Kéž by zítra o mne stál! - 10. kapitola - Život ještě neskončil • OurStories.cz ~ naše povídky

V desáté kapitole této povídky se Eponine probere. Následuje hrozná zpráva týkající se malého Gavroche a vzpomínka na zašlou rodinnou minulost... Na důvod, proč už Eponine nikdy neřekla Thénardierovi "otče".

28.06.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1132×

Seděli u ní celou tu dobu. Střídali se. Enjolras odešel zpět ven, aby dodal přátelům odvahy. Marius seděl u Eponine. Její hlavu měl ve svém klíně, podpíral ji i rukou a otíral jí čelo vlhkým kapesníkem. Jen víra v život udržovala jeho naději, že nepečuje o mrtvou. Byla tak chladná, byla tak… mrtvá. Ani přesto neztrácel naději. A zrovna když se chtěl zvednout, aby si došel pro pivo, které by uklidnilo jeho rozbouřenou, zmatenou mysl, otevřela Eponine oči a nadechla se. Její život existoval, nezmizel, ani neodešel. Byl tady.

Pohlédla jsem do tváře člověka, kterého jsem důvěrně znala. Pamatovala jsem si jeho hlas. Pamatovala jsem si rovněž hlas Enjolrasův. Nebyl tu nyní. Snažila jsem si uvědomit, že nesmím umřít. Že musím dodávat svým přátelům naději a že se musím vrátit. A když na mne pohlédl šťastnýma, živýma očima, nabyla jsem jistoty, že se mi to přeci jen povedlo.

Posadila jsem se a prudká bolest, která prořízla moji hruď, mi připomněla, co se vlastně stalo. Vojáci národní gardy mě postřelili a já málem umřela. Div jsem nevykřikla bolestí. Byla téměř nesnesitelná, ale věděla jsem, že ji snést musím. Přežila jsem. Nesmím před svým životem utéci. Nesmím utéci před svojí bolestí, protože jen díky bolesti nabývám jistoty, že jsem naživu. Vím, že musím žít.

„Nehýbej se,“ řekl mi a přisedl si ke mně, nechal mě, abych se přitulila k němu. Opřela jsem se o jeho hruď a naslouchala nepravidelnému tlukotu jeho srdce. Snažila jsem se uklidnit. Snažila jsem se uvědomit si, že je vše v pořádku. Věřila jsem, že pokud jsme ještě nevyhráli, vyhrajeme co nejdříve. Že nic z toho, co se stalo, nebylo zbytečné.

Potom jsem si vzpomněla na svoji otázku, na otázku, která mě trápila celou tu dobu a na kterou jsem se předtím neměla koho zeptat, ale teď se už zeptat můžu.

„Kde je Gavroche?“ zeptala jsem se a uvědomila jsem si, že šeptám. Můj krk hořel žízní a mé rty byly oschlé. Měla jsem strašlivou žízeň a doufala jsem, že si toho někdo všimne a nabídne mi vodu. Kdybych ji viděla na stole, vezmu si ji sama.

„Eponine, já…“ Marius sklopil zrak. „Je mi to tak líto!“

Ne, pomyslela jsem si. To nemůže být pravda. Viděla jsem svého bratra, jak se zvedá ze země. Měl jen postřelené rameno. Nemohl přeci zemřít. Na prostřelenou ruku se neumírá! Zavrtěla jsem hlavou. Nevěřila jsem tomu. Nechtěla jsem tomu věřit a zároveň jsem už od začátku věděla, že to je pravda. Věděla jsem to, ještě než jsem se na to zeptala. Protože oni takoví jsou. Chtějí zabít všechny a je jim jedno, jestli to bude i dítě, které budou muset zastřelit. Protože to dítě by jednou dospělo a chtělo se pomstít. Svým způsobem jim rozumím. Ale chci je zabít.

Do dveří vešel Enjolras, otočila jsem se na něj. Upřel na mne své krásné oči a já si uvědomila, že jsou plné radosti a překvapení. Pokusila jsem se o úsměv. Přišel blíž, podíval se na mne i na Maria a potom odešel, aby se za chvíli vrátil se sklenicí vody, kterou mi přiložil k oschlým rtům. Uchopila jsem ji a napila jsem se, třebaže jsem se vzápětí rozkašlala. Napila jsem se znovu. Šlo to lépe, navíc jsem si všimla, že mám hrudník obvázaný novou látkou. Už to nebyl ten hadr, kterým jsem si stahovala ňadra, aby nebylo tak viditelné, že jsem žena. Bylo mi jedno, že mě někdo viděl polonahou. V tuhle chvíli jde o život, ne o čest. Pamatuji si ale na dobu, kdy mi o čest šlo a kdy jsem poprvé začala ztrácet důvěru ve svého otce. Důvěru, která nikdy nebyla stoprocentní.

Stála jsem u stánku s ovocem a dívala se na Maria, který stál celé náměstí ode mne. Nevěděl o mně, ale já věděla o něm. Byla jsem plně zaujata svými myšlenkami, když se za mnou ozval medový hlas, který jsem znala a z hloubi duše nenáviděla. Hlas patřil Jacquesovi, jednomu z otcových kumpánů schopných udělat vše, jen aby měli lup. Určitě i někoho zabil. Nechtěla jsem to vědět.

„Ach, máme tu snad zamilovanou holubičku?“ zeptal se s posměšným podtónem.

Otočila jsem se na něj, naštvaná, že mě vyrušil v mém rozjímání. Že mne vytrhl z mé představy o Mariovi Pontmercym, nejkrásnějším muži na světě.

„Hleď si svého. A i kdyby – co je ti vůbec do toho?“ odsekla jsem mu a chtěla jsem odejít, ale on mne chytil za paži, až to zabolelo. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale on své sevření jen zesílil. V tu dobu jsem ještě nevěděla, že Jacques dal mému otci třicet sous za to, aby měl na jednu noc mé tělo. Ještě jsem nevěděla, že pro svého otce nic neznamenám.

Nevěděla jsem to, i když se mi každou noc zdálo o tom, že mi nějakým způsobem podkopne nohy. Nevěřila jsem, že by toho byl opravdu schopen. Nevěděla jsem, že se mnou může obchodovat. Nikdy jsem se nezajímala, zda to udělal i mé mladší sestře. Myslím, že kdybych se dozvěděla pravdu, nedokázala bych ji přijmout.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction