OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 90.

22.07.2013 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 904×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Dobrých deset minut stála přede dveřmi společenské místnosti, než sebrala odvahu jít dovnitř. Uviděla je téměř okamžitě, seděli na svých oblíbených místech; Tobias v křesle, Rebeca na pohovce přímo před krbem. Soustředila se právě na nějaký domácí úkol, zatímco Tobias jí potichu diktoval z knihy. Na první pohled se zdálo všechno v pořádku, ale když se podívala lépe, byl Tobias až příliš strnulý a Rebeca až moc zaujatá pergamenem. Měla shrbená ramena, vlasy stáhnuté do jednoduchého culíku a celkově vypadala unaveně.

V Adorátě se všechno sevřelo. Jak dlouho už vypadala takhle?

Tobias si jí všiml jako první a přestal diktovat. Rebeca zvedla překvapeně hlavu a sledovala jeho pohled. Usmála se.

„Ahoj, tulačko.“ Jako by se nic zvláštního nestalo. Dora udělala těch pár kroků k nim a sedla si na kraj sedačky vedle ní.

„Je mi strašně moc líto, že jsem byla tam mizerná přítelkyně, Becco. Hrozně mě mrzí, že jsem se chovala tak-“

„Hou, zlato,“ zarazila ji Rebeca zmateně, „nebylas mizerná, jen nešťastná. To nic.“

Dora ale zavrtěla hlavou. „Ne, nebyla jsem nešťastná. Teda, na začátku jo, ale pak už ne. Byla jsem naštvaná a navíc záměrně hnusná. Mrzí mě, že jsem tu nebyla, když…“ Zmlkla, protože nechtěla víc rýt do Rebečiných ran, i tohle bylo až dost.

„Ah… to je dobré,“ zamumlala ta, když si uvědomila, o čem to Dora mluví. „Jak to víš?“

„Řekl mi to,“ přiznala Dora po pravdě. Rebeca jen pokývala hlavou a pak se jednoduše natáhla a Adorátu objala.

„Takže už je všechno fajn?“ zeptala se potichu.

„Ne,“ přiznala se jí Dora do ramene. „Ale slibuju, že se budu snažit, abych si to nevylévala na tobě. Mám tě moc ráda, nechci o tebe přijít.“ Po tomhle mumlavém oznámení musela Dora na moment zavřít oči a jen Beccu držet. Po takové době, kdy se snažila tyhle pocity potlačovat, to najednou bylo až moc intenzivní. Znělo to jejím uším až příliš uměle, i když to byla jen stoprocentní upřímnost. Cítila se trapně.

„Taky tě mám ráda. Je dobře, že jsi zpátky mezi živými,“ zavtipkovala Rebeca lehce.

Dora se usmála. S Rebecou to bylo svým způsobem snadné, protože v tomhle případě se provinila jen Adoráta a bylo jí právě odpuštěno. Ovšem Tobias… Tam to bylo jiné. Pořád ještě se nedokázala oprostit od pocitu zrady a křivdy. Ale přitom jí v hlavě leželo, co řekl Troy. Když se odtáhla, nedokázala se na něj podívat.

„Takže, na čem to pracuješ?“ zeptala se místo toho. Rebečino obočí se překvapeně vyklenulo a oříškové oči o odstín ztmavly, když jí to došlo. Pochopila, že Adoráta přišla za ní, ne za ní a za Tobiasem.

„Vy dva byste si měli promluvit,“ prohlásila otevřeně. Adoráta zapíchla oči do modré pohovky. Ne. Nechtěla s ním mluvit. Vlastně se jí dělalo zle, při pomyšlení, že by se na něj měla znovu podívat. Nervozita jí zauzlovala žaludek jako dračí smyčku.

A pak se ozval Tobias. „Ne.“

Jako by na ni použil pertrificus, nedokázala se ani pohnout. Socha.

„Tobiasi, tohle je směšné a zbytečné. Navíc jsem ti řekla, že jestli je to něčí vina, tak moje.“

„Řekl jsem ne. Málem jsi-“ zarazil se a ztišil hlas do šepotu. „Málem jsem tě ztratil a ona jednoduše odešla.“

„Ale v tu chvíli nemohla vědět, co se stane, ne? Sám jsi to nevěděl, tudíž to není její vina, a pokud vím, tys byl důvod, proč odešla.

„Nemám pravdu?“ otočila se na Doru, která byla z obsahu jejich konverzace trochu zmatená.

„O co jde?“

„Sakra, její vina byla, že ti o tom lektvaru vůbec řekla,“ prohlásil Tobias hlasem jako lednový vítr. Téměř ji to obalilo ledem.

„Snažila se mi pomoct. Spletla se, no to se stává, taky nejsi neomylný, nebo ti mám připomenout, kdo ten lektvar v první řadě vymyslel?“

Tobias mlčel.

„Co se tam stalo?“ zeptala se Dora znovu a o něco naléhavěji. Rebeca se k ní otočila a mávla rukou.

„Trochu se to nepovedlo, ale nic to nebylo. Jsem v pohodě, to je vidět, ne?“ Přesto něco v jejím pohledu jasně říkalo, že to nebyla příjemná zkušenost. Jako by Adoráta potřebovala přidat ještě víc viny. Její lhostejnost Rebece ublížila ještě víc, než si myslela.

„Omlouvám se, mrzí mě to. Neměla jsem to vůbec vytahovat.“

„Jo, tos teda neměla,“ obrátil se Tobias přímo na ni. Nevydržela to a podívala se na něj. Tvář měl ztuhlou v masce netečnosti, ale šedé oči mu bouřily jako nebe při orkánu. Šla z nich hrůza, ale Adoráta se proti ní dokázala zatvrdit.

„Alespoň jsme si na rozdíl od tebe všimla.“ Trefila se přímo do černého, to poznala na tom, jak bouřkové nebe rozčísl blesk bolesti.

„Dost vy dva!“ okřikla je Rebeca a přitáhla k nim tak pozornost několika jejich spolužáků. „Řekla jsem, že je to v pořádku a že to byla moje volba. Hloupá, ale moje. Takže už o tom nechci nic slyšet. Jasné?“

Nedostala žádnou odpověď.

Adoráta s Tobiasem ze sebe nedokázali spustit pohled a oba v nich měli to samé. Zradu.

∂∂∂

Ležela Sarah v náruči a sledovala kamenný strop Komnaty. Vytvořila pro ně malou komůrku, ne o moc větší než přístěnek na košťata, s krbem a podlahou z kožešin. Nic víc v místnosti nebylo, a jen tak tak dost místa, aby se převalily z boku na bok, ale stačilo to, aby měly chvíli soukromí.

„Poslední dobou už neplníš první strany, to je příjemná změna, ne?“ pokračovala Sarah v konverzaci, kterou Lilyiny zvědavé ruce, asi před půl hodinou přerušily.

„Myslíš? Pořád plním strany tři až deset, podle toho o jakém plátku mluvíme. Ale aspoň už neroznáší tak neskutečné bláboly. Řekla bych, že po té tátově návštěvě ve Věštci se asi jen tak neodváží si zase něco vymýšlet.“

„Takže myslíš, že bys se mnou mohla bez starostí do Prasinek?“ zeptala se Sarah vyzývavě. Lily se na moment zarazila, ale pak si řekla proč ne. Peklem už si přece prošla, tak teď si zaslouží trochu zábavy. Už kvůli tomu, jak zbytečné to peklo bylo, nakonec to nevadilo nikomu, kdo je pro ni důležitý. Otec neřekl mámě nic o tom, jak o nich pochybovala, a tak od ní slyšela jenom samé utěšování a sliby, že bude všechno dobré. Dokonce i James, který nikdy dopisy nepíše, pokud ho k tomu někdo nedonutí rozpáleným pohrabáčem, napsal a nechal se slyšet tiskem, že je na svou sestru neskutečně pyšný. Nazval ji průkopnicí, což bylo podle ní hodně přehnané, vzhledem k tomu, že to na ni prasklo omylem. Nedal si to ale vymluvit.

Po dlouhé době jí bylo opravdu dobře. Mohla teď být tou silnou, kterou Hugo potřeboval. Už s ní zase mluvil a prozradil jí všechno, co za tu dobu stihl provést.

Rozhodně si nemyslela, že by byl rozchod dobrý nápad a jeho obavy z nedostatečnosti považovala za hovadiny, ale nevymlouvala mu to. Nemělo by to cenu, dokázal být až neskutečně tvrdohlavý.

Sarah si povzdechla. „Už jsi zase v duchu s ním, že jo?“ Zněla dotčeně.

„Promiň,“ snažila se Lily znít kajícně. „Nemůžu si pomoct.“

„Jo, to si nemůžeš. Ale já jsem tu taky, víš? Občas bys mohla být se mnou a opravdu myslet na mě.“

„Hned jak se to trochu zlepší, slibuju,“ zamumlala Lily. Bylo jí blbé říct to, co musela, ale slib je slib. „Budu muset jít. Dneska má Hugo narozeniny.“

Nejdřív si Sarah jen odfrkla, ale pak mávla rukou v gestu, že ji tedy milosrdně propouští. „Fajn. Narozeniny jsou narozeniny. Tak jdi, ale ty Prasinky platí, ano?“

„Čestné skautské!“ prohlásila Lily a zvedla dva prsty. Sarah se nechápavě zamračila. „To je po mudlovsku,“ vysvětlila Lily vesele. Sarah obrátila oči ke stropu, ale pak se usmála a natáhla se pro pusu.

„Tak teda jdi, ale budeš mi to muset někdy pořádně vynahradit.“

Lily zamumlala cosi na souhlas, zatímco si brala poslední polibek na rozloučenou, a pak už vybíhala ven ze dveří.

Byla si jistá, že Hugo ve společenské místnosti nebude, už když tam mířila. Kdyby nemusela do ložnice pro dárek, vůbec by tam nešla. Překvapení se nekonalo, opravdu tam nebyl. Byla tam ale Patricie, která se na ni se znechucením dívala. Od doby, kdy se to o ní provalilo, se jí její spolubydlící stranila. Nevystupovala proti ní veřejně, ale potajmu o ní roznášela drby, tím si byla Lily jistá. Navíc jí to několik spolužáků potvrdilo. Těch pár, co se k ní chovalo pořád stejně.

I teď to vypadalo, jako by ji přerušila uprostřed tirády na její osobu. Radši kolem jen rychle proběhla do ložnice, sebrala dárek a zase vyběhla ven.

Hugo měl dřív ten den famfrpálový trénink, a tak se domnívala, že by tam ještě mohl být. Často se zdržel a ještě sám nějakou dobu trénoval. Málokdy se tam někdo zdržel s ním. Dnešek určitě nebyl výjimkoi, pochybovala, že by někde oslavoval.

Už zdálky si ale všimla, že nad hřištěm nikdo nekrouží. Když prošla vchodem na hřiště, všimla si, že Hugo ještě v tréninkovém stojí u tribun se dvěma muži a zástupcem ředitelky, strýčkem Nevillem. Zarazila se a trochu zpomalila. Vypadalo to na docela živou a veselou debatu, což jí k Hugovi tak úplně nesedělo. Jenže on se vážně usmíval, to poznala i na tu dálku.

Všiml si jí a zvednul prst na znamení, ať chvíli vydrží. Zastavila se tedy a čekala. Ještě chvíli se s muži na něčem dohadoval, pak se před ním objevil stolek a oni na něj položili několik pergamenů. Hugo se sklonil a něco na ně napsal. Jeden srolovali, podali mu ho a pak si s ním oba potřásli rukou. Ještě prohodili pár slov s Nevillem, pak poplácali Huga po zádech a nechali se odvést. Neville ještě mávnul hůlkou a nechal stolek zmizet.

Vyrazila k Hugovi, který se ramenem opíral o stěnu tribun. Vypadal jako v horečce, tváře mu hořely, rychle dýchal a oči se mu leskly, jako skleněné kuličky.

„Ahoj, co to bylo?“ zeptala se bez nějakého zdržování.

„Právě jsem dostal práci.“

„Prosím?“ zamrkala nevěřícně. Otočil se k ní čelem a tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu.

„Slyšíš dobře. Právě jsem dostal práci, tady mám podepsanou smlouvu,“ natáhl k ní ruku s pergamenem.

Rychle po něm sáhla a zbrkle ho rozbalila. Opravdu. Byla to smlouva. Zavazovala Huga na tři roky, jako druhého brankáře Ballycastleských netopýrů.

„Merline.“

„Jo.“

„Merline! Tys dostal místo u Netopýrů!!!“ vyjekla hlasitě a spustila pergamen. Hugo vypadal, jako by měl každou chvíli dostat infarkt a popravdě, Lily se cítila podobně.

„Jo,“ zopakoval chraptivě. „Budu brankář Netopýrů. Druhého nejlepšího mužstva v celé famfrpálové historii. Mám pocit, že jestli se z tohohle snu vzbudím, dost možná to zklamání nepřežiju.“ Mluvil úplně zaraženě.

Lily se rozesmála a skočila mu kolem krku. „Tohle není sen, to ti garantuju. Tys to dokázal! Budeš hrát za opravdový tým. Morgano…“ hlesla najednou úplně zcepenělá. „U všech kotlíků, vždyť Netopýři jsou z Irska. Ty odejdeš do Irska?“ zadívala se na něj. Vypadal pořád úplně mimo.

„Jo. Asi jo, ne? Teda… nejspíš bych měl, když tam budu mít práci. Vlastně říkali něco o ubytování. Nebylo to tam?“ kývnul ke smlouvě.

Rychle se do ní podívala. Bylo to několik odstavců v právnickém žargonu, který se špatně i jen četl, natož aby se v něm vyznala, ale nakonec to našla. „Ano. Píše se tu, že dostaneš k dispozici byt v Castelbaru. Hugo, to je… strašně daleko.“

„Já vím,“ přikývnul a konečně to vypadalo, že začíná vnímat. „Ale, Lily, konečně se mi něco podařilo. Mohl bych opravdu někým být, postavit se na vlastní nohy. Něco dokázat.“

Vypadal, jako by mu právě k nohám spadl Merlin a slíbil, že mu splní přání. Lily mu to nedokázala nepřát.

„Věděla jsem, že to dokážeš,“ prohlásila jistým hlasem, ve kterém jasně zněla její pýcha. Všechny obavy z toho, že ho možná ztratí, odsunula hluboko do sebe. Odmítala být v tuhle chvíli tak sobecká, aby mu to zkazila. Zasloužil si trochu štěstí.

Pevně ji k sobě přitiskl. „Děkuju, Lily. Strašně moc ti děkuju,“ mumlal potichu. Hlas se mu třásl přílišnou dávkou emocí. Když ji pustil, sáhla do vnitřní kapsy hábitu a vytáhla plochou krabičku, zabalenou do čistě bílého papíru se zlatou stuhou. Teď byla o to radši, že vybrala právě takový dárek.

„Všechno nejlepší k plnoletosti, Hugo.“

Když papír rozbalil a oklopil víčko, dočkala se přesně té reakce, ve kterou doufala. Oči se mu rozšířily překvapením a pak se široce usmál.

„Děkuju,“ hlesnul a vytáhnul těžký zlatý filigránový rámeček, ve kterém byla velká fotografie jí, Adoráty, Albuse, Jamese, Tobiase, Franka a Rebecy. Všichni mu z ní mávali a široce se usmívali. Nebylo lehké sehnat všechny dohromady, ale podařilo se jí to a teď za to byla ráda. Byl to společný dárek, protože už tehdy bylo jasné, že žádná oslava se konat nebude.

Natáhla ruku a lehce ho pohladila po paži.

„Ať půjdeš kamkoliv, můžeš si nás všechny vzít s sebou.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 90.: