Města Prastarých - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Adía poznává, že zdaleka neví, co všechno na světě je pravda a co ne...

27.08.2019 (11:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1051×

Nevěřila jsem na magii.

Neměla existovat. Měl to být pouze mýtus. Jenže nebyl.

Z tohoto klamu mě vyvedl velitel. Magie byla skutečná. A já jí byla právě teď součástí. Za plného poledne jsme se procházeli uličkami Nimisu a já… já byla neviditelná. Nechápala jsem, jak to dělá. Nerozuměla jsem tomu, ale stoprocentně mě lidi Nimisu nemohli vidět. Po cestě jsem několikrát potkala pánovy stráže, které mě hledaly. Chtěla jsem utéct a snažila se trhnout velitelovi i přes jeho výslovný zákaz. Ty stráže mě vyděsily a já chtěla co nejrychleji utéct.

Jenže oni mě neviděli. Nikdo mě neviděl. Podle všeho to bylo podmíněný tím, že jsem musela být v kontaktu s velitelem. V hostinci mě chytil za ruku, i přes můj odpor, a řekl mi, že ho nesmím pustit a že nesmím mluvit. Myslela jsem, že je blázen, ale pak mi ukázal proč. Velitel mluvil se strážemi mého pána a já bez problému stála vedle něho a mohla jim mávat rukou před obličejem a nic se nestalo.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to opravdu dělo.

Procházeli jsme Nimisem v těsné formaci s ostatníma dvěma vojáky. Já se držela v těsné blízkosti velitele z levé strany, za mnou byl jeden voják, jehož jsem znala pouze z vidění - měl holou hlavu a jizvu přes celou tvář. Kupodivu mu vůbec neubírala na kráse. A těsně vedle mě se nacházel voják s copem, jenž mi přinesl jídlo. Všichni jsme byli těsně u sebe, až jsem se cítila nepříjemně, ale nejspíš to bylo nezbytně nutné.

„Za chvíli dorazíme do jedné hospody…“

„Pajzlu," opravil ho holohlavý voják.

„Zmlkni, Drayi," procedil skrz zuby velitel. „Dorazíme do hospody, kde se scházejí vojáci z Efesu. Usadíme se na druhou stranu od nich. A ty mi ukážeš ty muže."

Jestli tam budou. Doufala jsem, že se nestrhne rvačka. Přikývla jsem, i když jsem byla nervózní. Místnost plná drsných chlapů mě nelákala, ale musela jsem splnit svůj slib. Pak jen doufám, že on splní ten svůj.

Stiskla jsem velitelovu ruku, jako bych se držela jediného záchranného lana, které existovalo. Velitel ke mně stočil pohled, ale vypadalo to spíš, jako by se díval na svého vojáka. Usmál se a sevřel mou ruku pevněji, jako by mi chtěl být oporou.

Hospoda již od pohledu vypadala jako to nejvíc zavšivené místo na světě. Vevnitř to bylo ještě horší. Opilců tu bylo víc než venku. Byl tu velký hluk, spoustu pití a levné holky. Tohle měl být můj osud. Být tady jako ty holky. Spoře oděné, nabízející své tělo. Vyděsilo mě, jak jsem mohla skončit nebýt toho mrtvého muže, který mě přivedl do cesty veliteli. Pro mě rozhodně platilo rčení: Všechno zlé je pro něco dobré.

V těsné formaci jsme se usadili k jednomu stolu. Velitel u obtloustlé hospodyně objednal nápoj pro sebe a své vojáky. Já měla smůlu, ale můj žaludek byl tak stažený, že bych nezvládla ani vypít pití.

Velitel se opřel o stůl. „Vojáci z Efesu se nacházejí naproti nám."

Podívala jsem se tím směrem, ale ti vojáci, kteří zabili jeho přítele, tu nebyli. Zavrtěla jsem hlavou, jakože tu nejsou. Držela jsem se jeho rozkazu nemluvit. Nevěděla jsem proč, ale umínila jsem si to zjistit, až se vrátíme zpět do hostince.

„Tak počkáme," zavrčel velitel vztekle.

Byla jsem vtísněná mezi velitele a copatého. Stále jsem byla v sevření velitelovy dlaně. Hostinská přinesla pití a odešla. Mezitím z druhé strany se k nám donesl silný hlahol od vojáků z Efesu. Všichni se smáli a působili dost opile. Bála jsem se, že se to zvrtne a skončí to špatně pro mě. Ovšem velitel a ostatní dva vojáci působili uvolněně, jako by sem patřili, jako by tohle byl jejich druhý domov.

Vojáci si stačili objednat ještě jedno pití, když se otevřely dveře a dovnitř vkročili tři muži. Při pohledu na dva vojáky se mi rozbušilo srdce. Byli to oni - ti vrazi. Chodili tu jako králové a vůbec se nebáli následků svého hrůzného činu. Oni totiž netušili, že jsou v nebezpečí. Že za chvíli jejich život skončí stejně bídně, jako začal.

Trhla jsem s velitelovou rukou, abych na sebe upoutala pozornost. Když na mě upřel svůj zrak, kývla jsem hlavou směrem ke stolu. Naklonila jsem se k jeho uchu a zašeptala: „Ti, co právě přišli. Ten s černými vlasy a ten se světlými. Ti tam byli. Ten černovlasý bodl tvého přítele."

Rozzuřil se. Jeho obličej prošel radikální změnou. Byl zuřivý. Byla bych se ho i bála… ale chápala jsem důvod jeho rozčílení, proto jsem se nebála.

Jenže jsem najednou ucítila, jak mi vyklouzává z ruky. Zděšeně jsem ho stiskla, aby mě nepustil, ale byl silný, než abych ho udržela. Pustil by mě, kdyby přes nás nedal ruku ten copatý voják. Druhý voják - Dray - mu něco vztekle říkal, ale nemohla jsem rozeznat tu řeč. Pak začali mluvit všichni tři dohromady přes sebe.

Cítila jsem se jako vetřelec a blázen. Přede mnou se odehrával boj. Jejich velitel nejspíš chtěl ihned ty břídily sprovodit ze světa. Ovládl ho vztek a neuvědomoval si, že jsem tady. Oba dva mu nejspíš domlouvali.

Najednou jsem ucítila ve svém nitru ohromný vztek, až jsem samým šokem zalapala po dechu. Úplně mě sežehl. Chtěla jsem se zvednout, vzít dýku a tomu vojákovi ji zabodnout do krku a sledovat, jak vykrvácí.

Trhla jsem rukou z dosahu velitele, abych se dostala pryč od toho hrozného pocitu, ale ten copatý mě přidržel a něco vztekle zasyčel na velitele.

Ten pocit najednou rychle zmizel a nahradil ho klid.

Podívala jsem se na velitele, abych pochopila, co se stalo. V jeho obličeji jsem spatřila šok, ale pak ho rychle schoval a nasadil vyrovnaný pohled.

Co se to teď stalo? Nechápala jsem, čeho jsem byla svědkem. Ten pocit vzteku… Byl tak ohromně silný, až mě překvapil.

Tohle nebyl můj pocit, nebo ano?

„Co se..."

„Mlč." Jeho ostrá slova nekorespondovala s jeho tónem. Byl naprosto klidný. Vzteklý velitel se během vteřiny proměnil v racionálního velitele. Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. Tak on nás málem dostane do průšvihu a mluví se mnou takhle?

„Musíme jít," promluvil dlouhovlasý voják a upřeně se díval na svého velitele. „Nejprve ona do bezpečí," ukázal na mě, „a pak teprve pomsta."

Velitel se tvářil nesouhlasně. Furt je chtěl zabít hned, ale už nebyl rozzuřený. „Jdeme," procedil skrz zuby, i když velmi nesouhlasně. Než jsme se ale zvedli, zamířil k nám jeden voják z Efesu. Nebyl to ten vrah, ale i tak mě to zneklidnělo.

„Alexiosi," zahlaholil ten voják, když přišel a poplácal velitele po zádech. Alexios? To bylo jeho jméno? V zapadlé části mé mysli to jméno rezonovalo do všech stran. Můj mozek si snažil něco vybavit, ale nešlo to. To jméno mi přišlo povědomé. Znala jsem někoho toho jména? Vzpomínky na můj dřívější život bledly. Nedokázala jsem si vybavit ani obličeje rodičů, mého strýce Satora, ani jeho bratra Castora, natož někoho jménem Alexios. Ale to jméno se mi líbilo, protože ve mně vyvolalo jakýsi pocit, vzpomínku na mou minulost.

„Salahu," pozdravil Alexios a kývl hlavou. Svou ruku s mou si stáhl pod stůl nad stehno a pohodlně se opřel o lavici. I přestože vypadal uvolněně, jeho ruka mě tiskla dost pevně, takže jsem chápala, že není z této situace nadšený.

„Už jsi našel ty vrahy?" zeptal se Salah a usadil se k nám ke stolu na malou stolici. „Víš, že poskytnu jakoukoliv pomoc."

Alexios pomalu zavrtěl hlavou. „Nenašel, ale najdu. Ale cením si tvé pomoci, jako vždy, Salahu." Jeho hlas neukazoval nic z toho, co se před chvílí dozvěděl. Lhát uměl bravurně. Rozhodně lépe než já. Měl s tím něco společného? Podle všeho to byl velitel vojáků z Efesu. Mohl vědět, co jeho vojáci provedli? Kryl by je, aby zakryl své vlastní selhání? Čest sice v tomto světě něco znamenala, ale jen pro některé.

„Je mi líto, co se stalo. Hrozná věc. Musela jich být přesila. Astien byl výtečný válečník…“

„Až se to dozvím, Salahu, tak ti to určitě poreferuju. Teď, pokud mě omluvíš, musím jít." Alexios se zvedl a mě si přitáhl těsně k sobě. Dray a copatý se zvedli synchronizovaně s námi, a než jsem se nadála, nacházela jsem se v bezpečné pozici mezi nimi. Alexios na zmírnění svých slov položil ruku na Salahovo rameno a stiskl ho. „Nicméně si cením tvé nabídky pomoci. Díky."

Salah si očividně nic nedělal z Alexiosových strohých slov. Pouze kývl na srozuměnou a vydal se ke svým mužům. My se rozešli pryč z hospody. Nestihla jsem se ani rozhlédnout a byla jsem zatažena do vedlejší uličky. Pokračoval dál ve svižné chůzi úzkou uličkou a mě táhl za ruku za sebou. Jeho vojáci nás následovali. Nikdo nic neřekl. Pak se Alexios zastavil a mě strhnul na zeď. Zahleděl se mi upřeně do očí.

„Jsi si jistá, že to byli oni?"

„Ano," hlesla jsem. „Určitě to byli oni. Ten černovlasý ti zavraždil přítele. To on ho bodl."

Alexios přikývl a něco zašeptal v té tajemné cizí řeči, kterou mluvili v hospodě. „Děkuji ti," pronesl nakonec řecky. „Přinesla jsi spravedlnost pro mého bratra."

„No, rozhodně jsi je poslala na stezku smrti," utrousil Dray posměšně. Trhla jsem sebou. Nesnažila jsem se přemýšlet nad tím, co se stane potom. Věděla jsem, že bude následovat jejich smrt. A z velké části jsem za ni mohla já. Ale kdo jsem, abych soudila činy jiných? Alexios byl nepochybně v právu, když mu tak zbaběle zabili jeho přítele.

Alexios mu něco odsekl v oné cizí řeči. On se pouze ušklíbl, ale zmlknul.

„Pojďme. Dostaneme tě zpátky do hostince." Zatáhl mě za ruku a já se podvolila. Chodit těmito uličkami bylo příjemnější, než se protahovat plně narvanými hlavními ulicemi. Tady jsem nemusela poslouchat jeho uštěpačné rozkazy, abych šla rychle, pomalu, nerozhlížela se, dívala se na cestu.

Uličkami jsme se dostali až k hostinci U Zlatého lva. Dray s tím druhým vojákem se někam ztratili. Ani jsem nepostřehla kam. Alexios mě zavedl do pokoje a tam mě už pustil. Rychle jsem od něj odskočila a zašermovala mu rukama před obličejem.

„Tak jo, kamaráde, a teď mi vysvětlíš, co tohle sakra bylo," vyhrkla jsem rázně.

Alexios se rozesmál nahlas. „Tomuhle říkáme magie, děvče. Připrav se, že tvůj svět se otočí vzhůru nohama, až vyjedeme za brány Nimisu."

„Magie neexistuje," odporovala jsem naprosto iracionálně.

Povytáhl obočí. „Pak tedy nevím, co si myslíš, že jsi viděla."

Můj mozek začal přemýšlet nad vším, co se mi za poslední dny stalo, a vypíchl tam jednu událost. Ten rozhovor s Calixem o tom symbolu, co byl na té minci. Tvrdil, že to je znak pro Atlantidu. Že to popisoval Platón ve svých spisech.

Atlantida… Šílená myšlenka, které jsem ani za mák nevěřila, ale teď… když jsem viděla to, co předváděl… Ta myšlenka mi nepřišla zas tak šílená.

„Ty jsi… ta mince," hlesla jsem. „Ten znak. Platón ho popisoval ve svých spisech." Alexios přimhouřil oči a usmál se. Opřel se o stůl a založil si paže na prsou. „Je to symbol Atlantidy. Ztraceného města, které by nemělo existovat, takže mi sakra vysvětli… jak je možné, že tuhle minci…“ Došly mi slova. Zavrtěla jsem hlavou „Jsi z Atlantidy?"

Alexios přešel ke mně a pousmál se. „Chci, aby ses připravila na to, že ráno budeme odjíždět."

„Víš, že když neodpovíš… znamená to, že mi dáváš za pravdu?"

„Opravdu?"

„Ano," přikývla jsem. „A taky je to neslušné."

„Co je neslušné?" uculoval se. Měl ze mě legraci.

Rozhodila jsem rukama. „Víš co, kašlu na to. Neodpovídej. Nezajímá mě to."

Alexios se usmál a uklonil se mi. „Odpočiňte si, má paní." Otočil se a byl na odchodu.

Opravdu mi nehodlal odpovědět. „Jdeš je zabít?" vyhrkla jsem zprudka, abych ho ještě na malou chvíli zdržela. Jeho veselá nálada ihned zmizí a najednou zvážní. Povzdechne si a otočí se na mě.

„Jdu udělat to, co je nezbytné. Pomstím svého bratra," promluvil nekompromisně.

„Ale… ten Salah je tvůj přítel. Zabiješ mu jeho muže? Nic mu neřekneš? Co když o tom věděl?“ sypala jsem ze sebe jednu otázku za druhou. Nemohla jsem přestat přemýšlet. Měla jsem tolik otázek, ale on na ně nechtěl vůbec odpovídat.

Alexios se pousmál. „Tyto problémy můžeš zanechat mně. Pevně věřím, že si s nimi dokážu poradit.“

Ne, opravdu nechtěl odpovídat a já věděla, že se můžu na hlavu stavět a on mi mé otázky rozhodně nezodpoví. Přikývla jsem tedy, jakože rozumím, a nechala ho odejít z místnosti.

Posadila jsem se na postel a přemýšlela, co jsem to vlastně teď zažila. Podle všeho magie opravdu existovala a tento muž ji ovládal. Ovládali ji i ostatní jeho muži? Opravdu pochází z Atlantidy? Nevyvrátil mi to, ale ani mi to nepotvrdil. Kde byla pravda? Rozhodně tímto moje poznání nekončilo.

Jeho slova o tom, že můj svět se otočí vzhůru nohama, až přejdu brány Nimisu, mě znepokojovala.

Znamenalo to, že tam za branami je něco většího, čemu nerozumím. A já se s tím budu muset poprat, abych přežila.

Děkuji za všechny komentáře zanechané u předchozí kapitoly. Moc si jich vážím! Doufám, že vás příběh stále baví. :-)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction