OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití - 3. kapitola

19.10.2013 (13:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1835×

Počkala jsem venku, protože já a škola se setkáváme jen v krajních případech. A to tenhle případ rozhodně není. Avšak Dimitrij argumentoval, že v krajních případech tam chodím půlku svého života. Na to jsem argumentovala, že se mě na chvíli zbaví. Takže to vysvětluje, proč tu čekám nejmíň deset minut. Nakonec tedy přišel a vedle něho kráčela něco jako jeho zmenšená kopie. Stoupla jsem si ze země, kam jsem si sedla, a zařadila po jeho boku.

„No tak… strejdo,“ kňoural ten malej „ten bágl je strašně těžký.“

„Tak ho dej sem. A neříkej mi strejdo, připadám si pak strašně starý,“ kňoural ten velký.

„To už jsi,“ přitakávala jsem.

„Když máma to tak chce.“ Dimitrij se na mě zamračil a pravil:

„Ale máma tu není.“

„Kaziteli dětí,“ houkla jsem jen, abych si sama sobě dokázala, že není takový slušňák, jak jsem si myslela.

„Dimko, jak to, že jsme měli zpomalit ze školy? Ona přijela babiččina známá Aňa? Odjela už?“

„Ona ani nepřijela,“ řekl a pak si něco zamumlal. Mám dojem, že jsem slyšela něco ve smyslu horší a boužel ne. Vlastně jsem si byla jistá. Tak ať si soudruh trhne nohou a ta jeho kopie taky. Vždyť já s nimi jít nemusím. Zpomalila jsem svůj krok. Krajina byla různorodá. Hodně mi připomínala Montanu, ale když jsem se podívala o něco líp, viděla jsem určitý druh krásy, kterou má i Skotsko. Drsnou a nepodmanivou. Tipovala bych, že nejsme moc na severu. Montanu jsem měla ráda, Skotsko mě uchvátilo a milovala jsem ho, a tady jsem si připadala cizí. Asfaltová cesta, která vedla z města, byla skoro stejná jako jinde na světě. Jak překvapivé. Kolem byly samé lesy. Ani jsem se nedivila, že jsme v takové díře. To drahampýrské kolonie prostě byly. Zem byla prašná a vyprahlá. Jen sem tam nějaký malý odolný keřík. Taky byla hodně kamenitá, takže jsme byli blízko hor. Konečně jsem byla ve městě. Pat a mat nikde. Sedla jsem si na lavičku. Koukala jsem se, jak lidé spěchají z práce, nakupují, nudí se, a byla jsem nadšena ze své svobody.

Hm, tak nakonec ze mě bude duch-tulák. No, teda, to je hvězdná kariéra.

Prostě… prostě co? Celý tenhle den je pěkný podraz. Větší, než když mě matka nechala na Akademii, kde jsem zaostávala a ostatní novicové mi to dávali sežrat, než když mě odtamtud vyhodili do Skotska k mé úžasné tetě a k sestřenicím a bratrancům. Dlouho jsem probírala svůj hnusný život. A pak jsem si uvědomila, že i když nebudu strážkyní, můžu svůj život zasvětit ochraně Jasmine.

Šla jsem hledat nádraží, abych mohla odjet do Skotska. Když vtom jsem měla pocit, jako by mě vysál vysavač. Z města… do toho baráku. Bylo to, jako by mě nějaká síla odlepila od země, přesunula nad dům a pustila. Proletěla jsem střechou a na okamžik zahlédla Dimitrije. Jestli jsem si myslela, že mě chytne, tak jsem se spletla. Pochopila jsem, že jsem ho překvapila, ale on - i když je strážce - ne že mě nechytil, on o mě ještě skoro zakopl. Debil.

Čemu se divím?

„Hej, soudruhu!“ zavolala jsem. Povzdechl si:

„Ano?“

„Ty jsi teď přišel?“

„Samozřejmě.“

No bezva. Evidentně se bez něho nikam nepohnu. No, asi by nebyl nadšen, kdybych ho zavřela do bedny a odvezla do Skotska.

„Hej ty!“

„Hm?

„Nestalo se ti nic?“

„Ne. Jsem v pohodě.“

***

Za dvě hodiny jsem pochopila, že život ducha je na hovno. Všude mě musel soudruh krýt. Když jsem chtěla jíst, musela jsem jít do pokoje, kde jsme obědvali my dva jednu porci. Ale to nebylo to nejhorší. Musel se mnou, i když jsem chtěla jen na WC. Světlejší stránka toho je, že se obětoval a spal na zemi. Ale i tak si nemohl vytáhnout ani spacák, aby to nebylo podezřelé. Měl jen jeden polštář a přehoz z křesla.

V domě celkem žilo sedm lidí. Dimitrijova matka Olena, jeho dvě sestry Karolína a Soňa, babička Yeva a Karolíniny dvě děti. Takže jsem se opět nudila. Přísahám, že jsem se za celý svůj život nenudila jako dnes. A to mám být duch navěky. Bohužel, dnešek ještě neskončil. Ani zdaleka. Poslední hřebíček do mé rakve bylo zjištění, že zítra je pátek. Což pro mě byla novinka, protože jako poslední si pamatuji úterý. Konečně jsem ve své situaci našla světlou stránku. Žádná škola, jen paření od rána do večera. Sakra, mělo to jeden háček. Všude musí být Dimitrij. A i já jsem poznala, že on králem pařmenů nebude. Naštěstí má čtyřiadvacet hodin na to něco vymyslet.

***

Druhý den byl o něco lepší. Večer konečně nastal. Dimitrij celé odpoledne se zdravil s rodinou, taky byl u přátel. Já jsem surfovala na netu, když mi Dimitrij půjčil notebook. S krajní nelibostí. Teď přišel a nesl skromnou večeři.

„Proč nejsi dole?“ zeptala jsem se ho.

„Hele, nevyhazuj mě z vlastního pokoje. Nesu nám večeři. Ty jsi špatný host, ale já budu dobrý hostitel.“

„Tak to těžko. A proč je toho málo?“ Jídla bylo hodně, ale ne, pokud ho jí Dimitrij a já. Oba sníme trojitou porci.

„Teoreticky je to jen pro mě.“

„Jasně, jasně, utajení a tak dál“ zahuhlala jsem a vzala jsem si svou porci. Byl to kopeček rýže a kousek masa se šťávou. Bylo to dobré.

„To vařila Olena?“ Nakonec jsem mu navrhla svůj plán. Věděla jsem, že to odmítne.

Nemýlila jsem se, protože na mou žádost se mě zeptal, proč si raději neotevřu knihu. Ha ha. Začala jsem škemrat, řvát, přikazovat. Nakonec jsem ho přemluvila tím, že jsem mu slíbila, že mu zmizím z očí a nebudu mu říkat soudruhu. No, neměla jsem to v plánu, ale uvěřil, a to rozhodlo. Chtěla jsem se připravit, ale soudruh byl nevrlý a prohlásil, že buď vyrazíme, anebo zůstaneme doma. Ani mi to moc nevadilo, protože se vždy oblékám, jako bych měla vyrazit na party. Upnuté černé kalhoty, ve kterých vyniká moje postava, černé baleríny a rudý top s krajkou kolem výstřihu, a kabátek zapnutý na jeden knoflík. Make-up, který jsem měla, dávno zmizel, a tak jsem doufala, že přirozený bude taky dobrý. Účes jsem měla trochu rozcuchaný, takže opilým a nadrženým bude připadat rajcovní.

Dimitrij scházel po schodech, zatímco já čekala u dveří a kontrovala se v zrcadle. Na sobě měl čistou košili, rifle, vlasy si svázal do culíku a přes ruku měl kabát, který vypadal jako kovbojský.

No potěš koště!!!!

Najednou se zasekl.

„Co to máš na sobě?“

„To, co celý den.“

„Ne, přes den jsi měla tílko, legíny a botasky.“

„Fakt?“

„Jo.“

„Sakra, chtěla bych svůj make-up a hřeben,“ povzdychla jsem si.

„Asi stačí jen… chtít.“ Koukla jsem do zrcadla. Vlasy jsem měla učesané a nalakované. Rty mi zdobila rudá rtěnka a oči silné linky, řasenka a hnědé stíny. Přesně, jak jsem zvyklá.

„Vypadáš jako…“

„Vypadáš jako…“

„Co? Jak děvka? Prosím tě, neboj, jsem jen druhá sorta.“

„Co prosím?

„Jen lehnout na zem a roztáhnout nohy.“

„Ani nechci vědět, co je ta první sorta,“ zamumlal, když vycházel ze dveří.

„Roztleskávačka se sukní bez kalhotek,“ zavolala jsem.

***

Už z dálky jsem slyšela dunivou hudbu. Dimitrij mě odvedl k budově osvětlené neony. Na to, jak často chodil na diskotéku, vybral celkem dobře. U vchodu stála dlouhá fronta na lístky. Chtěla jsem projít až dopředu, ale to nudný boršč nedovolil. Fajn, takže pětadvacet minut v prdeli. A výsledek? Dlužím kovbojovi prachy, protože jen on musel zaplatit. Ha ha.

Vevnitř bylo šero a disko koule na stropě. Bar, pár stolů po okrajích a zbytek byl taneční parket. Na nic jsem nečekala a vrhla se do víru zábavy. Proplétala jsem se mezi lidmi a hledala protějšek na zbytek noci. A našla jsem. Kluk mého věku atletické postavy v odrbaných kalhotách a tričku. Blond trčící do všech stran a ledově modré oči.

„Ahoj, fešáku,“ řekla jsem sladkým hlasem.

„Ahoj, kočko.“ On mě vidí. Sláva. Můj život je bohatší o jednoho člověka, anebo taky ne.

„Chceš si trsmout?“ nabídla jsem mu.

„A co Nikolaj?“ zeptal se on. Co? Já žádného Nikolaje neznám. Otočím se a za mnou prsatá rudovláska.

„No, tak si užijte sex na jednu noc, a doufám, že dostanete kapavku,“ popřála jsem jim a ani jeden se po mně nepodíval. Dál jsem šla chumlem lidí, až jsem našla začátek chodby. Byly tam záchody a boční dveře do skladu. Vešla jsem dovnitř a z polic vzala první láhev alkoholu, co tam byla. Byla průzračně čirá. Zhluboka jsem se napila a bylo to jako palivo do raket.

***

„Co to děláš?“

Otevřela jsem ztěžklá víčka. Místnost se vlnila, dvojila a točila. Přede mnou stál člověk s kaštanovými vlasy a šedýma očima. Byl trošku širší postavy.

„Ty mě vidíš? No super.“

„Samozřejmě, jsem jako ty.“

„Kurva,“ zaklela jsem a přihnula si z flašky.

„Nováček, co?“

„Jo, a ty?“

„Dva roky.“

„Do píče.“

„Je to vidět,“ prohlásil a přisedl si ke mně. Prosím, jen ne další moralista. „Chceš pomoc nebo nějakou radu? Moc toho nevím, ale něco přece jen.“

„Proč mě vidí jen jeden člověk z druhé strany a bez něj se nemohu nikam hnout?“

„Já nevím.“

„A to mi chceš pomoct?“

„Takových jako my je pramálo, a těch, co by se zajímalo, co se stalo, je ještě míň. A taky pokládáš moc logický otázky i ve svém stavu.“ Byl to jen vtip, ale já se naježila.

„Já jsem v pohodě. Teda na to, že piju ruskou vodku, o které se ví, že by tě měla zpít do němoty. Nakonec jen pálí jako ďas. Asi protože jsem duch.“

„To není proto. Počkej, až vstaneš,“ prorokoval. Rychle jsem do sebe hodila poslední hlt a prázdnou láhev hodila do temného koutu, kde se roztříštila o zeď. Zavřela jsem oči. Vůbec mi to nepomohlo. Za chvíli se otevřely dveře a podle povzdechu jsem poznala, kdo vešel. Dimitrij. Kluk na něj mluvil.

„To snad není pravda.“

„John říká, že ta holka vypadá líp než on, když měl stejný problém,“ prohlásil ženský hlas.

„John?“

„Jo, on je můj duch, jako ta tvoje holka.“

„Není moje.“

„Nejsem jeho, ty čubko.“ Udiveně se po mně podíval.

„Musíme to vyřešit,“ řekl znaveně Dimitrij.

„Dnes ne,“ namítla ta žena.

„V tom případě dobrou noc, Olgo. Zítra ti zavolám a vyřešíme to.“

„Dobře,“ souhlasila.

„A ty,“ otočil se na mě soudruh. „Jdeme domů, tak vstávej.“ Nehnula jsem se. Přišel ke mně, vzal mě za ruce a vytáhl mě na nohy. Udělalo se mi šíleně zle. Neměla jsem zájem to držet v sobě, a tak jsem mu poblila boty. 

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití - 3. kapitola: