OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 6. kapitola

23.09.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 791×

Kapitola 6

Námluvy

„Proboha, to je živý TYGR!" vyhrkla Rose a s vykulenýma očima hleděla na to obrovské, snad dvěstěkilové pruhované zvíře, ze kterých si v její době dělali předložku ke krbu.

Tak nějak i kdyby byla úplně hloupá, věděla, že kočkovité šelmy nebyly právě přítulné a většinou všechno menší, než byly ony samy, považovaly za chutnou potravu.

Rose udělala v opatrnosti pár kroků dozadu, zato Jasmína se zvířeti vrhla kolem krku a ta chlupatá koule dokonce začala příst jako nějaký opelichaný kocour!

„Ale neboj se, Rája je moc hodný a milý, nemá ale moc možností vidět nové lidi kromě stráží, mě a tatínka. Je chudák tak osamělý jako já. Dostala jsem ho ke svým pátým narozeninám, je to můj jediný přítel."

Rose polkla, ale stále měla respekt.

Jo, natáhnu ruku a budu mít po prstech. Hodná kočička…

K jejímu údivu se tygr s velkou hlavou pod princezniným dotekem rozvalil na záda a doslova se dožadoval podrbání na břiše.

Neuvěřitelné.

„To je tvůj domácí mazlíček? Já jsem měla jako malá veverku, ale s tímhle se to nedá srovnat," podotkla suše blondýnka a zírala na to, co se před ní právě odehrávalo.

„Co je to veverka?" podivila se Jasmína a svými prsty projížděla Rajovou srstí, která se na slunci krásně leskla jako samet.

„Eh, chlupatá myš, která leze po stromech," snažila se to přiblížit.

„To je odporné, tady máme jen krysy, tedy... já je nikdy neviděla, ale slyšela jsem o tom povídat stráže. Ve vězení jich je prý spousta."

Rose chtěla něco říct, protože tohle věděla z vlastní zkušenosti, ale nechtěla princeznu příliš děsit.

„Tady, pojď si pohladit Raju, neublíží ti. Slibuji, Rose."

Dívce naskočila husí kůže a opatrně se přiblížila, pomalu, obezřetně, krok po kroku a nakonec se sehnula s modlitbou na rtech.

Tygr si ji svýma žlutýma očima zvědavě prohlédl a pak jí olízl dlaň! Plavovláska si oddechla, že se nestala chutnou svačinkou.

Později, téměř celé odpoledne strávily s princeznou venku v zahradě na polštářích v altánku zakrytého okrasnými keři a stromovím.

Rose jí líčila, jaká je její země v budoucnosti, a Jasmína nestačila kulit oči. Nejvíce z toho ji zajímal mobilní telefon, jelikož zde se používali draví ptáci po urgentně rychlou poštu.

Obě uzobávaly sladké ovoce a oříšky z podnosu, který jim otrok přinesl a položil na zem vedle nich.

Raja se povaloval okolo a každého vetřelce si měřil šelmovitým okem. Nakonec se však kamsi odplazil za jinou zábavou a Jasmínu jeho absence na chvíli vyvedla z koncentrace, jelikož obě záhy slyšely podivné šplouchání vody.

Rychle se za zvukem vydaly a princezna začala povykovat: „Rajo, nech ty ryby v jezírku, víš, že ty nejsou k jídlu!"

Rose se upřímně rozesmála, jak si tygr nechtěl namočit kožich a strkal svou velkou pracku do vody, jako by se jí štítil, ale touha po třpytivých zlatých rybích šupinách byla větší než trauma z vody.

Pomalu si tak Rose uzobávala oříšek po oříšku z ruky, kam si trochu nasypala.

Ale mezi tím vším zaslechla i jiný vzdálený povědomý hlas.

„Odskočím si," zavolala na Jasmínu a nechala ji s Rajou u jezírka.

Rose se pomalu plížila zahradou až k protějšímu zastřešenému vchodu, který lemoval po obou stranách obdélníkové bazénky s křišťálovou vodou. To by nebylo nic tak divného, ale to, že tam bude Yago sedět na dvou tenkých větvích ponořených v mělké vodě a bude mluvit na plameňáka, rozhodně nečekala.

Potichu se schovala v křoví a pak se přikradla blíž za papouškovi záda, dokud neuslyšela: „Ale no tááák, nedělej fórrry, máš sice jinou barvu, ale mně to nevadí, nejsem tak vybíííravej, ani velikost nehraje roli." Plameňák jen tupě koukal před sebe, zatímco se nad ním Yago rozplýval. „Navíc ta růůůžová ti jde k očím,“ zamrkal na něho. Yagovy námluvy byly vskutku legrační, i když jeho snahu patřičně oceňovala, dokonce jí ho snad bylo i líto, bohužel její vrozená škodolibost ji nutila k smíchu. „Co třeba dnes večer, hm? Ty a já, seženu ty dobré hrozinky, budou ti chutnat, jsou slaďoučké jako ty…“

„Oh, to nejde odmítnout,“ ozvalo se za jeho zády, až se lekl a dřevěné klacky se mu rozjely do stran. Plameňáci se na nově příchozí otočili a rozprchli se.

„Co? Ty?“ zakrákal nepříjemně ara.

„Jo, já,“ Rose se ušklíbla a čekala, až mu dojde, čeho tu byla svědkem. Kdyby se pod peřím uměl červenat, byla by to právě tato chvíle. „A vůbec, netušila jsem, že jsi takový milovník. Proč si nenajdeš nějakou samičku svého druhu?“ rýpla si a spiklenecky na něho zamrkala.

Yago pustil z nožek dřevěné klacky a skočil na mramorovou římsu, která držela vodu v podlouhlém bazénku.

 „A ty tu nějakou vidíš? V celém Agrabah jsem jenom já,“ zněla z toho značná dávka frustrace a samoty.

„Takže proto tu děláš oči na plameňáky? Hmm, docela bezpředmětná náhrada,“ zakroutila hlavou a musela se ovládat, aby se nezačala pošklebovat ještě víc.

„Jestli to někomu řekneššš, udělám ti ze života peklo! Nechám tě stáhnout z kůže!“ prskal a přecházel sem a tam, jako by tím napodoboval Jafarovo jednání.

To Rose vnuklo skvělý nápad!

„Neřeknu to nikomu pod jednou podmínkou,“ nadhodila a čekala, zda se chytí do její léčky.

Ara po ní blýskl nevraživým pohledem, vůbec se mu něco jako vydírání nelíbilo, zvláště od někoho, koho vůbec neznal.

„Jakou?“ naklonil hlavu na stranu, jako by si ji chtěl protáhnout.

„Odvedeš mě teď k Jafarovi, potřebuju s ním mluvit, nebo spíš on se mnou.“

„Proč by on měl mluvit právě s tebou?“ snažil se dotírat se záměrem, zda by se z toho dalo něco vytěžit i ve svůj prospěch.

„Co já vím, třeba se tě snaží nahradit,“ dělala si legraci, pokrčila rameny a Yago uraženě odvrátil zobák.

„To ti tak budu věřřřřit, mého gééénia nejde nahradit, jsem věrný, spolehlivý a umím lítat, můžeš říct to samééé o sobě?“

Rose se vážně bavila, popichovat Jafarova papouška bylo jako mávat lvovi před obličejem čerstvou kýtou.

Vhodila si do úst pár oříšků, dokud to neupoutalo arovu pozornost.

„To jsou buráááky?“    

„Jo, a co?“

„Odvedu tě za ním, když mi je dáááš,“ jeho černá inteligentní očka se nehnula od její rozevřené dlaně.

„Hmm, dobře, něco za něco. Stejně už jsem jich přejedená,“ hravě mávla rukou, posadila se na římsu a natáhla k barevnému papouškovi svou ruku. Yago se nenechal dvakrát pobízet. Rozeběhl se po římse k ní jako hladová slepice, která vidí žížalu. „Chutná, že?“ usmála se, když u toho začal hlasitě mlaskat. Rose pohoršeně mlaskla jazykem o patro. „To je, jako by ti nedával najíst.“

Ara se narovnal v zádech a odplivl si. „Yago, nejez oříšššky, budeš tlustý. Yago, dneska žádné rozinky, nic si nezasloužíššš. Yago, mandle jsou ve větššším množství jedovaté, phe!“ napodobil zdatně Jafarův hlas a to už se Rose smála od ucha k uchu. Projednou to vypadalo, že s ní ten malý padouch sympatizuje, což mohl být začátek křehkého kamarádství. Nebo také ne. Papoušek pak spokojeně hltal jeden burák za druhým a Rose ho při tom sledovala a moc se jí líbilo jeho sytě barevné peří, které teď potemnělá zahrada obarvila do purpurova. Když Yago dozobal poslední oříšek, uvolnil se a působil mnohem spokojeněji. „Kdyby ti to nevadilo, rrrád bych, kdybys neřřříkala Jafarrrovi, že jsi mi je dala,“ řekl. Zdálo se, že najednou docela zapomněl na její popichování či na to, jak neuctivě mu tehdy sáhla na jeho chloubu.

„Jistě, bude to naše tajemství,“ řekla s úsměvem Rose a vůbec ji nenapadlo, že je to od Yaga třeba jen vychytralý plán. Jafar byl značně nespolehlivý zdroj pamlsků a mít dva nezávislé, značně nespolehlivé zdroje pamlsků znělo Yagovi mnohem lépe, než muset se spokojit jen s jedním.

„Jak že se to vlastně jmenuješ?“ řekl Yago.

„Rose.“

„Těší mě, Rrose. Já jsem Yago. Ta rrrůžová ti vážně sluššší!“

Plavovláska se opět pobaveně zasmála.

„Takže nejdřív jsi byl na plameňáky a teď zase na lidi?“

Yago se chtěl vyhnout dalším rozpakům a hlavně nechtěl prozrazovat, že v Rose zatím vidí především jen další nespolehlivý zdroj pamlsků, a ve skutečnosti se k ní bojí cítit něco osobnějšího.

Raději jen zamával křídly.

„Pojď, odvedu tě k Jafarrrovi. V tuhle hodinu bude ve své pracovně,“ řekl a Rose ho následovala. 

*****************************************************************

Ara se s chrastěním protáhl hustým korálkovým závěsem. Rose prošla poslušně za ním a ocitla se v dobře vybavené pracovně. Jakmile strčila nos dovnitř, ucítila pronikavou vůni arabského koření, která tu byla smísena s mnoha a dalšími.

Všimla si, že celou jednu stěnu pokrývají dřevěné regály s prosklenými sklenicemi, čajovými lístky a kdoví čím ještě, a její překvapený pohled nakonec spočinul na vezírovi v černém, který seděl na kulaté stoličce přímo před ní a provrtával ji trochu děsivým pohledem.

Na chvíli zavládlo stísněné ticho, které jen umocnilo omamnou vůni exotických bylin okolo, která jako by ji spolu s pohledem vezíra, třímajícího zlatou hůl s hadí hlavou, obírala o vůli a schopnost vzdorovat.

„A co takhle pozdrrravit mocného vezírrra?“ navrhnul Yago, který byl na tu vůni na rozdíl od Rose zvyklý.

Rose váhala, co říct. Ahoj? To sotva. Dobrý den? To jí znělo v tomto kontextu divně. Čau? To už vůbec ne. Řekni něco... „Zdravím,“ vysoukala ze sebe nakonec.

„Buď vítána,“ odpověděl vezír naoko přívětivě, vstal, opřel se o svou hůl a přišel k ní tak blízko, až narušil její osobní prostor. Byla si docela jistá, že ten bastard to dělá schválně. „Tak jak ses rozhodla? Přijmeš můj velkorysý návrh?“

„Udělám, co chcete, když mě pak vrátíte domů,“ řekla Rose jasně, aby zdůraznila, co chce. V tomto už byla naštěstí pevně rozhodnutá.

„Dobře,“ řekl Jafar, a i když se to snažil nedat najevo, Rose postřehla, že se náhle uvolnil. „Jde o následující: Ke kouzlu, kterým bych tě vrátil do tvého světa, potřebuji jistý magický předmět. Vypadá jako tarotová karta.“ A je to tady! Rose znervózněla. Co když je to ta karta z kabátu? Jafar si toho ale nevšiml a nerušeně pokračoval v nacvičeném projevu, doprovázeném přehnanou gestikulací. „Je ale bohužel ukrytá hluboko v kouzelné jeskyni, která dovnitř nepustí každého. Věřím však, že tě nechá vejít a kartu mi přinést. Pak tě budu moci vrátit zpátky, přesně jak si přeješ.“

Rose se zamyslela, přestože ji rozptylovala nezvyklá vůně toho silného koření. Nebyla v něm snad i nějaká droga? Rose si nedokázala jinak vysvětlil, proč se od momentu, kdy sem vstoupila, cítí tak divně.

„A co z toho budete mít vy?“ zeptala se podezřívavě.

„Zůstane mi ta karta,“ odpověděl vychytrale vezír. „Ve vašem světě by byla bezcenná, ale zde je zdrojem mocné a prospěšné magie, přesně takové, jakou potřebuji.“ To dávalo smysl. Přesto Rose cítila v tónu jeho hlasu, že říká pravdu jen napůl. Každé jeho slovo bylo jako výhonek se špičatými trny, jehož nebylo radno dráždit. „Vyjedeme zítra ráno, hned jak vyjde slunce,“ dodal ještě Jafar.

„Dobře,“ souhlasila Rose, na nic dalšího se nevyptávala a rychlým krokem opustila tu omamným kořením nasáklou místnost. 

*****************************************************************

Yago zůstal v Jafarově pracovně zatím jako němý pozorovatel, dokud dívka neodešla.

„Vážně ji ta karta může dostat zpááátky, Jafareee?" zeptal se ara s neskrývanou zvědavostí.

„Možná ano, možná ne, záleží na tom? Každá karta má svou moc a čím víc jich je pohromadě, tím je jejich moc větší. Takže ano, je to možné," připustil vezír zahloubaně v úvahách, jelikož neměl v úmyslu nikoho nikam vracet a znovu vyvolávat kouzlo. Už tak to byl spíše zázrak, že se mu něco tak nemyslitelného povedlo, mohl také skončit daleko hůř.

Časový oblouk se mohl klidně stočit jiným směrem a přivést mu nějakého démona z pekla, pokud něco takového existovalo, ale arabská mytologie byla plná všeliakých bytostí, že tomu i věřil.

Pořád měl však před očima dívčino dobře tvarované tělo v těch přiléhavých šatech, kde se tak provokativně vyjímala její plná ňadra.

Z pomyšlení, že s ní bude zítra celé dopoledne, se otřásl, nikoliv však odporem.

„Karty, karty, karty. Není to tak trochu tvoje posedlost?" zakrákal ara pohoršeně. „Už je hledáme celé dva roky a zatím jsem neviděl ani jednu, je to ztráta času!"

„Trpělivost Yago, trpělivost…"

„No jistě, zatímco my se honíme za něčím, co možná ani neexistuje, princezna se vdá a budeme mít s novým sultánem utrum a ty si ani neškrtneš. Víš, že tě nemá moc ráda, jak myslíš, že jí bude trvat dlouho, než přesvědčí svého manžela, aby nás vyhodil?"

Bylo to od papouška sice drzé, ale měl pravdu. Jasmíniny narozeniny se blížily nezadržitelným tempem, ještě půl roku a bude se muset vdát, a pak bude na novém vladaři, koho si vybere za své rádce, což mohl být poněkud nepříjemný problém.

Jafar šlehl po svém papouškovi zlostným pohledem. „Nezbavil jsem se všech ostatních rádců jen proto, aby mi všechno proklouzlo mezi prsty, to nepřipustím! Pamatuj si to!"

Jafarův hlas zaduněl celou pracovnou, až se nejbližšší lahvičky v okruhu dvou metrů rozechvěly.

„Jak vlastně taková karta vypadá?" lamentoval papoušek a pomalu doťapkal po zemi k menší stoličce, na kterou lehce vyskočil a sledoval svého pána, jak zapaluje kadidlo, jako by té opojné vůně kolem bylo pořád málo.

„Je asi šest palců vysoká, zlatě orámovaná rostliným motivem, podle knihy by na nich měl být název v cizím jazyce," citoval z hlavy vezír. 

Jafar poté přikročil k jedné z mnoha polic skrývající v průhledných skleněných dozách různé ingredience, ať už se jednalo o rostlinné přísady, nebo ty živočišné.

V místnosti bylo trochu šero, jelikož některé přísady vyloženě nesměly přijít na světlo, proto zde hořela jen lampa s oranžovými skly dodávajíc okolí medový nádech.

„A jak se vůbec vyvolávááá?"

„Dobrá otázka, Yago, spíše se zeptej, jak ducha karty přinutíš vtělit se zpátky do svého útočiště," utrousil čaroděj a natáhl ruku vpřed. Jednu z mnoha skleniček o pár milimetrů natočil a až pak byl naprosto spokojený.

„Jak to mám vědět? Já po večerech nesedím a nelistuju něčím, čemu nerozumím."

Jafar se zády ke svému poskokovi ušklíbl.

„Chybí ti vytrvalost, kdyby ses naučil pořádně číst, byl bys mi více k užitku."

„Až se neučíš létat, naučím se číst," odsekl ara.

Vezír cosi zavrčel, naštěstí tomu nebylo rozumět.

„Vyvolat ducha z karty je snadné, ale pokud ji chceš vrátit, je potřeba znát zaklínadlo," Jafar luskl prsty a kniha na stole se sama otevřela a stránky se přetočily na povedený obrázek jedné z oněch karet, pod níž bylo napsáno několik slov arabským písmem. „Přečti si to."

Yago se naklonil, aby se podíval a prohlédl si zdařilou malbu, pak s nechutí zašilhal na kostrbaté písmo a zanadával.

„Sezam, seznam... karto, hochu, trochu, ztrať se... to je strašný škrabopis! Kdo to psal!"

Jafar si povzdechl nad neschopností svého mazlíčka.

„Duchu sezamu, navrať se do podoby, která ti po právu náleží," zarecitoval.

Poté se vezír otočil a chvíli bez výrazu hleděl ke svému stolu, na kterém si z malé misky vedle knihy Yago pochutnával na čemsi neurčitého tvaru. Evidentně mu to chutnalo.

Jafar ho nechal sníst ještě několik soust, než stoicky klidně řekl: „Drcení červi, dobré, že?"

Yago ustal v půlce sousta a začal prskat a vyplivávat zbytky z okna za stolem.

Jeden z nepříliš častých Jafarových vtipů.

„TOS MI TO NEMOHL ŘÍCT DŘÍV!? Safra, fuj! Mám toho plný zobák!"

„Mohl, příteli," utrousil téměř medově, „ale pak by ses nepoučil z toho, že jíst někomu, co ti nepatří, je neslušné."

Jafar si sedl klidně za svůj stůl a papouškovi nevěnoval pozornost.

Celý vtip byl v tom, že vezír míval v této mističce dobré kešu oříšky a Yago mu je pokaždé zhltl, jakmile si šel pro ingredience. Dnes tomu nebylo výjimkou, akorát byla nádobka plná drcených nechutností, aby svého aru náležitě vytrestal.  

Zlatou hůl položil vedle sebe a místo nějakého špatného svědomí uklidil knihu a vytáhl zpod šuplete starou ohmatanou mapu, kterou rozložil na stůl a na oba konce položil sošky kamenných slonů jako nezbytná těžítka, aby se papír nesroloval.

Prst pak zabodl přesně do místa s názvem Agrabah uprostřed.

Cosi zamumlal a z konečku jeho prstu se do mapy vsákla jakási fialová energie.

Celý papír náhle potemněl a ukázal značku jeskyně severovýchodně od města, jenže o chvíli později byla jinde, a pak zase jinde. Jafarova magie nefungovala tak, jak očekával.

Zítra bude muset použít skarabea, tudy cesta nepovede.

„Tvoje způsoby jsou hrozné, Jafareee," nadával Yago, „za to s tebou zítra nikam neletím, určitě mi bude večer špatně..." otevřel zobák, vyplázl jazyk a zakoulel očima.

„To po tobě nikdo nechce, Yago, ty budeš mít za úkol hlídat sultána," odvětil vezír a mapu zase zpátky sruloval a zastrčil do stolu.

„Jo, nemusím být u všeho, hlavně hlídat tlusťocha, na to se papoušek hodí," s těmi slovy vyletěl z okna ven do tmy.

Hotovo!

Další kousek skládačky aneb nové zvíře na scéně.

Raja ještě svou roli mít bude, nebojte se. A co se týče Yaga, téměř mi ho bylo líto. Ve městě je jediný svého druhu a navíc jeho vyšší inteligence mu dovoluje chápat různé pocity, jako je samota.

Najde v Rose kamarádku, nebo jen spojence? Uvidíme.

Na spekulace je ještě příliš brzy, ale už teď se jedná o jakési spojenectví, jelikož Rose s Jafarem od této chvíle začne tajně spolupracovat.

Chudák holka to nebude mít lehké, o čemž se přesvědčíte v další kapitole, kde nás čeká malý výlet k záhadné jeskyni a jejím pokladům.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 6. kapitola: