OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití - 6. kapitola

08.11.2013 (17:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1650×

Moje snaha byla marná. To byla první věc, co jsem si po probuzení uvědomila. Ta druhá byla, že nemohu vstát. Hlavu jsem měla na jeho hrudi. Jeho ruka mě majetnicky držela kolem ramen. Kdybych chtěla vstát, určitě bych ho probudila. Měla jsem pocit, že je to způsob ochrany, když spí. Ale to je nesmysl. Peřina byla někde vespod pletence našich nohou. Cítila jsem se velmi dobře. Jako už dlouho ne. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit.

„Zdokonaluješ herectví?“ promluvil do ticha Dimitrij.

„Ty jsi vzhůru?“ vyjekla jsem leknutím.

„Ano, už dlouho. Někdo mi totiž nedá spát.“

„Ale. To je vyznání lásky?“ dobírala jsem si ho.

„Ne. To je vyznání: kopeš a roztahuješ se.“ Otočila jsem hlavu a dívala jsem se mu do tváře. Byl tak blízko.

„Jak to, že jsi mě neshodil?“ zeptala jsem se rozpačitě. Ten příšerný pocit se vrátil a zesílil. 

„Uvažoval jsem o tom,“ řekl upřímně. Odmlčela jsem se.

„Tak teď mi uděláš anglickou vanu… teda, snídani, a pak mi napustíš vanu.“ Dimitrij se nadechoval k odpovědi, ale předběhla jsem ho.

„Teda, já jsem vážně dobrá herečka,“ libovala jsem si. Dimitrij se usmál.

„Ty máš štěstí, že existuje živá nápověda,“ zasmál se. Chvíli jsme se ztratili ve svých myšlenkách.

„Ty jsi zvláštní,“ zašeptal. „Většina lidí je po ránu mrzutá a pak přes den se to zlepší, ale ty to máš obrácené,“ mudroval. Moje radost vzala za své.

„Jo, to teda jo,“ řekla jsem. Dimitrij poznal změnu mé nálady a začal mě hladit po zádech.

„Nesnaž se mě utěšit.“

„Nesnažím. Jen chci z tebe dostat, co se ti stalo. Víš, nemusíš vždy používat vztek, lstivost a násilí,“ prohlásil s úsměvem.

„A jak můžeš vědět, že to dělám?“ otázala jsem se a podívala se mu do tváře. Jeho oči byly vřelé a upřímné.

„Protože bys to nebylas ty.“

„Ha, ha,“ zasmála jsem se ironicky.

„Haló, soudruh Belikov volá hodnou Rose.“

„Doufám, že máš volání zadarmo, protože tě jinak zruinuju.“ Zavládlo ticho a já se nechala dál hladit. Byla jsem za to ráda. Ať jsem se snažila sebevíc, v hlavě se mi zjevila velmi stará vzpomínka. Ale nikdy ji nezapomenu. Byla to tvář. Pro mě tak neznámá, ale v té vidině tak čitelná. Plná smutku, bolesti, zklamání a odsouzení. Nikde nebylo stopy po citech ke mně, žádné objetí ani otázky, jen chladné oznámení.

„Kdo to byl?“ vyrušil mě Dimitrij. Ani jsem si neuvědomila, že mluvím nahlas.

„Moje máma…“ V hrudi se mi ozvala stará bolest. „… když jsem ji viděla naposled.“ Už nejsem její dcera. Ale byla jsem jí někdy?

„To není pravda. Jsem si jistý, že u tebe obzvlášť,“ protestoval. Byl to jen monotonií hlas na kraji mého vědomí.

„Vlastně jsem jí nikdy nebyla. Je jedna z těch, co musí pořád pracovat. Ona snad nikdy neměla dovolenou. Vlastně ano. Jednou. Když mě vykopli z Akademie. Tolik ji potřebuji! Dětství bez mámy není dětství.“

„Máš pravdu. S tím dětstvím a tou potřebou. Nikdy to nepřestane. Také jsem si uvědomil, až jsem ji znovu objal. Na chvíli jsem zapomněl na Ivana.“

Brečela jsem. Poslední dobou až moc často. „Co se s ním stalo?“

„Byl Moroj – můj dobrý přítel. Dostali ho.“

„Pomohlo to?“

„Co?“

„Říct to Taše?“

Udiveně se na mě podíval. „Trochu,“ řekl a zamračil se.

„Tak proto jsi tady, než ti někoho přidělí.“

„To taky. Byli to přátelé, a nicméně mě to vzalo.“

„To je mi líto. Jsem strašná,“ povzdechla jsem si

„Proč?“

„To ty bys měl brečet, ty jsi ztratil svého kamaráda, a ne já. Dostala jsem padáka z Akademie.“

„Kluci se umějí trochu ovládat,“ řekl upjatě.

„Přede mnou si nemusíš hrát na hrdinu. Vidím na tobě, cítíš se, jako bys to udělal ty, že jsi tam nebyl a nepomohl. Bolest a smutek z jeho ztráty. A zlost. Hodně zlosti.“

„Ano, to ano.“

Dostala jsem se z jeho objetí a sama ho pořádně objala. Položil si hlavu na mé rameno a tak nějak si schoval tvář do mých vlasů. Pak jsem ucítila, jak na mě dopadla první kapka a potom druhá a další. Bylo jich hodně. Po dlouhé době se posadil. Dimitrij měl hodně sexy tělo. Rozhodně velmi mužné. Ale teď, když měl rudé tváře, slané cestičky a lesklé oči, byl ten nejlepší na světě. Ještě nikdy jsem neviděla muže plakat, a teď jsem cítila jakousi poctu, že mi dovolil být s ním. Byla to známka důvěry. Nevím, co se právě teď děje. Neumím to popsat. Ale byl to kouzelný okamžik. A ten už bude někde hluboko vryt do mé mysli. Napořád. Podala jsem mu kapesník, který se mi zhmotnil v ruce. Dimitrij si osušil obličej. Chtěla jsem to umět jako on, protože už nevypadal, že by někdy plakal. Nikdo by to nepoznal. A snad ani já ne.

„Proč tě vyhodili z Akademie?“ zeptal se mě hlasem, na kterém bylo znát, jak se snaží znít normálně.

„Nezvládla jsem základní výcvik,“ přiznala jsem a tváře mi zahořely.

„Proč ti to tolik vadí?“

„Protože jsem nezvládla ani to, co dokážou i krvavý děvky. Já - dcera slavné a uznávané strážkyně,“ prohlásila jsem kysele. Dimitrijovi zajiskřilo v ořích.

„Vstávej,“ přikázal mi a sám už stál.

„Proč?“

„Protože jdeme trénovat.“ Povzdechla jsem si.

„Vzdej to jako ostatní.“

„Ne, já ne. A ty taky ne. Pomohla jsi mi a já ti to jen oplácím. A navíc potřebuji něco dělat.“ A tak jsem začala s něčím, o čem jsem si myslela, že nikdy dělat nebudu. 

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití - 6. kapitola: