OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití - 2. kapitola

16.10.2013 (09:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1922×

„Můžeš mi odpovědět?“ ptala jsem se ho snad už po dvacáté a byla jsem čím dál tím víc nervóznější, ale on mlčel.

„Haló! Já jsem tady.“

„Mlč už!“

„Tak odpověz.“

„Proč? Vždyť neexistuješ!“ křičel na mě.

„Co, prosím? Chceš obarvit obličej? Pak poznáš, jak jsem skutečná!“ řvala jsem jako smyslů zbavená a přistoupila k němu. On ucukl, až skoro narazil na linku. Když ti dva odešli, chodil tu jak lev v kleci, až skončil v kuchyni.

„Oni tě neviděli! Jsi jen výplod mé choré mysli,“ řekl rozzuřeně. Oba jsme se dostávali k bodu nepříčetnosti. Ano, hádali jsme se, ale ne že bychom někdy spolu mluvili spolu jinak. „Musím k psychologovi. Měli pravdu,“ mumlal si.

„Nebo spíš k optikovi,“ odpověděla jsem a rázovala si to ke dveřím. Za mnou se ozvala vzteklé funění a pak mě něco zašimralo na zádech. Najednou byl ve dveřích zabodnut nůž. Chvíli jsem na něj zírala. Byl obrovský. Takový ten, s kterým lze naříznou kosti. Už sám o sobě byl hrůzostrašný, ale teď ještě víc. Byl připomínka toho, co se mělo stát. Při představě, že měl skončit ve mně a ne ve dřevě, se mi udělalo zle. Otočila jsem se na toho vraha.

„Ty jsi mě chtěl zabít,“ vydechla jsem, stále zaražena. Myslím, že byl stejně šokovaný jako já, ale jakmile jsem promluvila, tak to pominulo.

„Buď jsi výplod mé mysli, nebo mě někdo přeběhl“ Au. Tak to zabolelo.

Následovala tichá dohoda. On si vybaloval tašku a zabydloval se. Já se mu klidila z cesty. Takže jsem jen bloumala po domě bez cíle, protože jsem sem nepatřila. Neměla jsem tu být. Teď jsem si to sakra uvědomila.

„Myslíš, že jsem duch?“ přerušila jsem mlčení, když jsme se setkali v pokoji. Myslela jsem, že tady bude nějaké řešení, protože tady jsem se ocitla poprvé v tomhle domě. Potřebovala jsem, aby mi dal odpověď, ale ani jeden ji neměl.

„Já nevím. Buď duch, anebo představa. Nemáš to jedno?“

„Ne. Taky by ti to nebylo jedno. Měla bych být doma, ale jsem v Rusku. Stovky kilometrů od Skotska.“ Jen přikývl.

„V tom případě mám nápad.“

„Jaký?“ Beze slova přešel ke stolu a začal se prohrabávat v přihrádkách. Nakonec vytáhl papír a začal cosi psát. Chtěla jsem se podívat, ale on mi to zatrhl dřív, než jsem uviděla jedinou čárku. Ještě chvilku jsem počkala, a pak mi ho podal.

„Vyplň to.“ Bylo tam deset otázek typu oblíbená barva nebo životní sen. Tak jsem to udělala jako u všech testů (hlavně ve škole), co jsem kdy psala. Tipovala jsem. Podala jsem mu to nazpět. Usedl vedle mě na postel a červenou začal dělat křížky. Jako nějaký učitel. Jako obvykle jsem nedostala ani jediný bod.

„Tak co to znamená, soudruhu?“ zeptala jsem se.

„To, že nejsi moje iluze, ale duch, a v tom případě máme spoustu problémů.“

„Já vidím jen jeden.“

„Já minimálně dva.“ Tázavě jsem na něj pohlédla. „Musíš se trochu krotit, protože to nechci vysvětlovat své rodině, takže se budeme muset naučit spolu vycházet.“

„Zbláznil ses? Proč?“ vyskočila jsem rozhořčeně.

„Kdybys chtěla třeba vlastní pokoj, nevím, jak bych jim řekl, že chci spát na gauči, když tenhle pokoj je volný. A je jediný.“

„To je, jako bych byla mrtvá.“

„Ale ty jsi.“ Po těch slovech jsem zlomeně dosedla na postel a zírala do zdi.

„Bála jsem se smrti, ale nakonec si ji ani neuvědomíš,“ zamyslela jsem se nahlas.

„To jsem rád, protože je to stinná stránka mojí práce,“ pronesl tiše, až jsem ho málem neslyšela. Strážce. Začalo mi být úzko. Tahle skutečnost mi opět připomněla, že já jsem se toho vzdala. Zničehonic jsem měla jasno. Musím odejít. S tímhle se mám poprat sama. Jako vždy. Koukla jsem na hodiny. Ukazovaly, že jsem kolem dvou hodin. Rozhlédla jsem se pokoji. V celém domě nebyla žádná moje věc.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se.

„Prosím?“

„Odcházím.“

„Aha.“

Chtěla jsem odejít, ale ta špetka vychování, co jsem v sobě ještě nepohřbila, mi to nedovolila.

„Děkuji.“ Za to, že si tu byl, jsem si nechala pro sebe.

„Já tobě taky,“ řekl a já cítila, že chtěl říct víc, ale byl zticha. Vstala jsem. On vstal taky a dokonce mi podržel dveře, když jsem vcházela do chodby. Vědomí, jak je rád, že se mě zbavil, mi vyvolal mírně ironický úsměv. Pokračovali jsme chodbou.

„Co je to?“ Otočila jsem se po něm a spatřila tu příšernost, co dřív asi byla váza.

„Ty sis toho nevšiml, když jsi šel nahoru?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. „Jestli tě potěší, tak to není žádná ztráta.“

„Já si to myslím taky,“ zašeptal spiklenecky. „Ale je to oblíbená váza mojí babičky, a tu není radno si znepřátelit. Máš štěstí, že tu nebudeš, až na to přijde.“

„V tom případě bys to měl rychle uklidit. Já se vyprovodím sama.“

„Ty jsi mi ale pěkná návštěva.“ Jen jsem se usmála a šla dál. Vstříc své budoucnosti bez domova, nejlepší kamarádky, kluka, rodiny. Bezejmenná. Neviděná. Otevřela jsem dveře a divila se, že to šlo stejně lehce jako zaživa. Chtěla jsem opustit tohle místo, ale nějaká neviditelná stěna mi v tom bránila. Zkoušela jsem to znova a zas, až nejmíň po dvacátý jsem to neochotně vzdala. Vyčerpaně jsem si sedla vedle dveří. Hlavu jsem si opřela o kolena.

Už jsem neplakala strašně dlouho, možná naposled na Akademii, když mi bylo deset. Horké slzy mi kanuly po ještě teplejších tvářích. Naštěstí jsem měla dar brečet potichu, což se občas hodilo. Padl na mě stín. Vzhlédla jsem a dívala se na něho, jak drží kapesník. Podal mi ho, opatrně jsem si ho vzala, abych se nedotkla jeho prstů.

„Proč jsi pořád ještě tady?“

„Protože… tenhle dům… je… moje… vězení,“ skuhrala jsem a znova se rozplakala.

„Přeháníš,“ pokrčil rameny a vytrhl mi kapesník z rukou, protože mi chtěl pomoct, jenže to šlo těžce, poněvadž místo aby jeho ruka zůstala na obličeji, kde byl jeho cíl, proletěla mi až do mozku. Ani jsem to necítila, ale on zuřil. A to mě rozesmálo. Smála jsem se a plakala, a zase se smála a plakala.

„To není k smíchu,“ zavrčel.

„Já vím… že mě… za moc… inteligentní nemáš, ale… nemusíš si to ověřovat,“ hýkala jsem mezi záchvaty. Chvíli na mě jen tak zíral, jako bych patřila do blázince, a pak si sedl na zem jako já a začal se smát. Smál.

On to umí? Asi nepřiletěl z vesmíru a je taky člověk.  

Měl sytý, hluboký smích, až mi s toho šel mráz po zádech. A vůbec to nebylo nepříjemné.

„Je to pravda,“ přiznala jsem.

„Ano, to je,“ smál se tak, až mu tekly slzy.

No paráda, teď vypadáme šíleně oba.

Najednou se otevřely dveře a do domu vešla žena. Bylo jí asi čtyřicet, a jakmile nás uviděla, okamžitě se zastavila v chůzi. Všichni jsme byli překvapeni.

„Dimitrij… co tu děláš?“ Aha, tak takhle se jmenuje. Typické ruské jméno. Což mě trochu zklamalo, protože jsem myslela, že se bude jmenovat nějak zvláštně, jako třeba Alexej nebo tak.

„Překvapení,“ řekl a sedl si do tureckého sedu.

„A co tu děláš… málem jsem tě udeřila.“ Rozhodně se Dimitrijovi povedlo ji překvapit.

„No, zrovna mi známá řekla vtip.“

„Ona je tady?“ ptala se nadějně.

„Ne, telefonovali jsme spolu.“

No počkej, ty to ještě schytáš.

„Aha,“ hlesla zklamaně.

„Ale zato tu budu měsíc, nebo i víc,“ pokusil se jí zvednout náladu.

„Měsíc.“ Jako by jí to docvaklo až teď, a začala ho objímat. Doslova ho málem umordovala. Dimitrij z toho byl rozpačitý. Věděla jsem, že se chce přivítat s rodinou, ale v soukromí, a tak jsem je nechala a šla přemýšlet, co budu dělat, když se můj svět zmenšil na dvě patra.

***

Našla jsem je podle smíchu linoucího z kuchyně. Jejich kuchyň byla jako celý jejich dům. Na interiéru bylo znát, že asi před třiceti lety to byl módní hit, ale dennodenní používání mu vtiskl do rysů takovou domácí pohodu. Zkrátka celý dům byl vcelku moderní, ale neměl v sobě takovou vyumělkovanost, jak to bývá v časopisech o bydlení.

Myslím, že jsem jim dala dostatek času a soukromí. Zrovna když jsem přišla, tak Dimitrij seděl u čaje a jeho matka něco kuchtila. A vzpomínala. Dimitrij nebyl nadšený, že mě vidí. Asi jsem poslední osoba na světě, které by vyprávěl rodinné historky. Temnější stránka mé osobnosti věděla, že se mi to bude hodit. Tak jsem zůstala.

„Pamatuješ, jak jsi Soně obarvil vlasy na zeleno?“ zeptala se ho s lehkým úsměvem mamka.

„Na zeleno? Nic jiného tě nenapadlo? Ty jsi ale kreativní,“ rýpala jsem do něho.

„Směšnější, než jak vypadala, bylo, jak se chovala,“ řekl nahlas a pro mě špitl: „Jo, a ještě stále to umím, a tobě by zelená moc slušela.“ Hrklo ve mně. Svoje vlasy mám velmi ráda. Navenek jsem jen zvedla obočí A to se mám bát?, ale stejně jsem měla pocit, že mě prokoukl.

„Nechtěla jít spát, dokud ji té barvy nezbavíme. S babičkou jsme pak obvolávaly všechny, kdo by nám mohl pomoct. Až v jedenáct večer přišla Ludmila.“ Dimitrij se posmál. „Potom jsi jí říkal ropucho,“ zasmála se.

„Už jí tak nikdy neřeknu. Znám totiž větší,“ řekl a obdařil mě nevinným pohledem.

„Co se děje?“ strachovala se o něj

„Děkuji za poklonu,“ zavrčela jsem. Střetli jsme se pohledy a ani jeden nechtěl uhnout první. Jeho máti jen zakroutila hlavou nad jeho poznámkou.

„Ale nic,“ odbyl ji.

„Maminčin mazánek,“ řekla jsem a gestem mu ukázala, jak strouhám mrkvičku

„Pamatuješ, co jsi udělal, aby si holky s tebou hrály?“ mlela dál a vlastně to byla něco jako clona. Nikdo ji nevnímal.

„Ani ne,“ pronesl napjatě. Takže jen já.

„Ale já ano. Byl jsi tak zoufalý, že jsi byl ochotný se oženit s jejich panenkami.“ Na poslední chvíli jsem zadusila smích, když jsem viděla, jak se tváří, ale uniklo mi vykviknutí. Pak jsem radši mlčela, jinak by splnil svou hrozbu, a mně to jednou stačilo. Ještě bych potkala většího exota. No, tak asi ne.

***

Nejsem moc trpělivá, ani moc chytrá, protože už za další půl hodinku jsem ho začala znova dráždit. Jenže já se nudím. Jsem hodně společenská a najednou mě vnímá jen jeden člověk. Děs.

„Co jsi udělal, když chtěly rozvod?“ ptala jsem se. On mlčel a chtěl mi zdrhnout. „Utrhl jsi jim hlavičky? Myslím panenky, ne sestřičky.“

„Tobě bych ji urval s chutí.“

„Já bych si tě nikdy nevzala,“ řekla jsem znechuceně.

„Dojdu pro Pavla do školky!“ zařval na celý dům. Ani nepočkal na odpověď a už šel ke vchodu.

„Mně neutečeš, chlapečku,“ slíbila jsem mu. V tu chvíli vypukla honička, kdo z koho. Vyhrával na plné čáře. Byl strážce, a ti byli rychlí. Na poslední chvíli jsem dostala nápad. Rychle jsem ho chytla za kabát, který si oblékl, ale to už překročil práh. Čekala jsem, že mě zarazí ta pitomá zeď, ale já jsem byla venku.

„Takže jdeme pro toho kluka. Veď mě,“ prohlásila jsem, když jsem se vzpamatovala.

„Sakra.“

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Tady je další kapitolka. Jsem moc ráda, že se setkala s takovým ohlasem. Ali. A co příště??? Budeme i nadále zkoušet Roseninu trpělivost.  

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití - 2. kapitola: