OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití - 5. kapitola

06.11.2013 (11:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1807×

„Kde zas tam mrcha je?“ zakňourala jsem a dál hledala. Pootevřela jsem oko a záhada byla vyřešena. Ta zrádkyně si hezky trůnila v jeho náručí.

„Vstávej,“ zavrčel na mě Dimitrij.

„Proč?“

„Ty jsi slíbila Olze, že jim pomůžeme,“ řekl nevrle a hodil na mě peřinu.

„Spaní na zemi ti nesvědčí,“ řekla jsem, jakmile jsem se vyhrabala zpod peřiny. Práskly dveře.

To je teda ráno!

***

Celý den jsme jim pomáhali. Dimitrij byl většinu dne ve špatné náladě. Ale mně to až tak moc nevadilo, protože jsem byla celý čas s Johnem. Morojové se hodně straní lidské společnosti (pokud se od nich nekrmí) ze strachu z odhalení. Drahapýři jsou napůl lidé, takže udržet tajemství není těžké. Žiji v komunitě, ale má rodina mě nemá ráda a ostatní taky ne. A protože žijeme vedle lidí, mám kamarády mezi nimi, takže dnešní den byl jako návrat do starých kolejí. Taky mi to připomnělo má četná potrestání na Akademii. Dimitrij celé odpoledne nás skoro pronásledoval a zle se tvářil. Hlavně na mě. Potom ho to přešlo a začal si povídat s Olgou a taky si s někým věčně psal SMS. Sice nám dal pokoj, ale protivný byl pořád.

***

Když jsem se druhý den probudila v pokoji, nikdo tam nebyl. Pavel si hrál v obýváku se svou sestrou na koberci a Yeva si pletla a hlídala je. Karolína se chystala do práce. Olena připravovala míchaná vajíčka ke snídani a Soňa měla dnes volno. Když jsem šla dolů, v koupelně tekla voda, takže Dimitrij se sprchoval. Stoupla jsem si ke zdi a počkala, až se to tady trochu vylidní nebo až přijde Dimitrij. Bylo by divné, kdyby tady lítal talíř před nosem. Evidentně jsem si musela počkat na Dimitriho, který se celkem loudal. Můj žaludek hlasitě protestoval. Vydupala jsem schody nahoru, zabušila na dveře, jen aby se neřeklo, a vpadla dovnitř.

Sakra, to je kus chlapa!

Stál u umyvadla a holil se. Celkem mě to překvapilo, protože kluci mé kategorie to moc řešit nemuseli. Rychle jsem se otočila.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě.

„Já…“ V hlavě jsem měla hotovou melu. Ani otočení mi nepomohlo. Pořád jsem ho měla v hlavě. S osuškou kolem beder. A ty provazce svalů. V pokoji bylo horko a dusno. Na čichové buňky mi útočila jeho přirozená vůně a vůně mýdla. Musela jsem pryč, protože tu vynikala syrová mužská přitažlivost, a to probouzelo můj pud sebezáchovy a ženskou vášeň. Dimitrij poznal můj boj a zasmál se. Najednou stál za mnou a laškovně mě objal.

„Taková velká holčička a bojí se být se mnou sama?“ vysmíval se mi. Za sebou jsem cítila jeho vypracované tělo. S viditelným zpožděním jsem odpověděla:

„Samozřejmě, že se nebojím, a neříkej mi holčičko.“

„Ale ty jí jsi. Věčně máš jen samé řeči a pak se ti jen roztřesou kolena, když jde o něco vážnějšího, holčičko,“ pokračoval výsměšně.

„Skončil jsi?“ zavrčela jsem na něj a podívala se mu do tváře. Léta strážcování a tréninku z tebe možná udělala chlapa ženských ideálů, ale to je tak všechno. V té tvé palici máš tak leda pavučiny. Takže, i když máš sexy tělo, které ocení spousta žen včetně mě, s blbcem bych žít nemohla. Tak se ti omlouvám, že mě tahle situace zaskočila a snažím se neudělat největší chybu svého života!“ křičela jsem na něj rozrušeně a těžce dýchala. Z jeho očí zmizely ty krásné jiskřičky, když si mě dobíral.

„Ó, to byl komp-“ Moje koleno našlo svůj cíl. Jeho rozkrok. Dimitrij se na mě nevěřícné a bolestně podíval. Na nic jsem nečekala a rychle utekla na chodbu. 

Opřela jsem se o dveře, bylo mi jasné, že tohle jsem teda přepískla. Zpod dveří se ozývalo sténání.

„Sakra,“ ulevila jsem si. Opatrně jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Dimitrij tam klečel a držel se za… poraněné místo.

Polkla jsem a vstoupila jsem do jámy lvové. Pomalu jsem dělala krok za krokem směrem k němu. Když jsem k němu došla, klekla jsem si a měla jsem nataženou ruku k jeho rameni.

„Dimit-“ oslovila jsem ho, zatímco moje špičky prstů se ho dotkly. Zajiskřilo to a jiskření se mi rozlilo tělem. Bleskurychle mě přišpendlil k zemi, teď klečel na mně a osuška se stala jen nezbytným doplňkem. Neviděla jsem to, ale rozhodně jsem to cítila.

Hodně.

„Laskavě mě nelituj,“ pronesl ledově.

„To by mě ani nenapadlo,“ zavrčela jsem a snažila se osvobodit. Sice jsem měla malou šanci, ale stejně se mi to podařilo. Asi pozůstatky toho drilu z Akademie.

Věděla jsem, že mám málo času, a tak jsem zazmatkovala. Možná proto jsem vběhla do sprchy místo ven z místnosti. Trocha logiky se mi vrátila, když mě zastudily mokré ponožky, ale už mi to nepomohlo.

Rychle jsem si stoupla zády ke stěně, protože to bylo plus pro mě. A udělala jsem dobře. Dimtrij neváhal na mě použít celou svou váhu. Snažil se mě znehybnit, ale já se bránila.

Loktem jsem drcla do páčky a na nás se spustila ledová voda. Mokré šatstvo se na mě nalepilo. Dimitrij zmrzl v pohybu a koukal na mě. A mě polila vlna vzrušení.

Opět.

Jindy jsem potřebovala více času, aby kluk vyvolal mou pozitivní reakci, ale s ním to šlo velmi lehce.

Trochu mě to tak nějak zvláštně uklidnilo, protože jsem občas, ale jen občas, si myslela, jestli nejsem lesba.

„Vlastně jsem se chtěla tak nějak omluvit, asi,“ řekla jsem a koukala jsem jinam. Tu sprchu jsme potřebovali.

Dimitrij nic neřekl a mně nedělalo problém vyklouznout ze sevření a odejít.

***

Seděla jsem na gauči a koukala se s Pavlem na televizi. Přivolala jsem si imaginární ručník a utírala si své přenádherné vlasy. Dimitrij odešel před půl hodinou a já sledovala ruské pohádky. Teda, snažila jsem se. Častěji to byly hodiny. Větší starost byl těžký, temný a svíravý pocit, který jsem neznala. A jéje, právě se můj vesmírný vysavač ozval. Za chvíli jsem byla na terase nějaké restaurace.

Seděla jsem na kovové židli a po pravici jsem měla ženu. Měla dlouhé černé vlasy a ledově modré oči. Byla to morojka. A v jejím držení těla bylo znát, že je královská.

Buď Conta, Lazar, a nebo Ozera.

Zalapala jsem po dechu, když se ke mně přitočila a já vážně viděla ty nejodpornější jizvy na světě. Kupodivu tím její krása moc neutrpěla. Podle mě za to může notná dávka vnitřní krásy, která z ní doslova vyzařovala.

„Já vím, Dimko, ale přesto si dělám starosti,“ oslovila libozvučným hlasem Dimitriho, který seděl po mé levici. Natáhla k němu ruku. Z jejích pohybů a výrazu jsem pochopila, že ho nechce až tak utěšit, než se ho spíš dotknout. Jako by byla zamilovaná. Do něho. Ten příšerný pocit se vrátil a zesílil. Dimitrij nevypadal zamilovaně, ale gesto neodmítl.

„To nemusíš, Tašo.“

„Já vím,“ pronesla ztrápeně.

Přistoupila k nám servírka a nesla polévky. Ta Tašina byla něco jako zeleninový vývar. Dimitrij jako správný nacionalista měl tu nevábnou polévku s červenou řepou, kterou mě nikdo nedonutí byť jen ochutnat. Po odchodu servírky se atmosféra změnila. Byla taková romantická. Jako oběd dvou milenců. A já jsem jim neúmyslně dělala křena. A věděl o tom jen jeden.

***

Zažila jsem nejdelší den/oběd v životě. Našla jsem 999 způsobů, jak sprovodit tu ženskou ze světa. A jelikož o mně věděl jen jeden, vyslechla jsem si věci, které jsem ani nemusela znát. Takže jsem s radostí zavřela oči a čekala, až přijde spánek. Najednou se mě něco dotklo a odsunulo mě ke zdi. No, spíš někdo. Naštvaně jsem se po něm sekla pohledem.

„Co to…“

„Mě už nebaví spát na zemi,“ oznámil mi a lehl si. Rozhodla jsem se, že hádku nechám až na ráno. Zády jsem se natiskla ke zdi a snažila se udělat mezi námi trochu prostoru. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Děkuji vám za komentíky. Jsem nadšená, že se vám povídka líbí.

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití - 5. kapitola: