OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 21. kapitola

18.12.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1031×

Kapitola 21

Hádanky

Rose ze rtů unikl další sten, který naplnil rozlehlou koupelnu, cítila se jako vosková figurína, kterou právě mistr ohýbal a tvaroval.

„Ano... ještě přitlačit," vydechla omámeně a kousla se do rtu. Úplně ji to pohltilo, že ztratila na své ostražitosti. Jak by také ne, když vám někdo dělal takovou královskou masáž.

A to nemluvila o vzrušení, které přicházelo spolu s tím příjemným pocitem, jenž jí klouzal po páteři přímo mezi stisknutá stehna.

Jafar ji vyslechl a promnul dívce šíji o něco důkladněji.

Je zvláštní, že to dělá z vlastní vůle, říkala si, ale ať, když nabízí, byla by hloupá, kdyby odmítala.

Kdoví proč se jí za víčky zhmotnila představa, kterou měla při tom, jak blouznila. Ta mužská postava se Jafarovi trochu podobala.

Náhle Rose hořely tváře, že to bylo k nesnesení. 

„Řekni mi o své rodině..." pobídl ji čaroděj hovorně.

Na tom neviděla nic špatného, zcela běžné téma a ona se ho vděčně chopila.

„Jsem jedináček, po smrti své tety Beáty jsem zdědila její dům, a tak jsem se tam přestěhovala..." zavrněla a lehce nahnula hlavu na jednu stranu, protože se věnoval té druhé.

Rose přemýšlela, jaké by byly asi jeho ruce na jiných částech jejího horkého těla. Kdyby sjel na její břicho a poté mezi její nohy a laskal ji tam... hmm, byla to neskutečně lákavá představa v tuhle chvíli.

Bylo hrozné o tom přemýšlet a ona doufala, že neumí číst myšlenky.

Možná ano, jelikož se jeho ruce přesunuly, naštěstí je stěhoval zpátky na její rovná ramena, ale to bylo pořád moc daleko od jejího klínu. 

„A tvoje matka?" zašeptal za ní až podivně blízko jejímu uchu, což poslalo šimrání přímou čarou kamsi dolů.

„Můj otec matku opustil, a tak žije v sousedním městě, dělá zdravotní sestřičku... pomocnici lékaře," opravila se Rose, aby vezír správně pochopil.

Ale bylo strašně těžké myslet na něco jiného, než na jeho rafinované rozmazlování.

Dívka, aniž by si to uvědomila, se do jeho rukou položila, už neseděla vzpřímeně na kraji bazénu, ale spíše se o jeho prsty sama opírala.

„To je zcela obyčejná práce, a žádné zvláštní schopnosti se ve vaší rodině nevyskytují? Například matka tvé matky neviděla budoucnost?" otázal se Jafar.

Rose nechápala, kam tím míří, ale bylo jí to jedno.

„Babička? Ta uměla dělat jen jahodovou marmeládu," zasmála se blondýnka a potutelně si olízla rty, když si vzpomněla jaká byla.

„Zajímavé."

Jafar jí jednou rukou pomalu vklouzl do vlasů jako malá ještěrka, až se Rose blaženě prohnula, cítila se jako v kosmetickém salónu, dokud se vezírovy prsty nesevřely a neuchvátily její vlasy. Poté zákeřně zatáhl směrem dolů, takže byla nucena napůl sedět, napůl ležet.

Okamžitě otevřela oči a hleděla mu přímo do tváře, která se nad ní hrozivě tyčila a kazila tak ten příjemný okamžik.

„Co..."

„Pokud tedy nikdo ve tvé rodině neměl nadpřirozené schopnosti, jak to, že ty jako jediná je máš? Nebo..." zle se ušklíbl jako někdo, kdo ji nachytal, jak krade sousedovo ovoce. „Nebo mi lžeš, což by ti moc neprospělo, nechceš snad ztratit mou důvěru?" pomalu artikuloval svá slova a stále jí vlasy nepouštěl. Držel ji v té podřízené pozici jako králíčka za uši.

Rose zatrnulo, že se jí podprsenka, kterou stále přidržovala rukama, sklouzla do klína, protože se musela dlaněmi zapřít o podlahu, aby udržela rovnováhu.

Vůbec si to neuvědomila, až Jafarovy oči, které toho z výšky viděly víc, sklouzly po jejím těle, na chvíli se kdesi zastavily a pak se jí znovu zahleděly do těch tmavě modrých kukadel.

„Nelžu!" trvala Rose na svém a konečně si vzpomněla, o čem mluví.

On ji zkoušel a ona na to tak hloupě nalítla! Nechala se ukolébat jeho péčí, mělo ji napadnout, že to nebude jen tak.

„Tak mi řekni... na co teď právě myslím," zasyčel Jafar.

Blondýnka se cítila v pasti, musela rychle na něco přijít, naštěstí měla pozorovací smysl a jeho oči byly v tuto chvíli jako otevřená kniha. „Že by na mě?" vystřelila naslepo a nevině se zazubila.

Jafar se zamračil, což asi značilo, že uhádla, i když ve zcela jiném kontextu.

„Pokud uhodneš i mou druhou otázku, uznám, že jsi vědma," jeho hlas už nebyl tak milý, spíše netrpělivý a možná lehce podrážděný. Ty jeho změny nálad aby vzal čert. „Řekni mi, na co přesně myslím a udělám, pokud neodpovíš správně."

Otázka byla položena a nyní byla v koncích.

„To je blbá otázka, nemůžeš to podat trochu srozumitelně?" snažila se to zamluvit, ale vlasy v jeho ruce se lehce utáhly, nežertoval.

Takže co se mnou udělá. Hmm, mohl by mě zavřít do té malé klece jako Yaga, nemusel by se mnou mluvit - což by mi moc nevadilo, nebo by mě mohl nechat chvíli v rukách svých stráží - fuj, ne k těm prasatům ne! Přemýšlela.

Sakra, co si z toho vybrat?

Její hrudník se rychle zvedal nervozitou.

Co je ta správná odpověď.

Vteřiny odtikávaly jako kapky kyanidu.

„To je ale nespravedlivé, jak na tohle někdo má přijít? Navíc, já tu schopnost mám teprve krátce, ještě jí zcela narozumím, a navíc objevuje se náhodně, ne kdy já chci," snažila se znít vážně, ale muselo to znít spíše, jako když malé zvířátko prská v koutě, když na něho jdou se sítí.

„Výmluvy," konstatoval čarodě bez emocí.

„Ne, nevymlouvám se, vy jste se taky čarodějem nenarodil, nemám pravdu?"

Pokud ho ta slova zaskočila, nedal to na sobě nijak znát.

„Takže neuhodla," smetl všechno ze stolu a Rose na to neměla co říct.

Náhle ji bez varování chytil za vlasy ještě víc a prudce zaklonil její hlavu, až zalapala po dechu.

Jeho tvář se tak rychle přiblížila, že neměla čas nijak reagovat.

Vezírovy arogantně vykrojené rty se setkaly s těmi jejími.

Slovo nevinnost by v tom někdo hledal jen stěží.

Všechny pocity, které Jafar skrýval, ji teď pohltily jako obrovská vlna.

Ten ďábel ji líbal s žádostivostí milence.

Ochutnával ji, podroboval, dokud neodpověděla zasténáním. V jeho uších to znělo jako rajská hudba. Bylo tak těžké odolat.

Rose tu s ním byla sama a on měl zcela nepokrytý výhled na její obnažená dokonalá ňadra, jež chtěl polaskat rukama i ústy. Kdo by odolal. Kdo by se nedotkl té krásy.

Líbila se mu její vynucená podřízenost, a přesně to očekával.

Rose se navíc nevzmohla k žádnému odporu. Bylo to náhlé a vzrušující, slibující rozkoš, navíc se musela dlaněmi podepírat, takže na to, aby ho chytila za bradku a zatáhla, nebyl čas.

V tomhle stavu blaženosti si tedy jen užívala to, co jí dával, a ke všemu měla Rose chuť utišit to věčné šimrání v podbřišku něčím, čeho by pak dozajisté litovala, už takhle to zašlo daleko.

Ale ať se snažila, jak chtěla, ne a ne polibek ukončit, dokud se ten ďábel sám neodtáhl, nepozvedl jedno své obočí, a napustil ji ze svého vězení.

Sám pak prudce vstal z malé židličky a přešel ke své holi, jež stála dva metry od nich a hleděla na ně rubínovýma očima.

Jafar se přitom za sebe ani jednou nepodíval, vše vřelo uvnitř něho, ale na povrch se nedostalo nic.

Rose se rychle posadila, popadala dech a viděla už jen jeho záda a černý plášť vezírova hábitu, jak vyrazil dveřmi ven na chodbu.

Co to mělo znamenat?

Jakmile se Rose konečně dostatečně vzpamatovala, uvědomila si, že má zdobenou podprsenku někde zcela jinde, než by měla být, a zrudla jako rak.

To snad ne!

Ten had ji políbil a ještě ji zkoušel, zatímco před ním byla polonahá jako nějaká modelka před foťákem.

Styděla se za sebe, zatímco měla opuchlé rty a omamnou chuť v ústech. Nejhorší ale bylo, že Jafarův polibek byl jako droga, jak jednou ochutnala, chtěla znovu.

Rychle tu prostopášnou myšlenku zaplašila, ještě aby se mu vrhla kolem krku, to zrovna. To tomu hadovi nedopřeje.

Rychle si horní díl šatů zapnula a vyskočila na nohy. Poté vyrazila ze dveří a málem vrazila do Bahadura, který - zdálo se jí to, nebo se jeho kamenný výraz změnil na ještě více nepříjemný?

Rose od něho raději odvrátila rozpálené tváře. Co všechno asi mohl slyšet, napadlo ji, navíc tam uvnitř koupelny byla s Jafarem dost dlouho na nějaké to malé číslo, ke kterému popravdě nedošlo.

Dívka si přitiskla dlaně k hořícím tvářím a raději vyklidila pole, naštěstí už nebylo, proč by ji hlídal, a tak ji ten tupec nechal běžet...

*****

Rose v Jafarovi probudila skryté touhy a vášně, jaké ani nečekal. Byla jako nejlepší víno, dráždivá, ale chutná. Příliš chutná, než aby ji nechal jen tak zmizet.

Věřil, že návštěva pyramidy mu poodhalí něco z Rosina nitra.

Skrytě doufal, že by jí třeba mohl zachránit život a ona by mu byla nadosmrti oddána. Najednou docela chápal svého papouška.

Měl na Rose velikou chuť, asi takovou, jako Yago na oříšky.

To nutkání ji tam položit a vzít si ji bylo téměř neodolatelné.

Ale na rozdíl od papouška, který o své chuti klábosil ve dne v noci, by Jafar nikdy nepřipustil, aby někdo jiný spatřil byť jediný náznak jeho vášně. Ta musela zůstat skrytá pod jeho temným hábitem v jeho černém srdci.

*****

I Rose se musela z nečekaného polibku vzpamatovat.

Vběhla do svého pokoje a lehla si na postel.

Ta nezajímavá pusa ji rozbouřila, potřebovala být chvíli sama, aby tu vzpomínku prožila, dokud byla čerstvá, a pak se uklidnila.

Brzy naštěstí nadešel večer, ani se nestihla navečeřet a začalo se stmívat. Zrovna tehdy ji přišla navštívit princezna Jasmína.

„Ach, Rose, jak ráda vidím, že jsi v pořádku!“ řekla princezna ustaraně na pozdrav.

„Naštěstí ano,“ potvrdila Rose. „A jak dopadlo to s Ramsesem? Slyšela jsem, že jste se prý políbili. To jsi udělala kvůli mně?“

„Jinak to nešlo,“ řekla Jasmína lítostivě. „Kdybys viděla, jak je natvrdlý... Zprvu jsem se nechala omámit, ale teď už vím, jaký je ve skutečnosti.“ Rose chápavě přikývla. „Ale bylo to těžké. Ani nevíš, jaké to je líbat se s někým, koho nemáš ráda a nejraději by ses ho zbavila.“

„Ale vím,“ řekla Rose a připomněla si Jafarův polibek, i když si nebyla úplně jistá, že by se Jafara chtěla zbavit nebo ho neměla ráda, spíš z něho jen měla strach, a to, že ho nemá ráda, si jen namlouvala, ale přitom měl určité kouzlo. Její pocity byly tak zmatené...

„Ale teď už budu jenom s tebou,“ řekla Jasmína, zahleděla se na Rose milým pohledem a úsměv se jí roztáhnul přes celou tvář.

Rose se nejistě uculila. „A co řekneš Ramsesovi?“

„Namluvím mu, že je příliš božský a zaslouží si urozenější nevěstu, než princeznu z Agrabah,“ mávla rukou Jasmína. „Víš, když chceš s muži manipulovat, musíš odhadnout, co chtějí, a nabídnout jim to, lichotit jim a usmívat se.“

„To vím,“ řekla Rose. „Tak u nás funguje reklama.“

Princezna se pousmála.

„Jsi moc, moc chytrá. Slib mi, že příště budeš víc jako reklama, abych tě nemusela zachraňovat.“ Rose odpověděla úšklebkem. „Když se budeš chovat nevychovaně a říkat všechno, co tě napadne, bude tě tatínek muset před každým nápadníkem někam zavřít, a to by byla škoda. Mně můžeš říct, co si myslíš, ale musí to zůstat naším tajemstvím. Nikdo další se to nesmí dozvědět. Souhlasíš?“ Rose mátl Jasmínin pohled, byl tak nevinný a upřímný, že s ní chtěla ve všem souhlasit, přestože její vlastní myšlenky byly jiné. „Bylo pro mě opravdu těžké tě dnes uchránit před bičováním,“ oddechla si princezna.

„To jsi ani nemusela,“ řekla Rose.

„Ale ano! Jsi můj nejkrásnější a nejchytřejší host a mám tě moc ráda, musela jsem se za tebe postavit,“ trvala na svém Jasmína.

„Teď ti povím jedno tajemství,“ zašeptala Rose a Jasmína našpicovala uši. „Ta osoba, kterou jsi možná viděla na popravišti, jsem vůbec nebyla já!“

„Že ne? Ale vždyť měla zlaté vlasy, a takové tu máš jen ty, to jsi musela být ty!“ divila se princezna nechápavě.

Rose žasla, jak snadno se nechá ta holka oklamat černou burkou s pramenem falešných vlasů.

„Jafar tam místo mě poslal otrokyni s parukou,“ řekla Rose.

„Jafar?“ vytřeštila Jasmína oči jako dítě, kterému někdo právě vzal lízátko. „Tak přece tě chtěl zachránit... A já mu nevěřila... Ale stejně si myslím, že je zrádný... Proč jsi mi to vlastně neřekla dřív?“

„Nemohla jsem. Jafar mě nechal sledovat,“ přiznala Rose.

„To je jen výmluva!“ prohlásila Jasmína nazlobeně. „Měla jsi mi to říct. A já jsem jenom kvůli tobě trávila celý den s tím Ramsesem... A nevezmu si ho a ne, ať říká Jafar, co chce.“

„Nechtěla bych, aby ses na mě zlobila. Opravdu to nešlo,“ vymlouvala se Rose a pohladila ji smířlivě po ruce. Jasmína vzdychla a chvilku mlčela. Musela si to urovnat v hlavě. „Ještě se na mě zlobíš?“ zeptala se po chvíli Rose medovým hláskem.

„No, možná trochu,“ řekla Jasmína, ale už vlídněji. „Ale nebudu se zlobit, když mi teď s jednou věcí pomůžeš.“

Nejdřív Yago, pak Jafar a teď i princezna. Kolika osobám a zvířatům ještě budu muset pomáhat? napadlo Rose.

„Řekneš sultánovi, že bys ráda poznala město před palácem a že by sis přála, abych tě doprovodila já,“ navrhla Jasmína. „On pak určitě bude souhlasit a konečně poznám, jaké to tam venku ve skutečnosti je.“

„Tak dobře,“ souhlasila Rose. „Vlastně to ani nebude úplná lež, skutečně bych se tam ráda podívala. Hned zítra ráno to sultánovi řeknu. Pokud mě k němu tedy pustí.“

„Určitě ano, když budeš chtít, půjdu s tebou jako opora,“ řekla Jasmína.

„Děkuji,“ přikývla s úsměvem Rose. 

*****

Rose toho večera měla volný program, ale byla tak trochu psychicky na dně. V neposlední řadě to byl její neúspěšný návrat domů, a na druhé straně to, co cítila k tomu černému pouštnímu démonovi, a v neposlední řadě to byl ten zatracený Ramses.

Vážně se modlila, aby ho nejméně do doby, než odjede, už neviděla.

Rozhodla se jít trochu provětrat do zahrady na čerstvý vzduch.

Jakmile však vyšla na chodbu, neustále tamtudy někdo chodil. Ženy s honosnými podnosy plnými ovoce, pochoutek, sladkostí a cizokrajných pochutin a plodů. Otrokyně nosily i džbány s vínem a chodbou se linula živá hudba.

Hmm, mají večírek a ani mě nepozvali, posteskla si Rose, ale pochybovala, že by to její smutnou náladu nějak vylepšilo, proto se obrátila a vzdalovala se od zvuků bubnů a tamburín, dokud ji nepohltila živá příroda upravených stromů a keřů.

Nikdo zde nebyl a to jí naprosto vyhovovalo.

Konečně oáza klidu.

Posadila se na kraj šumící fontány, v jejíž hladině se odrážely hvězdy a srpkovitý bílý měsíc. Ze stínu se náhle něco vylouplo. Mělo to velké oranžové oči a Rose strnula ve strachu nad nějakou obludou z nočních můr, která se tu rozhodla zhmotnit.

Byl to však jen Raja, který vycítil něčí přítomnost, a ne magie a kouzla.

Zvíře k ní líně přišlo, posadilo se jí k nohám a položilo si svou velkou hlavu do jejího klína. Bylo vážně zvláštní vidět toho velkého savce tak klidného lpícího na cizím člověku.

Dokonce i k tygrům v zoo se ošetřovatelé sami báli vcházet.

Raja byl ale jiný. Možná už to byla několikátá generace, která zde v poklidu žila.

„Ty jsi ale mazlíček, z tebe hlídací pes asi nebude, co?" usmála se nevesele dívka a začala šelmu drbat na hlavě. Projížděla mu prsty tu nádhernou lesklou srst a to obří klubko vedle ní začalo i vrnět. „Víš, přála bych si teď být doma, natáhnout nohy, nasypat si misku brambůrků a koukat na nějaký pěkný horor, Rajo, a přitom musím tvrdnout tady, kam ani nepatřím. Připadám si tu trochu jako blázen, a ne cestovatel v čase. Rozumíš mi vůbec?"

Tygr však jen zavřel oči a více jí přistrčil svou mohutnou hlavu blíž k rukám.

Rose se znovu usmála, vážně to uklidňovalo. Antistresový polštářek to sice nebyl, ale tohle bylo daleko lepší, protože i to vrnění, které jí pronikalo do těla, bylo jako příjemná ukolébavka.

„Na druhou stranu, svým způsobem byla moje doba nudná, měla jsem všechno, nač jsem si vzpomněla, mohla jsem si všechno koupit, a když tak o tom přemýšlím, ten luxus si uvědomuju až teď. Tady je vše tak po staru, žádný telefon, internet, a ke všemu jsem odkázaná na dobročinnost, protože si nemohu ani vydělat peníze, asi to mám brát jako velkou dovolenou, co? Pokud se tedy někdy vrátím..." posteskla si.

Rose si Rajovi vylévala své srdce a to, jak k němu mluvila jako do vrby, jí všechen ten stres odplavovalo.

Kdyby jen věděla, že ji tajně pozoruje stín ukrytý za stromy, asi by si všechna svá slova rozmyslela.

„Je to všechno tak strašně jiné, proč jsem nemohla skončit někde v Řecku, kde je rovnoprávnost? Tady jsou lidi jako kus prodejního masa. Je to odporné."

Při slově maso se Raja mlsně olízl a otevřel oči, zda není už čas krmení.

Blondýnka obrátila oči v sloup a podrbala tygra za ušima.

„Ty seš ale nenažranec, skoro jako Yago."

Vtom se z druhé strany zahrady ozvaly dva hlasy.

Rose natáhla uši. Jeden byl ženský a druhý mužský.

Kdo to v tuhle dobu mohl být? Nějací dva otroci, který si tajně vyznávají lásku? V královských zahradách sotva.

Tiše tedy vstala, plížila se zahradou a skrývala se za větve, dokud neslyšela útržky rozhovoru.

„Jsem tvou krásou zcela okouzlen, princezno, tvé ruce jsou jemné jako hedvábí, tvá ústa jako to nejsladší ovoce... Hátor je mi svědkem, že tys krásnější než ona."

„Eh, děkuji princi, avšak moje krása daleko ustupuje té vaší a váš majestát přesahuje celé naše malé království. Ve srovnání s vaší zemí jsme jen kousek ničeho. Obávám se, že vaší přízně nejsem ani hodna. Nemohu se s vaší vznešeností rovnat," pěla Jasmína.

„Naopak, princezno, budeš perlou na mém prstenu, ozdobou u mého trůnu, budeš bohyní!" rozplýval se Ramses.

Rose by toho chlapa nejraději nakopla. Přiblížila se o něco víc a dál naslouchala.

„Nejsem toho hodna princi, nedokáži se vaší moci vyrovnat..." pronesla Jasmína lehce otráveně, ale toho si ten zaslepenec sotva všiml.

„Pokud tedy vznešený Rá posvětí náš svazek, budu velice šťastným panovníkem, nuže, bohové, dejte mi znamení, zda mám tuto princeznu pojmout za královnu. Dejte mi znamení, bohové!" provolával Ramses k nebesům a rozpřáhl ruce.

Já ti ukážu znamení, to budeš koukat, pomyslela si Rose a chytila spodní větev nejbližššího stromu, natáhla a pak pustila.

Větev se ve tmě vymrštila a s neochvějnou jistotou se střetla s princovýma nohama.

Ramses náhle vykřikl, zavrávoral, a tak se stalo, že přepadl přes okraj mělkého podlouhlého bazénu, ve kterém se rádi za dne procházeli plameňáci.

Rose už jen slyšela, jak to žbluňklo, a pak zvuky, jako když sebou mrská kapr.

Jistě by se teď nejraději začala smát, ale Jasmína se otočila směrem k ní, nejspíše hledala původ toho božského znamení.

Blondýnka tajně vykoukla zpoza křoví s prstem na rtech a pak se zase schovala.

Jasmína se usmála, nejspíše vše pochopila a zalomila ve vzduchu rukama.

„Oh, princi, tak mě to rmoutí, ale bohové si nepřejí, abych se stala tvou milovanou královnou, neměl bys pokoušet svůj osud a pojmout mě za choť," provolávala tragicky.

Rose tam ještě vyčkávala a sledovala, jak se Ramses hrabe z bazénku.

Snad tím Jasmíně oplatila tu laskavost s polibkem, který kvůli ní musela přetrpět.

Nutno říci, že tohle její náladu docela vylepšilo, a ona se musela držet, aby nevyprskla smíchy, proto raději začala couvat zpátky ke kašně a druhému vchodu, odkud přišla.

Náhle však zády do něčeho tvrdého narazila, a to něco jí rychle zakrylo ústa, aby nezačala křičet a neprozradila se.

Konečně, dokončení koupelnové části je hotové. Rose a Jafara tento malý kousek trochu sblížil, nebo ne? No, myslím si, že každý si z toho něco odnesl. Rose tedy určitě, a slet dalších událostí, co se týče Ramsese, se dává do pohybu a dává další podnět k pokračování. Uvidíte příště.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 21. kapitola: