OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 89.

21.07.2013 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 911×

Divoká magie. Adoráta si pomalu zoufala. Už hodiny byla v knihovně, obklopená tucty knih, které se o ní zmiňovaly, ale všechno to byly informace kusé a neustále se opakující.

Dozvídala se, co už věděla – divoká magie se vyskytuje převážně u dětí, které se ji učí usměrňovat za pomoci hůlky ve škole. Dále pak u magicky a emocionálně nestabilních jedinců, které často neschopnost magii ovládnout oddělí od společnosti.

Emocionálně nestabilní? Dobře, možná teď byla trochu mimo, ale nepřipadala si jako vyšinutý magor, který by musel sršet magii na všechny strany. A pokud je to jen o emocích, tak by to mělo jít ovládnout, ne?

Jenže se jí vybavovaly i okamžiky, kdy byla naprosto klidná a kdy se přesto děly nevysvětlitelné… příhody.

Fawkes, který jí seděl na rameni, si čistil peří, zatímco ona listovala dalšími a dalšími knihami.

„No tohle! Slečno, jak se opovažujete? Pták v knihovně! Skandální!“ ozvala se rozčarovaně madam Pinceová, když dorazila do jejich zastrčeného koutku. Adoráta zvedla hlavu od knih s nevěřícným výrazem. Na vteřinu uvažovala nad tím, jestli není šedovlasá knihovnice už přece jen trochu slepá.

„Madam, to není žádný pták, ale fénix,“ poukázala na Fawkesovu zjevnou výjimečnost. Knihovnice ale ten fakt buď nechápala, nebo ignorovala.

„V knihovně nejsou povoleni žádní mazlíčci!“

„Ehm, bez urážky, madam, ale Fawkes není žádný mazlíček. Je svým pánem a bude si dělat, co se mu zachce a kdy se mu zachce,“ vysvětlila jí Adoráta klidným hlasem, jako by mluvila s duševně narušenou osobou. Knihovnice zbělela a pak zrůžověla.

„Co si to- Jak si to představujete?! Budu si na vás stěžovat!“ prohlásila knihovnice a oddupala mezi regály. Adoráta se za ní lhostejně dívala a pak se otočila na Fawkese, který jí oplácel pohled černýma očima. I kdyby neměla jeho nesouhlasu plnou hlavu, zářil mu i z očí.

„No co,“ trhla Dora volný ramenem, „byla na tebe hnusná.“

Fawkes se vznesl a se zábleskem zmizel.

„Fajn, tak já teda taky půjdu,“ ucedila a začala uklízet všechny knihy tam, odkud je vzala. Připadala si s Fawkesem jako malé dítě, neustále ji za něco plísnil, nebo se na ni alespoň díval způsobem, který jasně říkal, že by to rád dělal. Přála si, aby existovaly chvíle, kdy by měla naprostý klid. Nějaká izolace od světa nebo tak… Jenže na něco takového, popravdě, neměla čas. Pokud by nevypustila přípravu na zkoušky nebo něco jiného.

„Próblem?“ ozvalo se zpoza jednoho regálu.

„Ahoj, Troyi,“ zamumlala a zasunula poslední dva svazky na místo.

„Ahoj, slýšel jsem, jak ses vypořádala s knihóvnicí. Pořád špatná nálada?“

„I tak se tomu dá říkat,“ trhla ramenem. „Co tu hledáš ty? Nebo jen posloucháš cizí rozhovory?“

„Tak trochu od obojího,“ nenechal se vyvést z míry. „Hledal jsem tébe.“

To ji zaujalo, otočila se na něj. Vypadal lépe. Od jeho návratu už uběhla nějaká doba a z jeho rysů odplavila vyčerpání a stres, ale pořád na něm bylo něco jinak. Možná to bylo v očích nebo ve ztuhlé čelisti; neustále vypadal, jako by čekal, odkud přijde rána. Muselo to být horší, než jak jí to popsal.

„A cos potřeboval?“

„Chtěl jsem mluvit ó sboru,“ pronesl neutrálně. O sboru. Jistě.

Rozhlédla se kolem. Pinceová určitě nebyla daleko a nejspíš spřádala plán, jak po zavření knihovny půjde rovnou k Vektorové. „Dobře, ale půjdeme jinam. Tady už jsem dneska vzbudila dost nenávisti.“

Tváří mu problesklo pobavení. Vyrazil před ní a vedl je chodbou, až po nějaké době jí došlo, že jdou k jeho komnatám, a došlo jí, že tam nechce. Minuli prázdnou učebnu. Prudce zastavila.

„Můžeme sem,“ řekla a počkala, než se Troy vrátí. Nechala ho projít prvního, aby měla jistotou, že dveře zůstanou otevřené. Troy nevypadal, že by mu to vadilo, a usadil se na lavici. Zaujala místo na té proti němu. „Takže?“

„Ředitelka chce velký výstup na kónci roku. Nebudeme si nic nalhávat, sbór potřebuje ještě hodně cviku, ale odmítnout to dóst dobře nešlo.“

„Fajn, a co chceš ode mě?“

Změřil si ji pohledem. „Pomoc, samozřejmě. Budéme mít větší šanci, když si rozdělíme úkoly.“

„Uvědomuješ si, že ty jsi tu sbormistr a já studentka? Mám napilno se zkouškama.“

„Takže mě v tóm necháš?“ pozvedl tázavě obočí. Chvilku si ho měřila, ale pak zavrtěla hlavou.

„Ne. Nenechám. Samozřejmě,“ ucedila, trochu zklamaná sama sebou. Ale nemohla se na Troye vykašlat, na něj ne. Jen kdyby si poslední dobou nepohrávala s myšlenkou, že ze sboru odejde. Nechtěla zpívat, neměla na to náladu. Ale možná, když bude s ostatními pořád dokola opakovat stupnice, mohla by na chvíli vypnout. Nic složitého to přece nebylo.

„Dobře,“ kývnul a pak se k ní naklonil. Opřel se lokty o kolena a soustředěně si ji prohlížel.

„Co?“ zeptala se, když už bylo to mlčení k nevydržení.

„Mám o tebe starost. Poslední dobou sé chováš zvláštně.“ Skvěle, to přesně potřebovala. Dalšího kritika. „Co tě tak štve?“

„Lidi,“ vyhrkla dřív, než se stihla zastavit. „Teda, hlavně lidi,“ poopravila se už klidněji. Chvilku myslela na to, že by mohla odejít, nic ji přece nenutí se s ním bavit, ale pak jí došlo, že to nechce. Vlastně byl ten nejlepší, s kým si o tom promluvit. Sám měl na lidi kolem svoje názory, nezabýval se moc tím, co si žádala konvence.

„Chápu. A je to, co ti ná nich vadí, tak zlé?“

„Jsou to sobci a pokrytci, jo, to je zlé,“ ušklíbla se.

„No, nechci ti brát iluze. Ale neéxistuje nesobecký člověk. I ty jsi sobecká, když se tó tak vezme.“

„Nejsem!“

„Vážně?“ pozvedl obočí v otázce. „Takže nestavíš svůj vztek nád ostatní? Svoje pocity?“

Dora se zamračila. „To je jiné,“ zahučela, ale stoprocentně jistá si nebyla. Troy se nezeptal, čím je to jiné, jenom se narovnal a opřel se za zády rukama o kraj lavice. Vypadal, že je spokojený s tím, že jí nasadil do hlavy pochybnost, a dál se tím zabývat nehodlal.

Adorátina mysl se bouřila proti tomu, co řekl, ale zároveň nemohla popřít jeho logiku. Byla sobecká, a kdyby to dál popírala, stala by se pokrytcem. To, co udělal Tobias… vlastně nebylo tak odlišné. Jo, chtěl svoji vinu hodit na ni, ale taky byl rozrušený. Kdyby byla na jeho místě, udělala by to taky? Chtěla věřit, že ne, ale jistá si být nemohla.

Přesto… Byl to Tobias. Od něj to bylo horší než od ostatních. Ale taky… byl to prostě on, měla by mu spíš odpustit, ne?

Zlobně se na Troye zadívala, zatímco ten ji pozoroval se slabým spokojeným úsměvem. Vzdychla.

„Dobře.“

„Jsem rád, že si rozumíme,“ kývl, jako by se všechno vyřešilo. Napadlo ji, jestli v něm náhodou není něco z jasnovidce. Nebo jí až tak rozuměl? Byli si snad podobní?

Hloupost, Troy byl za všech okolností arogantní sobecký požitkář, co si kryl hlavně vlastní zadek. Ať za tenhle záchvat altruismu mohlo cokoliv, nebude to trvalé. Možná jí oplácí to rozptýlení, co mu poskytla posledně. Ne že by to snad dělala kvůli němu. Sama si pořád nebyla jistá, co si o svém rozhodnutí myslet. Navíc bylo obtížné dívat se na Troye stejně. Přitom si uvědomovala, že on se nezměnil. Pořád byl stejně nadutý a sebevědomý, přála by si mít alespoň polovinu jeho sebevědomí, pak by všechno bylo mnohem snazší.

Krucinál!

Pohnul se. „Víš o tóm, že záříš?“ zeptal se opatrně.

Zvedla ruku; měl pravdu, kůži jako by zevnitř něco prosvěcovalo. Rychle vytáhla hůlku. „Lumos!“ Ze špičky vystřelil silný paprsek světla a na moment oslnil nejen Troye, ale i ji. Rychle ho sklonila k podlaze a čekala. Kůže jí téměř okamžitě zase zbledla, ale stejně ještě chvíli počkala, než zamumlala tiché nox.

„Co to bylo?“

„Divoká magie. Podle všeho jsem narušenej magor, takže jestli už nic nechceš, půjdu zalézt někam, kde nebudu nebezpečná všem okolo.“ Ani nečekala na odpověď a vyrazila z učebny.

Zastavila se až u jezera.

Bylo nádherně, svítilo slunce, po modré obloze se potulovalo jen pár mraků. Až neskutečně krásně na to, že byl duben. Pořád ale foukal studený vítr, ohýbal jí trávu kolem nohou a trhal hábitem. Sedla si na kámen kus od vody a skrčila si nohy tak, aby si mohla bradu položit na kolena.

Co když je vážně vyšinutá? Tohle se přece normálním lidem neděje, ne? Co kdyby fakt někomu ublížila? Jasně, nechat na ty dvě můry vybuchovat kotlíky, padat tapisérie a stříkat vodu ze záchodu byla sranda. Jenže by se k tomu mohl připlést někdo úplně nevinný. Mohla by někomu ublížit doopravdy?

Ta představa byla hrozná. A byla tu ještě jedna věc. V knihách stálo, že kouzelníky, kteří nezvládnou svou magii, společnost nakonec odežene, takže co se stane jí? Nebezpečná studentka… Mohli by ji vyhodit ze školy. Co by dělala? Zlomili by jí hůlku? Skončila by jako Hagrid, nebo by musela žít mezi mudly?

Rukávem si z tváří setřela slzy. Ty jí stejně nijak pomoct nemohly. Třeba by ji mohl Fawkes vyléčit! Ne, zamítla to okamžitě, kdyby to mohl udělat, proč už by to neudělal? Navíc, fénixové léčí pouze zranění těla, tohle byla magie.

„Ahoj.“ Málem leknutím spadla. Před ní stál Hugo, v ruce svíral stříbřitý plášť a vypadal tak mizerně, jako se ona cítila.

„Ahoj i tobě,“ vrátila mu pozdrav bez energie a rukávem si pro jistotu znovu otřela tváře. „Co tu děláš?“

„Chodím sem často. Dobře se tu přemýšlí.“

„A tohle?“ kývla hlavou k plášti. Ušklíbl se.

„Většinou mi to zaručuje, že mě nikdo nenajde. Ale když mi došlo, že se asi zdržíš, tak jsem si řekl, že pro jednou se nic nestane, když tu nebudu sám.“

„Taky se schováváš, hm?“ zeptala se vcelku zbytečně a znovu si položila hlavu na kolena. Hugo ukázal posunkem na místo vedle ní, skoro neznatelně kývla na souhlas a on si sedl.

„Řekl bych, že ti nemusím vysvětlovat proč, ale proč ty se držíš stranou?“

„Nemám náladu na společnost. A myslím, že společnost nemá náladu na mě,“ dodala trochu neochotně. Překvapeně zvedl obočí.

„Chceš si o tom promluvit?“ nabídl se, ale zavrtěla hlavou. „Dobře. Mám odejít?“ Trochu zaváhala, ale pak zase zavrtěla hlavou.

„Chceš si o tom promluvit ty?“ zeptala se po chvíli ticha, kdy bylo slyšet jen vítr a pleskání vlnek o kamenitou pláž.

„Neřekl bych, že je o čem. Hádám, že ti Rebeca řekla o tom rozchodu, takže…“

O rozchodu? V Adorátě hrklo. Posledních pár dnů se všem vyhýbala jako čert kříži. Nemluvila s Tobiasem ani s Rebecou už od té doby, co utekla z Komnaty. Rozchod?! „To jsem nevěděla. Poslední dobou jsem dost mizerná kamarádka, jak to tak vypadá…“ To bylo slabé slovo, nejraději by si nafackovala. Tak moc se soustředila na vlastní zlobu, že dokázala přehlédnout, že bylo něco tak moc v nepořádku. Rebeca to nemohla ustát jen tak. Určitě bylo podle čeho to poznat.

„Aha… Neřekl bych, že je to tvoje vina. Poslední dobou nic není tak úplně v pořádku. Jen bych si přál, abych na to nezapomněl. Zdálo se to tak daleko, že jsem to úplně vypustil, a teď… Možná to nemuselo dopadnout tak, jak to dopadlo, kdybych si pamatoval-“ Nebyla si jistá, jestli mluví k ní, nebo spíš k sobě. Otočila k němu hlavu a jednou rukou se dotkla jeho předloktí.

„O čem to mluvíš?“ Zarazil se.

„Ale to nic,“ zahuhlal nepřesvědčivě.

„Hugo,“ napomenula ho. Pomalu se k ní vracel zájem o někoho jiného, než jen o sebe a vlastní bolest. Přece jen byla sobec. Ale teď ho probouzel on tím nesrozumitelným huhláním plným obav a lítosti.

„Překvapí tě, když řeknu, že jsem dobrý v jasnovidectví?“

Hugo byl dobrý téměř ve všem, ale vlastně ano, překvapilo ji to. „Copak on v něm někdo vážně může být dobrý?“

Zasmál se. „Jo, někdo vážně může. Není nás moc, na to, kolik lidí ten předmět většinou navštěvuje, a na to, kdo nás ho učí. Ale fakt je, že v čajových lístcích se opravdu dá něco vidět. Stejně tak v křišťálové kouli. I karty ti něco řeknou, když víš, jak je číst. Ale nejvíc ti toho vždycky řekne člověk a intuice. V tom ostatním jsou to jen úlomky podružných informací, nic cenného. Ale vize a věštby… hm, to je něco jiného. To jsou opravdové nápovědy.“

„Počkej, takže ty vážně vidíš budoucnost?“

Vážně se na ni díval, když jednoduše kývl hlavou na souhlas.

„Páni, to je… Páni.“ Rozhodně byla v šoku, tomu se nedalo říkat jinak. „Viděl jsi svoji budoucnost? Jak s tím můžeš žít?“ Vědět, co ji čeká, jak by ses tím vyrovnala? Nezáviděla mu, děsilo ji to. Bylo snazší žít a nevědět.

„Není to tak, že bych věděl všechno, ale věděl jsem pár věcí. Bohužel dost neurčitých. Ale věděl jsem o bolesti. Taky o lásce. Jen jsem netušil, že to bude tak úzce souviset. A taky jsem viděl plačícího fénixe.“

„Fawkese?“

Pokrčil rameny. „Pravděpodobně, žádného jiného neznám,“ řekl a zadíval se na ni. „Viděl jsem ho odlétat. Nemám nejmenší tušení, co to znamená, ale už jsem se poučil, že vize nejsou zrovna doslovné. Věštby jsou v tomhle ohledu přesnější.“

„Jo, strejda Harry by asi mohl vyprávět,“ poznamenala Dora zamyšleně a upínala se v duchu k Fawkesovi. Odlétal? Opustí ji? Kvůli tomu, co se s ní teď děje? Doufala, že to to neznamená.

„Pravda.“ Unaveně si protřel šíji a pousmál se. „Víš, když jsem Lily řekl, co umím, okamžitě mi strkala dlaně, abych se podíval, co ji čeká a nemine. Trochu mě překvapuje, že ty to neděláš. Ne že bych nebyl rád, čtení z dlaní je těžké a hrozně nespolehlivé.“

Adoráta bezděčně sevřela ruce do pěstí. „Je blázen. Copak by někdo chtěl znát budoucnost? To už pak není život, jen čekání na to, o čem víš, že se má někdy stát. Je to děsivé.“

„Je,“ přitakal a vypadal překvapeně. „Ale vyvarovat se budoucích chyb je lákavé. Pro většinu lidí příliš.“

„Vyvarovat se chyb… Ale co ti zaručí, že neuděláš další? Nebo horší?“

„Ty nevěříš na osud?“

Pochybovačně si odfrkla. „Já věřím na volbu.“

„Já taky. Ale občas bych si moc přál vědět, jak moje volba nakonec skončí. Ale na to už jsem krátký, vize na přání mi nejdou,“ ušklíbl se a Dora se uchechtla.

„Buď rád, nakonec bys dopadl jako automat na mince. Lidi by ti strkali srpce a z tebe by padaly útržky jejich života jako brambory z pytle.“

Hugo se rozesmál. „Většina lidí by ti řekla, že takový stav by byl ideální.“

„Většina lidí jsou blbci,“ zazubila se na něj zpátky. Souhlasně kývl a pak se zadíval přes jezero ke škole.

„Jo, to jsou. Ale bez blbců by byl život asi hrozně nudný.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 89.: