OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Never say never - 14. kapitola

22.06.2011 (12:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1297×

14. kapitola

Damon

Ráno jsem se probudil s rukou obtočenou kolem ženské pasu, což nebylo většinou nic neobvyklého. Jenže tohle byla Nicolett. Posadil jsem se a zjistil jsem, že na sobě pořád mám boxerky. Tak tohle bylo neobvyklý. Stáhl jsem peřinu z Nicolett, spala ve spodním prádle. Nejhorší na téhle noci bylo asi to, že si z ní nic nepamatuju. Všechno končí včerejškem. Zvedl jsem se z postele a oblékl jsem se do svého klasického oblečení, džínů a černé košile. Nicolett spala, a vypadala skoro roztomile, a to nehledě na ustaraný výraz, který měla na tváři.

Najednou se prudce posadila a zakřičela: „Néé!“  Jedním skokem jsem byl u ní, vytřeštěně koukala před sebe. Vzal jsem jí do náruče a klidně s ní pohupoval. „Damone?“ Ozvala se.

„Hmm,“ zabručel jsem jí do vlasů.

„Můžeš mě pustit?“ zeptala se. Tahle holka je… Jedině ona, je schopná mě urazit několikrát za den. Co by za moji přítomnost jiné daly a ona? Trochu mi připomíná Elenu a to mě štve. Nicolett pro mě byla vždycky jako mladší sestra. A teď? Záleží mi na ní, vědět tohle James, asi by mě zabil, pro svoji malou sestřičku chtěl jenom to nejlepší. Pustil jsem jí a postavil se k oknu.

„Nevíš, kde mám oblečení?“ Rozhlížela se kolem sebe. Zapřemýšlel jsem se, kde by mohlo být.

„Nemám tušení. Na,“ hodil jsem jí svoji košili, „vem si tohle, zatím.“

Když se Nicolett oblékla, sešli jsme dolů. Oblečení jsme objevili záhy, moje i její šaty byly rozházeny kolem stolku, na kterém stály dvě prázdné láhve whisky.

„Ehm. Pamatuješ si, co se včera stalo?“ zeptala se nejistě Nicolett. Musel jsem se smát, bylo jasné, co se jí honí hlavou.

„To, co si myslíš ne.“ Zamračeně se na mě podívala.

„Jak si můžeš být jistý, ani jsi nevěděl, kde mám oblečení,“ řekla nejistě.

Vzal jsem ji kolem pasu, zdálo se, že tam moje ruka dokonale zapadá. „Víš, kdybys měla něco se mnou, určitě bys na sobě neměla tohle pěkný prádýlko,“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Hm, věřím ti.“ Zase jsem bojoval s pocitem ublíženosti, opravdu, jenom tahle osoba mi dokáže spolehlivě srazit sebevědomí.

„Co bude teď?“ zeptala se, už oblečená.

„Budeme čekat. Víš, co má Klaus v plánu?“

„Ne, a hádej proč?“ Zašklebila se na mě.

„Proč?“

„Protože mě někdo vytáhl z baru dřív, než jsem to stihla zjistit. Vím akorát to, že chce zrušit tu neexistující kletbu!“ rozohnila se. „Máte tu něco jako hřeben?“ Prohrábla si zacuchané vlasy.

„Někde by tu měl být, podívej se do pokoje Kathe-“ Zarazil jsem se, kde ksakru vězí ta mrcha?

„Ta tu už není,“ oznámila mi Nicolett.

„Kde je?“ Stál jsem v okamžiku před ní.

„Někde pryč. Už dva dny.“ Na nic nečekala a šla se učesat, nejspíš. Chtěl jsem jít za ní, ale u dveří někdo zaklepal, takže jsem přesměroval svoje kroky tam.

„Alaricu?“ Otevřel jsem dveří víc a nechal vejít příchozího.

„Nazdar. Jak se vede, kámo?“ Poplácal mě po zádech. Ten chlap je v lihu snad už od rána.

Chystal jsem se odpovědět, ale dolů sešla Nicolett. „Alaricu, omluvil jsi mě ze školy? Protože to vypadá, že asi dostanu výpověď, to se tak stává lidem, kteří nechodí do práce, víš, Damone?“ Usmála se na mě.

„Elizabeth, buď ráda, máš dovolenou.“ Oplatil jsem jí úsměv.

„Proč nechodíš do práce?“ zeptal se jí Alaric.

„Protože mi stále ještě nedůvěřují, viď,“ mrkla na mě, „kako bych je mohla zradit.“ Lehce se zasmála. „Dáš si skleničku červené?“ zavolala na mě ze schodů do sklepa.

„Jo!“ křikl jsem za ní.

„Ten Klaus je dost divnej, nezdá se ti?“ Otočil jsem se na Alarica.

„Myslíš?“ Zněl… zaraženě? „Mě se zdál docela, hmm cool.“ Jo, určitě je v lihu.

„Máš divnej vkus, chlape. To ti povím.“ Přijal jsem skleničku od Nicolett.

„Elizabeth, půjdete na ten večírek ve stylu 60. let?“

„Měla jsem tam mít dozor, ale nevím, jestli mě Damon pustí.“

„Půjdeme tam všichni, fajn uvidíme se tam.“

„No nic,“ zvedl se Alaric, „Musím jít pracovat.“ Těsně přede dveřma se otočil a mrsknul pohledem po Nicolett.

„Byl trochu divnej, ne?“ Sedla si do křesla.

„Spíš nalitej, aspoň budou mít trochu zajímavější výuku.“ Usmál jsem se.

„Ostatní jsou ve škole?“

„Jo, jenom my se flákáme doma.“ Hodila po mě polštář. Chtěl jsem jí to oplatit, ale zazvonil mi telefon.

„Stefane?“ Zvedl jsem se a začal přecházet po místnosti.

„Ve škole? Viděls ho?“ Sakra, jak se dostal do školy, copak jsou všichni úplně neschopní? „Jo, jo, zeptám se. Čau.“

„Cos se děje?“ Postavila se vedle mě Nicolett.

„Tvůj přítel Klaus tě zřejmě hledal ve škole.“ Všiml jsem si, jak se celá napjala.

„O-opravdu? Bože…“ Zalamovala prsty.

„Nic se ti nestane.“ Objal jsem ji. Měl jsem potřebu ji chránit.

„To nevíš, nikdo tady není v bezpečí. Chtěla bych pryč, někam… pryč.“ Zabořila mi obličej do hrudi. Nechápal jsem, jak tohle stvoření, mohlo plánovat pomstu. Vždycky byla mírumilovná. Nesnášela vraždy.

„Jdeme se připravit na večírek.“ Štěstí, že jsem si 60. léta prožil, i když, nebylo to nic k závidění. „Máš nějaký oblečení?“

„Jo, doma.“

„Tak se tam stavíme.“

Před jejím domem stálo Stefanovo auto a Bonniino. Vešli jsme dovnitř, z knihovny se ozývaly hlasy.

„Ahoj,“ pozdravili nás. Čekal jsem, že se Nicolett naštve, protože jsou v jejím domě bez dovolení, ale nevypadalo to, že by jí to vadilo.

„Našli jste něco?“ zeptala se místo toho.

„Jo. Tady, podívej se.“ Strčila jí Bonnie jednu z těch čarodějnických knih.

„Jo, to by mohlo fungovat, kdyby ses nejmíň rozdvojila,“ oznámila jí. „To kouzlo musí pronést několik čarodějek na různých místech najednou.“ Ukázala někam, dolů na stránku.

„Nevšimla jsem si.“ Zaklapla knihu Bonnie. „Takže nemáme zase nic.“ Sedla si na zem k Jeremymu a listovala další knihou.

„Já se jdu převléct.“ Vytratila se Nicolett.

„Bonnie! Podívej se,“ vykřikl Jeremy.

„Ukaž, hmm, není to tak složité kouzlo. Ale, nevím, jestli to je dobrý.“

„Co to je?“ Přidal jsem se k těm dvěma. Se mnou se k nim přihrnuli i Stefan a Elena. „Zombie? To si děláš srandu.“

„Ne, počkejte.“ Uklidňoval nás Jeremy. „Oživlí bojovníci, a budou poslouchat svého vůdce.“ No, on to není tak špatný nápad. Mrtvoly, které udělají cokoliv? Dobrej horor.

„Zvládneš to?“ zeptal jsem se Bonnie.

„Měla bych, ale musí vést někdo mrtvý… Takže upír.“

„Já to udělám,“ ozval se Stefan. Tak to ne.

„Já je povedu,“ odporoval jsem mu.

„Na co jste přišli?“ Vešla Nicolett. Měla na sobě jednoduché zelené šaty.

„Budeme tvořit armádu zombie,“ řekla jí Elena.

„Zombie? Můžu?“ Natáhla se pro knížku. Bylo zajímavé, jak se jí mělnily výrazy ve tváří, zájem, šok a… radost.

„Povedu je!“ oznámila nám. A je po sporu, ta si do toho nenechá kecat.

„Je to bezpečný?“ zeptala se Elena Stefana.

„Sakra, snad víte, že mi můžete věřit. Já vám, kčertu, nemůžu ublížit!“ Hodila knihou na zem.

„Klid,“ uklidňoval jsem ji.

Elizabeth

Podívala jsem se do knihy a zatajila dech. Oživlí bojovníci, to by mohlo vyjít. Hned jsem se rozhodla, že je povedu.  Mohla bych vidět Iana.

„Iane,“ vydechla jsem, a protože se na mě upřely zraky všech přítomných, musela jsem to říct víc nahlas. „S oživováním začneme na našem hřbitově,“ oznámila jsem jim.

„Nesmí jich být moc. Budou vysávat nějakou energii z jejich vůdce.“

„Stačí Ian, James a několik dalších,“ uvažovala jsem. „Jak dlouho budou oživlí?“

„Dvacet čtyři hodin.“ To je dost na boj s Klausem i na uvítání. Všimla jsem si, že se Damon mračil jako deset čertů dohromady.

„Tobě se ten plán nelíbí?“

„Docela ujde, ale uvědomuješ si, že to není žádné rodinné setkání, ale bitva?“ zeptal se mě. To si o mně myslí, že jsem blbá?

„Vím, co to je,“ zavrčela jsem na něj.“ Musíme vymyslet plán. A všechno klapne.“

„Promluvil generál.“ Možná by šlo oživit nějaké z mých starých známých, takový generál Lee, nebo Jeb Stuart. Ne do tohohle je nemůžu zatáhnout.

„Kapitáne, pozor!“ Postavila jsem se proti Damonovi. „Jdeme se bavit!“ zavelela jsem. Nálada se mi rapidně zvedla.

Večírek probíhal v pohodě, až do doby, než nechal Klaus Eleně zahrát písničku. Všichni znejistěli. Stála jsem sama v jednom koutě místnosti a zkoumala taneční parket. Nenudila jsem se, moc, několikrát jsem tancovala s Damonem a jednou, dokonce, se Stefanem. Všimla jsem si zmatku stranou parketu. Kolem Eleny se shromáždila naše skupina. Vydala jsem se k nim.

„Děje se něco?“ Lekla jsem se, protože mě Elena chytla za ruku.

„Klaus je Alaric.“ Otevřela jsem pusu, ale nevydala jsem ani hlásku. Na chvíli se mi zatmělo před očima.

„Čaroděj,“ vydechla jsem. „Musíme zmizet, hned!“

„Ne, nemůžeme před ním utíkat. Tady nám nic neudělá!“ zastavil mě Damon.

„Copak si neuvědomuješ, že Klausův čaroděj je mnohem silnější než Bonnie, než Emily?“ Křičela jsem na něj.

„Jdeme.“ Postavil se za můj názor Stefan.

Snažili jsme se nenápadně vytratit, ale když se nenápadně vytrácí sedm lidí, je to trošinku nápadný. Na chodbě mě zastavil Klaus, protože jsem šla vpředu.

„Bethie, nebavíš se?“ Smetla jsem jeho ruku z mé.

„Máme zábavu jinde,“ odsekla jsem a pokračovala dál.

„Jeremy půjde s Caroline k ní domů. Stefan a Elena půjdou k nám. A Nicolett a já jdeme do Sterling Hallu,“ organizoval Damon, docela se mi líbilo, když použil moje druhé jméno, tak mi říkal jenom on. Počkali jsme, až všichni odjedou na určené místo. Když jsme se my dva dostali k lesu, něco nebylo v pořádku. Prudce jsem se otočila.

„Děje se něco?“ zeptal se mě Damon. Naznačila jsem mu, ať je ticho. V tom odněkud vyskočil… vlkodlak… bleskově jsem si stoupla před Damona, přísaha fungovala. Vlk se na mě vrhl, snažila jsem se bránit, ale zakousl se mi do břicha. Všechno se semlelo rychle, Damon tomu vlkovi okamžitě zlomil vaz, ale… pro mě bylo pozdě. Vyhrkly mi slzy, hlavně bolesti, ale taky lítosti nad tím, že brzo umřu.

„Nicolett…“ shrnul mi Damon vlasy z čela a vzal mě do náruče. Ztratila jsem vědomí.