OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 26. kapitola

05.03.2017 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 985×

Kapitola 26

Tanec

Yago a Rose hráli dlouho a každá hra, krátká i rychlá, byla plná postřehů a smíchu. Nikdy by nečekala, že Yago je takový vypravěč. Řekl jí toho hodně, co se děje v paláci, kdo mu vadí a kdo mu dá občas něco dobrého. Také znal hodně lidí v Agrabah, se kterými se střetl na svých pochůzkách, které tajně pro Jafara vyřizoval.

„To tě vážně chtěl unést?" zeptala se Rose a kousala si spodní ret, aby se nezačala smát.

Yago začal přikyvovat tím směšným způsobem.

„Jafarrr mě poslal k Arashimu, byl to obchodník, který dorrrazil do města z ostrova na severrru přes moře, chtěl po něm..." tady se trochu zarazil, protože nechtěl prozradit úplně všechno, „něco po něm chtěl, takovou malou blbost, a jakmile zjistil, že je tady, musel jsem zase letět. Ale on na mě hodil síííť jako na nějakého dravce a chtěl mi zavázat zobááák."

Rose se skepticky na tu rudou kouli před sebou podívala. Dokonalý dravec? Odkašlala si, přemáhala cukající koutky, a jakmile přestala dávat pozor, ten pták posunul drápkem figurku pěšce na další políčko a tvářil se velice nenápadně.

„Takže tě chtěl ukrást?"

„Neee, chtěl mě pozvat na večeřřři, jistěže mě chtěl ukrááát a pak někomu prodat, tak jsem mu ukousl prst."

Rose se přestala smát.

„Prst?"

„Jo, určitě si to pořřřád pamatuje."

A tak to šlo dál, historka střídala historku, dokud oba nebyli vyčerpaní a Rose si nejprve nelehla na bok a pak neusnula. Yago mezitím proházel několik figur, a když byl spokojen s výsledkem, přiťapkal k ní a přitulil se k jejím ňadrům a také si dopřál vydatný spánek.

Yago byl potvůrka mazaná i přítulná, ale dlouho o tom nevěděl, jen bylo potřeba najít tu správnou osobu, se kterou si bude rozumět, samozřejmě kromě Jafara, ten měl u něho nenahraditelné místo, ale tulit se k němu bohužel nedalo.

Rose něco ze spánku zamumlala a ovinula ruku kolem papouška, jako by to byl chlupatý plyšák nacpaný vatou.

*****

Celé odpoledne poté otroci, kteří supěli pod nosítky, která jim připomínala posuvné stěny, které je jednou dozajisté rozplácnou, na sebe divně pokukovali. Ta holka byla v nosítkách sama, čemu se tam mohla tak smát? Možná s ní nebylo něco v pořádku.

Jeden z černochů těžce zafuněl. Pokud se po tomhle ještě narovná, tak to bude zázrak.

O dalších pár hodin později si konečně otroci mohli odpočinout a položili nosítka do trávy, která nahradila poušť.

Černoši s nechutí opustili tu zatracenou věc a odplazili se k jezírku.

Sladce spící dvojici v budce však nikdo neprobudil.

Jafar sesedl z koně a poplácal ho po krku. Chudák Hasan byl zpocený tím úmorným horkem, a tak ho odvedl do ohrady ve stínu, poté dal rozkaz postavit stany, tentokrát blíže k sobě, protože tato oáza byla plná a místa pomálu.

Vezír se rozhlédl kolem sebe, ale jedno mu tam nesedělo. Nikde neviděl Rose. Nakonec se jeho nedůvěrou zúžené oči střetly s osamocenými nosítky.

Mohla být ještě tam?

Vysoká štíhlá postava se vydala přímo k nim.

Jafar pomalu rozevřel dvířka a naskytl se mu zajímavý pohled.

Pocítil mírné bodnutí uvnitř hrudi a zaměřil se na Yaga, jak se tulil k tomu hřejivému ženskému tělu a vůbec mu nijak nevadilo, že ho málem zalehlo svými výjimečnými partiemi.

Oba tvrdě spali.

Vezír žárlil, Yago byl jeho papoušek, jeho komplic, jeho služebník a hlavně důvěrník. Poměrně ho děsilo pomyšlení, že před ní otevíral zobák a mohl jí ledacos důležitého říci, ale především byl JEHO.

Jafar se natáhl a chtěl svou jednou rukou aru od Rose separovat, ale jakmile po něm hrábl, chytila ho ze spánku za ruku a obtočila kolem ní tu svou jako chapadlo chobotnice.

„Ale mami, ještě půl hodiny, já ještě nechci do školy..." mumlala.

Vezír jí svou ruku vytrhl, čímž ji probudil, a dívka si ospale promnula oči, zatímco on popadl svého papouška, přitáhl si ho k sobě a nesl pryč pod paží, jako by to byla slepice.

Rose se snažila vzpamatovat a zaostřit na postavu, která se od ní vzdalovala.

Nechápala, co se stalo.

„Jafare, pusť mě, jááá to tak nemyslel, fakt, jen jsem si trochu zdřííímnul... to je všechno, taky by sis měl trochu odpočinout, vypadáááš..." protestoval ara, dokud se na něho jeho pán hrozivě nepodíval. „Vypadáš dobře," zalhal papoušek a kdyby mohl, ještě by se pod tím výrazem přikrčil.

Jafar se nadechl nosem, nikdo mu nebude brát jeho věci.

„MLČ!" zavrčel ostře a Yago skutečně mlčel. 

*****

Rose se potulovala po novém táboře a zvědavě obhlížela lidi, co se zde utábořili. Tato oáza byla větší, než ta minulá, a bylo tu také mnohem více nocležníků. Nemohla se hnout, aby nezakopla o stan, velblouda, stráže nebo rozesmáté děti.

Bylo tu několik početných rodin. V jednom voze zahlédla štůčky látek, v jiném zase dřevo a sošky. Byla tu i skupina mužů, která nevypadala moc přátelsky, ale to jejich stráže taky ne.

Rose pomalu došla k ohradě se zvířaty, která měla na krku přivázaný pytlík s tím, co žerou.

Většina velbloudů polehávala na zemi, ale někteří ještě stáli a jeden po ní plivl.

„Ty bestie!" zavrčela na něho a zahrozila pěstí. „Abys neskončil v hrnci."

Jí se tady vůbec velbloudí maso? přemýšlela Rose, u nich doma na jednom trhu taky ochutnala pštrosa.

S povzdechem se opřela o dřevěnou ohradu, jež tu byla pro cestovatele zbudovaná, a poslouchala vzdálenou hudbu, která se mísila s šuměním palem a podrostu.

Chladnější večerní vzduch ji uklidňoval, naštěstí přes dlouhý nikáb zima tolik neprostupovala jako přes hedvábné šaty. Náhle se vedle ní objevil vysoký stín a ona málem dostala infarkt.

„Tady seš, kde je tvá stráž?" zabodl se do ní Jafarův přísný pohled.

Hmm, zase má blbou náladu, pomyslela si.

Fajn, nejenže se těžce zbavila Bahadura, teď jí ještě bude šlapat na paty on. Nemůže mít chvíli klid a soukromí?

Povzdechla si a otočila se k němu, rubín v jeho turbanu krvavě zářil. Co jí chtěl?

„Co mi chceš?" její odpověď byla drzá a on ji zpražil pohledem.

„Dohlížím na tvou bezpečnost, vědmo," oplatil jí kousavě se svým stoickým klidem, „mimo to, je tu několik lidí, kteří vypadají podezřele."

„Oh, tak vám se někdo nelíbí, vaše veličenstvo? Že by všichni kromě vás?" ušklíbla se dívka.

Jafar zavrčel a musel se ovládnout, aby ji nechytil a nezacloumal s ní, ale místo toho se usmál, z čehož jí přejel mráz po zádech a naježily chloupky na rukou.

„Tvá drzost se mi nelíbí, dej si pozor, mohl bych tě poslat Ramsesovi jako malý večerní dárek," z jeho hlasu odkapával sladký jed.

„Klidně, ale ráno už tam najdeš jen mrtvolu," dala si ruce v bok.

„O tom nepochybuji," Jafarovu tvář zkřivil kyselý úšklebek, mávl rukou a rozhlédl se, jestli u ohrady nikdo jiný není, naštěstí zvířata byla až za stany a nikdo se o ně nezajímal.

Poté jeho hůl zeleně zazářila a z jejího konce se oddělilo osm jako pěst silných hadů.

Rose zmateně odstoupila.

„Co to je?" vyděsila se a couvala až k ohradě, kde se zády přitiskla k prknu.

Hleděla na ta magická stvoření. Metr dlouzí hadi, přes které bylo vidět, nebo spíše přes jejich polovinu těla, která byla v písku. Měli jasně zelenou kůži a od jejich šupin se leskl bílý měsíc, obklopovala je stejně jedovatá zelená aura, jako jeho hůl, dokud Jafar neluskl prsty a oni zcela nezprůhledněli, až Rose vůbec nepoznala, kde jsou.

„Co to má znamenat?" vydechla.

„Strážci, užiteční pomocníci, kteří budou hlídat tábor."

Rose hleděla do písku, který se začal z několika míst vlnit, jak se hadi plazili na své pozice kolem celé oázy. Nikdo je nemohl vidět, a když se vlnili, rozráželi písek, ale to se mohlo připisovat pouštnímu větru.

Rose naskočila husí kůže.

„Snad se nebojíš," dobíral si ji čaroděj s lehce zvlněnými rty, asi se bavil jejím strachem. Vážně vtipné, Jafare, ale co bys řekl škorpionovi v posteli, hm?

„Čeho? Pár tkaniček v písku?" odfrkla si a její dech se pomalu uklidňoval.

„Pojď se mnou, Rose, mám pro tebe malý úkol," otočil se a nečekal, zda ho bude následovat, považoval to za samozřejmost. Tohle jeho povýšené chování nesnášela, cítila se tak jako jeho otrok, ale počkej, až bude zase v paláci a nebude na něho muset spoléhat.

Rose se odlepila od ohrady a udělala pár kroků, když na ní znovu plivl velbloud.

Blondýna se prudce otočila. „HEY!"

*****

Jakmile Rose vešla za svým dobrodincem do jeho stanu, hned poznala, že tu něco nesedí.

Po straně seděli dva hudebníci, kteří si ladili nástroje, a na opačné straně bylo rozhozených několik hedvábných polštářů. Co se tu bude dít? Nějaká seance? Festival? Přednáška? Teambuilding?

Jafar se zastavil u nízkého stolku, na kterém stály dva poháry a hliněná karafa.

„Ale Jafare, to jsi nemusel," rozzářila se Rose nadšeně, že pro ni uspořádal něco takového. Možná že přeci jen nebyl tak špatný panák, jak si myslela, a dokáže pro jiné udělat něco hezkého.

Víno a mohli by přinést i nějakou tu dobrotu, a její večer měl zcela jiné barvy.

Když se k ní však otočil, měl takový divný výraz, což ji zarazilo v půli kroku.

„T... to není pro mě, že ne?" zakroutila hlavou a on udělal to samé.

Rty se Rose zkroutily v předčasném nadšení do oblouku směrem dolů. Jak si jen mohla myslet, že jí udělá hezký večer.

Jo, věřte chlapům a doufejte v to nejhorší. Ach jo.

„Běžte, než vás zavolám," poručil přísně oběma mužům, kteří odložili nástroje a vyklidili stan.

Poté Jafar přešel k malé dřevěné skříňce u svého lože, kde si cenil ten největší poklad a hlídal ho svými drápy. Zámek zasvítil jasně zeleným světlem a otevřel se.

Vezír se sklonil a vyňal z ní jednu kartu.

Rose to pozorovala s rukama v bok a zklamáním v očích, o to více naježená byla.

„Co s tím budeme dělat?"

„Nic tě nenapadá?" zeptal se zdviženým obočím a věnoval jí jeden ze svých samolibých pohledů, až se cítila jako naprostý hlupák, ale ne, nic ji nenapadlo, navíc přesně neviděla, jakou kartu má v prstech.

„Mám hádat? Hmm... Uděláme si výlet na koberci?" zkusila to náhodně a Jafar protočil oči.

„Ne.“

„Zabijeme někoho a odletíme na koberci a někde ho vyklopíme do pouště,“ zkusila vytáhnout další možnost a udeřila pěstí do dlaně.

Jafar si povzdechl, její krvežíznivost ho uchvacovala i bavila zároveň.

Přešel tedy ke stolku a zamumlal patřičnou formuli. Karta se proměnila v písek a vletěla do poháru připraveného na stole.

Jestli mě tím chceš otrávit, tak seš na omylu, a striptýz ti taky dělat nebudu, pomyslela si uraženě Rose.

„Co po mně vlastně chceš?“ nevydržela to, a když se k ní Jafar otočil, sepjal prsty do stříšky, což se jí vůbec nelíbilo, připomínalo jí to magnáty těsně před tím, než vám řeknou, že už vás nepotřebují, a za vámi čekají dva poskoci s pytlem na odpadky.

Rose tam stála v tom černém hávu a Jafar se přesladce usmál jako kočka nad chycenou myší. Tohle nebylo vůbec dobré. Rose, uteč.

Ten úsměv ale nepatřil jí, ale muži, který vstoupil do stanu.

„Vítám vás, velectěný veleknězi. Jsem poctěn, že jste přijal mé pozvání na trochu arabského vína,“ ignoroval ji, odstrčil stranou, jako by byla jen nějaký holomek, a pokynul tomu plešounovi v leopardím ohozu, aby se posadil ke stolu.

„Po tak namáhavém dni je to příjemná změna, drahý vezíre,“ pokývl mu Ramsesův muž a přijal nabízené místo na polštářích.

Oba si tam sedli, uvelebili se a vyměnili si nezbytné zdvořilosti.

Rose to přestalo bavit, stála tam jako tvrdé Y, tohohle se snad nemusela účastnit. Byla to hrozná nuda. Bože, možná měla Jafarovi zakroutit krkem a raději zůstat u plivajících velbloudů, ti mu nemohli konkurovat.

Už se otáčela, že znuděně zmizí, když Jafar zvýšil hlas.

„K dnešnímu příjemnému večeru nám zatančí jedna z mých exotických otrokyň." Rose se prudce otočila a nevěřila svých uším.

Cože to řekl? Že jim má zatančit? To jako vážně? To bylo to, co po ní chtěl? OTROKYNĚ? JAFARE! CO?

Nenápadně ukazovala prstem na sebe němým gestem a kroutila hlavou, že se ztrapnit nechce.

Vezír to ale vůbec nebral v potaz.

Rose soptila, nejen že si tu zláme nohy, ale ještě se bude kroutit před nějakým teploušem z harému?

Vrrr... vyhlídka na něčí mučení nebyla zas tak špatná...

Než se nadála, vezír zatleskal a dovnitř vešli hudebníci a zaujali svá místa.

Jafar si pohladil upravenou bradku a čekal, když tam Rose stále stála, tak se ji snažil vyprovokovat. „Svlékni se a zatanči,“ rozkázal a mávl rukou do prostoru.

Její pohled mohl zabíjet, nejenže se styděla, ale neuměla žádné arabské tance. Bude stačit, když se bude jen tak kroutit do rytmu jako červ na háčku? Ne, nehodlá se ztrapnit pro jeho zábavu, měla přeci hezké výrazné tělo, jistě dokáže kroutit boky. Jen počkej.

Hudba začala hrát a Rose ze sebe strhla hidžáb a odhalila, co měla pod ním.

Ať byl velekněz zaujat hovorem, přeci jen se po ní podíval, stejně jako Jafar.

Rose na sobě měla tmavě modrou korálkovou podprsenku a dlouhou sukni, která jí seděla na bocích.

Laškovně se usmála, vystrčila koleno ze sukně, aby ukázala svou štíhlou nožku, a vyzývavě zamrkala.

Teď se uvidí, pokud si Jafar myslel, že se bude bavit na její účet, tak ho donutí žárlit, ať se třeba zalkne.

Blondýnka si prohrábla své jemné zářivé vlasy a vůbec jí nevadilo, že jí hudebníci koukají na zadek.

Hudba hrála a ona začala jemně pohybovat boky ze strany na stranu, občas lehce zaklonila hlavu, aby odhalila svou labutí šíji, a vypnula pevná ňadra, která se tiskla k podprsence.

Snažila se napodobit Shakiru, kterou jako teenager sledovala v klipech, uvidíme, zda se to osvědčí.

*****

Jafar seděl vedle velkovezíra a nabídl mu kouzelný pohár. Byl naplněný čajem, protože z toho chlapa potřeboval dostat, kde se nachází ta určitá věc, kterou chce, a to Ramsesova pyramida. Nemohl si dovolit, aby mu lhal, a on se chtěl pojistit. Svou magii si použít netroufal, slyšel toho o egyptských kouzlech hodně, a to, že je používali muži, jako byl právě velekněz, takže to raději ani nezkoušel, ale tahle malá lest by mu mohla projít, to ale nepočítal s vystoupením své společnice.

„Připijme si na tento krásný večer,“ pozvedl vezír pohár na znamení díků.

„Ať nám Horus dá dlouhá léta,“ pronesl slavnostně velekněz, až se mu pleška leskla. Jakmile se ale napil, zkřivily se mu rty. „Toto není víno,“ zamračil se dotčeně.

„Odpusťte, ale v naší zemi je před každým večerem posvátné vypít něco tohoto čaje,“ zapěl Jafar úlisně.

Velekněz se přestal mračit, on sám striktně pravidla, obřady a rituály dodržoval a nechtěl způsobit žádný konflikt, ale přesto mu to nedalo.

„Ve vašem paláci mi však tohoto čaje nikdo nenabídl, vznešený vezíre.“

„To proto, že jej vlastní jen ti nejbohatší, děkujte bohům, že ho můžete pít v mé přítomnosti,“ zatvářil se velice důležitě a v duchu se usmál, jak mu všechno vychází.

„Oh? Jistě, je to velká pocta,“ velekněz se i lehce uklonil a znovu nenapil.

Jakmile však velekněz očkem uhnul k tanečnici, Jafarovi to nedalo a udělal totéž.

To, co tam Rose předváděla, se podobalo poskakování domorodého šamana v Africe u ohně. Málem se z toho zakuckal.

Zřejmě v jejich době bylo taneční umění na dost hrozné úrovni, a raději odvrátil znechuceně pohled, kupodivu to však vypadalo, že to velekněze zaujalo.

Jafar netrpělivě našpulil rty a snažil se přetáhnout jeho pozornost opět k sobě.

„Slyšel jsem, že v Horním Egyptě je mnoho starých památek.“

„Ano, naše velkolepé chrámy jsou zasvěcené Horusovi a našemu otci, velkému Rá.“

Tohle přesně Jafar vědět nechtěl, a tak s úsměvem přitlačil: „Řekněte, veleknězi, je o vaše mrtvé dobře postaráno? Naše písečné hroby nejsou tak odolné času, váš ctěný princ byl tak laskav, že mi prozradil, jak své mrtvé ctíte a stavíte pro ně velké hrobky.“

Muž přikývl a nespouštěl oči z Rose, která se tam vlnila a lákala jeho pozornost.

Jafar si musel odkašlat, aby přetrhl nit jeho myšlenek.

„Jistě, ano, balzámování je velice důležitá věc, aby tělo zůstalo nedotčeno, jsou mu nejprve odebrány orgány, třeba takovým dlouhým háčkem, který zemřelému strčíme do nosu a vyndáme mu mozek,“ začal názorně velekněz předvádět tuto nechutnou techniku.

Vezír jakožto vzdělaný muž už ledacos slyšel, ale nemyslel si, že je tohle přesně proveditelné.

Vyndat nosní dírkou mozek velikosti lidské hlavy? Absurdní.

Hovor pokračoval dál, dokud velkovezír alespoň trochu nenastínil, kde se pyramida Ramsesova dědečka vlastně nachází. Naštěstí právě v tu dobu dopil čaj a byl donucen mu nalít víno, jenže pokud to udělá, pohár promění víno v jed, což už by nebyla tak velká legrace.

Nenápadným gestem k sobě Rose zavolal, ta kupodivu poslechla a přitočila se k němu.

„Jak to jde?“ zašeptala.

„Potřebuju, abys ho na chvíli zabavila, abych se mohl zbavit toho poháru,“ sykl na ni.

Rose po něm hodila škodolibý úsměv. „Ale jistě, můj pane.“

Vezírovi byla taková ochota nejvýše podezřelá, nejprve se čertila a teď ji to začalo bavit?

Po očku sledoval, jak ladně obešla stůl a klekla si před něho naproti velkovezírovi, který měl oči jen pro ni a její nezapomenutelné křivky.

Blondýnka se na něho zářivě usmála a opřela se vyzývavě o stůl tak, že na něj položila svá kyprá ňadra. Dlaní si líně podepřela bradu a dělala na něho psí oči.

„To musí být velice důležitá práce, být velkovezírem, je to tak?“ zeptala se dívka a ukazováčkem druhé ruky plešouna pohladila po koleni.

Rose docela bavilo pokoušet toho eunucha a vidět jeho chtivý pohled. Tak počkat, chtivý? Zarazila se.

Když si vzpomněla na Barka, ten na ni nikdy takhle nehleděl, jediné, co dělal, bylo, že na ni mluvil tím tenkým hláskem a červenal se.

Byl tenhle chlap vůbec eunuch? Podle toho, co mu začalo lehce zdvíhat leopardí přehoz, zřejmě ne. A sakra.

Rose zachovala distanc a oblažila ho americkým úsměvem, protože se rozpovídal a začal sám sebe vychvalovat.

Bla, bla, bla. Jedním uchem tam a druhým ven.

Jafar mezitím vyňal kartu z poháru a nalil do něho víno, které popostrčil k muži vedle sebe.

Rose se ale chtěla Jafarovi pomstít za to, co na ni přichystal, a pořád, i když tančila kolem nich, přitahovala velkovezírovu pozornost. Ten jí dokonce nabídl své víno a ona ho přijala a napila se.

Měla vyschlo v krku, jak tam tak skotačila a svíjela se, napila se tak, že vypila bezmála polovinu, protože počítala s tím, že nic jiného k pití za tu práci stejně nedostane.

Jedna rudá kapka jí unikla ze rtů a stekla po hrdle téměř mezi ňadra, což přitáhlo pozornost obou mužů.

Zatímco velekněz málem slintal, Jafar na ni vrhal vražedné pohledy, jako by mu kazila banket.

O další hodinu později měl Jafar co dělat, aby se plešouna zbavil, protože toho vypil poměrně dost a nechtělo se mu vypadnout, zatímco ho Rose sváděla pohledem.

Její ovíjený mozeček bavilo Jafara rozčilovat, ale vůbec si neuvědomovala, že kdyby kývl, asi by nedobrovolně skončila ve vele knězově stanu s leopardím přehozem na hlavě a nohama od sebe.

Vezír vyprovodil plešouna ven a ona mu ještě hezky zamávala.

Jakmile se Jafar vrátil, už neměl falešný úsměv na rtech, spíše to byla velká škála něčeho, co se úsměvu vůbec nepodobalo.

„Ven,“ zasyčel na hudebníky, ti zabrnkali poslední tklivý tón a vyklidili pole. Rose si pobrukovala v hlavě svou neexistující melodii, dokud se do jejího zorného pole nedostala vysoká tmavá postava, jež si ji měřila pohledem divoké šelmy. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se Jafar úsečně a jeho stín vrhal na stěnu stanu velký obrys.

Rose prostě pokrčila rameny a ustoupila od něho, klidně rozhodila ruce. „Coby? Udělala jsem to, co jsi chtěl,“ zatočila se pomalu kolem své osy a věnovala mu jeden ze svých škodolibých úšklebků, jako by říkala: tys to chtěl, tak si nestěžuj.

Vezír cosi zavrčel.

Rose jeho naštvání těšilo, její plán zafungoval přesně tak, jak chtěla, a teď odejde se zvednutou hlavou, a proto se vydala pro svůj hidžáb, jenž se válel na zemi.

„Ještě pořád s tebou mluvím, neotáčej se ke mně zády,“ nenechalo se Jafarovo ego jen tak odbýt. On byl přeci pán světa, nebo ne? Velký vezír, mocný čaroděj.

Rose se jeho ruka obtočila kolem zápěstí a pevně stiskla. Obrátil ji k sobě a tvářil se jako démon. Nejspíše ho vážně vyprovokovala, a co teď s útočící kobrou? Že by další taneček?

„Já se neotáčím, jen si beru věci a odcházím,“ odsekla, jako by se nic nedělo.

Vezírův postoj se změnil, nevěděla jak, ale cítila to. Mrazilo ji z toho, nebo to bylo tou rukou, která se jí zničehonic vkradla do vlasů a stiskla, zatímco ji začal nečekaně líbat.

Rose polekaně vypískla, ale byla umlčena přívalem touhy, která projela jejím tělem, a nejen jejím. Srdce se jí rozbušilo, jako by uvnitř ní vyměnili staré čerpadlo za nové. Bylo to tak náhlé, že se jí z toho zamotala hlava.

Jafare, co to děláš?! Zbláznil ses?

Rose se nadechla nosem a vklínila mezi ně své ruce, které zapřela o jeho hruď. On ji však nepustil, ba co víc, jeho prsty se sevřely v železném stisku kolem jejích plavých vlasů jako lví tlapa. Nemohla uhnout, nemohla ho odstrčit.

Tahle náhlá vášnivá akce ji vyděsila a znejistila. Mstil se teď on jí, že se tam tak svůdně nakrucovala? Kdo by řekl, že na něho má takový vliv?

Rose měla pocit, že se nemůže pořádně nadechnout, nezaklel ji nějak? A bylo to ještě horší, protože pronikl svým jazykem do jejích úst a připravoval ji o myšlenky vzdoru. Plenil je, podmaňoval, až měla pocit, že taje jako máslo na horkém slunci. Určitě za to mohlo to zatracené víno.

To nebylo dobré, mohlo by se stát, že mu tohle dovolí, a co pak? Už pro něho nebude tak nedostupná a on si k ní lecos dovolí a udělá z ní onuci.

Snažila se ho od sebe v narůstající panice odstrčit a nadechnout se, a on jí to vřele dopřál. V jednom okamžiku ji Jafar líbal a ve druhém ji pustil, neudržela rovnováhu a spadla do hebkých polštářů vedle stolu.

Dovolila si dva prudké nádechy, které ochladily její plíce, a začala se zvedat na lokty.

Náhle ji zakryl jeho stín, který přistoupil blíž, a ona k němu zvedla oči.

V Jafarově černých panenkách, které žhnuly jako uhlíky v ohni, viděla samu sebe jako nějaké vystrašené zvíře.

Možná vážně zašla moc daleko. Jak z téhle situace? Bude ho mlátit polštářem? Popadne jeho vlastní hůl a udeří ho?

„Takhle to tu chodí? Když chcete, vezmete si ženu násilím?“ prskla po něm hněvivě, aby získala nějaký čas, ale to už si pohotově klekl k ní na zem a jeho ruce po ní hrábly.

Jafar ji přitiskl svým tělem k zemi, kdo by řekl, že je tak těžký?

„Když chci? Ano, nezapomínej, že můžu cokoliv chci,“ byl tak blízko, že cítila, jak jí ta slova syčí do tváře.

Zamračila se na něho, tahle pozice se jí vůbec nelíbila, natož to, co říkal.

„Zacházíš moc daleko, Rose, varuji tě, nepokoušej někoho, jako jsem já, mohlo by se ti to vymstít,“ varoval ji a prohlížel si se zájmem její tělo.

Rose nasucho polkla, tváře jí hořely, a ona se musela zbláznit, protože ho chtěla. Jafar byl všechno, jen ne jemný, a když něco chtěl, dokázal pro to udělat cokoliv, a to se jí líbilo, vždy tyto vlastnosti u jiných obdivovala. Ano, nahnal jí strach svým drsným jednáním, ale nic to neměnilo na tom, že se pod ním nebude krčit jako to ubohé zvíře a nedá mu ten pocit moci.

Něco ji tlačilo do stehna, a když si uvědomila, co to je, tak zrudla až po kořínky vlasů a další vlna naléhavé touhy se přes ni přelila jako tsunami.

„Ty tu zacházíš příliš daleko," odsekla a zavrtěla se pod ním.

Bože, co to s ní je? Vážně z něho chtěla strhnout oblečení a vzdát se? Jen tak si sundat svou podprsenku a zamávat s ní jako bílým praporem? Proč ji tak přitahoval? A kdy si vlastně uvědomila, že ji přitahuje?

To pokušení, ten malý ďáblík v ní byl na pochybách. Byla hodná nebo špatná holka? Nejspíše špatná, když pracovala pro zlého hocha, ale zkažená si nepřišla.

„Jafare...“ vydechla rozechvěle, když se na ni ještě více namáčkl. Látka jeho oděvu kopírovala jeho tělo, což ji znervózňovalo. Vyvolávalo to v ní to známé chvění a ona napjatě čekala, co bude dál.

Muž sklánějící se nad ní rychle dýchal, za očima se mu honilo ledacos a ten tmavý stín tam stále byl a čekal. Jafar se snažil ovládnout své vzrušení, protože pokud takhle zůstane ještě chvíli, nebude cesty zpět.

Vezír si nepamatoval, kdy naposledy cítil takovou touhu, takový chtíč po ženě, že ho donutil k takové akci, a kdy naposledy se cítil tak... ŽIVÝ jako právě teď. Jeho mužská přirozenost mu říkala, ať si bere plnými hrstmi vše, na co pomyslí. A přesto ho od toho něco zrazovalo. Jeden polibek mu nestačil, chtěl ji, chtěl tu cizinku, která pod ním bezbranně ležela.

Bylo to tak impulzivní a přirozené.

Snažil se tomu odolat, snažil se sám sobě namluvit, že je to jen pocit vyvolaný tím, že už několik dní neměl žádnou ženu. Ano, to muselo být ono. Rozhodně, a on tomu odolá.

Nakonec se přeci jen ovládl a odtáhl se od ní, aby mohla zmizet, než se jeho chuť vrátí a bude ještě více nesnesitelná.

„Běž!“ přikázal jí ostře, jako by sám nevěděl, kdy nad jeho tělem znovu přebere vládu to ďábelské nutkání vrhnout se na ni a milovat se s ní. Odolat bylo však neskutečně těžké. Její dlouhé vlasy se jako zlaté nitky rozprostíraly na tmavé tkanině polštářů a její sněhobílá kůže ho nutila přemýšlet, jak asi chutná. Rose se na něho udiveně zahleděla a chvíli nevěděla, co má dělat. Co se mu asi honilo hlavou? „Běž, hned!“ zopakoval skrze zuby.

Blondýnka byla teď opravdu zmatená, nejprve by jí tu vyhrnul sukni a na nic se neptal, a teď ji posílá pryč bez jediného důvodu?

Nad Rose zvítězil ten malý ďáblík v jejím těle. Rozhodla se právě v tuto chvíli, v tento moment, chtěla utrhnou zakázané jablko z rajské zahrady. Možná to bylo ze vzdoru, možná z nudy, ale také z touhy, kterou v ní probudil. Nadzvedla se a místo toho, aby vyděšeně utekla, se k Jafarovi natáhla a políbila ho.

Doslova si o to řekl.

Vrhla se na něho a přitiskla se k jeho rtům a mužova bradka ji polechtala na bradě. Neprotestoval. Možná byl zaskočen její opovážlivostí, ale vzrušení přebralo kontrolu nad jeho myšlením jako nějaký vražedný instinkt nad šelmou.

Rose měla dráždivý pocit, že ho dostala, ale byl to skutečně jen pocit. Jafar byl muž, který ji možná dovolil tak pošetilý čin, ale tím si nad sebou podepsala vlastní rozsudek.

Vezír její tělo znovu stáhl majetnicky pod sebe, až zasténala, podrobila se mu, kdo by odolal. Jafarova samolibost neznala meze. Nejprve jí znemožnil utéct a hned potom přebral kontrolu nad jejich polibkem.

Hladově zkoumal každý kousek dívčích sladkých úst chutnajících po jablkách a vínu. Osvěžující.

Mužovy prsty se začaly pnout po jejím těle jako vinná réva, dotýkaly se horké odhalené kůže na jejích bocích, jako by obdivovaly ten nejkrásnější malovaný porcelán.

Chtěl tu krásu uchvátit. Držet ji.

Všechno však zmařil nezaměnitelný zvuk mávání křídel.

Oba dva ztuhli ve své pozici.

Yago vletěl do stanu, a když viděl, co tam jeho pán dělá, málem minul bidýlko a rozplácl se o stěnu stanu. Naštěstí se stačil otočit a v tom malém prostoru zakroužit a přistát.

„Co to má býýýt?" začal se vyptávat, ale to už byl Jafar na nohou a Rose také.

„Nic, upadla jsem," zamumlala a rychle popadla své věci a vyběhla ze stanu, jako by ji píchali čerti vidlemi.

„Jooo, tak upadla."

Yago schytal od svého dobrodince zlý pohled.

„Co jsem udělal?" rozpřáhl svá křídla, jako by krčil rameny.

„Nic," zavrčel Jafar a po tomto zdařilém arově kousku se začal chystat na lože.

Možná měl přeci jen Yago dobré načasování, přemýšlel. Jeho tělo přestávalo být rozbouřené jako moře a zklidnilo se v mírný příliv. Kdyby nepřiletěl, zajisté by podlehl pokušení.

Ale přeci jen, než usnul, přemýšlel o tom hříšném polibku, který mu ta holka dala, když se ji rozhodl propustit. Je možné, že by to chtěla stejně jako on?

Ne, tak moc jako on určitě ne. 

Tak je tu pořádná dvojitá dávka legrace :-)

Tohle je trochu zlomová situace, zase jsme se posunuli trochu dál, no, uvidíme, kdo z těch dvou bude dělat, že se nic nestalo. Nejspíše kolem sebe budou ráno chodit jako bludní Holanďani :D

Yago měl ale hlavní slovo, pokud tedy pochopil, co se mezi nimi právě odehrávalo.

V další kapitolce trochu poskočíme a konečně se dostaneme k pyramidě, těšíte se na Ramsesovo dobrodružství?

Zase trochu napínání, nebezpečí, prachu, mumií a... to se nechte překvapit :-)

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 26. kapitola: