OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Princezna a žebračka III.

06.02.2016 (09:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1306×

Kapitola třetí

Rozpršelo se a zem se pod mýma nohama proměnila v bahnitou kaši. Přestože mi Křovisko nic takového nenabídnul, brodila jsem se za ním. Snad to byla naděje, že mě dovede zpět do paláce. Snad zmar nad sebou samou, že jsem se lehkomyslně vzdala své koruny. Odpovědí bylo mnoho.

Ať jsem přemýšlela sebevíc, způsob, jakým bych se mohla dostat do paláce, jsem nevymyslela. Přestože ve mně všechno křičelo vzteky a chutí zabíjet, chovala jsem se úplně opačně.

Až se znovu dostanu k moci, všechny je nechám popravit, slibovala jsem si v duchu. Jestli se mi něco stane, nebo jestli se stane něco mému otci…

Na okamžik jsem se zastavila a zhluboka dýchala. Všechno tu páchlo, všude byla špína. I voda, padající v hustých provazcích z nebes. A já netušila, jak z té špíny ven.

Největší starost mi ale dělal lvinec plný černých lvů. Kdo se o ně postará? křičelo mi v hlavě, až se mi zamlžilo před očima. Kdo na ně bude dohlížet, když jediný další člověk, který mohl vstoupit do jejich soukromého království, ležel na smrtelné posteli? Strachovala jsem se právem. Byli to jediní černí lvi v celém království a možná i na celém světě. Krutá rasa požehnaná samotnými bohy. Ti, jež volili nového krále a udržovali jeho rod při síle několik dalších století. Ti, jež dokázali předpovědět, kdo z potomků bude vládnout a kdo se nedožije plnoletosti. Měli božské vlastnosti a byli uctívaní. Ale rozhodně nebyli nesmrtelní. Rodili se v zajetí, přesto divocí. Ostražití a silní, přesto slabí. Byli zranitelní. Co když se někdo rozhodne jim ublížit? napadlo mě. Když zahynou oni, padne i rod Roznhertů a s nimi celé Kormanské království. Svět shoří v plamenech. Potřebovali mě a potřebovali mou ochranu. A já tam nebyla. Já, které byli svěřeni a kdo se o ně měl starat, selhala. Až nyní na mě dolehly důsledky mého chování. Tenhle svět nebyl jen o mně, jak mi vštěpovali od dětství. Nic nebylo jen o mně. Všechno bylo o tomhle království.

Znaveně jsem se svalila na zem a na okamžik zatoužila, aby mě bahno zaplavilo. Aby mě překrylo, nateklo do úst a zadusilo. Toužila jsem bojovat a opět se stát Arvé Roznhertou. Jedna část se chtěla vrátit k branám paláce a vykřičet si zpět své postavení. Ta druhá váhala a ustrašeně se držela zpátky. Nikdy mě neučili jak bojovat. Měla jsem být krutá a krásná. Věděla jsem, jak udílet příkazy a být hrdou princeznou z rodu Roznhertů. Jak podepisovat popravy svých nepřátel i jejich dětí. Ale nikdo mi neřekl, jak se ubránit, když se ze mě stane jen obyčejný člověk. Jak přežít ve světě, který se mi neklaní a pro který jsem jen špinavá žebračka.  

„Vstávej, Morlo, už tam budeme.“ Křoviskův hlas zašuměl mezi kapkami deště a probral mě. Skrz slepené vlasy jsem viděla, jak ke mně pomalu kráčí, sklání se a staví zpět na nohy. Pak mě postrčil před sebe.

Takže si všiml, že jdu za ním. A nevyhnal mě. Znamenalo to tedy, že jsem vítána? Mohla jsem očekávat pomoc? Zoufale jsem ji potřebovala.

Ještě několikrát do mě jemně šťouchl a pak jsme se objevili v temné stáji. Jestli jsem doufala, že mě Křovisko přivede alespoň do pokoje nad nějakou krčmou, zmýlila jsem. Jeho kumpáni už podřimovali na slámě, přikrytí jen svými plášti, a podle hlasitého chrápání spali tvrdě.

„My budeme spát s koňmi?“ zakašlala jsem, když jsem se nechtíc mocně nadechla a prázdný žaludek se mi odporem sevřel v břiše.

Křovisko si v předklonu zrovna ždímal svoje dlouhé hnědé vlasy, když jsem se ho zeptala. Ustrnul v pohybu, pomalu se narovnal a zamračil se na mě.

„Tebe ta šaráda ještě nepřešla? U Starý vévodkyně mají plno. Tohle byl jediný nocleh, který jsme v Askéru narychlo našli. Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš spát venku na dešti. Je tu teplo a tyhle koně zas o tolik víc než ty nesmrdí,“ upozornil mě úsečně a otočil se zády.

Potlačila jsem vzdychnutí a zopakovala si, že Křovisko je jen chudý šlechtic, který takovým způsobem nenocuje poprvé. A že si neuvědomuje, kdo před ním stojí a kdo vykřikuje svoje stížnosti. Pakliže jsem v tomto světě měla přežít, musela jsem v sobě Arvé utišit a alespoň se snažit předstírat, že jsem Morla. Jenomže bylo tak těžké se tomuhle všemu podřídit. Nedokázala jsem se změnit z minuty na minuty jen proto, že svět kolem mě se zbláznil. Nedokázala jsem předstírat, že jsem jen žebračka.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se nakonec a s nedůvěrou se rozhlížela kolem sebe.

Křovisko zrovna pokládal huňatou kožešinu, kterou celou dobu nosil na zádech, na zem.

„Lehnout si a spát,“ houknul na mě přes rameno.

„A zítra?“ nedalo mi.

Rytíř hlasitě vzdychl, až jsem se ohlédla po jeho kumpánech, jestli je jeho výdech nevzbudil.

„Dneska můžeš spát s námi, ale zítra se budeš muset vrátit na ulici,“ sdělil mi. Pak zaváhal a znovu se posadil. „Morlo, je mi tě líto. Je jasné, že to v hlavě nemáš v pořádku. Tam u té brány… Tys opravdu věřila, že jsi princezna Arvé. Já myslel, že to hraješ, ale to, jak jsi křičela do oken, jako by existovala možnost, že tě někdo uslyší… Popravdě mě to na chvíli zarazilo. Jenomže já ti nemůžu nic nabídnout. Zítra vyrážíme zpátky na západ za Gorzou a žena nám bude na obtíž. Musíš prostě dělat to, co jsi dělala doteď, ať už to bylo cokoliv…“ Jeho poslední věta naznačovala hned několik způsobů, kterými jsem se podle jeho názoru na ulici živila. Nebo spíš Morla. Zrudla jsem a pevně semkla rty, abych na něho nezačala chrlit nadávky.

Sesunula jsem se na zem a zavřela oči. Netušila jsem, co budu dělat. Křovisko mi poskytne bezpečí jen pro tuto noc a pak mě opustí. Přestože jsem měla sto chutí se postavit a vyzvat ho k ochraně jeho budoucí vládkyně, nebylo by to k ničemu. Byla jsem pro něho jen Morla. Jen špinavá dívka, kterou náhodou potkal na ulici. Sama v Askéru ale nepřižiju. Nakonec by mě mohly dostihnout tvrdé zákony, které jsem tak často vydávala. Bála jsem se tohoto světa. Patřil mi, ale nepřijímal mě. Lid mi říkal krvavá čubka, a kdyby měl možnost, zabil by mě. Nebyla jsem tu v bezpečí. A žebrat o pomoc jsem neuměla. Bylo to příliš potupné. 

Mou jedinou nadějí zůstala Evena. Doufala jsem, že co nejdřív zburcuje strýce, aby mě vyrazili hledat do ulic. A doufala jsem, že se tak stane dřív, než umřu hlady, nebo mě někdo nepodřízne.

Jakmile mi Křovisko sdělil, že pro mě víc udělat nemůže, lehnul si a spal. Ještě chvíli jsem seděla na smradlavé slámě a objímala si kolena. Ani jsem si nevzpomínala, že bych ulehala a připravovala se ke spánku. Ale stalo se tak a já usnula tvrdě.

Když jsem se probudila, ve stáji kromě mě a několika koní nebyl nikdo. Nejdřív jsem jen rozespale zírala kolem sebe a snažila se upamatovat, co se stalo a kde to jsem. Když se mi to podařilo, vyskočila jsem na nohy a začala se poohlížet po Křoviskovi. Odešel. I jeho kumpáni byli pryč se všemi věcmi, které vlastnili. Nevzbudil mě, nerozloučil se. Neznala jsem ho a on neznal mě. Včera večer mi řekl své úmysly, přesto jsem uvnitř pocítila podivnou úzkost a zklamání.

Postavila jsem se a přemýšlela, co budu dělat. Moje šaty, pokud se něčemu tak roztrhanému dalo říkat, byly dosud vlhké a páchly ještě víc, než když mi je Morla předávala. Zvenku ke mně doléhal podivný šum, ale nevnímala jsem ho. Jediné, co jsem si uvědomovala, byla ta šílená prázdnota uvnitř mě i kolem. Až když jsem uslyšela dva zřetelné hlasy, vyběhla jsem ven na malý dvorek. Hned za vratkými dveřmi stlučenými jen z několika prken jsem se zarazila. Na chvíli mě oslepilo denní světlo a já si mnula bolavé oči. Když jsem se rozkoukala, pohledem jsem se střetla s třínohým psem, který pravděpodobně hledal něco k jídlu. Opatrně jsem ho začala obcházet, připravená se rozběhnout, kdyby na mě zvíře zaútočilo. Zamířila jsem do krčmy, odkud hlasy vycházely. Doufala jsem, že Křovisko tam bude sedět a nabídne mi pomoc, aniž bych ho musela prosit. Byl to jediný člověk, kterému bych tady mohla důvěřovat.

Zastavila jsem se ve dveřích a hledala známou čtveřici statných mužů. Místnost byla ale prázdná. Téměř. Uprostřed krčmy zapáchající lidskými těly, cibulí a mastným jídlem, stál voják. Žádná garda, jen osamělý muž s taseným mečem v ruce. A naproti němu ustupující krčmář, jehož rty se plačtivě třásly.

„Nelži mi!“ vyhrožoval voják a přiložil hrot meče k vystouplému břichu. „Jeden žebrák mi řikal, že včera v noci viděl do Starý vévodkyně vcházet ušmudlanou mladou holku.“

„Já tu žádnou holku nemám!“ bránil se krčmář. Sunul se podél zdi a s očima vytřeštěnýma nefalšovanou hrůzou sledoval, jak se ho hladově dotýká ostří. „Přísahám! Možná si ji ty tři, co spali ve stáji, vzali mezi sebe, ale krčmou mi včera žádná žebračka neprošla! To vim jistě!“

Voják učinil jeden krok směrem ke krčmářovi a ostřím vytvořil v břiše hrozivou jamku. „Je na ni vypsaná vodměna!“ zuřil. „A hodně vysoká! Jestli kvůli ní budu muset propíchnout ňákýho všivýho krčmáře, tak to udělám! Řekni, kams ji schoval! Rychle! Ty si tu vodměnu chceš nechat pro sebe, že jo?“

Nechápavě jsem na oba muže zírala a snažila se pochopit vojákova slova, zatímco se šum, doléhající z ulice zvyšoval v křik.

Co se to tu, u všech bohů, dělo?

Oba muži si mě všimli ve stejný okamžik a oba se naráz ke mně otočili. Krčmář nechápavě vyvalil oči, vojákova tvář naopak vzteky zesinala. 

„Tak ty mi budeš lhát!“ zavrčel těsně předtím, než jedním pohybem krčmářovi probodnul velké břicho. Meč si skrz maso bez potíží razil cestu, až se hrot vyklubat na druhé straně a na jeden krátký nádech připíchl umírajícího ke zdi. Z krčmářových úst se následovně vyvalil proud tmavé krve a tělo se zachvělo v poslední křeči. Když se voják dostatečně vynadíval na svoje dílo, meč vytáhl a nechal mrtvého muže padnout na zem. Rána, když tělo padlo na zem, byla tupá, až nechutně dutá. Jen jsem sledovala, jak si voják odplivl a otřel si meč do krčmářovy zástěry. Když se narovnal, otočil se ke mně. V tu chvíli jsem vykřikla.

Prohlížel si mě od shora dolů a pak si jedním pohybem otřel koutky úst, v kterých se mu tvořily sliny. Zvedl se mi žaludek a znovu se rozkřičela. Podle jeho obleku se nejednalo o královského vojáka ani nikoho z Gorzovy armády. Musel to být jen žoldák. Jeho meč nepatřil mně ani Kormanskému království, ale tomu, kdo zaplatil žold. Evena mi kdysi říkala, že tito muži byli nejnebezpečnějšími. Uměli používat zbraně, ale slovo čest jim nic neříkala.

„Odvedeš mě zpět do paláce?“ zašeptala jsem s nadějí, že jsem si slova a hádku, kterou mezi sebou muži vedli, vysvětlila správně. Že by Evena už zburcovala strýce? Co jiného by to mělo být? Vysoká odměna za žebračku byla nesmyslná. Svým způsobem jsem byla šťastná. Pakliže to nebyla Evena sama, strýc musel přijít na mou lest a vydal rozkaz, aby mě našli. Tenhle muž mě za chvíli vydá vévodovi z Dorsie a všechno bude v pořádku. Ovšem způsob, jakým si chtěl odměnu zasloužit, mě vyděsil. Chtěla jsem to mít za sebou. Už jsem chtěla, aby mě odvedl a já na jeho odporný, krví pocákaný obličej brzy zapomněla. Krčmáře mi líto nebylo, neznala jsem ho, nic pro mě neznamenal. Ale nikdy před tím jsem neviděla zemřít člověka. Tolikrát jsem podepsala rozsudek čísi smrti, ale poprav ani mučení jsem se nikdy neúčastnila. Tohle byla strýcova práce. O smrti jsem vždy jen poslouchala. Nikdy by mě ale nenapadalo, že smrt může být tak hrůzná. Tahle byla rychlá. Jak probíhaly všechny ty popravy, kde se smrt prodlužovala, jsem mohla jen odhadovat. Zatemnilo se mi před očima a já měla náhle problém se udržet na nohou.

„Tak odvedeš mě zpět do paláce?“ zopakovala jsem svou otázku již sebejistější hlasem, když žoldák neodpovídal maje stále na paměti, že jeho další kroky mohou být nevyzpytatelné. Zírala jsem se nechápavě na hrot meče, který nyní mířil proti mně. „Vévoda z Dorsie po mně vyhlásil pátrání? Když vše splníš tak, jak máš a dovedeš mě do paláce v bezpečí, odměna za můj návrat se zdvojnásobí.“

Žoldák mě začal obcházet. Uvědomovala jsem si tu prázdnotu, kterou krčma po ránu nabízela. Jenomže v žoldákově tváři nebylo nic z úcty, kterou by ke mně měl mít, ani hned nepadl na kolena, jak měl udělat. Jen si mě prohlížet tím chlípným způsobem a v očích se mu odráželo tisíce způsobů, jak by mohl pošlapat moji čest. Na mou nabídku o dvojnásobné odměně jen zachrčel smíchy. Tohle nevypadalo dobře.

„Vojáku, uvědomuješ si, před kým stojíš?“ snažila jsem se mu připomenout, přesto můj hlas postrádal obvyklou sílu. Téměř jsem šeptala. „Jsem Arvé Rozherta, tvá budoucí vládkyně. To snad víš, ne? Copak neznáš způsoby, jak se chovat k dámě? Cožpak nevíš, jak se mnou mluvit?“

Vojákovi v hrdle znovu zabublal zlostný smích a já se snažila odtáhnout.

„Prej Arvé!“ odplivl si. „Řikali, že se za ni vydáváš. O Arvé se zpívaj písně. O jejich medovejch vlasech a hlubokejch očích. Ty nejsi Arvé. Ty si jen žebračka. Mám přinýst jen tvoji hlavu! Palici tý, která si řiká Arvé! Je za ni vypsaná vysoká odměna! Do smrti se budu válet jako prase! Jen tvoje hlava! O nic jinýho v paláci nestojej!“ zahlásil.  

S vytřeštěnýma očima jsem poslouchala jeho slova. Za mou hlavu byla vypsaná odměna? Za hlavu bez těla? Jak to?

Ani jsem se nezmohl na výkřik, když po mně žoldák skočil a svým tělem přitiskl ke zdi. „Ale tady dole si ženská, ne? Tak si trochu pohrajem, než tě zapíchnu stejně jako toho dědka. S bezhlavou by mě to nebavilo!“

Jeho dech páchl a několik zubů mu dokonce chybělo. Ani jsem neřvala tak strachy jako odporem. Byla jsem Arvé Roznherta! Vyvolená! Ta, kterou si zvolili černí lvi! Takhle se ke mně nikdo nesměl chovat! Nikdo!

Cukala jsem se a házela sebou ze strany na stranu. Jakmile jsem dostala příležitost, zakousla jsem se žoldákovi do ucha. V tu chvíli jeho stisk povolil a já měla jednu ruku volnou. Aniž jsme si uvědomovala, co dělám, namířila jsem prst na jedno ze žoldákových očí a vší silou zatlačila. Výsledkem byl bolestný řev rozléhající se celou krčmou. Stiskla jsem zuby k sobě a tlačila dál navzdory mužově bolesti, krvi, která mi vystříkla do obličeje, i vlastní nechuti. Netrvalo dlouho a řev přešel v kňučení a to v ticho. Žoldákovo tělo se mi bezvládně zhroutilo k nohám a nehýbalo se. Už nechroptěl, ani s sebou necukal. Pohled na jeho obličej a na ránu, kterou jsem mu způsobila, mnou otřásl. Rozklepala jsem se a nebyla daleka mdlobám. Zabila jsem, uvědomila jsem si. Vlastníma rukama. Můj prst, na kterém se donedávna skvěl zlatý prsten s drahokamem, usmrtil velkého muže, mnohem silnějšího, než jsem byla já. Nechápala jsem, jak jsem mohla takového muže přemoct, ale dokázala jsem se. Teď jsem se ještě musela dokázat dostat ven z krčmy ven na ulici a pak k paláci.

V hlavě mi dosud zněla žoldákova slova. Na mou hlavu byla vypsána vysoká odměna. Na hlavu bez těla. Copak Evena nikomu nic neřekla?

Potlačila jsem zvracení a udělala svůj první krok ke dveřím. Pohled jsem upírala na žoldáka a bála se, že svou smrt předstírá a náhle vyskočí jako duch a zabije mě. Když se nic nestalo, učinila jsem druhý krok, pak třetí a čtvrtý. Nakonec jsem se krčmou rozeběhla a běžela dál přes dvorek, aniž se ohlédla. Když jsem vyběhla ven na ulici, ihned mě někdo srazil k zemi. Všude vládl zmatek, všichni křičeli. Lidé běhali sem a tam a všude byla cítit krev.

Copak vypukla válka? napadlo mě.

Plazila jsem se podél špinavé, napůl rozbořené zdi a snažila se najít nějaký úkryt. Musela jsem se dostat k paláci. Přece tam někdo, kdo mě pozná a vpustí dovnitř, musí být! Vypsali za mě odměnu, hledali mě. Morla i strýc mě už určitě vyhlíží. Vojáci určitě pročesávají ulice a hledají mě. Určitě na některé z nich narazí a oni konečně pomohou.

Pokusila jsem se postavit na nohy a pak plánovala rychlý běh k paláci. Netušila jsem, kde se nachází. Skrz domy nebylo vidět a včera, když mě Křovisko sem vedl, pršelo a na cestu jsem nedávala pozor. Ale neměla jsem jinou možnost, musela jsem utíkat. Utíkat k paláci a zpět domů.  

Když už jsem se ale chtěla zvednout, kdosi mě strhl zpět k zemi.

„Ani se nehni!“ zasyčelo mi u ucha potichu.

Chtěla jsem se vzepřít a začít se bránit, když mi došlo, že ten hlas znám.

„Křovisko?“ vypískla jsem nadšeně. „Co se to tu děje? Tam v krčmě,“ zajíkla jsem se, když jsem si vzpomněla na žoldáka, kterému jsem vydloubla oko, „… tam leží voják. Chtěl mě zabít a… Chápeš? On mě chtěl zabít!“

Jak to, že si dovolil mě chtít zabít?

Seděl hned vedle mě a svým velkým tělem mě zakrýval. Jen krátce jsem přes jeho rameno zahlédla jeho kumpány s koňmi, jak netrpělivě postávají na konci ulice a ostražitě se rozhlížejí do všech stran s meči tasenými k obraně.

„To celý Askér, Morlo,“ sdělil mi k mému překvapení. Potom ze zad stáhl tu ohromnou srst a přehodil ji přese mě. „Je na tebe vypsaná vysoká odměna. Vévoda z Dorsie se musel dozvědět, že se někdo vydává za jeho neteř a pojal to jako vzpouru. Chce jen tvou hlavu. Chce, aby tu špinavou práci udělal někdo za něj.“

„To není možné!“ vrtěla jsem hlavou. „Strýc by…“

Tohle nebyla pravda! Někde se stala chyba! Musela jsem se okamžitě dostat do paláce a vidět Evenu. Co se s ní stalo? Zatřásla jsem se při vědomí, že jediné osobě, které jsem kdy opravdu věřila, by někdo mohl ublížit. Jako by ublížil i mně.

„Musíme odsud!“ zavelel.

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Ne, já nemůžu. Musím do paláce!“

„Do paláce?“ zasyčel. „Neprojdeš ani touhle ulicí! Dorsia ani netuší, jaké peklo rozpoutal. Všichni vraždí mladé žebračky a řežou jim hlavy! Musíme pryč! Podívej!“

Křovisko mi odkryl výhled a ukázal na lidi. Nechtěla jsem tomu věřit, ale všechno tomu napovídalo. Všichni se po sobě sápali s noži a navzájem se vraždili. S hrůzou jsem přihlížela, jak dva muži mladé ušmudlané ženě, kterou právě chladnokrevně probodli, nožem oddělují hlavu od těla. Prudce jsem se otočila a snažila se dýchat. Jenomže ti dva nebyli jediní, kdo se choval jak divá zvěř. Tohle vypadalo jako hon na mladé žebračky. Jako hon na mě!  

Když jsem se pohledem k dvojici vrátila, zjistila jsem, že svůj odporný čin dokonali. Bezhlavé tělo mladé ženy leželo v krvi na zemi a ti dva si prohlíželi hlavu a smáli se. Zabili mladou ženu bez důvodu a smáli se tomu. Jak mohli? A byla to moje vina. Ta mladá žena zemřela kvůli mně. Nikdy nezahlédla mé medové vlasy, ale zemřela přesně kvůli nim. Nikdy jsem neměla královský palác opouštět!

„Morlo, pojď!“ Tahal mě Křovisko za ruku a já ho po chvíli neochotně poslechla.

Přestože jsem chtěla znát, proč Křovisko změnil názor a vrátil se, nedostala jsem možnost.

„Nevím, jak ji chceš províst,“ rozmluvil se hned v úvodu ten, který měl včera večer na mě nepřístojné řeči. „A nevím, proč kvůli takový žebrotě máme riskovat život. Všude je blázinec a cestovat se žebračkou je hodně nebezpečný.“

„Já nechápu, proč je za hlavu obyčejný žebračky vypsaná taková odměna?“ utrousil další z nich, muž s polodlouhými urousanými vlasy a šedivými skráněmi. Stejně jako včera, tak i dnes žvýkal mezi zuby stéblo trávy. „Nelíbí se mi to. Je to divný a smrdí to.“

Tohle se muselo vysvětlit! Evena ví, že jsme v Askéru, a ví, že jediný, kdo by se za mě mohl vydávat, jsem jen já sama.

„Musíme se dostat z Askéru,“ pokračoval Křovisko a pevně uchopil svého koně za otěže.

Třásla jsem se po celém těle. Nikdy jsem neopustila Askér. Ještě před dvěma dny jsem ani nevěděla, jak vypadají ulice hlavního města. A teď bych měla rovnou odejít pryč? Ale neodvážila jsem se nic namítat. Mohla jsem být ráda, že se tu Křovisko objevil a byl ochotný prodloužit můj život. Nepřežila bych tu další hodinu.

„A co se mnou bude pak, až vyjdeme z města? Necháš mě tam? Co tam budu dělat? Nevím, jak to tam vypadá!“ chrlila jsem na něho rozhořčeně.

Křovisko se rozhlédl po svých kumpánech, jako by se domlouvali. Pak, když si byl jist se souhlasem ostatních mužů, odpověděl: „My musíme za Gorzou. Budeš se nám starat o koně a budeš vařit. Pak ti můžu najít práci v Křoviskách. To ti nabízím.“

Tahle vize budoucnosti byla šílená. Přece neskončím jako služka někde na západní hranici? V nějaké bohy zapomenuté osadě?

Bylo jenom jediné slovo, které mi dávala naději. Nebo spíš jméno. Gorza. Můj snoubenec a muž, který byl povinný za mou záchranu položit svůj život. Muž, který mi přísahal věrnost. Jestli dostane Křovisko možnost mluvit s nejvlivnějším mužem v Kormanském království, pak bych tu možnost mohla využít. Třeba ho do té doby přesvědčím o svém pravém původu. A Gorza mě jistojistě pozná. Tam byla má naděje. Vařit jsem neuměla a rozhodně jsem netušila, jak se postarat o koně, ale na tom nezáleželo. Teď jsem musela hlavně přežít, a tak jsem souhlasila.

K bráně jsme postupovali pomalu a snažili se nepřekážet rozvášněnému davu. Ve městě vládl chaos. Každý hledal jen osamělou žebračku. Do cesty se nám stavěla bezhlavá těla, některá dosud teplá. Táhli jsme se vedlejšími úzkými uličkami a řev umírající mě ohlušoval. Srdce se mi v hrudi chvělo a dechu se nedostávalo. Nikdy jsem se nestarala, kdo umřel, čí dcera nebo syn to byl, koho jeho ztráta bude mrzet. Nikdy jsem nevnímala smrt tak intenzivně jako teď, když jsem si ji lehkovážně způsobila. Všechny ty mladé ženy byly něčí dcery. A já jim vzala možnost, aby se z nich staly matky.

Klopýtala jsem ukrytá pod medvědí kůži a hleděla ke svým nohám. Boty, které jsem měla na sobě a které jediné mohly ještě včera večer dokázat můj původ, byly nyní roztrhané a špinavé od bahna i krve. To jediné, co zbylo z princezny Arvé, bylo zničeno.

Kupodivu jsme bránou prošli bez potíží a vydali se na západ. Nedokázala jsem se ani ohlédnout. Nechtěla jsem se dívat, že nechávám za sebou město, které mi patřilo a které pro mě nyní znamenalo nebezpečí. Jak tohle dopadne? Co jsem svým hloupým činem způsobila? 

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna a žebračka III.: