OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Never say never - 11. kapitola



Never say never - 11. kapitolaCo dohnalo Elizabeth k přiznání se Damonovi?

11. kapitola

Probudila jsem se stočená v nohou postele. Rozespale jsem zamžourala kolem sebe a chvilku mi trvalo, než jsem identifikovala zvuk, který mě probudil. Natáhla jsem se po mobilu.

„Pro-,“zívla jsem, „prosím?“

„Dobré ráno, Bethie.“ Linul se z mobilu příšerně přeslazený hlas.

„Co potřebuješ Klausi?“ Tak tohle ráno určitě nebude dobré, když začíná tímhle telefonátem.

„Nemáš hlad?“ Hlad? Už se zbláznil úplně?

„To není tvoje starost!“

„Promiň, po ránu jsi nějaká nevrlá. Chtěl jsem tě pozvat na oběd, pokud nic nemáš.“ Ksakru, proč se musí všechno pokazit najednou?

„Ty jsi v Mystic Falls?“ vyjekla jsem.

„Už od rána. Opravdu půvabné městečko. Ale, drahá, ty nezníš moc nadšeně? Měla jsi jinou schůzku?“

„Ne, neměla? Proč tu jsi, myslela jsem, že mi dáš vědět, než sem přijedeš.“ Snažila jsem se uklidnit.

„Rozhodl jsem se trochu narychlo.“ Jenom trochu!

„Dneska nemám čas, možná až večer, já totiž musím pracovat!“

„Dobře, takže večer. A kde?“ Kde, kde, kde?

„V Grillu. V osm.“ Nadechla jsem se. „Zatím.“

Chytla jsem se za hlavu a projela si prsty vlasy.  Prokrista, co mám dělat? Hmátla jsem znovu po mobilu a vytočila číslo Katherine.

„Ano?“ ozvalo se hned po prvním zazvonění.

„Máme obrovský problém. Přijeď!“ Hned jsem to položila, protože času nebylo nazbyt a já dneska nejspíš umřu, navždycky. Přecházela jsem po pokoji jako tygr v kleci. Musím poslat paní Woodovou do bezpečí. Sešla jsem dolů, kde ta milá stařenka dělala snídani. Vzala jsem ji za ramena a ponořila se do jejích očí.

„Vyjdete si na výlet do Evropy. Hned.“  Párkrát rychle zamrkala a přikývla.

„Elizabeth, dneska odjíždím na výlet.“

„Ano, samozřejmě.“ Nechala jsem ji odejít. Mezitím jsem vypnula sporák a vylila, blé, krupičnou kaši do koše.

Za půl hodiny se přede mnou zjevila Katherine.

„Co se děje?“ Probodávala mě pohledem.

„Klaus.“ Viditelně znejistěla, „ Je tady.“ Katherine si prohrábla vlasy.

„Co budeme dělat?“ Popošla po kuchyni, „Musím zmizet.“

„Najde si tě. Ale je to řešení, nemáš náhodou nápad, co bych měla dělat já?“

„Dělej si co chceš, mě jde o život.“ Co jiného by se od ní taky dalo čekat?

„Podívej se, kamarádko,“ zmáčkla jsem jí rameno, „já pro tebe riskovala život několikrát, takže bys mi mohla alespoň poradit.“

„Nevím, co takhle udělat to, co po tobě Klaus chce?“ Jo, co to takhle udělat? Říkala jsem si, ale moje svědomí, nebo co to je, mi v tom bránilo.

„Tak to se nediv, když nemůžeš, jsi potom upír k ničemu,“ ušklíbla se, „kamarádko!“

„Musím to říct Damonovi.“ Sice mě asi zabije, ne asi, určitě, ale musím je varovat.

„Jo, on je určitě ta hezčí volba, když přijde na to, kdo tě má zabít. V tom s tebou souhlasím.“ Podívala se mi do očí. „Neblázni, zmiz se mnou.“

„To nejde, myslíš, že mě Damon zabije?“

„Nevím, těžko říct. Ale nebyla bys jediná, kdo chtěl zabít Elenu a pak přežil setkání s Damonem.“ Tomu se snad ani nedá věřit.

„Ale nebyla bych ani jediná, koho by zabil.“

„To sice ne, ale nezabil tě hned, tak teď už to asi neudělá, dej na mě, já ho znám,“ usmála se, „dost dobře.“

„Fajn, takže jedeme za ním. Obě!“ Ujasnila jsem.

„Co se to se mnou děje? Místo, abych si zachránila život, pomáhám nám všem k sebevraždě.“ Pronesla dramaticky. Pak jsme mlčely a co nejrychleji běžely k Salvatorovým. Byla jsem nervózní a myslím, že být člověk, tak by se mi potily ruce a srdce pomalu vyskakovalo z hrudi. Takhle jsem byla nervní jenom vnitřně.

Vešly jsme do prostorného obýváku. Nikde nikdo. Na jednu stranu jsem byla ráda za odložení, na druhou mě tohle prodlužování mučilo.

„Damone?“ zavolala Katherine jako první. Nic. Podívala se na mě a vydala se nejspíš hledat, nebo zdrhnout.

„D-damone?“ Zkusila jsem to já, nejdřív jsem se trochu zadrhla, což bylo u mě zvláštní.

Na schodech jsem ho uviděla. Byl oblečený v tom samém oblečení, co měl na sobě včera večer. A vlasy měl rozcuchané.

„Dámská návštěva po ránu?“ Usmál se. „Jak příjemné probuzení.“ Sešel dolů.

„Nevím, jestli příjemné.“ Nadechla jsem se. Když jsem se podívala na svoje ruce, všimla jsem si, že se mi mírně klepou. „Musím ti něco říct.“ První krok mám za sebou.

„Zjistila jsi, že mě neodvolatelně miluješ?“

„Nech toho,“ řekla jsem mu tichým hlasem. Do očí se mi draly slzy.

„Zavolej i Stefana, prosím.“ Lepší to říct jednou, než dvakrát.

„Ten je zadaný.“ Přes všechny okolnosti jsem se musela usmát.

„Zavolej ho.“ Vytáhl mobil a vyťukal jeho číslo.

„Stefane, je tu po tobě sháňka. Naše pěkná slečna učitelka… Jo dobře… asi to spěchá.“ Přikývla jsem.

„Za chvíli je tady, dáš si něco k pití?“ Otočil se na mě.

„Díky, něco ostřejšího.“  Z baru vytáhl vodku a tázavě se na mě podíval. „Může být.“ Nalil ji tedy do dvou skleniček a rozhodně nešetřil.

Posadila jsem se k malému dřevěnému stolku, Damon proti mně. Rychle jsem do sebe kopla obsah skleničky. Zajímalo by mě, kde je Katherine. Damon mi sklenici rychle naplnil. Protože jsem slyšela klapnout vchodové dveře, rychle jsem vodku dopila a připravoval jsem se na smrt.

„Elizabeth. Myslel jsem, že dnes učíš?“ Elena s ním nebyla, taky dobře.

„Jo, učím,“ řekla jsem téměř nepřítomně. Postavila jsem se instinktivně směrem ke dveřím, abych mohla utéct. Sice by se mi to zřejmě nepodařilo, ale bylo to… trochu, ale opravdu trochu, uklidňující.

„Musíme si přestat hrát,“ řekla jsem slova, která jsem původně vůbec nezamýšlela vypustit z pusy.

Damon se už taky postavil, s rukama založenýma. „Nikdo si na nic nehraje,“ řekl chladným hlasem.

„To je dobře,“ vydechla jsem.

„Tak, co jsi nám přišla říct… Nicolett?“ V tu chvíli mě nejspíš zasáhl blesk. Takhle mi říkal jenom Damon, mým druhým jménem.

„Ráda tě vidím, Damone.“ Hrála jsem tvrdou upírku. A docela se mi to dařilo. Hlas se mi neklepal, byl ostrý jako břitva. Otočila jsem se na Stefana. „O tobě to říct nemůžu, bohužel, Stefe.“

Útok jsem očekával, takže jsem rychle uhnula před Damonovým chvatem. „Jsem jenom o něco mladší.“ Upozornila jsem ho. Postavila jsem se do rohu, k oknu, abych byla aspoň trochu chráněná z více stran. „Přišla jsem si promluvit!“

„Posloucháme,“ řekl Stefan a postavil se mezi mě a Damona.

„Klaus je ve městě,“ začala jsem rychle. „Přišel si pro Elenu.“

„Jak víš o Klausovi?“ zeptal se Damon.

Ušklíbla jsem se. „Toho zná snad každý upír v Anglii.“

„Jak víš, že je tady?“ Přeformuloval otázku Stefan.

„Volal mi,“ přiznala jsem.

„Ty si telefonuješ s Klausem?“ zeptal se šokovaně Stefan.

„On volá mě, ne já jemu.“ Damon zatím někomu telefonoval. „Komu volá?“ zeptala jsem se Stefana.

„Elijahovi,“ odpověděl mi Damon.

„Máme tady málo Původních,“ odsekla jsem. Elijah tu byl během pár minut. Choval se naprosto… chladně? Možná až mrtvolně.

„Slečno Sterlingová.“ Mírně se přede mnou uklonil.

„Těší mě. Jste lépe vychovaný, než váš bratr.“ Podala jsem mu ruku.

„Vždy jsem rád, když jsem lepší než Niklaus.“

„To víte, každý rád poráží své starší sourozence.“

„Promiňte, že ruším, ale máme problémy. Takže vaši konverzaci budete moct vést, až se to vyřeší.“ Skočil nám do rozhovoru Damon.

„Co se mnou uděláš?“ zeptala jsem se tak klidně, až mě to samotnou vyděsilo.

„Necháš se svázat dobrovolně, nebo budu muset použít sílu?“

„Jiná možnost není?“  Mrkla jsem na něj. „Dobře, nechám se svázat dobrovolně, abys viděl, že vám nic nechci udělat. Jak bych taky mohla, přece nemám důvod.“ Sekla jsem pohledem po Stefanovi.

Museli jsme vypadat jako v nějaké grotesce. Já šla uprostřed a kole mě byl Stefan, Damon a Elijah. Došli jsme do sklepa, kde měli půvabnou židličku, jak vystřiženou z hororu.

„Nic pohodlnějšího by nebylo?“ Chovala jsem se jako malá a věděla jsem to, takhle jsem se chovala, když jsem byla v úzkých.

„Pokud si pamatuju dobře, tak zrádci se věšeli, nebo stříleli. Tohle je proti tomu med. Nebylas to náhodou ty, kdo mě chtěl zastřelit?“ rejpal do mě Damon.

„Takže takhle se mi mstíš? Já nikoho nezradila. Nikdy jsem ti nepřísahala.“ Rychle jsem se kousla do rtu. Sakra, musela jsem se podřeknout? Co když mu to dojde?

Došlo, usmál se a odešel nahoru. Elijah mě pevně uvázal. Ze rtů mi uteklo zavrčení. Zůstala jsem tady sama.

 

předchozí další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Never say never - 11. kapitola:

1. LittleGii
16.06.2011 [15:31]

Emoticon Emoticon Emoticon dalsiiii

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!