OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 16. kapitola

26.11.2016 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 846×

Kapitola 16

Dvojitá audience

Chvilku bylo ticho narušované jen Rosiným napjatým oddechováním, až si myslela, že vezír znovu usnul. Náhle ucítila jeho přítomnost hned za svými zády, jako když se za vás připlíží bubák.

„Tobě na něm záleží, že?“ dotázal se Jafar potichu, až se lekla a naskočila jí husí kůže.

„No, je to tak trochu kamarád...“ odvětila Rose neurčitě.

„Takový blbec? Ty si ale umíš vybrat KAMARÁDY...“ poškádlil ji Jafar a zdůraznil opovržlivě to poslední slovo.

„No co? Inteligence není všechno, a jen proto, že ty žádné nemáš, neznamená, že je nemohu mít já,“ namítla Rose s rukama v bok. „Má úžasné srdce.“

No skvěle, teď to ještě muselo vypadat, že Jafar na rozdíl od zloděje žádné nemá, že jsi raději nebyla zticha, Rose, napomenula se. Naštěstí vezír dělal, že tuto urážku neslyšel.

„Ale ty placky dnes večer platí, že?“ změnil náhle téma.

„Už dnes?“ podivila se Rose. „No jo, včera to bylo zítra, tak dnes to musí být už dnes. Jo, platí.“

„Dobře,“ řekl Jafar potěšeně. „Za to můžeš očekávat trochu vlídného zacházení s tou pouliční krysou, nejsem tak bezpáteřní, jak si myslíš.“

To jí chtěl ukázat, že ty roky mučení byly jen takové zpestření jeho dlouhé chvíle? PHE, vážně roztomilý člověk.

„Díky,“ pokývla hlavou Rose a napadlo ji, že vlídným zacházením má možná na mysli to, co tehdy slyšela ve vězení, když Aladdina osvobozovala. No nic, hlavně že nebude o hlavu kratší. „Tobě ty palačinky chutnají, že?“ vyzvídala s úmyslem z něho dostat alespoň malou pochvalu, kterou chtěla slyšet.

„Nech mě se v klidu převléknout,“ odbyl ji Jafar stroze a nedal jí to, po čem toužila...

*****

Když vezír dorazil na slyšení do velkého sálu, slunce prosvítalo mezi vysokými slonovinovými sloupy a pozlatilo celou místnost. Téměř to vypadalo, jako když přichází osamělý hrdina, který všechno zachrání.

Nebuďme ale všichni v jeho případě tak optimističtí.

Sultán a princezna už na Jafara netrpělivě čekali.

„Přiveďte vězně!“ pokynul sultán, jakmile se jeho věrný rádce postavil po jeho boku. Předstoupil kapitán stráží Ahmed a jeho čtyři svalnatí podřízení muži přitáhli v řetězech spoutaného Aladdina i s opicí. „Jak že se jmenuje?“ zeptal se sultán vezíra.

Jafar se napřímil a zopakoval dotaz kapitánovi stráží.

„Aladdin,“ odpověděl Ahmed.

„Aladdin,“ odpověděl vezír sultánovi.

Sultán si promnul bílý vous, jako by ve své krátké paměti hledal něco, co se tomu jménu podobá. „Aladdine, dovoluji ti promluvit. Pověz nám, co máš na srdci,“ řekl.

Aladdin se zprvu zastyděl, ale prohlásil: „Jednou v životě se muži může stát, že ho zasáhne šíp lásky a pocítí nekonečné štěstí, výsosti. A mně se to stalo nedávno. Miluji světlovlasou dívku jménem Rose nade všechno na světě a žádám o milost, abych s ní mohl naplnit svůj život a mít s ní děti ve jménu lásky.“

Jafar zkřivil obličej nechutí nad tím výlevem citů.

„Ale jak ty můžeš znát Rose?“ vyhrkla princezna Jasmína nevěřícně s vykulenýma očima.

„Promiň, Jasmíno, ale tady se ptám já,“ umravnil ji sultán a obrátil se na Aladdina: „Jak můžeš znát Rose?“

„Z vězení,“ odpověděl Aladdin bez zaváhání.

„Byla Rose ve vězení?“ zeptal se sultán nejistě vezíra šeptem.

„Jen krátce,“ odpověděl vezír.

Sultán Azzam se zamyslel a pak se otočil na svou dceru.

„Na co se mám zeptat?“ žádal najednou o radu.

Jafar vztyčil pohled do stropu, starý moudrý sultán se musí ptát nedospělého děcka, jak vést výslech!

„Zeptej se na jeho city, jaká podle něj Rose je,“ poradila mu Jasmína.

„Tvá slova jsou silná, mladíku, řekni nám, co k Rose cítíš?“ zeptal se sultán.

Aladdin odpověděl: „Ona je jako poklad v nedobytné truhle, ke které jen já mám klíč; všechno, co si muž může přát. Ovládá všechnu moudrost světa, je tak chytrá...“

Vezír nemohl zadržet smích.

„A ty si představuješ, že s ní budeš žít?“ dotázal se pochybovačně.

„Ano,“ odpověděl Aladdin odhodlaně. „Bude má jediná a já budu její jediný. Spolu nás už nic nezastaví.“

Tvář princezny Jasmíny náhle zakryl plášť zášti a žárlivosti, jako by si cosi uvědomila...

„A jak si ten život představuješ? Co si myslíš, že budete spolu dělat? Krást jako opice?“ uhodil vezír na Aladdina a Abu se na to oslovení ohradil a zavřeštěl.

„Ano, když budeme muset. Pro ni udělám cokoliv,“ chvástal se Aladdin. „Budeme jako v ráji, všichni budou šťastní. Budeme mít dost pro všechny a budeme všem rozdávat. Nabízím vám lepší svět, svět lásky, kde se všichni milují. Síla lásky je nekonečná, láska je nezměrná a neporazitelná.“

Vezír se obrátil k sultánovi. „Můj pane, dává vám snad to, co říká, nějaký smysl?“

„Nedává,“ zakroutil hlavou zklamaný sultán.

„Ten mladík neví, co říká, dočista se zbláznil,“ vysvětlil vezír nade vší pochybnost. Jasmína zatím Aladdina provrtávala hněvivým pohledem, ale ten si toho snad ani nevšiml, protože viděl jen představu sebe a Rose a jak jsou všichni šťastní.

Abu byl vyděšený, tak raději nezasahoval.

„Myslíte snad, že už je načase ukončit jeho trápení navěky?“ odtušil sultán ze zkušenosti vezírovy myšlenky. Jafar chvilku mlčel a předstíral zamyšlení, což jen podpořilo sultánovy ponuré představy.

„Prosím o svolení promluvit,“ přihlásil se o slovo kapitán stráží s černým turbanem.

„Mluv, Ahmede,“ pokynul sultán.

„Ctihodný vezír nechal na moji prosbu zhotovit speciální pouta na míru pro Aladdinovu opici. Pokud je popravíme, nebudeme mít pro ta pouta jiné využití,“ namítl kapitán.

„Tak můžeme popravit kluka a nechat si opici,“ řekl nervózně sultán, který si přestával vědět rady a toto viděl jako dobré řešení. Bylo zřejmé, že myšlenka někoho popravit mu není vůbec příjemná, ale neví, co si jinak počít. Naštěstí mu Jafar vychytrale přispěchal na pomoc, jako už mnohokrát.

„Můj pane, myslím, že dnes nemusíme být tak krutí,“ řekl vezír. „Myslím, že jedna dávka mučení by toho zloděje snad mohla vyléčit. Beztak si takový trest zaslouží už za to, jak vás okrádá o váš drahocenný čas. Nemám pravdu?“

„Souhlasím,“ přikývl sultán a obrátil se na Aladdina. „Aladdine, plýtváš mým vzácným časem. Za to tě odsuzuji k mučení podle pokynů mého vezíra. Stráže, odveďte ho!“

„Ale já jen miluji Rose!“ protestoval ještě Aladdin, ale nebylo mu to nic platné. Za chvilku zmizel i se strážemi za dveřmi a kapitán Ahmed je následoval.

Jafar pak také po audienci odešel.

Sultánovi zůstal jen pocit, jako by Jafarovi něco chybělo, jako by byl jakýsi neúplný. Když se nad tím zamyslel, objala ho Jasmína.

„Rozhodl jsi moudře a spravedlivě, tatínku,“ řekla a pro sebe si pomyslela: Nikdo mi nebude brát moji Rose! Jediného člověka, který mě tu chápe..."

*****

Jafar dohodl s kapitánem stráží, že Aladdinovo mučení začne po obědě.

„Ale jemu zatím jídlo nedávejte,“ dodal vezír.

„Jo,“ uculil se potěšeně kapitán. Na další mučení se tuze těšil.

Jafar pak zamířil do své tajné podzemní komnaty. V mdlém světle svíček si důkladně prohlížel svoji první kartu sezamu.

Viděl na ní koberec, kolem něj rostlinné stonky a pod ním nápis: „LÉTÁNÍ.“

Karta ho naplňovala úžasnou radostí. Zatoužil ji polaskat. Byl tu sám, takže mohl být zase jednou sám sebou a nemusel se za nic stydět. Roztáhl na podlahu koberec a pak kartu něžně pohladil.

„Létání, dej mi moc vznášet se!“ pronesl. Karta se rozplynula v svítivý prach, ten se zformoval do podoby ženského těla a vletěl do koberce.

Tkanina se odlepila od země a připlula Jafarovi k nohám. Přesně, jak jsem si představoval, radoval se čaroděj.

Asi půl hodiny si s kobercem hrál a létal křížem krážem po své komnatě. Jednou dokonce málem objevil Yagovo tajné hnízdo u stropu, ale naštěstí bylo v nejtemnější části komnaty, takže tam Jafar nic neviděl. Teprve když z něj opadlo klukovské nadšení ze své nové „schopnosti“, uvědomil si, že mu něco chybí. Nebo spíš někdo... Neměl se komu chlubit!

Rázně zaparkoval koberec a vrátil ducha do podoby karty. Tu vrátil do bezpečného úkrytu a vydal se po schodech zpět do paláce. Zamířil do své oficiální pracovny a našel tam přesně to, co chtěl.

Yago schlíple ležel na dně zlaté klece a mlčky a bezmocně na něj koukal svýma prosebnýma velkýma očima. Jafar lusknul prstem a klec kolem Yaga zmizela. Papoušek však nereagoval a tvářil se dál apaticky.

„Hlavu vzhůru, Yago,“ řekl Jafar, tentokrát v mimořádně dobré náladě. „Vidím, že sis toho vytrpěl až dost. Snad tě to ponaučí.“ Donesl Yagovi misku s vodou a malou misku oříšků. Yagův pohled náhle zbystřil a ara se pomalu zvedl. Napil se vody a zhltnul nějakou tu pochoutku. „Už jsem ti vrátil i hlas, tak bys mi mohl poděkovat za moje milosrdenství,“ dodal mimochodem Jafar.

„Děkuju, Jafarrre,“ řekl ara, ale neznělo to moc upřímně.

Oběma bylo jasné, že tato vzácná chvíle nebude trvat dlouho - Jafarovi nevydrží dobrá nálada a Yago zase určitě nevydrží dlouho tak zkrotlý. Právě proto si ji oba snažili tak užít.

„Po včerejšku mám konečně první kartu. Má trpělivost se vyplatila,“ pochlubil se čaroděj a naplnilo ho to sebeuspokojením.

„Oprrravdu?“ zaskřehotal ara. „A co umííí?“

„S její pomocí si mohu očarovat koberec a létat na něm. Mohu špehovat za oknem, bezpečně cestovat pouští i na velkou vzdálenost, létat volně jako pták a spoustu dalších věcí,“ chlubil se Jafar. „Třeba už se bez tebe obejdu...“ škádlil papouška.

Ara se začal agilně obhajovat: „Hele, nedělej si srrrandu. Yago je přece nenahrrraditelný. Jsem věrrrný a odddaný, lepšího přřřítele nenajdeš.“

„Nemysli si, že jsem tě pustil jen tak,“ nadzvedl Jafar obočí. „Mám s tebou svůj plán. Jestli se nechceš do té klece vrátit, svoji věrnost a oddanost mi budeš muset dokázat. Dávám ti čas do zítřejšího slunce západu. Způsob, jak mi je dokážeš, nechám na tobě, ale neopovažuj se mi brát moje věci.“

„To by mě v životě nenapadlo,“ obhajoval se ara nevině a v očích mu blýsklo.

*****

Rose zůstala v Jafarově komnatě a ten chlap se ani neohlédl.

Ale aby to nebylo nějak podezřelé, rychle odtamtud vypadla. Tady neměla co dělat.

Každý měl nějaké soukromí, to, co bylo jen jeho, a ona se bála, co by tam mohla najít. Třeba zazděné milenky ve stěnách. Ta myšlenka ji vyděsila i zaujala zároveň.

Přeci jen ten jejich záhadný polibek, o který se přetahovali, byl dechberoucí.

Tedy pro ni. Právě tím, že toho koho políbila, byl Jafar!

Strašidelný, namyšlený, nejméně pravděpodobný chlap se svou holí – hele, já tu dělám kouzla, tak koukej držet jazyk za zuby a sleduj.

Co ji to jen popadlo! A aby to nestačilo, teď ho viděla v něčem, co mělo být pyžamo.

Jak tak kráčela chodbou ke svému pokoji, začínala jí ta absurdita docházet.

Ne že by se předtím nikdy nelíbala, ale vždy to byli jen téměř nezkušení kluci, a pár jich jí i oslintalo ústa. Ale vezír zřejmě věděl, co dělá, a Rose si musela přiznat, že to nebylo vůbec špatné.

Notně se sama nad sebou začervenala, a aby to nestačilo, tak mu vlezla do ložnice.

Raději si namlouvala, že to nebyl strach o sebe, ale o Aladdina.

Pomohla mu přeci, nebo ne?

Zhluboka se nadechla a zůstala stát před svými dveřmi, ale nějak se jí tam nechtělo. Víc chtěla vědět, co se děje v trůnním sále, proto se tam pomalu vydala.

Stráže nejspíše byly na druhé straně a zde dveře nikdo nehlídal. Přitiskla tedy ucho, ale nic neslyšela, jen šum hlasů, jako když se pustí televize bez signálu

Rose si povzdechla, že špion z ní asi nebude.

Stále byla přitisknutá k chladnému povrchu a koulela očima, když uslyšela rychle se přibližující kroky z druhé strany.

Jen tak tak se rychle schovala za mohutný sloup lemující chodbu, než se dvoukřídlé dveře rozrazily a stráže táhly Aladdina pryč.

„Já ji miluji, já ji mám rád, naše láska všechno přemůže!" vykřikoval, až jeho hlas utichl, nejspíše mu pomohl jeden strážný dobře mířenou ranou do hlavy.

Nedlouho poté se chodbou přehnal i Jafar jako přerostlý netopýr.

Když se tedy ujistila, že jsou všichni pryč, rozhodla se nakouknout dovnitř.

Až úplně vzadu byla Jasmína a sultán v družném hovoru.

Rozhodla se tedy jít dál. Z dálky zamávala na Jasmínu a ta jí odpověděla zdviženou rukou.

Rose už byla v půlce dlouhého vyšívaného běhounu, když se ode dveří za ní ozvala fanfára.

Dívka se překvapeně podívala zpátky. Do sálu vpochodoval dlouhý průvod plný vlajkonošů, otroků a stráží ve velkém stylu a dvou řadách.

Než se Rose vzpamatovala, průvod ji pohltil jako drak svou oběť a postrkoval na opačnou stranu, jak postupoval dopředu.

Naštvaná putovala z jedněch rukou do druhých a ty ji poslaly až na konec řady.

Do popředí čtyři svalnatí černoši přinesli těžká nosítka, možná i ze zlata. Jejich kůže se leskla námahou, asi se pěkně zapotili.

Vedle nosítek předstoupil muž v leopardí kůži, povýšeně se nadmul a zarecitoval tak nahlas, až sultán nadskočil.

„Náš princ horního Egypta Ramses II. přijal vaši velkorysou nabídku ucházet se o ruku krásné princezny Jamíny z Arabského království, a tímto žádá o pohostinnost strávit zde několik dní."

Nosítka začaly ovívat krásné, téměř nahé otrokyně velkými vějíři ze pštrosích per a muž sedící uprostřed se vztyčil téměř do dvou metrů a sestoupil dramaticky dolů.

Jednalo se o svalnatého urostlého muže s holou hlavou jako skinhead, bronzovou opálenou pletí a bílou sukní kolem boků. Netřeba říkat, že vypadal důležitě.

Rose se znovu prodírala dopředu a odstrkovala ty, co jí stáli v cestě. Dostala se až do popředí, a jak prošla kolem Ramsese, drcla do jeho úctyhodné schránky, až se odporoučel zpátky na nosítka.

Neudržel rovnováhu a udiveně si tam zpátky dřepnul, zatímco se do jeho zorného pole vetřel Rosin zadek, jak si to mířila přímo ke trůnu.

Ta barva její sukně ho dráždila jako rudá býka.

„Co si to ta otrokyně dovoluje!" vykřikl pohoršeně a blondýnka se k němu otočila jako harpyje a vyrazila zpátky k němu. To si dovolil hodně.

„Tak zaprvé nejsem otrokyně a nikdy jsem nebyla, jsem svobodná žena s vlastním názorem. Za druhé není slušné někoho tak odbýt a poslat ho až na konec řady, neříkal vám někdo, že předbíhání ve frontě není slušné? Navíc sem přijít polonahý, že se nestydíte."

Rose spustila, jako by princ horního Egypta nebyl nic víc než malý kluk, který dívce nadzvedl sukni.

„Ale já jsem..." začal, ale byl rychle přerušen.

„Mně je jedno, kdo jste, dokud se nenaučíte slušnému chování, tak jste pro mě nikdo," přistoupila výhrůžně ještě krok k němu a Ramsesovo úctyhodné tělo se ještě více přikrčilo do opěrky. Svěsil ramena jako by měla přijít rána. Rose si to ale rozmyslela, na patě se otočila a vyrazila k Jasmíně, která za dlaní schovávala smích. Blondýnka vystoupala po schodech jako královna, stoupla si vedle princezny, naklonila se k ní a dodala nikoliv šeptem, ale nahlas, aby to bylo dostatečně slyšet: „Toho si neber, je to neurvalec, takových jsem už viděla stovky, mají ramena, ale to je tak všechno."

Ramses II. se konečně vzpamatoval z toho šoku, trochu se vzchopil a vyskočil na nohy jako čertík z krabičky, věděl, že když neobhájí před sultánem svoji autoritu, bude s ním jednat bez úcty.

Střelil proto po Rose hněvivý pohled, ale ona mu oplatila tím samým a možná ještě horším, protože se znovu lehce přikrčil, jako by ho pohladila bičem.

Sultán jen otáčel hlavu z dívky v červeném na polonahého prince, dokud se nevydal k němu, aby zachránil situaci.

„Moc se omlouváme, princi, za takové přijetí, rozhodně v tom nebyl zlý úmysl, že, Jasmíno?"

Obrátil se na dceru otec a žádal od ní podporu.

„Ale jistě, tatínku, ráda prince Ramsese poznám," přitom se přemáhala, aby se nezačala smát, když sultán jejich hosta odváděl pryč, aby vyžehlil, co Rose natropila.

„Já taky," neodolala Rose provokativně s našpulenými rty a bojovně vystrčenou bradou.

Muž se na ni ještě přes rameno otočil se zlověstným leskem v očích, ale i zájmem. Nejspíše neměl moc příležitostí poznat takové ohnivé ženy, které dokážou i odmlouvat.

Jakmile sultán Azzam se svým hostem odešel, egyptský doprovod si dal pohov a Jasmína se obrátila ke své společnici.

„Rose to bylo, úžasné!" vyhrkla.

„Co?" zeptala se nechápavě.

„To, co sis mu dovolila říct. Ještě jsem neslyšela, aby žena takhle odmlouvala," vyhrkla nadšeně černovláska.

„Tak to jsi nepoznala moji matku, ta by vynadala i prezidentovi," dodala Rose tiše. Jak se ale bavily, zjistily, že je poslouchá půlka národa v sále, a tak ji Jasmína chytila za loket a i ony dvě raději odešly do zahrad.

„A co je na tom divného? Ten neurvalec se neumí chovat. A to měl štěstí, že mám ještě dobrou náladu," začaly se obě smát.

„Byla jsi děsivá, skoro jako Jafar, když radí tatínkovi, jak se chovat v diplomatických věcech."

Rose si samu sebe představila v tom černém uzavřeném hábitu s turbanem na hlavě a rychle zakroutila hlavou, aby to zaplašila.

„Řekla bych, že ten to zvládá na jedničku a jako chlapovi mu všechno projde, ostatně teď asi bude mít s naším princem po mém zásahu asi hodně práce," přemýšlela nahlas Rose.

Asi mu bude muset udělat extra porci palačinek, aby ho přecpala a on se na ni nevrhl a neuškrtil.

Ale co, podle historie si Ramses II. vzal někoho jiného, než holku z tramtárie. Tak k tomu stejně nedojde a nemusí si dělat starosti s nějakým vměšováním a zasahováním do časové linie.

„A co se vlastně stalo s Aladdinem?" začala nenápadně vyzvídat a Jasmínina nálada se náhle změnila.

„Je ve vězení, tam, kam patří všichni zloději," prohlásila s jistotou.

„Vážně? Sultán mu neudělil milost?" podivila se Rose s pozvednutým obočím.

„Ne, vykřikovat takové zvláštní věci, musel se nejspíše zbláznit, asi byl dlouho na slunci a dostal úpal, co já vím. Trpěl utkvělou představou, že tě miluje. Jen si to představ. Kdyby na mě sáhnul těma svýma špinavýma rukama, asi bych se taky zbláznila. Odpoledne ho budou mučit, třeba se mu rozum vrátí."

Rose raději uhnula pohledem a podrbala se. „Jo, kdyby na tebe sáhnul."

Ale to, že se nechal chytit, je přeci jeho věc, a krade, nějaký trest si zaslouží, křičela první polovina jejího já, zatímco druhá se s ní hádala, že je to milý obětavý mladík, kterému jen osud nepřál.

„Nemluv o tom, naskakuje mi husí kůže," vydechla a přerušila tedy její myšlenky Jasmína a obě vstoupily do zahrad. Raja k nim líně došel, svalil se jim u nohou a vyžadoval drbání. „Ale řekni mi, co si myslíš o Ramsesovi? Nevypadal špatně, tedy, vypadal nejlépe z těch, kdo sem zavítali."

Rose se ironicky rozesmála... 

Tak, co na to říkáte?

Neměla Rose pravdu? Ramses II. je namyšlený chlap a to se v příběhu sotva objevil. Je dobře, že si naše hrdinka na něho vylila nervy? To se ještě dozvíme v příští kapitole kde bude mít Jafar skutečně plné ruce práce.

Možná mu i dojde, že Rose je větší oříšek než on sám. Skoro ho lituju :-)

Aby mu Rose nerozvrátila celé království :-) Ale ona ji snad tato příhoda trochu zkrotí i když uznávám, že to možná trochu přehnala, bohužel je to prudká povaha a potřebuje někoho, kdo ji bude usměrňovat...

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 16. kapitola: