I´m alive in your eyes - Druhá kapitola - Vězení dechu • OurStories.cz ~ naše povídky

Setkání s rodinou de Chagnyů. Trable s korzetem.

27.10.2011 (17:00) • comtessChristineDeChagny • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 992×

Korzet mi vadil. Nemohla jsem v něm dýchat. Raoul říká, že si brzy zvyknu. Jako by někdy nosil korzet. Jak si na to mohu zvyknout? Jak si mohu zvyknout… nedýchat? Neříkala jsem ale nic, protože mi Raoul stejně nemůže pomoci. Dělala jsem příšerně statečnou – což jsem se po dnech s Erikem prostě musela naučit – a šla jsem po jeho boku dolů na snídani.
Když jsem viděla celou rozsáhlou rodinu de Chagnyů – museli se zde shromáždit snad z půlky světa – zatočila se mi hlava. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se rozumně myslet. Na takový dav nejsem zvyklá. Zažila jsem ho jen párkrát, při svých triumfech v Opeře.
Byla jsem úspěšná jen díky Erikovi. Jen díky svému Andělu Hudby. Co na tom, že neměl krásnou tvář a bělostná křídla? Co na tom, že byl ve skutečnosti tak hrozný, jak jsem si to nedokázala představit ani v mých nejhorších nočních můrách? Přesto to byl můj Anděl. Otec by byl pyšný. Ne na mě. Na něj. Byl by na něj pyšný. A protože byl vždycky moc milý, nedal by najevo svůj strach… Objal by ho a poděkoval by mu. Objal by Fantoma Opery. Poděkoval by Erikovi. Pousmála jsem se. O mých myšlenkách samozřejmě nikdo neměl tušení a úsměv mi dodával sebevědomí. Konečně jsem vypadala hezky. Postarší muž s knírkem ke mně přistoupil a políbil mi hřbet ruky.
„Těší mě, slečno. Jmenuji se Philippe de Chagny. Jsem Raoulův bratr,“ řekl s úsměvem.
Úsměv jsem mu mile oplatila.
„Mě těší rovněž, hrabě Philippe. Hodně jsem o vás slyšela.“ Při této chvíle seznamování jsem rovněž poznala Raoulovy sestry, Annabelle a Elisabeth. Obě byly velice milé, avšak Elisabeth, ta mladší, mi byla sympatická o něco více.
Annabelle mě odvedla k velkému stolu se snídaní, zatímco Raoul s Philippem probírali cestu do Česko-Slovenska. Zatím jsem neměla potřebu ptát se, proč nad tím uvažují, ale rozhodně mě to zajímalo. Když se k nám po patnácti minutách připojili a nic nezmiňovali, rozhodla jsem se, že to nechám být.
Raoul mě vzal za ruku a usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala.
„Slečno Daaé,“ řekla Elisabeth, „Raoul nám říkal, že prý se znáte z dětství. Docela by mě to zajímalo.“ Její bratr na ni káravě pohlédl, ale mně na tom nepřišlo nic neslušného – asi zkrátka nejsem jako oni.
„Ano,“ odvětila jsem. „Bylo mi devět let, když jsme se poznali. Do moře mi spadl šál… Raoul pro něj běžel a přinesl mi ho zpět. Moc pěkně jsme si rozuměli.“
„Proč jste pro šál nešla sama?“
Přišlo mi hloupé říkat, že neumím plavat. „Vikomt de Chagny si všiml dříve, než jsem se mohla vzpamatovat.“
„Je pravda, že věříte v Anděla Hudby, slečno?“ Zdálo se, že i Annabelle něco zajímá.
Podívala jsem se na Raoula, ale ten mi jen naznačil, abych odpověděla podle pravdy. Nemůže za mě rozhodovat. Vím, že nemůže.
„Ano. Vlastně… Muž, o kterém jsem dlouho věřila, že je Andělem, mě učil zpěvu tři roky.“ Raoul se nenápadně rozhlédl, jakoby se bál, že když mluvím o Erikovi, objeví se tu.
„Takže to nebyl skutečný Anděl?“ zeptal se Philippe. I on již zapomněl na své slušné chování a skromnost.
„Byl,“ odpověděla jsem zcela vážně, zatímco Raoul náš rozhovor zcela ignoroval, „jen byl jiný, než jsem si do té doby dokázala připustit.“ V průběhu této debaty jsem již dosnídala. S dovolením jsem odešla nahoru do svého pokoje. Odešla jsem do koupelny a děkovala jsem Bohu za to, že mi na okamžik dovolil sundat si tu hroznou věc, která mi zabraňovala v dechu. Korzet, brr. Budu se muset zeptat Elisabeth, jak se v té věci vlastně přežívá.
Teplá voda mi velice pomohla odreagovat se. Zavřela jsem oči a po dlouhé době jsem si užívala pocit, že nemusím myslet vůbec na nic.