OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XIV.

06.07.2019 (12:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 959×

Co Lokiho štve víc?

„J-jak jako ne? Loki!“ Poslušně jsem nakráčela do svého pokoje. „Hej! Já tě slušně požádala, a ty takhle? Co mám jako teď, podle tebe, dělat?! Jak to mám sama-“

„Bráðr fegrð!“[1] vydal nebezpečný, hrdelní zvuk zřejmě v rodné staroseverštině, jenž mě, pravda, trochu znepokojil. Zabouchnul za sebou dveře a já netrpělivě rozhodila rukama.

„To se ti to nadává, když netuším, co říkáš!“

Zacukalo mu v koutcích, z čehož bylo jasné, že se bavil na můj účet. Bastard jeden zatracenej!

„Zklidni svou mysl, pokud to dokážeš, Ohnivá,“ doporučil mi. Chtěla jsem se s ním přít, ale pak mi došlo, co zamýšlel. Chtěl mě to naučit, abych ho příště neotravovala žádostí o přeměnu.

Přimhouřila jsem oči v nevyřčené výhružce. Varovala jsem ho, že jestli na mě něco zkusí, až se budu soustředit na to, co mi dal za úkol, budu se bránit. On ale kývnul hlavou, jako by mi dával svolení a zároveň mě tím vyzýval k akci.

A tak jsem si frustrovaně shrábla vlasy na jednu stranu, zhluboka se nadechla a s výdechem zavřela oči.

„Představ si něco, co tě uklidňuje,“ brouknul Loki. Ostražitě jsem otevřela jedno oko, protože jsem slyšela, že se přemístil. Teď seděl v křesle u okna a se zájmem mě pozoroval.

„Soustřeď se,“ napomenul mě.

„Co by to mělo bejt?“

Dokázala jsem si domyslet, že trhnul rameny. „Cokoli. Příjemná vzpomínka z dětství, klidné místo, které v tobě vzbuzuje pozitivní emoce, kniha, kterou ráda čteš…“

Vybavila jsem si sebe sama, sedící na lavičce v Central Parku.

„Reálněji,“ mlasknul nespokojeně. „Musíš být co nejdůslednější, představit si tu vzpomínku do detailů a nechat se unášet její atmosférou. Prožívej tytéž pocity, ztrať se ve své mysli. Jinak to nebude fungovat.“

V prvé řadě jsem musela překonat prvotní obranný reflex. Původní vrozený program mé mysli mi říkal, ať se Lokimu nepoddávám, že pro mě nechce nic dobrého. Jenže to teď tak úplně nebyla pravda. Po tom všem, co jsme jeden druhému řekli… po všem, co už jsme spolu zažili a čeho jsme byli svědky, jsem prostě nedokázala mu nevěřit.

A tak jsem udělala, co říkal. Vykreslila jsem představu do detailů – jezero s labutěmi, vůni čerstvě posekané trávy, bzučení hmyzu všude kolem. Vrbu a její sivé větve jen několik palců nad vodou. Dřevěný most přes úžinu, jíž do jezera vtékala úzká stružka. Zaklonila jsem hlavu a podívala se vzhůru. Svítilo slunce, obloha byla vymetená. Z temena jsem si stáhla sluneční brýle.

Jo, takhle je to fajn…

„Hmm, moc hezké,“ ozvalo se ironické zamručení. Střelila jsem pohledem na místo na lavičce vedle sebe. Byla to Zlá čarodějnice – jak taky jinak.

Seděl tu se mnou, v mojí představě, v mojí mysli. Kdybych věděla jak, moc ráda bych ho odsud vykopla. Ale moment. Vážně jsem ho tu nechtěla?

„Jak ses sem dostal?“

„Hloupá otázka,“ odpověděl nevzrušeně, přičemž si ležérně přehodil nohu přes nohu.

„Tak takhle jsi to předtím udělal… myslím v tý cele potom, co mě v lese napadl ten… tvůj syn,“ vydechla jsem s důrazem na poslední dvě slova.

Loki se tajemně usmál. „Přihořívá.“

„Ale stejně jednu věc nechápu,“ dramaticky jsem se odmlčela. „Že jsi v mojí hlavě teď, je v pořádku – máš ty svoje čáry, nic ti v nich nebrání. Předtím jsi ale měl na ruce ten náramek. Jak to, žes to i přesto dokázal?“

„Hoří,“ prohodil, natáhna ruku za moje záda. Hověl si v mém snu, rozvalený, křenící se, s na můj vkus až příliš spokojeným výrazem ve tváři.

Ha! To bys čučel, kdybych si sem přimyslela tvýho bráchu, co, Nádhero?   

„Neprovokuj, Sedmilhářko.“ Úsměv mu zamrznul na tváři a on zavrčel. Nestačila jsem vejrat. Takže on teď jako byl v mý hlavě… úplně celý. Viděl vše, co se mi honilo myslí. Bomba!

Takže už žádné myšlenky o Thorovi bez trička, Imogeno – měla jsem potřebu ho pokoušet.

Jediný jeho varovný pohled mi stačil, abych sklapla. Ne, já na něj musela být jako milius, pokud jsem chtěla, aby mě naučil vracet se zpět do mýho midgardskýho já.

„Ke tvé otázce, magie vstupování do lidských snů vlastně není magií. Je to vlastnost, jíž se pyšní všichni bohové. Od magie se liší v tom, že k jejímu provedení nepotřebuji žádnou energii,“ vysvětlil. Celou dobu jsem ho zaujatě poslouchala. No, čekala jsem něco více epického. Tajný rituál, při kterém zavraždil novorozence, nebo tak něco.

„Aha. Takže Odin, Thor, Frigga, Sif a další… ti všichni ví, co se nám, plebejcům, honí hlavou, když spíme? Dokážou toho být součástí?“ 

Pokřiveně se uculil. „Ano. Tedy, svedli by to, kdyby si to přáli. Aktivně však této schopnosti, z tebou zmíněných, využívá jen ot-Odin. Ostatní buďto ani neví, že to dokážou, nebo je vstupování do cizích snů v rozporu s jejich morálními zásadami.“

To první jasný Thor, druhý jasná Frigga, pomyslela jsem si. Loki přikývnul.

„Tak buď morální a vyfič z mýho snu, Nádhero.“ Dloubla jsem do něj loktem. To já jenom tak kecala, což Loki zcela evidentně věděl, neboť nevyvinul žádnou snahu odporoučet se z mého snu.

Chvíli jsme tam seděli mlčky. Kolem prošlo několik párů, za kterými jsem se otočila. Nikdo z nich ale nevydal ani hlásku, protože jsem si nepřála, aby hovořili. To ticho bylo boží. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči.

„Mělas pravdu, závidím mu.“

Trochu nechápavě jsem na něj jukla. Díval se před sebe, a já si až teď všimla, že měl na sobě obyčejné, černé rifle a tmavě zelené triko se zlatým potiskem. Hustý. Teda, ne že bych si stěžovala, ale… Loki by si sám tohle oblečení nevybral. To znamenalo, že jsem ho musela oblíct já, ve svý hlavě.

Jestli jsem ho dokázala oblíct, dokázala bych ho taky svlíct?

„Snažím se tu vést vážnou konverzaci, smrtelnice. Mohla bys přiložit ruku k dílu?“ provokoval mě mou vlastní hláškou, nakloněním hlavy na stranu. Zmetek jeden nafoukanej! „Nebo se mám svléct? Budu pak mít tvou absolutní pozornost?“

Nevím, ale rozhodně to můžeš zkusit.

„No jo, pardon,“ vysoukala jsem ze sebe, zatímco do tváří se mi vhrnula růž a já zahanbeně odvrátila zrak. „Komu závidíš?“

„Idiotovi s kladivem,“ neodpověděl ihned. Chvíli se mi zdálo, že se urazil a nebude se mnou mluvit vůbec. On se ale jen předklonil, lokty se opřel o stehna a nervózně si promílal dlaně. Připadala jsem si jako psycholožka. „Hodím se na krále daleko více než on! Není schopen rozhodovat se pragmaticky a chladnokrevně. Je ovládán emocemi! Za tisíce let, která jsem strávil po jeho boku, se ani jednou nerozhodnul pro dobro většiny. Vždy mu záleželo jen na sobě samém!“

Páni. Kdyby mi někdo, tak rok zpátky, řekl, že si vyslechnu spršku kritiky z úst týpka, který se pokusil ovládnout Zemi, na účet borce, který Zemi z té šlamastyky dostal, a že ho okamžitě nepošlu do háječku zeleného, zaklepala bych mu na čelo s tím, že je magor. Osud se, v převrácení mého života a hodnotového systému naruby, jak vidno, opravdu vyznamenal.

„Hele, já nejsem žádný odborník na autokratické režimy, ale… Thor mi připadá jako dobrý vůdce. Má charisma, odhodlání a je odvážný – to lidem imponuje. Prostě ho maj rádi, no.“

„To jenom proto, že s nimi chodí do hospod, kde se chvástá svými zdánlivými bojovými úspěchy. Lidi už ale nezajímá, že za jejich hrdinného válečníka Asgard utrácí tisíce, nemluvě o životech vojáků, kteří za něj padli!“ vyplivnul nenávistně. Pak se zvednul a začal neuroticky přecházet před lavičkou, tam a zpátky. „Kolikrát jsem se mu pokoušel vymluvit jeho šílená tažení do cizích světů. Kolikrát jsem ho zastupoval při jednáních se zahraničními delegacemi, protože on vůbec netušil, která bije! Vymýšlel jsem výmluvy, abych ho omluvil ze schůzí Válečné rady, když se potřeboval vyspat z kocoviny! Vždyť i svou moc se naučil používat jen díky mně! Upřednostňoval jsem jeho potřeby před svými!“

„Hou, hou… klídek, draku.“ Rovněž jsem se vyšvihla na nohy. Impulsem pro mě byl moment, kdy nakopnul nedaleký šutr tak silně, že udělal díru do povrchu plechového, odpadkového koše. Stoupla jsem si před něj a koukla mu přímo do zamračeného obličeje.

„Co tě vlastně štve? To, že Thor dostane korunu, nebo to, že si neuvědomuje, co všechno jsi pro něj obětoval?“ nadhodila jsem opatrně. Zamračil se ještě víc a semknul rty do úzké linky. Bylo ticho, což mě utvrdilo v tom, že jsem uhodila hřebík na hlavičku.

„Obojí! Nejvíc ale skutečnost, že by mi na tom nemělo záležet, Thor není můj bratr. Nezáleží mu na mně o nic víc než na kterémkoli jiném obyvateli Asgardu!“  

Měla jsem chuť toho zoufalého bobíška před sebou buďto obejmout, nebo mu vrazit facku a zařvat na něj, ať se nelituje. Vydechoval nepravidelně, tváře měl zarudlé od vzteku. Straně Imogena – rozněžnělá šestadvacítka se zalíbením v meziplanetárních zabijácích - ho bylo líto, stranu Imogena – realistka a bývalá Midgarďanka - iritoval.

„Hej… podívej se na mě,“ hlesla jsem naléhavě. Kupodivu poslechnul. Stáli jsme jen několik centimetrů od sebe a já už zase cítila pomeranče. „Já myslím, že zásadní problém je v tvojí hlavě, Loki. Proč si nechceš připustit, že by tě Asgarďané mohli milovat stejně, jako milují Thora? Bojíš se jim ukázat, že nejsi jenom vychytralý záporák… ale proč? Proč tak trváš na tom, aby nikdo nevěděl, kým ve skutečnosti jsi a co cítíš? Bojoval bys pro Asgard do posledního dechu, nebo se pletu?“

Odfrknul si a uhnul pohledem.

„Je to svět, ve kterém jsem vyrůstal. Pochopitelně, že bych za něj bojoval,“ pravil rázně.

Usmála jsem se na něj. 

Probodnul mě podezíravým pohledem. „Čemu se culíš, Ohnivá?“

„Moje práce tady je očividně u konce.“

Zarazil se a už už se nadechnul k řeči: „Co tím myslíš?"

„No, podle tvojí máti bylo mým úkolem přivést tě na stranu Asgardu. Ty na ní teď stojíš, takže mám splněno!" 

Přimhouřil oči. „Co to znamená? Bude to mít signifikantní důsledek?" 

Pokrčila jsem rameny a trochu provokativně naklonila hlavu na stranu. „Možná, že jo. Mohla bych udělat něco radikálního, že jo."

Koutky úst vytáhnul do rošťáckého úsměvu a já ucítila jeho ruce na svých bocích. 

„V tom případě, rád podám pomocnou ruku," brouknul a přitáhnul si mě ještě trochu blíž. Kupodivu jsem vůbec nebyla nervózní, právě naopak. Cítila jsem se, jako bych našla jediný kousíček puzzle, který se v průběhu času ztratil ve víru mého života, a doplnila ho do velkolepého obrazu. Najednou nebylo nic, co by nebylo správně. Teda, minimálně se mi - v tu chvíli - nic nevybavilo. 

Lehce jsem zaklonila hlavu, přičemž mi do očí zasvítilo zapadající slunce. Chvíli jsem mhouřila oči a připadala si hloupě, jenže Loki se trochu sklonil, čímž mi poskytnul božský stín. Koukal mi do kukadel a já koukala do těch jeho. Pro jednou jsem se v nich nepokoušela nic vyčíst ani vyzkoumat, jak se cítil. Nelámala jsem si hlavu. 

A pak se to stalo. Nemohla jsem říct, že jsem to nečekala. Loki si totiž naběhnul tím, že umístil dlaň pod mé ucho a palcem mě hladil po tváři. Sklonil se, třebaže nemusel, protože já se v tutéž chvíli zdvihla na špičky. Políbil mě. Nebo já jeho? Každopádně, naše rty se setkaly v lehké, leč jisté puse. Na první dobrou bylo jasné, že tahle činnost mu jde. Bez problémů našel správné tempo a vzorec. Šel na to pomalu, rozvážně, což do jisté míry reflektovalo jeho osobnost. Jazykem proklouznul do mých úst, která začal prozkoumávat. Já se ale nenechala opít rohlíkem. Rukama jsem mu po zádech vyjela k jeho krku a spojila za ním dlaně. Palci jsem ho přitom hladila po šíji. Samotnou mě překvapilo, jak moc při smyslech jsem byla, když mě políbil. Ani zdaleka totiž nebyl sám, kdo tu podnikal výzkumné, potažmo kolonizační výpravy do úst toho druhého.   

Bohužel, nedostali jsme dost času. Mým snem se brzy rozezvučel Thorův hromový baryton a já ucítila, jak se mnou někdo zatřásl. Otočila jsem se, abych zjistila, že jezírko za mnou pomalu mizelo. Stejně tak stromy, trávník a všechny vůně připomínající domov.

Bůh klamu pronesl jakousi nadávku ve staroseverštině, již jsem úplně nepochytila, přičemž ode mě uskočil. Nezhejtila jsem ho za to jenom proto, že jsem měla plné ruce práce s čučením okolo. 

„C-co se to děje?!“ otázala jsem se a střelila pohledem ke svému doprovodu, jenom abych zjistila, že taky pomalu mizel jako pára nad hrncem. Už mu chyběly kotníky a prsty na rukou.

„Probouzíš se,“ oznámil mi s hrdelním zavrčením. „A nemůže za to nikdo jiný, než můj vygumovaný-“

„Loki!“ vyjekla jsem netrpělivě. „Hele, primárně jsi tady proto, že jsi mi měl vysvětlit, jak se mám proměnit zpátky ve mě. Já ti tu ale, místo toho, půl hodiny dělala cvokaře! Nemyslíš, že teď už mi to vysvětlení prostě dlužíš?!“

Zašklebil se a já bych se vsadila, že se chystal říct něco ve stylu: „Co si to dovoluješ, říkat bohovi, co má dělat, smrtelnice? Teď ti just nepomůžu!“ Doufala jsem, že to neudělá, když už jsme se teda políbili. Mé přání bylo hůrou vyslyšeno.

„Musíš se na proměnu maximálně soustředit. Zapomeň na vše kolem sebe, vnímej jen tlukot svého srdce. Najdi ve svém nitru něco, co tě pojí s podobou, kterou chceš získat. Nahmatej to a nepouštěj se toho. Až to vzroste, poddej se tomu. Jen tak se proměníš zpět ve své přirozené já.“

S tím mu zmizela ústa. I kdyby chtěl, víc by už stejně neřekl. Z jedné strany jsem byla ráda, z druhé mě to štvalo, protože jsem měla asi milion doplňujících otázek. Zabralo jen pár sekund, než vymizel celý Lokiho obličej, a já s hrůzou sledovala, jak mi mizí půda pod nohama.

Nedalo se svítit, musela jsem jednat.

Abyste rozuměli, tohle přehrabování v sobě samé mi moc nešlo. Nikdy jsem se svým psychickým stavem nijak zvlášť nezabývala. Dokonce jsem byla v tom šťastném jednom procentu, které nikdy nebylo u psychologa. Nebylo pro mě jednoduché představit si všechny ty Lokiho abstraktní pojmy, kterými mě zásoboval, natož pak dělat to, co popisoval.

Nádhera říkal, že musím být v klidu, což dávalo smysl. V Ohnivou jsem se měnila vždy, když jsem zuřila. Zavřela jsem oči a zaměřila se na tlukot svého srdce.

Buch.

Uklidňovalo to, to jsem mu musela nechat.

Buch buch.

Pak jsem si vzpomněla na mámu. Nepoddala jsem se jedné vzpomínce – měla jsem jich doslova plnou hlavu. Jak jsme spolu chodily nakupovat, jak jsem si zkoušela šaty na promoci, jak mi ve třeťáku na gymplu vysvětlovala rozdíl mezi barokním slohem a rokokem. Srdce mi podivně ztěžklo a rozbolelo mě. Stýskalo se mi.

A pak – když už jsem myslela, že budu muset Billa z Kill Bill na kolenou prosit, aby mě proměnil zpátky, až se probudím – se mi od prstů začalo tělem rozlévat dobře známé brnění. Nebránila jsem se mu, přijala jsem ho.  

„Co jsi jí to provedl?!“ zakřičel Thor, než odvrátil svou pozornost k někomu za sebou. „Jestli je mrtvá, Loki, přísahám, že-“

No jasný, odtud vítr vane!

„Uhm…“ Zhluboka jsem se nadechla předtím, než jsem se vymrštila do sedu.

Habán po mém boku překvapeně vyjeknul: „Lady Gen! Nejste mrtvá!“

„Habáne, ty seš dneska všímavej, jak Newton pod jabloní,“ vydechla jsem suše. Thor se zatvářil zmateně, Loki ale očividně věděl, kdo byl Newton a jaký vztah měl k padajícím jablkům, a mému menšímu vtípku se pousmál.

Hlavou mi sršely otázky, v čele s tou, zda jsem už konečně vypadala normálně. Pokusila jsem se vyhrabat na nohy, ale asi to ještě bylo moc rychle, protože jsem zhučela zpět na zem. Thor mě chytil za paži a pomohl mi zvednout se. „Eh, díky.“

Rozešla jsem se k zrcadlu, u čehož jsem zaznamenala Lokiho, stále okupujícího křeslo u okna. Od něj můj pohled mířil přímo do zrcadla.

„Chvála bohu!“ Úlevně jsem sklopila hlavu a dala si ruce v bok, když jsem v odrazu zaznamenala hnědovlasou, bledou Imogenu. Vyšlo to! Díky nebesům… nebo Lokimu?

Ale kuš, Imogeno! Toho bohdá nebude, aby O’Conellová děkovala sadistickému polo-Avatarovi s imperialistickými sklony!

„Doneslo se mi, že jste znovu nabyla své ohnivé podoby, lady Gen. Proto jsem také zčásti tady.“

Hlavou jsem trhla Thorovým směrem, pozdvihávajíc obočí. „Zčásti?“

„Ano. Vidím, že vás můj bratr proměnil zpět.“ Thor očima významně těknul Lokiho směrem.

„Není třeba mi děkovat. Rád jsem pomohl.“ Máchnul nad tím rukou bůh lží.

„Nebyl to on, ale já,“ upravila jsem jeho verzi.

Loki si odfrknul. „Žertuješ? Beze mě by sis stále hrála na věčný oheň!“

„Bez tebe bych hlavně žila spokojený, klidný život na Midgardu,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Kupodivu mi k tomu neměl co říct, i když se na mě zamračil. Aktuální skóre: Imogena milion, Loki nula – domyslete si mé já, tančící kankán na stole.

„Thore, proč jsi sem teda přišel?“

„Z Muspelheimu se vrátili naši diplomaté,“ oznámil ustaraně Habán, zhrublým hlasem. Už i Loki zbystřil, což se projevilo tím, že se v křesle předklonil.

„A? Co říkali? No tak, nenapínej nás!“ naléhala jsem, aniž bych tušila, kde se ve mně vzala potřeba použití množného čísla.

„Neříkali nic. Nemohli, neboť…“ Thor z plic vydechnul přebytečný vzduch. Jako by na zádech nesl břemeno těžší, než sama nebesa. „No, myslím, že to musíte vidět na vlastní oči.“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XIV.: