OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Princezna a žebračka II.

27.01.2016 (15:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1560×

Kapitola druhá

Morla během krátké chvíle spořádala půlku kuřete a tři jablka. S odporem jsem sledovala, jak si dokola oblizuje mastné prsty nebo jak mlaská a škytá. Jak jí jídlo vypadává z úst, ona ho sbírá ze stolu a znovu cpe do úst. Víno jí teklo po bradě a na vrchním okraji noční košile vytvářelo rudou skvrnu, jako by ji někdo podříznul. Tahle dívka z Vysoké skály opravdu nemohla být žádnou šlechtičnou na útěku vydávající se za žebračku. Její chování bylo více než pobuřující. Musela pocházet z hodně nízké společenské vrstvy. Jako by přede mnou ani neseděl člověk, ale jen jakási jeho ozvěna. Něco, co s ním mělo společný jen vzhled.

Evena to s ní nebude mít lehké, došlo mi.

„Má paní, co máte v úmyslu?“ vyptávala se mě už poněkolikáté služebná a ani ona nedokázala odvrátit pohled plný nesouhlasu od žebračky. „Přemýšlíte, mračíte se, ale bojím se, co chystáte.“

Na okamžik jsem zavřela oči a snažila se z hlavy vypudit obraz mlaskající dívky. „Dnes večer jsi mi vytýkala, že nechodím mezi lidi. A popravdě se v téhle kamenné obludě, v které musím žít celý svůj život, nudím. Chci něco nového, Eveno. Chtěla bych prožít nějaké dobrodružství. Víš, takové, o jakých jsem ti občas četla. Kdy rytíři putují krajem…“

„A chrání chudé i za cenu vlastního života?“ zeptala se služka posměšně a drze mě přerušila.

Nesouhlasně jsem zdvihla pravé obočí a doufala, že toto gesto bude dostačující, aby ji zastavilo v dalších připomínkách o mém cnostném charakteru. Stejně tak mě zajímalo, co se to dneska s Evenou dělo, že byla drzejší než kdykoliv předtím. Co takového tam venku za branami královského paláce zaslechla, že jí to dodalo kuráž se mi vzpínat nebo rovnou vysmívat?

Nebude to trvat dlouho a já to zjistím.

„Bylas to ty, kdo po mně chtěl vyjít mezi lidi…“

„Ale se stráží,“ upozornila mě a nepřítomně pohladila složitě vyřezávanou židli z ořechového dřeva, na které seděla. „V doprovodu. Ukázat svou tvář obyčejným lidem, neskrývat se pod závojem a nenechat je jen snít o tvé kráse. Podívat se, má krásná paní, jak váš lid žije, a ne se jen starat o to, jaké šaty si oblíknete…“

„Tak teď mám příležitost,“ odtušila jsem a začala vyzrazovat svůj plán. „A bude mi stačit jen pár dní, abych všechno viděla. Nikdo nic nepozná, když tu ona zůstane místo mě…“

Evenin obličej se protáhl a oči se doširoka rozevřely. „To nemyslíte vážně!“ okřikla mě, ale jakmile jsem ji upozornila tvrdým pohledem, ztichla. „Má paní, nemůžete jen tak opustit palác a jít mezi obyčejné lidi. Nejste na tento svět zvyklá. Je to tam příliš nebezpečné…“

„A tady v paláci není?“ zeptala jsem se. „Kolikrát za posledních několik měsíců se na chodbách paláce našla něčí mrtvola? Kolikrát v noci tě vzbudil něčí výkřik? Chceš mi říct, že se tu cítíš v bezpečí?“

Evena, která se začala zvedat, zase dosedla a sklopila hlavu. „Ne, to není,“ souhlasila. „Ale ten svět venku je krutý jinak. Paní, to přece…“

„Tak ho aspoň poznám.“ Vstala jsem a se založenýma rukama jsem začala obcházet Morlu. Byla tak jiná, a přesto stejná. Aby mohla být mnou, Evena na ní bude muset hodně věcí změnit. „A už nechci slyšet ani slovo. Chtěla jsi, abych se podívala mezi lid, a já ti pro jednou vyhovím. Udělám to. Pro jednou v životě se budu řídit tvojí radou. Ale udělám to po svém. Budu mezi lidmi procházet, naslouchat jim, a pak uvidíme, kdo z nás dvou měl pravdu,“ ušklíbla jsem se v přesvědčení, že služebná prohraje.

Několikrát jsem obešla chlemtající Morlu, která díky plným ústům nevnímala ani jednu z nás, a vydala se směrem k truhle. Evena mě nechápavě sledovala, když jsem otevřela víko a chvíli si prohlížela dvanáct silných pramenů vlasů medové barvy. Byly pečlivě naskládané vedle sebe na hedvábné podložce, na jednom kraji zvlněné a na druhém sepnuté zlatou sponou s velkým jantarem. Sehnula jsem se a nepřítomně jeden z nich pohladila. Jako by se v nich ukrýval celý můj dosavadní život. Dva prameny ročně. Dohromady dvanáct. I v tom nedostatečném světle se leskly a zlatavě třpytily, bohaté a silné, přesto jsem věděla, že nebudou stačit, aby zakryly tu odpornou myší barvu, co měla na hlavě žebračka. Nakonec jsem jeden z nich opatrně vytáhla a položila před Evenu na stůl. Pak jsem došla pro šperkovnici s dalšími sponami. Při pohledu na drahými kameny zdobenou truhličku přestala Morla jíst a otevřela ústa plná rozžvýkaného jídla.

„Ostříháš mi zase o kus vlasy…“ začala jsem a prsty naznačila délku, jaká mi měla být odstřižena.

„To neudělám!“ vzepřela se okamžitě Evena. „Vždycky vám jenom střihám prameny, ale nikdy takový kus! Tohle už pak nedáme zpět ani s prameny, které máme.“

„Tak dorostou,“ utěšovala jsem ji. „Tahle holka nemá tolik vlasů. Abys vytvořila to, co mám na hlavě já, budeš těch pramenů potřebovat víc.“

Evena se prudce postavila a zamávala mi před obličejem rukama.

„Myslíte si, že když jí dáme vaše vlasy, tak nikdo nic nepozná?“ rozčilovala se a její hladká tvář brunátněla. „Myslíte si, že Arvé Roznhertu dělají jen její vlasy? A co vaše chování, paní? Podívejte se na ni! Každému bude hned jasné, že to nejste vy, a to nemluvím o věcech, o kterých vy každý den rozhodujete. Bude se umět vůbec podepsat jako vy? Co když váš strýc bude chtít, aby schválila nějakou popravu?“

Mně ale dělaly starosti jiné věci. Dívala jsme se na žebraččiny vlasy a přemýšlela, čím jí je vydrhnout. Nerada bych od ní dostala vši.

„Já nic takovýho dělat nebudu,“ zabručela neochotně Morla od stolu, a když si na okamžik získala naši pozornost, zakousla se do stehna.

„Tebe se nikdo neptá!“ vyštěkla jsem nad její drzostí. „Jako moje poddaná budeš dělat to, co ti nařídím, nebo tohle je tvá poslední noc na tomto světě! A tím si buď jistá! Já nemám problém tě nechat setnout nebo nabodnout na kůl!“

Morla hlasitě polkla a už neodmlouvala. 

Nicméně jsem se musela nad Eveninými slovy zamyslet. Skousla jsem si ret a přešla se po ložnici.

„Tak mi bude pár dní nevolno,“ prohlásila jsem nakonec. „Sem tam ta holka navštíví mého otce, projde se po chodbách. Bude vycházet jen občas. Strýc pochopí, že s ním nebudu večeřet, a Gorza dnes večer odjel. Bude mu trvat několik týdnů, než se vrátí, a to už já budu dávno zpátky. A budeš tu ty, a když tak jí pomůžeš. A už nechci slyšet žádné výtky.“

„A jak dlouho budete pryč, Výsosti?“ nedala se.

Pokrčila jsem rameny. „Pár dní? Jenom se rozhlédnu kolem, na vlastní oči uvidím, jak se mýlíš, a zase se vrátím.“

„Nevydržíte ani jeden den,“ odsekla Evena nevrle a ohrnula ret.

„Jsem Arvé Roznherta,“ připomenula jsem jí znovu. „Když si něco usmyslím, tak to udělám. Bude mi stačit týden a vše se o svém lidu dozvím. Uvidíš.“ 

ooo

„Jak vypadám?“ vyptávala jsem se nedočkavě, když mi Evena popelem z krbu mazala tváře, krk, uši a vše, kam dosáhly její prsty. Nikdy bych si nemyslela, že je tak obtížné se ušpinit. Má služebná byla důsledná a donutila mě strčit ruce do popela, aby se mi špína dostala i za nehty.

Oblečení, které jsme strhaly z Morly, bylo nechutné. Špinavé a vlhké. Páchlo jako něco mrtvého. Ještě ráno bych si ničeho takového ani nedotkla. Teď jsem ty děravé hadry měla na sobě a vzrušením nemohla ani dýchat.

„Hrozně,“ utrousila Evena znechuceně a dovlekla mě před zrcadlo. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych nezačala strachy křičet.

Podívám se za zdi královského paláce, ujišťovala jsem se v duchu. Na vlastní oči se přesvědčím o mylnosti Eveniných rad. Uvidím, jak žije můj lid.

Jediné, co mě na mé výpravě děsilo, byl ten pach. Jestli celý můj lid smrdí jako Morla, budu muset nakázat očistu v celém království.

„Nemrač se, bude to zábava,“ odbyla jsem další z Eveniných nesouhlasných povzdechů. Když mi krátila vlasy, jako správná služebná plakala. Ještě včera večer bych plakala s ní. Ještě včera večer by mě nenapadlo tohle svým medovým vlasům, o kterých trubadúři pěli písně, udělat. Nyní jsem si prsty projížděla zkrácené prameny a se zvláštním uspokojením jsem se prohlížela v zrcadle ze všech stran.

„Co když se vám něco stane, paní?“ nedala služebná pokoj.

Už jsem toho měla plné zuby, a tak jsem jen odsekla: „Co by se mi mělo stát? Jsem princezna Arvé Roznherta. V mých žilách koluje krev Saftese Barbaba, který jako první dobil Kormanské království. Jsem vyvolená.“

„Ale teď tak nevypadáte!“

Ne, nevypadala jsem jako princezna Arvé. Vlasy jsem měla slepené a mnohem kratší, sotva dosahovaly pod lopatky. Ta tam byla medová hříva známá po celém království. Přesto jsem si byla jistá, že kdybych chtěla, každý mě v téhle osobě musí poznat. Jak řekla Evena: mě, princeznu Arvé, nedělají jen vlasy.

„Postarej se, aby se nikdo o tomhle nedověděl,“ nabádala jsem Evenu, když jsem přehazovala nohu přes okenní rám. „Pořádně umyj Morle vlasy, ať nedostanu vši. Dbej na to, aby se mým vlasům nic nestalo.“ Pak jsem ještě rychle sjela pohledem žebračku. Byla vylekaná a rozpačitá, když si stále nemohla uvědomit, kde se nachází a co se za posledních několik hodin s ní změnilo. „A postarej se, aby moc nemluvila. Má hroznou mluvu.“

Evena se ještě nadechovala, aby mě naposledy od mého nápadu odradila, ale bylo to zbytečné. Byla jsem pevně rozhodnutá se poprvé podívat za palácové brány a svět tam zhodnotit očima obyčejného člověka. Nebála jsem se, přestože mi služebná několikrát vyjmenovávala nebezpečí, která mě venku mohou potkat. Byla jsem přece princezna Arvé, a té se nic nemohlo stát. Nikdo tam venku by si nedovolil mi zkřivit ani vlas. Přesto se mi ale zdálo, že Evena přede mnou něco tají.

Naposledy jsem pohlédla na svou ložnici a pak opatrně začala lézt dolů, zatímco Evena, vykloněná z okna až do pasu, bez dechu čekala, až se mé nohy dotknou země.

Nakonec to nebylo tak těžké, jak jsem si myslela, a dolů se mi podařilo slézt rychleji, než jsem předpokládala. Vzhlédla jsem a zamávala na služebnou. Otočila jsem se na patě a opustila palác tak, jak mi to Morla popsala. Věděla jsem, že návrat tudy už nebude možný. Gorza vždy, když opouštěl Askér a tudíž i mě, zdvojnásoboval stráže.

V nechutně zašpiněných botách jsem klopýtala kolem zdí a snažila se nezpůsobit žádný hluk. Párkrát jsem se musela rychle schovat ve křoví, aby mě neobjevila procházející stráž. Byla už hluboká noc, když jsem se konečně ocitla mimo palác. Askér, hlavní město Kormanského království, byl ztichlý, a kdybych nebyla Arvé Roznherta, děsil by mě. Kdo by ale byl tak hloupý, aby ublížil své budoucí vládkyni? Té, která byla zrozená ke zbožňování?

Nasála jsem zápach hniloby, země a splašků a vyrazila hloub do města. Nikdy předtím jsem zde nebyla, a tak jsem šla naslepo v očekávání, kam mě kroky zavedou. Po chvíli jsem ale ve zkaženém vzduchu rozeznala i jakousi zvláštní vůni. Nebyl to žádný parfém ani vůně květů, ale cosi svěžího, co jsem nikdy necítila. Následovala jsem to, ať to bylo cokoliv. Cestou jsem míjela ležící těla i toulavé psy. Několikrát jsem vykřikla, když se ve tmě zaleskly oči koček nebo kousek ode mě zapištěla krysa. Ale nikdo se na mě nepodíval, ani žádné ze zvířat se ke mně nerozběhlo. V Morlině hadrech jsem splývala s městem, jako bych k němu patřila. Po nějaké době svěží vůně začala převládat. Až když jsem uslyšela mírné šumění a skrz domy spatřila mírně zčeřenou hadinu, uvědomila jsem si, že jsem celou dobu šla za pachem řeky Bruly. Nad hladinou se vznášel bílý opar. V horkých dnech občas do paláce dolehl pach rybiny, ale teď, krátce po dešti, na jaře, řeka svěže voněla. Posadila jsem se k jejímu břehu a vnímala spící město. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak Evena vyprávěla. Přeháněla tak, jak měla ve zvyku. Ano, město páchlo. Byla jsem si ale jistá, že tak, jak jsem ho vnímala teď, bych ho nikdy nepoznala, kdybych z paláce vyšla jako Arvé Roznherta. Teď jsem na pár dní stala Morlou z Vysoké skály. Našla jsem si měkké místo v trávě a na chvíli usnula.

Netrvalo dlouho a začalo svítat. Se svítáním přišel i hluk, který mě probudil. Nejdřív v podobě kokrhání kohoutů, pak štěkotu psů a nakonec otevírání okenic. Jak slunce postupně zlatilo úzké, na sobě namačkané domy, začaly se ozývat první lidské hlasy a k řece dorazilo pár rybářů. Když jsem se rozhodla opustit břeh Bruly, byl už jasný den a kolem mě ruch. Po řece pluly loďky o hodně větší, než jaké jsem je vídávala z okna paláce.

Kupodivu jsem se necítila ospalá ani hladová. Spíš jsem byla zvědavá. Okamžik jsem sledovala, jak si rybáři připravují sítě, a pak jsem vyrazila do města, k jednomu z tržišť nebo ulic, abych tak mohla sledovat svůj lid, jak mi blahořečí.

Askér byl plný úzkých, barevně malovaných domů. V hlavním městě Kormanského království žilo mnoho lidí, a tak se na rozdíl od těch na venkově museli uskromnit. S přibývajícím teplem se zem postupně vysoušela, blátivé louže vysychaly a zem tvrdla. Ulice byly tak lépe schůdné než včera v noci, kdy jsem se bořila do bahna. Pach noci přebila vůně dne. Ucítila jsem čerstvé pečivo i pečené maso. Přesto mi všechny ty nové dojmy nedovolily myslet na něco tak obyčejného, jako bylo jídlo.

Zatímco jsem si každého, koho jsem minula, pozorně prohlížela, mě si nikdo nevšímal. Přišlo mi uchvacující, jak květinářka prodává s úsměvem květiny, nebo jak pekař nabízí chléb. Jak se lidé sjíždějí do města, aby ukázali plody Kormanského království. Na tržišti se dalo koupit všechno. Látky, které si ženy prohlížely, nebyly zdaleka tak jemné a krásné jako ty, ze kterých mi švadleny šily šaty, ale hned na první pohled jsem viděla, že můj lid se nemá špatně. Všichni se smáli a každou chvíli jsem zaslechla čísi hlas volající: „Nechť vám Arvé požehná!“

V tu chvíli jsem vždy nastražila uši a jen zalitovala, že tu se mnou není Evena, aby to také slyšela. Lidé nahlas rozmlouvali o mé kráse. Mé vlasy dokonce přirovnávali ke kormanskému zlatu. Bylo zřejmé, že mé vlasy byly považovány za to nejcennější, co se v této zemi nacházelo. Trubadúři odváděli skvělou práci. Lid mě nikdy neviděl, ale snil o mně a zbožňoval mě. Souhlasil s mým počínáním i popravami. Možná nebyl tak vylekaný, jak strýc zamýšlel, ale nebylo ženy, která by mě neobdivovala, a muže, který by ke mně nevzhlížel.

A pak, že mě lid nezná! Za tohle by Evena zasloužila zpohlavkovat.  

Takto jsem prochodila celý den. K večeru, kdy obloha potemněla a teplé slunce se skrylo za horizont, na mě začal dotírat hlad. Vydat se do města bez peněz bylo hloupé a udivilo mě, že Evena, která myslela na každou drobnost, na tohle zapomněla. Nicméně jsem se rozhodla odhalit svůj původ, kdyby nastaly potíže.

Krčma U Velkýho mluvky nevypadala nijak honosně, ale vůně pečeného masa, která se linula z oken, byla vábivá, a tak jsem vstoupila. Uvnitř se nacházelo jen pár dlouhých stolů s přilehlými lavicemi. Žádné polstrované židle ani polštářky. Podlaha byla hliněná, místy hrbolatá a překrytá čerstvou slámou. Díry ve zdi byly narychlo ucpané cibulemi a jejich nasládlý pach prostupoval vůni čerstvé zvěřiny. Na lavicích posedávalo několik nevábně vyhlížejících mužů z té nejnižší vrstvy, jakou jsem si dokázala představit. Jejich šaty nebyly zase tak rozdílné od těch mých a zarostlé špinavé tváře jim sem tam hyzdily jizvy. Vlasy měli všichni slepené a mastné přesně jako Morla před tím, než ji Evena vykoupala. Jednomu z nich dokonce chybělo oko. 

Rozhlédla jsem se a vyrazila k prázdnému stolu v rohu, když se odkudsi ozvalo burácivým hlasem: „Vypadni odsud, ty žebroto! Na takový, jako seš ty, tu zrovna čekám!“  

Ze dveří vyšel tlustý muž s hlavou holou a lesklou a obličejem zrudlým. Ve špinavých rukách žmoulal kus hadru.

Narovnala jsem se a vystrčila bradu. Takhle se mnou ještě nikdo nemluvil. A obzvlášť od obyčejného starého krčmáře to znělo urážlivě. Koledoval si o trest.

„Mám hlad, dej mi najíst, ty umouněnče!“ rozkázala jsem a pokračovala dál ke stolu.

Krčmou se rozlehl smích a krčmář v masité tváři zbrunátněl.

„Cos to řekla, ty špíno jedna?“ obořil se na mě a hadr odhodil za sebe. „Komu tady řikáš umouněnče? Vypadni, než tě vodsud vypráskám!“

„Dávej si pozor na jazyk!“ upozornila jsem ho s klidem, když jsem si sedala na lavici. „Kdyby ses mě jenom dotknul tvou bezbožnou rukou, nechala bych ti ji useknout. Teď mi rychle přines něco k jídlu. A snaž se, aby to bylo dobré. Mám hlad.“

V krčmě to doslova smíchy zaburácelo a jedna z cibulí dokonce vypadla z díry, kterou měla zakrývat. Povýšeně jsem se podívala po těch odporných tvářích a bezzubých dásních, které muži při smíchu beze studu odhalovali.

Tohle byl taky můj lid? Odporný a špinavý? Kdo by takovému lidu chtěl vládnout?

Už jsem je chtěla začít poučovat o jejich chování, když mě čísi ruka uchopila za krk, nadzdvihla a noha kopla do zadku. Poníženě a vyděšeně zároveň jsem vykřikla.

„Dej ty pracky pryč!“ bránila jsem a oklepala se nechutí. Jedno z těchto primitivních zvířat se mě dovolil dotknout! Toho bude litovat! „Jsem princezna Arvé Roznherta! V mých žilách koluje krev Saftese Barbaba, který jako první dobil Kormanské království! Jsem vyvolená! Tohle tě bude mrzet, ty zrůdo!“

Smích v krčmě se rozlehl ještě víc a já přistála tvrdě na zemi. Snažila jsem se rychle postavit a čelit těmhle líným kůžím, které se jen celý den opíjejí, nemyjí a jsou naprosto odporní. Náhled na můj lid se mi okamžitě změnil. Zatímco celý den jsem byla spokojená, nyní jsem byla jen znechucená. Budu muset poslat vojsko, aby město od takových živlů vyčistilo.

„Slyšíte?“ hýkal krčmář a jeho odporná tvář vypadala, že každou chvíli musí prasknout. Žíly měl vystouplé i na lesklé hlavě. „Prej princezna Arvé! Tady, U Velkýho mluvky! A špinavá až za ušima!“

„Ta krvavá čubka by z paláce nevystrčila nos!“ přidal se kdosi.

„Jakže jsi mi to řekl?“ osopila jsem se a rozeběhla se směrem k muži, jehož šedé vlasy byly špínou až nažloutlé. Očima jsem hledala něco, čím bych ho udeřila do jeho rozesmátého obličeje, protože jsem si nedokázala představit, že bych se takové lůzy měla jen krátce dotknout vlastníma rukama.

„Tobě řikám špíno!“ řval na mě a stavěl se na nohy. „Ale tý, co morduje svůj lid a v jeho krvi si myje pracky, všichni říkáme krvavá čubka!“

„A kde máš ty její medový vlasy zlatem protkávaný, o kterých pořád někdo kdáká?“

Kdosi mě v běhu chytil za vlasy a prudce zacloumal, jako by mi je chtěl vyrvat z hlavy. Znovu jsem zavřeštěla.

„Nebo ty její sladký rty? Vůni, z který má člověk pocit, že se ocitnul v nebi?“ přidávali se ostatní.

„Prej Arvé! Naše vládkyně! Krvavá čubka je Arvé!“

Uprostřed krčmy jsem se točila dokola a naprosto rozčílená nad takovým chováním jsem ze všech sil vřeštěla: „Tohle vás bude všechny mrzet! Jak si vůbec dovolujete brát do svých špinavých úst mé jméno? Jak si dovolujete svoji budoucí královnu nazývat krvavou čubkou? Všichni se budete smažit na Dorgonském náměstí na očích celému Askéru! Všichni, co jste teď tady! Do jednoho!“

Neměli úctu ke své budoucí vládkyni! Nechám je všechny popravit!

Ohnala jsem se po další ruce, která mě chtěla uchopit, a vysloužila si další posměch. Snažila jsem se rychle vrýt do paměti všechny ty vysmáté upocené tváře, abych je po tom mohla dát nejdřív na mučidla. Budou umírat dlouho a v bolestech, slibovala jsem jim v duchu.

„Kdybys byla Arvé, tak bych tě namístě probodnul! Horší veš na tom vodporným hradě nevládla!“ Muž, který pronesl tuto větu, byl obrovský. Huňaté černé vlasy mu končily těsně nad obočím, pod kterým zbývalo už jen jedno oko.

„Já nejsem veš a ty skončíš na mučidlech!“ ukázala jsem na něj prstem.

Tohle jim jen tak neprojde, slibovala jsem si v duchu. Za tohle ponížení mi všichni zaplatí! Budou popravy! Strýc to tak nenechá! Ani vévoda z Gorzy!

V rohu sedělo několik žoldáků, kteří se do této doby neozvali ani nesmáli. Jen tiše sledovali počínání té verbeže kolem mě. Teď se ale jeden z nich postavil a mě napadlo, že mi jde na pomoc. Byl urostlý, mladý, s dlouhými rovnými vlasy vzadu svázanými. A měl meč. Přece pozná svou budoucí královnu, i když ji nikdy neviděl. Musel! Byla jsem vyvolená! To tihle špinavci byli slepí!

„Je šílená! Vyhoďte ji někdo!“ rozkázal k mému údivu a prstem ukázal na dveře.

Vzteky jsem zavřeštěla a nakopla muže, který se ke mně přiblížil nebezpečně blízko. Než jsem se ale stačila rozkoukat, někdo z druhé strany mě drsně uchopil za krk. Krátce jsem se vznesla a hned nato letěla ven z otevřených dveří. Tvrdě jsem dopadla do bláta na zadek. Nestačila jsem se ani ohlédnout a kdosi z okna na mě vylil splašky. Teď jsem páchla ještě víc. Možná i hůř než celý Askér. Dveře za mnou se s ránou zavřely a já se rozbrečela.

„Za tohle mi zaplatíte! Všichni!“ hrozila jsem pěstí do prázdna. „Hned teď půjdu do paláce a všechny vás nechám vsadit do žaláře! Budete ještě hodně litovat vašich slov! Takovou urážku ve své zemi nestrpím a…“

Na hlavě mi přistály další splašky a umlčely tak moje hrozby.

„Drž hubu, ty špínu! Di si řvát někam jinam!“ zahulákal na mě ženský hlas z okna.

Zvedl se mi žaludek a já se začala dávit. Neměla jsem ale co zvracet. Celý den jsem nejedla. Můj žaludek volal po pořádném jídle a můj lid, který se měl starat o mé blaho, mě vyhodil ven do tmy. Ke všemu začalo jemně mrholit.

V mysli jsem si dokola vybavovala všechny ty odporné rozesmáté tváře mužů v krčmě a rozhodla se, že poprvé ve svém životě se zúčastním popravy a budu jim hledět do očí, když budou v bolestech umírat. A budu se nahlas smát.

Postavila jsem se na nohy, které byly podivně zesláblé, a chtěla se vydat k paláci, když na mě kdosi ze tmy promluvil.   

„Zbláznila ses?“ ozval se hluboký známý hlas a za chvíli ze tmy vyšel muž vedoucí svého koně. Byl to ten, který ostatním radil, aby mě vyhodili. Ten bude umírat nejdéle, usmyslela jsem si. Nebo ten, co mě nazval krvavou čubkou. V této chvíli, kdy mě plnila nenávist k mému lidu, jsem ani nedokázala určit, kým při popravách začnu. Až se dostanu zpět do paláce, tak to za mě vymyslí soudci, napadlo mě. Tihle muži budou proklínat den, kdy se narodili a kdy vstoupili do Velkýho mluvky.

S rostoucí záští jsem sledovala, jak ke mně kráčí, ve tváři výraz pobouření. Jeho oblek byl špinavý, přesto jsem nyní rozpoznávala, že má na něm vyšitý nějaký erb. Pokud šaty někomu neukradl, byl to šlechtic. Z chudého rodu, možná rytíř, odhadovala jsem, ale pořád šlechtic, který měl poznat svou budoucí vládkyni a bránit ji. Ale to se nestalo. Jen přihlížel, jak mě lůza uráží.

„Tys mě nechránil!“ obvinila jsem ho rozhořčeně. „Tys mě nechal vyhodit! Budeš rád, když tě nechám jenom pověsit!“

„Zešílela jsi?“ zahlásil k mému údivu a vzal mi další slova z úst. Myslela jsem, že mu teď dojde jeho chyba a padne přede mnou na kolena a bude prosit o smilování. Jenomže on pokračoval. „To, že jsem ten tvůj šílený výlev ukončil, bylo jen pro tvoje dobro. Ještě chvíli a někdo z těch chlapů by tě podříznul, zatímco by si představoval, že jsi opravdu Arvé! Už jsem viděl hodně způsobů, jak si žebráci chtěli opatřit jídlo, ale tohle byla sebevražda! Vydávat se za princeznu Arvé u Velkýho mluvky? Proč si myslíš, že je tahle krčma tak zapadlá a špinavá? V ostatních by si nikdy nikdo nedovolili říct o Arvé to, co tady.“

Chtěla jsem mu cosi odseknout, ale poslední větou si získal moji pozornost.

„Proč by to taky jinde měli říkat?“ divila jsem se. „Všude mě milují. Vím to. Uctívají mě a zbožňují. Tohle buřičské doupě se musí vypálit do základů!“

Šlechtic mě obešel a nechápavě si mě prohlížet odshora dolů. „Proč by to taky měli říkat?“ opakoval užasle. „Jak dlouho jsi v Askéru? Možná se v tomhle království najde ještě někdo šílenější než ty, kdo o Arvé smýšlí tak, jak se to požaduje. Ale takového člověka si ani neumím představit. Arvé je nenáviděná a obávaná princezna, má zlatá. Být tebou, vybral bych si jiné jméno, kterým bych si vynucoval jídlo. Arvé je ta nejhorší volba. Arvé moc dobře ví, proč se skrývá za zdmi paláce a proč se jednou provdá za vévodu z Gorzy. Kdo jiný by tu její krutovládu ochránil?“

Stiskla jsem ruce v pěst a vyfoukla vzduch. Jak si tohle mohli dovolovat? Vždyť ještě před pár hodinami mě všichni milovali a mluvili o mně uctivě. Navzájem si přáli zdraví v mém jménu. Co se změnilo?

Muž si mě téměř soucitně prohlížel, než sáhl do brašny a křikl: „Chytej!“

Než jsem stačila zareagovat, u nohou mi přistálo jablko.

„Moc pohotová nejsi,“ smál se. „Jak dlouho jsi nejedla?“

Zvedla jsem jablko a snažila se ho utřít do Morliných šatů. Když jsem zjistila, že ho takhle ještě víc ušpiním, nechala jsem toho a zakousla se. Nebylo tak šťavnaté, jako ta v paláci. Bylo naměklé, malé a na pár místech zhnědlé. Měla jsem ovšem takový hlad, že mi chutnalo. Břicho mě bolelo jako nikdy v životě.

„Celou noc a celý den,“ škytla jsem.

Šlechtic se nadechnul k odpovědi, ale krátký výkřik ho donutil otočit se. Ze tmy se vynořili další tři jezdci na koních, přesně ti, kteří s ním v krčmě seděli u stolu.

„Hej, Křovisko!“ zopakoval ten veprostřed, mohutný muž s řídkým plnovousem zabalený v tmavé kožešině. „Jedeme nocovat ke Starý vévodkyni. Prý mají ještě místo. Jedeš s náma? Pokud teda nemáš v úmyslu využít noční laskavosti tady princezny Arvé.“

Nocí se zase rozezněl chraplavý smích a ve mně se opět zvedala vlna nenávist. Kdyby tak věděli! Kdyby tak tušili a dokázali uvěřit. Kdyby to nebyli jen chudí žoldáci a byli schopní poznat svou budoucí vládkyni. Smích by je přešel a jejich kolena by se brodila v bahně.

„Jeďte napřed,“ pobízel je ten, kterého nazvali Křoviskem. „Doženu vás.“

Muži nás pomalu přejeli, přičemž mi všichni tři věnovali pohledy, které mi byly velmi nepříjemné a které bych nikdy nestrpěla. Mlčela jsem z obavy, že má další slova by vyvolala zase jen posměch. Byla jsem obávaná a milovaná. Nikdy by mě nenapadlo, že taky budu směšná. Bolelo to tak, že se mi zatmívalo před očima.

„Nespěchej, Křovisko, nespěchej,“ mával rukou muž veprostřed. „Ať princezna ukáže, jaký oheň uvnitř ní dýmá.“

Sledovala jsem, jak se ode mě pomalou chůzí vzdalují, a hněv se ve mně vařil. „Tohle je nepřípustné! Tohle nestrpím!“

„Říkalas něco?“ ozval se Křovisko.

„Ne!“ odsekla jsem. „A nemysli si, že na mě sáhneš! Radím ti, aby ses ode mě držel dál!“

Křovisko se na mě opět zadíval, ale jeho pohled měl k dychtivosti daleko.

„Promiň, ale nejsi žena, po které bych toužil,“ utrousil pobaveně a vydal se za svými druhy.

„A po jaké ženě toužíš?“ vyjekla jsem dostatečně pobouřená.

Muž zavrtěl hlavou a zavolal do tmy: „Někdo, kdo se víc myje.“

Podívala jsem se na svoje ruce, nohy a Morliny šaty. Všechno na mně bylo nechutné. Jako bych i já náhle byla nechutná. Nechutná a směšná.

„Počkej!“ vykřikla jsem nakonec i přes tu potupu, když mě odmítl. Noc už byla temná a díky tomu, co se událo U Velkýho mluvky, jsem ze svého rodného Askéru začala mít strach. Chtěla jsem být už co nejdřív uvnitř paláce, umytá a čistá ve své posteli. Šlechtic se zastavil a čekal, až k němu doběhnu. „Doprovodíš mě k paláci? Je tma a já už se bojím,“ zeptala jsem se, a když se zamračil, rychle jsem pokračovala: „Tvá pomoc bude odměněna, to ti slibuji. Je vidět, že jsi šlechtic, i když podle tvého obleku usuzuji, že z bohatého rodu nepocházíš. Mohu vědět, proč ti říkají Křovisko?“

Křovisko si mě zkoumavě prohlédl a pak se pobaveně ušklíbl. „Říkají mi tak, protože se tak jmenuju. Jsem rytíř Harvost z Křovisek,“ představil se mi, mírně se uklonil a já vysekla pukrle. „Kde ses to naučila?“ zíral obdivně.  

Byla jsem princezna Arvé, Křoviskova budoucí vládkyně, a úklony mě byly učeny již od dětství, upozornila bych ho, kdyby byl ochotný naslouchat. Místo toho jsem zopakovala svou žádost. „Tak doprovodíš mě?“

„Jak si přeješ, má paní,“ sdělil mi po krátkém zaváhání a vykročil. 

„Křoviska neznám,“ zapřemýšlela jsem nahlas, když už jsme byli nějakou dobu na cestě. Byla jsem vděčná za rytířovu společnost. Ostražitě jsem si prohlížela každého žebráka, kterého jsme minuli. Ještě včera jsem si myslela, že mi žádný z nich nemůže ublížit. Teď jsem se děsila i těch vyhublých koček pobíhajících kolem.

Křovisko poplácal svého koně po zádech. „Je to jen malá pevnost na západní hranici s několika osadami poblíž,“ vysvětlil. „Měla jsi pravdu. Jsem chudý šlechtic.“

„A proč jsi přijel do Askéru, rytíři z Křovisek?“ vyptávala jsem se dál, aby řeč nestála. Neskutečně jsem se těšila, až tyhle otrhané hadry vrátím Morle a stanu se znova Arvé Roznhertou.

„Přijeli jsme spolu s dalšími šlechtici požádat Gorzu, aby vyslal do našich končin vojsko. Vévoda brání velká města, ale i naše osady jsou napadány Vléry…“

„Gorza včera večer odjel,“ vyhrkla jsem.

Rytíř se zarazil uprostřed kroku a opět si mě zamyšleně prohlížel. „Ano, to jsem se dnes dozvěděl taky.“

„A co budeš tedy dělat?“ zajímala jsem se dál a snažila se tak zahnat ten nepříjemný pocit strachu. „Počkáš na něho v Askéru?“

„Ne,“ vrtěl hlavou. „Gorza může být pryč i několik týdnu nebo dokonce měsíců. Za úsvitu vyrážíme za ním. Třeba se slituje a pomůže.“

Pochybovala jsem, že vévoda z Gorzy bude naslouchat chudému bezvýznamnému šlechtici, ale na druhou stranu mě napadlo, že tohle by mohla být má odměna. Když mě doprovodí do paláce a předá mým lidem ve zdraví, promluvím s Gorzou sama.

Netrvalo dlouho a my došli k hlavní bráně královského paláce. Křovisko se mi lehce poklonil, i když jsem si nemohla nepovšimnout lehkého posměchu, otočil se a chtěl odejít.

„Ty nestojíš o svou odměnu?“ podivila jsem se.

„Hele,“ spustil a promnul si unavené oči. „Chvíli to tvé chování bylo zábavné, i když musím připustit, že dámu umíš předstírat dobře. Celou dobu jsem si myslel, že si to rozmyslíš. Ale už jsem unavený a musím někde složit hlavu. Ať máš v plánu cokoliv, účastnit se toho nechci. Ale jestli si myslíš, že tě tvoje chování dostane do paláce, tak se mýlíš. Budeš ráda, když skončíš jen s několika ranami na zádech.“

Pobouřilo mě, že mi stále nevěřil. Copak to neviděl? Možná jsem byla špinavá, ale rozhodně jsem stále byla krásná. Musela jsem být. O mé kráse se zpívaly písně.

„Jak chceš, rytíři,“ vzdychla jsem. „Ale věz, že i tak na tvou pomoc nezapomenu.“

Zopakovala jsem svou poklonu a odešla. Můj krok by byl svižnější, kdyby nebylo mých bolavých nohou. Nemohla jsem se dočkat, až mi je Evena ošetří, a zároveň doufala, že nebude zase tak upovídaná, přinese mi bohatou večeři a uloží mě. Jít cestou, kterou jsem ze zámku utekla, jsem se neodvážila. Palác byl doslova obsypaný stráží. Před bránou postávalo nejvíc vojáků. Zrychlila jsem a vystrčila bradu. V duchu jsem přemýšlela, kdo má teď vše na povel. Komu Gorza natolik důvěřoval, abych mohla vydat okamžitě příkazy a nechat vypálit to buřičské doupě? Velký mluvka ještě dnes v noci domluví a celá ulice ztichne úžasem. Za nadávku krvavá čubka nechám lidem vytrhat jazyk, pokud se někdo odváží ji zopakovat.

„Hej!“ křikl na mě jeden z vojáků, když jsem se hnala kolem něj. „Kam se ženeš! Tohle je královský palác! Koukej odsud vypadnout!“

Drze na mě namířil kopí a rozkročil se na nohách. Nepozastavila jsem se nad jeho drzostí. Pokračovala jsem dál v chůzi.

„Jsem princezna Arvé a tvoje vládkyně. Byla jsem se porozhlédnout ve městě, a teď koukej rychle otevřít bránu a zavolat všechny mé sloužící včetně Eveny, mé komorné. Mám hlad a jsem unavená!“ nakázala jsem a chtěla udělat další krok, když se mi o bok otřelo kopí a natrhlo Morliny šaty. Cítila jsem, jak mě škráblo na kůži. „Co to děláš? Tys mě chtěl zabít! Tys chtěl zabít svoji budoucí královnu!“ ječela jsem na celé prostranství. Ostatní stáže se začaly zbíhat.

„Vypadni! Nebo přísahám u všech bohů, já tě probodnu!“ varoval mě znovu voják.

„Jsem Arvé Roznherta. Copak mě nepoznáváš?“ vřeštěla jsem.

Voják učinil krok ke mně a donutil mě ustoupit. Doslova mě odstrkoval od mého domova, když mi kopí namířil na hrudník.

„Moc dobře znám medové vlasy princezny Arvé i její bělostnou tvář! Viděl jsem ji několikrát! Jak se opovažuješ vydávat se za vyvolenou?“ Z druhé strany mě do boku píchlo další kopí.

„Vy chátro! Co si to dovolujete! Já jsem Arvé!“ bušila jsem si pěstí do prsou. „Dám vás všechny popravit! Vévoda z Gorzy vás všechny potrestá a…“

Dál už jsem nic neřekla. Do obličeje mě udeřila pěst a srazila k zemi. Na mé tělo se sesypaly kopance a rány. Ječela jsem a snažila se bránit. Takovou bolest jsem nikdy necítila. Ještě nikdo si mě nedovolil takhle napadnout! Ještě nikdo si nedovolil na mě vztáhnout ruku! Svět bude hořet, až se dostanu zpět do svého paláce, slibovala jsem v slzách.

Náhle vše ustalo a ztichlo. Když mě silné ruce stavěly na podlamující se nohy, v ústech jsem cítila krev.

„Přijměte mou omluvu,“ zaslechla jsem Křoviskův hlas za sebou. „Je to služebná mé matky. Zešílela. Utekla do Askéru a my jsme ji dlouho hledali. Věřte, že nikomu nechtěla ublížit. Neví, kdo je, a neví, co dělá.“

Rozmazaným pohledem jsem pozorovala vojáky, jak ustupují. Křoviskovy ruce mě táhly pryč od paláce a mého jediného domova.

Tohle přece nemohlo být možné! Byla jsem Arvé Roznherta! Budoucí vládkyně této země! Tohle se nemohlo dít!

„Tak si ji okamžitě odveďte,“ zasyčel potichu jeden z vojáků. „Kdyby se princezna dozvěděla, že se tahle žebračka za ní vydávala, skončila by jako potrava pro lvy.“

„Eveno!“ zaječela jsem z posledních sil a snažila se Křoviskovi vytrhnout.

Přece mě moje služebná musí postrádat! Copak mě nepustí do mého paláce?

Znova jsem zavolala její jméno a vzhlížela k oknům v naději, že se někde objeví její hlava. Marně. Moje komnaty mířily do zahrad a ne do páchnoucího města. Evena mě nemohla slyšet.

Nakonec jsem nechala Křoviska, aby mě odvlekl pryč, a když jsme byli z dohledu palácové stráže, opřel mě o jeden z domů a pleskl mě do tváře. Probralo mě to.

„Řekni mi svoje jméno!“ nařídil rozčíleně.

„Arvé Roznhe…“

Další rána mě donutila přestat opakovat svoje jméno.

„Tvoje pravé jméno!“

„Vždyť to…“

Třetí rána byla ještě štiplavější, než ty dvě předchozí. Klepala jsem se po celém těle. Vztekem i strachy, co se bude dít. Nemělo cenu Křoviska přesvědčovat o mém původu. Nechtěl poslouchat, a teprve nyní jsem si opravdu uvědomila dopad svého bláhového jednání. Až ve chvíli, kdy jsem to vše ztratila.

To jsem si opravdu myslela, že mě všichni poznají podle písní, které pěli trubadúři? Opravdu jsem byla tak hloupá a naivní?

„Morla,“ špitla jsem nakonec a dlaní si utřela nos.

„Cože?“

„Morla,“ řekla jsem hlasitěji.

„Ještě jednou a nahlas!“ nakázal a zatřásl se mnou.

Tentokrát jsem nenáviděné jméno zasyčela. Nechtěla jsem být Morla. Nebyla jsem Morla, ale díky své naivitě a domýšlivosti jsem se jí opravdu stala.

„Dobře, Morlo,“ zašeptal poněkud klidněji a uvolnil mi jednu ruku, abych si mohla otřít slzy. „Odkud jsi, Morlo?“

Tohle bylo tak směšné a přesto neskutečně pravdivé.

„Z Vysoké skály,“ vyzradila jsem Morlino rodiště.

„Tak je to dobře.“ Přestože jsem byla jen špinavá žebračka, Křovisko mě pohladil po hlavě. „No vidíš, že to jde. Jsi Morla z Vysoké skály. Nikdy jsem tam nebyl, ale slyšel jsem o něm. Jaké to tam je?“

Netušila jsem. Stejně jako Křovisko, ani já ve Vysoké skále nikdy nebyla. Nikdy jsem se o to město ani nezajímala. Tak jako o všechno ostatní související s mou zemí. Ale Morla tam kdysi žila. Přišla do Askéru za lepším životem a já jí dala ten svůj. Teď žila v mém paláci, chodila v mých komnatách a spala v mé posteli. A mohla jsem za to já.

„Chladné.“ Asi. Město se nacházelo daleko na severu.

„Dobře,“ pokyvoval hlavou Křovisko. „Morlo, máš za kým jít? Znáš tu někoho?“

Znala jsem tu spoustu lidí, ale nikdo neznal mě. Morla mě neslyšela, Gorza odjel na západ a můj otec ležel na smrtelné posteli. Jestli ho už nikdy neuvidím, bude to jen a jen má chyba. Svého života jsem se vzdala příliš jednoduše.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna a žebračka II.: