Pyramid Doll 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak jak to dopadne s našimi uprchlíky, podaří se jim utéci? V dnešním díle se cesty rozpojují a začíná boj o život:-)

26.03.2015 (16:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1296×

Kapitola 2

Pyramid head

„Do prdele, co to bylo! Právě to zabilo Butche, jako když rozšlápnete brouka! Tohle není normální!“ vyštěkl udýchaně David, jenž držel s oběma dívkami krok.

„Jak to mám asi vědět? Vidím to poprvé jako ty, sakra,“ odpověděla Amy stejně záhadnou odpovědí.

„Támhle se můžeme schovat!“ ukázala Simon na vysokou budovu v mlze přímo před nimi.

„Nemocnice, skvělé,“ přikývla právnička, ze tmy se postupně vyloupl červený kříž přimontovaný na vrcholu bílé stavby přímo nad velkými vchodovými dveřmi, neon v jeho útrobách už dávno pohasl a celé to působilo zašle a opuštěně.

„Dělejte, nebo tu může číhat ještě něco horšího,“ podržel oběma holkám dveře David ve svém špičkovém obleku představujícím prestiž.

Poháněni stále ještě čerstvou vidinou smrti svého druha vpadli dovnitř.

Pach nemocničních přípravků je nemilosrdně uhodil do nosu tak spolehlivě, jako nepořádek všude kolem, převrhnuté stolečky, rozpárané pohovky v čekárně…

Krev.

Na zemi vedle výtahu tvořící malé, nechutně vypadající jezírko.

„Je to tu bezpečné?“ Simon se chtěla otočit a vyjít zpátky, ale rozmyslela si to.

„Buď v klidu, postarám se o tebe,“ utěšovala Amy svou mladší sestru, zatímco se muž šel podívat k okénku recepce.

„Nikdo tu není, prázdno, sakra, vypadá to tu jako po výbuchu,“ ulevil si nahlas. „Počkej, támhle je telefon!“ Vtáhl se přes okénko dovnitř a přitáhl si starý černý telefon, jaký se dnes už nepoužívá, sestrám za sebou věnoval jeden skeptický pohled a zvedl sluchátko. „Nic, hluchý!“ naštvaně hodil přístrojem na zem.

„Co teď budeme dělat?“ ptala se holčička a svýma nevinnýma očima prozkoumávala čekárnu, zda z nějakých dveří nevyleze cosi podobného, co viděli venku.

„Najdeme nějaký pokoj a tam vymyslíme, co dál,“ zasáhla logicky právnička v kostýmku, co jiného mohli asi dělat.

David přikývl.

Návrh to byl úspěšný.

Garcia byl ve skrytu duše zbabělec, raději by obětoval obě Johnsonovy, aby mohl zmizet, takový to byl charakter, netroufl si na silnější, raději pracoval hlavou, a dobře si spočítal, že by je později mohl obětovat za svou vlastní záchranu, proto byl s nimi. Jen až se najde lepší možnost, a pak frnk, vystřelí odtud. Co mu po těch dvou bylo, jel sem jen proto, že byly dobře tvarovatelné jeho nezkrotné nátuře, tak dobrý materiál se nehledal snadno, a hezká právnička ho poslouchala, kterému chlapovi by se takové soužití nelíbilo, teď ale muselo jeho pohodlí stranou, až se dostane z téhle díry, najde si jinou.

„Ani můj mobil nefunguje, není tu signál,“ uložila si Amy telefon zpátky do kapsy saka a trochu se obávala, že s tím nepřišla dříve, než její expřítel našel ten hluchý telefon, a domnívala se, že ji teď začne škrtit. Naštěstí to neudělal a vůbec její slova nevnímal.

„Tak půjdeme dál,“ rozhodl velitel, jako by to byl jeho nápad.

„Počkej, myslíš, že je tu někdo naživu?“ ptala se naivně Simon, hledíc na krvavou kaluž stále ještě čerstvé krve na podlaze u výtahu.

„Možná, zjistíme to,“ vzal vojevůdce za kliku jedné z ordinací.

Nic, ticho, žádné rozbité věci, žádná mrtvola.

Simon se schovávala za svou starší sestrou. Garcia vešel dovnitř a vyšel s golfovou holí v ruce.

„Doktor nejspíš nestihne svou hodinu golfu,“ zavtipkoval a potěžkal kovový nástroj v ruce. „Jdeme.“

„Kde to vlastně jsme? Co je to za město?“

„Na mapě nebylo, jmenuje se to Silent Hill, viděla jsem ceduli u silnice,“ komentovala holčička, jež sledovala bývalého přítele své sestry s nepříjemným pocitem, jak otevírá dvoukřídlé dveře do další dlouhé chodby, zde svítila světla, tedy některá, a to jen tak, že líně problikávala.

„Ty někam jedeš a nevíš kam?“ ironicky jim vyčetl sobec.

Chodba poseta bílými dlaždicemi vedla kolem nejméně desítky dveří s neznámými jmény doktorů a názvů místností jako šatna, úklidová místnost, požární schodiště, ordinace nebo prosím, nerušit, vyčkejte příchodu sestry.

Ta se skutečně dostavila.

„Pozor, támhle!“ ukázala Simon na výklenek, od kterého se cosi odlouplo.

David se ohnal golfovou holí po čemsi, co velmi vzdáleně připomínalo sněhobílou uniformu sestřičky.

Pohybovalo se to kulhavě, táhlo to za sebou pravou nohu, tvář se nedala rozeznat.

Byla to zombie, oživlá chodící zombie, a ta si jistě nepřišla popovídat mezi pracovní dobou a obědem.

„Zabij ji!“ křičela Amy hystericky.

Garcia se do toho opřel, sekal a vší silou srazil tu nepodobnou zrůdu k zemi. Poslední nervové záškuby a bylo to.

Kolem se utvořil krvavý flek velikosti prádelního koše.

„To by bylo…“ zapotil se David, pořád však vypadal jako vystřižený z módního časopisu.

Vrzly dveře.

Vchodové dveře kdesi za nimi vedle recepce.

Sakra.

Skupinka se otočila. Ty další dveře se už rozrazily dokořán, až vylétly z pantů a dopadly s rámusem na podlahu!

Blížilo se k nim znovu to, co potkali venku.

Razilo si to cestu blíž a blíž. Chtělo je to, cítilo, a dostane je to za každou cenu jednoho po druhém.

Headův obrovský nůž přejížděl po dlaždicích, skřípalo to, jako když nezbedné děti jezdí nehty po tabuli.

Všem třem vynechalo srdce několik úderů.

Najednou kdosi vyběhl z jednoho pokoje po pravé straně. Než se vzpamatovali, vzalo si to Simon a běželo pryč.

„Simon!“ Sestra chtěla běžet za ní, ale David ji chytil a přitiskl k sobě gratulující si, jak dobrý štít si vytvořil. „Co to děláš! Nech mě být!“ křičela, on jí však přitiskl ruku na ústa.

„Ticho, ty huso!“ okřikl svou bývalou přítelkyni.

Nechápala.

Mohli utéct, chtěla Simon zpátky, svou malou sestřičku, proč ji zastavil?

Démon se k nim přibližoval s neochvějnou jistotou lapené kořisti.

Jeden krok, druhý krok…

„Hej, ty, dám ti ji místo sebe a ty mě necháš jít!“ začal David podle smlouvat o svůj bídný život, vzdorovitě se Amy v jeho područí zavrtěla, držel ji bohužel pevně.

Ani jeden nijak nedoufal, že tomu to monstrum porozumí, každý z jiného důvodu, David, aby se vykoupil, a právnička, že mu nedá svůj život.

Ten mutant se k překvapení obou vážně zastavil.

Každý by očekával, že provede výpad svým obřím nožem a rozsekne je vejpůl, ale nestalo se tak.

„Myslíš si, že tě dříve nebo později nedostanu?“ ozval se těžký mužský hlas lehce tlumený konstrukcí, spočívající mu na hlavě.

Na oba dopadla slova jako nevyhnutelná skutečnost. Sami ani nevěřili, že by to mohli přežít, muž však byl ochoten využít všeho.

„Já jsem Pyramid Head, jeden ze tří vládců města temnoty, mně se žádný ubohý smrtelník neskryje!“ začal se smát, ač to postrádalo jakékoliv veselí.

Nejenže měli tu smůlu a zrovna museli narazit na zřejmě jednu z nejmocnějších zrůd tady, ale ke všemu to vykazovalo známky ironie, humoru, pořádnou míru děsivosti a pytel hrůzy navíc.

Amy ochabovaly nervy, pomalu už odříkávala otčenáš, jak se tak dívala na dva metry vysokého mutanta s lidským svalnatým tělem zakrytým jen jakousi béžovou sešitou plachtou kolem pasu sahající až k zemi, stejně tak by to mohla být ti lidská kůže, uvědomila si.

Šly na ní mdloby, jen kdyby nebyla tak vyděšená.

Pyramid Head si ženu prohlížel a mlčel, cítila na sobě ten krvelačný pohled ukrytý kdesi za vším tím železem.

„Já ti ji nabízím bez námahy.“ Najednou dívkou prudce škubl a hodil Amy přímo na to vypracované tělo.

Střet byl nevyhnutelný!

Ten zmetek se dal rychle na útěk, využívajíc situace. Zbaběle jako králík si razil cestu do nitra nemocnice.

Dvojice osaměla za hrůzostrašného poblikávání nemocničních zářivek světel.

Narazila na Headovu hruď. Tvrdá, nepoddajná, horká.

Aby zbrzdila svůj dopad, nastavila tomu tělu své dlaně.

Přitiskla se k němu, Pyramid Head nereagoval.

Jak se to mohlo stát? Vše, co pohledná právnička znala, se od základů změnilo, hlad, bídu i strach neznala, ale teď se to mělo obrátit.

Podlomily se jí nohy a dívka rezignovaně klesla na kolena před svým nepřítelem.

Ruka, jež nesvírala nůž, mladou ženu chytila pod krkem.

Každou chvíli to muselo přijít, jediný pohyb na stranu a zlomí jí vaz. Jistě to bylo lehčí než máchnout tím svým kinžálem, ona se mu jen nastavila a ulehčila práci.

Bylo marné utíkat, zabil by Amy tak jako tak.

Dlouhé silné prsty se jí omotaly kolem krku a nechávaly dívce tolik vzduchu, jen aby mohla pomalu dýchat.

Nedusil ji, neškrtil, nehýbal krkem ani hlavou.

Zavřela oči.

„Milosrdná smrt nepřichází bez bolesti…“ promluvil Head nečekaně tiše, však důrazně.

„Nebojím se bolesti ani smrti,“ zalhala, kdyby tomu tak bylo, nechvěla by se po celém těle.

„Mučedníci nepatří do nebe, já ti dám poznat temnotu v celé její kráse,“ pustil Amy a vyměnil její krk za ruku.

Jediný rychlý pohyb a ocelový nůž byl zabodnut ve zdi.

Teď pochopila, že Headova síla je daleko větší než ukazuje, svou obrovskou zbraň táhl za sebou jen proto, že vzbuzovala respekt a strach, lehce ji mohl nést v ruce, to ženě vyrazilo dech.

Vzhlížela k němu jako k nějaké strašné modle, viděla, jak dýchal, každý nádech mu napjal svaly k prasknutí.

„Zabij mě,“ vyzvala ho.

„To by mě neuspokojilo,“ přišla další překvapující odpověď.

Mrštně dívku povalil silou na zem.

Tyčil se nad ní jako obr, dlaň černovlásce přitiskl na ústa, aby ji držel u země, když se svíjela a snažila se křičet.

Druhou prackou vykasal její sukni a to, co bylo pod ní, z ní strhnul jediným rychlým pohybem, kalhotky nevydržely a silonky se rozpáraly v okamžení.

Bylo jisté, co chce dělat, tohle si dívka rozhodně nepomyslela.

Kroutila se jako červ na háčku, bohužel, jemu šlo o to jediné.

Ňadra se Amy nervozitou rychle zvedala, a i když se snažila sundat tu velkou ruku ze svých úst, nešlo to, jako by ji tam přidržovaly hřebíky.

Klekl si mezi její roztažené nohy.

„Budeš trpět po zbytek svého života,“ prorokoval a nahýbal se nad Amandiným bezmocným tělem.

To nebude tak dlouho, říkala si, kdyby se jí útěk zdařil, ani den by tu nejspíš nepřežila. V tuto chvíli to znamenalo cokoliv, však se měla pravý důvod zanedlouho dozvědět.

Nemohla se moc hýbat, Headovo tělo bylo jako rafinovaná past, nemohla tam ani zpátky a vrtění nebylo k ničemu, přesto ji vědomí naděje nějak pomáhalo v tom, že stále žila a cítila v sobě jiskru života.

Stačil okamžik, aby boss odhrnul látku, jež mu zakrývala rozkrok a poskvrnil tak svou přítomností ten její.

Headova dlaň ztlumila ženin výkřik.

Noční můra Amy doslova sžírala a svazovala, snažila se probudit z toho zlého snu, zatímco se v ní chtivě pohyboval.

Sem a tam, sem a tam.

Neustále drze vnikal do jemného dívčího poddajného těla, pro něho to bylo jen maso, pro ni to nejcennější, co měla.

Zasypávala ho sprostými nelichotivými nadávkami. Nepřestával, dokonce druhou ruku přitiskl na Amyno pravé stehno a přitlačil ho k zemi, tím docílil pro sebe ještě většího prostoru k přístupu do jejího lidského, zranitelného těla.

Projížděl jí klínem jako had hledající úkryt, otíral se o každý kousek hluboko uvnitř a ona to vnímala stejně tak dobře jako on.

Najednou z ní vyklouzl a bleskurychle s napjatými svaly a trčícím penisem ženu na špinavých dlaždicích přetočil. Nemohla se nijak bránit, najednou klečela, byl za ní.

Svíral právničku v pase, pevně si ji držel, pustil pracku z dívčích rtů a místo toho sevřel v dlani tmavé prameny jejích udržovaných hebkých vlasů.

Zatáhl.

Aby získala rovnováhu, musela se rozkročit, na to přesně čekal.

Probodl nebožačku nesmlouvavě svým kopím, až zalapala po dechu.

„Byla by ti příjemnější smrt?“ zatáhl znovu za vlasy, musela zaklonit hlavu dozadu a dýchání se stalo namáhavějším.

Amy bylo hrozně, nejenže ji znásilňoval, k tomu tu stále obcházela smrt kolem a neptala se, koho má ušetřit.

„Ano…“ vydechla těžce, potupena a zostuzena se slzami na krajíčku, kterým se už nedalo vyhnout.

Chodbu prořízl krutý smích.

Znovu se koridorem ozval pobavený hrdelní zvuk kata bušící do Amyných ušních bubínků a alarmující každý nerv.

„Uvidíme, co řekneš zítra,“ bušil do ní stále dokola, bral si svého vězně tvrdě a divoce, jak to ještě s nikým nezažila, dokonce na tomto primitivním styku bylo něco zvláštního, něco takového, za co se snad styděla ještě víc.

Stres, strach, obavy, vše to právničku velice vyčerpávalo.

Nenáviděla ho!

„Nelidská zrůdo!“ vykřikla se vším pohrdáním, než se Amy hlas zlomil ve štkaní.

Chtěla umřít, spát, omdlít, cokoliv, aby nemusela dál nic vnímat.

Pyramid Head byl neodbytný, sám bral a nedával nic, zas a znovu se do ní nořil a dokazoval tak své právo a dominanci, než to její vědomí vzdalo a s pozdravem se odebralo do lepší krajiny sladkých snů, v tu chvíli už nezáleželo, co s ní udělá.

Tak co vy nato? Je v tom dost adrenalinu?

Tady je slíbená mapa:

http://www.ourstories.cz/gallery/detail%20Sillent%20hill.jpg

V tomto díle se nacházíme v místě Alchemilla Hospital. Zorientujte se :-)

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction