OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Patch I

09.12.2015 (12:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1169×

Utíkej!
Rychleji! Rychleji!

Povzbuzovala jsem se ještě k vyšší rychlosti. Dusot bot na silnici mi už několik hodin pulzoval v mozku jako otravná melodie. Nebo mi jen tepalo ve spáncích kvůli ztrátě krve?
Všechno bylo tak irelevantní. Bylo jedno, z čeho je mi zle. Jediné, na čem záleželo, byla vzdálenost mezi mnou a tou neuvěřitelně velkou masou mrtvých těl pomalu se vláčející zamnou.

Směšné bylo, že ještě ráno jsem spala ve svém spacím pytli se svou skupinou. Obývali jsme strategicky umístěné nákupní centrum, ale to už teď bylo pryč. Ne všechny skupinky přeživších se snaží o obnovu alespoň malého náznaku systému. Ne všechny skupinky si udržely lidskost. Připadalo mi tak hloupé, že lidé nejsou schopni spojit své síly ani po apokalypse.

Pravděpodobně si tu nákazu lidstvo zasloužilo

Teď byli všichni mrtví kvůli pár konzervám a lahvím vody. Jedenáct životů zmařených pro nic. Nevím, jakým zázrakem se mi podařilo vyváznout jen s prostřeleným ramenem.

Každopádně jsem dnes byla vítěz… tedy dokud jsem nenarazila na těch “pár“ hnusáků. A dokud si mě nevšimli.

Teď zbývalo jen utíkat a možná se i pomalu začít modlit. Hnusáci sice nebyli nejrychlejší, zato pekelně vytrvalí, na rozdíl ode mě. Mžitky, které se mi dělaly před očima, se točily a blikaly a bylo to, jako když jsem se jako malá ztratila na pouti. Strašidelné a přitom něčím tak krásné.

Zatnula jsem zuby a dala se do běhu.

Pokud se nestane zázrak, je po mně…

A ten zázrak čekal hned za zatáčkou. Z lesa se vyloupla malá karavana. V rychlosti jsem viděla dvě auta a motorku, okolo nichž postávali lidé a o něčem debatovali.
Kluk v klobouku na mě upřel pohled a poklepal po paži vyššího muže s přerostlými vousy. V okamžiku na mě mířilo několik zbraní.

„Utíkejte!“ zakřičela jsem na ně z posledních sil. V krku mě škrábalo a hlas se mi lámal. „Hnusáci! Stádo!“ Padla jsem na kolena a vzdala to. Buď mi pomůžou, nebo končím. Muž s vousy si vyměnil pohled s mužem na motorce, načež se motorka rozjela a projela kolem mě.

Teď se přesvědčí, že mám pravdu, a aspoň oni se zachrání. Nejvhodnější doba odpadnout. Svět se zatočil a zčernal.

Daryl nastartoval motorku a vydal se směrem, kterým žena ukazovala. Tlupa chodců před branami vězení bylo to poslední, co potřebovali. Prudce zabrzdil, když opravdu uviděl velké stádo pomalu šinoucí si to po cestě. Mezi ním a chodci byla jen velká křižovatka. Buďto budou pokračovat rovně a dostanou se přímo k vězení, nebo se mu podaří je odlákat a svést je na jinou stopu. Kopnutím nahodil motor a rozjel se vstříc nemrtvým. Těsně před nimi přibrzdil a začal troubit.

„Hej!“ vykřikl a máváním poutal pozornost mrtvol. Zřejmě to zabralo, protože se začaly šourat jeho směrem. Odbočily z hlavní silnice a následovaly motorku. Chvíli jel pomalu, aby si byl jistý, že neztratí jejich zájem. Když se ale dostal už dost daleko, šlápl na plyn a hladovým chodcům ujel. Ztratil se jim a nechal je pochodovat do dáli. I když neměl strach, cítil, že se mu po spáncích kutálejí kapky ledového potu. Otřel si čelo rukávem a oklikou polní cestou se vrátil ke skupině.

Rick s Glennem zrovna nakládali dívčino tělo na korbu náklaďáku. Sotva uslyšeli zvuk jeho motorky, strnuli a upřeli na něj nejisté pohledy.

„Co?“ odfrkl si a vytáhl cigaretu „Mrtvá?“

„Někdo ji postřelil a je úplně vysílená,“ odpověděl mu Rick a podrbal se na týle.

„Možná ji znáš“ vyhrkl Glenn a kývl ke korbě.

„Jak bych ji asi mohl znát?“ vyštěkl podrážděně. V noci špatně spal a měl velký hlad.

Carl otevřel korbu a trochu nehybné tělo natočil. Dívka byla drobná s měděnými vlasy svázanými do ohonu. Tmavé kalhoty, pevné boty, károvaná košile a vesta s párem andělských křídel na zádech.

Darylovi se zatočila hlava, avšak ve tváři nedal nic znát. Mohla ji jen najít. Lidé po apokalypse málokdy vlastnili věci, které byly jejich i před převratem. Kradlo se a rabovalo, s tím se nedalo nic dělat.  On ale svou vestu hlídal. Pomalu došel k autu a prohlédl si ji. Byla pobledlá, špinavá, ale ani bláto nedokázalo skrýt velkou jizvu táhnoucí se jí od spánku až ke koutku úst.

„Nikoho s takovou jizvou neznám,“ zabručel a znovu potáhl z cigarety. Při odchodu od korby mu ovšem pohled padl na její ruku. Srdce se mu prudce rozbušilo. Na dlani se jí klikatila další jizva, tu už poznal, protože ji kdysi sám způsobil.

Odešel k motorce a napil se z láhve.

„Jsi jenom malá blbá holka!“ křičel na ni vztekle a v dlani svíral vrhací nůž, který patřil Merlovi. Pitomýmu Merleovi, který zdrhnul z domu a nechal ho tam. Jeho bratr ho opustil a nechal ho napospas tomu chlápkovi, který se vydával za jejich otce. Nenáviděl Merla za to, že se na něj vykašlal! Nenáviděl! A vztek s ním lomcoval takovou silou, že mu zatemňoval mozek.

„Daryle, prosím, pojď se mnou,“ začala pomalu popotahovat. 

„Nedolízej za mnou, Joan!“ zařval na ni a pevněji stiskl opocenou střenku nože. 

„Nechoď domů. Počkej, až vychladne. Teď bude mít vztek na Merla a ublíží ti!“ fňukala dál ta malá holka se střapatými copy a špinavými koleny. „Nechci, aby ti ublížil, Daryle,“ rozbrečela se naplno.

 
„DRŽ HUBU!“ zakřičel na ni a nůž mu samovolně vyletěl z ruky směrem, kde Joan stála. Netušil, jak se stalo to, že v jednu chvíli nůž držel v ruce a druhé letěl vzduchem. Měl před očima rudo. Jediné, co si uvědomoval, bylo to náhlé ticho. Už nebrečela. Jen stála a pozorovala ho se zlomeným výrazem v očích. Nevydala ani hlásku, zatímco se jí krev řinula z dlaně po předloktí až na zem. Nůž ji prošel dlaní, když se instinktivně kryla. Měla stejně dobré reflexy jako on. Nový manžel její matky si z ní dělal terč a otloukánka, takže byla mrštná a bystrá. Musela, pokud chtěla vyváznout. 
Kdoví kde by nůž skončil, kdyby ho nechytila. Pro Daryla to bylo jako vystřízlivění. Nechtěl jí ublížit. Zrovna jí ne.

„Joan!“ vydechl zoufale.

Vytáhla si nůž z dlaně a opatrně ho položila na zem. Pak už se jen otočila a odešla.

„Můžeme jet?“ vytrhl ho z přemýšlení Rickův hlas. Jen přikývl a nastartoval.

S trhnutím jsem se probrala a ještě dříve než mé vědomí zafungoval instinkt zakořeněný v těle. Dříve, než jsem vůbec otevřela oči a uvědomila si, kde jsem a co vůbec jsem, mi ruka hmátla za opasek, kde jsem nosila zbraň a nůž. Nebylo tam ani jedno. Další vjem bylo teplo a měkká matrace pode mnou. Trochu jsem se uklidnila a otevřela oči. Nade mnou byla další postel a světlo sem procházelo zamřížovanou stěnou. Tohle byla cela. Vyskočila jsem na nohy a ignorovala škubavou bolest v rameni. Dveře cely nereagovaly na mé lomcování a držely zamčené. 

„Sakra!“ zavrčela jsem a posadila se zpět na postel. Byla jsem tu lapená jako v pasti. Rameno jsem měla ovázané a na stolku byla láhev vody. Ať mě zajal, kdo chtěl, staral se o mě dobře.

Zula jsem si boty a sykla bolestí. Ponožky jsem měla nasáklé krví. Díky tomu zběsilému úprku byla má chodidla rozedraná do krve. To je tak, když člověk nosí kradené boty. Karma.

„Pošlu sem někoho s vodou a něčím na ošetření,“ ozval se za mřížemi mužský hlas. Byl to ten muž, který byl v karavaně. Vypadal upraveněji, než když jsem ho viděla venku, ale ten přerostlý vous z něj stále dělal mladší verzi trosečníka.

„Jsem Rick Grimes,“ představil se a stále mě skenoval hodnotícím pohledem. Nejspíš čekal na mé jméno, ale já se k bratříčkování neměla, a tak pokračoval. „Tam venku jsi nám dost pomohla. Jsme ti za to vděční, ale je nás tady hodně, proto nepodceňujeme žádnou situaci. Proto jsi zamčená.“

„Chápu,“ kývla jsem.

„Kolik jsi zabila chodců?“ optal se mě a zdálo se, že mu na odpovědi na tuhle otázku dost záleží.

„Myslíš hnusáky?“ Zdá se, že každá skupinka si nemrtvé pojmenovala po svém. „Nevím, desítky, možná už i přes sto.“ Bylo zvláštní se takhle přiznávat k vraždám.

„Kolik lidí?“

„Proč se mě na tohle ptáš?“ zavrčela jsem. Počty těch jejich chodců jsou normální, ale proč se mě ptá na tohle?

„Ptám se každého, koho chceme přijmout mezi nás, na tyhle tři otázky.“ Kdo říkal, že se k nim chci přidat? „Máme toho hodně co nabídnout. Bezpečí, jídlo, a máme i lékaře.“

„Dva“ zašeptala jsem tiše.

„Proč?“ Zdá se, že jsem se dostala k třetí otázce.

„Jeden mi udělal tohle.“ Přejela jsem si prstem po jizvě na tváři. „A chtěl pokračovat. Víš, co je to Glasgow smile?“ Rick přikývl. „A druhý byl pokousaný.“

„Dobře.“ Zaháknul si palce za opasek tím stylem, jakým to dělají poldové. „Proberu to s ostatními. A taky sem pošlu někoho s jídlem.“ Dal se na odchod.

Rychle jsem se postavila a prostrčila tvář mřížemi. „Hej, Ricku!“ Za chůze se ke mně otočil. „Díky!“ křikla jsem a mávla.

Jen s úsměvem zvedl ruku a pokračoval v odchodu.

Daryl se opíral o parapet okna a pozoroval skupinu debatující o osudu nalezené dívky. V jeho hlavě to vřelo. Nebyl si jistý, jestli je dobrý nápad, přijmout ji do skupiny. Do rodiny.

Divoká Joan byla člověk, se kterým téměř vyrostl. Znal ji a věděl, že je nevypočitatelná, bystrá, mazaná a divoká. Ona se o něj starala, když se pozvracel po náletu na sousedovu palírnu. Merle se mu vysmál a táhl dál. Ona ho vyhecovala ke krádeži prvního auta. On zmlátil jejího otčíma, když jí zlomil ruku. Byli jižani a jižani mají jiné dětství. Kryli si záda a byli spolu v klubu. Proto měla stejnou vestu. Bylo to znamení bratrství, i když byla holka. Jenže tahle jejich spřízněnost byla nebezpečná. Joan neměla hranice. Sotva vyzkoušela alkohol, už chtěla cigarety. Od cigaret k trávě a dál. Kdyby zůstal, zabilo by ho to. Proto musel s Merlem odejít. Opustil ji, opustil klub a dál už se jen poflakoval s bratrem. Nečekal, že přežila v normálním životě, natož v apokalypse.

„Daryle?“ vytrhnul ho Rickův hlas.

„Hmm?“ zabručel a přejel pohledem ostatní, kteří k němu upírali pohledy.

„Necháme ji tady?“ kývl šerif netrpělivě hlavou. Nejspíš z něj doloval odpověď už delší dobu.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Nechtěl ji přímo vyhnat, ale měl strach. Už byl jiný člověk. Konec světa ho změnil, a ta změna se mu zamlouvala. Měl rodinu, o které si mohl dříve nechat jen zdát. Dostal něco jako smysl života a potkal lidi, kterým na něm záleželo. Nechtěl, aby ho Joan stáhla zpět ke dnu a s ním i zbytek skupiny. Občas mu svou nebezpečností trochu připomínala Merla. Táhla ho na hranu.

„A co ta vesta?“ ozval se Glen.

„Co já vím, třeba nakupovala ve stejným výprodeji!“ vyprsknul a dal se na odchod. Rozčilovalo ho, že se v tom pořád rýpali. Nechtěl to řešit. Nechtěl jim prozradit, že ji zná. Chtěl mít klid.

Odešel na hlídku na věž a trochu sprostě odtamtud vyhnal Maggie. Potřeboval ticho jen na své myšlenky, a i ty by nejraději vypnul.

Jestli náhodou ty mrtvoly za plotem neměly ten život jednodušší. V tuhle chvíli jim celkem záviděl.

Padal soumrak a Daryl si uvědomil, že už je to několik hodin, co ztuhle zírá do lesa a v myšlenkách je daleko v minulosti. To bylo přesně to, čemu se chtěl vyhnout.

„Neruším?“ odkašlal si Rick, který ho přišel vystřídat. Daryl jen zavrtěl hlavou a protáhl si ztuhlé krční svaly. „Zítra ji odvezeme za les a dál ať si dělá, co chce. Není naše starost,“ pronesl odměřeně.

„Cože?“ vyrazil ze sebe vyděšeně. V duchu si vynadal do idiotů. Ta reakce ho prozradila a věděl, že to byl přesně Rickův záměr. Na vteřinu měl na něj neskutečný vztek. Dokonce by mu i nejraději dal pěstí, ale díky tomu malému fíglu mu došlo, že nechce, aby odešla.

„Poznal jsem to na tobě už venku,“ pousmál se šerif a opřel se o zábradlí. Daryl se vedle něj opřel zády a vytáhl si cigaretu.

„Vyrostli jsme spolu,“ zamumlal a připálil si. „Stejný gang,“ ušklíbl se při vzpomínce, kdy si spolu poprvé ty vesty nasadili. Byli ještě děti a nášivky nosili hrdě, jako kdyby to byl znak vysoké hodnosti. Jako kdyby najednou byli něco víc, než pár ušmudlaných zlodějíčků. Byli gang.

„A můžeme jí věřit?“ obrátil se na něj Rick vážně. Bylo to velké rozhodnutí.

„To je právě to, co nevím.“ Vyfoukl kouř a zadíval se na párek chodců motající se kolem plotu.

„Nechci ji vyhazovat. Každá ruka se hodí, zvlášť když je Guvernér tam někde venku.“ Ten muž přidal Rickovi pěkných pár vrásek. Daryl sám byl každé ráno v pokušení vydat se ho hledat. Jenže věděl, že ve vězení je ho více zapotřebí. „Když ji tady nechám, můžeš na ni dohlédnout?“

Tomuhle se chtěl vyhnout, ale stejně přikývl. Buďto bude jediný člověk, kterého poslechne, nebo bude jediný, kterému udělá ze života peklo. Která z možností to bude, bylo jenom ve hvězdách. 

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Patch I: