OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lost of the Love - 1. kapitola

01.11.2014 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1693×

Vystoupit z toho zpropadeného letadla byla ta nejtěžší věc, jakou jsem během posledního půl roku musela nevyhnutelně udělat. Ten příjemný fakt, že to je na karibském ostrově Curaçao, mi to nijak neusnadňoval. Sluníčko nádherně svítilo a hřálo, nebe bylo blankytně modré a vzduch klasicky tropický. Stejně jsem na pevnou horkou zem vstupovala jako úplně poslední pasažér, a to jen proto, že se na mě personál letadla blbě koukal, cože to jako vyvádím a nehrnu se z letadla nadšeně ven jako ti ostatní. Během letu jsem si celou dobu opakovala, že musím zachovat naprostý klid. Nic z toho, co mě tu během těch čtrnácti dní čeká, se nedá vyhnout, takže ta panika, kterou momentálně cítím, tak ta je mi naprosto k ničemu. Na druhou stranu, po půl roce, kdy jsem nechala svoji minulost daleko za sebou, a v žádném případě jsem se k ní nevracela, znovu otevřu tu Pandořinu skříňku a nechám vyjít ven všechny ohavnosti, které v ní byly bezpečně uzavřené. Nedělám to snad proto, že bych na to byla psychicky připravená, poněvadž to nejspíš nebudu nikdy, ale jednoduše a prostě nemám na výběr. Můj nejmilejší a jediný bráška se tu bude pozítří ženit, takže tu bezpodmínečně musím být, i kdyby měla nastat zanedlouho v hotelu Acoya apokalypsa. Jenomže ta vlastně stejnak nastane, jen co se postavím čelem své ošklivé minulosti. Těch věcí, které tu musím, je protentokrát nějak moc. No, půl roku jsem se v podstatě flákala a tohle je dobrá šance jak naskočit zpátky do sedla, takže jdu na to.

Kdybych to možná přestala tolik dramatizovat a přijala to rozporuplné vědomí, že po celkem dlouhé době budu muset čelit tomu, před čím jsem tenkrát utekla. Ano, doslova jsem prchla ze Států a vrátila jsem se domů, kde jsem se jakžtakž dala dohromady. A pro přesnost, neutekla jsem před něčím, ale před někým. Především před jedním určitým člověkem, který patřil dlouhá léta mezi lidi, kteří pro mě byli ze všech nejdůležitější a který se po několika nedorozuměních, hádkách a společně strávených žhavých nocích stal úplně tím nejbližším člověkem, který pro mě vůbec kdy existoval. A o kterém jsem se pak dozvěděla, že je to ten největší zrádce a lhář, kterého jsem kdy potkala a který mi ublížil jako nikdo předtím. To mě smetlo takovým nehorázným způsobem, že ačkoliv jsem se těch šest měsíců celkem úspěšně vyhýbala veškerým vzpomínkám na věci předešlé, teďka mě nevyhnutelně dostihly a pěkně se mnou cloumaly. Každopádně jsem se zařekla, že nikdo z těch lidí, kteří onehdy přihlíželi tomu mému osudovému ponížení a kteří jsou tu také pozvaní, nepoznají, jak hluboce mě to poznamenalo a že to na mě mělo vůbec nějaký dopad. Hodlám předstírat, jako by se nic nestalo a jako by se ty čtyři roky mého života v LA snad ani neodehrály. Pro moje vlastní psychické zdraví i moji pověst mezi ostatními, kterým do toho sice absolutně nic není, ale je mi jasný, že já a on tu budeme rozhodně ty nejvíc sledované osoby, samozřejmě hnedka po svatebčanech, kvůli kterým tu všichni jsou.

Těch čtrnáct dní tu zvládnu se vztyčenou hlavou, i kdybych se kvůli tomu měla přetrhnout. A pak se opět budu moct ponořit do těch ponurých a mizerných nálad, se kterými jsem bojovala několik týdnů potom, co jsem přiletěla do Španělska. Nejsem taková frajerka, že bych se z toho dokázala oklepat ze dne na den a vesele jsem fungovala dál, aniž by se to na mně nějak neprojevilo. Ale každopádně svedu obdivuhodně předstírat, a tyhle dva týdny v Karibiku budou nejpravděpodobněji můj životní výkon v dramatickém herectví. Nicméně když tohle pominu, plánuju si to tu maximálně užít, protože jak často se člověk dostane na jeden z nejkrásnějších ostrovů přenádherného Karibiku a na jeden z nejluxusnějších hotelů, který se tu dá sehnat? Jako modelka jsem již viděla během své kariéry hodně, ale tady mě to stejně fascinuje. Zatraceně, už se těším na ty bary s těmi úžasnými míchanými drinky, které se dají sehnat jenom zde. Bez nich to tu totiž rozhodně nezvládnu.

V letištní hale na mě trpělivě čekali Luca s Anastasií a jejich zajisté zpočátku zářivé a nadšené úsměvy jim pomalu opadaly, když přihlíželi hemžícímu se davu, ve kterém ta jediná osoba, na kterou nedočkavě čekali, chyběla. Přece si nemyslí, že bych jim odpřísáhla svoji účast a potom nepřiletěla?! Tím by mě decentně urazili. Především by se mě dotklo, že by se domnívali, že bych si nechala ujít takovou velkou událost. Tu největší v jejich společném životě. Jenom kvůli tomu, že jednomu ze svědků nemůžu přijít na jméno, které velmi dobře zná půlka planety. Já osobně bych o něm ale nejraději nikdy neslyšela.

„Nerio!“ zvolal ke mně můj bratříček radostně, když mě mezi těmi cizinci a turisty konečně zaregistroval. Než se tak stalo, málem jsem si vykloubila ruku v lokti, jak jsem na ty dva usilovně mávala. Jsem asi víc nenápadná, než bych si kdy myslela. I když, ty velké tmavé inkognito brýle společně s velkým slaměným kloboukem mi nejspíš na obyčejnosti nepřidávaly, ale vzhledem k tomu, že mi díky nim byla vidět pouze půlka obličeje, to jejich přehlédnutí mě bych brala za docela pochopitelné.

Setkali jsme se s Lucou na půli cesty v medvědím objetí, přičemž mě bráška trošku zvedl do výšky a jemně se mnou zatřepal ze strany na stranu. Oba dva jsme se culili od ucha k uchu a já jsem mu jako bonus vlepila hudlana na tvář. Strašně ráda jsem ho konečně zase viděla.

„Tak hrozně ráda tě zas vidím, Luco!“ přiznala jsem šťastně a zajela jsem mu rukou do vlasů, které jsem mu rošťácky načechrala. „Tebe taky, Anastasie. Vypadáš mimochodem úžasně, naše nastávající,“ otočila jsem se k Anastasii, jakmile mě Luca spustil zas dolů, a který mi nestihl ani odpovědět na tu moji poznámku, takže se dál jenom potřeštěně šklebil jako ten Šklíba z Alenky. Nato jsem se vrhla Anastasii kolem krku, která moje vřelé objatí spokojeně přivítala.

„A my tebe, Nerio. Už je to celkem dlouho, co jsme tě viděli naposled. A jsme opravdu moc rádi, že jsi přijela,“ pochvalovala si Anastasie moji statečnost, která se nezalekla ani před touhle krutou zkouškou.

„Přece bych neodmítla pozici hlavní družičky. To ani náhodou!“ vyvedla jsem ji okamžitě z toho mylného domnění, že bych pro svoji vlastní duševní pohodu obětovala takovou důležitou úlohu v téhle jedinečné svatbě, kterou mi nabídla sama Ana ze své vlastní iniciativy. Fakticky by mě nenapadlo, že mě požádá o to, abych jí šla za hlavní družičku. A takovéhle nabídky se prostě neodmítají, ať se děje, co se děje. Normálně mě to dojalo, když se mě na to nejistě zeptala, poněvadž asi očekávala, že to odmítnu. Nikdy! Neupřednostnila bych sebe před lidmi, na kterých mi takhle hodně záleží.

„Za to ti ještě jednou strašně moc děkuju. Je to pro mě opravdu velká pocta, Ano,“ poděkovala jsem jí zcela upřímně a vděčně a záhy jsme se obě pustily a mírně jsme od sebe ustoupily.

„Není vůbec zač. Byla jsi první, kdo mě napadl, takže jsem to zkusila a jsem fakt ráda, že jsi přijala,“ svěřila se mi se svojí metodou výběru hlavní družičky, která mě nefalšovaně potěšila. „A taky vypadáš dost dobře, Neri. Nový účes, že?“ dodala obratem Ana těsně předtím, než jsem se opět otočila na brášku s tím, abych se ho zeptala na zbytek naší rozvětvené famílie.

„Chtěla jsem trochu změnu, ale přitom zůstat u toho svého,“ vysvětlila jsem svůj nejnovější účes, který tkvěl ve světlejším odstínu mých konečků. No jo, ani já jsem neodolala trendu stínování.

„Luco, naši už jsou na hotelu, že jo?“ ujišťovala jsem se v tom, že naše rodinka dorazila vcelku a bez újmy, protože zatímco naši mířili sem, já jsem měla ještě nějaký vyřizování na úřadech.

„Jo jo, a užívají si ho se vším všudy,“ poznamenal pobaveně Luca a já jsem si to uměla naprosto přesně vybavit, jak to tam asi vypadá. Našich je vždycky všude plno. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase s nimi a nechám se pohltit tou bezstarostnou a klidnou aurou, která všechny členy mé rodiny obklopuje. I proto bylo tak snadné v jejich blízkosti nechat minulost nedotčenou. A právě proto jsem odjela domů. Počítala jsem s tím. No, spíš jsem na to vyloženě spoléhala. Kam se lidi vrací, když je jim nejhůř a doufají, že tam se jim uleví. Přeci domů. Ovšem, když je všechno takové, jaké to má správně být…

„Tak vyrazíme za nima, ne? Já si jen ještě vyzvednu zavazadla,“ navrhla jsem jim rozjařeně, což mi oba svorně odsouhlasili odkýváním hlavy, takže nebyl jediný důvod proč nadále otálet. Brácha mi pomohl s třemi mohutnými cestovními kufry, které jsem měla naprosto narvané všelijakým oblečením, doplňky a líčením. Typická modelkovská výbava, bez které se nikde neobejdu.

Hotel Acoya bych popsala velice výstižným slovním spojením, a to hotový ráj na zemi. Přestože součástí hotelu byl veliký bazén s křišťálově průzračnou vodou, necelých dvacet metrů od hotelu byla pláž s vstupem do nejskvělejších vod ze všech moří a oceánů. Karibik je prostě Karibik, co si budeme povídat. Vybavení a styl hotelu byl nečekaně laděný tématicky, takže spousta přírodních materiálů a veselých barviček. Mělo to na mě ohromně kladné působení, protože mě to jistým způsobem uklidňovalo, a to mi teda náramně bodlo.

Zabydlela jsem se ve svém apartmá, nutno podotknout, že pro jednoho, nebo teda pokoj pro dva, ale doslova jsem si vyžádala, že v něm chci být ubytovaná sama. Zvykla jsem si večer usínat nerušeně a o samotě. Mít svůj vlastní prostor pro sebe, kdykoliv ho jen budu potřebovat.

Tady jsem ale prozíravě předpokládala, že to úplně takhle lehké nebude. Potvrdilo mi to neomalené bušení na dveře, které mě vyrušilo od vybalování si několika zbývajících kousků mého karibského šatníku. Úlekem jsem nejprve nadskočila a přitom jsem nechtěně upustila šifonový, asymetrický, tyrkysový top na zem. Srdce se mi nejprve úplně zastavilo, načež se opět rozběhlo bleskovým tempem kupředu a nejspíš se mi chtělo zběsile probubnovat skrz hrudní koš ven a utéct někam hodně daleko. V první chvíli mě totiž úplně spontánně napadlo, že tam za dveřmi stojí on. Nemám nejmenší ponětí, proč jsem zrovna napoprvé pomyslela na něj, ale značně mě to znepokojilo. Neznamená to třeba, že si moje masochistické podvědomí částečně přeje, aby tam skutečně stál on? Že si ho doopravdy přeju vidět, přestože pořád nesvedu vyslovit jeho jméno, byť jen potichu či pouze v duchu? Ale asi ano, moje zvědavé já je dost neodbytné.

Sebrala jsem všechnu svoji kuráž a vyšla jsem vstříc dveřím otevřít onomu nezvanému návštěvníkovi. Přímo před nimi jsem se zastavila, ještě jsem se několikrát prodýchala a potom jsem je zbytečně prudce otevřela, jako bych se nemohla dočkat, až spatřím tu osobu, která je za nimi.

„Díos mio,“ vypadlo ze mě konsternovaně, jelikož se ta moje prvotní myšlenka do puntíku vyplnila. Stál tam samotný Leto mladší a koukal na mě nejspíš naprosto vyjeveně jako já na něj. Bušící srdce jsem měla zničehonic až v krku a polilo mě z toho normálně horko. Moje bojácné já se pohotově přihlásilo do služby tím, že jsem mu zase práskla dveřmi před nosem, o který jsem se okamžitě křečovitě opřela, abych předešla tomu, že klesnu k zemi, poněvadž se mi udělalo nějak slabo a cítila jsem se poněkud malátně. Znovu jsem provedla jedno ze svých oblíbených dechových cvičení, které mi pomohlo načerpat potřebnou sílu k tomu, abych ty dveře zase otevřela a postavila se tváří v tvář svému nejděsivějšímu strachu.

„Co tu děláš?“ vyrukovala jsem na něj vzápětí, když jsem prostým pohybem zrušila tu dřevěnou stěnu mezi námi. No, nutno podotknout, že jsem ty dveře vyloženě rozrazila. Jared tam ještě pořád stál, přesně na tom samém místě a přesně s tím vyděšeným výrazem v obličeji. Důkladně jsem si ho prohlédla, od hlavy až po paty. Vypadal zatraceně dobře. A dost se změnil. Zřetelně na sobě zamakal a vlasy mu hodně povyrostly. Ooh, mierda, on má taky ombré?! Je to víc trapné nebo úsměvné? Rozhodně víc trapné…

„N-no… Já, já… Zapomeň na to,“ zpanikařil zničehonic, což mě ani nijak zvlášť neudivilo, když jsem na něj tak vyjela, načež se ke mně otočil zády a úprkem zmizel v útrobách hotelu. Tak tohle bylo super divný. Kam se za tím hrabe naše stejná vlasová vychytávka. Ty jo, a stalo se to doopravdy? Poslední týden jsem na něj totiž usilovně myslela poměrně často, takže není vyloučené, že tohle byla pouze velice realistická a důvěryhodná halucinace. Však jeho mám již natolik detailně nastudovaného, že by se mi to klidně mohlo stát. A občas mám takové pochybné stavy, kdy si přijdu na hraně příčetnosti. Obzvlášť jsem se s nimi potýkala několik uběhlých měsíců.

Zůstala jsem tam po nějakou dobu rozpačitě stát, zvláštně shodně s dobou, kdy se vzduchem nesla jeho podmanivá vůně, která nakonec po čase nenápadně vyčpěla. I po jeho unáhleném odchodu jsem ho měla neustále živě před sebou. Zejména ty jeho obrovské, modravé duhovky, ve kterých jsem i za ten kraťoučký moment spatřila spoustu nesouvisejících emocí v popředí s nejistotou, obavami, ale také radostí a úlevou. Když jsem se přestala soustředit na ten nejobdivuhodnější odstín modři na světě, jejíž jedinečnost nedostihlo ani karibské moře nebo zdejší čiré nebe, zaměřila jsem se znovu na jeho celého. Změnil se opravdu nepřehlédnutelně. Zjevně na sobě ještě zapracoval a nabral další svalovinu, čehož si vskutku nešlo nevšimnout i přes zapnutou košili, která mu vlastně tu nově vydřenou maskulaturu opravdu dobře zvýrazňovala. Košili si důmyslně zvolil v havajském stylu a v barvě jeho očí. Zatímco kvapem odcházel, neudržela jsem se a sjela jsem pohledem na jeho sexy pozadí, které ve mně ihned vyvolalo naše společné pikantní zážitky. Tyhle ožehavé myšlenky mě přiměly ty dveře znovu obratem zabouchnout a jít se zchladit neperlivou vodou s ledem, kterou jsem měla postavenou na stole. K tomu stolu jsem se rovnou i usadila, abych si tuhle naši první vzájemnou interakci po předlouhých šesti měsících, kdy jsme se viděli naposledy, trochu probrala. Nebo spíš abych se z ní probrala.

Nedostala jsem k tomu ale příliš prostoru, protože asi po dvou a půl minutách se mi dobýval dovnitř další narušitel. Pěkně bych lhala, kdybych popřela, že ve mně znovu hrklo jako ve starých hodinách, ale protentokrát mi můj soudný rozum napověděl, že naopak ten jeho rozum ho sem zpátky nepřivede. I dle toho méně naléhavého a něžnějšího klepotu bych si tipla někoho stejného pohlaví. I proto se mi šlo otevřít daleko lépe než prvně.

„Nerio! Už máš vybaleno? Protože na dnešní den mám připravený úžasný program a ty u něj nesmíš chybět, jakožto moje hlavní družička, sestra mého budoucího manžela a moje dobrá kamarádka!“ vybafla na mě okamžitě Anastasie, jakmile mezi futry uviděla necelou polovinu mojí tváře. Zřejmě se nemohla dočkat, až mi tyhle lákavé noviny sdělí. Zaskočeně jsem na ni zamrkala, když to na mě takhle vybalila.

„Ale jo. Sice mi zbývá pár drobností, ale ty počkají. A ten program obsahuje konkrétně co?“ zajímala jsem se aktivně, protože ona by mi to beztak předem vyzvonila, takže jsem jí takhle aspoň udělala radost svým zájmem.

„No tak ovšemže pláž a moře. Potom lázně, kde si skvěle odpočneme, protože večer nás čeká moje rozlučka! A tam to dneska jaksepatří rozjedeme!“ tetelila se štěstím z toho, jak si to tu perfektně naplánovali a já zrovna tuhle nabídku přijala s horlivým přitakáním. Musím se nutně napít, a při rozlučce to nebude v podstatě vůbec ubohý, když se zpiju do němoty. Na nevěstinu počest, což bude parádní výmluva pro ten můj dnešní prapodivný střet s ním, který mi zahltil mysl nezodpovězenými otázkami, na které si neumím sama odpovědět.

„Tenhle plán se mi líbí,“ podotkla jsem uznale, aby se Ana ode mě dočkala řádné pochvaly a byla jsem jí skutečně vděčná, že na mě takhle dohlíží a samostatně mě zapojuje do dění, protože bych byla nejspíš schopná si sednout do kouta a probírat se veškerými zákoutími ve své zmatené hlavince.

„Ještě aby ne, zlato. Takže se rychle sbal a jdeme. Zbytek na nás čeká na terase,“ pobídla mě rozjitřeně, když jsem ji od vysluněné pláže zdržovala evidentně pouze já. Nedělala jsem to s dobrým svědomím, ale ta její poslední věta mě doslova vyděsila.

„Zbytek? A to znamená kdo všechno?“ neudržela jsem se a zeptala jsem se na to rovnou, jelikož mě ta chuť se jít bavit najednou dočista přešla.

„Nerio, tady se mu stejně nevyhneš,“ připomněla mi soucitně, ale zároveň decentně káravě, že zrovna tohle řeším, přestože jistojistě vím a jsem smířená s tím, čemu jsem se přiměla se postavit. Jenomže jedna věc je se k tomu odhodlat a další k tomu opravdu přistoupit. A ze mě to zatvrzelé odhodlání nějak s tím mým příjezdem jaksi vyprchalo.

„Máš pravdu, promiň. Já jen že… No nic, jdeme,“ usoudila jsem, že si pro sebe nechám tu informaci s tím, že už jsem s ním dneska jedno bleskové dostaveníčko měla. Nechci tím nikoho zatěžovat. Jsou to vlastně jen moje problémy, takže by ode mě bylo bezohledné, kdybych je vnucovala ostatním. Zvládnu to i bez toho, aniž bych ze sebe všechno to, co mě tak hutně zatěžuje, jakkoliv ventilovala. Jinak to nejde.

Sbalila jsem si nezbytné věci na pláž do velké tašky, aby se mi tam všechno s přehledem vešlo, v rychlosti jsem na sebe natáhla nápadité jednodílné plavky z dílny Victoria´s Secret, přes sebe jsem si ještě natáhla takové lehoučké, poloprůhledné, plážové šaty, aby se neřeklo, a mohla jsem vyrazit. Ana tam mezitím skoro vystála důlek, jak se nemohla dočkat, až se konečně dostane k vodě. Určitě nebude jediná…

Nejprve jsem si chtě nechtě musela projít uvítacím procesem, kdy jsem se pozdravila se všemi těmi lidmi, na které jsem se ukázkově vykašlala. Ani jediný z nich mi ale nedal byť jenom pouhým náznakem na odiv, že by mi ten můj úprk nějak vyčítal. Všichni byli spíš naprosto ohromení z toho, že mě tu vidí a dokonce se tvářili, jako že jsou za to vděční. A třeba fakt že jsou. Třeba jsem jim opravdu chyběla. Stejně jako oni mně. Strašně se nadchnuli Tomo s Vicki, kteří mi doopravdy neskutečně scházeli. Kupodivu vypadali v tomhle prostředí ještě zamilovaněji než obvykle. Spíš jako by se tu měli brát oni než můj brácha s jeho životní láskou. Celkově mi to ale zvedlo náladu, až se mi dokonce povedlo z hlavy na chvíli vytěsnit jeho. Zaměstnala jsem se obvyklými dotazy, které se vedou při takových běžných rozhovorech a jejich zodpověděním, což jsem vážně uvítala.

Ovšemže tam on nemohl chybět, no, ani jeho starší bratr, kterého jsem viděla po těch šesti měsících dnes taky poprvé. A páni! Leto starší se změnil mnohem viditelněji než ten mladší. Shodil vlasy, takže mu na hlavě vznikl takový nedbalý rozcuch, který mu neskutečně sedl. Aspoň tenhle účes nepoutal takovou pozornost na ty jeho kouty, které ale předtím chytře skrýval pod klobouky a čepice. Na tváři si ponechával několikadenní strniště, které mírně zjemňovalo jeho ostře rýsovanou tvář, ve které o to víc vynikly ty jeho čokoládové oči. Celkově na sobě taky fest zapracoval a vybudoval si podobně svalnatou postavu jako jeho bratr. Oba dva neuvěřitelně prokoukli. Jako by jim ty naše společné události a moje dlouhodobá nepřítomnost jenom svědčily. Decentně se mě to dotklo, protože já se stále uvnitř cítím jako zlomená chudinka a navenek taky nic moc. Přivykla jsem si používat termín, že jsem vybledla. Sedí na mě vskutku dokonale…

Sotva čtvrt hodinu jsem vydržela na lehátku pod bambusovým deštníkem a marně se pokoušet nesledovat ty dva, jak se ve vodě s dalšími kamarády skvěle baví. Potěšilo mě, že jsou ti dva opět zadobře a funguje to mezi nimi zjevně jako dřív, však to jsou vlastní sourozenci, jedna krev, ale o to nesnesitelněji mě týralo přesvědčení, že jsem takhle nechutně zahořklá. Odebrala jsem se k nejbližšímu baru, kde jsem si objednala klasické mojito, abych si trochu uklidnila svoje silně pokoušené nervy.

Zanedlouho se ke mně přitočil můj vyvedený sourozenec, který mě sjel kritickým pohledem, ale v jeho očích se skvělo bezbřehé pochopení a taky škodolibé pobavení. Posunky si objednal to samé pití, co jsem prozatím řízeně usrkávala a opřel se loktem o barový pult jako těžký pohodář, který si zrovna vyhlídl svou novou oběť, kterou se tak akorát chystá sbalit. Upoutat on tedy umí…

„Tak už jsi je viděla, co?“ vydedukoval zcela správně a symbolicky si cinknul svojí sklenkou o tu moji, když jsem ji neměla zrovna přiloženou u úst. Kysele jsem se zašklebila a nakrčila jsem opovržlivě nos, že si nedá pokoj a načíná právě toto velice ošemetné téma. Ale já jsem jeho záměry chápala a cenila jsem si jich. Nicméně mi beztak momentálně vůbec nesedly.

„Jak bych je mohla nevidět?“ opáčila jsem zbytečně popuzeně, poněvadž tu při mně stojí hlavně proto, aby mě podpořil a povzbudil. Napravila jsem si to štěněčím pohledem, kterým jsem vše rychle urovnala. „Jestli jsem neměla halucinace, tak za mnou Jared odpoledne přišel,“ svěřila jsem se mu bez nějakého promyšlení, jestli vůbec mám nebo nemám. No co, on s tím první začal a já mám očividně potřebu o tom mluvit. Tohle zatěžování někoho není, když s tím on sám začal.

„Kolikátý to máš drink?“ utahoval si ze mě Luca nevybíravě, ale fakticky mi tím pomáhal. S citem jsem do něj žďuchla, abych mu nevylila to pití, kterého měl něco málo pod ryskou. Pokrčil ramena, jako že nevědomé neviňátko, na což jsem na něj pochybovačně vyplázla jazyk. „A co se stalo?“ vyzvídal vzápětí opravdu zaujatě, protože Luca neustále platil za toho jediného člověka, který byl do toho všeho zasvěcený do posledního puntíku. Moje rodina akorát ví, že se mi v Americe stalo něco hodně ošklivého a proto jsem se k nim vrátila léčit si ublížené srdíčko. Neptali se mě, nenaléhali na mě. Dělali mi jen, co mi na očích viděli, což jsem jim v určitou dobu musela již zakázat, protože to bych je spíš využívala, než je nechala mě vytáhnout z toho nejhoršího.

„Přišel a zase odešel,“ shrnula jsem výstižně, abych se v tom zbytečně nepitvala, což by mi akorát přitížilo, a to by se i zajisté negativně promítlo.

„Takže co?“ tahal ze mě moje dojmy, které jsem si doposud nestihla přesně vytříbit, takže jsem ani nevěděla, jak na to v odpovědi reagovat. Proto jsem protáhla ústa dolů a tentokrát jsem zahýbala rameny já.

„No… nic,“ zhodnotila jsem maximálně objektivně, načež jsem se několika osvěžujícími doušky napila.

„Asi tě chtěl jen vidět. Víš, jestli jsi fakt tady. Není jedinej, kdo tomu moc nevěřil, tak se šel nejspíš přesvědčit na vlastní oči. Tak to aspoň chápu já,“ podělil se se mnou o svůj názor, na který jsem se ho mimochodem vůbec neptala, a ve kterém si do mě stihl navíc šikovně rýpnout, s čímž jsem se smířila již dávno, že si budu muset projít takovýmihle přímými narážkami. To by nebyl Luca, kdyby mi to nedal sežrat, ale já si to zasloužím, protože jsem se na něj, a na mnoho dalších lidí, sobecky vykašlala a myslela jsem jen na sebe.

„Ty máš vždycky jedinečný pohled na věc,“ pokusila jsem se si vyžehlit to svoje provinění, ale bylo mi jasné, že tohle je zatraceně málo. Budu se mu omlouvat ještě tak půlku svého života, než mi to nadobro odpustí.

„Luco, promiň mi to, prosím. Nebylo to ode mě správné, že jsem vás tam všechny nechala. Ale pro mě to v tý situaci byla jediná správná věc, abych se z toho dostala, chápeš? Ale teďka jsem už tady a jsem připravená vám to všechno vynahradit. Vážně,“ domlouvala jsem mu prosebně, aby mě příliš nekritizoval.

„S tím se počítá, sestřičko. Akorát by mě zajímalo, jestli máš vůbec ponětí o tom, co kvůli tomu budeš muset všechno podstoupit. Odhalila ti už Ana ten její dokonalý čtrnáctidenní plán?“ Rozesmál se Luca trošku vysmívavě, protože on přesně ví, co nás tu všechny čeká a nemine. Já jsem zatím nevěděla ani o třetině, ale neměla jsem nárok proti čemukoliv protestovat, ať se bude jednat o cokoliv. Nemám sebemenší nárok…

„Nechám si to radši dávkovat po dnech, aby toho na mě nebylo moc. Už takhle mám co dělat,“ poukázala jsem na svoji nevyhnutelnou krizovku, která mě přemohla o něco dřív, než jsem předpokládala. Jinak řečeno, ten alkohol mě přemůže o něco dřív.

„Jestli budeš vypadat míň otráveněji, jen dělej,“ uštědřil mi další trefnou poznámku, kterou doladil povzbudivým mrknutím. Teďka bude navíc i sarkastický? Paráda…

„Vážně se omlouvám, bráško. Já se vzchopím, jen se neboj. Ještě tak dvě, tři mojita a bude mi fajn. Mimochodem, nevíš o nějakém vlasovém stylistovi tady? Anebo kadeřníkovi, to je fuk,“ změnila jsem obratně téma, když toho stávajícího jsem začala mít jaksi dost. Chvíli Lucovi trvalo, než pobral, proč se ho ptám zrovna na tohle, a stalo se to až potom, co se podíval na vysmátého a rozdováděného Jareda, jehož vlasy nespoutaně vlály ve vlažném větříku, když čekal, až na něj přihrají míč. Pak na mě Luca hodil takový zaražený pohled s podtextem toho, jestli to myslím opravdu vážně. Ten jeho výraz mě okamžitě rozesmál a ten pocit přitom smíchu byl vážně opojný. Za poslední dobu jsem si ho moc neužila. Nakonec to tu třeba nebude takové peklo. Spíš jenom něco jako očistec.

Čauky mňauky všem! :D Prvně začnu omluvou, která je určitě na místě. Vím, slíbila jsem, že začnu zveřejňovat už v září, což zjevně nevyšlo. Důvody vás zatěžovat nebudu, ale pro objasnění, nebylo to mou leností. :D Každopádně jsem zpátky s novou řadou, kterou mám rozpracovanou opravdu tak zlehka, takže tentokrát nezaručuju, že se na nové díly čekat nebude, ačkoliv se vynasnažím, aby se to nestalo. Jako čtenářku mě to vždycky rozčilovalo, takže se tomu pokusím vyhnout. 

Vůbec netuším, jak dlouhá tahle řada bude, protože ji úplně přesně naplánovanou nemám, ale podle nynějšího tempa se mi zdá, že se pravděpodobně opět přiblížím rozsahu té minulé. Možná ho i překonám, uvidíme. Upřímně doufám, že povídka bude mít aspoň poloviční úspěch jako první řada, jelikož samozřejmě počítám s tou několikaměsíční prodlevou a ztrátou zájmu. Kdyby to bylo tak, jak možná dost naivně doufám, měla bych neskutečnou radost, ale tu budu mít i z jednoho jediného čtenáře, o tom žádná. Takže všem, kteří se znovu vrhnou do příběhu o jedné modelce a jednom hollywoodském zpěvákovi a herci, nesmírně děkuju a přeji vám, ať si ten příběh pokud možno co nejvíce užijete. Těším se na Vaše jakékoliv ohlasy! :) Moc a moc. :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 1. kapitola: