OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Kéž by zítra o mne stál! - 3. kapitola - Javert



Kéž by zítra o mne stál! - 3. kapitola - JavertVe třetí kapitole naší povídky o Bídnících se setkáme s inspektorem Javertem... Nebo spíše, skryjeme se před ním. Také uvidíme Cosettu a Jeana Valjeana.

Ze vzpomínek, které ji tolik ovládly, ji probral až Mariův hlas, který zděšeně a znovu naléhavě volal její jméno. Skočil k ní a odtáhl ji z cesty právě včas, aby ji nestrhli k zemi koně, na kterých jeli muži v uniformách. Vedl je policejní inspektor Javert, kterého všichni znali a všichni se ho báli. Nejspíš na Eponine křičeli, ať uhne z cesty, ale ona to neslyšela, nevnímala. Zpět do reality ji přivedla až Mariova náruč.

 

„Marie…“ zašeptala jsem, aniž bych rozuměla tomu, co se právě stalo. Jediné, co jsem viděla, byli uhánějící koně s četníky. Nepamatovala jsem si nic do chvíle, než mne Marius chytil do náruče. Nepamatovala jsem si nic.

„Eponine,“ vydechl s úlevou. „Není ti nic? Neublížila sis?“ Staral se o mne, ptal se mne jako malého dítěte – a právě mi došlo, že ti koně mě mohli srazit. Marius Pontmercy mi zachránil život.

„Nic mi není,“ řekla jsem a podívala jsem se na něj. „Děkuji ti, Marie.“

„V pořádku, ale hlavně už to nikdy nedělej, ano?“

„Nemám dělat co?“ nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

„Stát na místě a ani se neotočit, když na tebe křičí inspektor Javert!“ vysvětlil mi a ve mně hrklo. Inspektor Javert… Naše největší hrozba. Ovšem, seděl na prvním koni, poznala jsem ho podle klobouku, už si vzpomínám. Řekla bych, že mne ani nepoznal. Prostě jen chtěl, abych jim uhnula z cesty.

„Neslyšela jsem ho,“ zamumlala jsem.

„Neslyšela? Přes celou ulici jsem ho slyšel i já…“ odpověděl mi a podíval se na mne, jako bych mu právě řekla, že jsem tady viděla růžovou kočku se slunečníkem.

„Neslyšela,“ odvětila jsem trochu prudčeji. „Už mě můžeš pustit, neudupali mi nohy.“ Okamžitě mne postavil na zem, ale nespouštěl ze mě oči.

„Co se stalo, Eponine? Naštval jsem tě nějak?“ Až nyní jsem si uvědomila, jak hnusná jsem na něj byla, a zamrzelo mne to. Marius si nezaslouží, abych se k němu chovala špatně.

„Ne, samozřejmě, že ne, Marie,“ řekla jsem a podívala jsem se na něj, „jen jsem vyděšená z toho, co… se stalo. Z toho, co se mohlo stát, kdybys nezasáhl.“

„Dávej na sebe pozor, Eponine.“ Přikývla jsem.

 

Konečně jsem doběhla na náměstí a málem vrazila do Azelmy, mé sestry, která se zvedala z tmavé deky, na které jsme obě v noci přespávaly.

Azelma se na mne podívala a chytila se mne, protože byla tak překvapena mým rychlým příchodem, že málem upadla. Pozorovala mne a konejšivě mne hladila po ramenou.

„Co se děje, sestřičko?“ zeptala se. „Snad tě někdo nehoní!“

„Honí, nehoní,“ řekla jsem. „Pospěšte si. Málem mě srazila Javertova družina. Ženou se jako velká voda – a směrem sem!“ vychrlila jsem ze sebe.

„Javert?“ zeptala se matka. „To nám ještě tak scházelo! Azelmo, vezmi rychle naše věci! Eponine, nezapomeň tady tu bedničku s penězi!“

Rychle jsem popadla naši bedničku s nakradenými penězi a ukryla jsem se společně s Azelmou a rodiči do tmavé uličky. Kolem procházel muž, zdá se bohatý, s mladou slečnou v klobouku. Matka s otcem ví, jak vyžebrat peníze. Ale pak se matka zarazila. Začali se s postarším mužem dohadovat, že ho znají, že nám kdysi ukradl dítě…

A já jsem si náhle jeho tvář rovněž vybavila. Vlnění jeho pláště. Vybavila jsem si radost v Cosettiných očích, když jí dal panenku, kterou jí za své peníze koupil. Ta dívka v klobouku je ona. Nyní ucouvla několik kroků ke zdi a pozorovala vyděšenýma očima – vyděšenýma očima, které jsem nyní bezpečně poznala, protože to byly oči, které se na mne dívaly ten večer, co jsme si tajně hrály s panenkami v mém pokoji – toho muže, ano, vzpomínám si, pan Madeleine nebo tak nějak, jak se doslova pere s mým otcem. Rozhodně se tahle debata nedala nazvat klidnou situací.

„Cosetto…“ zašeptala jsem a ona na mne pohlédla. Dle jejího výrazu mi bylo jasné, že si na mne nevzpomíná. Chtěla jsem se jí připomenout, říct: „Cosetto, to jsem já, Eponine“, ale z mých úst vyšlo jediné jméno. Nebylo ani mé, ani její.

„Javert!“ vykřikla jsem zděšeně. Skutečně, uličkou se na koni hnal Javert s celou svojí družinou. Jakmile pan Madeleine uslyšel jeho jméno, vzal Cosettu za ruku a zmizel stejně tak náhle, jako se objevil. Už jsem neměla možnost přinutit Cosettu, aby si na mne vzpomněla.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kéž by zítra o mne stál! - 3. kapitola - Javert:

2.
Smazat | Upravit | 05.06.2013 [17:37]

Kathleen: No, jak se to vezme... teď se to začne měnit. Dějová linie je sice zatím stejná, ale od čtvrté kapitoly už se jedná opravdu spíše o Éponine, která tam tolik detailně již nebyla... A na barikádách přímo nezemře, bohužel zemře později.

1. Kathleen přispěvatel
05.06.2013 [16:13]

KathleenHezká kapitola... těším se na další Emoticon Emoticon chtěla bych se zeptat jestli se budeš držet knihy/filmu, nebo budeš pokračovat vlastní dějovou linií?? Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!