorový text s názvem operačního systému. John se naposledy otočil ke koupelně a jeho zájem skončil u počítače. Usadil se na okraj židle a přejel prstem po touchpadu, obrazovka se probrala k životu a ukázala otevřený textový editor. Pomocí myši se dostal na začátek textu, který byl nadepsán dnešním datem a místem. Nedalo by se říct, že místo Pegas je nějak určující, ale pro potřebu hlášení naprosto vyhovoval.

John se ještě jednou ohlédl ke koupelně, než se dal do čtení a že to bylo zajímavé čtení. Velmi ho zaskočilo, s jakým zanícením Mia zprávu napsala, nemohl by se za ni stydět ani on sám, jakoby už někdy vojenské hlášení psala. Zbytečně informace nerozváděla a psala k věci. Své předpoklady o aktuálním dění vyznačila kurzívou a ohraničila je uvozovka, jako vlastní citaci. Nejvíce ho asi udivilo, jak si dokázala odvodit, že šlo o ionsferickou bouři, která zřejmě narušila městské senzory. V té chvíli si říkal, že ty hodiny, které Mia strávila ve společnosti Rodney a Radka, přeci jen k něčemu byly. Nevěděl, jestli tohle zjištění staví Miu do jiného světla, než v jakém doposud před ním stála. Pravda byla taková, že ji pořád viděl jako tu zuboženou holku, která vypadala z brány a netušila naprosto nic. Byl tak zahleděný do jejího podezřívání, že přehlédl fakt, že za ty roky vyspěla a smířila se s nastalou situací a plně se postavila po bok všech vědců a vojáků z expedice?

„Doufám, že vám to takhle stačí. Přečetla jsem několik hlášení z misí, tak jsem doufám něco okoukala.“ John s sebou prudce trhnul a otočil se na židli ke koupelně. Srdce mu poskočilo a dech zadrhnul, když spatřil Miu před sebou zabalenou pouze v bílé osušce, která ji zakrývala od krku do půli stehen. Obličej měla stále červený, ale už ne tolik a tmavé vlasy si spletla do ledabylého copu, který měla přehozený přes pravé rameno a dosahoval jí pomalu až k břichu. John si nikdy neuvědomil, jak dlouhé vlasy má. Vždy je měla stažené do přísného uzlu nebo ledabylého drdolu, z něhož se jí uvolnilo pár pramínků, ne že by si ji někdy prohlížel.

Notnou chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Zamrkal a hlasitě polknul. Mia zdvihla pravé obočí, tak jako pokaždé, když spolu mluvili. John to považoval za akt vzdoru k jeho osobě, až na ty dvě chvíle, kdy ji naprosto nepochopitelně políbil, když se mu mezi řádky svých slov sdělovala, že je pod její úroveň, aby mu o sobě řekla pravdu a zrazovala ho od dalšího pátrání.

Párkrát otevřel naprázdno pusu a hledal nějaká slova, ale nedařilo se. Mia si složila ruce na hrudníku a chvíli ho mlčky pozorovala, než se sama ujala slova.

„Jen se obléknu,“ a s tím zmizela v koupelně. John si oddychl a rychle vstal ze židle a ignoroval fotorámeček, který ho přímo vybízel k tomu, aby se na něj podíval, ale nemohl. Dnes už provedl hloupostí až dost.

***

Nenechám se jím zaskočit! řekla jsem si hned, jakmile se za mnou zavřely dveře od koupelny. Jednou jsem se dnes už nechala, když na mě čekal u dveří, ale tentokrát ne a ať přijde s čímkoliv, přijmu to, ať to bude cokoliv, bez mrknutí oka.

Cop jsem si obmotala kolem gumičky a stáhla ho do drdolu, který mě lehce tlačil do pravého lalůčku, oblékla na sebe čisté oblečení, které mě drhlo na citlivé kůži stejně jako to ztvrdlé solí. Obličej byl pořád zarudlý od sluníčka, ale už to nebylo tak výrazné a do dvou či tří dní to zmizí.

Spokojená sama se sebou jsem vešla do pokoje a okamžitě zkontrolovala fotku mámy, která stála na stejném místě. Předpokládala jsem, že podplukovníka zaujala moje zpráva natolik, že neměl prozatím čas se po pokoji rozhlížet. Strategicky jsem se postavila před noční stolek, abych měla podplukovníka před sebou, který postával před oknem a zíral na moře.

„Chtěl jste mi něco důležitého, podplukovníku?“ zeptala jsem se ho. Musela jsem se v duchu pousmát, když s sebou cuknul. Možná to byla škodolibá radost, ale klidně bych to udělala ještě několikrát, odplata za to, jak se ke mně před pár hodinami choval. I když se snažil tvářit, že ho to nezaskočilo, mě obelhat nedokázal.

„Dokud bude Teyla těhotná a než se rozhodne vrátit se do týmu, nahradíš ji.“ Kdyby mi vrazil nůž mezi žebra, nepřekvapilo by mě to tak moc, jako tohle. Na kratičký okamžik se mi zatmělo před očima a vybavila si ten moment, kdy jsem poprvé otevřela oči a přede mnou se zjevil Ba´al a začal mi vykládat ty své teorie.

Neměla jsem nejmenší ponětí, jak vypadala moje tvář. Jakou grimasu vytvořila, ale podle podplukovníkova překvapeného pohledu, to nebylo nic závratného. Toliko ke slibu, že se jím nenechám zaskočit.

„Samozřejmě by se jednalo o rutinní mise, návštěvy našich obchodních spojenců a již prozkoumaných planet,“ pospíšil si rychle s osvětlením svého návrhu? Nebo to byl spíš rozkaz? Už jsem nedokázala sledovat jeho rozmary.

Rozdělilo nás mlčení. Navzájem jsme si zírali do očí. „Dobře.“ Uslyšela jsem se říkat, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo z vlastního popudu. Podplukovníkovu tvář na okamžik zalilo překvapení. Polknul a podíval se na mě téměř omluvně, než se opět vrátil do svého vojenského módu.

„Skvěle. Zajdi si za majorem Lornem, ten ti vysvětlí základy a až půjdeme, dám ti včas vědět.“ Nedokázala jsem se hnout. Bezmocně jsem se dívala, jak mě obchází a vychází dveřmi z mého pokoje a zanechává mě zaskočenou na místě, naprosto neschopnou odporu.

Musela jsem tam stát poměrně dlouho, protože otevřenými dveřmi dovnitř nakoukla Theresa. Její bujná zrzavá kštice byla pro mě jak budíček. Polknula jsem a došla k notebooku a rázně ho zaklapla.

„Kde jsi celý den byla, Mio?“ zeptala se Theresa a nervózně postávala ve dveřích. Pravdou bylo, že mi jako jediná připadala v tomhle městě normální. Ne příliš poznamenaná děním na Atlantidě. Svým způsobem byla hodně naivní, jakoby si nepřipouštěla, že je na jiné planetě, v jiné galaxii. Za to já tomu zdá se naprosto propadla.

„Jsi v pořádku?“ Pomalu vešla do pokoje a prohlížela si jenom mě.

„Jasně.“ Kdyby tu Theresa nebyla, vzteky bych notebook vyhodila z okna a dívala se, jak se tříští o střechy vedlejších budov.

„Ty jsi byla celou tu dobu venku?“ zeptala se zděšeně, když zkoumala můj zarudlý obličej zblízka. Ještě teď jsem cítila, jak mám rty suché. Naštěstí jsem tam nebyla tak dlouho, aby mi i popraskaly.

„Šla jsem tentokrát na hodně vzdálené molo,“ přiznala jsem jí nakonec.

„Tak kvůli tomu tady byl podplukovník Sheppard?“ Asi jsem tu tak dlouho nestála. Jen se mi to dlouho zdálo.

Vždy jsem se v rozhovorech s Theresou snažila vyhýbat tématu podplukovník, ale přeci jen bydlela mezi námi, takže jí některé věci neušly a ne jen jí, ale celé Atlantidě. Všichni si byli vědomi našeho nepřátelství. Dlouhou dobu jsem měla za to, že o tom nikdo neví, než to vypadlo z Rodneyho, že se někteří členové vsázejí, kdy se pohádáme na veřejnosti, nebo něco horšího. Popravdě mě to hodně zaskočilo a zastyděla jsem se. Máma by na mě asi moc pyšná nebyla, ale podplukovník představoval můj živoucí vztek, nehledě na to, že se choval jako hulvát.

„Přišel mi oznámit, že v jeho týmu prozatím nahradím Teylu,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si stačila uvědomit, jaké to bude mít následky.

Theresa vykulila oči, a že to v jejím hubeném úzkém obličeji vypadalo dost děsivě. Za těch pár týdnů, co přišla na Atlantidu, nějak pobledla a pod očima se jí udělaly velké černé kruhy. Nevěřila jsem jí, že je to ze šumění oceánu, její rodný Texas se od mé rodné Arizony zas tak nelišil a já si na šumění oceánu zvykla během chviličky, podezřívala jsem ji, že i přes rozhodnutí, že svůj život a práci zasvětí tajnému programu, to byla jen obyčejná holka, které se stýskalo po domově, stejně jako mně, jen s tím rozdílem, že ona se domů mohla vrátit.

„Takhle se tě může zbavit, aniž by za to přijal zodpovědnost!“ Musela jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že nesním, ale podle Theresina výrazu to skutečně řekla.

„To je hloupost,“ lhala jsem sama sobě. Odtáhla jsem židli od stolu, ale nedokázala se na ni posadit. Před kratičkou chvílí tam seděl podplukovník a ve mně se po Theresině prohlášení proti němu zdvihla ještě větší vlna odporu.

Raději jsem se posadila na postel a podívala se na máminu fotku. Theresa udělala to samé. Nevěděla o mně zhola nic, ale některé věci nemusíte říkat nahlas, aby o tom lidé věděli.

 „I ta nejrutinnější mise se může zvrtnout,“ poučila mě sousedka a posadila se vedle mě.

„To je mi jasné,“ vzdychla jsem. Theresa mě chtěla chytit za ruku, ale já schovala ruce za sebe, tak se raději stáhla.

„Myslím si, že chce, aby sis myslela, že ti nabídl olivovou ratolest. Jenže podle mě, mu ve skutečnosti jde jen o to, jestli jsi schopná tam venku přežít.“

„Podplukovníkovi musí být jasné, že tenhle jeho krok je naprosto průhledný.“ Začala jsem se zlobit ještě víc. Vážně si podplukovník myslel, že jsem tak naivní?

„Mio, přes dva roky se snaží monitorovat každý tvůj krok, –“  Oba jsme byli svým způsobem průhlední, „– ale ničeho nedosáhl, tak proč nezkusit začít hrát podle vedení a vzít tě ven, kde je téměř nemožné předvídat, co se může stát. Jak jsem ti řekla před chvílí, i ta nejrutinnější mise se může naprosto zvrtnout, a kdo by mu pak dokázal, že se tě nepokusil zachránit?“ Bez dechu jsem na Theresu zírala. I když jsem byla vůči podplukovníkovi celé roky zaujatá, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mě pokusil zabít. Jenže to dávalo smysl. Byl přeci jen voják a voják musel umět jednat strategicky a mít vždy v záloze další možnost. Když nevyjde jeden plán, musí se uskutečnit další. Podplukovník mi připravil past a já do ní naprosto bezhlavě vběhla v domnění, že mu ukazuju svůj vzdor.

Předpokládala jsem, že u mě nikdy nenastala doba, kdy bych kvůli nějakému chlapovi ztratila zdravý rozum, dokonce i se Seanem šlo o vztah založený na vzájemné důvěře místo lásky s pomatením smyslů. Ale stačilo, aby přišel jeden Sheppard, dvakrát mě políbil a já ztratila rozum jako nějaká šestnáctiletá puberťačka.

„Nemůžu své rozhodnutí vzít zpět.“ Měla jsem pevný hlas, přesto mi připadalo, že to zní, jako bych fňukala. Theresa se na mě však podívala s úsměvem.

„Dokaž mu, že ty modřiny a namožené svaly za něco stály.“ Prkenně vstala a bez ohlédnutí odešla z mého pokoje.

***

O několik dní později dával v tělocvičně Ronon Johnovi pořádně do těla, tak jako vždy, kterému se stále nedařilo Sateďana porazit. Jen tak tak odrážel jeho čím dál víc tvrdší útoky. Nezmohl se ani na odpor.

„Jak to přijala?“ zeptal se konečně Ronon, když mu na začátku tréninku John řekl, že na další misi, na kterou půjdou, vezme místo Ronona Miu. Šlo jen o přátelskou obchodní návštěvu, na které Sateďan ani nechtěl být.

„Já…“ John se přestal krýt a dostal velkou ránu koncem tyče do ramene, díky níž ustoupil o dva kroky dál. Ronon si jeho zakolísání přebral, že je trénink u konce, vrátil tyč na stojan a sedl si na lavičku, kde začal hltavě pít vodu z lahve. John se k němu přidal a třel si přitom rameno.

„Tak co?“ houkl na něj Sateďan znovu.

„Prostě jen souhlasila. Bez obvyklých urážek.“ Ronon pozvedl obočí a pořádně se usmál.

„Cos čekal?“ John zíral před sebe, pokrčení ramen si rozmyslel.

Pravda byla, že od toho dne nedokázal dostat z hlavy Miin výraz. Nedokázal její výraz přečíst, což ho popuzovalo. Zdálo se mu o ní, o jejím výrazu, o jejím zranění, o její smrti. Přesto přemlouval sám sebe, že se rozhodl správně. Chtěl ji dostat z Atlantidy, chtěl jí ukázat i jiné planety, lidi, se kterými obchodují. Chtěl, aby mu začala důvěřovat, protože on se o to skutečně pokoušel. Nechtěl, aby ty roky, co tvrdě trénovala, nechala ležet ladem a taky ji nechtěl nechávat neustále v přítomnosti Rodneyho a Radka. Pomalu se začala chovat jako oni, a ta zpráva o průchodu městem k centrální věži ho o tom utvrdila.

„Jestli si myslíš, že ji dostaneš na svou stranu a ona ti o sobě řekne, pravdu, tak ji asi tak dobře neznáš.“ Ronon vstal, sebral ručník a odkráčel z tělocvičny. Zanechal Johna ztraceného ve vlastních myšlenkách.

***

Staré antické ruiny byly téměř pohlceny vegetací, přesto mě jejich symboly lákaly k sobě. Opatrně jsem našlapovala mezi kameny, abych se k nim dostala. Cítila jsem, jak mi z přítomné energie naskakuje husí kůže. Kdybych neměla na sobě tričko s dlouhým rukávem, viděla bych, jak mi vstávají chloupky.

Před ovládacím panelem stálo jakési děvče s dlouhými tmavými vlasy. Do obličeje jsem jí neviděla, přesto mi připadala známá. Svírala přívěšek a pravou rukou měla položenou na ovládacím panelu. Nedokázala jsem rozeznat, co říká, její rty se pohybovaly, ale já nic neslyšela a lekla se, když se vedle děvčete objevil Rodney. Něco na ni křičel a já se začala dožadovat vysvětlení, proč je neslyším, ale neslyšela jsem ani vlastní hlas.

Zamrazilo mě z toho. Rozhlédla jsem se po celém place s ruinami. Za jedním velkým kamenem stál podplukovník Sheppard a ukazoval za mě. Otočila jsem se. Zděšením se mi stáhlo hrdlo.

Poznala jsem ty uniformy, dodneška mě občas děsily ve snech, a i když Genijové dlouhou dobu nekontaktovali Atlantidu, měla jsem za to, že to nebylo naposledy, co jsme o nich slyšeli.

A teď tu byli a mířili na nás zbraněmi. Hlavně na to děvče. Začala jsem křičet, aby utekla, ale asi mě neslyšela, tak jsem jí vyběhla vstříc. Rodney byl naštěstí rychlejší a strhnul ji k zemi před kulkou. Na vteřinu jsem si oddychla, než jiná kulka zasáhla mě. Bolestivé štípnutí na levém rameni mě zaskočilo a to stačilo k tomu, abych na okamžik ztratila rovnováhu a přepadla přes jeden kámen do měkkého mechu, doprovázeného mým vlastním křikem, který jsem konečně slyšela.

***

Mia se prudce posadila na posteli. Stále dezorientovaná snem. Doznívající křik přilákal někoho do jejího pokoje.

Postava vstoupila do tmy a znemožnila tak Mie, aby zjistila, o koho jde.

„Musím mluvit se Sheppardem,“ zašeptala Mia a chytila postavu za široký rukáv, ta ji jen zatlačila zpět do postele a podala kelímek.

„Ne, musím mluvit s podplukovníkem!“ Postava však byla nekompromisní a donutila Miu, aby se z kelímku napila. Natrvalo to ani půl minuty a Mie klesla hlava na polštář.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 15. kapitola 1/2: