OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 31. kapitola



Rubínová lampa 31. kapitolaA je to tu, souboj Jafara a Rose. Kdo je silnější a lstivější? Dále příjezd do Agrabah. Jeden nový host během Jafarovy cesty nastíní trochu další vývoj děje. Pythagoras je možná jiný a má i svou lidskou stránku, než jak ho vykreslují dějiny.

Kapitola 31

Souboj cti

To slovo mělo opravdu hodně a hodně významů, hlavně to znamenalo, že bylo povoleno absolutně VŠE. Takže jí nebude mít za zlé, když mu zlomí žebro, sevře hlavu do kleští a nakopne ho do...

„Žádná," odvětil s klidem Jafar a hned nato Rose vyrazila.

Přesně to chtěla slyšet! 

K jejímu velkému překvapení její protivník tak rychle ukročil stranou, že proběhla kolem něho ven ze stanu jako vystřelená raketa a zase se tam rychle vrátila, aby to začalo nanovo. 

Jafar se proti jejím výpadům moc nenamáhal, spíše jen mrštně uhýbal svým dlouhým tělem, shýbal, otáčel se, zatímco se Rose zadýchávala.  

Dívka kolem něho skotačila jako skřet, který chce obrat vysokého elfa, což bylo nad jeho síly. Ale ona se nevzdávala. 

Ať se i s ní zavře Alibabova jeskyně, jestli prohraje! 

Stále zas a znovu se snažila ho alespoň jednou udeřit, což se jí po chvíli konečně podařilo, zasáhla vezíra do boku. 

Čaroděj se lehce zamračil, ustoupil a od té chvíle už to bylo ještě těžší. 

Jafar ji chytal za ruce a svižně s jejími údery držel krok, lehce je odrážel. Pro Rose to bylo nepochopitelné. 

„Nemůžeš chvíli zůstat na místě?" rozčilovala se celá udýchaná dívka, která měla spadeno na jeho turban. 

Ale neměla šanci se k němu vůbec dostat? Jafarovy dlouhé štíhlé prsty zvyklé jen držet baňky s lektvary se jí vždy pohotově obtočily kolem pasu nebo zápěstí a její výpad vyšel na prázdno, když ji pustil a ona se válela na zemi ve změti vlastních sukní. 

„To je nejlepššší náplň večerrra," bavil se Yago a cpal se hrozny z mísy. 

„Tvoje pohyby jsou moc prudké," utrousil kysele Jafar, který se snad ani nezapotil. 

„Zato ty tvoje by se na plese vážně vyjímaly," zavrčela a znovu se postavila do pozoru. Cítila na zpocené kůži jemný písek, jež se na ni nalepil, když sebou pořád plácala na zem, což nebylo právě příjemné. 

„Jafar trééénuje každý ráááno," skandoval Yago s plným zobákem a snažil se sežrat všechno v míse, když mu nikdo nevěnoval pozornost.  

„Vážně?" zeptala se Rose nevěřícně, přimhouřila podezíravě oči a hledala jeho slabinu, bohužel žádnou neviděla, alespoň se při té pauze trochu vydýchala.  

„Úkolem vezíra není jen radit sultánovi a předsedat delegacím. Je třeba si neustále bystřit mysl i tělo," věnoval jí ten had jeden ze svých zákeřných úsměvů, který Rose tak lezl na nervy.

„Nechce se mi věřit, že se každý den úmorně dřeš," pohrdla jím dívka. 

„Věř si, čemu chceš, ženo," odvětil čaroděj a sroloval prsty směrem k sobě. Byla to výzva.

Hmm, pokud tedy nejsou žádná pravidla, tak by mohla zkusit svou poslední zbraň. 

Přitančila k němu a aby odvedla Jafarovu pozornost, zaútočila na něho pěstmi a pak v nestřežené chvíli... 

Rose se pokusila kopnout čaroděje zákeřně mezi nohy, ale i to jako by očekával, viděl jí snad do hlavy? 

Vezír se rychle otočil kolem jejího těla, ocitl se tak za jejími zády a strčil jí do lopatek. 

Rose se rozeběhla přímo proti plachtě stanu. Zadní vchod byl pootevřený, ale ona se ho přesto chytila, ale setrvačná síla ji hnala dál, a tak zakopla. 

Ozvalo se hlasité trhání látky a pak nadávky, jak zabořila tvář do chladného písku za stanem jako pštros, hned po tom, co utrhla kus celty. 

Yago už se válel smíchy po stole, zatímco si Jafar založil ruce na hrudi jako džin z lahve. 

Rose prolezla zpátky dírou dovnitř rozzuřená jako býk. 

„Nemohl jsi mě zastavit?" zavrčela a vyklepávala si ze sukně ten nemožný písek.

„Měla jsi svůj požadavek nepoužívat magii, to jsem dodržel," oplatil jí pohotově. 

Rose našpulila rty a ukázala za sebe. „Ale zničil sis stan, doufám, že tě ta havěť z venku pokouše," odsekla. 

„Myslím, že pro dnešek to stačí, měla bys jít spát," utnul čaroděj rázně jejich konverzaci a dál už jí nevěnoval pozornost. 

Tohle jeho chování Rose vážně nenáviděla, ale sama toho měla dost a byla vyčerpaná, ale věděla, že svou část pokladu má, a tak vyšla ze stanu. 

Neušlo jí však, jak na ni ostatní ohlédli a něco si šeptali. Až pak jí došlo, co za zvuky se ze stanu musely ozývat. Namáhavé hekání, těžké výdechy... 

Ehhhh. 

Rose zrudla až po kořínky vlasů a už se rozhodla se pro burku zpátky nevracet. 

Až druhý den při odjezdu si vzpomněla na šachovnici, kterou tam také nechala, ale prozatím toho namyšlence nechtěla vidět. Jak však tak seděla v tureckém sedu a dojídala na podlaze z misky svou snídani, přišel jí do zorného pole Bahadur ještě s jedním mužem a v rukách nesli něco tmavého a zmačkaného jako lochneskou příšeru. 

Vláčeli to k ní. Vypadalo to jako plachta do bazénu. 

„Co to je?" vzhlédla k nim nechápavě. „Neobjednala jsem si koupel," zakroutila hlavou. 

„Rozkaz od Jafara, máš to zašít," tlumočil hromotluk a všechny ty tuny těžké látky nacpaly k ní do budky, až tam nebylo k hnutí. 

Byla to jako přílivová vlna. 

„Hej, já to nechci, odneste si to, udusím se!" 

„Až to zašiješ, tak to složíme a odneseme," ubezpečoval ji Bahadur. 

„Co? Já nic zašívat nebudu, nejsem služka, ať si to zašije sám!" 

Rose se konečně vyhrabala zpod celty, jako když ryba vypluje na hladinu vody, a Bahadur před ni téměř obřadně položil jehelníček a špulku s nití. 

„Ať se jde vycpat!" lamentovala. 

Zepředu se však ozvalo: „VYRÁŽÍME!" Čtyři svalnatí muži nadzvedli tardis a přes Rose se zase převalila vlna látky, jak se budka naklonila na jednu a pak na druhou stranu. 

Karavana vyrazila a dívka zuřila. 

Nakonec stejně neměla co dělat, a tak s mrmláním hledala tu blbou díru a přemýšlela, co by na to asi Jafar řekl, kdyby mu zašila všechny vchody? 

Rose se po tváři rozlil ten nejškodolibější úsměv ze všech a začala si při práci s jehlou i zpívat.

Zatímco chudáci nosiči úpěli pod zvýšenou zátěží, Rose si v klidu šila, co jí přišlo pod ruku. Šlo jí to bezvadně a časem ji to začalo docela bavit. Nitě měla dost, i když se podivovala, kde ji asi Jafar vzal.  

Večer, když dorazili do další oázy, spokojeně předala Bahadurovi vykonanou práci. Pak se konečně objevil Yago, kterého toho dne ještě neviděla, a poděkovala mu za dobře odvedené otravování Jafara. 

„A ty oříííšky každý týden platííí, že?“ připomněl Yago slíbenou odměnu. 

„Ano, hned, jak se vrátíme do Agrabah, ti je půjdu koupit,“ řekla Rose. 

„Nemyslííím, že tě pustííí. Jsi jenom žena,“ namítl ara. 

Zlatovláska se ušklíbla. „Však já to nějak vyjednám,“ zamumlala, „neboj, máš moje slovo.“ 

Tu noc se Rose honila hlavou myšlenka, jak se asi Jafarovi v jeho „novém“ stanu spí, ale nakonec ho ani neviděla. Karavana ráno vyrazila narychlo, ještě než Rose stihla sníst svou porci snídaně. 

Další zastávka byla v Jeruzalémě. Tam dopadla jako minule - celou noc zavřená v budce a Jafar ji nechtěl ani vidět. Nejspíš jí nemohl odpustit tu prohru, byla uražený jako malé dítě, takhle se dospělý muž nechová. 

Vrtalo jí hlavou, zda to tentokrát není tím, že mu opravdu zašila všechny vchody. Dokonce ji to bavilo tak, že sešila i dno stanu a udělala z něj cosi na způsob horkovzdušného balonu. Jak se na to asi Jafar tvářil? Svěří jí ještě někdy něco do ruky? 

Od následujícího dne ji každý den přicházel navštěvovat Yago a krátili si čas povídáním, ba dokonce žvaněním a fantazírováním. Aru to bavilo a Rose celkem také. Yago ji prozradil, že Jafar se na stan zprvu šklebil, ale pak si půjčil od strážného šavli a vchody opatrně rozpáral. No nic... 

Sotva si však na tu denní rutinu oba zvykli, najednou se uprostřed dne kolem budky ozvala hlasitá slavnostní hudba, zvlášť tamburíny. 

Dorazili do Agrabah. 

Rose pootevřela okénko a viděla, jak jejich karavanu vítá dav lidí na ulici. Za pár minut nosiči položili budku před královský palác a odešli si odpočinout do stínu. 

Jafara přivítal sám sultán jako ztraceného syna a odešli spolu probrat státnické záležitosti.

Bahadur zatím vyzvedl Rose a zavedl ji k paláci do její komnaty, kde mohla konečně opět odhalit své žlutooranžové šaty a oddechnout si. 

Netrvalo to však dlouho. 

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vtrhla princezna. 

„Ach, Rose!“ vykřikla Jasmína žádostivě. „Tak dlouho jsme se neviděly. Bylo v Egyptě něco zajímavého? Všechno mi povyprávěj!“ Přicupitala k Rosině lůžku a posadila se. 

„Zdravím, Jasmíno,“ řekla Rose a povzdechla si, protože najednou vůbec nevěděla, čím začít. Vůbec se jí nechtělo chlubit se tou znásilňující mumií, ale Jasmína měla oči dokořán a dětsky zvídavý výraz, který uváděl Rose do rozpaků. 

Princezna tedy pokračovala: „Jaká byla cesta? Nesli tě na nosítkách, že?“

„Ano,“ přikývla Rose. 

„To muselo být báječné. Nemusela jsi ani den pochodovat pěšky. Myslím, že nosítka jsou skvělý nápad,“ řekla Jasmína, a připomněla tak Rose, že vidí věci trochu jinak než ona. Jasmína si přisedla blíž a ztlumila hlas: „Ve vašem světě se někteří lidé také nosí na nosítkách?“ 

„Spíš jezdí v autech,“ poznamenala Rose bezmyšlenkovitě. 

Jasmína se zamyslela. „To je něco jako kůň?“ 

Rose se pobaveně uculila. „Ano. Jede to samo jako kůň, ale vezeš se v tom jako v nosítkách. A auto má skoro každý. Jen to strašně žere benzín a jsou toho tak plné ulice, že je problém přejít z jedné strany na druhou.“ 

Jasmína si představila ulici Agrabah přeplněnou těmi největšími a nejhrůzostrašnějšími devítihlavými obludami, jak přelézají jedna přes druhou a na každém rohu okusují benzínové keře. Nad tou představou nevěřícně zakroutila hlavou. 

„A zastavovali jste se v Jeruzalémě?“ vyptávala se dál princezna.

„Ano, ale jen na noc,“ odvětila Rose. 

„A jaké to tam bylo?“ 

„Nevím,“ zašklebila se plavovláska, „nemohla jsem vyjít ven." 

„A co v Káhiře? Mají tam bohatý trh?“ 

„Tam jsem to také neviděla,“ přiznala se Rose. 

„Tak kde jsi celou tu dobu byla?“ zvolala nevěřícně Jasmína. 

Rose si opět povzdechla. 

„Vždyť víš, že to nikomu nepovím,“ řekla potichu princezna, „nebo už mi nevěříš?“ 

„Ale ano, věřím, jen to není lehké,“ vysoukala ze sebe Rose, uhýbajíc pohledem. 

Jasmína na ni netlačila a ohleduplně nechala Rose rozmyslet si, co řekne. 

Dívka se konečně podívala princezně do očí. 

„Víš, my jsme s Jafarem podnikli potají jedno takové menší dobrodružství.“ 

Princeznin pohled byl ještě plnější zvědavosti. Rose jí vylíčila, jak navštívili pyramidu, jak si vyškrábala pár rubínů, ty Jasmíně hned ukázala, a jak to uvnitř vypadalo, ale vynechala létající koberec, oživlou mumii a zvlášť to, jak ji Jafar nakonec musel zachránit ze smrtelného objetí. 

„To bylo jistě odvážné, ale vykrádat hrobku mi připadá hrozně nebezpečné. To se nebojíš Alláhova trestu? Vždyť by tě duchové zemřelých mohli přijít ve snu znásilnit. Říká se, že když se to stane, porodíš pak mrtvé dítě a sama přitom zemřeš.“ 

„To mi raději ani neříkej,“ zašeptala s odporem Rose. Ani netušíš, jak věrně si to dovedu představit...

„Nechci, aby ses zaplétala do takových nebezpečných věcí,“ řekla Jasmína, „mám tě ráda, nechci, aby se ti něco stalo.“ 

„To chápu,“ přitakala Rose. „Také bych tam už podruhé nešla. Ta hrůza...“ Uvědomila si, že se prořekla, ale Jasmína to naštěstí pochopila jinak. „Mimochodem,“ odbočila Rose k trochu radostnějšímu tématu, „po cestě jsem hrála šachy s Jafarem a vyhrála!“ 

„Opravdu?“ 

„Ano, ale musela jsem mu slíbit, že to nikomu neřeknu,“ pokračovala Rose. „Dostanu za to nějaké zlato. Myslíš, že bych za něj pak mohla nakoupit na trhu zásobu oříšků?“

Jasmína se uchechtla. „Osobně samozřejmě ne, ale dá se to zařídit. Až budeš potřebovat, tak mi řekni.“ 

„Děkuji,“ přikývla Rose s myšlenkou na Yaga. 

„Nebo stačí říct Barkovi, ale lepší bude, když řekneš mně; vím, kdo z otroků se vyzná v cenách a ve smlouvání, jinak by tě mohli ošidit.“ 

***** 

Následujícího dne se Rose těšila na rozdělení pokladu, ale dopoledne pro ni nikdo neposlal, Yago se neukázal a vůbec měla podezření, že to chce Jafar zamést pod koberec a znovu ji ošidit a nic jí nedat. Proto se po poledni vykradla ze svého pokoje a zamířila ke známému korálkovému závěsu vezírovy pracovny. 

Ona o svou část rozhodně nepřijde, i kdyby ho měla škrtit, něco si za tu mumii zaslouží, už jen z principu, že dopadla ze všech nejhůř. 

Tentokrát se nenechá odradit jeho arogancí. 

Rose na sobě měla blankytně modré šaty s fialovými korálky, které se podobaly perleti z mušlí, a jak ji Bark poučil, fialová barva byla vzácná a nemohl si ji dovolit jen tak někdo. 

Ji ale nejvíce těšilo, že se konečně na chodbách nemusela zahalovat jako Fantomas, jaká úleva!

Nikdy by nevěřila, jak může být cesta náročná, být zavřená v malé dřevěné budce, kde si sotva stoupne, byl zlý sen, a pak ještě ta havěť v písku. 

Brrr, otřásla se. Bylo to horší, než když jako malá jezdila s rodiči kempovat do přírody, akorát tam byly místo škorpionů hadi. 

Vůbec poprvé, co byla v Agrabah, si vzpomněla na svou rodinu, která se v jejích deseti letech rozpadla a ona zůstala s tetou Beátou, ke které se pak přestěhovala a která zavinila to, že je tady, tedy vlastně její kožich. Ano, ta chlupatá věc s kapsama prožraná od molů, na které si teta tak zakládala, protože jí připomínal norkový kožich z dvacátých let éry kabaretů. 

Rose se zastavila uprostřed chodby a přemýšlela, vlastně doteď nevěděla, jak se do tetina kabátu ta karta dostala, ale bez toho, aby se jí zeptala, což nešlo, jelikož byla mrtvá, to stejně nezjistí. Mohla by se na to však zeptat Jafara, pan všechno vím všechno znám a koukej, kdo tu umí kouzlit, by třeba mohl vědět, jak se karta dostala do její doby a do tetina kožichu. 

Za to stálo se jeho černé eminence zeptat, aby ji mohl oslnit svou moudrostí, ušklíbla se.

Skvělý nápad, plácla pěstí do dlaně a zase se rozešla, když v myšlenkách do něčeho nebo spíše někoho vrazila. 

Ozval se výkřik, plácání sandálů a pak ona dopadla na zadek stejně jako ten muž v...

Ten chlap s vousem až do půli prsou měl na sobě bílou tógu spojenou zlatou sponou na rameni a pod ní šedý chitón, jehož dolní okraj na sobě nesl dva tmavé vodorovné proužky. 

Proužky, proužky, proužky, Addidas! Napadlo Rose, ale pochybovala, že s touto velkou firmou má ten chlap něco společného. 

Alespoň jí připomínal Caesara, a to bylo jako nakouknout do historie. 

„Omlouvám se, pane," vyhrkla a hned se překulila na kolena, aby mu pomohla sesbírat stohy srolovaných pergamenů a dřevěná pravítka, psací potřeby měl zřejmě v té malé mošně u pasu.

Několik papírů se rozvinulo a ukazovalo neskutečně složité plány nějaké stavby. Popis a načmárané poznámky byly zřejmě v latině. 

Kdo byl ten muž? 

„I já bych se měl omluvit, mladá ženo, neviděl jsem přes svou práci, kam můj sandál šlape," odvětil s tak významným přednesem, který dívce připomněl jejího učitele chemie, který se rozplýval nad tím, jak jedna lehčí baňka ve vodě neklesá do kapaliny a ta druhá těžší ano. 

Nikdy nepochopila, co na tom viděl za kouzlo, tohle bude třeba podobný pošuk, ale alespoň s ní mluvil slušně na rozdíl od přehlížení všech ostatních tady, kteří si mysleli, že žena je dobrá akorát tak k výchově dětí a utírat zadek oslům. 

„Vy nejste odtud, že ne? Myslím to oblečení, váš přízvuk a... evropský vzhled," zeptala se, což bylo na první pohled očividné, ale pořád lepší než trapně mlčet. 

Muž, ač měl vousy, které ho dělaly podstatně starším, než by měl, jiskřivé oči, ve kterých se skrývala moudrost a zdrženlivost, ale i jakýsi smutek, který nemohla určit, odkud pochází. 

„Jmenuji se Pythagoras a domovem mým je Krotón slunné Kalábrie, avšak mou láskou Řecko je," rozplýval se a Rose vykulila oči, nikdy by si ani ve snu nepředstavila, že před ní bude stát idol její matikářky v celé své kráse, i když o kráse... se zde jednat nedalo, sochaři měli asi dost velký smysl pro humor. 

Rose na chvíli ztuhla v přemýšlení, kde se jí v hlavě otáčela ozubená kolečka. Pythagoras mezi tím k sobě syslil své roztroušené výkresy. 

„Vy však sem nepatříte, jste dcera germánská, vaše kůže nemá barvu zralého ořechu, ale bílého mléka a kozího jogurtu, jste zde nedobrovolným otrokem?" zeptal se věcně a bylo vidět, že ho to zajímá. 

Nejspíše otroctví neschvaloval. 

Rose se při jeho lyrickém přednesu vzpamatovala, nahodila úsměv a zakroutila hlavou, až se jí po ramenou rozlily její zlaté vlasy. 

„Ne, jsem princeznin host, mám volnosti, kolik potřebuji, a nikdo mi tu nešlape na paty," zasmála se dívka a nahrnula k muži zbylé pergameny, které voněly solí. Nejspíše byly nasáklé mořskou vodou, když se sem plavil. 

Rose musela hrát hloupou, nesměla mu nic říct, natož to, že ho tak trochu zná a že se o něm píše v učebnicích po celém světě, kdo ví, co by se stalo, mohla by překroutit historii, sakra. Rychle od toho chlapa pryč. 

Už tenkrát ho nesnášela s těma jeho blbýma vzorečkama, a co teprve teď?

Možná kdyby ho uškrtila, prokázala by všem službu... 

Ale pořád ji nenechávalo v klidu, co tu dělá? 

„Itálie je přes moře, jste tu na dovolené?" vyzvídala a oba vstali. 

Pythagoras na chvíli zaváhal, co je to dovolená, ale vypadal, jako by jí něco nechtěl říct, nakonec zakroutil hlavou, až se mu zavlnily vousy. 

„Byl jsem pozván samotným sultánem, má milá, rád by poznal naši filozofii i pohled na politiku a také by ho zajímala přestavba východního křídla paláce, do kterého by chtěl zahrnout prvky mého domova, o kterých se dočetl. Ale nikam neodjíždím bez svého výzkumu, jsem tu také, abych vyřešil důležitou rovnici. Trojúhelníky, všechno vyřeší trojúhelníky," říkal nadšeně a Rose měla chuť obrátit oči v sloup. 

Já věděla, že to bude pošahanej idealista, povzdechla si v duchu.

Ty už se raději nerozmnožuj, zazubila se nuceně. 

„A čtverce vás nenapadly? A co osmiúhelník a kvádr?" dělala si z něho legraci, ale on, se zdá, to vzal vážně. Viděla v těch jeho modrých očích téměř elektrický výboj, jak o tom začal přemýšlet, a ona věděla, že mu dala nejméně na několik dní brouka do hlavy. 

Rose se opájela škodolibostí, že zmátla jednoho z největších myslitelů světa, když jemu znovu upadl jeden pergamen na zem. 

„Měl byste někoho požádat, ať vám s tím pomůže, takhle všechno poztrácíte," povzdechla si a sehnula se pro něho.

Tak mu poskytla hezký pohled na svá kyprá prsa v podprsence, z čehož mu z plné náruče spadl další svitek. 

Rose oba dva vzala do ruky a jeden drze zkusmo rozvinula, byly to různé nepřehledné čmáranice, ale v rohu byl inkoustem nakreslený rudý býk. 

„Vraťte mi to, prosím," přerušil Pythagoras její úvahy a lehce se zamračil. 

„Omlouvám se, nevěděla jsem, že vám bude vadit, když se trochu podívám, ale asi je to tajné, že?"

„Mé dílo ještě není zcela hotové, ale vím jistě, že se o něm dozví celý svět." 

Jo a všechny děti z tebe budou nešťastné, dokud nevyjdou školu. 

Pythagorovo nadšení neznalo hranic, tak moc si věřil, že ho musela obdivovat, pořád ale přesně nevěděla, k čemu ta jeho slavná věta je a proč by mu teď a tady raději neměla vrazit nůž do zad a uštědřit tak lidem méně starostí... 


Omlouvám se všem, kdo mají rádi tohoto řeckého matematika, ale mě nikdy k srdci nepřirostl, tedy jeho úvahy o trojúhelnících. Rose na to má stejný názor, ale pokud by nějak jeho životní dílo ovlivnila, co by se stalo, co zákon kauzality? Co všechno by se tím lišilo? Matematika, architektura? Co napadá vás? 

Ale přesto je Pythágorova postava v příběhu důležitá zvláště pro další kartu, ale to se nechte překvapit, jaké dobrodružství nás dále čeká. :-) 

A co vy na Jafarova cvičení? Kdo by ho z vás tipoval na bojovníka? Ano, má možná rachitickou postavu strašáka do zelí a o kulturistovi se o něm také nedá říci ani slovo, ale nejspíše se udržuje v kondici. Třeba se od něho také dočkáme ukázky přímého boje. :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 31. kapitola:

2. siruka
31.08.2017 [21:56]

No ja mam na to stejnej nazor jako Rose Emoticon Emoticon,no o Jafarovi jsem si myslela ze neco takoviho dela pac kdyby mu treba nesla magie tak se bude aspon umet branit on je vycuranej takze nadruhou stranu jsem si byla jista ze neco takoviho jako bojovi umeni ma v malicku Emoticon Emoticon .Diky za dalsi dil uz se moc tesim Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Maya
31.08.2017 [15:41]

Podle mě by všehcno bylo jinak. Trojúhelníky by nebyly a hlavně Pythagorova věta by nikdy nevznikla.
Jsem zvědavá na další kapitolu :) :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!