OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovec - 1. kapitola



Lovec - 1. kapitolaHope se narodila do světa stínů a nočních můr, aniž by to změnilo její srdce... Dcera temnoty s magickou mocí a lidskou duší se musí postavit proti nepřátelům, již už desetiletí sužují její druh... Teď to ale vypadá, že bude muset ve svém životě svést mnohem důležitější bitvu...

Přejela jsem si dlaněmi po křivkách boků, které těsně obepínaly černé kožené šaty, a přitiskla se k Dorianovi tělo na tělo. Poloviční upír se nenechal dvakrát pobízet, vklínil jednu svou nohu mezi mé navlečené do síťovaných punčoch a vysokých kozaček a sevřel můj zadeček v dlaních.  

Zadívala jsem se upřeně na muže na baru a viděla, jak hltá moje pohyby. Byl doslova hypnotizovaný, nespustil ze mě zrak a mé levandulové oči obtažené linkami ho spoutaly.  

Dorian mě v tanci protočil na délku paže a nechal volně plout parketem. Jakmile se naše ruce rozpojily, na mého společníka se vrhly dvě lidské ženy.  

Začala jsem couvat ven z přeplněné místnosti diskotéky a nezapomněla se svůdně podívat na svou kořist. Muž reagoval přesně podle očekávání. Zvedl se a následoval mě ven.  

Otevřela jsem těžké zadní dveře a vpadla do postranní uličky, přičemž jsem si dala záležet, aby se mi nohy náležitě pletly.  

„Ale, ale,” ozval se za mnou kovový hlas. „Nepotřebuješ pomoct?”  

Opřela jsem se jednou rukou o zeď a zakňučela. To muže pobídlo, aby ke mně přistoupil a uchopil mě za rameno. Osudová chyba! 

Pevným stiskem jsem sevřela ledové zápěstí, rychlostí blesku se otočila a prohodila naše role. Takže teď to byl on, kdo si odíral pohlednou tvář o hrubou omítku.  

„Opusť tohle tělo!” vydala jsem rozkaz.  

Smích, který vyšel z lidského hrdla, mi postavil všechny chloupky na těle do pozoru. Nebyl to zvuk, který by vydal jakýkoliv pozemský tvor. Tohle byl smích noční můry.  

Tělesná nádoba hostitele mi zvláčněla v rukou a černý stín, který ji opustil, se přenesl nad mou hlavou, aby dostal svou podobu asi metr ode mě.  

Nechala jsem lidského muže padnout v bezvědomí k zemi a zaujala bojový postoj. Věc, která na mě hleděla rudými uhlíky místo očí, se zle ušklíbla a nasála vzduch skořápkou, kterou měla místo nosu. Chrupavka se vlhce zachvěla a já ovládla nutkání otřást se odporem.  

„Cítím ve vzduchu krev králů,” zasyčela můra a rozeklaným jazykem si olízla rty.  

„Kdybys řekl božstva, vystihl bys mě lépe,” prosákl tmou samet.  

Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že ke mně míří Dorian. Jeho vysoké tělo vrhlo dlouhý stín na zašedlou zeď a během okamžiku mi stál věrně po boku.  

„Sssarvah,” prskla můra vztekle. „Dvojčata.”  

Navzdory nebezpečí jsem se pousmála. Dorian nebyl mým pokrevním příbuzným, ale protože jsme oba podědili po svých rodičích vlasy barvy podzimního listí, spousta lidí si to myslela.  

Tím ale veškerá podobnost končila. Zatímco Dorian byl věrnou kopií svého otce, až na husté kaštanové vlasy, já dostala do vínku mix všech svých předků.  

Mohla jsem se pyšnit stejnou barvou do půl zad dlouhých, kudrnatých vlasů jako můj nejlepší přítel, který celý život suploval sourozence, ale kde Dorianovy duhovky získaly nádech mořských hlubin, já oslňovala fialovou.  

Moje vyšší a mohutnější polovina srdce měla pokožku bledou jako většina aristokratických upírů, kdežto ta moje byla medová.  

A v neposlední řadě, zatímco moje zuby se vedle sebe blýskaly v dokonalé rovině, Dorian v úsměvu odhaloval špičáky, které mu příroda přiřkla ze strany otce.  

„Těsně vedle,” ušklíbl se Dorian a rozhrnul dlouhý černý plášť.  

V matném pouličním světle se zaleskly obsidiánové dýky a Dorian na chvíli splynul s nocí, aby se objevil těsně za noční můrou a bodl ji do srdce jednu ze svých zbraní.  

Nestvůra zachrčela, ale nezdálo se, že by měla v úmyslu zemřít bez boje. Spojila jsem dlaně jako při modlení, ale rozhodně jsem se nehodlala vydat po cestě náboženského rozjímání. Soustředila jsem ve svém středu oheň a ten poslušně vytvořil žhnoucí kouli, která rostla, jak jsem ruce rozpojovala.  

„Hope! Pozor!”  

Trhla jsem hlavou prudce ke straně, ale už jsem nestihla odvrátit útok dalšího z těch pekelných pěšců. Noční můra mě uhodila hřbetem dlaně do tváře a svou nadlidskou silou srazila k zemi.  

Dorian vytrhl svou dýku z těla nepřítele, vycenil špičáky a jeho vrčení se rozlehlo do každého koutu temné uličky.  

„Děti, děti,” linul se nocí hebký hlas. „Nikdo vás neučil, že se zlými hochy se nevyplácí hrát hry.”  

Snažila jsem se zaostřit postavu skrytou stíny, ale nemohla jsem rozeznat, kde začíná a končí jakýkoliv obrys. Ženský hlas zněl ale naprosto lidsky.  

Rychle jsem vyskočila na nohy a tentokrát zacouvala k Dorianovi. Stáli jsme zády k sobě, točili se v kruhu a odhadovali nepřátelskou přesilu.  

Během pár vteřin se ulička zaplnila a naše počáteční výhoda rychle upadala. Slyšela jsem srdce, které zběsile tlouklo a bušilo mi do spánků.  

„Doriane?” V tom jediném slově byly vystihnuté všechny mé obavy.  

„Neboj se,” snažil se mě uklidnit. „Dostanu nás odtud.”  

Neměla jsem pochyby o bojových schopnostech svého přítele, spíš jsem se bála, jestli budou stačit. Cvičili jsme celé roky pro tuhle chvíli, ale něco jiného byla simulace v bezpečí paláce a něco jiné mrazivá realita. Možná měl otec pravdu, když tvrdil, že nejsme připravení. Ale my oba chtěli rodičům dokázat opak. Jak hloupé mi teď naše riskování připadalo.  

„Vyvoláme oheň,” navrhl Dorian tiše.  

„Není dost času,” protestovala jsem a byla si jistá, že v mém tónu zazněla panika.  

Oba dva jsme ovládali živel, který ničil, stejně jako chránil. Ale ani jeden z nás ho neuměl použít během vteřiny. K tomu nám chyběla staletí, která měla Dorianova matka, aby ovládla svůj dar, a tisíciletí zkušeností mého otce.  

Noční můra, která mi stála nejblíže, se po mně natáhla dlouhými drápy a já ji v obranném výpadu odrazila. Stahovaly se kolem nás ve stále těsnější smyčce.  

„Nakrmte se!”  

Ten povel rozpoutal peklo. Můry dál nečekaly a vrhly se k nám s hadí mrštností. Přimhouřila jsem oči a každý sval v těle se napjal k boji.  

Přes paži mi přejel první ostrý pařát, když se uličkou prohnal mrazivý vzduch a zemí se rychle šířil led. Překvapeně jsem ucouvla, když hradba ledu vyrazila a oddělila nepřátele za neproniknutelnou zeď.  

Dívala jsem se skrze průhlednou bariéru, jak rozmazaná černá šmouha tančí v potocích krve. Byla to jatka... Můry vřeštěly děsem a ta... Věc, osoba, nebo co to bylo, se stala nezastavitelnou.  

Dorian mi pevně sevřel mou zpocenou dlaň ve své a přitáhl mě blíž k sobě. Skoro jsem ani nedýchala a strach mi sevřel útroby. Nebyla jsem si totiž jistá, zda ta věc za bariérou není horší než všechny můry světa.  

Kvílení ustalo stejně rychle, jako začalo, a když postava zahalená do černé překračovala mrtvoly, polkla jsem. Ruka s dlouhými prsty se dotkla ledové klece a ta se jako na povel roztříštila.  

Rozevřela jsem překvapením oči, když jsem spatřila muže před sebou. Pokud existovalo ztělesnění noci, potom to byl on. Černé vlasy mu padaly do očí v dlouho nestříhaných pramenech, mužné rysy se zdály v nažloutlém světle krutě chladné a ty oči, bohové...  

Dívala jsem se do nejhlubšího kruhu pekla. Obsidiánová barva duhovek téměř splývala s čočkami. Zvedl se vítr a zanesl ke mně kořeněný pach muže. Mohla bych přísahat, že už jsem ho někdy cítila.  

Ale když jsem se pátravě zadívala do té krásné tváře, její rysy změnila nezředěná nenávist. Cizinec na mě upíral svůj ledový pohled a já si byla jistá, že kdyby mohl zabíjet, byla bych už dávno mrtvá.  

Dorian zavrčel a schoval mě za svá záda.  

„Klid, chlapče. Stvořitelově dceři nic nehrozí.”  

Zvuk jeho hlasu mě pohladil po kůži jako teplá kožešina a já zatřásla hlavou. Něco bylo moc špatně a já netušila co přesně. 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec - 1. kapitola:

4. E.T.
21.01.2019 [19:10]

Krásný. Emoticon Emoticon Jen tak dál. Emoticon Emoticon Emoticon

3. Maya666
21.01.2019 [12:34]

Tak tahle povídka bude taky dost dobrá... Emoticon Emoticon

2. Veva
21.01.2019 [11:43]

Uuuuu....to vyzera dobre Emoticon
Ale ako sa asi moze citit jej otec ked ju vidi v tych sexi satach uff Emoticon Emoticon
Ale som rada, ze pises pokracovanie Emoticon

1. Rusallicka
21.01.2019 [9:57]

Dost dobře napsané od tebe. Už se těším na další díl. Měla by jsi napsat i pokračování všech povídek. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!